Vítám vás u poslední části seriálu Kdo je ten muž?
Evangelia nám
podávají tak barvitý a ucelený obraz Krista, že nás nutí ho vnímat jako Boha,
který přišel na tuhle zem v lidské podobě, dělal zázraky, zvěstoval
radikální zprávu o odpuštění a nové naději, a tuhle naději zosobňoval svým
chováním, svými postoji a svým poselstvím. Zároveň ale evangelia o Ježíši mluví
jako o někom, kdo má neobyčejnou autoritu, speciální vztah s Bohem Otcem a
jako o někom, kdo si zaslouží a může
tudíž vyžadovat tvou bezpodmínečnou lásku a poslušnost. Z historického
hlediska nemají tyto evangelia konkurenci. Množství a kvalita zachovaných kopií
mnohonásobně přesahují každou jinou dochovanou starověkou knihu, navíc
z rozboru textu a událostí, kdy byly tyto zprávy napsány, je jasné, že
kolovaly ještě za života očitých svědků. To jsou významné důvody, proč je dobré
evangeliím věřit. Jenže jim nevěříme. Proč? Když se zamyslíme nad možnými
důvody, pokud jsme upřímní badatelé, nemůžeme zpochybnit množství ani kvalitu
zachovaných rukopisů, takže evangelia odmítáme jako báje a mýty z jiných
důvodů. Respektive, z jediného
konkrétního důvodu. Je
to kvůli přítomnosti nadpřirozena – my
jsme přece pokrokoví, že nemůžeme věřit na chlapíka chodícího po vodě, který
utišuje bouře, jen tak slovem uzdravuje nemoci, rozmnožuje jídlo a křísí mrtvé.
Jsme skeptická společnost, nevěříme někomu jen tak. Ve skutečnosti nevěříme
nikomu, jen sami sobě. Tohle nás přece učili: nikomu nevěř, jen sám sobě. A už
vůbec nevěř nějakým pánbíčkářům a jejích přihlouplým mýtům. Skepticismus však
není žádná moderní novinka, vždy mezi námi skeptici byli a budou. Dnes vám budu
příběh jednoho z nich vyprávět, protože krásně ilustruje, jak moc chceme
vidět a poznat Ježíše očima své kultury a svých potřeb nebo tužeb. Apoštol Pavel
to později popisuje slovy (Římanům 1:22-24):
Židé požadují zázraky, Řekové hledají moudrost. Židé chtěli zázraky a znamení, Řekové
chtěli principy a moudrost. Ale Ježíš je něco víc. A Ježíš je tu pro skeptiky.
I dnes máme dva populární pohledy na
Krista: První je teologický racionalismus,
který zdůrazňuje aplikaci křesťanství pomocí správných doktrín. Ti, kteří
kráčejí po této cestě, dávají důraz na správnou věrouku jako jádro víry. Druhá
je teologická etika, která za jádro
víry považuje etické chování, tedy nenásledujeme doktrinální učení Krista, ale
největšího morálního učitele. Jsme povolání následovat morální principy, které
modeloval. Jenže, podle evangelií není Ježíš doktrína, ale pravda. Ježíš není ani etika vyvozená z jeho učení, ale cesta. Ježíš je cesta a pravda, a
především život. Bez jeho života, a
bez nadpřirozených prvků je Ježíš jen lidským projektem. Aristoteles řekl:
Následuj mé učení. Buddha řekl: Následuj mé meditace. Mohamed řekl: Následuj mé
pilíře ctnosti. Ale Ježíš říká: Následuj mě.
Ve všech náboženstvích může následovník jít za učením svého mistra aniž by
s ním měl vztah. U Ježíše to ovšem nejde. Jeho učení nelze oddělit od něj.
Křesťanství je díky tomu velmi vztahové a komunikativní. Nesoustřeďuje se na
body, principy a nápady, ale na osobu a lidi. Křesťanství není systém věrouky nebo
etiky, ale láska k životu zakotvena v osobě Ježíše.
