Kdo si myslíš, že jsi? :: Mistrovské dílo

V naší sérii Kdo si myslíš, že jsi?, kterou dnes končíme, se díváme na čtyři zdroje identity Kristových následovníků, která by se měla stát přirozenou součástí toho, jak se vnímáme. Zdroj naší identity je velmi důležitý, protože to, za koho se považujeme, ovlivňuje také to, co děláme. Pokud vím, kdo jsem, pak vím, co se ode mne očekává a co mám v určitých situacích dělat. Jak mám reagovat, nebo co naopak dělat nemám. Autoři Nového Zákona používají mnoho příkladů a příměrů, které měly za úkol budovat jejich identitu. Mluví o následovnících Krista jako o občanech nebe, světlu světa, dědice Kristovy, údy jeho těla. Přirovnává nás k atletům nebo vojákům, k větvím vinného kmene, dokonce i nemluvňatům, které touží po mléku Božího slova. Dita o dvou těchto přirovnáních pro naši identitu mluvila v prvních dvou týdnech: jsme ambasadory nebo velvyslanci a přemožitelé. Já jsem minulý týden mluvil na téma, které se zdánlivě zdá těžké a nepříjemné, totiž, že o nás autoři Bible píší, že jsme otroci Kristovi. 

Upřímně, to nezní dost dobře, ale opak je pravdou. Pokud jsme otroky Krista, jsme svobodní sami od sebe. Naše kultura a doba nás neustále tlačí do stále větších a lepších věcí; do krásnějších vztahů a zábavnějších zkušeností. Křesťané tomuto tlaku nejsou imunní: Hledáme stále větší požehnání, stále větší Boží blízkost, stále větší a slavnější dny! Jenže jsme z toho už někdy unaveni. Není to skoro jako závody ve zbrojení? Nestali jsme se při tom vším hledání větších a lepších a lesklejších a zábavnějších, otroky sebe sama? Nakonec, neovlivní to naši identitu, když se nás někdo zeptá, kdo jsme? Příliš mnoho lidí totiž neví, kdo jsou. Tolik touží po přijetí, lásce a významu, až se z toho unaví. Když jsi otrokem Kristovým, pak jsi svoboden od sebe sama. Není nakonec otroctví Kristovo tím nejsvobodnějším místem na planetě, kde můžeš přijít takový, jaký jsi?

Dneska se ovšem podíváme na poslední díl naší série, ve kterém budu mluvit o tom, že jsi mistrovské dílo. Upřímně, nevím, jestli se považuješ za mistrovské dílo. Možná si myslíš, že jsi skvělý, ale upřímně, většina lidí, a to včetně těch, kteří jsou navenek strašně namachrovaní, uvnitř vědí, že skvělí až tak nejsou. Nevím ovšem, jestli víš, že si o sobě můžeš myslet, že jsi skvělý, a přitom nebýt naivní jako kapitán hvězdné pěchoty ze Superstar, který je přesvědčený, že umí zpívat a má na to být hvězdou showbyznysu, zatímco všichni okolo vědí, že v showbyznysu by prorazil pouze jako komik z trapného divadla! 

Ne, pravé a zdravé sebevědomí je situace, kdy si jsi velice dobře vědom svých omezení a slabých stránek, a přesto nebo snad navzdory tomu víš, že ve skutečnosti jsi mistrovské dílo. Má to hodně společného s tím, že tvůj zdroj identity je v tom, jak tě vidí Bůh, ne jak se vidíš ty, jak tě vidí rodiče, jak tě viděla tvá učitelka ve škole (přesně ta, která ti řekla, že z tebe nikdy nic nebude), nebo jak tě vidí tvojí cool kamarádi, kteří na první pohled mají víc. Vždycky máme kamarády, kteří mají víc, ale naše identita nespočívá ve srovnávání a v pocitech sebelítosti nebo nejistoty. Naše identita a vědomí spočívá v tom, co si o nás myslí Bůh. A aby bylo jasno, Bůh není naivní a nezavírá oči nad našimi slabostmi, ale mluví do našeho života navzdory naším slabostem a pak je transformuje. 

Jak jinak chápat slova apoštola Pavla v 1. Korintským 1:26-30 Podívejte se, bratři, jak vás Bůh povolal: podle lidských měřítek mezi vámi není mnoho moudrých, mocných nebo urozených. Bůh ale vyvolil bláznivé tohoto světa, aby zahanbil moudré. Bůh vyvolil slabé tohoto světa, aby zahanbil silné. Bůh vyvolil neurozené a opovržené tohoto světa, ba dokonce to, co nic není, aby obrátil vniveč to, co je, aby se před Bohem nikdo nechlubil. Jen díky němu jste v Kristu Ježíši, který se stal naší moudrostí od Boha, naší spravedlností, posvěcením a vykoupením.

