Soundtrack: Zdroj

Vítejte u třetí části série Soundtrack, která se dá v jádru shrnout do principu, že co a koho posloucháš, ovlivní to, co děláš. Řekli jsme si, že stejně jako soundtrack ovlivňuje náladu filmu, náš mentální soundtrack, který nám hraje v hlavě ve formě výrazů, výroků, světonázorů nebo obrazů, které jsme připustili, a díky nimž jsme odfiltrovali vše ostatní, ovlivňuje to, co v životě děláme. Náš soundtrack ovlivňuje náladu našeho života a v konečném důsledku naše chování. Dnes se podíváme na to, jak naslouchat Bohu.

Pokud věříš v Boha, pak je jasné, že Bůh je skvělý komunikátor a tak bychom přece neměli mít problém slyšet Boha. Ve skutečnosti však naslouchat Bohu není tak jednoduché, že? Možná jsi Boha nikdy neslyšel, a tak sám moc nevěříš, že by Bůh mluvil i dnes. A dokonce možná znáš nějaké lidi, kteří neustále mluví, že Boha slyší, kdykoliv s nimi mluvíš, říkají, že jim Bůh řekl, že mají udělat to či ono. Pokud se v církvi pohybuješ alespoň tak dlouho jako já, pak nejenže znáš takové lidi, ale pravděpodobně víš, že jsou to často zároveň ti největší podivíni, na jaké můžeš narazit. A kdybys potkal některé z nich v noci v temné uličce… Brrr. Raději si nepředstavovat. Já sice chápu, že prorok bývá podivín (alespoň největší z nich, podle Ježíše jím byl Jan Křtitel, takovým byl: rád se oblíkal do kůže a měl rád pouštní speciality), ale proč se do této role snaží stylizovat i dnešní proroci, to fakt netuším.

Ještě máme jednu kategorii, a to jsou lidé, kteří za tebou rádi přijdou a řeknou ti, že jim Bůh řekl něco, co mají říct tobě. Na to se nedá nic říct, protože pokud to byl doopravdy Bůh, a on skutečně mohl někoho poslat, aby k tobě promluvil, pak bys to měl poslechnout, že? Musím ale říct, že díky své skeptické povaze mám velký problém s tím, když mě někdo přesvědčuje, že mu Bůh pro mě něco vzkazuje, a přitom mi to nikdy neřekl. Mohl bych vám vyprávět příběhy, jak někdo zašel za dívkou svých snů, kterou sice pořádně neznal, ale moc se mu líbila, a řekl ji: „Bůh mi říká, že bys měla být mou ženou.“ A ta dívka se mile usmála, a řekla tomuto mladíkovi: „Dobrá tedy, já se zeptám svého manžela, co si o tom myslí.“ Nejlepší pak je, když se sejdou dva protichůdné hlasy, které se vzájemně vyvracejí. V jednu dobu za námi například přišli dva lidé, kdy jeden z nich říkal, že je Boží vůle, abychom měli děti (pokud možno hned) a druhý přišel na druhý den s tím, že nám Bůh vzkazuje, že je to v pořádku, že nemáme děti. Kdo má teda pravdu? Nemohli by se v nebi nějak dohodnout? Nebo že by každý poslouchal svůj soundtrack svých přání a zaměňoval je za Boží hlas? Co myslíte? Celá myšlenka, že Bůh mluví, a že mluví i dnes, může tedy být dosti strašidelná. Během dnešní části bych se chtěl tedy zamyslet nad tím, jak tradičně křesťané vnímali Boží hlas, zkrátka, kde se shodli, že Bůh mluví i dnes, pak se ovšem podívám na to, co je v naslouchání Bohu to nejdůležitější.