Není třeba skeptiky odsuzovat, naopak,
právě díky nim byli křesťané nuceni po staletí vysvětlovat a upřesňovat, čemu vlastně
věří a proč. Tohle společné hledání navíc plodí zajímavé rozhovory a nejedno
rozhodnutí víru vyzkoušet osobně, protože křesťanská víra je z principu
velmi osobní. Není privátní, žije se ve společenství s jinými následovníky
Krista, je ale nepřenositelná, každý potřebuje svou vlastní zkušenost a
rozhodnutí. Zkušenost s Kristem pak odpovídá na velké otázky života,
například: Kdo jsme a proč tu jsme? Proč
se snažit být dobrým člověkem, proč milovat místo nenávisti? Co je se světem
špatného? A můžeme to nějak spravit? Možná si ale říkáš, že se o tyhle
otázky nezajímáš, prostě užíváš si, co to jde, protože svět stejně nemá smysl,
a lidé, kteří se ho snaží najít, jsou vlastně chudáci, kteří si neumí pořádně
užít. Francouzský filozof Luc Ferry (který sám rozhodně není křesťanem) ve své
knize Krátká historie myšlení tvrdí,
že kdo říká slova jako „svět nemá smysl“ tomu doopravdy nemůže věřit, protože
všechny lidské bytosti potřebují naději, že se věci zlepší, nebo alespoň smysl
v tom, proč se věci dějí či nedějí. Tohle vědomí nám totiž dává důvod žít,
milovat a jít kupředu. Ferry pak zdůrazňuje, že skoro všechny naše možné
odpovědi na tyto velké otázky plynou z pěti nebo šesti základních
myšlenkových schémat. My, bezděky, získáváme většinu odpovědi z jednoho konkrétního
myšlenkového schématu, totiž, mnoho z námi obdivovaných krásných myšlenek
pochází pouze z křesťanství. Například, myslíš si, že je obvyklé dobrý
nápad být vlídný ke svým nepřátelům a snažit se je získat raději než zabít?
Ferry tvrdí, že tato myšlenka přišla pouze a výhradně z křesťanství,
z učení Ježíše Krista. Jasně, říkáme si, jsme rádi za to dobré, co nám
křesťanská víra přinesla, ale to už je samozřejmé dědictví naší civilizace.
Proč tedy věřit v Ježíše i dnes?
To je skvělá otázka, a možná nám Natanael
na ní pomůže najít odpověď. Pravda totiž je, že dospělí lidé většinou uvěří
tehdy, když se v jejich životech stane něco, co zastíní jejich překážky
k víře. Někdy je to tragédie nebo jiná významná situace. Něco se jim
stane, a najednou zjistí, že klečí u postele a dohadují se s Bohem, ve
kterého ani nevěří, a je jim najednou úplně jedno, jaká přesně byla mechanika
vzniku světa. Dospělý člověk hledá Boha, když osobní zkušenost přebije
intelektuální otázky. A pokud si říkáš, že nikdy intelektuálně nepřijmeš něco,
co nechápeš, pak ti chci říct, že v jiných oblastech života to už dávno
děláš. Pamatuješ si například (teď mluvím k ženatým mužům) na všechny své
rozumné důvody, proč je dobré se neženit a zůstat svobodný? Kolik důvodů jsi
vyřešil předtím, než ses oženil? Žádný, co? Jak to? Je to proto, že ses
zamiloval. Než ses zamiloval, manželství byla kategorie, ale pak se to stalo
živým vztahem. Už to nebylo „to“ manželství, najednou to byla „ona“. Stalo se
to velmi osobním a ty ses oženil navzdory všem překážkám! Překážky nezmizely,
jen se zmenšily ve světle té ženy. Křesťanství funguje zcela stejně. Nikdo se
nestává křesťanem proto, že si vyřešil všechny otázky nebo pochybnosti ohledně
Krista, Bible a víry.
Natanaelův příběh začíná takto (Jan 1:45-46): Filip našel Natanaela a řekl
mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci - Ježíše,
syna Josefova z Nazaretu!" "Co dobrého může být z Nazaretu?"
opáčil Natanael."Pojď se podívat," řekl mu Filip. Všimněme si
nejprve, jaký je Natanael kulturní snob. Mesiáš z Nazaretu? Děláte si
legraci? Odtamtud nikdy nepřišlo nic
dobrého. Všichni to známe. Vždycky jsou lidé odtamtud, kteří nejsou tak dobří a
způsobilí, kteří nemají správné vzdělání, správný věk, správnou rasu, správné
pohlaví. Jsou z Nazareta. Nazaret je tady pro nás symbol pro úplné
outsidery. Křesťanství bylo tenkrát z Nazaretu a je z něj i dnes.
Lidé stále pohoršeně zvedají obočí, když si přečtou v evangeliích Ježíšovy
nároky a prohlášení o své identitě. Bůh však strašně rád pracuje s outsidery,
prostě se slabými. Jen se podívejte do Genesis, první knihy Bible, která nám
ukazuje svět před Kristem. Vidíme tam, jak silně je rozšířena praxe, kdy pouze
nejstarší syn opravdu významně dědí, aby uchoval sílu rodiny. Ostatní
sourozenci dostávají málo nebo nic. Přesto v historii Bible Bůh vždy
pracuje s mladšími sourozenci: vybral si Ábela místo Kaina, Izáka místo
Ismaele, Jákoba místo Ezaua, Davida místo jedenácti starších bratří. Pořád si
vybírá ty, které svět neoceňoval. Pořád Nazaret. Ženy bez dětí nesly na sobě
stigma selhání. Přesto, když Bůh v biblických příbězích pracuje skrze
ženu, vybírá si neplodnou, jejichž lůno otevře. Vybírá si Sáru, ženu Abraháma,
Rebeku, ženu Izáka, Hannah, matku Samuele, Alžbětu, matku Jana. Bůh pracuje
skrze muže a chlapce, které nikdo nechtěl, a skrze ženy a dívky, které nikdo
nechtěl. To, co Krista a jeho poselství odlišuje od všech náboženství je to, že
tato náboženství nás vedou ke zdokonalování sebe, abychom našli Boha,
k doteku božského, abychom měli vědomí sebe, jakkoliv je to definováno.
