Kdo je ten muž? :: Co kdyby vůbec nepřišel?

Jak jste jistě pochopili z úvodního obrázku, budeme mluvit o Kristu. Myslím si, že každý jeden z nás si musí sám pro sebe odpovědět na otázku: Kdo vlastně byl ten muž? Protože ať už jsi věřící nebo nevěřící člověk, jistě se shodneme, že tento muž má v historii unikátní místo. Ti z vás, kdo byli na konferenci Willow GLS, jste slyšeli úchvatnou přednášku Johna Ortberga na toto téma. Je totiž jasné, že žijeme v době, kdy mnoho věci bereme jako samozřejmost, ale z historického hlediska tyto věci přišly jako následek proměny světa, kterou tento na první pohled prostý truhlář ze zapadlého koutu Římské říše započal. Ježíš přinesl radikální změny do způsobu, jak vnímáme lidský život, který ve starověku byl přísně rozdělený (muži měli hodnotu, ženy jen nepatrnou, děti ještě menší, a otroci žádnou). Přinesl revoluci do světa vzdělání, umění, politiky, lidé jeho hnutí stáli za mnohými vynálezy, které měli oslavit jeho život. Skutečně si dlužíš sám sobě odpovědět na otázku,  kdo byl ten muž, protože odpověď může změnit tvůj život a ovlivnit tvou budoucnost. Je to koneckonců také otázka, kterou se Ježíš ptal svých následovníků (Matouš 16:13+15): Za koho mají lidé Syna člověka? ...A za koho mě máte vy?

Jaké máme alternativy? Čteme-li evangelia, které jsou slovy agnostika Ehrmanna nejstarší a nejlepší prameny, v nichž můžeme hledat poznatky o Ježíšově životě, což je prý názor sdílený všemi historiky, kteří se seriózně zabývají starověkem, ať už jsou jakéhokoliv zaměření, počínaje zanícenými protestanty až po zaryté ateisty, nemůžeme si nevšimnout, jak o sobě Ježíš mluví. Jedná a mluví jako člověk, který ví, kdo je a co dělá. Tváří se, že si je vědom, že jedná z Božího pověření. Toto vědomí poslání určuje celé Ježíšovo jednání: svobodu a autoritu, se kterou vystupuje, a zároveň stálou a věrnou poslušnost vůči Otci. Za koho se tedy Ježíš sám považoval? Za koho Ježíše považovali jeho současníci? Ježíš se musel konfrontovat s určitými očekáváními svých současníků. O jaká očekávání šlo? Doba, v níž se Slovo stalo tělem, byla doba neklidná, plná očekávání na příchod Mesiáše. Od začátku Ježíšova vystupování na veřejnosti se na něj upínaly mesiánské naděje zástupu. Dosvědčuje to časté oslovování Ježíše titulem: „Synu Davidův“; byl to lidový titul mesiáše spojený s pozemskými, politickými a nacionálními ambicemi. Ze strany farizeů se Ježíš od počátku dočkává nepřijetí a nevraživosti. Tyto jejich postoje jsou opět vyprovokovány mesiánskými nadějemi. Ježíš nesplňuje jejich pojetí mesiáše. Přece ale po něm stále žádají znamení, kterými by měl dokázat své mesiánství, i když on se k němu před nimi nikdy veřejně nepřihlásil (až do posledního dne svého života, kdy ho slavnostně vyznal jako odpověď na zapřísahání velekněze). V kruhu Ježíšových následovníků byla víra v Ježíšovo mesiánství zvláště živá, avšak i zde mesiánské představy byly více méně společné s těmi, které měli ostatní Ježíšovi současníci. Ježíš totiž nesplňoval představy, jaké jeho současníci měli o Mesiáši.  Z pohledu hrdinských příběhů prožil Ježíš podle všeho tragický život. Ve městě kolovaly zprávy o nemanželském původu, od rodinných příslušníků slyšel narážky na duševní vyšinutí, většina lidí jej nakonec odmítla, zradili jej dokonce i přátelé, dav jej chtěl zlynčovat, prošel řadou výslechů, jež byly výsměchem spravedlnosti, a nakonec byl popraven způsobem vyhrazený otrokům a těžkým zločincům. To je spíš příběh, který vzbuzuje soucit, a my nečekáme, že nám bude líto Boha. Tím, že přišel v podobě zranitelného dítěte, riskoval Ježíš to, že zůstane nerozpoznán. Lidé od svého Boha neočekávají bezmoc, ale moc; ne slabost, ale sílu; ne malost, ale velikost.

