Praktický ateista: Ateismus 2.0 (verze pro křesťany)

Pokud sledujete různé trendy v západním světě, určitě jste si všimli v poledních deseti letech nástupu něčeho, čemu se říká „neoateismus“. Je to něco jako nová vlna ateistů (kteří povstali v reakci na stále rostoucí procento nábožensky smýšlejících lidí po celém světě), a kteří jsou proslulí svými militantními postoji, vetkanými například do knih jako Boží blud, nebo Bůh není velký s podtitulem O tom, jak náboženství všechno ničí, a dokonce až skoro ponáboženštěním ateismu. V českém vydání Božího bludu dokonce napsali dva známí čeští ateisté doslov, ve kterém autora jeden z nich nazval zakladatelem nového ateistického náboženství, a druhý dokonce přidal, že je to tak militantně napsaná kniha, že kdyby náhodou potkal autora na ulici a zrovna šlo kolem náboženské procesí, ostentativně by se procesí zúčastnil a pomohl nést nebesa. Základní premisy nových ateistů jsou dvě: (1) Bůh zcela určitě není. (2) Nenávidím ho. 

Proto jsem se musel zasmát, když jsem v knihkupectví objevil tuto knihu, která se jmenuje Náboženství pro ateisty: Bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství. Alain de Botton tam píše, že samozřejmě neexistuje žádné pravdivé náboženství pocházející od Boha, ale že se sekulární společnost dosud obratně nevypořádala se základními potřebami, kteří řeší náboženství, což jsou podle de Bottona „potřeba žít s ostatními v souladu navzdory hluboce zakořeněným sklonům k sebestřednosti a násilí; a potřeba se vypořádat s utrpením plynoucí z toho, jak snadno nás zasáhne profesní selhání, napjaté vztahy, smrt blízkých, stáří a smrt.“ Po zbytek knihy se pak snaží udělat jednu věc: oddělit náboženství od Boha. Zkrátka, ponechat si užitečné sociální a vztahové vazby, krásu plynoucí z umění a dobročinnost, ale přitom nebýt svázán vírou v Boha. Hm, to je velmi zajímavý pokus, který si chce nechat formu, ale ne obsah. Chcete ovoce ze stromu, který jsme podťali. Chcete sluneční svit v zatemněné místnosti. Ale budiž. Hodně štěstí.

Pak mě ale napadlo, že pokud existuje náboženství pro ateisty, co když existuje naopak ateismus pro křesťany? Co když se snažíme mnozí o totéž, o co se pokouší de Botton z druhé strany? Co když chceme výhody víry v Boha, ale ne Boha samotného? Může naše víra být verzí křesťanského ateismu? Možná vám to připadá přitažené za vlasy, ale věděli jste, že jeden z důvodů, proč Římané neměli rádi následovníky Krista, bylo jejich názor, že křesťané jsou ateisty. Zkuste se nad tím zamyslet. Ve světě, kde lidé věří v panteon bohů, přicházejí lidé, kteří tvrdí zcela odlišný příběh. Příběh o jediném Bohu, který je ve třech osobách, a jedna z těchto osob přišla na zem v podobě člověka, aby zemřela za hříchy všech lidí. Hm, zajímavá filozofie, si řekli. Ale kdo jsou vaší kněží? Žádné nemáme, řekli následovníci Krista, všichni jsme královské kněžstvo, nikdo nás před Bohem nezastupuje, můžeme k němu přicházet přímo. Aha, a kde máte aspoň chrámy? Žádné nemáme, řekli následovníci Krista, protože my jsme chrámem Ducha svatého, který žije v nás, a proto Bůh nepřebývá v budovách zhotovených lidskou rukou. Teda, jenže když nemáte chrámy, kde tedy děláte oběti za své hříchy? Neděláme, odpověděli následovníci Krista, Ježíš, Boží Syn, byl obětí jednou provždy a navždy všechny oběti ukončil, protože se stal obětí i knězem zároveň. No, ale pokud nemáte chrám, kněze ani oběti, a navíc věříte v jednoho Boha, pak jste vlastně ateisti! To je z našeho dnešního pohledu hodně úsměvný názor, že?

Jenomže, co když křesťanský ateismus opravdu existuje a vypadá jinak, než debata o chrámech, kněžích a obětech? Mimochodem, po několika stovkách let se žel i do křesťanství tyto věci vetřely zadními dveřmi, a dnes dokonce někteří lidé označují církve bez kostela za sekty. Ještě, že je neslyší první generace křesťanů, kteří se 300 scházeli přesně tam, kde se dalo. Dnes žel můžete mít všechny vnější znaky všech náboženství: chrámy, kněze, oběti, pravidla, a přesto se chovat jako praktičtí ateisté. Vnější znaky náboženství totiž neuchrání tvé srdce od ateismu 2.0 (verze pro křesťany). Jak vypadá ateismus 2.0 (verze pro křesťany) v praxi? Křesťanský ateista je někdo, kdo věří v Boha, ale žije tak, jako by Bůh nebyl. Křesťanský ateista může o své víře dokonce i pěkně mluvit, může se modlit, může si vzpomenout na Boha vždy, když něco od něj potřebuje, ale jinak si vystačí docela dobře sám. Kdysi jsem to nazval touhou mít Boha v kapse. 

Tato myšlenka spočívá na faktu, že víra nestojí na vyslyšených modlitbách. Všichni si samozřejmě přejeme, aby se naše modlitby splnily, a chceme, aby Bůh zasáhl v náš prospěch v případě problémů, kvůli nahodilosti a nepředvídatelnosti života je však víra opřená o vyslyšené modlitby křehká a nestálá. Je to podmíněná víra, která je až příliš ovlivněna tím, co se děje v našem životě. Když se daří, říkáme si, že je to úžasné, co Bůh dělá; ale když se nedaří, říkáme si: „Kde je Bůh?“ Naše víra tak závisí na naší schopnosti vidět Boha v akci v okamžiku, kdy to potřebujeme. Ve svém důsledku je tato podmíněná víra vyjádřením podvědomé touhy Boha ovládat. Chtěli bychom, aby Bůh reagoval na naše potřeby způsobem, jakým chceme my, a v čase, který se nám hodí. Chtěli bychom mít kapesního Boha, kterého vytáhneme z kapsy kdykoliv se nám to hodí, ale zase ho zandáme, kdykoliv se nám to nehodí. Takový Bůh se nám do života neplete moc často (chceme dělat věci, u kterých si někdy Boží přízní moc jistí nejsme), ale zároveň je vždy aktivní v okamžicích potřeb a krizí. Bůh v kapse je krásná odpověď na naše touhy. Je jako automat na kafe: hodíme tam modlitbu a vypadne zdraví, požehnání, prosperita, skvělé manželství, hodně přátel, dobrá práce, …cokoliv potřebujete.

Kde se vůbec touha po kapesním Bohu vzala? Kde se stalo, že slovy apoštola Pavla jsou mezi námi lidé, kteří (Titus 1:16) Prohlašují, že znají Boha, ale svými skutky to popírají? K tomu se vrátíme na tomto blogu ve čtvrtek.