Vítám
vás u druhého dílu seriálu Praktický
ateista, ve kterém se zamýšlíme nad tím, zda existuje a jak vypadá ateismus
2.0 (křesťanská verze). Minulý týden jsme si ukázali, že křesťanský ateista je někdo, kdo věří v Boha, ale žije tak, jako
by Bůh nebyl. Je to někdo, kdo sice může mít pusu plnou správných doktrín,
může se modlit, může o své víře mluvit, ale v praxi s Bohem počítá
jen tehdy, když něco od něj potřebuje. Jinak se spokojí s Bohem
v kapse, který se mu v praktickém životě moc neplete do cesty. Jakou ovšem máme alternativu? Alternativou je skutečně Boha znát. Křesťanský ateista
může v Boha věřit, ale učedník Krista jej zná. Jenže, znáš ho? A svědčí
tvůj život, že ho znáš? Jak můžeš vědět, že
znáš Ježíše? Apoštol Jan tvrdí, že můžeme vědět, že ho známe podle toho, zda
dodržujeme jeho přikázání. Ježíš opravdu dal přikázání, na kterém trvá. Řekl
ale jen jedno nové přikázání, a to je přikázání všech přikázání. O něm si povíme
dneska víc, a gratuluji všem, kdo jste poctivě hledali, co to je.
Minulou
neděli jsem hodil jeden výrok z předchozího kázání na twitter a okamžitě
jsem dostal reakce od ateistů z celého světa. Je to skoro legrace, vždy když
napíšu blog nebo tweet na téma ateismus, sex či evoluce, strhne se bouře
reakcí. Někteří z reagujících byli velmi důslední a doslova
s náboženským zápalem mě přesvědčovali, že se pletu (taky často
podsouvali, že o tom nic nevím). U některých z nich se mi pak vybavila poslední
věta z oné knihy Alaina de Bottona Náboženství
pro ateisty: Bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství, kterou
jsem tady ukazoval minulý týden. De Botton tam napsal: „Náboženství je
příliš užitečné, vlivné a inteligentní, než by se mohlo zcela přenechat
věřícím.“
Nemohu si pomoct, ale právě náboženský zápal, se kterým někteří ateisté bojují
proti, podle svého názoru, tmářství, je pro mě dobrým důvodem věřit, že Bůh
existuje. V teologii cesty, kterou jsem před týdnem nastínil, je Bůh
vědomě nebo nevědomě v centru každého lidského života, a lidé se buďto
vymezují směrem k němu (hledají ho ať už přímo nebo ve věcech, které ho
reprezentují), nebo od něj (bojují proti němu a všemu, co reprezentuje). Christopher
Hitchens upřímně nenáviděl mnoho křesťanů, ale sám s povzdechem souhlasí, že náboženství prostě nezmizí. Jak nakonec píše profesor Alister
McGrath v knize Proč Bůh prostě
neodejde, právě novému ateismu můžeme být vděčni za
vlnu lidí, kteří se o víru nezajímali vůbec, ale hněv naštvaných „militantních“
ateistů je přiměl začít studovat pro a proti víře, a nakonec k ní došli podobně
jako kdysi ateistický profesor literatury, který se stal jedním
z nejuznávanějších křesťanských autorů všech dob, C.S. Lewis. Protože
naším primárním tématem je ateismus 2.0 (křesťanská verze), ne ateismus jako
takový, opustíme tuto část Lewisovým výrokem: „Ateismus je nakonec příliš jednoduchý. Pokud vesmír nemá smysl, nikdy
jsme neměli zjistit, že nemá smysl.“
Pokud se díváte na genezi této nové
vlny ateismu, patří mezi ně dvě skutečnosti: tou první je fakt, že náboženství
pořád nemizí, místo toho nikdy v historii lidstva se nehlásilo tolik lidí
k nějaké formě nějakého náboženství. Přinejmenším od osvícenství totiž
většina západních intelektuálů předvídala smrt náboženství stejně dychtivě,
jako starý Izrael očekával mesiáše. Sociální vědci prorokovali triumf rozumu
nad pověrou. Tehdejší významné postavy tvrdili, že budou žít natolik dlouho, že