Během svého veřejného působení Ježíš sice o sobě neprohlašoval, že je Mesiáš, avšak způsob, kterým učil a jednal, ukazoval jeho sebevědomí a autoritu, které nemají obdoby: staví se nad Mojžíše, když rozvíjí, upřesňuje a doplňuje jím vydaný Zákon. Považuje se za více než proroka, za více, než obsahuje starozákonní moudrost. Staví se nad židovský Zákon. Své vystoupení ztotožňuje s příchodem Božího království. Nová doba spásy, nastolená jeho příchodem, je nerozlučně spjatá s jeho osobou. Rozhodnutí pro Boží království se ztotožňuje s rozhodnutím pro něho. Ježíš žádá následování jeho osoby, nikoli jenom přijetí jeho pravdy. Žádá následování, a to neodkladné a radikální. Žádá pro sebe lásku, která staví na druhé místo všechno, i to nejdražší - otce, matku…, ano i vlastní život (Mt 10:37). Postoj člověka vůči němu rozhoduje o jeho věčné spáse. Ježíš si je vědom, že je nositelem spásy, tedy tím, který je naplněním mesiánských nadějí vyvoleného národa. Ježíš si osoboval božskou autoritu. Vědomí jeho božství vyplývá z jedinečného vztahu k Otci. Nazývá ho svým vlastním Otcem. Přitom to nemyslí ve stejném smyslu, jako když mluví o „vašem Otci“; důsledně rozlišuje mezi „mým Otcem“ a „vaším Otcem“. Jeho výlučný vztah k Otci vrhá na Ježíše nebeské světlo.

Pokud člověk konfrontovaný s Ježíšovým nárokem na božství a tedy absolutní autoritu nechce nárok přijmout a autoritě se podřídit, nezbývá, než onen nárok a autoritu zpochybnit. Pokud se to nedaří historickým zpochybněním Ježíšovy existence či autenticity evangelií, zbývá ještě jedna možnost: považovat sice evangelia za věrné záznamy, avšak jejich hlavního hrdinu za někoho, kdo není tím, kým je v evangeliích představován. Jinými slovy, Ježíš se buď sám o sobě mýlil, nebo své současníky vědomě klamal. V podstatě se tedy nabízejí tři možnosti: Ježíš je buď tím, za koho se považoval, nebo je šílenec, nebo lhář. Jsme-li důslední, není pro nás jiná možnost. Není proto možné považovat Ježíše jen za velikého náboženského reformátora, za ideálního, čistého člověka, za nejdokonalejší ztělesnění mravního ideálu nebo za učitele mravnosti. Kdo by o sobě prohlásil to, co o sobě prohlásil Ježíš, nemohl by být považován pouze za mravně dobrého člověka nebo proroka. 

Správně poznamenává C. S. Lewis: Pokouším se tu předejít pomatenému prohlášení, které o něm lidé někdy činívají: „Jsem ochoten Ježíše přijmout jako velkého mravního učitele, nepřijímám nicméně jeho nárok na to být Bůh.“ To je jedna z věcí, které nemůžeme říkat. Někdo, kdo by byl pouhým člověkem a říkal to co Ježíš, by nemohl být velkým mravním učitelem. Byl by to buď šílenec - srovnatelný s někým, kdo tvrdí, že je sázené vejce, nebo ďábel z pekel. Musíte si vybrat. Buď ten muž byl a je Synem Božím anebo šílencem či něčím ještě horším. Můžete ho umlčet jako blázna, můžete ho poplivat a zabít jako démona anebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem a Bohem. Ale neohánějme se žádnými blahosklonnými nesmysly o tom, že to byl velký mravní učitel. Tuto možnost nám nenechal otevřenou. Neměl to v úmyslu. 

