Aplikace povzbuzení

Vítejte zpět u série blogů založené na přednáškách z Elementu pod názvem LifeApps, kde se díváme na několik aplikací z Bible pro křesťany. Ovšem, i když nejsi křesťanem, můžeš je také ve svém životě použít. Jsem totiž přesvědčen, že uplatnění těchto aplikací učiní tvůj život moudřejším, lepším a zdravějším. Nemusíš být věřící, abys tyto aplikace mohl začít používat ve svém životě. Pokud ovšem jsi následovníkem Krista, pak tyto aplikace skutečně pro tebe platí. Máš si je, moderním jazykem řečeno, stáhnout do svého přístroje a začít je pravidelně používat. Vůbec totiž nestačí o těchto aplikacích vědět nebo je dokonce jen popsat. Musíš je používat, protože aplikace je všechno, protože jen to, co děláš, co aplikuješ, je skutečně život měnící. Principy Bible jsou „zákonem svobody“, který nám Bůh nedává pro to, aby nás svázal, ale naopak, aby nás (podle překladu Slova na cestu) vedl k činům, které nám přinesou radost a štěstí. Když žiješ podle aplikací Bible, na první pohled to vypadá jako omezení nebo břemeno. Nakonec ale naše životní bouře, do kterých se dostáváme kvůli nekonzistentnosti života, prověří, na jakých základech stojí náš život. Přesně to vyučoval Ježíš, který někoho, kdo jeho slova zapracovává do života, přirovnává k muži, který vytváří dobrozvyky na své zlozvyky, a když pak přijdou záplavy, dům jeho života obstojí, protože je postavený na skále, na rozdíl od těch, kteří jen principy slyší, ale neaplikují. 

Naší první aplikaci, na kterou se dnes podíváme, je aplikace povzbuzení. To není zrovna aplikace, bez které se nedá žít, že? Doufám ovšem, že jak dnes uvidíte, mít někoho, kdo nás povzbudí, a povzbuzovat někoho jiného, je důležitější, než se zdá. Dám vám příklad. Někdy cestuji do různých zemí, kde mě církve nebo jiné instituce zvou přednášet. Před několika lety jsem kázal v jedné církvi v Texasu, a těsně předtím než jsem byl pastorem pozván na pódium, začal mluvit o minulém týdnu. Říkal: „Přátelé, jak víte, minulý týden jsem tu nebyl a měli jsme hostujícího řečníka. Během týdne jsem si poslechl jeho přednášku a musím říct, že řekl několik opravdu hloupých věcí, ve které tady u nás v církvi nevěříme.“ Pak začal líčit jednu věc po druhé a vždy k tomu říkal, jak tomu (samozřejmě správně) věří u něho v církvi. Nakonec svého asi pětiminutového přednesu pak tento pastor řekl: „Takže teď už víte, že nemáte věřit tomu, co náš hostující řečník řekl. A dnes, přátelé, tady máme také hostujícího řečníka!“ Při těchto slovech a po tomto úvodu mě pozval na pódium! Opravdu skvělý start na přednášku. Takže jsem začal slovy: „Příští týden zde pravděpodobně uslyšíte, že minulý týden jste tu měli hostujícího řečníka…“ Všichni jsme měli podobné konverzace nebo slyšeli podobné poznámky, které nás rozhodně nepovzbudily.

V našich konverzacích je určitý poměr mezi povzbuzováním a kritikou. Podle jistého výzkumu jedné univerzity existuje v průměru na každé povzbuzení šest různých kritických poznámek. Když tě někdo povzbudí (třeba slovy: Díky, že jsi takový dobrý manžel; Díky, že jsi dobře studoval; Díky, že jsi to pro mě udělal) uslyšíš šest různých kritických poznámek (Proč nejsi jako tvůj bratr; Proč jsi neudělal tohle; Proč se pořádně neučíš). Znáte to? Ve skutečnosti, kritických poznámek je tolik, že někteří máte pocit, že nikdy neslyšíte nic povzbudivého vaším směrem. Na druhou stranu, máme za to, že my nekritizujeme, pouze říkáme pravdu. Mluvit pravdu je jistě důležité, vždy mi byli sympatičtí lidé, kteří byli upřímní. Ale pokud má onen výzkum pravdu, a já se obávám, že ano, pak problém není v našich kritických poznámkách, ale v poměru kritiky vůči povzbuzení. Tenhle poměr totiž vysvětluje hodně, ne? Proč asi máme tolik jedovatých toxických situací v rodinách, na pracovištích nebo v církvi? Je to proto, že jsme přirozeně taženi k negativním rysům osobností, nebo vůbec k negativním situacím. Jak říkají novináři, dobré zprávy noviny neudělají. Navíc, povzbuzování je hezké, ale nepovažujeme ho za urgentní nutnost. 