Tradičně věřící nejčastěji vnímá Boží hlas skrze přírodu. Možná jsi to zažil, byl jsi někde v krásném koutu přírody, která ti doslova vyrazila dech, a tak jsi tam zíral a cítil ses blízko Bohu. Není to zdaleka neobvyklé, ve skutečnosti je to jeden z nejčastějších způsobů, jak k nám Bůh mluví, koneckonců Bible samotná říká, že nebesa vypravují o Boží slávě, a že skrze pozorování přirozeného světa vnímáme nadpřirozeného Boha. Dalším klasickým způsobem, jak k nám Bůh mluví, jsou druzí lidé. Někdo přijde a něco prohodí, nebo ti někdo napíše, a to bylo zcela to, co jsi potřeboval slyšet, za co ses modlil, kde jsi hledal odpověď, a to přestože ten člověk vůbec neměl páru, že ti řekl něco, co ti Bůh potřeboval slyšet. Do této kategorie bychom mohli zahrnout i lidé s prorockým obdarováním, kteří ti řeknou, co jsi potřeboval slyšet (a nemusí přitom vypadat tak podivínsky jako ti, o kterých jsem před chvíli mluvil). Dalším klasickým způsobem je hlas moudrosti, o kterém jsme mluvili minulý týden. Bůh k nám může promluvit skrze svědomí, kdy nás vlastní svědomí zastavilo něco udělat. Klasickým způsobem naslouchání Bohu je také čtení Bible. Je to skoro, jako by při čtení Bible něco vyskočilo a udeřilo tě do očí. Koneckonců Bible říká, že Bible je něco jako svíce nohám mým a světlo stezce mé. Bible používá pravidla a principy. Zatímco Bible obsahuje pravidla, mnohem častěji nás Bůh vede skrze principy. Proto je ale nezbytné číst Bibli v jejím kontextu a nepraktikovat metodu „zabodnutého prstu“. Pravidla jsou jasně řečeny stanoviska jako „Vyhýbej se sexuální nečistotě“. Je to jako značka rychlosti „50“. Principy jsou doporučené oblasti „Boží pokoj“. Je to jako značka „Doporučená 40“. Křesťané se také shodují, že Bůh mluví skrze Ducha svatého. Pokud jsi naplněný Duchem svatým, on žije v tobě a uvádí tě v pravdu. Je to soundtrack malého tichého hlasu, jak Bible někdy o hlasu Ducha svatého mluví. Duch svatý zní jako svědomí, ale je to trochu jiné. Je to jako semafor, který ukazuje červenou a zelenou. Velmi často toto potvrzení nebo zastavení cítíme po modlitbě. To jsou tedy naše základní klasické způsoby.

Možná. Že k tobě Bůh promlouvá slyšitelným hlasem, možná také skrze anděly, vidění nebo sny. Mě se to zrovna často neděje, ale je fakt, že kdykoliv je v Bibli zmínka o těchto speciálních zkušenostech naslouchání Bohu, není to nějaká velká legrace. Když například lidé viděli anděly, padali hrůzou do mdlob (oni to totiž nebyli andělíčci ve formě tlustých děťátek, co se vznášejí na malých péřových křidýlkách). Když někdo slyšel Boha fyzicky svýma ušima, často ten příběh nedopadl úplně dobře. Mnoho křesťanů spoléhá, že Bůh je povede nadpřirozeným, někdy až obskurním způsobem. Chuck Swindoll tento způsob nazývá „teologie voo-doo“, jsou to totiž klasické pověry natřené křesťanským balakrylem. Příklady? Muži jedoucímu v Praze se před Filipínskou ambasádou porouchá auto a tak usoudí, že by tam měl být misionářem. Žena by ráda jela na výlet do Izraele, ale není si jistá. V informačním letáku si všimne, že zájezd poletí letadlem Boening 747. Ráno se probudí zrovna, když budík ukazuje 7:47, a tak usoudí, že je to znamení, že má jet. Fakt?

Jenže, nadpřirozené vedení bylo dáno lidem, kteří ho specificky nehledali. Spíše to bylo tak, že hledali Boží vedení, byli otevření na způsob, jakým je Bůh chce vést a někdy se Bůh sám svrchovaně rozhodl, že je povede nadpřirozeně. Tento typ vedení lidé zažívali tehdy, kdy dotyčného čekala těžká zkouška, a Bůh věděl, že tento způsob vedení bude pro něho velice důležitý. Někdy Bůh nadpřirozeně varoval ty, pro které to byla poslední šance ho poslechnout. Nadpřirozené vedení vůbec nemusí být znamení “duchovnosti”. Starozákonní prorok Bileám měl jednu z “nejduchovnějších” zkušeností s Božím vedením, a přesto byl hnán do záhuby vlastní žádostivosti. Zkrátka, úžasný nadpřirozený zážitek v Bibli někdy neznamenal zrovna terno. Je ovšem jedna důležitější věc. Důležitější než způsob jak Bůh mluví, je být v postoji naslouchání. Slovy soundtracku: co je tvůj zdroj, kam zapojuješ sluchátka? Kdo je zdroj tvého soundtracku?

