Vítejte u poslední části série Soundtrack, kde jsme se učili, že co a koho posloucháš, ovlivní to, co děláš. Sérii Soundtrack zakončíme trochu v pohybu. Budeme mluvit o tom, že když jsme se připravili naslouchat, je také potřeba se připravit pohybovat do rytmu našeho soundtracku. Víte, já nejsem žádný tanečník. Jsem tak mizerný tanečník (k lítosti mé ženy), že když jsem jednou byl pozván na svatbu, shodou okolností jsem tam s sebou musel vzít svého přítele z Anglie Simona, byl jsem vyzván k tanci nevěstou a já jako velké faux pax nabídku odmítl. Ale dohodil jsem do tance Simona, který do poslední chvíle nerozuměl slovo česky a tak se vůbec nemohl bránit! Jenže, u našeho životního soundtracku je zcela nezbytné se dát do pohybu.
Touha znát, co nás čeká je vlastní každému člověku, někomu více a někomu méně. Protože právě to je hlubokou touhou každého člověka. Všichni toužíme po základních odpovědích jako: Proč se mi dějí tyto věci (dobré nebo špatné)? Proč existuji a kam jdu? Co způsobí, že budu šťastný? Co mě v životě čeká? Velmi málo z nás jsou skuteční fatalisté, kteří věci zásadně berou tak jak jdou a nikdy se nestarají, proč a kam to směřuje. A tak se většinou dělíme mezi dvě skupiny lidi: emocionálně založené a rozumově založené. Obě skupiny hledají budoucnost jinými způsoby: Nevěřící rozumoví čtou prognózy a statistiky. Nevěřící emocionální lidé navštěvují „prožitky“ (od Delfské věštírny až po horoskop v dnešních novinách). Toto hledání prožívají lidé po celou svou historii. Ve starověku se například vládcové obávali trestu za neuposlechnutí svého boha a proto až 80% starověkých spisů obsahuje podrobné návody a popisy, jak rozpoznat Boží vedení. Většina z nich vycházela z předpokladu, že zjistit, co si Bůh přeje je tak těžké, že hledání musí být hodně sofistikované. Proto jsme během historie viděli nárůst metod jako: vrhání losů; hepatoskopie (zkoumání jater – nejtěžšího orgánu v těle); rhabdomancie (šípy jako znamení – něco jako kolo štěstí); teratom (domácí bůžkové – modly a sochy); astrologie (horoskopy); hydromancie (používání vody k věštění – čajové lístky atd. kdy fyzický kontakt ukazuje duchovní stav); spiritismus (mluvení s duchy zemřelých).
Tím, že jsme křesťané, jsme tu touhu usměrnili směrem k Bohu: Věřící rozumoví hledají v Bibli, knihách a mezi přáteli. Věřící emocionální jezdí na prorocké konference a „prožívají a cítí“ Boží vedení. Většina z nás, dokonce i ti, kdo nejsme věřící, toužíme znát budoucnost a přeneseně Boží vůli. Dobrá zpráva je, že Boží vůle není zdaleka tak těžká k nalezení, jak se pohané starověku domnívali. A dobrá zpráva také je, že Bůh je živý a mluví k nám i dnes. Touha znát svou budoucnost docela ovlivňuje náš život. Za své léta mezi křesťany jsem poznal desítky lidí, kteří touží po dramatickém a nadpřirozeném Božím nasměrování, neustále přijímají „slova“ od Boha a neudělají nic, dokud nemají pocit, že to po nich Bůh takto chce. Ohledně církve říkají, že půjdou tam, kam je „dovede“ Bůh a ohledně služby, že jim to zkrátka musí Bůh „posvětit“. Ovšem má první otázka první zní: Opravdu je nám Bůh povinen sdělit vše, co nás čeká? Opravdu si můžeme nárokovat dostatek informací ohledně svého života? Není snad v Bibli až příliš mnoho příběhů lidí, kteří měli velmi neúplné informace a přesto šli kupředu ve svém osobním životě i ve službě? Není snad touha po informacích „stará“ touha z ráje vědět, co je pro nás dobré? A má druhá otázka zní: Opravdu bychom chtěli vědět všechno, co nás v životě potká? Opravdu byste chtěli dostat na papír, jako ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, veškeré údaje o našem dni? Kde by bylo objevování, překvapení, radost, smutek, láska, prostě… život? A kde by byla víra?
