Pochyby, když se zdá, že je Bůh pozdě

V sérii, kterou dnes končíme, si povídáme o lidech, kteří dělali věci správně, ale nahodilost života je dostala do úzkých, a oni navzdory svým pochybám neztratili svou víru. Ježíš znal jejich jméno, Bůh si je používal, Ježíš si jich vážil, a přesto zakoušeli momenty, kdy se jim zdálo, že je Bůh nepřítomný, nespolupracuje a jedná pozdě. Víte, já si uvědomuji, že tahle série nepatří k letním pohodovkám, není to téma, které by nás emocionálně uspokojilo a vyřešilo binec v životě. Je to ovšem série, ve které se možná nacházíš, nebo se do ní dostaneš v těžkých a tmavých momentech života, kdy tě pochyby sklátí. Tehdy, kdy tvoje víra je otřesena, je pro tebe poznání, že i lidé, které Ježíš miluje, zakoušeli druhé dny plné nervozity, pochyb, a starostí, povzbuzením a inspirací, protože to znamená, že Bůh s tebou není jen, když se ti skvěle daří, nebo když nemáš problémy, když jsi vyřešil všechny záležitosti života, kdy jsi v pohodě. Bůh je s tebou také v údolích pochyb, nervozity a temna. A to je skvělá věc. Navíc nás tato série učí, že s lidmi, kteří pochybují, bychom my, kteří právě prožíváme docela fajn den, měli mít pochopení, protože vnější situace ne vždy ukazuje vnitřní život dobře. Koneckonců, už Juda napsal (1:22): S těmi, kdo pochybují, mějte soucit.

Myslím si, že každý, kdo věří v Boha nebo nějakou vyšší sílu (dokonce i ty tisíce lidí, kteří trochu z recese se při sčítání lidu přihlásili k Řádu Jedi, si někdy kladou stejnou otázku: „Proč Bůh (síla, energie, matka země) něco s TÍM neudělá?“ Co je ono TO může být různé, že? Někteří vedle TOHO sedí. Někteří TO máte doma. Někteří TO máte v peněžence. Dnes bych ti chtěl ukázat, že si můžeš udržet víru, i když nerozumíš tomu, proč s TÍM Bůh něco neudělá. Ukážeme si, že Ježíš dokonce TO sám udělal, abychom věděli, co říct na TO, když se s TÍM nic neděje. Jinými slovy, Ježíš vytvořil vlastní drama, kterým ilustruje, co dělat tehdy, kdy se zdá, že je Bůh pozdě. Příběh je zachycen v Janově evangeliu, 11. kapitole, a je to tak známý příběh, že pokud jste vyrostli v církvi nebo přečetli Bibli, znáte konec příběhu hned při přečtení první řádky. Zkuste ale dnes zapomenout na to, že jsme tento příběh slyšeli a zkusme se vžít do situace tak, jak ji Jan popisuje, protože přesně v tomto dramatu a v těchto emocích příběh četli lidé poprvé.

Jan 11:1-3 Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, onemocněl. To byla ta Marie, která pomazala Pána mastí a vytřela mu nohy svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocný. Sestry vzkázaly Ježíšovi: "Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný." Ježíš je zhruba 1,5 dní chůze daleko, což nebylo tak daleko, a proto mu posílají vzkaz, ve kterém ani nemusí říct jméno, protože samotný popis toho, že Ježíš tohoto muže miluje, je dostatečným poznávacím znamením. Tohle není jen tak někdo, tohle je prostě kamarád. Marta, Marie a Lazar viděli lidi, jak za Ježíšem přicházejí po stovkách, a on je uzdravuje. Úplně neznámé lidi, ale tady je jeho kamarád, tady je rodina, kterou Ježíš navštěvuje opravdu moc rád. Kdykoliv je unavený, kdykoliv si potřebuje odpočinout od davu, kdykoliv má chuť na pořádné espreso, ví, kam jít: do Betanie k Lazarovým! Máte taky takovou rodinu nebo kamarády? Co byste udělali pro ně, kdyby od vás něco potřebovali? Co na to tedy Ježíš? Vytváří novou kategorii nemoci: Jan 11:4 Když to Ježíš uslyšel, řekl: "Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn." Počkej, nemoc má oslavit Božího Syna? Tohle je novinka! Ježíš tady říká, že vytváří novou kategorii problému, který má existovat pro oslavu Božího Syna. Ale příběh se stane ještě podivnějším za malou chvíli. 