Podívej se na tyhle slova pozorně a pomalu. Bůh jednoznačně usuzuje, že mezi námi není, podle klasických lidských měřítek zdůrazňujících bohatství, krásu a moc, mnoho urozených a skvělých lidí. Jenže, Bůh si schválně vybral ty, kteří vědí, že něco nejsou; ty, kteří jsou slabí; ty, kteří nemají moc; aby zahanbil celé systémy tohoto světa postavené na identitě falešných slibů štěstí na bohatství nebo statusu. Přesně takové lidí si Bůh vybírá, protože těmto lidem dává novou identitu a novou sílu. Studijní překlad Bible verš 28 překládá jako: …co je u světa neurozené a méněcenné, to si vybral Bůh, takže pokud se někdy v životě cítil méněcenný, jsi kandidátem na Ježíše a všechno, co on reprezentuje, a co s tebe může udělat. 

Je totiž faktem, že si neuvědomuješ, jak moc potřebuješ Krista, dokud Kristus není to jediné, co máš. A když máš Krista, pak ti s ním Bůh dal všechno: v naší pasáži je vyjmenována moudrost, spravedlnost, posvěcení a vykoupení. Zkrátka nová identita a s ní spojené nově probuzené schopnosti a obdarování, o kterých jsi ani netušil, že je máš. A to ne proto, že jsi skvělý, ale proto, že je máš darem. Dík tomu se nechlubíš svou skvělostí, ale Bohem, který je dárcem. To je přesně ten důvod, proč následovníci Krista tak často odkazují k Bohu: ví, kdo je zdrojem síly a identity.

Abychom si to shrnuli: Následovníci Krista vědí, že sami o sobě mnoho neznamenají, a je jedno, zda mají nebo nemají pozlátko identity tohoto světa. Pokud ses někdy cítil, že uvnitř nejsi zase tak skvělý, měl jsi úplnou pravdu. Bez Krista je to s tebou totiž opravdu špatné. Ve verši, který ti za chvíli přečtu, je apoštol Pavel velmi přímý ohledně toho, v čem je to s tebou zlé bez Krista. Ve zkratce říká, že bez Krista jsi ve svých hříších, jsi duchovně mrtvý a jsi předmět Božího hněvu. Jak se dneska cítíš? Pokud jsi dneska tady nový, tak bys měl vědět, že se opravdu v Elementu snažíme, aby ses cítil dobře. Znáš to, ne? Křesťané přece vždycky říkají věci jako: „Bůh tě miluje, Bůh tě strašně moc miluje a má úžasný plán pro tvůj život!“ Tohle jsi chtěl slyšet, ne? Jenže, bez Krista jsi předmětem Božího hněvu. Jak se cítíš? 

Poslechni si to, co Pavel píše přímo v dopise Efezským 2:1-3 I vy jste byli mrtví ve svých vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech. My všichni jsme kdysi spolu s nimi podléhali svým tělesným žádostem. Plnili jsme přání těla a mysli, a tak jsme svou přirozeností byli odsouzeni k Božímu hněvu stejně jako ostatní.

Bůh není ohledně našeho stavu naivní. On ví, co jsme a co nejsme. Bez Krista nás čeká život plný boje o pozlátka tohoto světa, kterými budujeme svou identitu založenou na slávě, moci, bohatství a fyzické atraktivitě. Jasně, na těchto věcech není nic špatného. Jenže pokud naše identita spočívá na těchto věcech, pak přijde dříve nebo později den, pravděpodobně přijde dříve, než se naděješ, kdy se tvoje identita zhroutí jako domek z karet. Bohatství je vratké, dnes ho máš a zítra můžeš být bez něj, jak by ti mohlo potvrdit mnoho lidí, kteří v době nedávné krize přišli o všechno. A fyzická atraktivita? Jak dlouho si ji udržíš? Všímáš si, že čím jsi starší, tím více její udržení stojí peněz? Všechny ty krémy a mastičky, operace, a šatičky. Všechny to pozlátka, které mají zastřít skutečnost, že už jsme za zenitem. A sláva nebo vliv? Copak neznáš lidi, kteří bývali známí a úspěšní, ale pak se něco pokazilo a najednou se jim jejich high society začíná vyhýbat? Zkrátka, pokud si svou identitu stavíš na měřítcích světa, pak se koleduješ jen o boj o uznání. Podle Pavla navíc jsi odsouzený k Božímu hněvu. Tak možná proto se ti nedaří. Možná tohle vysvětluje puzení, proč se zajímáš o změnu, i když vlastně toužíš po dobrém životě.

Naštěstí, Bůh si nás vybral a zachránil nás. Pavel pokračuje: Efezským 2:4-9 Ale Bůh je tak nesmírně milosrdný! Zamiloval si nás tak velikou láskou, že spolu s Kristem obživil i nás, mrtvé ve vinách - jste spaseni milostí! Spolu s ním nás vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši, aby svou laskavostí k nám v Kristu Ježíši projevil v budoucích dobách nepřekonatelné bohatství své milosti. Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás - je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Bůh je dárce nového života: on nás v Kristu obživil a dal nám zcela nové místo pro naši identitu: Posadil nás na nebesích spolu s Kristem. Bůh nás vidí nově skrze Krista. Ježíš se stal pro Boha brýlemi nové reality. Bůh povolává mrtvé a hříšné, kteří si zasluhují jeho hněv, a transformuje je do nové identity Božích dětí se zaslíbením budoucí nepřekonatelné bohatství milosti. A to vše bez našich zásluh. 

Bez Krista je s námi něco špatně. Ale s Kristem máme novou identitu, která zahrnuje poslání. Podívej se na to: Efezským 2:10 Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali. Jsi jeho mistrovské dílo a máš své místo v historii. Ty jsi historymaker. Ty tvoříš dějiny. Právě tohle je jádrem identity následovníků Krista, kteří podle toho žili a změnili svět, který kolem sebe vidíš. Kristovi následovníci se nikdy nechovali jako oběť, byť byli pronásledování až na smrt, ale místo toho žili radikální láskou, která plynula z jejich nově nalezené a darované identity: patří Kristu, a díky tomu jsou více než vítězové; díky tomu jsou Božími velvyslanci kamkoliv přijdou; díky tomu jako Kristovo dílo dělají, cokoliv jim Bůh říká. Nic není dost těžkého nebo složitého, nic se nemůže postavit do cesty, co by je zastavilo. Kristova identita jim umožňuje se starat o chudé a nemocné, což bylo, podle historika Rodneye Starka, jedním z hlavních důvodů, proč se víra v Krista šířila jako požár.

Víte, být ve starověku malomocným bylo jisté odsouzení ke smrti v izolaci. Pamatujete si na Otce Damiena z minulého příspěvku? Ten nebyl zdaleka první, kdo pomáhal lidem s leprou. Už ve čtvrtém století po Kristu měl církevní otec Basil takový malý nápad, že by mohl postavit dům pro malomocné, kde by se o ně mohli starat, přestože malomocní nemají peníze. Jeho bratr Řehoř z Niceje kázal proslulé kázání, aby na tento dům vybral peníze. V tomto kázání dal důraz na to, že lidé s leprou jsou také stvořeni k Božímu obrazu, a proto jim budou sloužit jako by to byl Kristus sám. Tyto domy byly přímými předchůdci dnešních nemocnic. Nicejský koncil tehdy ustanovil, že u každé katedrály musí být postaven dům, ve kterém se budou starat o nemocné a chudé. Do té doby lékaři chodili jen domů k bohatým lidem. Kdykoliv tedy půjdeš do nemocnice, vzpomeň si, že za ni vděčíš následovníkům Krista, kteří se rozhodli, že jako mistrovské dílo udělají to, co po nich Ježíš chce. 

Jiný následovník Krista, který se jmenoval Jean Henri Dunant, nemohl snést křik zraněných vojáků na bitevním poli, tak se tento švýcarský filantropista rozhodl, že bude těmto vojákům pomáhat ve jménu Ježíše. S několika přáteli tedy v roce 1863 začal organizaci, kterou nazval Červený kříž. Kdykoliv vidíš vlajku Červeného kříže, vidíš stopu Ježíšova povolání jako mistrovského díla. Mimochodem, Dunant v roce 1901 za to získal úplně první Nobelovu cenu míru. Protože jsi mistrovské dílo stvořené k proměně tohoto světa. 

A je jedno, co přesně po tobě Ježíš chce: Udělej to, co pro tebe připravil. On si tě vybral ze smrti, hříchu a hněvu: jako své mistrovské dílo!