V předchozích týdnech jsme si ukázali, že křesťanský ateista je někdo, kdo věří v Boha,
ale žije tak, jako by Bůh nebyl. Alternativou ke křesťanskému ateismu je
skutečně Boha znát, což poznáme podle lásky, kterou se milujeme navzájem tak,
jako Kristus miloval nás. Taková láska je odvážná, ale také nebezpečná, protože
skrze ni sloužíme jiným lidem navzdory vlastním strachům a starostem. Naše
obavy jsou totiž svou povahou založené na principu karmy. Máme za to, že
hlavním cílem života by mělo být, aby se nám vedlo dobře. Tento lepší život si
zajistíme tehdy, když budeme dodržovat pravidla (nebo alespoň ty, které se nám
líbí). Než se ovšem nadějeme, sklouzáváme do zákonictví, kdy se snažíme žít
podle principů světa. Sklouzáváme k životu, který chce požehnání víc než Žehnajícího.
Aby bylo
jasno, věřím, že mnoho těchto principů a pravidel jsou moudré věci, které stojí
za to dodržovat. Co když je ale víra v principy málo? Chápejte mě správně:
principy jsou obecné pravdy, které většinou fungují. Budeš-li se chovat pěkně
ke své ženě, budeš mít šťastnější život. Budeš-li dobře vychovávat děti,
vyrostou z nich slušní lidé. Budeš-li dávat pravidelně část svého příjmu
do církve nebo na charitu, naučíš se bojovat proti své přirozené chamtivosti.
Budeš-li dělat správné věci, budeš s větší pravděpodobností žít lepší
život. Jenže zůstaneme-li u principů, nezbude pak z víry jen forma
„self-help“ hnutí? Dokud věříme
v principy, zůstáváme ve starozákonním principu karmy, kdy dbáme na
smlouvu s Bohem, dodržujeme přikázání a Bůh je prakticky povinen nám dát
úspěch ve všem co děláme. Autor knihy Židům však píše (7:18-19): Tím se sice ruší předchozí nařízení pro jeho slabost a
neužitečnost - vždyť Zákon nic nepřivedl k dokonalosti - uvádí se však
lepší naděje, skrze niž se přibližujeme k Bohu.
Zákon se všemi principy se
prokázal jako slabý. Bůh však uvedl lepší naději, skrze kterou se můžeme
přiblížit k Bohu. Lepší naděje umožňuje skutečně uctívat, skutečně milovat
a skutečně žít. Proč bychom chtěli žít v tlaku „lepšího života“ když
můžeme mít požehnání „lepší naděje“? Apoštol Pavel o tom mluví v listu
Galatským, který si stojí za to celý přečíst. V tomto dopise píše: (4:3+9) Dokud jsme byli nedospělí,
byli jsme i my takto zotročeni principy tohoto světa… Teď jste ale Boha poznali
(lépe řečeno: Bůh poznal vás). Proč se tedy znovu obracíte k těm chabým a
ubohým principům a chcete jim znovu otročit? Jinými slovy, pokud jste
opravdu poznali Boha, proč byste se vraceli k pouhým principům?
Jenže, co
to znamená v praxi? Znamená to, že když žijeme ve svobodě lepší naděje,
můžeme si dělat, co chceme? V listu Galatským na to Apoštol Pavel odpovídá
praktickým shrnutím Ježíšova jediného přikázání milovat. (Galatským 5:13-14) Ano, bratři, byli jste povoláni ke svobodě.
Tu svobodu ovšem nemějte za záminku pro svou tělesnost, ale raději si navzájem
v lásce pomáhejte. Celý Zákon je totiž obsažen v jediné větě: "Miluj
svého bližního jako sám sebe." Dokud věříme v principy
tohoto světa, máme tendenci s Bohem smlouvat, ale když ho doopravdy
poznáme, a když se do něj doopravdy zamilujeme, pak začneme uctívat. Pak také
začneme milovat druhé lidi. Pak budeme opravdu štědří. Pak budeme žít v
odpuštění. Pak si dokážeme sloužit v lásce, přesně, jak Pavel píše. Do té
doby smlouváme a žijeme pod tlakem si zasloužit přízeň. Co Pavel myslí přesně těmi
záminkami nebo výmluvami? Mluví o
mezerách, které hledáme v přikázáních. Dovolte mi to vysvětlit.