Právě teď Jan pro jistotu píše: Jan 11:5 Ježíš miloval Martu i její sestru i Lazara. Proč nám to říkáš, Jane? Protože tomu nebudeš věřit podle toho, co se stane v další větě. Ve skutečnosti budeš mít tendenci pochybovat o tom, že Ježíš Lazarovic famílii opravdu má rád. Jan 11:6 Když uslyšel, že Lazar onemocněl, zůstal ještě dva dny tam, kde byl. Počkej, vždyť jsi nám právě řekl, že Ježíš miluje Lazara, je jen den a půl cesty, tak proč všeho nenechal a neběžel do Betanie pomoci svému příteli? Jan 11:7-8 Potom řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska." "Rabbi," řekli mu učedníci, "Židé tě posledně chtěli ukamenovat! Ty tam chceš jít znovu?" V téhle otázce jde vnímat jemný podtón: Ježíši, minule tě chtěli židovští předáci kamenovat, co když budou chtít kamenovat tentokrát nás?

Pak ale Ježíš udělá to, co udělá vždy. Je to tak markantní Ježíšův rukopis, který vůbec nepomáhá ději, že si nemůžeme pomoci, ale věřit, že se to tak opravdu přesně stalo. Takže, Ježíš říká, že jde do Judska, učedníci se ho od toho snaží odradit připomínkou touhy předáků Ježíše zabít. A na to Ježíš říká: Jan 11:9 Ježíš odpověděl: "Nemá den dvanáct hodin? O čem to mluvíš, Ježíši! Tohle vůbec nedává smysl! Ježíš se dostává k lekci, které učedníci nerozumí, ale Jan si ji zapamatuje, protože to určitě dá smysl později, že? Jan 11:9-10 Kdo chodí ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo ale chodí v noci, klopýtá, protože nemá světlo." Ježíš tady mluví o příležitostech. Jinými slovy říká: Chlapi, já tady nebudu zase už tak dlouho, takže jestli nechcete jít, já jdu sám. Protože až z této země odejdu, světlo bude pryč. Pokud se mnou půjdete, dám vám světlo na vaší cestu, protože uvidíte a zažijete to, co nikde jiné. Dám vám světlo, které s vámi zůstane, bude to pro vás naděje pro život. Pak pokračuje: Jan 11:11-13 A po těch slovech dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Půjdu ho probudit." "Spánek mu prospěje, Pane," řekli mu na to učedníci. Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni si mysleli, že mluví o obyčejném spánku.

Jan 11:14-15 Proto jim Ježíš řekl jasně: "Lazar zemřel. A kvůli vám jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu." Počkej! Ty jsi věděl, že on zemře? Ano. Tys nechal Marii a Martu se starat o bratra až ke smrti? Ano. A ty jsi byl rád, že jsi tam nebyl? Ano. Ježíši, co je tak důležité, abychom se naučili, že jsi byl ochoten nechat svého přítele zabít? Abychom uvěřili? Ano. Tak důležité to je. To dělá z Lazara zcela novou kategorii, že? A pro některé to útočí na naši teologii, že? A pak promluví Tomáš: Jan 11:16 Tomáš zvaný Dvojče tehdy ostatním učedníkům řekl: "Pojďme také, ať zemřeme s ním." Je fajn mít v týmu optimisty, ne?!?

Ježíš se vydává na cestu, a když přijde do Betanie, dozví se, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Umíte si představit to drama, které se mezitím v Betanii odehrálo? Lazar umírá bez pořádné lékařské péče, ale sestry ho utišují, že poslaly vzkaz Ježíšovi a ten určitě přijde. Viděli jsme ho přece uzdravovat cizí lidi, dokonce pohany, určitě Ježíš dorazí. Všichni čekají, ale Lazarus umírá. Nakonec přicházejí k Marii a Martě a říkají jim, že musí Lazara pohřbít. Naděje zcela umírá. Tohle je ten pravý den Ichabod, toto je ten pravý den neslávy. Jenže Ježíš ho stvořil právě proto, aby vytvořil den slávy. Ježíš přichází čtyři dny po pohřbu, což bylo důležité, protože ve starověku věřili v pověru, že duch člověka zůstává v hrobě u těla po tři dny a teprve pak odchází od těla pryč. A teď, když už naděje zcela zemřela, Ježíš přichází. 

