Představ si na chviličku, že máš dokonalou víru. Takovou tu víru, nebo jistotu, která vždy důvěřuje, že Bůh má vše pod kontrolou, ať se ve tvém životě děje cokoliv. Víru, skrze kterou Bůh slyší každou tvou modlitbu, a vždy reaguje na tvou situaci. Dokonce se díky ní zdáš nad věcí, nic tě nedokáže rozhodit, nic s tebou nekolísá. Možná dokonce znáš takové lidi okolo sebe, na první pohled se zdá, že nemají v životě na rozdíl od tebe žádné trápení, neprošli si žádným utrpením, mají vždy pozitivní postoj, který se ti někdy zdá… ano, trochu naivní. Máš chuť těm lidem poklepat na rameno, a říct jim, že neví nic o životě, a že ještě nevzali v úvahu tu či onu překážku. Na druhé straně tě trochu fascinují, a to hlavně proto, že když je poznáš blíže, zjistíš, že ve většině případů se nejedná o absenci těžkostí, ale spíše o způsob, jak je zvládají. Představ si, že takovou víru máš i ty. Jak jinak by tvůj život vypadal? Místo strachu jistota, místo pochyb jistota, že Bůh to má ve svých rukou, i když prožíváš osobní katastrofu: jsi vážně nemocen, rozpadá se ti rodina, jsi finančně na mizině a nemůžeš najít práci, a prožíváš otřes své vlastní identity.
Jak by tvůj život vypadal s takovou vírou? Je to utopie? Je to možné? Boží slovo nám ukazuje, že si Bůh přeje v nás vybudovat takový druh víry. Ve své podstatě se totiž jedná o otázku důvěry: Můžeme Bohu věřit v našich situacích? Ve skutečnosti, původní hřích nespočíval v nějakém samotném ovoci, které Adam s Evou podle příběhu Genesis snědli, ale ve faktu, že tím zpochybnili Boží důvěryhodnost. Had je svedl slovy: „Opravdu Bůh řekl…?“ a zasel semeno pochyb o Boží integritě tím, že jim tvrdil, že se jich Bůh bojí, že se bojí jejich vševědoucnosti pramenící z tohoto ovoce, že se bojí, že by byli jako on. Zpochybněná důvěra vedla ke ztrátě víry a v konečném důsledku ke ztrátě vztahu. Každý zdravý vztah, včetně lidských vztahů i vztahu s Bohem, je totiž založený na důvěře. Chybí-li důvěra, vztah se vytrácí. Bůh nás nevolá k dokonalému chování, ani k lepšímu poznání, ale ke vztahu s ním založeném na důvěře.
Proto je také ve Starém Zákoně Bůh opakovaně potěšen z důvěry lidí (uvěřil Abraham, a Bůh mu to připočetl jako spravedlnost), proto také Ježíš opakovaně víru oceňoval, byl z ní nadšený, a nadšeně za ni lidi chválil. Ve skutečnosti v evangeliích najdeme jen dva případy, kdy Ježíš z něčeho užasl, nebo byl překvapený, nebo ho něco nadchlo, a oba případy mají co do činění s vírou (jeden v pozitivním a druhý v negativním smyslu).
Evangelista Matouš vypráví o muži, který přišel za Ježíšem s prosbou o modlitbu za svého nemocného sluhu. Byl to římský voják, setník, a samotný fakt, že se zajímal o zdraví svého sluhy, i to, že kvůli tomu přišel za Židem, kterými Římané opovrhovali, stojí za povšimnutí. Ale Ježíše nadchla úplně jiná věc. Onen setník totiž prokázal velkou víru neboli velkou dávku důvěry. Když mu totiž Ježíš řekl, že přijde, setník odvětil: (Matouš 8,8-10) „Pane, nezasloužím si, abys vešel pod mou střechu. Řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Sám jsem přece člověk, který podléhá velení a velí vojákům. Když někomu řeknu: „Jdi“, jde; když řeknu jinému: „Přijď“, přijde; když řeknu svému otroku: „Udělej to,“ udělá to.“ Ježíš, překvapen tím, co uslyšel, řekl těm, kteří šli za ním: „Amen, říkám vám, takovou víru jsem nikde v Izraeli nenašel!“
Okolo stojící nábožensky věrně založené Židy to muselo bolet v uších. Cože? Ježíš v celém Izraeli nenašel nikoho s takovou vírou, jakou má tento setník? Co Ježíše takhle nadchlo? Setník si byl vědom Ježíšovy autority. Pokud Ježíš skutečně je od Boha, pokud je skutečně Bohem, pak není omezený konat své zázraky v konkrétním čase a prostoru. A protože si setník uvědomoval, že opravdová autorita je založena na slovu vyřčeném v autoritě, pak sám Ježíšovi nabídne svou důvěru. Jinými slovy řekl, Ježíši, já vím, že ty máš autoritu, a cokoliv řekneš, to se stane. Nemusíš tedy mít se mnou zvláštní zacházení, já vím, že to máš ve svých rukou. Matouš pak píše, že přesně v tento okamžik, daleko od tohoto místa, v domě setníka vstal z postele uzdravený sluha.
Co je to tahle velká víra? Jak ji Bůh může vybudovat v našem životě? Dokážeme se naučit Bohu takto důvěřovat? Pokud to možné je, a já věřím, že ano, co nám pomůže růst do takhle velké víry? Když poslouchám příběhy lidí, kteří mají neobyčejnou víru, tedy důvěru v Boha, všímám si, že v jejich životech jsou jisté shodné znaky. Jsou to věci, které si Bůh používá k růstu jejich víry. Zároveň se ptám dalších vedoucích církví, čeho si všímají, a překvapivě se jedná o podobné věci, které si Bůh používá k růstu naší víry, prakticky kdekoliv jsme, a odkudkoliv pocházíme. Nejčastěji se jedná o pět věcí v různém pořadí a intenzitě. Není to exkluzivní list, třeba si právě ve tvém životě Bůh používá ještě něco jiného, ale těchto pět věcí jsou nejčastěji zmiňovanými činiteli v různých církvích, kulturách i zemích.
Jedná se o (1) praktické vyučování, (2) spojení ve vztazích, (3) privátní disciplínu, (4) osobní službu, a (5) zásadní okolnosti. Tyto, na první pohled snad až nenápadné věci, si Bůh používá, aby posilnil naší víru, zvětšil naší důvěru v něj a upevnil svůj vztah s námi.
Žádné komentáře:
Okomentovat