Prostě makej, a buď dobrý. Ale křesťanství zdůrazňuje, že Ježíš nepřišel pro
dobré, ale pro špatné, pro nemocné a pro slabé. A udělal to, co my jsme svou
snahou nedokázali. Jeho poselství je tak pro všechny, ale především pro ty,
kteří jsou si ochotni přiznat, že když se to všechno sečte a spočítá, nejsou
schopni se zlepšit sami. Žádný seminář jim k tomu nepomůže, jejich srdce
je převrácené, a oni vědí, že potřebují Spasitele.
Natanael to najednou vidí. Jak to?
Všimněte si, že mu stačilo slyšet od Ježíše, že ho viděl pod fíkem. Jan 1:47-51 Když Ježíš uviděl Natanaela,
jak jde k němu, řekl o něm: "Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná
lest!" "Odkud mě znáš?" zeptal se Natanael. "Viděl jsem tě
pod fíkovníkem," řekl mu Ježíš, "ještě než tě Filip zavolal."
"Rabbi!" zvolal Natanael, "Ty jsi Boží Syn, ty jsi král
Izraele!" Ježíš mu odpověděl: „Věříš proto, že jsem ti
řekl: Viděl jsem tě pod fíkovníkem? Uvidíš ještě větší věci.“ A dodal: „Amen,
amen, říkám vám: Uvidíte otevřené nebe a Boží anděly, jak vystupují a sestupují
na Syna člověka.“ Docela
rychlý Natanaelův přerod, pravděpodobně příliš rychlý. Mimochodem, Jan nám
nikdy neříká, co se pod fíkem stalo, že to bylo tak důležité. Co tam tedy
Natanael dělal? Nikdo neví. Ale samotný fakt, že Ježíš ví o něčem, co bylo tak
důležité a tak privátní, a přesto Natanaela stále přijímal, bylo pro Natanaela
k neuvěření. Nicméně, Ježíš Natanaela jemně napomíná. Tak, jak byl velký
skeptik, která se však pod povrchem a fasádou samozřejmé jistoty s něčím
trápil, najednou rychle přijímá na základě emocionální zkušenosti. Ježíš mu
však říká ještě jednu zajímavou věc. A tou je, že uvidí velké věci. Co tím
Ježíš myslí?
Většina z nás přijde ke Kristu
kvůli nějaké osobní krizi nebo situaci, kde potřebujeme pomoc. To není špatně,
takhle za Ježíšem přišla většina lidí. Ale když Ježíše doopravdy najdeš, on
bude pro tebe mnohem více, než sis uměl představit. Ježíš mluví o otevřeném
nebi a andělech. Odkazuje se tak na starověký příběh Jákoba, který měl vidění
žebříku, po kterém vystupovali a sestupovali andělé. Ti byli vždy znamením Boží
přítomnosti a jeho království. Protože se lidé od Boha odvrátili, mezi nebem a
zemí je spojení přerušeno. Ve vidění však Jákob vidí, že spojení
s Bohem bude nějakým způsobem obnoveno, a tady Ježíš neuvěřitelně tvrdí,
že on je tou cestou, on je mostem mezi nebem a zemí. A to je jedno
z největších poučení od Natanaela. Když se setkáme s Kristem, on bude
mnohem víc, než co jsme hledali. Převýší naše očekávání a udělá pro nás více
než jsme se odvážili pomyslet. Vzpomínáte na Židy a Řeky, o kterých Pavel
napsal, že pořád něco hledají? Kristus je pro ně odpověď. Slovy Pavla: 1.
Korintským 1:22-24 Židé požadují zázraky, Řekové hledají moudrost, ale my
kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství, ale
pro povolané, ať Židy či Řeky, Krista – Boží moc a Boží moudrost. Ježíš je prostě více, než jsi čekal, je
moudrostí i znamením, je mocí i principem. Je životem. A je zcela
nesrovnatelný. Kdo je tedy pro tebe ten muž?
Originální audio přednášku ze seriálu KDO JE TEN MUŽ? naleznete zde:
http://element.cx/detail_audio.php
nebo na iTunes zde:
https://itunes.apple.com/podcast/podcast-element/id365889259
Žádné komentáře:
Okomentovat