Bůh je blíž, než se zdá: Naděje třetího dne

Léto pro většinu z nás symbolizuje čas rezervovaný na odpočinek, letní aktivity, a cestování, (i když někteří léto stráví v přípravě na zkoušky nebo usilovnou brigádou). Léto má příchuť cestování. Doufám, že ho máte rádi. Jedním z míst, které stojí někdy za to navštívit, je určitě Řím. Znáte to: kafíčko, vínečko, těstoviny… A navíc ty památky: Koloseum, které navštíví 4 milióny turistů ročně, Panteon, Treviho fontána. Čtvrtou největší památkou v Římě, kterou každoročně navštíví 3 milióny lidí, je pouhá jedna jediná nevelká místnost, na kterou si zkrátka musíte vystát frontu. Tou místností je Sixtinská kaple, kterou vyzdobili renesanční umělci, včetně Michelangela (ten namaloval 1100 m² mezi lety 1508-1512). Je to romantické místo, kde se všichni dívají směrem nahoru na strop, kde malby jsou.

Romantická místa dávají příležitosti k romantickým činům. Můj švagr, kterého jsem měl tu poctu oddat před dvěma lety, již nějakou dobou chodil se svou dnešní manželkou, ale pořád se nevyjádřil, zda by si ji chtěl vzít. Udělal to stylově, a třeba vám jeho příběh dá námět, jak na to. Každopádně, vzal ji na výlet do Říma, a připojili se k milionům turistů, kteří se vydávají do Sixtinské kaple. Rozhodl se, že ji požádá o ruku právě tam. Když dorazili do kaple, stejně jako všichni ostatní vytočili hlavu směrem vzhůru, protože tam jsou ty nejhezčí obrazy. Sixtinská kaple je v tomto vůbec legrační, klidně se vám může stát, že když se tak s hlavou upřenou nahoru pohybujete, narážíte do podobných lidí, kteří se také dívají vzhůru. Můj švagr se rozhodl, že tohle je přesně ta pravá chvíle. Poklekl před svou přítelkyní, která (jak si jistě vzpomínáte) měla hlavu zakloněnou dozadu, a z kapsy vytáhl krabičku s prstýnkem a natáhl svou ruku k ní. Jeho přítelkyně nám později řekla, že si všimla periferním viděním, že si čapl na zem, ale měla za to, že si pouze zavazuje tkaničku. Najednou se ale ozval šum a takové ty romantické povzdychy. To byli ostatní turisté, kteří si všimli mého švagra, jak klečí před svou přítelkyní s prstýnkem na natažené ruce, zatímco ona hledí k nebi, tedy, chci říci ke stropu. Hluk ji vyrušil a podívala se dolů, kde klečí její přítel, který se pořád nevyjádřil, ale najednou tam je a ptá se jí: „Vezmeš si mě?“ Romantické, že? Co byste tak asi mohli říct? Je to přece Sixtinská kaple! Takže mu řekla ano, lidé se roztleskali a na tomto romantickém místě došlo k novému a šťastnému spojení dvou životů.

Je to vlastně symbolické, požádat někoho o ruku na místě, kde je jeden z ikonických obrazů vyjadřující spojení člověka a Boha. Je to tento obraz Adama a Boha, kdy Bůh dává Adamovi život. Jenže, podívejte se na tento obraz pozorně. 

Všimněte si, co vyjadřují pozice těl Adama a Boha. Zamyslete si, co oba vyjadřují řeči svého těla. Podívejte se nejdříve na Boha, jaké úsilí dává do toho, aby se přiblížil k Adamovi. Celý se ohýbá směrem k Adamovi, jeho hlava je natočená k Adamovi, dívá se mu do očí, jeho ruka je natažená, jeho prst napnutý, každý sval je aktivní. Říkalo se, že před Michelangelem se obrazy stvoření malovaly jako Boha majestátně stojícího na místě a pomáhajícího Adamovi na nohy ze země. Ale tady ne. Tady Bůh spěchá na oblacích, podpíraných anděly. Skoro jako že nechává stvoření napospas, aby spěchal být s Adamem. Podívejte se pořádně na Adama. Ten je fyzicky již stvořen, oči má otevřené, a Bůh mu vdechuje život. Bůh se natahuje k Adamovi, ale nechává maličký kousek mezery, aby si Adam mohl vybrat. Bůh čeká na Adamův pohyb směrem k němu. Jenže, postavení Adamova těla je poněkud laxní, skoro lenivý posed, skoro jako že nemá zájem spojení navázat. Možná, že očekává, že když už Bůh přišel takhle blízko, udělá i ten poslední pohyb, a dotkne se ho. Možná, že neví, co má udělat, aby se dotkl svého Stvořitele. Možná na to nemá sílu. Nicméně, všechno, co potřebuje udělat, je jen a jen pořádně zvednout prst. Tento obraz nám připomíná, že Bůh je blíž, než se nám zdá. Je jen o kousek dál, o jednu modlitbu dál, jen o kus zdviženého prstu. Tohle je nadčasový moment doteku s neviditelným.

