Byl jsem v nefalšovaném šoku.
Právě jsem si na internetu přečetl, že významný pastor, se kterým jsem strávil
jeden den na krátké průzkumné stáži jeho desetitisícové církve jen deset měsíců
tomu, musel odstoupit ze všech svých funkcí kvůli podezření na sexuální styk
s homosexuálním masérem, a k tomu ještě byl v podezření
z nákupu a užívání drog. Když jsem byl tehdy na víkend v coloradské
církvi New Life Church, a pak strávil celý den s Tedem Haggardem na jeho
setkání vedoucích, zaměstnanců církve a v osobních rozhovorech, ani ve snu
by mě nenapadlo, že se v té době potýká s tak vážnými problémy. Ted
byl zcela pohlcující osobnost: pronikavě si vás prohlížel, s moudrostí a
vtipem odpovídal, skutečně se o vás zajímal. Mnozí z jeho zaměstnanců mi
říkali, že je to ta nejlepší práce, kterou kdy měli, a já jim to zcela
samozřejmě věřil. O to větší byl Haggardův pád šokem pro všechny, kdo jej
znali.
Od té doby uplynulo několik let, Ted
prošel poradenstvím a dalšími náležitostmi, a mě se dostala do ruky kniha jeho
ženy Gayle. Kniha měla příznačný název: Proč
jsem zůstala, a Gayle v ní vypráví svůj příběh: svůj šok z Tedovy
zrady, pochybnosti o sobě i o všem ostatním, reakce okolí na pád jejího muže.
Popisuje v ní, jak ji nejprve všichni litovali, ale když udělala přetěžké
rozhodnutí zůstat s Tedem navzdory jeho hříchu, a dát mu ještě šanci
zachránit jejich manželství, reakce okolí se začala velmi měnit. Bylo to skoro,
jako by všichni čekali, že ho musí
opustit, ale protože mu dala šanci, najednou se začalo mluvit o hříchu Teda a
Gayle. Najednou ani ona nebyla vítaná v církvi, kterou pomáhala založit,
najednou se z ní, oběti, stal viník. Byl to zajímavý přerod, který
rozšířil hřích přeneseně i na ni, přestože v tom, co udělala, se dá najít
vskutku Kristův druh milosti: dostáváme to, co si zcela nezasloužíme, a
nedostáváme to, co si opravdu jasně zasloužíme. Proč je tak snadné o milosti
kázat, ale je tak těžké ji žít? Je to proto, že milost je opravdu skandální.
Milost je nepopsatelná. Milost dává naději tam, kde si hřích zasluhuje trest.
Milost vidí krásu ve špatnosti. Milost je myšlenka, která zcela změnila svět
karmy, kde máš to, co si zasloužíš.
Z teologického hlediska je milost
přitažlivé téma: jsme rádi, že se dá aplikovat na nás, protože si uvědomujeme,
že kdybychom měli dostat to, co si zasloužíme, odešli bychom přinejlepším
s prázdnou, nebo spíše by nám bylo pořádně naloženo. Jenže,
v praktickém životě většinou věříme spíš v karmu než milost.
Samozřejmě, o karmě nemluvíme, jsme přece křesťané a karma je princip východních
náboženství. Raději tomu říkáme spravedlnost nebo zodpovědnost. Prostě, když si
máme v praktickém životě církve vybrat, tíhneme spíše k zákonictví
než k milosti. Raději ustanovíme seznam pravidel a vyžadujeme jejich
naplňování pod rouškou volání ke svatosti. Všimli jste si, že tyhle seznamy se
průběžně mění v každé generaci? Všimli jste si, že skoro vždy je tvoří
lidé, kteří zrovna v těchto věcech problémy nemají? Všimli jste si, že
v další generaci pak titíž lidé, kteří tvoří nová pravidla, porušují
pravidla předchozí generace, které odmítají jako zákonictví, a přitom vytvářejí
zase novou formu stejného zákonictví? Svatost je samozřejmě důležitý princip
Bible, ale proč ve sporu mezi svatostí a milostí téměř vždy vyhraje svatost,
často přetransformována do pouhých pravidel? Proč je tak jednoduché Gayle
Haggard odsoudit, místo, abychom ji ocenili za její kristovský postoj
k hříchu jejího muže? Proč se nám zdá, že její rozhodnutí zůstat znamenalo
snížit nebo legalizovat jeho hřích?
