Praktický ateista: Jediná věc!

Vítám vás u druhého dílu seriálu Praktický ateista, ve kterém se zamýšlíme nad tím, zda existuje a jak vypadá ateismus 2.0 (křesťanská verze). Minulý týden jsme si ukázali, že křesťanský ateista je někdo, kdo věří v Boha, ale žije tak, jako by Bůh nebyl. Je to někdo, kdo sice může mít pusu plnou správných doktrín, může se modlit, může o své víře mluvit, ale v praxi s Bohem počítá jen tehdy, když něco od něj potřebuje. Jinak se spokojí s Bohem v kapse, který se mu v praktickém životě moc neplete do cesty. Jakou ovšem máme alternativu? Alternativou je skutečně Boha znát. Křesťanský ateista může v Boha věřit, ale učedník Krista jej zná. Jenže, znáš ho? A svědčí tvůj život, že ho znáš? Jak můžeš vědět, že znáš Ježíše? Apoštol Jan tvrdí, že můžeme vědět, že ho známe podle toho, zda dodržujeme jeho přikázání. Ježíš opravdu dal přikázání, na kterém trvá. Řekl ale jen jedno nové přikázání, a to je přikázání všech přikázání. O něm si povíme dneska víc, a gratuluji všem, kdo jste poctivě hledali, co to je.

Minulou neděli jsem hodil jeden výrok z předchozího kázání na twitter a okamžitě jsem dostal reakce od ateistů z celého světa. Je to skoro legrace, vždy když napíšu blog nebo tweet na téma ateismus, sex či evoluce, strhne se bouře reakcí. Někteří z reagujících byli velmi důslední a doslova s náboženským zápalem mě přesvědčovali, že se pletu (taky často podsouvali, že o tom nic nevím). U některých z nich se mi pak vybavila poslední věta z oné knihy Alaina de Bottona Náboženství pro ateisty: Bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství, kterou jsem tady ukazoval minulý týden. De Botton tam napsal: „Náboženství je příliš užitečné, vlivné a inteligentní, než by se mohlo zcela přenechat věřícím.“ Nemohu si pomoct, ale právě náboženský zápal, se kterým někteří ateisté bojují proti, podle svého názoru, tmářství, je pro mě dobrým důvodem věřit, že Bůh existuje. V teologii cesty, kterou jsem před týdnem nastínil, je Bůh vědomě nebo nevědomě v centru každého lidského života, a lidé se buďto vymezují směrem k němu (hledají ho ať už přímo nebo ve věcech, které ho reprezentují), nebo od něj (bojují proti němu a všemu, co reprezentuje). Christopher Hitchens upřímně nenáviděl mnoho křesťanů, ale sám s povzdechem souhlasí, že náboženství prostě nezmizí. Jak nakonec píše profesor Alister McGrath v knize Proč Bůh prostě neodejde, právě novému ateismu můžeme být vděčni za vlnu lidí, kteří se o víru nezajímali vůbec, ale hněv naštvaných „militantních“ ateistů je přiměl začít studovat pro a proti víře, a nakonec k ní došli podobně jako kdysi ateistický profesor literatury, který se stal jedním z nejuznávanějších křesťanských autorů všech dob, C.S. Lewis. Protože naším primárním tématem je ateismus 2.0 (křesťanská verze), ne ateismus jako takový, opustíme tuto část Lewisovým výrokem: „Ateismus je nakonec příliš jednoduchý. Pokud vesmír nemá smysl, nikdy jsme neměli zjistit, že nemá smysl.“

Pokud se díváte na genezi této nové vlny ateismu, patří mezi ně dvě skutečnosti: tou první je fakt, že náboženství pořád nemizí, místo toho nikdy v historii lidstva se nehlásilo tolik lidí k nějaké formě nějakého náboženství. Přinejmenším od osvícenství totiž většina západních intelektuálů předvídala smrt náboženství stejně dychtivě, jako starý Izrael očekával mesiáše. Sociální vědci prorokovali triumf rozumu nad pověrou. Tehdejší významné postavy tvrdili, že budou žít natolik dlouho, že ony samy, nebo alespoň jejich děti a vnoučata, budou žít v době, kdy vysvitne nová éra, ve které budou překonány infantilní náboženské iluze. Jenže generace za generací přicházely a odcházely, a náboženství se tady stále drží, a v posledních desetiletích naopak jeho přítomnost ve světě roste. Zatímco v některých částech světa sekularizace roste, v jiných naopak roste náboženství. To tyto ateisty samozřejmě znervózňuje. Ale pak je tady druhý důvod, proč se k nim připojili i lidé, kteří to naopak s křesťanstvím vzdali. Tím druhým důvodem je samotná existence křesťanského ateismu. Jinými slovy, lidé v západním světě začali odmítat Krista ne kvůli němu samotnému, ale kvůli křesťanům. Stačí, abyste se podívali na jakékoliv webové stránky na internetu, které kritizují křesťanství. Křesťané jsou tam popisováni jako neustále se hašteřící, diskusi nepřipouštějící, peklo hříšníkům (tajně) přející, mozek vymývající, homofobní jedinci. Nemusíme souhlasit s touto charakteristikou, nebo alespoň se všemi jejími body, ale právě tyto charakteristiky způsobují, že se mnozí lidé s touto skupinou nechtějí identifikovat. Má to až podobu „Ježíš ano, ale církev ne“, jak o tom pojednával v Americe časopis Newsweek. 