Cílem dnešního dobrozvyku je změnit poměr naší řeči mezi povzbuzením a kritikou. Schválně, zkuste se zamyslet nad svým posledním týdnem: jaký byl tvůj poměr mezi kritikou a chválením? Když jsi s někým něco řešil, ať už to byla manželka, spolupracovník nebo dítě, měl jsi tendenci chválit nebo kritizovat?

Každý máme tři kruhy konverzací: Vnitřní kruh kam patří rodina, přátelé, apod., které bereme jako samozřejmost; druhým je kruh vlivu, kde patří vztahy v práci nebo škole, spolupracovníci, spolubydlící; třetím kruhem jsou běžné životní konverzace, což jsou lidi, které potkáváš, nebo náhodné kontakty. Co kdybychom svou roli v těchto kruzích viděli ne jako nutnost nápravy, ale jako příležitosti? Král Šalamoun byl ve své době považován za nejmoudřejšího a nejbohatšího člověka pod sluncem. V Bibli máme jeho několik knih, mezi nejoblíbenější je pravděpodobně kniha Přísloví. V ní píše tato slova: Přísloví 11:25 Kdo jiné svlažuje, sám bude zavlažen. 

Šalamoun předpokládá, že všichni potřebujeme být povzbuzeni, a to ve všech kruzích konverzace. Potřebuješ i ty povzbudit? Ano, pokud jsi naživu. Pokud dýcháš, potřebuješ povzbuzování. Potřebuješ zavlažit. Potřebuješ občerstvit. Vezměte si třeba klasickou situaci v manželství. Dámy, řeknu vám něco o mužích, co se jim líbit nebude a s čím ani nemusí souhlasit. Ve skutečnosti to budou popírat. Je to klasický mužský strach. Každý muž zápasí s pocitem nehodnosti. Vnitřně se ptá: Mám na to? Mám na tu práci, mám na tenhle vztah? Všichni s tím zápasíme, a popíráme to a nechceme to. Co v takové chvíli nejvíce potřebujeme? Povzbuzení, že na to máme! Muži, víte, co si pro změnu říkají ženy? Ptají se samy sebe: Všiml si mě? Jsem pro něj vzácná? Sluší mi to? Všiml si, jak mám toho hodně? Pomůže mi? Jak všichni víme, chlapi jsou někdy natvrdlí, a tak nic neříkají. Co dělají ženy? Ženy čekají. Čekají, jestli si všimneš. Všeho: nového sestřihu, neumytého nádobí, atd.

A když máš děti? Co když máš dceru? Má na ni vliv to, co ji říkáš? Pokud nic neřekneš, ať už proto, že sis nevšiml, nebo proto, že nevíš, že máš něco říct, kde budou mladé dámy hledat hodnotu? V tichu se mladé dámy poměřují stylem, váhou, stylem a čímkoliv jiným, co jim tento svět nabízí jako své povzbuzení, přitom všechno, co dívky chtějí jen podvědomě slyšet je: Všiml si mě někdo? Když jsme u rodinných vztahů, víte, kdy nejvíce chválíme jiné? Na pohřbu. Tam říkáme, jak to byl úžasný člověk, jak nám pomáhal, jak nám bude chybět. O mrtvých tam říkáme jen dobré věci. Jakoby najednou kritika nebyla až tak důležitá. Je tam jen jeden problém. Mrtvý už to neslyší. Nebylo by lepší vzít růže lásky a povzbuzení z hrobu a dát je člověku, dokud je stále ještě naživu? Pokud totiž nejsi opatrný, přirozeně sklouzneš k poměru šesti kritických poznámek k jedné pochvale. Víte, kolik firem zapomíná na poděkování? Když se něco podaří, je to bráno jako samozřejmost, ale když se něco pokazí, pak je to vždycky problém. Copak jste si nevšimli, že úspěch má mnoho otců, ale selhání je vždy sirotek? 