Jenže to není tak jednoduché, že? Copak všichni neprožíváme momenty naděje, kdy se tak moc přiblížíme kráse a slávě, že máme doslova pocit, že Bůh (a pokud v něho nevěříme, tak aspoň nějaké transcendentno) je tady, přímo tady? Ten moment může mít různé podoby: Vidíme krásný kout přírody, slyšíme nádhernou hudbu, cítíme vánek větru, čteme dojemnou knihu, pozorujeme silný filmový příběh, jsme u narození dítěte. Jsou to momenty slávy. Jenže, copak všichni neprožíváme také momenty pochybností? Momenty, kdy se zdá, že nebe je ocelové, nikdo nás neslyší a nikdo nám nerozumí. Momenty bolesti, momenty trápení, momenty nezodpovězených otázek, momenty samoty, momenty umírání. Jsou to momenty prázdnoty. Kupodivu, momenty slávy a momenty prázdnoty jsou velmi často blízko sebe a někdy se dokonce prolínají. Je to paradox lidské zkušenosti, přesně jak nám v Elementu vyprávěl Simon Cunningham. Vidíte narození dítěte a prožíváte dotek nebe a moment slávy. U stejného dítěte najdou nevyléčitelnou nemoc, a vy cítíte moment ticha a prázdnoty. Oceňujete slávu přírody, a v tom vás píchne vosa. Koukáte na dojemný film a najednou vypadne elektřina. Posloucháme hudbu a najednou nám začne přehrávač drhnout. Smůla? Nebo paradox? Jak s tímhle žít? S nadějí a prázdnotou? Jak věřit a pochybovat zároveň? Myslíme si, že pochyby a víra, nebo naděje a prázdnota jsou protiklady, ale to je matoucí, protože lidská zkušenost zná stavy, kdy momenty slávy a prázdnoty, momenty naděje a momenty pochybností jsou tak úzce propojené, že mezi nimi nedokážeme vidět rozdíl. Mate nás to. Ale všichni chceme naději.

Naděje je životodárná. Nemůžeme si pomoct, ale nedokážeme přestat doufat. Sbíráme čtyřlístky pro štěstí. Něco si přejeme, když padá hvězda, nebo když sfoukáváme svíčky na narozeninovém dortu, či když z láhve šampaňského tečou bublinky. Píšeme si přání, a doufáme v nejlepší. Naděje je víra, která čeká na zítřek. Víra vyžaduje něčemu uvěřit, což je záležitost naší mysli. Víra vyžaduje závazek, což děláme skrze svou vůli. Víra však potřebuje také naději, což je záležitost našeho srdce. Ve filmu Vykoupení z věznice Shawshank říká po několikátém odmítnutí podmínečného propuštění postava Morgana Freemana: „Naděje je nebezpečná věc. Může ti zlomit srdce.“ Skutečně, naděje může zlomit srdce. Když vložíme svou naději do něčeho, nakonec se pravděpodobně zklameme. Život je těžší, než se zdál; vztah vydržel méně, než jsme čekali; odpovědí máme méně, než jsme čekali. Ale možná, že můžeme doufat nejen ve štěstí, které říká: Doufám, že to nebude rakovina. Doufám, že se vrátí. Doufám, že to projdu. Doufám, že se budu mít lépe. Doufám, že se vdám. Doufám, že mě pustí dřív. V poslední větě zmíněného filmu říká Freeman na cestě do Mexika za svým přítelem, který se zkrátka odmítl poddat beznaději: „Doufám…“ Možná totiž můžeme doufat v někoho.

Ve Starém Zákoně je jeden pozoruhodný příběh věřících, skeptiků a možná prvního ateisty. V tomto příběhu se Izrael po strastiplném putování po poušti konečně dostává do zaslíbené země, ale moc se jim nedaří. Je to ještě před příběhy králů, národ bojuje s nepřátelským kmenem Filištínů. Doufají ve vítězství, ale prohrávají. Říkají si, kde je Bůh? Vždyť nám měl požehnat! A pak je napadne, že by měli do bitvy vzít schránu úmluvy, Boží truhlu, kde měli desky s Desaterem a trocha many z pouště. Tato truhla symbolizovala Boží blízkost a Izraelci ji měli skoro jako Boha v krabici. Vezmeme-li ji s sebou, pak nám určitě Bůh požehná. Jenže, Boha nemůžeš zavřít do krabice. V další bitvě je armáda na hlavu poražena, a Boží truhla padne do rukou nepřátel. Pro Izraelce je to pohroma. Bez truhly s nimi není ani Bůh. Jejich kněz a jeho dva synové umírají a zpráva o tom zastihne knězovu snachu v okamžiku porodu. 1. Samuelova 4:21-22 Chlapce pojmenovala Ichabod, Nesláva, neboť řekla: "Sláva opustila Izrael." To kvůli zajetí Boží truhly a kvůli svému tchánu a manželovi řekla: "Sláva opustila Izrael, Boží truhla je pryč!" Sama pak umírá. 

