Sešel se rok s rokem a znovu jsme tady měli Vánoce. Svátky, na které se obvykle moc těšíme (nejvíce se těší samozřejmě děti), ale jsou to svátky spojené také se stresem z blížícího se konce roku, a tudíž pracovním uzávěrkám, navíc do toho je potřeba nakoupit, uvařit, uklidit, ozdobit a nabalit. A víte, co? Pro lidi jako jsem já, který se živí tím, že mluví o Bohu, představují Vánoce ještě trochu jiný stres. Jak totiž vyprávět každý rok úplně stejný příběh tak, aby to bylo pokaždé jiné a zajímavé? Někteří z nás na to rezignují a vypráví tento příběh pokaždé stejně, oni tam jsou vždy taky nějací noví hosté, takže se do toho vlezeme. Jenomže, pak máme inflaci Vánočního příběhu, už ho skoro nevnímáme, navíc nám splývá se všemi pozlátky, posíláním dopisů Ježíškovi, a návštěvou Santa Clause v červeném hábitu sponzorovaném Coca-Colou. A tak jsem se rozhodl, že se podívám ke kolegům, jak o Vánocích mluví, a na co se zaměřují.
Myslím, že byste uhodli, co je obvykle téma dnešních Vánočních promluv od duchovních. Je to skoro vždy povzbuzení, abychom se nenechali zahltit materialismem a konzumem, abychom nebyli trvale ve stresu, ale našli si čas na rozjímání o smyslu Vánoc a na chvilku pro sebe a Boha. Upřímně vám říkám, že přesně to jsem mnohokrát také říkal. Nedávno jsme se s mou manželkou Ditou setkali s jednou paní, která není věřící, a ta nám řekla, že by ráda rozjímala, ale opravdu na to nemá vůbec čas! Musím přiznat, že ji rozumím. Ten čas totiž většinou nemají ani ti, kteří k rozjímání nabádají. Zamyslel jsem se znovu: Jak tedy mluvit o Vánocích každý rok, aby to nebylo bohapusté moralizování proti konzumu a materialismu, neboť konzum a materialismus jsou pro nás, duchovní, opravdu lehkými terči?
Pročetl jsem si znovu Vánoční příběh a najednou mi to docvaklo. Vánoční příběh, jak je popsán v evangeliích, není vůbec čas rozjímání a ticha a duchovních chvil s Bohem a s rodinou, a není to dokonce ani příběh o pokoji (přejeme si přece vždy pokojné Vánoce, pravděpodobně z lásky k ironii, když máme obvykle stresové Vánoce). Naopak, celý Vánoční příběh je ve své podstatě reflexí našeho dnešního stresu. Podívejte se na to sami:
Marie, která očekává narození zaslíbeného syna a její manžel Josef, dostanou nařízení, že musí cestovat do svého rodiště, aby se dali zapsat při sčítání lidu, vyhlášeného římským císařem. Cestování je náročné, když jste v devátém měsíci těhotenství, a to nemusím dodávat, že v té době žádné automobily nejsou, takže se cestuje chůzí, případně na oslu. Jeli jste někdy na oslovi? To není žádný Rolls-Royce! Navíc, po příjezdu s překvapením Josef s Marií zjistili, že v žádném hotelu není volný pokoj. Jen si to představte, přijedete namáhavě do Betléma, jste unaveni, a nemáte kde složit hlavu. To je stres sám o sobě. Ale Marie navíc měla každou chvíli rodit. Stres, stres, stres. Jste ve stresu z neumytých oken, nenakoupených dárků a nedopečeného cukroví? Zkuste to všechno dělat v devátém měsíci těhotenství, a pak vykládejte o stresu! Ježíšův Vánoční příběh je rozhodně stres a napětí, únava, a vypětí. Je to stejné, jak to zažíváme i my.
Nakonec tedy skončí Josef s Marií ve slamníku, respektive ve chlévě. Vánoční betlémy s celou nádherou se v tom trochu pletou. Ono to vypadá poeticky na obrázku, můžeme dokonce fantazírovat o tom, že zvířata zahřívaly Marii svým dechem, ale upřímně, byli jste někdy v chlívku? (Nemluvím o dětském pokoji vašeho potomka, ale v opravdovém chlévě se vší vůni a zápachem, který k tomu patří!) Mě by se ani nenapadlo v chlívku ubytovat, ale bylo to jediné místo, kde bylo trochu teplo, kde mohla Marie uložit svou hlavu. Máte porodit dítě v chlévě? Co hygiena? Říkáte, že to není stres?