Výmluvy, o kterých dnes chci mluvit, je naše snaha najít mezery
v pravidlech, častokrát pomocí slovíčkaření. Například, když mluvíme
s rodiči o párty, které jsme se zúčastnili, a říkám jim: „Ptala ses mě,
jestli rodiče budou doma, ale neptala ses, jestli budou doma během mejdanu. Oni
domů přišli, ale až pak.“ Technicky máš sice pravdu, ale moc dobře víš, že záměr
otázky byl jiný. Sám jsem to dělal v dětství, když mi rodiče chtěli něco
říct, abych šel spát, ale říkali mi to oklikou: „Nemyslíš si, že je už pozdě?“,
na což jsem jim odpověděl, že ne. Samozřejmě jsem věděl, co chtějí, ale našem
jsem skulinu. Nebo tě třeba zastaví policista, když tě vidí někde v parku
na místě, kde je zapíchnutá cedulka „Zákaz vodění psů“, a ty se tam
promenáduješ se svým čtyřnohým přítelem. Když ukáže na ceduli, řekneš mu: „Ano,
ale tam je napsáno, že nemáme vodit psy, ale já mám jen jednoho psa.“ Technicky
je to správně, ale je to slovíčkaření. Tohle hledání mezer je oblíbený sport
také mezi křesťany, především mezi křesťanskými ateisty: prostě se ptáme, jak
daleko můžeme dojít k hříchu, aniž bychom zhřešili. Chceme si podržet
ovoce víry bez nutnosti poslechnout dárce víry. V katolickém prostředí
jsme našli mezeru na hřích díky skvělému vynálezu zpovědnice: prostě si jednou
za čas zajdeš vyprázdnit svou nádobu hříchu tím, že se vyzpovídáš knězi. Pokud
jsme protestanti, tak se moc nepovyšujme, my totiž děláme úplně to samé, jen
jsme vypustili kněze. Prostě se na základě 1J 1:9 vyznáme ze svých hříchů přímo
Bohu, a on je zcela jistě zapomene. Pokud jsi zrovna tady na návštěvě
z nějaké liberální nebo lidové církve, tak se taky neraduj, v těchto
církvích totiž rovnou říkají, že nevěří, že Bible myslí vážně to, co vážně
říká. Zkrátka, je to snaha najít skuliny v pravidlech své vlastní víry
nebo svého vlastního světonázoru.
Tohle
mimochodem dělají zcela všichni, lidé každé víry i ateisté. Copak jste nikdy
nepotkali ateistu, který navštíví kostel v situaci, kdy mu teče do bot, a
modlí se k Bohu, ve kterého nevěří, případně čte, samozřejmě
z legrace, horoskopy? Když jsem minulý rok letěl do Dubaje,
v Istanbulu jsem si sedl vedle muslima, se kterým jsme několik hodin
debatovali o náboženství. Jak asi víte, tak islám zapověděl vepřové. Nicméně,
můj kolega v letadle mi vyprávěl o svém pozvání na večeři v Iránu, na
které dostal vepřové, ale na svůj údiv se dozvěděl, že bylo z divokého
prasete. Jakoby divoké prase bylo méně prase. Prostě, všechny víry i nevíry
hledají skuliny a jezery ve svém vlastním světonázoru. Děláme to všichni.
Křesťanští
ateisté navíc milují teologii, díky které vytváříme prostředí, kde nemusíme
dělat to, co Ježíš řekl. Pěkným klasickým příkladem jsou desátky. „Dávání
desátků je Starozákonní princip a my v NZ nejsme pod Zákonem, tedy
nemusíme desátky platit.“ Technicky vzato máš úplnou pravdu, ale myslím, že
víš, co měl na mysli ten, kdo Zákon vydal. Pokud dáváš desátky proto, aby ti
Bůh požehnal (nebo tě případně netrestal), pak žiješ podle principů světa.
Pokud na druhou stranu nedáváš nic, pak nejsi štědrý, ale skoupý, a skoupí lidé opravdu nemilují. Máš je
tedy dávat nebo ne? Bůh tě volá ke štědrosti jako k životnímu stylu. Dávat
pravidelně část příjmu je skvělým startem k tomu, naučit se bát štědrý.
Ale proč se omezovat na desátky? Proč z toho dělat zákon? Proč raději
nemilovat natolik, že budu štědrý? Proč raději nemilovat chudé tak, že budu rád
dávat na sbírky pro chudé? Proč raději nemilovat církev, kam komu pozvat své
nevěřící přátelé tak, že budu štědrý? Proč raději nemilovat hosty, kteří
k nám přicházejí, aby Boha hledali? Chci, abychom byli štědří, ale ne
z povinnosti, ale z lásky. Kdo by chtěl žít jinak?
