Obvykle se kloníme k tomu, že posuzování nebo odsuzování je vždy negativní, a neměli bychom to dělat. Všichni přece nenávidíme ten pocit, když si nás někdo změří od hlavy až k patě a dá nám najevo, že nejsme dost dobří. Začíná to našim vhledem a končí naší inteligencí. Mimochodem, podle průzkumu čte lifestylové magazíny 96% dívek a 90% chlapců. Statistiky ukázaly, že více než 70% žen se cítí depresivně, s vinou a hanbou, když čtou módní časopisy déle než tři minuty. Společnosti zabývající se kosmetikou utratí za reklamu miliardy korun ročně. Dívky a dobře vypadající muži se v reklamě se stali vzorem vzhledu. Profesor William J. Rudman z University of Mississippi říká: Průměrný člověk vidí mezi čtyřmi sty a šesti sty reklamami za den, v 17 letech dospívající skrz média vstřebá přibližně čtvrt milionu komerčních sdělení. Jenže tento obraz se neshoduje s realitou. V roce 2002 zadala psycholožka Nancy Etcoffová rysy tváří žen z titulních stránek magazínů do počítače, vyhodnotil jejich věk mezi 6 a 7 lety. Při porovnání retušovaných reklamních fotek s reálnými tělesnými proporcemi žijících žen vědci zjišťují, že modelky na fotkách mají tak úzký pas, že by se jim do dutiny břišní nemohly vejít všechny tělesné orgány. Příliš úzká záda by neunesla ani váhu hlavy. A nejde jen o ženy. Muži na tom nejsou o nic lépe. Je pravda, že se po nich nevyžaduje, aby výrazně hubli, protože hubený muž je z pozice reklamy nežádoucí značka. Štíhlost u mužů je vnímána jako vychrtlost, která je synonymem pro nemoc, křehkost, narkomanii, kriminalitu nebo deviaci. Samozřejmě, že ideální muž nesmí mít nadváhu, ale žádoucí je svalnaté, vypracované tělo. Při počítačově zprůměrovaném těle mužů z reklam, je výsledkem tvar ze všeho nejvíc připomínající písmeno V. Výsledek? Obří nárůst problémů s přijímáním potravy, ať už v podobě mentální anorexie (odmítání jídla), nebo bulimie (záchvaty přejídání a zvracení), nebo přejídání spojené s psychickými poruchami, a používání steroidů v kulturistice.
Právě proto, že se cítíme posuzováni neustále kulturou okolo nás, rozhodně nechceme, aby nás naší přátelé, nebo naše rodina, nebo naše církev (tedy místa, kde se máme cítit bezpečně) jakkoliv posuzovali. Rádi tedy souhlasíme s tím, že bychom nikdy, za žádných okolností neměli nikoho soudit. Jak jsme ovšem viděli v minulých týdnech, soudit jiné může být někdy láskyplná věc. Jenže to nutně způsobí konflikt. Konflikty jsou sice nevyhnutelné, jsou ovšem zároveň těžké a my se mu za každou cenu chceme vyhnout. Bojíme se totiž ztráty vztahu, hněvu, zranění. Nechceme být nemilováni, nepochopeni a odmítnuti. A tak místo toho se zkoušíme tvářit se, že žádný konflikt neexistuje, nebo si stěžujeme a poměřujeme se, jen to děláme pokoutně u jiných lidí. Pomlouváme. Konflikty ale nejsou zlé, naopak, měli bychom je vítat, protože nejlepším přínosem dobré konfrontace je zachování lásky v daném vztahu. Což je paradox vzhledem ke strachu, který lidi z konfliktu mají. Slovo konfrontace v latině znamená obrátit svou tvář k, podívat se na někoho. Je to komunikace tváří v tvář. Jak můžete konfrontace zachovat lásku? V podstatě tak, že chrání vztah před faktory, které ho ničí. Jak říká kniha Přísloví 27,6: Věrně jsou míněny šlehy od milujícího, ale záludné jsou polibky nenávidícího.
