Rozsudek: Odsouzený

Celý tento měsíc jsme mluvili o tématu odsuzování, zda bychom měli nebo neměli odsuzovat jiné lidi. Přestože se obvykle kloníme k tomu, že odsuzování je vždy negativní, doufám, že jsem vám v minulých týdnech ukázal, že soudit jiné může být někdy láskyplná věc. Dnes naší diskuzi otočíme, a podíváme se na to, co dělat, když ty jsi ten, kdo je nespravedlivě odsouzený. Je jasné, že dříve nebo později bude každý z nás posuzován, a mnohdy nespravedlivě.

Místo odsouzení je nebezpečné místo. Někteří na něm zůstávají tak dlouho, že to začne ovlivňovat jejich identitu. Funguje to prostě. Nejprve chceš dokázat těm, co tě odsuzují, že se pletou. Bráníš se a radikálně se snažíš dělat věci tak, jako oni, aby tě neodsuzovali. Ale většinou to nepomáhá, a nakonec odsouzení jiných způsobí krizi naší vlastní sebeúcty, a my tímto způsobem dáme těmto lidem nad sebou moc, a skončíme tak, že děláme přesně to, z čeho nás neprávem nařkli. Je to opravdu těžké. Ten tlak nás semele. Jak tedy můžeme sedět na místě neprávem odsouzeného, aniž bychom dali moc těmto lidem nad našimi životy? Je to vůbec možné? Dnes se podíváme na někoho, kdo byl nespravedlivě odsuzován prakticky celý svůj život, ale přesto nikdy nedal lidem, kteří jej posuzovali, nad sebou moc, která by jej pak semlela.

Ježíš seděl na židli neprávem posuzovaného a odsouzeného celou dobu své veřejné kariéry. Kritizovali jej, že je z nesprávného místa; že nedodržuje náboženská nařízení; že se moc přátelí s hříšnými lidmi; že nemá svůj dům; že se nechá chválit; že toho ví moc; nebo někdy jedná, jako by toho věděl málo; že je svatý Boží; že je málo svatý. Přesto nikdy nedal moc těm, kteří ho posuzovali a odsuzovali. Nakonec ho zatkli, soudili, mučili a popravili za něco, co vůbec nikdy neudělal. Přesto nikdy nedal moc těm, kteří ho odsuzovali.

Možná si říkáš: „Nejsem si ovšem jist, že by zrovna tohle fungovalo v mém životě. Přece jenom, nabízet mi Ježíše jako vzor, může být docela vysoko.“ Je-li ovšem nějaké vítězství v situaci, kdy jsi nespravedlivě souzen možné, tohle, Ježíšův způsob, je jediná cesta. Když Ježíše pověsili na kříž, takto se mu vysmívali: Lukáš 23:35-39 Lid stál a díval se. Kromě jiných se mu vysmívali také vůdcové: "Jiné zachránil, tak ať zachrání sám sebe, když je to Mesiáš, ten Boží Vyvolený!" Vojáci se mu posmívali také. Přistupovali, nabízeli mu ocet a říkali: "Zachraň se, jestli jsi židovský král!" Visel nad ním totiž nápis: TOTO JE JEŽÍŠ, ŽIDOVSKÝ KRÁL. Jeden ze zločinců, kteří tam viseli, se mu vysmíval: "Když jsi Mesiáš, zachraň sebe i nás!"

Všichni ho soudili, včetně někoho, kdo si skutečně trest zasloužil. Ježíš jim na to nic neřekl. Ježíš se vůbec po svém zatčení choval zvláštně. Po většinu času mlčel. Celý jeho život byl důkazem o něm a pak, když stál před nenávistným pochybovačem, zůstal stát tiše. Ježíš byl tiše, když proti němu vznesl velekněz křivá obvinění. Ježíš byl tiše, když stál před Pilátem, který se už v mysli rozhodl. Ježíš byl tiše, když Herodes chtěl zázračnou podívanou. Když v našem životě Bůh mlčí, je to proto, že nám dává prostor pro hledání, prostor pro růst anebo proto, že ví, že už jsme se stejně rozhodli. V každém případě nám ale dává prostor pro to, že se tím ukáže, co je v nás.