Pozorný čtenář Bible ví, že přesně
tohle vytýkali Ježíšovi: Jí s hříšníky, tedy legalizuje jejich hřích! Vždy
mi připadá vtipné, jak si někteří čtenáři Bible představují, že Ježíš na tu
hostinu sice přišel, ale určitě se tam štítil jejich viditelného hříchu, jejich
pitek, jejich ne moc zakrývajících oblečení, jejich hloupých řečí; a pak, ve
správný čas, nejlépe těsně po jídle, jim vyhlásil evangelium spravedlnosti a
pokání! Fakt? Tohle si opravdu někdo o Kristu myslí? Proč si to vlastně
myslíme? Mám za to, že je to proto, že milost je v jádru neuvěřitelná, skandální,
nepohodlná, a jak říkají anglicky mluvící, milost je „messy“ (tedy chaotická
nebo špinavá). Chcete spořádanou církev, kde všechno jde v pořadí jak má
(nejprve si člověk uvědomí, jaký je hříšník, pak činí pokání a pak zakusí
odpuštění a Boží lásku)? Pak do ní rozhodně nezvěte opravdového Ježíše.
Spokojte se s karmou. Spokojte se se zákonem. Spokojte se s pravidly
svatosti. Ale hlavně nechtějte být církví plnou milosti a pravdy zároveň.
Jedna z krásných věcí, které si
musíte všimnout, když čtete v Bibli evangelia je to, že lidé, kteří vůbec
nebyli jako Ježíš, ho měli opravdu rádi. A navíc, vypadá to, že Ježíš měl rád
lidi, kteří vůbec nebyli jako on. Ježíš přišel, aby zjednodušil cestu
k Bohu, aby vysvětlil, jak funguje vztah s ním a tebou jako
jednotlivcem. Ježíš nepřišel založit nový etický řád nebo vymyslet křesťanskou
morálku. To udělali lidé později. Ježíš přišel jednoduše. Krásně to lze vidět
na příběhu celníka Matouše. Jak možná víte, Řím prodával práva na výběr celních
a daňových poplatků ve všech zemích, které si podrobil. Římský občan si koupil
licenční právo vybírat daně v určitém teritoriu, najal si místní lidi, a
začal vybírat poplatky. Vlastně si takový člověk zorganizoval firmu ve stylu
multilevel marketinku, kdy různí lidé vybírali poplatky za cokoliv, část si
mohli nechat, a zbytek předávali výše, ti zase výše, a tak dále. Místní lidé
byli výběrčími, a přidávali k poplatku další sazbu, kterou si nechávali.
Byli to ale lidé stejných národů, jako ti, od kterých vybírali. Jinými slovy,
stali se konstantní připomínkou vojenské poroby a byli považování za
kolaboranty s okupační silou. Stali se naprosto vykastovaným jedincem.
Nemohl jít do synagogy, byli ceremoniálně nečistými, nikdo se s nimi
nebavil (kromě jiných celníků), lidé se jich báli a zároveň jimi pohrdali). Byl
to hodně nešťastný život, který sice přinesl hodně peněz, ale žádnou lásku. Pro
typického obyvatele Izraele, celníci byli úplnou spodinou společnosti. Tak
hlubokou, že pro ně vymysleli vlastní kategorii hříšníků. Mohli jste být
vrahem, zlodějem, násilníkem, bít své děti nebo lhářem, a spadali jste do
kategorie hříšníků. Celníci však nikoliv, ti měli svou vlastní kategorii.
Matouš byl celníkem, a byl součástí této spodiny. A právě k takovému člověku
se vydal Ježíš, určitě následovaný svými učedníky, kteří si šeptali pod vousy:
Koukejte se, další židovský zrádce. Co ale řekl Ježíš? Matouš 9:9 Řekl mu: "Pojď za mnou," a on
vstal a šel za ním.
Umíme si představit, co asi řekl Petr:
Ježíši, promiň, co jsi mu teď řekl? Hm, právě jsem ho pozval, aby se k nám
přidal. Cože?!? Ježíši, poslyš, já jsem se svými bratry opustil legitimní
rybářskou firmu, ale tenhle chlapík je nečistý, a pokud se s ním budu
stýkat, budu i já rituálně nečistý, a to se mi moc nelíbí. Požádat Matouše, aby
byl následovníkem rabína? Aby měl tak prestižní pozvání? Vždyť je to zrádce,
vždyť je horší než hříšník. Veřejně zapřel národ, Boha, synagogu, a je mu to
jedno! A ty ho zveš stejně jako nás? Tak s tím máme velký problém! Ježíš
žádá Matouše, aby ho následoval. Nechce po něm změnu, nechce po něm rituál,
nechce po něm nic jiného, než aby se jen zvedl, a šel za ním. Ježíš samozřejmě
mohl vytáhnout celý seznam věcí, které Matouše nedělal správně, ve kterých
hřešil, a proč si vůbec nezaslouží respekt a lásku, a co má změnit. A měl by
úplnou pravdu. Místo toho Ježíš říká jedinou věc, a to je: Pojď za mnou. Takhle
to vždycky začíná. Stačí jen následovat. Lidé tě mohou odsoudit, a mohou chtít,
aby ses změnil nebo se alespoň cítil mizerně. Ježíš však říká: Následuj mě.
