Praktický ateista: Teologie místa versus teologie cesty

V minulém postu v úterý jsem napsal, že stejně jako sledujeme snahy o užitku náboženství bez Boha, můžeme sledovat také tendenci víry, ve které Bůh není potřeba. Zkrátka něco jako ateismus 2.0 (verze pro křesťany). Křesťanský ateista je někdo, kdo věří v Boha, ale žije tak, jako by Bůh nebyl. Kde se ale stalo, že slovy apoštola Pavla jsou mezi námi lidé, kteří prohlašují, že znají Boha, ale svými skutky to popírají? Možná to začalo změnou názvu. První následovníci Krista si neříkali křesťané, věděli jste to? Slovo „křesťan“ jim bylo přiřknuto jejich nepřáteli, podobně jako my říkáme příslušníkům Svědkům Jehovovým prostě „jehovisté“. Pro nepřátelé církve to byli zkrátka ti, co furt mluví o Kristu, jsou to prostě „kristovci“. Jak si ale říkali následovníci Krista? Říkali si učedníci: byli zkrátka někdo, kdo následují „tu Cestu“, kdo imitují svého Mistra. Najednou se z nich ale stali věřící, kde se důraz přesunul z imitování Krista na správnou doktrínu (hlavně správně věřit), což jen přichystalo cestu k hádkám a válkám ohledně správných doktrín. Věřit správně je samozřejmě důležité (všichni známe lidi, co věří hloupostem, třeba že zdědili milion a když pošlou deset tisíc kaček na konto do Hong Kongu, pak jim z Nigérie přistanou peníze, které zdědili v Austrálii). Jenže Kristovi učedníci měli být známí něčím jiným, než správnou doktrínou, že? 

Právě proto, že si následovníci Krista neříkali křesťané, v Bibli chybí definice toho, co to vlastně křesťan je a není. Díky tomu dneska najdete křesťany na všech stranách politických sporů, a ve všech životních stylech. Paradoxně, i klasický český agnostik, když přijede do jiné kultury, kde se ho zeptají na jeho víru, řekne, že je křesťan, a to jen proto, že pochází z historicky křesťanské země. Pak se stávají velmi legrační situace, jako když jedna paní, o které píše Mariusz Szczygiel ve své knize Udělej si ráj, což je kniha o českém ateismu, tvrdí, že je ateistka, ale přitom dodržuje Desatero. No, to tedy nedodržuje! První přikázání je: Neměj žádné bohy kromě mne. To by mě zajímalo, jak to ateista dokáže! Slovo „Desatero“ se prostě stalo etickým a kulturním klišé.

Pokud slovo křesťan ztratilo vnitřní náplň, jakou máme alternativu? Alternativou je skutečně Boha znát. Křesťanský ateista může v Boha věřit, ale učedník Krista jej zná. Správná víra není totéž jako osobní poznání. V jádru se dá říct, že se na naši víru můžeme dívat dvěma způsoby: jako teologii místa (kde věříme správným věcem) nebo teologii cesty (kde kráčíme správným směrem). Teologie místa se soustřeďuje na to, co už víš; teologie cesty na poznávání. Teologie místa na to, co máš; teologie cesty na to, co sdílíš. Teologie místa je pasivní, teologie cesty je aktivní. Teologie místa svádí jen k návštěvě církve, k náboženským úkonům a tomu, že přijímáš službu jiných; teologie cesty k tvořivosti a k ochotě sloužit a prakticky žít lásku k lidem. V teologii místa se soustřeďujeme na to, abychom měli pravdu a pointu, abychom se vymezili vůči těm, kdo na našem místě nejsou. V teologii cesty se rozhodujeme pro milost, která je skandální a jak říkají angličané, je „messy“. Ježíš byl plný milosti a pravdy. Mezi těmito dvěma póly je tenze, napětí, ale právě tohle napětí pomáhá Kristovým následovníkům jít na cestě, objevovat, sloužit a být pokorný.

Vztah s Bohem je cesta, ne místo. Někdy si Kristovi následovníci mylně myslí, že víra je hlavně o destinaci: dosáhnout zaslíbení a dostat se do nebe. Jenže křesťanství je mnohem více cesta než destinace. Vždyť původní název křesťanství nebylo „křesťanství“, ale Cesta, protože vycházeli z Ježíšových slov, že On je ta Cesta, Pravda i Život. Zároveň tím vyjadřovali, že víra v Boha je proces, ne událost. Každý z nás je někde na své cestě životem a vědomě nebo nevědomě se vymezuje vůči Bohu. Někteří lidé s Boží existencí bojovali vědomě, jiní chtějí zaplnit prázdnotu, kterou cítí, ale neví, odkud pramení. Obě strany podvědomě uznávají Boha v centru a vymezují se vůči němu. Dá se říct, že Bůh je v centru a každý člověk je na cestě k němu nebo od něj, ať už vědomě nebo ne. Svým způsobem nezáleží na tom, kde se právě na své cestě nachází. Mnohem více záleží na tom, kam směřuje. Zda k Bohu nebo od něj. Někdy definujeme víru jako událost: „Uvěřil jsem“, ale když se podíváme podrobně, uvidíme, že ve skutečnosti se víra skládá z mnoha malých kroků poznávání, obdivu, pochopení, rozhodnutí a potvrzování. Je to cesta, ne událost. Dokonce i to, že jste dnes tady v církvi, ukazuje na to, že jste se vydali na cestu k Bohu. Někteří jste k němu hodně blízko, jiní jste ho sotva začali objevovat. To je v pořádku. Ježíš někdy řekl lidem, kteří se na cestu objevování vydali: Nejsi daleko od Božího království. Důležité ovšem je, abys Boha objevoval s očima upřenými na Ježíše, protože jádrem víry, života, a cestou k Bohu, je on sám. Ne naše zážitky, ne zázraky, a dokonce ani ne vyslyšené modlitby. Jádrem víry je historická osoba Krista.

Jenže, znáš ho? A svědčí tvůj život, že ho znáš? Můžeš v Ježíše věřit, ale znáš ho? Znáš ho natolik, že chceš žít pro něj a sloužit mu se vším, co máš? Jak můžeš vědět, že znáš Ježíše? Apoštol Jan znal Ježíše jako málokdo. Měl dokonce přezdívku „učedník, kterého Ježíš miloval“. Byl s Ježíšem ve všech významných chvílích od hory proměnění až po ukřižování a vzkříšení. Zkrátka, pokud by nám někdo měl říct, co to znamená znát Krista, a jak to poznáme, že ho někdo zná, na to je Jan opravdovým expertem. (1. Janova 2:3-6) Jak můžeme vědět, že ho známe? Podle toho, zda dodržujeme jeho přikázání. Kdo říká: "Znám ho," a přitom se nechová podle jeho přikázání, ten je lhář a není v něm pravda. Kdo ale zachovává jeho slovo, v tom se láska k Bohu opravdu naplnila. Podle toho se pozná, zda jsme v něm. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít, jako žil on. 

Možná si teď říkáš: Vidíš, ale tady Jan píše o tom, že musíme dodržovat Ježíšovo přikázání, pokud ho doopravdy známe! Takže přece jen je víra v Krista plná pravidel! Počkej ale trochu. Ježíš opravdu dal přikázání, na kterém trvá. Řekl ale jen jedno nové přikázání, a to je přikázání všech přikázání. Víš co to je? Dám ti to jako domácí úkol a příští týden si ukážeme, co to Ježíšovo přikázání je a co znamená pro nás. Pro dnešek si řekneme to, že ateisté možná oceňují některé oblasti náboženství, ale ty můžeš být mnohem více než náboženský člověk. Můžeš se rozhodnout vydat na cestu, a stát se opravdovým učedníkem, místo abys byl jen věřícím; můžeš být následovníkem Krista místo jen křesťanem. Budeš žít přesně podle toho, že Bůh existuje!