Bůh k tobě bude mluvit, ale otázkou je, zda ho uslyšíš. Otázka je, zda neodfiltruješ i jeho hlas stejně jako filtrujeme hlasy lidí. Možná jste si všimli, že Ježíš často v evangeliích říká: Kdo má uši ke slyšení, slyš. Je to jako by Ježíš říkal: Moje poselství je pouze pro ty, kteří mi naslouchají. Moje poselství je pouze pro ty, kteří jsou připraveni naslouchat. Jenže, ne všichni mu chtěli naslouchat. Hezky to jde vidět v evangeliu Marka, ve 12. kapitole, kde se učení lidé různých směrů snaží nachytat Ježíše na nějakém hlavolamu. Nejprve se ho snažili farizejové nachytat na to, zda je správné platit daně císaři (to byla horká politická otázka), a pak přišli saducejové (kteří nevěřili ve fyzické vzkříšení z mrtvých) s dalším chytákem o ženě, jíž umřel manžel, a kterou si podle tehdejšího obyčeje vzal jeho bratr, ale ten taky umřel, a tak to šlo se všemi sedmými bratry. Čí tedy ta žena při vzkříšení bude, ptali se. Ježíš jim stejně jako předtím farizejům odpověděl, ale pak se najednou z davu ozve ještě jeden člověk. Ten se zeptá otázku, na kterou mu Ježíš odpoví, a pak reaguje slovy: (Marek 12:34): Nejsi daleko od Božího království. Jinými slovy Ježíš říká: Ty jsi byl připraven naslouchat. Všichni slyšeli, co říkám, ale nebyli připraveni naslouchat.

Víte, když Ježíš říká, že má někdo uši ke slyšení, cituje proroka Ezechiele, který říká (12:1-2) Dostal jsem slovo Hospodinovo: "Synu člověčí, bydlíš mezi bandou vzbouřenců. Mají oči k vidění, ale nevidí, mají uši k slyšení, ale neslyší, protože je to banda vzbouřenců. Když se bouříme proti Bohu, máme sice oči, ale nevidíme; máme sice uši, ale neslyšíme. Přejeme si, aby nám Bůh dal své požehnání, ale nechceme se mu poddat. Jenomže rebelie nás učiní hluchými ke zdroji, kterým Bůh pro tebe chce být.

Jenže pak se to jednoho dne zlomí, a my začneme Boha hledat. Začneme zoufale hledat jeho hlas kvůli bolesti zlomení, které přichází jako následek naší rebelie. To vysvětluje, proč tak často slyšíme Boha, až když dojdeme na konec svého provazu. Ve chvílích zlomenosti slyšíme Boha jako nikdy. Slovy spisovatele C. S. Lewis: Bůh k nám potichu mluví uprostřed našich rozkoší, hovoří v našem špatném svědomí, ale nahlas křičí, cítíme-li bolest. Je to jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět. Všimli jste si, že když trpíme, je Bůh skoro vždy součástí naší konverzace? Není to tak, že slavná modlitba Páně začíná slovy (Matouš 6:9-10): Otče náš, který jsi v nebesích, ať se posvětí tvé jméno! Ať přijde tvé království! Ať se stane tvoje vůle jako v nebi, tak i na zemi. Víš, co ta modlitba znamená? Je to, jako bys Bohu podepsal prázdný šek: zaplatím, cokoliv si řekneš. Ať je tvoje vůle v mém životě přesně tak, jak si to přeješ. Není snad ale naším největším problémem neochota se poddat Bohu? Kapesní Bůh, kterého používáme na rady nebo otázky nebo přání, je málo, když se dostaneme opravdu do problému. Tehdy chceme, aby Bůh byl ten největší a nejsilnější.

Tvůj nebeský Otec, ne jen nějaký neosobní Bůh, říká, abys volal, on ti totiž odpoví. Budeš ale připraven Bohu naslouchat?