Nikdo z nás není zrovna nadšený z množství rozhodnutí, které musíme každý den udělat. U některých věcí nám je Boží názor jasný (víme ho z Bible), ale stejně ho slyšet nechceme. Dá se říci, že 90% toho, co ke křesťanskému životu potřebujeme, už známe z Bible. Přesto se ale fixujeme na těch zbývajících 10% (koho si vzít, kam se přestěhovat, co dělat za školu či zaměstnání, atd.) a žijeme svůj život ve stresu, „abychom se náhodou neminuli Boží vůli“. Zatím jsme si v Soundtracku řekli, že je strašně důležité, kam zapojujeme svá sluchátka (kdo jsou lidé, kterým nasloucháme), jakou píseň posloucháme (zda používáme otázku moudrosti), a kdo je náš zdroj hudby (zda jsme se skrze modlitbu a poddání se připravili do pozice, abychom Boha slyšeli). Všechny tři body jsou absolutně nezbytné a vzájemně se doplňují. Potřebujeme se naučit mít je v rovnováze, protože pak budou tvořit navzájem základ pro správné rozsuzování. Bez Boha budeme pod tlakem světa a okolí; bez rozumu budeme pod tlakem pocitů a prožívání; a bez hlasů zvenčí budeme v nebezpečí soběstřednosti a zaslepenosti. Jak se ale můžeme rozhodnout o věcech, kde chceme dělat to, co se Bohu líbí, a nejsme si jisti, co vlastně On chce?
V jádru se dá říci, že veškeré učení v církvi o Božím vedení se dá shrnout do dvou možných myšlenkových „škol“: První říká: Nepohnu se, dokud mě Bůh nepovede. Druhá říká: Nečekám Boží vedení, dokud se nepohnu. Ti, kteří se modlí za Boží vedení a čekají s rozhodnutím, dokud od něj neuslyší, jsou jako turisté, kteří potřebují na mapě vyznačenou trasu. Ale příliš mnoho Božích lidí, o kterých čteme v Bibli to tak nemělo. Podívejme se například na Abraháma, který je nazýván otcem víry ještě v době, kdy se jmenoval Abram. Genesis 12,1-4: Bůh řekl Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." A Abram se vydal na cestu, jak mu Bůh přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.
Nevíme-li, co dělat, stále se můžeme vydat správným směrem. Možná nevíme, co je nejlepší, ale to není výmluva pro nečinnost. Abram nevěděl, kam se přesně má vydat, a tak šel tam, kde se mu to zdálo nejlepší. Možná potřebujeme v církvi právě to. Léta pozitivního vyznávání nás nikam nedostala, možná se místo toho potřebujeme zkrátka jednoduše vydat na cestu.
V Exodu je další příběh se stejným poselstvím. Když Izrael odcházel z egyptského otroctví, a zastavil se u Rudého moře s hordou pronásledovatelů za ním, vidíme, že Bůh mu neřekl, aby lidé jen tak stáli. On je pobídl, ať se hýbou kupředu (Exodus 14,15: Hospodin řekl Mojžíšovi: "Proč ke mně úpíš? Pobídni Izraelce, ať táhnou dál.) Proč bys měl jít kupředu? Protože je pro Boha mnohem jednodušší tě vést, když se hýbeš, než když stojíš na místě. Krásně to jde vidět na autě. Otočit volantem stojícího auto je mnohem namáhavější, než točit volantem jedoucího auta.
Mnoho křesťanů ale v tomto okamžiku má v celku jasnou námitku: „Co když se minu toho, co Bůh se mnou zamýšlí?“ Jako řešení se můžeme naučit něco od apoštola Pavla, který předpokládal, že všude na světě je ano, dokud ho Bůh nezastaví. Ve Skutcích 16,4-10 čteme příběh o tom, jak Bůh zabraňoval Pavlovi kázat evangelium a on jednoduše šel dál. Nesvolával modlitební týmy, nevyhlašoval postní řetězy, Pavel byl prostě aktivní. A ano, Bůh ho nakonec dostal tam, kam ho potřeboval (tj. do Evropy), ale Pavel nebyl ve stresu a strachu. Pavel byl prostě aktivní.
Boží vůle není jednosměrka, ale spíše kopec s vrcholem. Někdy se naše cesta zamotá, někdy je delší, ale Bůh nás dovede na vrchol. Dnes se ale musíme rozhodnout pro jednu věc: Být aktivní. Nečekej, až dozní píseň ve tvých uších, ale začni se pohybovat do rytmu. Nečekej, až si poslechneš celé album svého života, ale začni se pohybovat do rytmu už teď. Nečekej, až ti bude všechno jasné, ale pro Boha živého, DĚLEJ NĚCO!
Žádné komentáře:
Okomentovat