Rozsudek: Dvojí standard

Možná jste si při četbě evangelií všimli, že když Ježíš mluvil se zbožnými lidmi své doby, nazýval některé: pokrytci, lháři, hadi, zloději, a to zcela veřejně. A pak přišel k Matoušovi, což byl profesionální zloděj, a jemu pro změnu řekl: Pojď za mnou. To samé udělal s lidmi jako byl Zacheus. My bychom mohli říct: „Ježíši, ty jsi nekonzistentní: náboženské lidi jsi veřejně odsoudil, ve skutečnosti zostudil, a pak jdeš za opravdovými zloději a je zveš do své party?“ A ježíš by na to řekl: Ano!

Jste z toho zmateni? Nesuď, nebuď sudičský: to je pokřik dnešní doby. Bible ovšem říká, že jsou dvě skupiny lidí: jednu bychom soudit neměli, a druhou naopak ano. Problém křesťanství je v tom, že jsme si to úplně popletli a obrátili naruby. Díky tomu jsme známi jako velmi sudičskými vůči lidem mimo církev a jejich životnímu stylu: To jsou ti pohané, ztracení, hříšníci, raději se s nimi ani nebavme. Ale vůči lidem uvnitř kruhu křesťanů najednou začínáme přesně opačný postoj, který říká, že bychom je neměli kritizovat, i když dělají voloviny, protože jsou to koneckonců naši bratři a sestry, že? Máme to úplně obráceně. Není pak divu, že mají křesťané špatnou pověst jako sudiči, ale jak za chvíli uvidíte, ve skutečnosti nemáme žádné právo soudit ty, kteří jsou vně církve. Odsuzování jako takové ovšem není vždy negativní věcí. Ve skutečnosti je to naopak. Soudit někdy jiného může být tou nejvíce milující věcí, co můžeš udělat.

Dnes se podíváme na pasáž z dopisu apoštola Pavla. Nejprve vás uvedu do děje. Pavel psal dopisy církvím, které založil při svých cestách, a v Novém Zákoně máme celkem dva dopisy, které mají název Korintským, protože byly adresovány církvi v řeckém městě Korintu. Pavel tam napsal dopisů více, ale ty se nám nezachovaly, ve skutečnosti napsal ještě jeden dopis před tím, který nazýváme První Korintským. Nevíme, jak velká církev v Korintu byla, ale bylo to několik desítek lidí, kteří se scházeli po domech. A tak jednoho dne začne Pavel slyšet zvěsti, že do této církve začal chodit nějaký člověk, který o sobě tvrdí, že je následovníkem Kristovým, a který začal milostný vztah se svou nevlastní matkou. Dokonce i v pohanské a velice sexuálně otevřené kultuře Korintu to bylo něco, co překračovalo meze. Z popisu vidíme, že tato žena nebyla jeho matka, a pravděpodobně otec byl již mrtev (tedy, alespoň doufáme, že byl), ale stejně to bylo divné. A proto Pavel píše o tomto člověku, že by se ho církev měla zbavit.

1. Korintským 5:1-2 Proslýchá se dokonce, že je mezi vámi smilstvo, a to takové smilstvo, jaké se nenajde ani mezi pohany - někdo prý žije s manželkou vlastního otce! A vy jste ještě pyšní! Neměli byste raději truchlit a vyloučit toho, kdo to spáchal, ze svého středu? Tenhle pán přijal životní styl, který je opakem toho, co Ježíš chce. Vy jste ještě pyšní, jako by jim to spolu slušelo! Neměli byste truchlit? Nebo jak říká jiný překlad, nemělo by to spíše zlomit vaše srdce? Co si myslíte, že je to za cestu, na které je? Všimli jste si toho, co Pavel po církvi chce? Za prvé, mělo to zlomit vaše srdce; a za druhé jste ho měli vyhodit z církve. Je to odsuzující? Ano! Ale počkejte na to, co přijde dál…

1. Korintským 5:3-5 Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi - a to ve jménu Pána Ježíše Krista. Až se shromáždíte - já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše - vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. Počkej, nenapsal jsi snad, že láska je trpělivá, milá, jemná… Ne, chci, abyste ho dali ďáblu – aby byl on za něho zodpovědný. Tohle je prostě divné místo. Stejný člověk, který napsal 1. Korintským 13, napsal něco tak silně sudičského: „Pavle, jak to dokážeš skloubit?“ Je to proto, ABY (tohle slovo ukazuje na záměr) byl ten člověk zachráněn. Důvod, proč chci, abyste byli soudci a tohoto člověka odsoudili, je ten, že mi na něm záleží. Možná ho hřích zničí natolik, že poběží k Bohu zpátky. Tohle totiž víme my všichni o hříchu. Hřích není férový. Je jako rakovina. Pavlův motiv odsouzení není trest, je jím obnova. Jeho záměrem je, aby ho hřích zklamal, a mohl se vrátit zpátky k Bohu. Jako byste říkali tomuto člověku: přejeme ti, aby ses vrátil k Bohu, až tě tvůj hřích zklame a jeho důsledky doženou, protože on tě zklame a důsledky tě doženou, a pak tě přijmeme zpátky, až se vrátíš k Bohu. Všechno, co my děláme, je že vyhazovem z církve tento proces jen urychlíme. Protože někdy je odsouzení ta nejláskyplnější věc, kterou můžeš udělat.