Aby bylo jasno, ono to poetické je. Pokud má Bible pravdu v tom, že Ježíš skutečně je Spasitel světa, že on je skutečně tím Slovem, které bylo Bohem, a které přišlo na zem mezi nás, aby nám ukázalo na Otce, pak je nesmírně poetické, že se tento Spasitel, Stvořitel a Původce života narodil v chlévě jako bezbranné dítě. Kdokoliv ho může zničit hned v zárodku, místní vladař Herod se o to také pokusí a udělá z Ježíše hned po narození uprchlíka, přesně takového, jakých máme i dnes miliony na tomto světě. Stres před narozením, stres při narození, stres po narození. Ježíšovy Vánoce byly plné stresu, a pokud zažíváš stres u svých Vánoc i ty, pak si jeho situaci připomínáš vlastně úplně nejlépe!
Teď si možná říkáš, že to jsi tedy opravdu nečekal, že zrovna od vedoucího církve uslyšíš o tom, jak je vlastně dobré prožívat o Vánocích stres. Ale ještě nám tady pořád zůstává to varování před konzumem a materialismem. Jenomže, i toho je Vánoční příběh plný. Není to snad tak, že už před Ježíšovým narozením viděli jacísi mudrcové, astronomové, hvězdu, která je dovedla až do Betléma? Nehledali oni snad právě narozeného krále? A co udělali, když ho našli? Ano, přesně. Dali mu dárky! A ne jen tak ledajaké, žádné tři oříšky pro Popelku, nebo pomeranč a mandarinky. Dali mu zlato, kadidlo a myrhu, všechno to drahé věci, které se budoucímu uprchlíkovi budou v nové zemi dost dobře hodit. Jsme naštvaní, když si naši blízcí přeji drahé dárky, ale má to původ kde? Vím, neměl bych to říkat. Má to původ ve vánočním příběhu.
Jejda, to je opravdu vánoční poselství naruby. Neměl bych raději mluvit o tom duchovním rozjímání nad smyslem Vánoc? Neměli bychom si najit čas být jen sami se sebou a rozjímat nad tím úžasným darem Boží přítomnosti, kterou jsme v Kristu dostali? Nechci vás zklamat, ale při pozorném čtení evangelia si nemůžeme nevšimnout, že veřejná a společná oslava je do vánočního příběhu plně zapojena a dokonce očekávaná.
První lidé, kteří se o této události dozvěděli, byli pastýři nedaleko. Najednou je ozářilo velké světlo a postavila se tam jakási tajemná bytost, byl to Pánův anděl a Boží sláva je ozářila. Zmocnil se jich veliký strach. Každý rok tito prostí pastýři slýchávali o tom, že už brzy přijde do Izraele Mesiáš, Bohem poslaný Spasitel, který je osvobodí. K němu upínali svou naději, ale roky utíkaly a čím byli starší, tím méně naděje v Mesiáše měli. Anděl jim řekl: Nebojte se. Zvěstuji vám dobrou zprávu o veliké radosti, která bude pro všechen lid, že se vám dnes narodil Zachránce, který je Kristus Pán. A pak se s andělem objevilo množství nebeského vojska, které chválilo Boha a říkalo: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi Božího zalíbení. Vánoční příběh má být příběhem radosti, protože se narodil Zachránce! Vánoční příběh je spojen s veřejnou slávou Bohu a přáním pokoje, protože do Vánočního stresu a následných potíží, které malý Ježíš má zakusit, je zakódované semínko naděje. Naděje o pokoji, který se nedá popsat ani vysvětlit, ale dá se zažít. Je to poselství o budoucím pokoji, a budoucím vztahu s tím, který vše stvořil, a který nás teď zachraňuje.
Co ovšem udělali naši pastýři? Šli do sebe a začali nad touto slávou a duchovním smyslem Vánoc rozjímat a přemýšlet? Nechci vás zklamat, ale pastýři rozhodně nešli do sebe. Místo toho neváhali a pospíšili si do Jeruzaléma, nalezli Marii i Josefa a Ježíše, ležícího v jeslích. Oznámili slovo, které jim bylo o tom děťátku řečeno. Všichni užasli nad tím, co slyšeli. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co uslyšeli a uviděli, jak jim to bylo řečeno. Vánoce jsou prostě časem veřejné oslavy.