Teologie může být
cesta, jak se vyvléci z jakékoliv poslušnosti Bohu, a dokonce může být
zbraní, jak bojovat proti všem faktickým i domnělým hříchům. Pomocí veršů se dlouhá
léta udržovalo v křesťanských zemích otroctví, pomocí veršů se hájil
rasismus, pomocí veršů odsuzujeme hříšníky. Zákon se pak stává důležitějším než
Zákonodárce. Z tohoto důvodu se již v době Ježíše hledají
v Zákoně mezery, popírající úmysly Zákonodárce. Pěkně to jde vidět na
existenci stovek pravidel, které měly lidem bránit porušit Zákon. Matouš
popisuje, jak Ježíš jedná právě s těmito mezerami. (Matouš 15:1-2) Tehdy k Ježíši přišli znalci Písma a farizeové z
Jeruzaléma. "Proč tvoji učedníci přestupují tradici starších?"
říkali. "Vždyť si před jídlem neumývají ruce!" O čem tady mluví?
V Mojžíšově zákoně bylo přikázání pro kněze, aby si ceremoniálně před
jídlem myli ruce, ale v průběhu staletí si lidé vytvořili pravidla, aby
neporušili pravidla, která je ovšem od skutečného úmyslu Zákonodárce odvedly.
Rozšířili tak povinnost si mýt ruce na všechny lidi, ne jen na kněze. Prostě si
přidali navíc něco, co po nich Bůh nechtěl. Proto to také Ježíš se svými
učedníky ignoroval.
Ježíš však naprosto ignoroval jejich tradici starších a na
jejich otázku jim odpovídá otázkou: (Matouš
15:3-6) A proč vy kvůli své tradici přestupujete Boží přikázání?"
odpověděl jim Ježíš. "Bůh řekl: `Cti otce i matku' a `Kdokoli by zlořečil
otci nebo matce, musí zemřít.´ Vy ale říkáte, že kdokoli by řekl otci nebo
matce: `To, čím bych ti měl vypomoci, jsem daroval Bohu,´ ten už nemusí
svého rodiče nijak uctít. A tak jste kvůli své tradici zrušili Boží slovo. Lidé
si uvědomili, že ctít rodiče, když budou starší, může být dost drahé, takže
vymysleli pravidlo, kterým zrušili Boží úmysly. Prostě všechno, co měli, jakoby
„dali Bohu“, a proto již nemuseli dát nic svým rodičům. Svou tradici, svou
teologii, svými zákony jsme zrušili Boží slovo. Dříve než odsoudíme farizeje a
znalce Zákona, musíme si uvědomit, že to děláme všichni: Bereme nejasné a
zakrýváme tím jasné. Hledáme mezery. Co tedy na to Ježíš říká? (Matouš 15:7) Pokrytci. Předvídatelné,
že? Ježíš prostě není rád,
když používáme slovo jeho Otce k tomu, abychom ignorovali jeho vůli.
Jeho
vůle je jasná. Ježíš
v posledních okamžicích se svými učedníky má čas na poslední a nejdůležitější
věc, kterou jim chce říct. Dává jim nové
přikázání: Milujte jedni druhé. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete
mít lásku jedni k druhým. Apoštol Pavel
později napsal, že v lásce je obsažen celý zákon. (Římanům 13:8-10) Nikomu nedlužte nic než vzájemnou lásku; kdo
miluje druhého, totiž naplnil Zákon. Vždyť přikázání "Necizolož,
nezabíjej, nekraď, nezáviď" a všechna ostatní jsou shrnuta ve větě:
"Miluj svého bližního jako sám sebe." Láska bližnímu nikdy neublíží -
proto je naplněním Zákona láska. Vidíte? Pavel neříká, že přikázání jsou
zbytečná. Skutečně jsou to principy, které zlepší náš život. Jenže je můžeme
dělat z povinnosti a ne z lásky. Pavel však tvrdí, že pokud budeš
milovat, pokud budeš odvážný říkat pravdu s milostí, pokud se odvážíš
odpouštět, pokud najdeš odvahu být štědrý, pokud najdeš odvahu zlepšit život
druhého, zkrátka, pokud najdeš odvahu milovat, pak jsi naplnil Zákon. Nic si
nedlužte, kromě lásky, je jinými slovy vyřčená otázka: Co ode mě láska chce?
Co kdybys žil tento den, tento týden, tento
rok jako někdo, kdo se ve svých situacích bude ptát na tuto jednoduchou, ale
velmi těžkou otázku: Co ode mě láska chce? Co ode mě láska chce
v manželském konfliktu? Co ode mě láska chce při řešení trablů s dětmi?
Při finančních tlacích? Co ode mě láska chce při službě v církvi? Co ode
mě láska chce při mém studiu? V mé práci? Zkrátka, ve světle mých
zkušeností: Co ode mě láska chce? Není tahle cesta lásky mnohem lepší než snaha
dodržovat zákon a zasloužit si tak Boží
přízeň? Není tahle cesta lásky mnohem
lepší než hledání mezer v přikázáních, a tím vlastně život křesťanského
ateisty, který věří v Boha, ale žije, jako by Bůh nebyl?
Žádné komentáře:
Okomentovat