Chabod je krásné slovo a znamená „sláva“, když však před něj dáte písmenko I, obrátíte význam podobně, jako ateista je opak teisty. Tato žena v jediném okamžiku ztratila všechno: její muž a tchán je mrtev, truhla je pryč, sama umírá, takže všem dává najevo, co si o tom všem myslí: Nesláva. Bůh zemřel. Žádná naděje. Žádný smysl. Nedoufej, protože naděje ti zlomí srdce. Možná i ty žiješ ve světě Ichaboda, kde víra není ničím jiným, než zbožným přáním. Žiješ ve věku, který si cení pochybností více než naděje. Mluvíme o „slepé víře“ a „upřímných pochybnostech“, jenže jak víra, tak i pochybnosti mohou být upřímné nebo slepé, přesto skoro nikdy nemluvíme o „upřímné víře“ a „slepých pochybnostech“. Potřebujeme víru i pochybnosti, ale víra je důležitější. Vždyť musím dříve něčemu věřit, abych o tom mohl pochybovat. Pochyby jsou pro víru totéž, jako je nemoc pro zdraví. Nemoc může být absence zdraví, ale zdraví je víc než absence nemoci.

V příběhu dochází k zajímavému zvratu. Filištíni berou truhlu úmluvy do svého města Ašdodu, kde ji postaví v chrámu svého boha Dágona. Všichni jsou nadšeni, že jejich bůh je silnější než Bůh Izraelců. Pak jsou domů a nikdo tak nevidí, co se stalo přes noc v chrámu. Druhý den přišli do chrámu, a k jejich šoku Dágon leží tváří k zemi před truhlou! Možná se to stálo náhodně, možná to byla nějaká sabotáž. Nicméně, nevypadá to dobře, že se jejich bůh klaní truhle poraženého národa. A tak Dágona zvedli, oprášili a vrátili na místo. Jenže, nazítří se jdou podívat zpět do chrámu, a tentokrát naleznou spoušť: 1. Samuelova 5:4 Dágon leží tváří k zemi před Truhlou Hospodinovou a Dágonova hlava i obě ruce leží ulomeny na prahu. Zůstal z něj jenom trup. A to nebylo všechno. Obyvatelé Ašdodu jsou ranění nádory, které někteří spíše překládají jako hemeroidy, zkrátka, je to takové malé poselství Izraelitům: Filištini jsou vaši nepřátelé z doby železné: mají zbraně. Ale podléhají stejným lidským omezením jako kdokoliv jiný, kdo dostane hemeroidy. A když máte hemeroidy, jste až trapně lidští, to mi věřte!

Je to poselství naděje třetího dne. V Bibli je takových poselství docela dost. Když čtete Bibli, všimněte si, že příběhy jsou často čtyřicetidenní (Noe v arše, Izrael u Sinaje, Eliáš se ukrývá před Jezabel, Ježíš začíná svou službu po čase na poušti, a po vzkříšení tráví přesně tolik dní se svými učedníky). Čtyřicetidenní příběhy jsou o trpělivosti a vytrvalosti. Ale třídenní příběhy jsou o urgentní krizi, kdy je důraz na Boží průlom (za tři dny tě farao povýší; pusť Izrael na třídenní cestu; posvěťte se, než přijde Bůh třetího dne; za tři dny překročíme Jordán; za tři dny půstu Ester bude mít příběh vysvobození; po třech dnech je Jonáš vyplivnut z velké ryby). Třídenní příběhy jsou příběhy osvobození. Ozeáš to řekl skvěle (6:1-2) Pojďme se vrátit k Hospodinu! …Po dvou dnech nám život navrátí, třetího dne nás znovu postaví, abychom před ním mohli žít. Prvního dne to vypadalo, že je Izrael zcela poražen. Je to den Ichabod: den, kdy Bůh není. Den neslávy, kdy vládla prázdnota bez špetky naděje. Jsou takové dny. Druhý den je dnem tajné bitvy, kdy Dágon padá na pusu. Je to den starostí a očekávání. Jsme nervózní. Jsou takové dny. Ale třetí den se situace zásadně mění. Třetí den je dnem slávy. Třetí den je dnem nové naděje. Jsou takové dny. 

Třetího dne přichází ne Bůh v krabici, ne truhla, kde Bůh bydlí, ale slovy Jana (Jan 1:14) Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás (přistěhovalo se do sousedství). Spatřili jsme jeho slávu. Spatřili jsme znovu dny Chabod! Momenty slávy, momenty naděje. Prvního dne vládne temnota, druhého dne naše pochyby. Bůh je ale Bohem třetích dní. Nikdy nevíš, co se stane třetího dne. Toho se držím. 

Doufám v Boha třetích dní. Jenže žiju ve světě druhého dne. V této sérii si ukážeme jak najít Boha v druhém dni.