Až příliš často slýcháváme v církvi nabádání k rozjímání nad smyslem Vánoc, a slyšíme varování před konzumem a nezřízeným veselím. Jenomže veřejná radost, zpěv, oslava, dokonce i dávání dárků má své opodstatnění ve vánočním příběhu. Začal jsem tento příběh vidět trochu naruby. Zrušit Vánoce by byla možná užitečná věc, která by nám ušetřila peníze a uchránila by nás od stresu. Ale zároveň bychom tak ztratili jedinečný čas, kdy s ostatními lidmi oslavujeme, a veselíme se. Klidně i bujaře. Vždyť jak se můžete veselit s vážnou tváří? Jak můžete oslavovat se vznešenými slovy bez toho, abyste vy byli vámi? Vždyť takové Vánoce by byly naruby!
Opravdové Vánoce jsou totiž časem, kdy radost přehluší stres, ve kterém žijeme. Stres tuto radost ovšem paradoxně posilňuje, protože radost, kterou prožíváme ve stresu, ční jako útes v rozbouřeném moři. Kdybychom zrušili Vánoce se vším, co k tomu patří, náš život by byl jednodušší, ale zároveň trochu plošší. Něco zásadního by mu chybělo, a není to rozjímání. Chyběl by mu totiž příběh. Zrušit Vánoce vypadá lákavě, ale co když milujeme právě to, co na nich nejvíce nenávidíme? A co když právě tento stres nás nejvíce přibližuje k originálnímu příběhu Vánoc?
Pokud jste čekali konvenční poselství o Vánocích, jste možná zklamaní. Já vám ovšem přeji za sebe i celý náš tým v Elementu, aby letošní Vánoce byly pro vás dočista naruby, než jste zvyklí!
sobota 26. prosince 2009
pondělí 14. prosince 2009
pátek 4. prosince 2009
Křesťané v kultuře
Dlouhodobý spor křesťanů ohledně jejich vztahu ke kultuře se ve skutečnosti týká naší identity jako svatého a odděleného lidu, a naší touhy a povolání k evangelizaci. Zdá se, že tyto dva principy jsou v našem případě neustále v napětí, protože jakmile se ponoříme do světa, abychom byli přátelé s hříšníky a hledajícími stejně, jak to dělal Ježíš, hned se ozývají kritici, kteří poukazují na naše povolání k čistotě a příkladnému životu. A tak zápasíme s tím, jak moc, a zda vůbec by měl svět ovlivnit naši metodologii a strategii. Přiznávám, že Element je kritizovaný mnohem duchovnějšími lidmi, než jsem já, protože se prý připodobňujeme světu. Nevím přesně, co tím naši kritici myslí, ale pravděpodobně narážejí na rockovou hudbu, klubovou atmosféru v přítmí, neotřelý jazyk bez duchovních názvosloví, kafe jako integrální součást nedělního setkání, džíny na podiu a absenci mluvení v jazycích. Pokud je tomu tak, rovnou se přiznávám, že jsem vinen ve všech bodech obžaloby.
Dovolte mi ovšem říct, jak jsem se dostal na takovou šikmou plochu. Vyrostl jsem v křesťanské rodině a chodil do tradičně laděné církve, kde byla populární kultura zakázaná ve všech ohledech. Chodit do kina? Poslouchat nekřesťanskou hudbu? Nebo klidně i křesťanský rock? Jít v džínech do církve? Číst knihy, které nejsou o Bohu? Chodit se dívat na sport nebo ho přímo hrát? Mnoho z toho jsem dělal tak jako tak, ale s pocitem viny a tajně. Jenomže, je pak divu, že jsem skoro neměl opravdové kamarády mezi nekřesťany? Vždyť jsem trávil svůj čas skoro jen mezi věřícími. Ale zároveň jsem byl od svého obrácení před dvaceti lety vždy evangelizačně laděný. Jenomže jak to skloubit? Církev je totiž slepě vedena dvěma cíli: ochránit se za každou cenu před hříšnou kulturou; a snažit se prosadit křesťanské cíle do kultury tak, aby reflektovala křesťanské hodnoty. Jenomže nevěřící lidé naše hodnoty nesdílejí stejně tak, jako jsme je dříve nesdíleli my.
