Vánoční
příběh je působivý příběh o naději. Myslím si, že bychom mohli dát autentické
slovo Lukášovi, který tento příběh popisuje ve svém evangeliu, druhé kapitole, od prvního do dvacátého verše.
V těch dnech vydal César Augustus nařízení, aby v celé říši proběhlo
sčítání lidu. (Toto sčítání proběhlo předtím, než se Quirinius stal
správcem Sýrie.) Všichni se tedy šli dát zapsat, každý do svého města.
I Josef z Galileje se vydal z města Nazaret do Judska, do města Davidova
zvaného Betlém (protože byl z domu a rodu Davidova), aby se nechal zapsat
se svou snoubenkou Marií, která byla těhotná. Když tam byli, Marii se
naplnil čas k porodu a porodila svého prvorozeného syna. Zavinula ho do
plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo.
V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční
hlídky u svého stáda. Vtom před nimi stanul Hospodinův anděl a ozářila je
Hospodinova sláva. Hrozně se vyděsili, ale anděl jim řekl: „Nebojte se!
Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám ve městě
Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán. A toto vám bude znamením:
najdete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích.“ A s tím andělem se
hned objevilo množství nebeských zástupů takto chválících Boha: „Sláva na
výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“
Někdy máme za to, že Vánoce jsou hlavně pokojné
svátky, ale pravé Vánoce začaly ve strachu, protože když uvidíš anděla, tak to
není takové to barokní dítě s křidýlky. Anděl byla bytost plná slávy a
hrůzy, takže nikdy nebylo divu, že kdo viděl anděla, hrozně se vyděsil. A to
byl i náš případ s pastýři. Vůbec, přemýšleli jste, jak zvláštně příběh o
narození Krista začíná? Anděl navštěvuje pastýře. Pastýře?!? Pokud už by měl
anděl někoho navštívit, aby ho zpravil o narození Krále, pak by to měl být
vládce, nebo aspoň nějaký vysoký úředník. Nebo aspoň kněz. Zkrátka někdo, kdo
si se zprávou poradí. Ale pastýři? Chudí pastýři někde v horách
v noci? Dává to snad nějaký smysl? Takhle hrdinný epos přece nezačíná. Se
strachem pastýřů ovšem přichází také první slova, která v našem příběhu
zazněla: Nebojte se! Nemějte strach, máme totiž pro vás zprávu veliké radosti.
Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán.
Lukáš
2:1-20 Jakmile od nich andělé odešli do nebe, pastýři si řekli: „Pojďme do
Betléma! Podíváme se, jak se stalo, co nám Hospodin oznámil.“ Pospíšili
si tedy, a když přišli, nalezli Marii, Josefa i děťátko ležící v jeslích.
Poté, co ho uviděli, začali rozhlašovat, co jim bylo o tom dítěti řečeno,
a všichni, kdo to slyšeli, žasli nad tím, co jim pastýři říkali.
Marie všechna ta slova uchovávala a zvažovala ve svém srdci. A ti
pastýři při návratu oslavovali a chválili Boha, že slyšeli a viděli všechno
tak, jak jim bylo řečeno.
Věděli
jste, že slova příběhu, který jsme právě četli, byly první slova, která kdy
zazněla v éteru? O Vánočním večeru 24.12.1906 promluvil Reginald Fessenden,
nazývaný Otcem radiového vysílání, poprvé lidská slova do éteru pomocí
radiových vln. Radiové vlny byly známy, ale byly používány jen na Morseovu
abecedu. Fessenden však experimentoval s lidským hlasem na krátkých vlnách
a tak zkusil poprvé vysílat slova. Zkuste si to představit, do světa, který ve
vzduchu zná přenos jen ťuk ťuk jsou tady najednou slova: Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost
pro všechny lidi. Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš
Mesiáš a Pán. Pak Fessenden vzal housle a sám zahrál píseň O Holy Night. K jeho vlastnímu
překvapení jeho slova a jeho hudba byla slyšet stovky kilometrů daleko.
Když si vezmete do ruky celou Bibli, jak ji
známe dnes, ta se dělí do dvou částí: my je nazýváme Starý a Nový Zákon. Ve Starém
Zákoně jednal Bůh s Izraelem, které nazýval svým lidem. Bůh k tomuhle
národu promlouval skrze proroky, a skrze ně také předpověděl příchod Mesiáše.
Podívejte se, tohle je poslední stránka posledního proroka, který patří mezi
takzvané Malé proroky (protože jejich spisek byl velmi krátký), a pak už máte
evangelia, která začínají rodokmenem Ježíše a příběhem o jeho narození. Jenže
tahle jedna stránka mezi Starým a Novým Zákonem obsahuje celkem 400 let.
Dlouhých 400 let, kdy nastalo úplné ticho. Všechny ty
slavné antické příběhy, které jste se učili ve škole (Peršané, Alexander
Veliký), to všechno se stalo v tomto období čtyři sta let.
Skoro se zdá,
jako by světlo vyhaslo a Bůh se zcela odmlčel. Stovky let prošlo a Bůh je
zticha. Zdá se, že celá víra je jen další prázdný mýtus, jen legenda. Rodiče
vyprávějí příběhy, náboženství běží, oběti se obětují, učenci se hádají nad
teologií, ale Bůh je nikde. Místo zaslíbení a království, Izrael je převálcován
Řeky a Římany. Po dlouhých čtyři sta letech, se Bůh ukáže mladé teenagerce
jménem Marie, a této drobné dívce řekne: Vracím
se zpět. Narodí se ti Syn, který bude Spasitelem světa. Víte, co je úžasné?
Ten poslední prorok, Malachiáš, to předvídal. Napsal Malachiáš 3:1 Hle, už posílám svého posla, aby připravil cestu přede
mnou. Pak náhle přijde do svého chrámu Panovník, po němž se ptáte, a anděl
smlouvy, po němž toužíte. Hle, už přichází, praví Hospodin zástupů. Bůh
přijde znenadání, náhle, s překvapením: ten Bůh, po němž se stále ptáte.
Čtyři sta let nic a pak najednou se objeví ten, o kom to celé je, Mesiáš, Spasitel.
Ježíš naplňuje proroctví, a to je vyvrcholením všech smluv a ustanovení nové
smlouvy: to je příběh vykoupení!
Čtyři sta
let ticha, kdy jste slyšeli maximálně ťuk ťuk je najednou přerušeno náhle příchodem
Mesiáše. Jan, který napsal další evangelium, to popisuje slovy, že na počátku
bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bohem. Slovo se stalo tělem a
krví a přistěhovalo se do sousedství. Ježíš, to Slovo, se přistěhoval do
sousedství a přerušil čas ticha a již unaveného čekání. Ticho je prolomeno tím
nejúžasnějším příběhem naděje. Když se to totiž vezme kolem a kolem, naděje je
právě to, co nám tak zoufale chybí. Ne lepší ekonomika, lepší zdraví, lepší
zákony. Dokonce ani lepší lidi okolo nás. Chybí nám naděje, že se náš život
zlepší, chybí nám naděje, že život má větší smysl než koloběh přežívání. Kde
ale sebereme naději? Norský profesor sociologické antropologie Thomas Hylland
Eriksen, přesvědčuje své čtenáře, že přesně jak dokazují statistiky štěstí a
kvality života, nebudeme šťastnější, když se budeme mít lépe. Podle něj je
nejdůležitějším faktorem štěstí přítomnost
naděje. Protože není věřícím, tvrdí, že musí hledat, co nám naději může
vrátit, protože naděje z principu není pozemského původu. Pak píše:
V našem sekularizovaném světě chybí
smíření s lidskou slabostí. K ústředním křesťanským pojmům patří
milost a odpuštění; liberální ideologie podobnými koncepty dvakrát neoplývá.
Jako samozvaný vládce vesmíru postrádá liberální člověk pokoru, protože ta by byla
přiznáním jeho slabosti. Ve světle chaosu, který si kolem vytváříme, máme
spoustu důvodů hledat cestu zpět k některým aspektům ztraceného
náboženství. Hodilo by se nám několik veřejných pokání, pár přiznání, že
v některých věcech jsme se zkrátka pekelně zmýlili. (T.H. Eriksen, Syndrom
velkého vlka, Doplněk 2012, strana 180)
Kde
nacházíš naději ty? Naděje ti dává sílu žít. Ale naděje není v tom, že se
budeš mít lépe. Pokud je v tom tvá naděje, nutně budeš zklamaný, protože
mezi štěstím a tvým stavem neexistuje přímá souvislost. Štěstí najdeš
v naději. Naděje ale není k nalezení nutně v pohodlných
podmínkách. Vždyť, vezměte si příběh Vánoc: Když už Bůh mlčí 400 let, čekali
byste, že když už se ozve, přijde s velkou parádou, ale on přichází do
světa jako zranitelné dítě v chudobě. Skoro jako by si Bůh uvědomoval
lidskou bolest. Mimochodem, Bůh se rozhodl přijít v čase největšího
možného chaosu: při sčítání lidu. Víte, jak vypadá sčítání lidu: komisaři vás
doslova honí, všude je chaos, vždycky nervozita. Do toho je Ježíšův příchod
spojený s příběhem Marie, který tvrdí, že ji doslova Bůh vložil (stvořil)
dítě dovnitř lůna. Zajímavý příběh, ale myslím si, že většina sousedů to Marii
moc nebaštili. A nakonec, do toho všeho, končí v chlévě, což byla spíše
jeskyně, špinavé a rozhodně neromantické místo. Zkrátka, na této noci není nic
dokonalého. Kromě dítěte. Kromě dítěte.
Kromě dítěte, které bude nazváno Beránkem
Božím, které snímá hříchy světa. Kromě dítěte, které má přezdívku Immanuel, Bůh
je s námi. Kromě dítěte, které je symbolem a zdrojem naděje. Kde hledáš
naději ty? Možná ji můžeš najít u tohohle dítěte, bezbranného dítěte, které
leželo v jeslích. Tehdy drželi tohle dítě v náručí, ale dnes tě Ježíš
drží v náručí. Nemusí být dokonalá noc, možná, že dokonce je ve tvém
životě opravdový chaos. Možná nikde pro tebe není místo, možná se i ty cítíš
bezbranně a slabě. Pak potřebuješ vědět, že tento Ježíš, který se stal plností
milosti a pravdy nabízí svou ruku slabým a outsiderům, kteří pak slovy Václava Neckáře
mohou zpívat slova: Beránku náš na nebesích, stůj při nás, až přijde
tma. Beránku náš na nebesích, neopouštěj nás, až začnem se bát.
Žádné komentáře:
Okomentovat