ony samy, nebo alespoň jejich děti a vnoučata, budou žít v době, kdy
vysvitne nová éra, ve které budou překonány infantilní náboženské iluze. Jenže
generace za generací přicházely a odcházely, a náboženství se tady stále drží,
a v posledních desetiletích naopak jeho přítomnost ve světě roste. Zatímco
v některých částech světa sekularizace roste, v jiných naopak roste
náboženství. To tyto ateisty samozřejmě znervózňuje. Ale pak je tady druhý
důvod, proč se k nim připojili i lidé, kteří to naopak s křesťanstvím
vzdali. Tím druhým důvodem je samotná existence křesťanského ateismu. Jinými
slovy, lidé v západním světě začali odmítat Krista ne kvůli němu
samotnému, ale kvůli křesťanům. Stačí, abyste se podívali na jakékoliv webové
stránky na internetu, které kritizují křesťanství. Křesťané jsou tam popisováni
jako neustále
se hašteřící, diskusi nepřipouštějící, peklo hříšníkům (tajně) přející, mozek
vymývající, homofobní jedinci. Nemusíme souhlasit s touto
charakteristikou, nebo alespoň se všemi jejími body, ale právě tyto
charakteristiky způsobují, že se mnozí lidé s touto skupinou nechtějí
identifikovat. Má to až podobu „Ježíš
ano, ale církev ne“, jak o tom pojednával v Americe časopis Newsweek.
Proč tito lidé nemají problém
s Ježíšem, ale s církví? Protože je v ní příliš mnoho křesťanů, ale
málo učedníků Krista. Pokud by totiž lidé v církvi skutečně znali Krista, pak
by, slovy Jana, dodržovali Ježíšovo přikázání. A to by změnilo úplně všechno,
dokonce i dějiny této země. Křesťanští ateisté se totiž spokojí jen
s návštěvou církve, ale učedníci budou chtít imitovat svého Mistra!
Myslím si, že teď už jste zcela
připraveni na to, abych vám řekl, co je Ježíšovým přikázáním! Zkusíme se dostat
přímo do té situace, ke stolu s Ježíšem. V tomhle rozhovoru mluví Ježíš
přímo ke svým učedníkům. Mluví k nim o přikázání, která mají
dodržovat. Ne, nezmiňuje ono slavné Desatero, ani nedává nové seznamy, ale jen
tuhle jednu jedinou věc. Tahle jediná věc je natolik závažná, že kdybychom se
jí řídili, svět, naše země, naše historie a naše životy by vypadaly zcela
jinak. Tohle jsou Ježíšovy poslední Velikonoce. Jidáš je už pryč na cestě ho
prodat, už je po večeři a po tom zvláštním příběhu o umytí nohou. Ježíš ví, že
má poslední okamžiky se svými učedníky a proto má čas na poslední a
nejdůležitější věc, kterou jim chce říct.
Jan
13:33-35
Moji drazí, ještě na kratičko jsem s vámi. Budete mě hledat, ale říkám vám, co
jsem už řekl Židům: Jdu tam, kam vy nemůžete. Myslím si, že mu do toho skočil Petr (ten skočil vždy do
všeho): Jak to myslíš, že nemůžeme s tebou jít? Já s tebou půjdu
kdekoliv! Položím za tebe život! Hele, a Ondřej s tebou jde? Protože
jestli jde on, tak já taky. Ale Ježíš pokračuje: Dávám vám nové přikázání:
Milujte jedni druhé. To ale nevypadá na nové přikázání, ne? Vždyť to máme
ve Starém Zákoně, a dokonce i Ježíš sám to přece řekl dřív. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval
vás. Pamatujete si,
jak jsem vás miloval? Pamatujete na to, jak jsem potkal Matouše? Matouši, ty
jsi byl zrádce? Petře, pamatuješ si, jak jsme potkali poprvé Matouše? Jak ses
ošíval se s ním vůbec seznámit, protože to byl přesně ten hříšník, před
kterým tě maminka vždycky varovala? Jaké tiky jste měli z toho jít na
mejdan k Matoušovi kvůli své pověsti mezi zbožnými lidmi? Tak přesně
takhle chci, abyste milovali i vy.