Na tomto místě bychom mohli namítnout,
že se Matouš přece změnil, stal se koneckonců jedním z apoštolů, a že
změna je nezbytnou součástí následování Krista. Samozřejmě, my ovšem známe celý
Matoušův příběh, protože se na něj díváme uceleně s odstupem zpět, ale zkuste
si představit pocity Ježíšových učedníků v tom konkrétním momentu: oni
nevěděli, že se Matouš změní, oni nevěděli, co a jak Bůh zamýšlí. Právě to byl
pro ně skandální rozměr milosti. Kdyby měli lidé pocit, že Ježíš naznačuje
pozdější změnu, neměli by potřebu se urážet. Oni se však urazili právě proto,
že jim nepřišlo, že by Ježíš Matouše ke změně cíleně vedl. Matoušova změna se
stala tak trochu mimoděk: když jsi s Kristem a následuješ jej, děje se
sama. Petr později tento koncept popisuje slovy, že když se přibližujeme ke
Kristu, který je živým kamenem, i my se stáváme živými kameny (1. Petrova
2:4-5). Ježíšova blízkost proměňuje. Když ovšem zdůrazňujeme potřebu změny hned
u volání k následování, nebo snad dokonce ještě před následováním, začínáme si
budovat právě to zmíněné zákonictví – tedy zakódovanou touhu to dělat sám. Pak
je křesťanství jen dalším produktem „self-help“ hnutí. V tomto smyslu
Ježíš změnu po Matoušovi nechtěl. Cítíme-li se v tom nepohodlně nebo nás
to pohoršuje, je to přesně ten pocit, který měli Ježíšovi následovníci i
pozorovatelé v takovýchto situacích.
Kdybychom neznali celý příběh, jak
bychom odhadli, kam má Matouš Ježíše následovat? Možná do synagogy nebo chrámu,
aby si dal konečně vztah s Bohem do pořádku. Nebo na malou skupinku, kde
si sedneme do kruhu a ukážeme Matoušovi konečně, v čem všem hřešil.
Začneme třeba desaterem a půjdeme dál podle abecedního seznamu hříchů. Kam si
myslíme, že Ježíš s Matoušem šel? Matouš 9:10 Když pak Ježíš stoloval v jeho domě… Ježíš pozval Matouše, aby ho
následoval… do jeho vlastního domu, kde pro něj zorganizoval párty. Kdo na jeho
mejdan přišel? Ti sami lidé, kteří by přišli na tvůj mejdan. Jsou to ti, co
mají párty rádi. Takoví lidé přišli na párty k Matoušovi, protože to byli
jediní lidé, které znal. Matouš
9:10 Když pak Ježíš stoloval v jeho domě,
přišlo tam mnoho výběrčích daní a různých hříšníků a stolovali s Ježíšem a jeho
učedníky. Jít k celníkovi domů? V učednících to vře: Ježíši,
budeme také nečistí. Vidíš to? Pozval jsi ho k následování, a teď
následuješ ho do jeho domu! Tohle je pravý příběh Ježíše. Tohle je pravý příběh
křesťanské víry. Lidé, kteří vůbec nebyli jako Ježíš, ho velmi milovali, a on
měl rád je. Není divu, že tolik kamarádů ze spodiny přišlo k Matoušovi na
párty! A Ježíš je tam rád.
Farizejové byli pobouření! Ježíšova
odpověď? Matouš 9:10 Lékaře nepotřebují
zdraví, ale nemocní. Jděte a přemýšlejte, co znamená: Chci milosrdenství, ne
oběti. Ježíš říká jasně, že přišel pro lidi, kteří ve svých momentech
upřímnosti vědí, že něco v jeho životech je špatně, a kteří vědí, že jsou
nemocní. Jejich manželství, finance, soukromí, život, to vše je nemocné. Tihle
lidé vědí, že potřebují zachránit. Snaha se zlepšit a změnit jim nepomáhá.
Potřebují Spasitele. Tento Spasitel, tak jiný, než bychom čekali, se ti dívá
přímo do očí a říká: Pojď za mnou! Nic víc, nic míň. Právě to je dokonalý
skandál milosti. Taková milost bolí, uráží, je nepohodlná, nepříjemná a na
první pohled zavádějící, ale právě taková milost reflektuje Boha, který dává
zcela extravagantně, a který milostí vnesl chaos do světa karmy a úplně jej
tímto bláznovstvím převrátil naruby.
(Psáno pro Život víry 5/2012)
Žádné komentáře:
Okomentovat