Rád
bych vám dnes na začátek vyprávěl příběh o muži jménem Otec Damien. Byl to katolický kněz, který se narodil v Belgii roku
1840 jako jedno ze sedmi dětí. Několik jeho sourozenců (jeden bratr a dvě
sestry) cítili povolání do kněžské služby a Damien je následoval. Během studií
prožíval silnou touhu jít na misii, za což se několik let intenzivně modlil.
Nebyl považovaný za zrovna skvěle kvalifikovaného, protože nebyl skvělým
studentem, nicméně protože jeho bratr onemocněl, bylo mu dovoleno, aby jel na
misii místo něho a to na havajské ostrovy.
V době jeho působení však
Havajské království prožívalo zdravotní krizi. Námořníci zavlekli na ostrovy
nemoci, které byly pro původní obyvatelstvo silně zhoubné, a neměli proti nim
léky. Jednou z těchto nemocí byla také lepra (malomocenství). V té
době se věřilo, že je nevyléčitelná a silně nakažlivá (až později se zjistilo,
že 95% lidí má proti ní přirozenou imunitu). Jenže ze strachu před rychlou
nákazou byli z rozhodnutí havajského krále všichni malomocní sestěhováni
do kolonie Kalaupapa na východním konci ostrova Molokai. Nakonec v této
kolonii na smrt žilo asi osm tisíc malomocných. Zpočátku je vláda zásobovala
jídlem, ale to ustalo a z kolonie se stalo nuzné vězení: jediné, čeho byl
dostatek, byl alkohol, takže se z lidí staly trosky, které se rozpadaly
tělesně a upíjely duševně.
Do této situace se dobrovolně přihlásil Damien, aby
jim pomohl, přestože věděl, že to znamená pravděpodobnou nákazu a jistou smrt.
Damien se stal nejen jejich duchovním vůdcem, ale také je naučil stavět nábytek,
opravovat domy, a stavět rakve pro zemřelé. Damienův příjezd na ostrov znamenal
návrat zákona a smyslu života uprostřed umírání a utrpení. Nebylo ovšem
překvapením, že Damien se sám nakazil. Svému bratru napsal, že se „stal
malomocným s malomocnými, aby všechny získal pro Krista“. Po šestnácti
letech služby těm nejvíce vykastovaným lidem své doby nakonec sám na lepru
zemřel.
Podíváte-li
se do historie, nemůžete si nevšimnout, čeho všeho se vzdali ti, kteří se
setkali s Kristem. František
z Assisi se vzdal svého velkého majetku, Augustin se vzdal své milenky,
John Newton se vzdal lukrativního byznysu s otroky. Otec Damien se
dobrovolně vzdal svého zdraví. Jenomže proč? Proč se vůbec něčeho vzdávali?
V čem spočívala jejich identita, když se dokázali vzdát všeho, čím ji
někdy definujeme? Copak o sobě nemluvíme jako o někom, kdo má vztahy nebo
kariéru nebo majetek nebo aspoň, a především, to zdravíčko? Všechny
tyto odpovědi přece tvoří obraz o tom, kým jsme a jak se vnímáme. V naši
sérii Kdo si myslíš, že jsi? se ovšem
díváme na čtyři novozákonní zdroje identity, která by se měla stát přirozenou
součástí toho, kým jsme, a jak sami sebe vnímáme. Protože my nejsme křesťané!
To, co je zdrojem tvé identity je extrémně důležité, protože to, za koho se považujeme, ovlivňuje také
to, co děláme.
Pokud vím, kdo jsem, pak také vím, co se ode mne očekává. Co
mám v určitých situacích dělat. Jak mám reagovat. Nebo co naopak dělat nemám. Je
načase, abychom přestali používat obecné někdy našemu okolí nic neříkající
slovo křesťan. Za křesťany se považují lidé, kteří už zdaleka neberou Bibli
jako měřítko svého života. Může to být matoucí a nepříjemné vysvětlovat. Jak
to, že jeden křesťan věří a jedná takto a jiný dělá úplný opak? Proto jsme si
poukazovali na fakt, že mnohem přesnější definice pro člověka, který následuje
Krista, je v Bibli slovo učedník. Vůbec, slovo křesťan je v Bibli bez
jakékoliv definice zmíněno jen třikrát a bylo poprvé použito patnáct let po
Ježíšově vzkříšení nevěřícími pohany, kteří tak chtěli označit ty, kteří
následují toho Krista. Samotní učedníci si říkali bratři, věřící, svatí a
následovníci cesty.