A víte, proč máte milovat tak, jak
miluju já? Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete
mít lásku jedni k druhým. Křesťané
nemají být známí správnou doktrínou, ale láskou? Poté, co Ježíš řekl tak
důležitou věc, tuhle jedinou věc, tenhle lakmusový papírek toho, zda jsi
učedníkem Krista, se přihlásil Petr a řekl: Jan 13:36 Šimon Petr se ho zeptal: "Pane, kam jdeš?"
Petře, copak jsi nedával pozor? Copak jsi nepochopil celou pointu příběhu? Ty
mě zapřeš před středoškolačkou! Já ale nechci, abys šel tam, kam jdu já, já
chci něco mnohem těžšího, než je jít tam, kam jdu já. Já chci, abys miloval
tyhle lidi stejně, jako jsem je miloval já. Já chci, abyste měli takové vztahy
a takové postoje, že lidé si řeknou: Podívejte se na ně, jak milují! Chci,
abyste vytvořili komunitu charakterizovanou štědrostí, přátelstvím a přijetím
natolik, že se stane zcela neodolatelnou. Chci, abyste vytvořili takové
prostředí, aby lidé zvenku přišli do vaší přítomnosti a řekli se: Koukněte se,
jak se chovají k sobě navzájem. Koukněte se, jaké mají manželství.
Koukněte se, jak se chovají k dětem. Koukněte se, jak se chovají
k chudým a nemocným. Takovým člověkem bych chtěl taky být! Nejsem si
jistý, že bych chtěl být jedním z nich, ale doufám, že si moje dcera
takového kluka vezme. Nesouhlasím s tím, čemu věří, ale chtěl bych mít
takhle vychované děti. Podívejte se na ně, jak se k sobě chovají. Podívejte
se, jak jednají s penězi, podívejte se, jak mluví pravdu, jak se nesnaží
vymlouvat. Takové bych si chtěl najmout do své firmy.
Tohle
je Ježíšovo jediné nové přikázání, které dává. To je mnohem více než být
křesťan, tohle je skutečné následování Krista. Během té smrště minulý týden na
twitteru se mě zeptal jeden ateista s adresou ProudAtheistUK, „kam že máme
následovat Krista? Na kříž?“ Vlastně má pravdu. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele,
řekl Ježíš. Umíte si představit, jak radikálně a úchvatně přitažlivě vypadá
společenství milujících? Umíte si představit, jak neodolatelná je církev, kde
lidé by za sebe položili život? Umíte si představit, jak úchvatné je, když
někdo umírá sám sobě a žije pro jiné? Umíte si představit, jak by vypadalo,
kdybychom se rozhodli milovat lidi okolo sebe tak, jako je miloval Ježíš? Poslechněte
si, co o nás napsal jeden mladý člověk, který nás navštívil asi pětkrát tady v Elementu,
na otázku „Co se vám na Elementu líbí nebo naopak nelíbí?“: „Hodnotím pouze z těch pěti nedělí, na
kterých jsem byl: 1. Mnoho kultur a ras na jednom místě bez jediného problému!
2. Pozitivní a radostný přístup k životu. 3. To, jakým způsobem přistupují
k lásce a partnerství (jediné mínus je ten sex). 4. Otevřenost a
zapálenost pro věc.“
Jak
tedy miluje Ježíš? Koho jiného se zeptat, než Jana, který byl Ježíši nejblíže. Víte,
apoštol Jan byl jediný Ježíšův originální učedník, který zestárl. Všichni
ostatní byli zabiti. Petr byl ukřižován, podle tradice hlavou dolů, Matouš byl
upálen, Pavel byl popraven, Jakub, bratr Ježíše ukamenován. Všichni byli pryč a
z té první generace zbýval už jen Jan, starý muž. Tento muž napsal na
konci svého života několik dopisů, kde mohl napsat, co chtěl. Rozhodl se
napsat, o čem to celé vlastně doopravdy bylo.