Proč tito lidé nemají problém s Ježíšem, ale s církví? Protože je v ní příliš mnoho křesťanů, ale málo učedníků Krista. Pokud by totiž lidé v církvi skutečně znali Krista, pak by, slovy Jana, dodržovali Ježíšovo přikázání. A to by změnilo úplně všechno, dokonce i dějiny této země. Křesťanští ateisté se totiž spokojí jen s návštěvou církve, ale učedníci budou chtít imitovat svého Mistra!

Myslím si, že teď už jste zcela připraveni na to, abych vám řekl, co je Ježíšovým přikázáním! Zkusíme se dostat přímo do té situace, ke stolu s Ježíšem. V tomhle rozhovoru mluví Ježíš přímo ke svým učedníkům. Mluví k nim o přikázání, která mají dodržovat. Ne, nezmiňuje ono slavné Desatero, ani nedává nové seznamy, ale jen tuhle jednu jedinou věc. Tahle jediná věc je natolik závažná, že kdybychom se jí řídili, svět, naše země, naše historie a naše životy by vypadaly zcela jinak. Tohle jsou Ježíšovy poslední Velikonoce. Jidáš je už pryč na cestě ho prodat, už je po večeři a po tom zvláštním příběhu o umytí nohou. Ježíš ví, že má poslední okamžiky se svými učedníky a proto má čas na poslední a nejdůležitější věc, kterou jim chce říct. 

Jan 13:33-35 Moji drazí, ještě na kratičko jsem s vámi. Budete mě hledat, ale říkám vám, co jsem už řekl Židům: Jdu tam, kam vy nemůžete. Myslím si, že mu do toho skočil Petr (ten skočil vždy do všeho): Jak to myslíš, že nemůžeme s tebou jít? Já s tebou půjdu kdekoliv! Položím za tebe život! Hele, a Ondřej s tebou jde? Protože jestli jde on, tak já taky. Ale Ježíš pokračuje: Dávám vám nové přikázání: Milujte jedni druhé. To ale nevypadá na nové přikázání, ne? Vždyť to máme ve Starém Zákoně, a dokonce i Ježíš sám to přece řekl dřív. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Pamatujete si, jak jsem vás miloval? Pamatujete na to, jak jsem potkal Matouše? Matouši, ty jsi byl zrádce? Petře, pamatuješ si, jak jsme potkali poprvé Matouše? Jak ses ošíval se s ním vůbec seznámit, protože to byl přesně ten hříšník, před kterým tě maminka vždycky varovala? Jaké tiky jste měli z toho jít na mejdan k Matoušovi kvůli své pověsti mezi zbožnými lidmi? Tak přesně takhle chci, abyste milovali i vy.

A víte, proč máte milovat tak, jak miluju já? Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým. Křesťané nemají být známí správnou doktrínou, ale láskou? Poté, co Ježíš řekl tak důležitou věc, tuhle jedinou věc, tenhle lakmusový papírek toho, zda jsi učedníkem Krista, se přihlásil Petr a řekl: Jan 13:36 Šimon Petr se ho zeptal: "Pane, kam jdeš?" Petře, copak jsi nedával pozor? Copak jsi nepochopil celou pointu příběhu? Ty mě zapřeš před středoškolačkou! Já ale nechci, abys šel tam, kam jdu já, já chci něco mnohem těžšího, než je jít tam, kam jdu já. Já chci, abys miloval tyhle lidi stejně, jako jsem je miloval já. Já chci, abyste měli takové vztahy a takové postoje, že lidé si řeknou: Podívejte se na ně, jak milují! Chci, abyste vytvořili komunitu charakterizovanou štědrostí, přátelstvím a přijetím natolik, že se stane zcela neodolatelnou. Chci, abyste vytvořili takové prostředí, aby lidé zvenku přišli do vaší přítomnosti a řekli se: Koukněte se, jak se chovají k sobě navzájem. Koukněte se, jaké mají manželství. Koukněte se, jak se chovají k dětem. Koukněte se, jak se chovají k chudým a nemocným. Takovým člověkem bych chtěl taky být! Nejsem si jistý, že bych chtěl být jedním z nich, ale doufám, že si moje dcera takového kluka vezme. Nesouhlasím s tím, čemu věří, ale chtěl bych mít takhle vychované děti. Podívejte se na ně, jak se k sobě chovají. Podívejte se, jak jednají s penězi, podívejte se, jak mluví pravdu, jak se nesnaží vymlouvat. Takové bych si chtěl najmout do své firmy.