Ježíš tedy visí na kříži a je vysmíván a nespravedlivě odsuzován prakticky všemi okolo přihlížejícími. A to vše se stalo po tom, co Ježíš řekl ještě o pár veršů dříve: Lukáš 23:34 Ježíš tehdy řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!" Nevědí, co dělají? To snad ne. Ježíši, snad nepopíráš, že oni moc dobře vědí, co dělají. A tvůj poslední výrok je žádost o odpuštění, protože nic neví? Protože jsou slepí? Protože jsou nejistí a v nevědomosti? Dělají to, co umí. Jsou hříšníci. Protože opravdu nevědí, co dělají. Pokud je vítězství na to, když sedíš na židli odsouzení, pak jedinou cestou je odpuštění. Buď jim dáš nad sebou moc nebo jim odpustíš.

Něco významného se však stalo při Ježíšově skonu v odpuštění. Marek 15:37-38 Vtom Ježíš hlasitě vykřikl a vydechl naposled. Chrámová opona se roztrhla vedví odshora až dolů. Opona v chrámu oddělovala nejsvětější místo, kam mohl jen kněz jednou za rok. Byla to impozantní opona. Velice vážila, takže ji muselo zavěšovat celkem 300 lidí. Reprezentovala oddělení svatého Boha od hříšných lidí. A právě tuto oponu Bůh roztrhl, aby zničil bariéru navzdory tomu, co jsme mu a jeho Synu udělali. Stalo se to přesně v tom okamžiku, kdy Ježíš umírá, pravděpodobně za to mohl uvolněný kámen při zemětřesení, které nastalo. Roztržená opona symbolizuje sílu odpuštění. Odpuštění jako reakcí na zlovolné a nespravedlivé odsouzení. Odpuštění, které má sílu bořit hradby. Je-li jediná cesta z odsouzení a kritiky, pak je to cesta odpuštění. Jak silná symbolika to byla, nám ukazuje reakce římského vojáka. Marek 15:39 Když setník, který stál proti němu, uviděl, jak dodýchal, řekl: "Ten člověk byl opravdu Boží Syn!" Setník viděl zemřít hodně lidí, ale když viděl umírat Ježíše, vyznává, že je to Syn Boží. Jinými slovy přiznává, že udělal jsem chybu. Když viděl, jak je Ježíš zticha a nebrání se, jak neobviňuje ostatní, jak se nesnaží dokázat, že má pravdu, přiznal, že udělali chybu.

Když se někdo proti mně postaví a špatně se mnou zachází, mou instinktivní reakcí je napnout své síly k obraně a poražení protivníka. Jenže tento postoj obvykle vede k dalším problémům. Odpuštění jako cesta ven, však není pocit. Není to ani zapomenutí na křivdu, ani pouhá omluva toho, co se stalo. Odpuštění je rozhodnutí milosti. Musíme totiž soudit s milostí. Pokud nás naše soudy vedou k osobním urážkám, hořkosti, a hněvu, pak jsme někde hluboce ujeli. Rabíni říkali, že každý má povinnost odpustit třikrát. Petr přichází za Ježíšem a ptá se ho, kolikrát si to myslí on, že má odpustit. Snad až sedmkrát (2x více než musí + 1 navíc)? Ale Ježíš říká sedmdesát sedmkrát. Pointa je v tom, že odpuštění není čárečka, kterou si počítáme, ale životní styl, ve kterém žijeme. Proto také Ježíš jasně říká, že to, jak my jsme schopni odpouštět ostatním, ovlivňuje to, jak Bůh odpouští nám. Vnitřně chceme, aby někdo odplatil naše zranění. Poselství odpuštění je naprosto radikální koncept.

Odpuštění je vyžadováno tam, kde omluvy, zapomenutí ani tolerance nejsou dostatečné. Odpuštění ve skutečnosti znamená, že se vzdávám práva tě zranit zpátky. Je to popření zákona pomsty ve prospěch milosti. Odpuštění začíná tím, že se vzdáme touhy po pomstě. Neznamená to, že by spravedlnosti nemělo být učiněno zadost. Ale znamená to, že se rozhodneme nevyžadovat retribuci. Dokonané odpuštění přeje viníkovi dobré, i když nezastírá, že on koná či konal zlé. Je odpuštění jednoduché? Vůbec ne! Musí si to ten druhý zasloužit? Ne. Je to radikální koncept, který nás Ježíš učí.

Ten Ježíš, který na svém životě modeloval odpuštění při nespravedlivém odsouzení, totiž předtím řekl: Lukáš 6:27-28+35-36 Milujte své nepřátele! Buďte dobří k těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají. (...) Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

Tvá reakce ve chvíli, když tě někdo soudí, je tvá největší příležitost. Největší příležitost být plný milosti. To je radikální koncept, který ale trhá opony ve tvém životě!