Pokud Ježíš tvrdil, že je Bůh, a přitom věděl, že to není pravda, lhal a záměrně klamal své učedníky. Jestliže ale lhal, pak byl i pokrytec, protože druhé učil, aby byli pravdiví, zatímco sám žil v hrozné lži. Byl to navíc svůdce, protože jiným říkal, že ve víře v něho najdou život věčný. Pokud nemohl splnit své přísliby a věděl to, pak byl nevýslovně zlý, protože úmyslně připravoval lidem hořké zklamání. Pokud za své tvrzení, že je Bůh, podstoupil kříž, byl též blázen. Ne, Ježíš nemohl v žádném případě být velikým učitelem mravnosti, pokud klamal lidi v nejdůležitější otázce svého učení, totiž v otázce své totožnosti. Už svými současníky byl Ježíš obviňován, že je podvodník, rozvraceč národa, rouhač. Pohled na Ježíše jakožto nejnestoudnějšího lháře v dějinách však odporuje tomu, jak se nám jeví na stránkách evangelia. Svým odpůrcům může čestně prohlásit: Kdo z vás mě může usvědčit ze hříchu? Jeho bezúhonnost byla tak očividná, že pro jeho odsouzení bylo třeba velikého množství falešných svědků.

  

Co když Ježíš nebyl lhář a neklamal lidi úmyslně, ale klamal sám sebe, a považoval se za Boha omylem? Prohlašovat o sobě: „Jsem Bůh“ v tak vyhraněné monoteistické kultuře bylo opravdu šílenství. Kdyby někdo mezi námi o sobě říkal: „Jsem Napoleon,“ pak bychom ho izolovali, protože bychom se právem obávali, že takový člověk může být nebezpečný; ostatně by se jeho šílenství projevovalo i jinak než jen oním tvrzením. U Ježíše však, kromě jeho božského nároku, nepozorujeme žádnou psychickou výchylku. Na základě všeho, co víme o Ježíši, je těžké připustit, že by byl psychicky narušený. Je to člověk, který pronesl snad nejhlubší výroky, které kdy byly zaznamenány. Udivuje svou vyrovnaností a psychickým zdravím i odborníky. Je možné vnímat kouzlo Ježíšovy osobnosti, uznat blahodárný vliv, který vykonal a vykonává jeho život a jeho učení na lidstvo a na lidskou kulturu, a zároveň připustit, že Ježíš byl lhář nebo blázen? 

C.S. Lewis píše: Dát Ježíšovu životu, jeho výrokům a vlivu nějaké jiné, snazší vysvětlení, než je vysvětlení křesťanské, naráží na velké historické potíže. Nesoulad mezi hloubkou a vyvážeností a (dovolte mi dodat) pronikavostí jeho morálního učení na jedné straně a bezuzdnou megalomanií, která by musela spočívat v základech jeho teologického učení, pokud není skutečným Bohem, nebyl nikdy uspokojivě vysvětlen. Proto nekřesťanské hypotézy vznikají jedna za druhou, neúnavně plodíce další zmatky.  Pokud tedy Ježíš nebyl ani lhář, ani psychopat, zbývá poslední a jediná možnost: Ježíš byl tím, za koho se považoval: byl to Mesiáš, Syn Boží.

Přemýšleli jste, co by s námi bylo, kdyby se Ježíšův příběh nikdy nestal? Co kdyby Ježíš vůbec nepřišel? Co kdyby Ježíš nebyl tím, za koho se považoval? Co kdyby Ježíš nikdy nevstal z mrtvých? Pak bychom byli stále bez naděje v tomto světě. Pak bychom byli stále ve svých hříších. Pak bychom byli stále se svými démony. Jan, očitý svědek Ježíše, který ho zažil a napsal o tom své evangelium nám vypráví, že když Ježíš zemřel na kříži a byl pohřben, třetího dne šly některé ženy, mezi nimi Marie zvaná Magdaléna, ke hrobu, aby Ježíše pomazaly, jak bylo zvykem. Jenže kámen byl odvalen a tak ženy běžely za Petrem, aby mu to řekly. Petr s Janem přiběhli k hrobu, ale Ježíše tam nenalezli. A tak se vrátili zpět. Marie Magdaléna ovšem ne. Jan 20:11: Marie zůstala venku u hrobu a plakala. Proč vlastně Marie reagovala jinak než Petr s Janem? Byla žena, mohli bychom říct, a tudíž byla emocionálnější. Možná je to proto, že zkrátka Ježíše měla raději. Možná to ale je proto, že pokud je Ježíš mrtvý, pak je zcela bez naděje. Evangelista Lukáš píše, že Marie zvaná Magdaléna patřila mezi Ježíšovy nejbližší následovníky, a že začala následovat Krista proto, že z ní vyhnal sedm démonů. Víte, netuším, zda věříte, že démoni existují, ale jistě nikdo z nás nezpochybňuje realitu zla okolo nás. Zlo je reálné a nevím jak vám, ale mě nahání strach samotné pomyšlení, že lidé jsou některého typu zla vůbec schopni. Možná, že duchovní svět okolo nás je reálný, a možná, že existují bytosti, které lidi k některým činům ponoukají, a některé lidi ovládají. Možná, že skutečně bojujeme se svými démony.

