úterý 26. června 2012

Praktický ateista: Mezery


V předchozích týdnech jsme si ukázali, že křesťanský ateista je někdo, kdo věří v Boha, ale žije tak, jako by Bůh nebyl. Alternativou ke křesťanskému ateismu je skutečně Boha znát, což poznáme podle lásky, kterou se milujeme navzájem tak, jako Kristus miloval nás. Taková láska je odvážná, ale také nebezpečná, protože skrze ni sloužíme jiným lidem navzdory vlastním strachům a starostem. Naše obavy jsou totiž svou povahou založené na principu karmy. Máme za to, že hlavním cílem života by mělo být, aby se nám vedlo dobře. Tento lepší život si zajistíme tehdy, když budeme dodržovat pravidla (nebo alespoň ty, které se nám líbí). Než se ovšem nadějeme, sklouzáváme do zákonictví, kdy se snažíme žít podle principů světa. Sklouzáváme k životu, který chce požehnání víc než Žehnajícího

Aby bylo jasno, věřím, že mnoho těchto principů a pravidel jsou moudré věci, které stojí za to dodržovat. Co když je ale víra v principy málo? Chápejte mě správně: principy jsou obecné pravdy, které většinou fungují. Budeš-li se chovat pěkně ke své ženě, budeš mít šťastnější život. Budeš-li dobře vychovávat děti, vyrostou z nich slušní lidé. Budeš-li dávat pravidelně část svého příjmu do církve nebo na charitu, naučíš se bojovat proti své přirozené chamtivosti. Budeš-li dělat správné věci, budeš s větší pravděpodobností žít lepší život. Jenže zůstaneme-li u principů, nezbude pak z víry jen forma „self-help“ hnutí?  Dokud věříme v principy, zůstáváme ve starozákonním principu karmy, kdy dbáme na smlouvu s Bohem, dodržujeme přikázání a Bůh je prakticky povinen nám dát úspěch ve všem co děláme. Autor knihy Židům však píše (7:18-19): Tím se sice ruší předchozí nařízení pro jeho slabost a neužitečnost - vždyť Zákon nic nepřivedl k dokonalosti - uvádí se však lepší naděje, skrze niž se přibližujeme k Bohu. 

Zákon se všemi principy se prokázal jako slabý. Bůh však uvedl lepší naději, skrze kterou se můžeme přiblížit k Bohu. Lepší naděje umožňuje skutečně uctívat, skutečně milovat a skutečně žít. Proč bychom chtěli žít v tlaku „lepšího života“ když můžeme mít požehnání „lepší naděje“? Apoštol Pavel o tom mluví v listu Galatským, který si stojí za to celý přečíst. V tomto dopise píše: (4:3+9)  Dokud jsme byli nedospělí, byli jsme i my takto zotročeni principy tohoto světa… Teď jste ale Boha poznali (lépe řečeno: Bůh poznal vás). Proč se tedy znovu obracíte k těm chabým a ubohým principům a chcete jim znovu otročit? Jinými slovy, pokud jste opravdu poznali Boha, proč byste se vraceli k pouhým principům? 

Jenže, co to znamená v praxi? Znamená to, že když žijeme ve svobodě lepší naděje, můžeme si dělat, co chceme? V listu Galatským na to Apoštol Pavel odpovídá praktickým shrnutím Ježíšova jediného přikázání milovat. (Galatským 5:13-14) Ano, bratři, byli jste povoláni ke svobodě. Tu svobodu ovšem nemějte za záminku pro svou tělesnost, ale raději si navzájem v lásce pomáhejte. Celý Zákon je totiž obsažen v jediné větě: "Miluj svého bližního jako sám sebe." Dokud věříme v principy tohoto světa, máme tendenci s Bohem smlouvat, ale když ho doopravdy poznáme, a když se do něj doopravdy zamilujeme, pak začneme uctívat. Pak také začneme milovat druhé lidi. Pak budeme opravdu štědří. Pak budeme žít v odpuštění. Pak si dokážeme sloužit v lásce, přesně, jak Pavel píše. Do té doby smlouváme a žijeme pod tlakem si zasloužit přízeň. Co Pavel myslí přesně těmi záminkami nebo výmluvami? Mluví o mezerách, které hledáme v přikázáních. Dovolte mi to vysvětlit. 