1. Jan 4:7-11 Milujme jedni druhé, milovaní - vždyť láska je z Boha.
Každý, kdo miluje, se narodil z Boha a zná Boha. Kdo nemiluje, nezná Boha -
vždyť Bůh je láska. V tom se projevila Boží láska k nám, že svého Syna, toho
jednorozeného, poslal Bůh na svět, abychom skrze něj získali život. V tom je
láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna
jako smírnou oběť za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh takto miloval nás,
musíme i my milovat jedni druhé. Víte, co to znamená? Každý na tomto světě
je někdo, koho Bůh miluje. Tvá tchýně, šéf v práci, učitel, dokonce i
spolužáci. Dokonce i ta paní za na poště přepážkou. Jak tedy miloval Ježíš? Určitě
nemiloval, aby tě dostal tam, kde tě chce mít. Nezkoušel to s tebou na
týden nebo měsíc a pak to vzdal, když to nefungovalo podle představ. Ježíš
miloval bezpodmínečně.
Jan pak ještě dodává 1. Jan 4:18-19: V lásce není žádný strach. Láska, jež došla naplnění, zahání strach
pryč, neboť strach přináší muka. Kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění. My
milujeme, neboť on první miloval nás. Pokud milujeme, pak se nebojíme.
Nebojíme se o své místo, nebojíme se o svůj hlas, nebojíme se o svou pověst.
Láska zahání strach, protože láska je zaměřená na druhého. Jak tedy miloval
Ježíš? Odvážně! Pokud chceš zjistit, co Ježíš myslel, když něco říkal, podívej
se na to, co Ježíš dělal. Lidé bez lásky jsou až moc často těmi
nejvystrašenějšími lidmi okolo nás. Opravdová láska se nebojí, naopak strach
zahání, a je tedy charakterizována odvahou. Odvahou zlepšit život druhého. Odvahou
odpustit. Odvahou neodsoudit. A odvahou se obětovat.
Pane Targoszi, váš příběh o tom, jak Jan, když už coby velmi starý muž zůstal sám, všichni ostatní apoštolové zemřeli, tak se rozhodl "sepsat jak to opravdu bylo", je velmi dojemný - žel, mělo by zde zaznít, že to není nic jiného než pohádka pro malé křesťánky.
OdpovědětVymazatApoštol Jan NEBYL autorem evangelia, které dnes všichni známe jako Janovo. Mezi odborníky o tom dnes panuje zcela jasný konsensus, a milerád zde s vámi přede všemi rozeberu důvody, které k tomuto závěru vedou.
Jak píšu v jiném vlákně, nenechte se vysmát s tvrzením, že panuje jasný konsensus ohledně toho, že Jan nenapsal své evangelium. Jen proto, že to píšou někteří vaši oblíbení autoři, to z toho nedělá obecný konsensus. A mimochodem, já jsem v tom blogu (že psal dopisy, když byl starý muž) mluvil o Janových dopisech, ne o jeho evangeliu (četl jste to vůbec?), a tyto dopisy podle historiků kolovaly v církvi již na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let. Nicméně, k vaší poznámce o „pohádce pro malé křesťánky“. Respektoval jsem, že jsme spolu začali diskusi v jiném vlákně, i když pochybuji o vaší proklamované upřímnosti. Tyto výlevy v dalším vlákně mi ale ukazují, že o diskusi moc zájem nemáte, spíše máte onen „náboženský zápal mě přesvědčit, že jsem méně informovaný nebo zaslepený“. Víte, já si také nedělám legraci z ateistů a z pohádek, kterým věří oni (oni mají nejraději zase sci-fi), tak pokud chcete diskutovat, budu pokračovat v původním vláknu pod prvním dílem seriálu Praktický ateista. Na několik souběžně probíhajících diskusí pod různými články, ale se stejným autorem, nemám opravdu tolik času. Nic osobního v tom nehledejte, ale nechci se opakovat.
OdpovědětVymazat