Problém je, že jakmile něco víme, nedokážeme si představit, jaké to bylo nevědět. Naše poznání nás "proklelo". Stává se stále těžší sdílet se s naším poznáním, protože si nedokážeme účinně v hlavě vytvořit dojem, jaké je to nevědět. A tak vytváříme bohoslužby a programy pro lidi, co ví; pro ty, kteří nejen znají naší kulturu, ale také souhlasí s ní. Vytváříme ghetto a ani si toho nejsme vědomi. Svět totiž vnímáme pomocí vnitřních filtrů, křesťanství se pro nás také stává oním filtrem. Zapomínáme na to, že i ryze nevěřící lidé jsou stále duchovní bytosti se svým vlastním hledáním pravdy a smyslu.
V následující části vám popíšu příběh pěti církví ve fiktivním příběhu popsaném Timem Stevensem. Součástí příběhu bude také vaše vlastní zamyšlení, jak byste na náš příběh reagovali vy ve vaší církvi.
Všichni o tom mluvili v malém městě uprostřed zapadákova ve východní Nebrasce, skutečně všichni. Poté, co se v okolí Glenmoru zavřela poslední továrna a ve městě nastal úbytek pracovních příležitostí, se město zmenšilo na polovinu na pouhých 20 tisíc obyvatel, a věci šly od deseti k pěti. Každopádně, tato zpráva léta dávala lidem pocit vzrušení, protože se zdálo, že se věci přece jen pohnou jinam. Zvěsti se začaly šířit před třemi měsíci, ale představa, že tito lidé do Glenmoru opravdu přijedou, byla spíše z říše fantazie. Vždyť to byl opravdový zapadákov. Nicméně, minulý týden to starosta oficiálně oznámil, a potvrdil kolující zvěsti.
A bylo to lepší, než se čekalo. Nejenže tito lidé měli do Glenmoru přijet, ale měli tu zůstat celé tři měsíce. Ano, Tom Cruise měl spát v jejich hotelech a jíst v jejich restauracích. A spolu s ním Kate Hudson, Angelina Jolie, Marisa Tomei a Clive Owen. Někteří se ptali, proč se vůbec má točit film v Glenmoru, na což jim ostatní rychle řekli: „Co na tom? Prostě buď vděčný a neptej se.“ Jiní vysvětlili, že režisér chtěl mít opravdový feel zapadákova ze Středozápadu, aby byl autentický, a proto se rozhodl celý film natočit v Nebrasce. Ať už byl důvod jakýkoliv, na tři měsíce se stanou pupkem popkultury. Budou tady stovky filmařů a pomocných herců. Asi to pomůže ekonomice města a možná ji to dokonce nakopne dopředu.
Každopádně, v průběhu času jsme se dozvěděli, že film bude ve skutečnosti mládeži nepřístupný, a že hlavní zápletka je o chlápkovi z továrny, který ztratí práci, a skrze sérii promiskuitních vztahů najde cestu k sebepoznání. Nebude to úplně rodinný film, ve skutečnosti to bude asi hodně nemravné, ale nadšení ve městě to neuhasilo. Netrvalo dlouho, a některé místní církve začaly uvažovat nad tím, jak na tuto zprávu reagovat. Některé reagovaly podle předpokladů, ale jiné všechny překvapily. Jak byste reagovali vy?
Odsouzení kultury – co je silnější Boží vlastnost: svatost nebo láska?
Jako první zareagoval pastor Bill Jackson z Církve Milosti. Velmi ho rozzlobila podpora městské rady celému projektu. Zlobil se na lidi ve městě, že s tím souhlasí, a na Hollywood, že vůbec točí takové nemravné snímky. Navíc to chtějí točit v jeho městě. Začal ovlivňovat svou církev s nesouhlasem a kritikou, mluvil o nich v kázáních jako o něčem, co město znečistí a zničí jejich rodinné hodnoty. Získal seznam všech obchodníků, restauratérů a hoteliérů, kteří se na filmu budou podílet, a kázal v neděli kázání o tom, že netáhneme společné jho s nevěřícími. Požádal svou církev, aby tyto obchodníky bojkotovala stejně jako on.