Tohle je Ježíšovo jediné nové přikázání, které dává. To je mnohem více než být křesťan, tohle je skutečné následování Krista. Během té smrště minulý týden na twitteru se mě zeptal jeden ateista s adresou ProudAtheistUK, „kam že máme následovat Krista? Na kříž?“ Vlastně má pravdu. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele, řekl Ježíš. Umíte si představit, jak radikálně a úchvatně přitažlivě vypadá společenství milujících? Umíte si představit, jak neodolatelná je církev, kde lidé by za sebe položili život? Umíte si představit, jak úchvatné je, když někdo umírá sám sobě a žije pro jiné? Umíte si představit, jak by vypadalo, kdybychom se rozhodli milovat lidi okolo sebe tak, jako je miloval Ježíš? Poslechněte si, co o nás napsal jeden mladý člověk, který nás navštívil asi pětkrát tady v Elementu, na otázku „Co se vám na Elementu líbí nebo naopak nelíbí?“: „Hodnotím pouze z těch pěti nedělí, na kterých jsem byl: 1. Mnoho kultur a ras na jednom místě bez jediného problému! 2. Pozitivní a radostný přístup k životu. 3. To, jakým způsobem přistupují k lásce a partnerství (jediné mínus je ten sex). 4. Otevřenost a zapálenost pro věc.“

Jak tedy miluje Ježíš? Koho jiného se zeptat, než Jana, který byl Ježíši nejblíže. Víte, apoštol Jan byl jediný Ježíšův originální učedník, který zestárl. Všichni ostatní byli zabiti. Petr byl ukřižován, podle tradice hlavou dolů, Matouš byl upálen, Pavel byl popraven, Jakub, bratr Ježíše ukamenován. Všichni byli pryč a z té první generace zbýval už jen Jan, starý muž. Tento muž napsal na konci svého života několik dopisů, kde mohl napsat, co chtěl. Rozhodl se napsat, o čem to celé vlastně doopravdy bylo. 

1. Jan 4:7-11 Milujme jedni druhé, milovaní - vždyť láska je z Boha. Každý, kdo miluje, se narodil z Boha a zná Boha. Kdo nemiluje, nezná Boha - vždyť Bůh je láska. V tom se projevila Boží láska k nám, že svého Syna, toho jednorozeného, poslal Bůh na svět, abychom skrze něj získali život. V tom je láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh takto miloval nás, musíme i my milovat jedni druhé. Víte, co to znamená? Každý na tomto světě je někdo, koho Bůh miluje. Tvá tchýně, šéf v práci, učitel, dokonce i spolužáci. Dokonce i ta paní za na poště přepážkou. Jak tedy miloval Ježíš? Určitě nemiloval, aby tě dostal tam, kde tě chce mít. Nezkoušel to s tebou na týden nebo měsíc a pak to vzdal, když to nefungovalo podle představ. Ježíš miloval bezpodmínečně. 

Jan pak ještě dodává 1. Jan 4:18-19: V lásce není žádný strach. Láska, jež došla naplnění, zahání strach pryč, neboť strach přináší muka. Kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění. My milujeme, neboť on první miloval nás. Pokud milujeme, pak se nebojíme. Nebojíme se o své místo, nebojíme se o svůj hlas, nebojíme se o svou pověst. Láska zahání strach, protože láska je zaměřená na druhého. Jak tedy miloval Ježíš? Odvážně! Pokud chceš zjistit, co Ježíš myslel, když něco říkal, podívej se na to, co Ježíš dělal. Lidé bez lásky jsou až moc často těmi nejvystrašenějšími lidmi okolo nás. Opravdová láska se nebojí, naopak strach zahání, a je tedy charakterizována odvahou. Odvahou zlepšit život druhého. Odvahou odpustit. Odvahou neodsoudit. A odvahou se obětovat.