Pochyby, když se zdá, že Bůh nespolupracuje

Pochyby jsou zajímavý fenomén. Žijeme ve věku, který si cení pochybností více než naděje. Mluvíme o „slepé víře“ a „upřímných pochybnostech“, jenže jak víra, tak i pochybnosti mohou být upřímné nebo slepé, přesto skoro nikdy nemluvíme o „upřímné víře“ a „slepých pochybnostech“. Potřebujeme víru i pochybnosti, ale víra je důležitější. Vždyť musím dříve něčemu věřit, abych o tom mohl pochybovat. Pochyby jsou pro víru totéž, jako je nemoc pro zdraví. Nemoc může být absence zdraví, ale zdraví je víc než absence nemoci. Všichni bez výjimky, ať už jsme věřícími nebo nevěřícími lidmi, sdílíme zkušenost různých životních etap, kdy jsme Boha o něco žádali, a on to pro nás neudělal. Je to téměř, jako by Bůh byl nepřítomný, nespolupracoval, a když už něco udělal, udělal to pozdě. Nakonec tě tíže tvé situace dovede k otázce, jestli vůbec Bůh existuje. Vypadá to, že prožíváš svůj den Ichabod: den neslávy, kdy Bůh není. Říkali jsme si, že mnoho biblických příběhů je symbolicky ve třech dnech. První den je vláda temnoty, druhý den je dnem očekávání, starostí a nervozity. Ale třetí den se situace zásadně mění. Třetí den je dnem slávy. Třetí den je dnem nové naděje. Bůh je ale Bohem třetích dní. Nikdy nevíš, co se stane třetího dne. Doufám v Boha třetích dní. Jenže žiju ve světě druhého dne, kdy se zdá, že Bůh nespolupracuje.

Jenže ti chci rovnou říct, že nedostatek Boží spolupráce není argumentem proti jeho existenci. Emocionálně to vypadá, jako silný argument, ale neexistuje racionální spojení mezi tím, že Bůh existuje nebo neexistuje, a faktem, že prožíváme období, kdy s námi vůbec nespolupracuje. Pokud by nedostatek spolupráce bylo důkazem něčí neexistence, obávám se, že jsou v mém životě období, kdy si nejsem jistý existencí vlastní manželky! Jenže když jsme uprostřed tohohle období, je to lákavá představa. Možná si myslíš, že když se budeš chovat nebo věřit správně, Bůh ti jistě požehná. Když se budeš chovat špatně, své požehnání od tebe odejme. Takovou podmíněnou víru ale ztrácíme v okamžiku druhých dní. 

Pokud je víra ovlivněna tím, co se děje v našem životě, když se daří, říkáme si, že je to úžasné, co Bůh dělá; ale když se nedaří, říkáme si: „Kde je Bůh?“ Naše víra pak závisí na schopnosti vidět Boha v akci v okamžiku, kdy to potřebujeme. Vezmeme-li v úvahu nahodilost života, naše víra může lehce zkolabovat. Vezměme si třeba příklad starověkého Josefa, který byl prodán do otroctví svými bratry, nespravedlivě uvržen do vězení svým pánem, a zapomenut svými osvobozenými spoluvězni; ale přesto nakonec tvrdí, že to bylo všechno v Boží režii. Náš život vnímáme právě na základě toho, o co jsme svou víru opřeli. Každé naše rozhodnutí děláme na základě víry, nebo na základě věroučného systému hodnot, ať jsou jakákoliv. Když pak nastane změna situace, naše chování se také změní, a najednou postupně změníme i svou víru (věroučný systém hodnot). Zdá se tak, že kdykoliv si ze života vyřežeme formulku, podle které Bůh funguje, zkolabuje nám to. Tak jako tak, naše víra je křehká a ztrácíme ji, protože se naše okolnosti mění. A my se cítíme jako jo-jo. Chvilku jsme nahoře a chvilku dole. Naše víra je ovlivněná tím, zda vidíme Boha jednat či nikoliv. Tyto scénáře ukazují na to, že taková víra je podmíněnou vírou – je tvořena našimi zkušenostmi a tím, co okolo sebe vidíme. Do jisté míry je víra nás všech podmíněná – tvořená a přizpůsobená našimi osobními zkušenostmi. Je ovšem křehká, protože v životě zakoušíme nekonzistentnost. Někdy něco uděláme, a funguje to, a jindy se ve stejné situaci neděje vůbec nic.

V této sérii mluvíme o lidech z Nového Zákona, které Bůh očividně miluje, a přesto procházeli sezónou pochybností. Minulý týden jsme mluvili o Janu Křtiteli, kterému se zdálo, že Bůh je nepřítomný jeho strastem. Náš dnešní příběh je o muži, který je každému čtenáři Bible velmi známý. Na scéně ho vidíme nejprve jako Saula, ale později se jeho jméno mění na Pavla. Je to muž, který si jako ortodoxní Žid myslel, že křesťanství je nová sekta, která musí být zničena za každou cenu. Pak se ovšem setkává sám s Kristem, zásadně mění svůj život a stává se jeho následovníkem. To se stalo asi tři roky po Ježíšově vzkříšení. Následujících dvacet let tento muž cestuje po tehdejší Římské říši, zvěstuje Krista, trpí pro něj, je kamenován, bičován, prožívá nouzi, ztroskotá na lodi, a mnohými jinými způsoby je v nebezpečí života. Tento muž je krátce po svém následování Krista postižen nějakou nemocí, která mu dokonce brání dělat to, k čemu ho Bůh povolal. A tak Pavel udělal to, co by udělal každý z nás: modlil se za to, aby to Bůh vzal pryč. Ale Bůh mu řekl ne. Pavel napsal polovinu Nového Zákona, ale Bůh mu řekl ne. Víte, někteří si myslíte, že Bůh nezná ani tvé jméno, ale tady vidíme muže, kterého Bůh miloval, povolal ho, používal si ho, ale přesto řekl ne. Pavel svou situaci popisuje v 2. Korintským. To byl dopis do církve, kterou v městě Korintu sám založil, a v něm píše, že mu Bůh dal velká zjevení, se kterými se sdílí s církví po celém světě. 