Co se děje? Marta vidí Ježíše a běží mu naproti, Marie zůstává doma. Umíme si představit emoce, které tyto sestry prožívají? Ježíš očividně miloval jiné víc než je, miloval pohany a cizí lidi víc, než své přátele. Marta Ježíši říká: Jan 11:21-24 "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!" řekla mu Marta. "I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá." "Tvůj bratr vstane," řekl jí Ježíš. "Vím, že vstane - při vzkříšení v poslední den," odpověděla Marta. Ježíši, hlavně mi nedávej útěchu a teologickou lekci. Ale Ježíš se podívá do jejich zmatených očí a říká ji: Jan 11:25-26 "Já jsem vzkříšení i život," řekl jí Ježíš. "Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?" Věříš tomu? Tohle je otázka, kterou se Ježíš ptá kohokoliv z nás. Opravdu mi stále věříš, že jsem, kdo jsi věřil, že jsem, dokonce i když jsem neudělal to, co jsi očekával, že udělám? Jan 11:27 "Ano, Pane," odpověděla. "Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět." Marta pak dává tajně signál své sestře, aby přišla za Ježíšem a ta má skoro identickou komunikaci, jako Marta. Kdybys tu byl, Ježíši, nic z toho se nemuselo stát. Jan 11:33-34 Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní. Hluboce pohnut v duchu a rozrušen se zeptal: "Kam jste ho položili?" "Pojď se podívat, Pane," řekli mu.

Jan najednou zachycuje velmi důležitý moment, který možná okolostojící překvapil. Ježíš pláče. Je to důležitý moment, protože v okamžiku tvého první a druhého dne, kdy se zdá, že prohráváš, nebo jsi nervózní, jak to skončí, Ježíš ti šeptá: Já vím. Jenomže slzy mohou být i nepochopené, protože je v naší povaze pochybovat o něčí lásce, pokud dotyčný neudělá to, co chceme, nebo co se nám zdá, že právě teď nejvíce potřebujeme. Jan 11:35-37 Ježíš se rozplakal. "Podívejte, jak ho měl rád!" řekli Židé. Někteří ale namítli: "Když otevřel oči slepého, nemohl se postarat, aby tenhle člověk nezemřel?" Ježíš znovu pohnut přichází k hrobu a chce odvalit kámen. Lidé okolo již nechápou. Nejenže Ježíš přichází pozdě a pro svého milovaného přítele toho moc neudělal, ale teď chce ještě odvalit kámen. Jenže už je pozdě. Lazar je mrtvý, opravdu mrtvý. 

Jan 11:39-40 "Odvalte ten kámen," řekl Ježíš. "Pane, už zapáchá," namítla Marta, sestra mrtvého. "Vždyť je v hrobě čtvrtý den!" "Neřekl jsem ti, že když budeš věřit, uvidíš Boží slávu?" odpověděl jí Ježíš. Copak jsem ti neřekl, že jestli mi uvěříš, jestli vsadíš na mě, přijde konečně den slávy? Ty jsi opravdu nechal umřít přítele, aby se ukázala tvoje sláva? Kámen tedy odvalí, a Ježíš říká modlitbu: Bože ty víš, co se stane, a já vím, co se stane, ale dělám to pro ně. Jan 11:41-44 Když pak odstranili kámen od hrobu, Ježíš pozvedl oči a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal." Jakmile to dořekl, zvolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" A ten, který zemřel, vyšel ven. Ruce i nohy měl svázané plátny a tvář měl ovinutou rouškou. "Rozvažte ho a nechte ho jít," řekl jim Ježíš. Všichni byli naprosto v šoku a křeči, tak je Ježíš musí poslat Lazara osvobodit z oné látky. 

Jan 11:45 Mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, v něj tehdy uvěřili. To bych řekl, že v něj uvěřili, ne? Příběh o Lazarovi se rozšířil rychlostí blesku. Stejně nám ale zůstává otázka: Proč s tím Ježíš neudělal něco dříve? Proč Ježíš neudělá s naší situací něco dříve? Na tuhle otázku musíme upřímně říct, že někdy nevíme. Co ovšem víme, je to, že Bohu můžeme důvěřovat navzdory, že někdy z nám neznámých důvodů, přesto mohu důvěřovat v čase mezitím, protože mi zaslíbil, že pokud uvěřím, pak uvidím den slávy. Uprostřed dne, kdy se zdá, že Ichabod vládne, kdy nesláva je jistá, Bůh nám dává naději slávy.

Pokud se Bůh zdá nepřítomný, můžeš se podívat, co Bůh dělá mimo zdi tvé situace, mimo zdi tvého vězení, přesně, jak to udělal Jan Křtitel. Pokud se zdá, že nespolupracuje, můžeš se stejně jako apoštol Pavel opřít o Boží milost, která ti dá sílu jít o krok dál navzdory tvé situaci. Pokud se ti zdá, že Bůh je pozdě, hledej jeho slávu, protože pokud uvěříš, nakonec uvidíš den slávy. Slovy proroka Jeremiáše 29:11-14: Já sám přece vím, jak o vás přemýšlím, praví Hospodin. Mám v úmyslu váš prospěch, a ne neštěstí; chci vám dát budoucnost a naději. Když budete ke mně volat a přicházet ke mně s modlitbami, já vás vyslyším. Budete mě hledat a najdete mě, když mě budete hledat celým srdcem. Dám se vám najít, praví Hospodin.