Výmluvy, o kterých dnes chci mluvit, je naše snaha najít mezery v pravidlech, častokrát pomocí slovíčkaření. Například, když mluvíme s rodiči o párty, které jsme se zúčastnili, a říkám jim: „Ptala ses mě, jestli rodiče budou doma, ale neptala ses, jestli budou doma během mejdanu. Oni domů přišli, ale až pak.“ Technicky máš sice pravdu, ale moc dobře víš, že záměr otázky byl jiný. Sám jsem to dělal v dětství, když mi rodiče chtěli něco říct, abych šel spát, ale říkali mi to oklikou: „Nemyslíš si, že je už pozdě?“, na což jsem jim odpověděl, že ne. Samozřejmě jsem věděl, co chtějí, ale našem jsem skulinu. Nebo tě třeba zastaví policista, když tě vidí někde v parku na místě, kde je zapíchnutá cedulka „Zákaz vodění psů“, a ty se tam promenáduješ se svým čtyřnohým přítelem. Když ukáže na ceduli, řekneš mu: „Ano, ale tam je napsáno, že nemáme vodit psy, ale já mám jen jednoho psa.“ Technicky je to správně, ale je to slovíčkaření. Tohle hledání mezer je oblíbený sport také mezi křesťany, především mezi křesťanskými ateisty: prostě se ptáme, jak daleko můžeme dojít k hříchu, aniž bychom zhřešili. Chceme si podržet ovoce víry bez nutnosti poslechnout dárce víry. V katolickém prostředí jsme našli mezeru na hřích díky skvělému vynálezu zpovědnice: prostě si jednou za čas zajdeš vyprázdnit svou nádobu hříchu tím, že se vyzpovídáš knězi. Pokud jsme protestanti, tak se moc nepovyšujme, my totiž děláme úplně to samé, jen jsme vypustili kněze. Prostě se na základě 1J 1:9 vyznáme ze svých hříchů přímo Bohu, a on je zcela jistě zapomene. Pokud jsi zrovna tady na návštěvě z nějaké liberální nebo lidové církve, tak se taky neraduj, v těchto církvích totiž rovnou říkají, že nevěří, že Bible myslí vážně to, co vážně říká. Zkrátka, je to snaha najít skuliny v pravidlech své vlastní víry nebo svého vlastního světonázoru.

Tohle mimochodem dělají zcela všichni, lidé každé víry i ateisté. Copak jste nikdy nepotkali ateistu, který navštíví kostel v situaci, kdy mu teče do bot, a modlí se k Bohu, ve kterého nevěří, případně čte, samozřejmě z legrace, horoskopy? Když jsem minulý rok letěl do Dubaje, v Istanbulu jsem si sedl vedle muslima, se kterým jsme několik hodin debatovali o náboženství. Jak asi víte, tak islám zapověděl vepřové. Nicméně, můj kolega v letadle mi vyprávěl o svém pozvání na večeři v Iránu, na které dostal vepřové, ale na svůj údiv se dozvěděl, že bylo z divokého prasete. Jakoby divoké prase bylo méně prase. Prostě, všechny víry i nevíry hledají skuliny a jezery ve svém vlastním světonázoru. Děláme to všichni. 

Křesťanští ateisté navíc milují teologii, díky které vytváříme prostředí, kde nemusíme dělat to, co Ježíš řekl. Pěkným klasickým příkladem jsou desátky. „Dávání desátků je Starozákonní princip a my v NZ nejsme pod Zákonem, tedy nemusíme desátky platit.“ Technicky vzato máš úplnou pravdu, ale myslím, že víš, co měl na mysli ten, kdo Zákon vydal. Pokud dáváš desátky proto, aby ti Bůh požehnal (nebo tě případně netrestal), pak žiješ podle principů světa. Pokud na druhou stranu nedáváš nic, pak nejsi štědrý, ale skoupý, a skoupí lidé opravdu nemilují. Máš je tedy dávat nebo ne? Bůh tě volá ke štědrosti jako k životnímu stylu. Dávat pravidelně část příjmu je skvělým startem k tomu, naučit se bát štědrý. Ale proč se omezovat na desátky? Proč z toho dělat zákon? Proč raději nemilovat natolik, že budu štědrý? Proč raději nemilovat chudé tak, že budu rád dávat na sbírky pro chudé? Proč raději nemilovat církev, kam komu pozvat své nevěřící přátelé tak, že budu štědrý? Proč raději nemilovat hosty, kteří k nám přicházejí, aby Boha hledali? Chci, abychom byli štědří, ale ne z povinnosti, ale z lásky. Kdo by chtěl žít jinak? 