2. Korinstkým 12:7 

Aby mi ta úžasná zjevení příliš nestoupla do hlavy, byl mi dán do těla osten, satanův posel, který mě sráží, abych si o sobě příliš nemyslel. 

Nevíme přesně, co měl Pavel na mysli, když napsal satanův posel, zda to myslel doopravdy nebo obrazně. Někteří historici se domnívají, že měl epilepsii, a tudíž nikdy nevěděl, kdy ho přepadne záchvat (po probuzení na posteli si museli lidé pak říkat, co s ním je, je snad posedlý démony?); jiní měli za to, že měl následky malárie. Další mají za to, že se jednalo o problém s očima, protože z jeho dopisů víme, že moc dobře neviděl. Tohle byl člověk, kterého si Bůh používá víc, než kohokoliv jiného. Je proto přirozené, že prosí Boha, aby ho uzdravil. Tohle byly celé období modliteb během těch dvaceti let. 

2. Korintským 12:8 

Třikrát jsem kvůli tomu prosil Pána, aby to ode mě odešlo... 

První věc, kterou se můžeme dnes naučit je to, že je naprosto žádoucí se modlit, aby ti Bůh pomohl ve tvém prvním a druhém dni. Je jasné, že pokud je Bůh osoba, může na tvou modlitbu říct ano, ne, počkej, ještě ne, nebo neodpovědět vůbec. Je to právo osoby reagovat podle svého uvážení. Nicméně, dokud nám Bůh neodpoví, máš právo a příležitost se modlit k Bohu, aby ti pomohl a vysvobodil tě z trápení. Nevzdávej to po jedné ani druhé modlitbě. Modli se, dokud Bůh modlitbu nevyslyší nebo ti neodpoví, že ji vyslyšet nechce. A když ti Bůh řekne ne na tvou žádost? Není to povzbuzující vědět, že je někdo, koho si Bůh používá, koho zná, a kdo se modlí, jako byl Pavel, přesto může od Boha slyšet ne? 

2. Korintským 12:9 

…ale řekl mi:  Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti. 

Milost v tomto kontextu je síla udělat další krok za krokem, projít další den za dalším dnem. Bůh ti může dát sílu kráčet. Chceme dávat Bohu slávu svou silou, talentem, požehnáním. Ale slabostí? Víš, v okamžiku, kdy se Bůh rozhodně nespolupracovat, jsi na křižovatce: Buď se rozhodneš zatvrdit své srdce a zahořknout vůči Bohu, protože ti odpověděl ne. Můžeš si říct, že k čemu je ti víra, pokud nemá hmatatelný výsledek požehnání. Říkáš tím Bohu, samozřejmě, že o něj stojíš jen tehdy, když se ti to vyplatí. Tvá víra je plně závislá na okolnostech, je podmíněná požehnáním. Nebo se na křižovatce můžeš rozhodnout přijmout Boží milost, jeho sílu, kterou ti nabízí, jeho blízkost uprostřed trápení, a pak se Boží síla stane tvou silou. To rozhodnutí je na tobě. Pavel se rozhodl pro druhou verzi.

2. Korintským 12:10 

Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova moc. S radostí snáším slabosti, příkoří, strádání, pronásledování a úzkosti pro Krista - vždyť má síla je v mé slabosti! 

Všímáte si? Najednou hovoří o své síle uprostřed svých slabostí. Skoro jakoby se Boží síla transformovala do jeho síly. Není to přesně to, co chceme? Uprostřed něčeho, co nemůžeme kontrolovat ani změnit, naše největší slabosti se stávají Božími největšími příležitostmi ukázat se jako silným v našem životě. Když totiž čelíme nejsilnějším bouřím života, v skutečnosti nechceme Boha, který je schovaný v naší zadní kapse u kalhot. Nechceme kapesního bůžka. Místo toho chceme svrchovaného a mocného Boha, který je nekonečně větší než jsme my – a kdo nás přesto miluje a poslal svého Syna za nás umřít. Chceme Boha, který dovolí, aby hřích měl své následky, ale který přesto rozumí našim slabostem a bolesti. Když však Boha žádáme o něco, a jeho odpověď je ne, stále nám nabízí svou sílu, milost a vytrvalost pokračovat dál navzdory těžkostem. Momenty našich nejslabších chvil jsou totiž pro Boha největší příležitostí ukázat svou sílu. 

Co se můžeme od Pavla učit? Je v pořádku se modlit, aby od tebe Bůh vzal tvé trápení. Ale když bude odpověď ne, pak ti nabízí sílu, nabízí ti svou pomocnou ruku, nabízí ti svou lásku. Je to zapírání problému? Ne, je to lepší. Je to síla jít dál v milosti. Bůh ti nabízí milost pro druhý den, pro den nervozity, pro den, kdy třetí den slávy je ještě daleko.