Dnes univerzálně známé místo z Bible je Ježíšův výrok, pomoci kterého chceme obhájit víru v cokoliv nebo jakékoliv jednání. Když nám někdo řekne, že to, čemu věříme, nebo to, co děláme, je špatné a chybné, okamžitě v nás naskočí tato slova, která znají všeobecně i nevěřící lidé: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Slyšíme: Vidíš, neměl bys nikdy nikoho kritizovat, protože vše je možné, vše je dovoleno, a všichni by si měli vyzkoušet všechno. Následkem je pak trochu anarchie, ale problémem nebyla Ježíšova slova, ale to, jak je čteme v kontextu.
Víte, všichni si na jiné lidi neustále formujeme názory, často jsou nevinné, ale někdy námi vyřčený názor v nás zůstane navždy. Obecně si ovšem myslíme, že náš soud je správný: máme za to, že problémy druhých vidíme správně a máme pocit, že někdo by s tím měl něco udělat. Ovšem, když jsi sám souzený, nikdy nereaguješ touhou se změnit. Ne, když nás někdo soudí, chceme od takového člověka utéct, nebo bojovat nebo dokázat, že takoví nejsme.
Všichni jsme souzení a soudíme. Tak co máme dělat, když Bible říká, abychom nesoudili, ale zároveň máme někdy někoho konfrontovat, a máme být konfrontováni? Dnes se podíváme na to, co Ježíš doopravdy říká o souzení jiných. Ježíš totiž rád vytvářel napětí jako mistr komunikace, které lidi vyprovokovalo k novým netušeným pohledům.
Matouš 7:1-2: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno.
Kdo nás bude soudit? Ježíš na to neodpovídá. Budeš ovšem souzený stejným způsobem a stejnou váhou. Ježíš vlastně říká: Fajn, ale počítej s tím, že budeš souzený. Jeho pointa není, že bys neměl na nikoho mít názory, nebo že lidé nedělají nic špatného. Jen chce, abys zapojil zlaté pravidlo do svých soudů. Prostě suď tak, jak si přeješ, aby lidé a Bůh soudili tebe. Nic víc a nic míň. Jak si přejeme, aby nás soudil Bůh? Já vám řeknu, jak chci, aby soudil mě: Chci, aby vzal v úvahu všechny polehčující okolnosti. Aby si vyslechl, jak těžký jsem měl život. Aby mi pak dal ruku okolo ramen a řekl: „Chudáčku Lukáši, vůbec se nedivím, že jsi takový idiot, to by nikdo nezvládl, kdyby měl takový život. Víš co, necháme to být a vítej do Božího království!“ Není to způsob, jak chceme, aby nás Bůh soudil? A když mě soudí lidé, chci, aby řekli, že jsem to sice pokazil, ale že určitě neznají celý příběh, určitě tam musí být ještě něco, o čem neví, co způsobuje, že jsem takový, jaký jsem. Takže Ježíš prostě chce, abychom aplikovali zlaté pravidlo.
Matouš 7:3-4: Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš? Jak můžeš říci svému bratru: Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku, a přitom máš sám v oku trám!
Jinými slovy: Proč se o to vůbec o to zajímáš? Tříska v oku je symbol problému, tvůj bratr ho opravdu má, ale proč se o to ty vůbec zajímáš? Tohle je pro mnoho z nás rozhodující moment: Co je tvou motivací, proč se zajímáš o problémy druhých lidí? Co máš za problém, že máš potřebu hledat třísku v oku druhých? Možná máš ty sám problém, který je drážděný třískou u někoho jiného. Proč jsi motivovaný hledat jejich problém a ne svůj?
Co tady Ježíš říká, je, že když vidím na tobě něco, co mě fakt štve, pak se musím podívat do zrcadla, protože je to něco, co mě provokuje k reakci. Jak můžeš vytáhnout třísku z oka druhého přes trám ve tvém oku? V momentu, kdy tě někdo štve a ty máš chuť to řešit, by ses měl zastavit a popřemýšlet nad tím, co ti to ukazuje o sobě. Naše první reakce by neměla být tahat třísky z očí druhých, ale první reakce by měla být podívat se do zrcadla.
Matouš 7:5: Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra.
Pokrytec je někdo, kdo soudí druhé před tím, než se podívá na své vlastní oko. Neznamená to, že tam není tříska, je ale důležité, co je tvá první reakce. Není snad pravda, že většina nevěřících odmítá církev jako pokrytce? Není to proto, že nemají třísky, nebo že by si lidé nebyli vědomi svých chyb a přehmatů. Je to ale proto, že mají oprávněný pocit, že se nedíváme nejprve do zrcadla. Ztrácíme tak schopnost komukoliv doopravdy pomoci. Děje se to také v rodině, mezi přáteli, děje se to mezi rodiči a dětmi, děje se to v práci. Když mi říkáš, co dělám špatně, a já přitom vím, že ty máš problémy možná ještě větší, moc mi to nepomáhá, ale naopak mě ještě více odrazuje. Když se ty nepodíváš do zrcadla první, proč bych se měl já měnit? Neříkám, že nemám třísku, ale podíval ses nejprve do zrcadla?
Všimněte si ovšem, že v dalším slově je slovo „nejdříve“. Nejdříve je tam proto, že tam bude slovo „tehdy“. Naše první reakce musí být pohled do zrcadla. Co je v jejich oku, že vidím ve svém oku? A pak uvidíš jasně! Pak prohlédneš! Pak přichází druhý krok: Musíš vytáhnout tu třísku z oka druhého. To, že si připustím a rozpoznám svůj vlastní hřích, mě totiž dělá dokonalým kandidátem na to, abych mohl pomoci jiným lidem s jejich hříchem. Ale pokud to neudělám, místo, abych jim pomohl, zaženu je hlouběji od sebe a do jejich problémů. Když jsem pokoušen reagovat na tebe, moje první reakce musí být zrcadlo. Dáváme pozor na konkrétní emoce: Hněv? Žárlivost? Proč tě to zlobí? Nebo tě jejich hřích ohrožuje? Dokud si nevyřešíš svůj vlastní strach, svůj vlastní hněv, svou žárlivost, pak je od sebe jen zaženeš.
Je tady ovšem ještě jedna stránka. Když tě někdo v minulosti soudil, a tys to odmítl kvůli špatnému pocitu, mohlo by se stát, že někdo z těch lidí, co ti řekli, co děláš špatně, to neudělal proto, že se na tebe zlobí, ale už se podívali do zrcadla a vědí, že byli na místě, kde jsi dnes ty? Možná odmítáš posudky, ale sám se potřebuješ podívat do zrcadla. Byla by chyba odmítat veškerou korekci ze strachu, aby tě někdo nesoudil. Pointa Ježíšova příkladu totiž je v tom, že si opravdu máme pomáhat vytahovat třísky z očí vzájemně. To, k čemu nás ovšem vede, je to, abychom se na tahání třísek připravili tím, že si srovnáme své motivy. Ty si srovnáme tím, že naše první reakce je pohled do zrcadla. Zkus si představit komunitu křesťanů, jako jsme my, kteří si dokážou vzájemně tahat třísky bez pocitů odsouzení. Nebyla by to paráda? Umíš si představit, jak dobře bychom mohli růst ke zralosti? A umíš si představit sílu opravdových vztahů bez předstírání? To by byla věc! A přesně tu si Ježíš přeje.
Žádné komentáře:
Okomentovat