Mnozí z nás si říkáme, že to není náš úkol někoho soudit, ale zároveň to používáme jako argument k tomu, abychom nebyli za nikoho a za nic zodpovědní. Jestli totiž nemám soudit, pak také nemám povinnost tě tahat z tvých hloupých rozhodnutí. Někoho konfrontovat totiž zabere čas a energii. Ale právě to je důvodem, proč by Ježíš nesouhlasil s tím, že bychom měli žít život prostý konfrontace. Jednoho dne Ježíš začíná novou diskuzi se svými posluchači (Matouš 18:12-13) Co myslíte, kdyby nějaký člověk měl sto ovcí a jedna z nich by zabloudila, nenechá těch devadesát devět na horách a nepůjde hledat tu bloudící? (Upřímně? V naší kultuře bychom řekli: Ne, pořád mám 99 ovcí. V kultuře Ježíšovy doby je ale všem jasné, že jdeš a hledáš tu jednu ztracenou ovci. Nikdy by ses nevrátil jen s 99 ovcemi, když jsi ráno vyšel se stovkou.) A když ji konečně najde, amen, říkám vám, že se z ní raduje více než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Všimli jste si, že míváme větší radost z nalezené věci než z neztracené? Psychologové to nazývají strachem ze ztráty. Smutek ze ztráty 100 korun, které už vlastníme, je větší než radost ze získání této stejné sumy.
Matouš 18:14 Právě tak není vůle vašeho Otce v nebesích, aby zahynul jediný z těchto maličkých. Přesně tak, jak se mnou souhlasíte ohledně ztracené ovce, můj nebeský Otec by nenechal ztratit jediné dítě. Ježíš tady nemluví jen o fyzické ztrátě, ale o jakékoliv ztrátě. Ježíš tady také mluví obecně o lidech, kteří bloudí. Mluví o lidech, kteří se ztrácejí na své cestě. Jsou jako ovce nebo děti, a když se začínají ztrácet, tak ty bys jako dobrý pastýř bys je přinesl zpátky, ne? Je to o nebeském Otci, který se zajímá o každého člověka. Ale pak to Ježíš rozšířil ještě víc.
Matouš 18:15-16 Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. Jestliže tě poslechne, získal jsi bratra. Není to chyba? Neměli bychom se v případě bloudění někoho blízkého modlit, abys ty, dobrý pastýř, je přivedl zpátky? Místo toho chce Ježíš, abychom šli a mluvili s ním a napomenuli ho. Hned máme připravené argumenty: Neznáme detaily, neměli bychom soudit, neměli bychom nic říkat, protože koneckonců to není moje věc! Říkáme si: „Víš, ale to nemá cenu, abych jim něco říkal. Stejně mě neposlechnou.“ Ale když to uděláš a oni tě poslechnou, získal jsi bratra. Ježíš jde ale ještě mnohem dál. Dále, než je nám příjemné.
Matouš 18:16 Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry, aby každé slovo bylo potvrzeno výpovědí dvou nebo tří svědků. Jít za ním ještě jednou? Děláš si legraci? Odmítla mě už jednou a ty chceš ještě další telefonát, další setkání? Proč? Protože jsou jako ovce, jako děti. Kdyby se ti ztratila ovce, kdyby se ti ztratilo dítě, váhal bys? Nebo bys okamžitě zapojil co nejvíce lidí do hledání? Dobrá, tak ještě jednou. Jenomže, ani tam Ježíš nekončí.