Oddělení od kultury – ve světě, ale ne ze světa
Na druhé straně města začal pastor Diebers v Církvi Uhelného Kamene sérii poselství o biblickém oddělení. Věděl, že filmaři obrátí město naruby a chtěl svůj sbor na to dobře připravit. Několik týdnů je vyučoval o důležitosti čistoty, která zahrnuje útěk před nemorálností, což obsahuje i útěk před nepřístupnými filmy. Ale věděl, že pokušení jít na film bude velké, protože se přece jen natáčel v místech, která jsou všem tak dobře známá; proto svou sérii zaměřil na princip „ve světě, ale ne z tohoto světa“.
Přijmutí kultury – účel světí prostředky
Na druhé straně spektra se ocitl pastor Bob Franklin z církve Glenmor Central, což byl sbor známý svými progresivními názory a pohledy. Slogan pastora Franklina vždy byl „Otevřené ruce“, a dokonce se o něm tvrdilo, že jen zřídkakdy káže z Bible. Nadšený z tolika celebrit ve městě se Bob rozhodl otevřít brány své církve doširoka a udělat cokoliv bude potřeba, aby tento velký dav přitáhl do církve. Začal tím, že oslovil známého z LA, aby mu zkusil sehnat na každou neděli v létě nějakého jiného herce, který by u něj mohl kázat. Jeho kamarád se ptal, co přesně hledá, a na jaké téma. Musí to být křesťan? „Nic z toho není podstatné,“ řekl Bob, „tyto známé osobnosti prostě přitáhnou velký dav. O čem budou mluvit, to se rozhodneme později. Můžeme najít něco, co bude pro ně přijatelné. Třeba s nimi mohu udělat interview.“
Ignorovat kulturu – věnujeme se svým potřebám
Melissa Ellsworth vedla První Baptistickou Církev již od osmdesátých let. Byla dost stará a moudrá na to, aby se řídila nějakými novinovými titulky. Svůj malý sbor vedla už přes dvacet let, a oni k ní vzhlíželi pro radu a inspiraci. Obvykle kázala postupně skrze celou Bibli a bylo ji jedno, co se děje okolo sboru. Celý tento rok se rozhodla věnovat knize Rút, a nikdy nezmínila celé to šílenství s natáčením filmu, dokonce ani v modlitbě ne. Několik jejich členů ji děkovalo za to, že mohli najít bezpečné útočiště před tímto blázincem aspoň v církvi.
Ovlivnit kulturu – přijmout je takové, jací jsou
John Bixby byl pastorem Církve River Point několik let, během níž pomohl lidem pochopit, proč existují jako církev, pomohl najít nové vyjádření poslání a změnili jméno sboru. Krátce poté, co starosta oznámil natáčení filmu s Tomem Cruisem, svolal vedení církve, aby se společně zamysleli nad tím, jak tuto výbornou příležitost využít. Jeden z vedoucích řekl: „Bude tady šest set lidí z Hollywoodu, kteří potřebují vědět, jak moc na nich Bohu záleží.“ Jiný vedoucí vyjádřil pochyby nad filmem jako takovým, ale dodal, že nejistě celé město bude pozorovat, aby vidělo, jak zareagují: budou ukazovat prstem na nemorálnosti nebo je přijmou tam, kde jsou? Starší paní v týmu navrhla, aby nosili lidem ze štábu nějaké lehké a studené občerstvení. A tak se zrodil plán. Každé ráno roznášeli noviny, které si nechali dovést z LA, aby měl štáb alespoň trochu pocit domova, a k tomu studený čaj a vychlazenou vodu. Dokonce nabídli starostovi, že by někteří lidé mohli přespat v domech jejich členů, protože bylo jasné, že v Glenmoru nebylo dostatek ubytovacích prostor. John začal novou sérii na téma pozitivního spojení víry s kulturou založenou na ostatních filmech s Tomem Cruisem.
Pět různých církví a pět různých odpovědí. Odsoudit kulturu, oddělit se od ní, přijmout ji bez výhrad, ignorovat ji nebo ji ovlivnit. Jak by ses rozhodl ty a tvá církev? A proč?