1. Korintským 5:6-7 Vaše vychloubání není dobré. Nevíte, že trocha kvasu všechno těsto prokvasí? Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Kvas je vždy symbolem něčeho negativního, co zásadně ovlivní všechno okolí. Hřích je jako kvas, a pro jeho a své dobro, abyste ho odsoudili. Je to proto, že věříme, že náš hřích poslal Krista na hřích. Proč by ses jinak měl chlubit křesťanem, který se vědomě rozhodl žít v hříchu, za který Kristus zemřel? Nemluvíme tady o chybách, ale o vědomém rozhodnutí, žít si jak sami chceme, i když víme, že s tím Bůh nesouhlasí. Jak můžeš přijímat hřích, za který Kristus zemřel? Jestliže budeš spokojený s hříchem, pak budeš mít církev plnou lidí, kteří se tváří jako křesťané, mluví jako křesťané, ale mají k opravdovému následování Krista daleko.

Pak se Pavel na chvíli jakoby zastaví, jakoby si mentálně řekl, že církev v Korintu nepochopila, co chtěl říct v minulém dopise, který se nám nezachoval. A tak, jako by to chtěl dát do perspektivy, píše dál. 1. Korintským 5:9-10 V dopisu jsem vám napsal, abyste se nestýkali se smilníky. Nemyslel jsem ale vůbec smilníky tohoto světa ani lakomce, vydřiduchy nebo modláře - vždyť to byste museli ze světa utéci! Možná jste to nepochopili. Když jsem vám minule psal, abyste se nestýkali s lidmi, kteří žijí sexuálně nemorálními životy, asi jste to pochopili, že se nemáte stýkat s nekřesťany, kteří prostě všechny tyto věci dělají. Ale tohle jsem nemyslel. „Aha, já myslel, že máme odsuzovat všechny ty lidi ze světa, kteří dělají nemorální věci.“ My ovšem nemáme právo soudit ty, kteří jsou mimo církev, když nemáme žádnou společnou půdu. Tohle jsem nemyslel! A co jsi myslel?

1. Korintským 5:11 Teď vám tedy píšu, abyste se nestýkali s někým, kdo si říká bratr, ale je to smilník, lakomec, modlář, pomlouvač, opilec nebo vydřiduch. S takovým ani nejezte. Máme to přesně naopak. Jsme kritičtí ohledně svých nevěřících známých, ale v církvi jsme plni milosti vůči komukoliv. Pavel říká přesný opak: suď ty, kteří jsou uvnitř, ne ty venku. Proto Ježíš tolik kritizoval náboženské lidi uvnitř systému a prokazoval tolik milosti vůči hříšníkům mimo církev. Sám říkal, že přišel pro hříšníky, ne pro spravedlivé, a ne pro ty, kteří se tváří spravedlivě, ale ve skutečnosti jen s námi hrají hru. Pak je raději pošlete ven, a přijměte jen, když se vrátí v postoji pokání.

1. Korintským 5:12-13 Proč bych měl soudit ještě ty venku? Nemáte snad soudit ty, kdo jsou uvnitř? Ty venku bude soudit Bůh. "Toho zlého vylučte ze svého středu." Kdo bude soudit ty venku? Bůh. A na co si vlastně tedy hraješ, když soudíš ty venku ty? Na Boha. Tohle je tak velký problém – soudíme ty venku, ale doma si pořádek neděláme. Místo toho své provinění skrýváme. Co s tím uděláme? Měli bychom soudit sami sebe. Představ si, jak jiný by svět křesťanství byl, kdybychom tohle dělali správně: vytahovali si vzájemně třísky z oka. To dokážeme, když budeme zapojeni do komunity, ve které se naučíme napomínat jeden druhého. Nemluvíme tady o chybách, ale pokud vidíš, že někdo žije v hříchu, a libuje si v něm, pak mu pomůžeš, když mu řekneš: Hele, nemůžeš si užívat hříchu, zatímco oslavuješ Spasitele, který za tento hřích zemřel. Přesně tohle mi udělali různí lidé v mém životě, kteří neváhali a napomenuli mě, když jsem zpyšněl, když jsem byl arogantní, nebo dělal voloviny. Cílem není trest, ale náprava.

Tyhle verše ale NEJSOU pro každou situaci. Víte, že tyto místa jsou velmi oblíbená některými křesťany? Hlavně těmi, kteří mají za manžela nějakého hlupáka. K takovému je jednoduché přijít a říct mu: Vypadni z mého domu, protože v církvi říkali, že s takovými jako jsi ty, bychom neměli ani jíst! Tohle všechno ovšem není princip pro rodinu! Pro rodinu je zcela jiný seznam pravidel. Tato pravidla se týkají církve, ne vztahů mezi manžely, rodiči a dětmi, sourozenci. Proč? Protože hřích v rodině není nikdy emocionálně neutrální půda. Jsi naštvaný, a nechceš nápravu, chceš trest. A chceš, aby to bolelo. V těchto chvílích si musíš vzpomenout na minulý blog: co je tvou motivací?

Pokud jsi z prostředí, které tento verš využívalo k trestu, nechápali to správně. Tento verš není k potrestání, ale nápravě. Tento princip říká, že někdy je odsouzení milující věc. Tento princip říká, že raději budeme riskovat, že tě urazíme, abychom ti mohli pomoct. Někdy je odsouzení ta nejvíce milující věc poté, co sis odstranil trám ze svého oka. Jestli tě dnešní poselství nadchlo, a rychle chceš něco dělat, pak máš problém. Co říká Pavel, že se musí stát jako první věc? Zlomí to tvé srdce, zarmoutí tě to. Když budeš mít zlomené srdce, tehdy jsi připraven mluvit se svým bratrem. Protože někdy je odsouzení milující věc. Ta nejvíce milující věc na světě.