Matouš 18:17 Nechce-li však poslechnout ani je, řekni to církvi. Proč to prostě nenecháš být? Protože to reflektuje Boží srdce. Bůh by tě nenechal jen tak sejít z cesty, tak proč bys měl ty? Malý dotaz: Když to Ježíš říkal, existovala vůbec církev? Samozřejmě, že ne. Slovo církev, ekklésia, bylo slovo, které se používalo běžně v řečtině: skupina lidí, shromáždění. Nemusí to být tedy instituce církve, jedná se o shromáždění, a skupinu, kam napomínaný člověk patří. A právě téhle skupině musíš říct: „Hele, teď je čas s tím něco dělat.“ Kdyby to byla tvá dcera nebo tvůj syn, vzdal bys to? Nikdy! Tak, co s tím uděláme? Není to tajemství, že Honza, že Věra, že… Ježíš ovšem nekončí ani tady: Matouš 18:17 A pokud odmítne poslechnout i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a výběrčí daní. To zní docela jako odsouzení, že? Jak ale Ježíš jednal s pohany a výběrčími daní? Prostě začneš s nimi jednat jako s těmi, kteří jsou vně církve. To nejhorší ale je jen zůstat stát a nedělat nic.
Konflikt není vůbec jednoduchý, a proto je třeba se na něj připravit. Proto je tak důležité vyjmout si trám ze svého oka, jak jsme o tom mluvili na začátku série. Nejlepším přínosem dobré konfrontace je zachování lásky ve vztahu. Když usilujeme o smířlivé reakce, pravděpodobně dosáhneme smíření. Únikové (popření, útěk, sebevražda) a útočené reakce (soudní pře, fyzický útok, vražda) však nevyhnutelně povedou k rozbití či dokonce smrti vztahu.
První věc, co bychom měli udělat, je definovat si, zda to, s čím chceme někoho konfrontovat, opravdu stojí za to. Někteří lidé totiž odmítají přehlížet i malé chyby a odpouštět druhým a argumentují svými právy a neochotou nechat druhého z toho jen tak lehce vyváznout. Jako druhou věc se potřebujeme ujistit o své motivaci a presumpci neviny. O motivaci jsme už mluvili s tím trámem v oku, presumpce neviny říká, že předpokládáš nevinnost neboli presumpci neviny na straně toho druhého. Láska všemu věří, napsal Pavel. Je to protiklad podezřívavosti a pomluv. Za třetí si musíš dát pozor tři věci: touhu se mstít, chtít se jen uvolnit, a snahu kontrolovat. Pomsta je temná stránka, která působí, že chceme vrátit druhému zranění, pokud zranil on nás. Chceme, aby prožil utrpení, kterým jsme museli projít i my. Skrze uvolnění na někoho jen vyklopíme vše, co je v nás, abychom si ulevili. Kontrola: láska říká pravdu, ale chrání také svobodu. Tato svoboda zahrnuje svobodu reagovat na naši konfrontaci nebo ji ignorovat. Vzdáme se touhy kontrolovat a jednoduše děláme to, co dělá Bůh: ptej se, buď zranitelný, dávej důvody, varuj, a pokud je to nutné, ustav hranice. A pak jdi, a konfrontuj podle Ježíšova vzoru. Mluv pravdu v lásce. Pravda bez lásky je tvrdá a suchopárná, a láska bez pravdy je plná přetvářky a snahy se zalíbit za všech okolností. Začni tedy s pokorou a péčí, na správném místě, a ve správný čas.
Nakonec budeš mít asi tyto tři typy reakcí. První lidé ocení tvou upřímnost a vezmou to. Přiblíží je to k tobě a učiní změny, které jim pomohou. Druhá skupina tě odmítne a rozčílí se. Je to dobré předpokládat, a preventivně se obrnit tak, abys nereagoval se zraněním zpátky, ale abys navzdory jejich hněvivé reakci viděl, že pravda měla v jejich životě dopad. A pak tady bude třetí skupina: tvá slova jsou pro ně novinkou a jsou nepříjemná, ale zároveň jsou otevření pro pravdu. Zůstaň s nimi a zapoj je do svého procesu vzájemného růstu. Nakonec, lidé, kteří tě konfrontovali, jsou lepšími přátelé, než ti, kteří ti nic neřekli a místo toho mluvili s někým o tobě. A to za tento krok navíc stojí, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat