V předchozích týdnech jsme si ukázali, že křesťanský ateista je někdo, kdo věří v Boha,
ale žije tak, jako by Bůh nebyl. Alternativou ke křesťanskému ateismu je
skutečně Boha znát. Křesťanský ateista může v Boha věřit, ale učedník
Krista jej zná. Jenže, znáš ho? Jak můžeš vědět, že ho znáš? Apoštol Jan tvrdí,
že můžeme vědět, že ho známe podle toho, zda dodržujeme jeho přikázání, což
bylo nové Ježíšovo přikázání: Milujte jedni druhé přesně tak, jak jsem miloval
já. Jan pak ještě dodává, že v lásce není žádný strach, protože láska zahání strach pryč. Pokud milujeme, pak se nebojíme. Láska
zahání strach, protože láska je zaměřená na druhého. Je odvážná. Opravdová láska je
charakterizována odvahou. Odvahou zlepšit život druhého. Odvahou odpustit.
Odvahou neodsoudit. A odvahou se obětovat.
Jenže přesně tady narážíme. Okamžitě
nás napadá logická otázka, jak se můžeme obětovat pro jiné lidi, jak můžeme
sloužit jiným lidem, jak můžeme milovat druhé jako Ježíš, když žijeme
v takových životních nejistotách. Přece nemohu být vůči jiným štědrý,
protože, co kdybych ztratil práci? Přece nemohu odpustit, protože co když mi
dotyčný nebo dotyčná zase ublíží? Nejsou právě tohle okamžité reakce? Když si
uvědomíme, že láska znamená odpuštění, hned nás napadá, jestli to znamená, že
se musím chovat, jako by se nic nestalo (to ovšem není správný pohled na
odpuštění: smíření a obnovená důvěra trvá déle a chce spolupráci obou
zainteresovaných stran, ale odpuštění je vnitřní věc, kterou mohu a vlastně
musím udělat já sám bez ohledu na to, zda se mi viník omluví nebo ne – jinak se
sám posadím do vězení neodpuštění). Když si uvědomíme, že láska znamená
prokázat milost, hned nás napadne, jestli tím neříkáme, že si každý může dělat
to, co chce, a jestli tím neschvalujeme hřích. Když si uvědomíme, že láska
znamená žít štědře vůči druhým, hned nás napadne, co by se stalo, kdyby se nám
něco stalo: musíme tedy být opatrní a tvořit rezervy.
Přece jen, starosti a obavy jsou
realitou, které každý z nás alespoň někdy čelí. Starosti jsou vůbec
zajímavý fenomén. V dnešní době se někteří lidé obávají více než kdy
předtím. Samozřejmě, jsou i jedinci, kteří se o nic nestrachují, ale o ty se
většinou strachuje jejich okolí. Jiní se strachují pro změnu strašně moc, a pak
je tu většina z nás, kteří si nemyslí, že by se báli nějak přehnaně, ale
strachujeme se z některých situací, které nám přináší doba zmítaná obavami
z finanční krize. Podíváte-li se do knihkupectví nebo na internet, najdete
mraky knih a materiálů, jak jednat se stresem a obavami. Důvod, proč toho tolik
máme, je proto, že se to prodává; a prodává se to proto, že se tolik lidí
strachuje o tolik různých věcí. Dovolte se mi vás zeptat na dvě otázky: (1) Kdo z vás si myslí, že je schopen
si prodloužit a zkvalitnit život tím, že se bude více strachovat? (2) Kdo
z vás si naopak myslí, že obavy a starosti mohou život zkrátit a
znepříjemnit? Myslím, že reakce je předvídatelná. To je zajímavé, dejme si
to tedy dohromady: Jestli nám obavy nemohou život prodloužit ani zkvalitnit, a
dokonce, jestli nám život naopak zkrátí a znepříjemní, proč se strachujeme a
stresujeme? Jako váš pastor vám chci tedy říct: Přestaň s tím!
Dobrá, racionální úvaha nám ukazuje,
že nikdo po obavách nijak zvlášť netouží, a jsou nám vlastně k ničemu.
Všichni s tím souhlasíme, nikde neprotestujeme, ale přesto se stále
stresujeme a strachujeme nad svým životem. Ježíš na téma starostí samozřejmě
mluví, protože (věřte tomu nebo ne), už v jeho době se lidé stresovali. Ve
své podstatě Ježíš říká, že to, co
nejvíce miluješ, o
to se nejvíce strachuješ. Pokud se to týká tebe, srachuješ se, pokud ne,
pak se nestrachuješ. Tady je obří rozdíl mezi podobně znějícími slovy: starat se a mít starost. To nejsou synonyma: staráme se o věci a lidi (tedy
máme péči), ale mít o něco starost se týká strachování či úzkosti. Aby ses
strachoval a měl o něco starost, pak k tomu musíš mít osobní vztah: jsi
tomu oddaný. To vysvětluje, proč je pro nás snadné hodit peníze do sbírky na
chudé někde v Africe (projevujeme tím péči), ale jinak nám situace tamních
lidí nijak zvlášť nebrání si užívat života. Netýká se nás to totiž osobně.