Marie zvaná Magdaléna měla těch démonů sedm. Myslím si, že asi ani neumíme představit, jaké trápení to bylo. Možná tě trápí démon alkoholismu. Možná tě trápí démon chtíče. Možná tě trápí démon pochybností. Možná tě trápí démon méněcennosti. Marii ale trápilo démonů hned sedm. Ježíš je však všechny vyhnal. Jan o Ježíši napsal v prologu svého slavného evangelia, že Ježíš přišel na zemi jako světlo do temnoty, a že temnota toto světlo nemohla pohltit. Když se Ježíš potká s tvými démony, jejich moc mizí jako pára a jejich vláda se hroutí jako domeček karet. Marie tenhle průnik světla do své temnoty prožila, a skutečně uvěřila, že Ježíš je Syn Boží. Skutečně uvěřila, že on je vším, protože zakusila svobodu. Jenže, tenhle Ježíš, zdá se, je temnotou nakonec přece jen poražen. Pokud Ježíš je mrtvý, pak to znamená, že ani její osvobození není trvalé. Pokud Ježíš není Synem Božím, pak to znamená, že se jejich sedm démonů mohou vrátit a znovu ji trápit. Pokud Ježíš nepřišel jako ten, koho čekali, pak to znamená, že její naděje je vratká a budoucnost je nejistá. Marie Magdaléna právě došla na konec svého provazu naděje, kterého se tak držela. Divíte se, že hořce pláče? Každý z nás by v téhle situaci, kdy zemřela tvá naděje, plakal. Hořce plakal. Ale Ježíš na ni zavolal: „Marie!“

Ježíšův hlas je hlas naděje. Protože pokud Ježíš žije, pak platí stoprocentně to, co o sobě říkal. Pak platí, že ho temnota nepřemohla a naopak on přemohl temnotu. Pokud žije, pak je tvoje vysvobození, pak je tvůj nový start, pak je odpuštění tvých hříchů, pak je tvůj nový život reálný a ryzí. Pak to znamená, že tvá naděje žije a tvá budoucnost je jistá. Už chápete, jak moc záleží na tom, abychom si odpověděli na prostou otázku: Kdo je ten muž? A kdo je ten muž pro mě? 

Lee Strobel ve své knize Kauza víra popisuje své setkání s Charlesem Templetonem, který ve svém mládí byl jedním z nejbližších spolupracovníků a partnerů Billyho Grahama, asi nejznámějšího kazatele 20. století. Na rozdíl od Grahama však Templeton nakonec kvůli pochybnostem víru odmítl, a dokonce napsal knihu s názvem Farewell to God: My reasons for rejecting Christian faith. Když ho Strobel navštívil, bylo mu již 83 let. Během interview se ho Strobel zeptal, kdo podle něj byl Ježíš Kristus. „Podle mě byl nejdůležitějším člověkem, který kdy žil,“ odpověděl. Pak řekl slova, které jsem od něj nikdy nemyslel, že uslyším. „A pokud to mohu popsat takhle,“ řekl hlasem, který se uprostřed věty zlomil. „Chybí...mi.“ Po těchto slovech slzy zaplavily jeho oči. Odvrátil svou hlavu a díval se dolů, a zvedl ruku, aby si přede mnou zakryl svůj obličej. Jeho ramena se třásla od pláče. 

Kdo je tedy ten muž? A kdo je ten muž pro mě?

Originální audio přednášku ze seriálu KDO JE TEN MUŽ? naleznete zde: 

http://element.cx/detail_audio.php