Jak moc důležité tedy je povzbuzování? Dovolte mi to říct: Povzbuzení není nikdy malé, pokud jsi ty jeho příjemcem. Povzbuzení je tak důležité, že dokonce Nový Zákon říká, že i prorocký dar, tedy přímá Boží řeč k tobě je založeno na povzbuzování. Ve skutečnosti, pokud chceš být prorocký, pak zásadně musíš obrátit poměr povzbuzování a kritiky naruby. Možná proto máme tak málo opravdových proroků okolo nás. Většina totiž má nutkání napravovat a korigovat, ale místo toho je Bůh volá k povzbuzování.

Naše neschopnost dávat druhým opravdovou hodnotu bývá způsobena pouze tím, že jsme se v tom necvičili. Ale co kdybychom se naučili povzbuzovat jiné podobně jako mladý muž, o kterém čteme ve Skutcích? Jmenoval se Josef a žil v době velkého rozmachu církve v Jeruzalémě. Byl to člověk, který laskavost a povzbuzování zosobnil natolik, že ho lidé přejmenovali na Barnabáš, což znamená Syn povzbuzení. Umíte si představit, že by lidé přejmenovali tebe? Jakou přezdívku by dali tobě? Strýček skrblík? Kamarád do deště? Stydlivka? Mrzout? Syn povzbuzení? 

Barnabáš celý život lidi povzbuzoval. Hned v první zmínce o Barnabášovi vidíme, že měl lidi ve svých prioritách hodně nahoře, protože byl ochoten se dělit se svým majetkem s chudými. Ve Skutcích 4 je napsáno, že prodal své pole a peníze daroval do církve, aby byly použité tam, kde je potřeba. V další zmínce v 11. kapitole je napsáno, že navštívil církev v Antiochii, kde to dělali moc dobře, zaradoval se a všechny je povzbudil, aby je dělali ještě lépe. Následkem jeho povzbuzování se církvi dařilo ještě lépe a mnozí se k ní přidali. Kdekoliv cestoval, Barnabáš povzbuzoval také vedoucí, sám totiž věděl, jak velkou sílu má zmocnění (14:22-23). 

Koneckonců to jde dobře vidět na tom, jak se ujal mladého muže Saula, který se měl stát apoštolem Pavlem, po Kristu prakticky nejvýznamnějším představitelem křesťanství. Saul se dramaticky setkal s Kristem, ale církev se ho bála. Mysleli si, že to jen hraje, aby se mezi ně dostal. Barnabáš ovšem nečekal, až se Pavel změní a získá si “kredit”, viděl v něm potenciál a pozvedl ho. Věřil mu dříve, než kdokoliv jiný (Sk 9:26-27). Barnabáš ho navíc doporučil ho také jiným vedoucím (Sk 9:27-28). Vzal ho s sebou mezi apoštoly a Pavel trávil mnoho času s ním. Bylo to riskantní? Jistě, ale Barnabáš byl Syn povzbuzení! Později, když se jejich cesty rozdělily, Barnabáš vyhledal Pavla v Tarsu, kam se uchýlil a přivedl ho do Antiochie odkud pak společně byli povoláni Bohem, aby se stali apoštoly.

Barnabáš neskončil jen u toho, že přivedl Pavla do služby. Povzbuzoval také lidi v selhání. Ve Skutcích 15:37-39 čteme: Barnabáš chtěl vzít s sebou také Jana, nazývaného Marek. Pavel však nepokládal za správné brát ho s sebou, protože se v Pamfylii od nich odloučil a nešel s nimi do díla. Vznikla z toho ostrá hádka, takže se od sebe oddělili. Barnabáš vzal s sebou Marka a vyplul na Kypr. 

Na první pohled se zdálo, že se Barnabáš spletl, když s sebou vzal Marka, který už jednou selhal. V Bibli se již o něm moc nedozvíme, kdežto o Pavlovi je pak skoro celý zbytek Nového zákona. Když však budeme pozorní, uvidíme, že nakonec i Pavel přijal Marka a ten se stal pro něho cenným společníkem (2Tm 4:11). Barnabáš viděl lidi jinak dříve než většina ostatních lidí. Byl příkladem člověka, který neustále pozvedával lidi, i když to nebylo momentálně populární. Proto neměl žádné hranice v tom, kam až může dojít. Nezapomeň, kdo jiné svlažuje, sám bude zavlažen. Aplikace povzbuzení mění poměr mezi povzbuzením a kritikou.