Teologie může být cesta, jak se vyvléci z jakékoliv poslušnosti Bohu, a dokonce může být zbraní, jak bojovat proti všem faktickým i domnělým hříchům. Pomocí veršů se dlouhá léta udržovalo v křesťanských zemích otroctví, pomocí veršů se hájil rasismus, pomocí veršů odsuzujeme hříšníky. Zákon se pak stává důležitějším než Zákonodárce. Z tohoto důvodu se již v době Ježíše hledají v Zákoně mezery, popírající úmysly Zákonodárce. Pěkně to jde vidět na existenci stovek pravidel, které měly lidem bránit porušit Zákon. Matouš popisuje, jak Ježíš jedná právě s těmito mezerami. (Matouš 15:1-2) Tehdy k Ježíši přišli znalci Písma a farizeové z Jeruzaléma. "Proč tvoji učedníci přestupují tradici starších?" říkali. "Vždyť si před jídlem neumývají ruce!" O čem tady mluví? V Mojžíšově zákoně bylo přikázání pro kněze, aby si ceremoniálně před jídlem myli ruce, ale v průběhu staletí si lidé vytvořili pravidla, aby neporušili pravidla, která je ovšem od skutečného úmyslu Zákonodárce odvedly. Rozšířili tak povinnost si mýt ruce na všechny lidi, ne jen na kněze. Prostě si přidali navíc něco, co po nich Bůh nechtěl. Proto to také Ježíš se svými učedníky ignoroval. 

Ježíš však naprosto ignoroval jejich tradici starších a na jejich otázku jim odpovídá otázkou: (Matouš 15:3-6) A proč vy kvůli své tradici přestupujete Boží přikázání?" odpověděl jim Ježíš. "Bůh řekl: `Cti otce i matku' a `Kdokoli by zlořečil otci nebo matce, musí zemřít.´ Vy ale říkáte, že kdokoli by řekl otci nebo matce: `To, čím bych ti měl vypomoci, jsem daroval Bohu,´  ten už nemusí svého rodiče nijak uctít. A tak jste kvůli své tradici zrušili Boží slovo. Lidé si uvědomili, že ctít rodiče, když budou starší, může být dost drahé, takže vymysleli pravidlo, kterým zrušili Boží úmysly. Prostě všechno, co měli, jakoby „dali Bohu“, a proto již nemuseli dát nic svým rodičům. Svou tradici, svou teologii, svými zákony jsme zrušili Boží slovo. Dříve než odsoudíme farizeje a znalce Zákona, musíme si uvědomit, že to děláme všichni: Bereme nejasné a zakrýváme tím jasné. Hledáme mezery. Co tedy na to Ježíš říká? (Matouš 15:7) Pokrytci. Předvídatelné, že? Ježíš prostě není rád, když používáme slovo jeho Otce k tomu, abychom ignorovali jeho vůli. 

Jeho vůle je jasná. Ježíš v posledních okamžicích se svými učedníky má čas na poslední a nejdůležitější věc, kterou jim chce říct. Dává jim nové přikázání: Milujte jedni druhé. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým. Apoštol Pavel později napsal, že v lásce je obsažen celý zákon. (Římanům 13:8-10)  Nikomu nedlužte nic než vzájemnou lásku; kdo miluje druhého, totiž naplnil Zákon. Vždyť přikázání "Necizolož, nezabíjej, nekraď, nezáviď" a všechna ostatní jsou shrnuta ve větě: "Miluj svého bližního jako sám sebe." Láska bližnímu nikdy neublíží - proto je naplněním Zákona láska. Vidíte? Pavel neříká, že přikázání jsou zbytečná. Skutečně jsou to principy, které zlepší náš život. Jenže je můžeme dělat z povinnosti a ne z lásky. Pavel však tvrdí, že pokud budeš milovat, pokud budeš odvážný říkat pravdu s milostí, pokud se odvážíš odpouštět, pokud najdeš odvahu být štědrý, pokud najdeš odvahu zlepšit život druhého, zkrátka, pokud najdeš odvahu milovat, pak jsi naplnil Zákon. Nic si nedlužte, kromě lásky, je jinými slovy vyřčená otázka: Co ode mě láska chce? 

Co kdybys žil tento den, tento týden, tento rok jako někdo, kdo se ve svých situacích bude ptát na tuto jednoduchou, ale velmi těžkou otázku: Co ode mě láska chce? Co ode mě láska chce v manželském konfliktu? Co ode mě láska chce při řešení trablů s dětmi? Při finančních tlacích? Co ode mě láska chce při službě v církvi? Co ode mě láska chce při mém studiu? V mé práci? Zkrátka, ve světle mých zkušeností: Co ode mě láska chce? Není tahle cesta lásky mnohem lepší než snaha dodržovat zákon a zasloužit si tak Boží přízeň? Není tahle cesta lásky mnohem lepší než hledání mezer v přikázáních, a tím vlastně život křesťanského ateisty, který věří v Boha, ale žije, jako by Bůh nebyl?

Žádné komentáře:

Okomentovat