Bible také používá mnoho příkladů a příměrů pro
následovníky Krista, které měly za úkol budovat jejich identitu. Mluví o
následovnících Krista jako o občanech nebe, světla světa, dědice Kristovy, údy
jeho těla. Přirovnává nás k atletům nebo vojákům, k větvím vinného
kmene, dokonce i nemluvňatům, které touží po mléku Božího slova. Dita o dvou
těchto přirovnáních pro naši identitu mluvila v minulých dvou týdnech:
jsme ambasadory nebo velvyslanci a přemožitelé. Upřímně, to zní dost dobře, že?
Kdo by nechtěl být velvyslancem nebo přemožitelem? Ovšem, jsem si jistý, že
jste se už těšili na můj příjezd, abych vám dal další přirovnání, ne? Tohle
přirovnání je totiž zdaleka nejčastějším přirovnáním následovníků Krista, a tím
přirovnáním je obraz otroka. Ano,
slyšeli jste správně. Nejméně 40x je novozákonní slovo doulos použito na věřící a jejich vztah s Bohem, plus dalších
30 míst v NZ je psáno jazykem doulos.
Jenomže s tímto přirovnáním máme problém, a to na několika frontách.
Především, mluvit o sobě jako o Ježíšově otroku se nám moc nelíbí. Žijeme přece
v době osobních práv. Chceme,
aby Bůh naplnil naše naděje a sny. Chceme, aby odpověděl pozitivně na naše osobní ambice, potěšení a požehnání.
Nakonec, i o vztahu s Kristem mluvíme jako o osobním vztahu.
Aby bylo jasno. Víru v Krista považuji za
osobní, tedy nepřenositelnou, zkušenost. Minulé léto jsme na toto téma udělali
celou sérii v Elementu s názvem Je
to osobní. Ale osobní neznamená privátní.
Ježíš není tvůj domácí mazlíček.
První učedníci jej označovali za Pána a Krále! To neevokuje kámoše, ale dost
podřízený vztah, nemyslíš? Když se však řekne otroctví, většina si představí
éru kolonií a otrokářství, která je v přímém protikladu s učením o
hodnotě člověka, které je tak jasně popsáno v Novém Zákoně. Představíme si
dokonce moderní verzi otrokářství: sexuální otroctví nebo nucená práce. To je
přece zlo v čiré podobě. A navíc říká Pavel, že už nejsme otroci, ale
synové, jak bychom tedy mohli být otroci? Náš zmatek je totiž ovlivněn
nepochopením starověkého konceptu otroctví, který autoři NZ měli na mysli.
Možná právě proto, že slovo otrok je tak zoufale
nemoderní, mnoho moderních překladů Bible používá spíše slovo služebník pro řecké slovo doulos, a to přestože pro služebníka máme
dalších šest výrazů, ale doulos nikdy
takto používán nebyl. Jasně, otrok a služebník mají některé stejné vlastnosti,
ale je také mezi nimi obří rozdíl: služebník
je najatý, kdežto otrok je vlastněn. Služebník si může vybrat, pro koho
chce pracovat, a víceméně také to, co chce dělat. Má svá práva a autonomii.
Otrok naproti tomu nemá nic: svobodu, autonomii nebo práva. V řeckém
pojetí byl otrok považován za vlastnictví do té míry, že byl považován za věc,
ne za osobu. Otrok dělal to, co chtěl jeho pán.
To je jazyk, který o sobě používají autoři Nového
Zákona. 1. Korintským 7:22-23 Koho
Pán povolal jako otroka, ten je v Pánu osvobozen. Podobně koho Kristus povolal
jako svobodného, ten se stal jeho otrokem. Byli jste draze vykoupeni;
nestávejte se lidskými otroky. Byli jste draze vykoupeni. Kdo nás vykoupil
a proč? 1. Petrova 2:9 Vy jste
však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný do vlastnictví,
abyste hlásali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného
světla. Vykoupený, vyvolený, ale také získaný do vlastnictví.
Když Pavel a Petr psali o následovnících Krista,
jaký měli obraz před sebou? Pamatujte, důvod, proč je správné chápání naší
identity tak důležité, je proto, že to, za koho se považujeme, ovlivňuje také
to, co děláme. Všechny příměry byly ze života a jejich smyslem bylo poskytnout
věrný obraz charakteru a osobnosti někoho, kdo si říká učedník Kristův. Takže,
co měli před očima? Starověké otroctví nebylo hezké nebo romantické, ale nebylo
ani stejné, jako koloniální. V prvním století bylo zcela normální součástí
Římské říše, takže asi 20% (12 milionů) populace byli otroci. Nikdo otroctví
nezpochybňoval, takže když nějaký otrok nabyl svobody, sám si koupil otroka. Původně
byli otroci poražené národy, ale v době psaní Bible byla většina otroků
již v této situaci narozena. Venkovští otroci to měli skutečně těžké,
městští to měli o dost jednodušší. Na první pohled jste neviděli rozdíl mezi
otrokem a běžným sluhou: oblečení byli stejně, a dělali stejné úkony. Zatímco
sluha získával plat, otrok byl vlastnictvím. V prvním století nebylo
otroctví založeno rasově. Navíc, otroci měli možnost získat svobodu. Pokud byl
pán respektovanou osobou, i jeho otrok požíval ochrany a dokonce někdy i úcty
okolí. V něčem byli otroctví dokonce jednodušší. Pokud jste měli dobrého
pána, nikdy jste se nemuseli starat o své potřeby, jako bylo jídlo nebo
ošacení, pán to zajistil. Pokud jste měli špatného pána, měli jste to
samozřejmě strašně těžké. Mnozí otroci byli ovšem specialisté a vzdělaní
odborníci, a přestože otroctví nebylo považováno za ideál, rozhodně nemělo
stejné stigma, jako rasově založené otroctví koloniální éry.
Otrok neměl práva a byl plně v rukou majitele.
Jejich jediným zájmem bylo plnit vůli pána. Přesně to byl obraz někoho, kdo
svou identitu má v Božích rukou a dělá to, co si on přeje. To mimochodem
vysvětluje verše jako Jakub
4:13+15 A teď vy, kdo říkáte: "Dnes nebo zítra se vypravíme do
tamtoho města. Strávíme tam rok a vyděláme si obchodem" …Raději máte říci:
"Dá-li Pán a budeme živí, uděláme to či ono."
Pokud jsme otroky Krista, naším hlavním zájmem by
mělo být dělat to, co si Bůh přeje. To vysvětluje, proč
se František z Assisi vzdal svého
majetku, Augustin své milenky, John Newton lukrativního byznysu s otroky a
Otec Damien svého zdraví. V tom vidím jednu z nejdůležitějších
věcí, proč byl koncept otroctví tak důležitý pro identitu následovníků Krista. Pokud jsme otroky Krista, jsme svobodní
sami od sebe. Zkuste se nad touhle větou zamyslet. Zkuste se zamyslet nad
tlakem naší kultury a doby a zdrojích identity. Nejsme snad tlačeni do neustále
větších a lepších věcí? Do krásnějších vztahů a zábavnějších zkušeností?
Křesťané tomuto tlaku nejsou imunní: Hledáme stále větší požehnání, stále větší
Boží blízkost, stále větší a slavnější dny!
Jenže, nejsme z toho už někdy
unaveni? Není to skoro jako závody ve zbrojení? Nestali jsme se při tom vším
hledání větších a lepších a lesklejších a zábavnějších, otroky sebe sama?
Nakonec, neovlivní to naši identitu, když se nás někdo zeptá, kdo jsme? Příliš mnoho lidí totiž neví,
kdo jsou. Odpovídají podle toho, co dělá za práci
nebo jakou školu studují, jak je vidí jiní, jak vypadají, co dokázali, a co
zažili v minulosti. Tolik touží po přijetí, lásce a významu, až se
z toho unaví. Když jsi otrokem Kristovým, pak jsi svoboden od sebe sama.
Není nakonec otroctví Kristovo tím nejsvobodnějším místem na planetě? Místem,
kde můžeš přijít takový, jaký jsi?
To jste nečekali, že? Být otrokem Krista že je
vlastně místem svobody? Jsi svobodný od hříchu, který zotročuje jako zlý pán, a
stáváš se otrokem spravedlnosti, jenže je pro tebe zdrojem života. Římanům 6:17-18 Díky Bohu, že jste
sice byli otroky hříchu, ale stali jste se ze srdce poslušnými vzoru učení,
jemuž jste byli svěřeni. Byli jste osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky
spravedlnosti. Jenže, být otrokem spravedlnosti je zároveň místem, kde se
přestáváš ptát na to, jak tě může neustále někdo požehnat, a kde se sám stáváš
požehnáním. Je to místem, kde neptáš neustále, co pro tebe může (Bůh, církev,
lidi, svět) udělat, ale kde se ptáš, co můžeš udělat ty pro (Boha, církev,
svět, lidi). Je to místo identity, kterou nacházíš ve službě, přesně jako
napsal Pavel v Efezským 6:6
Neslužte naoko jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale jako Kristovi
otroci, kteří z duše činí Boží vůli; služte ochotně, jako Pánu, a ne jako
lidem.
Když jsme otroky Krista, stáváme se svobodnými od
sebe a od tlaku okolí a děláme to, co si on přeje. Právě to ti dává sílu se
vzdát toho, čeho si tento svět cení a dělat to, čeho si cení tvůj Pán. Kdo si
myslíš, že jsi? Jsi otrok Krista!
Žádné komentáře:
Okomentovat