Proto taky, mimochodem, když do nějaké takové země zajedeme, a setkáme se
osobně s těmi lidmi, je to pro nás lehčí pocítit o ně stres. Ale nic se
nevyrovná situaci, kterou řešíme my sami ve vlastním životě. Efektivně se
strachovat totiž můžeme jen o svůj život.
Když začíná Ježíš mluvit o
starostech, začíná u peněz, což bývá pro nás nejčastější zdroj starostí (pořád
je to stejné). Matouš 6,24-25 Nikdo
nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat,
nebo se bude toho jednoho držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i
mamonu. Proto vám říkám: Nemějte starost o svůj život ani
o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život více než
jídlo a tělo více než oblečení? Většina z nás se nestrachuje o
základní potraviny, i oblečení máme většinou více, než kolik jsme schopni
unosit. Dnes by Ježíš řekl něco ve smyslu: Nestrachuj se o svou práci; neboj se
o svůj důchod; neboj se, jestli se dostaneš na tu školu; neboj se, jestli najdeš
manželku; neboj se! Ježíš říká: neboj se! Nás automaticky napadne: Jak to
myslíš Ježíši? Chceš říct, že to není důležité? Chceš říct, že není důležité,
co si obleču a čeho se najím? Samozřejmě, že je to důležité a ty se staráš. Ale
mít starost? Nemiluješ tedy „věci“ víc než cokoliv jiného? Nestrachuješ se
proto, že objektem tvého uctívání jsou „věci“? Jídlo? Oblečení? Reputace?
Vztahy? Zamysleli jste se, odkud se tyhle starosti berou?
Dobrá, co tedy Ježíši navrhuješ? Máš
nějaké řešení? Ježíš odpovídá docela politicky nekorektním způsobem: Matouš 6,26-29 Podívejte se na ptáky na
obloze. Cože? Já nemám čas na
nějaké ptáky na obloze! Zbláznil ses? Já mám opravdové starosti, a ty si děláš
legraci! Ježíš čeká, až náš výbuch dohasne, a pak řekne: Už jsi skončil? A
zopakuje: Podívej se na ptáky na obloze.
Nesejí, nesklízejí, neshromažďují do stodol, ale váš nebeský otec je živí.
Nejste snad vy mnohem dražší? Copak si někdo z vás samými starostmi
prodlouží život o jediný den? A proč si děláte starosti s oblečením?
Pomyslete na polní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že
ani Šalamoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. Jakkoliv
těžké to může být pro tvou post-ateistickou mysl, Ježíš tady právě říká, že Bůh
tě miluje víc než ptáky a květiny; a jako o takové se taky bude starat! Ne,
Ježíšova pointa není: Buď nezodpovědný a všechno dobře dopadne. To by byl
fatalismus. Samozřejmě, že mnohokráte nám Písmo ukazuje, jak je práce důležitá,
jak je rodinná podpora důležitá. Ježíšova pointa jeho vyučování je, že pokud
miluješ „věci“ víc než Boha, pak se logicky strachuješ o věci tohoto světa. Jinými
slovy, křesťanský (nebo jiný) ateista se strachuje proto, že chce mít život pod kontrolou. U běžných
ateistů to chápeme, nakonec to bývá jedním z hlavních emočních důvodů,
proč jsou ateisté. Zkrátka nesnesou pomýšlení, že by sami sobě nebyli pánem.
Ale křesťanský ateista přece věří v Boha, proč se tedy strachuje?
Strachuje se proto, že ústy říká, že všechno, co má, je Boží, ale v praxi
chce mít věci plně pod kontrolou stejně jako jeho ateistický kamarád.
Ježíš pak pokračuje a říká: Matouš 6,30-32 Jestliže tedy Bůh takto
obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neoblékne snad
mnohem spíš vás, vy malověrní? Nemějte tedy starosti. Neříkejte: Co budeme
jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme? Všechny tyto věci vyhledávají pohané, ale
váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Když uděláš vše, co jsi měl, nakonec zůstává fakt, že Bůh tě
miluje víc než zbytek stvoření. Mění to situaci? Jenomže, proč je to tak těžké?
Právě ze stejného důvodu, proč je tak jednoduché se strachovat. Strachujeme se
o věci, které milujeme; a proto je tak těžké se uvolnit a věřit Ježíšovým
slovům: Matouš 6,33-34 Hledejte nejprve
Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte
starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého
vlastního trápení. Tyto verše patří k nejvíce citovaným a nejméně
pochopeným Ježíšovým slovům. Máme za to, že když budeme žít správně, budeme
sloužit Bohu, budeme věřit správné doktríně, budeme plnit svou povinnost platit
desátky, pak se o nás Bůh postará. Co když je ale víra v pouhé principy
málo?
Chápejte mě správně: principy jsou obecné pravdy, které většinou fungují.
Budeš-li se chovat pěkně ke své ženě, budeš mít šťastnější život. Budeš-li
dobře vychovávat děti, vyrostou z nich slušní lidé. Budeš-li dávat
pravidelně část svého příjmu do církve nebo na charitu, naučíš se bojovat proti
své přirozené chamtivosti. Budeš-li dělat správné věci, budeš s větší
pravděpodobností žít lepší život. Jenže zůstaneme-li u principů, nezbude pak
z víry jen forma „self-help“ hnutí? Ježíš totiž říká něco jiného. Říká, že řešením
je změnit objekt, který milujeme. Říká, abychom místo důvěry ve „věci“ raději
věřili Bohu. To ovšem není možné bez poznání milosti. Dokud věříme
v principy, zůstáváme ve starozákonním principu karmy, kdy dbáme na
smlouvu s Bohem, dodržujeme přikázání a Bůh je prakticky povinen nám dát
úspěch ve všem co děláme. Autor knihy Židům však píše (7:18-19): Tím se sice ruší předchozí nařízení pro jeho slabost a
neužitečnost - vždyť Zákon nic nepřivedl k dokonalosti - uvádí se však
lepší naděje, skrze niž se přibližujeme k Bohu. Zákon se všemi principy se
prokázal jako slabý. Bůh však uvedl lepší naději, která spočívá ve faktu, že se
můžeme přiblížit k Bohu. Lepší naděje umožňuje skutečně uctívat, umožňuje
skutečně milovat, a skutečně žít. Proč bychom chtěli žít v tlaku „lepšího
života“ když můžeme mít požehnání „lepší naděje“?
Když Ježíš požádal Matouše, aby ho
následoval, nechtěl po něm změnu, jen to, aby šel za ním. Ježíš samozřejmě mohl
vytáhnout celý seznam věcí, které Matouše nedělal správně, ve kterých hřešil, a
proč si vůbec nezaslouží respekt a lásku, a co má změnit. A měl by úplnou
pravdu. Místo toho ho jen zve za sebou. Mohli bychom namítnout, že se Matouš
přece změnil, stal se jedním z apoštolů, a že změna je nezbytnou součástí
následování Krista. Samozřejmě, my ovšem známe celý Matoušův příběh, protože se
na něj díváme uceleně s odstupem zpět, ale zkuste si představit pocity
Ježíšových učedníků v tom konkrétním momentu: oni nevěděli, že se Matouš
změní. Právě to byl pro ně skandál milosti. Kdyby měli lidé pocit, že Ježíš
naznačuje pozdější změnu, neměli by potřebu se urážet. Oni se však urazili
právě proto, že jim nepřišlo, že by Ježíš Matouše ke změně cíleně vedl. Matoušova
změna se stala tak trochu mimoděk: když jsi s Kristem a následuješ jej,
děje se sama.
Petr později tento koncept popisuje slovy (1. Petrova 2:4-5): Když přicházíte k němu, k živému kameni zavrženému
lidmi, ale vyvolenému a vzácnému před Bohem, sami se stáváte živými kameny ve
stavbě duchovního chrámu a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti
přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu. Ježíšova blízkost proměňuje. Dokud
věříme v principy tohoto světa, máme tendenci s Bohem smlouvat, ale
když ho doopravdy poznáme, a když se do něj doopravdy zamilujeme, pak začneme
uctívat. Pak také začneme milovat druhé lidi. Pak začneme být doopravdy štědří.
Pak budeme žít v opravdovém odpuštění. Do té doby smlouváme a žijeme pod
tlakem si zasloužit přízeň a ve strachu z nedostatku.
Myslím si, že vás
teď napadají otázky, jako: Jak takové smlouvání vypadá? A znamená to, že když
žijeme ve svobodě, můžeme si dělat, co chceme? Jsem rád, že jste se zeptali. O
tom totiž budeme mluvit za týden.
Žádné komentáře:
Okomentovat