Dlouhodobý spor křesťanů ohledně jejich vztahu ke kultuře se ve skutečnosti týká naší identity jako svatého a odděleného lidu, a naší touhy a povolání k evangelizaci. Zdá se, že tyto dva principy jsou v našem případě neustále v napětí, protože jakmile se ponoříme do světa, abychom byli přátelé s hříšníky a hledajícími stejně, jak to dělal Ježíš, hned se ozývají kritici, kteří poukazují na naše povolání k čistotě a příkladnému životu. A tak zápasíme s tím, jak moc, a zda vůbec by měl svět ovlivnit naši metodologii a strategii. Přiznávám, že Element je kritizovaný mnohem duchovnějšími lidmi, než jsem já, protože se prý připodobňujeme světu. Nevím přesně, co tím naši kritici myslí, ale pravděpodobně narážejí na rockovou hudbu, klubovou atmosféru v přítmí, neotřelý jazyk bez duchovních názvosloví, kafe jako integrální součást nedělního setkání, džíny na podiu a absenci mluvení v jazycích. Pokud je tomu tak, rovnou se přiznávám, že jsem vinen ve všech bodech obžaloby.
Dovolte mi ovšem říct, jak jsem se dostal na takovou šikmou plochu. Vyrostl jsem v křesťanské rodině a chodil do tradičně laděné církve, kde byla populární kultura zakázaná ve všech ohledech. Chodit do kina? Poslouchat nekřesťanskou hudbu? Nebo klidně i křesťanský rock? Jít v džínech do církve? Číst knihy, které nejsou o Bohu? Chodit se dívat na sport nebo ho přímo hrát? Mnoho z toho jsem dělal tak jako tak, ale s pocitem viny a tajně. Jenomže, je pak divu, že jsem skoro neměl opravdové kamarády mezi nekřesťany? Vždyť jsem trávil svůj čas skoro jen mezi věřícími. Ale zároveň jsem byl od svého obrácení před dvaceti lety vždy evangelizačně laděný. Jenomže jak to skloubit? Církev je totiž slepě vedena dvěma cíli: ochránit se za každou cenu před hříšnou kulturou; a snažit se prosadit křesťanské cíle do kultury tak, aby reflektovala křesťanské hodnoty. Jenomže nevěřící lidé naše hodnoty nesdílejí stejně tak, jako jsme je dříve nesdíleli my.
Problém je, že jakmile něco víme, nedokážeme si představit, jaké to bylo nevědět. Naše poznání nás "proklelo". Stává se stále těžší sdílet se s naším poznáním, protože si nedokážeme účinně v hlavě vytvořit dojem, jaké je to nevědět. A tak vytváříme bohoslužby a programy pro lidi, co ví; pro ty, kteří nejen znají naší kulturu, ale také souhlasí s ní. Vytváříme ghetto a ani si toho nejsme vědomi. Svět totiž vnímáme pomocí vnitřních filtrů, křesťanství se pro nás také stává oním filtrem. Zapomínáme na to, že i ryze nevěřící lidé jsou stále duchovní bytosti se svým vlastním hledáním pravdy a smyslu.
V následující části vám popíšu příběh pěti církví ve fiktivním příběhu popsaném Timem Stevensem. Součástí příběhu bude také vaše vlastní zamyšlení, jak byste na náš příběh reagovali vy ve vaší církvi.
Všichni o tom mluvili v malém městě uprostřed zapadákova ve východní Nebrasce, skutečně všichni. Poté, co se v okolí Glenmoru zavřela poslední továrna a ve městě nastal úbytek pracovních příležitostí, se město zmenšilo na polovinu na pouhých 20 tisíc obyvatel, a věci šly od deseti k pěti. Každopádně, tato zpráva léta dávala lidem pocit vzrušení, protože se zdálo, že se věci přece jen pohnou jinam. Zvěsti se začaly šířit před třemi měsíci, ale představa, že tito lidé do Glenmoru opravdu přijedou, byla spíše z říše fantazie. Vždyť to byl opravdový zapadákov. Nicméně, minulý týden to starosta oficiálně oznámil, a potvrdil kolující zvěsti.
A bylo to lepší, než se čekalo. Nejenže tito lidé měli do Glenmoru přijet, ale měli tu zůstat celé tři měsíce. Ano, Tom Cruise měl spát v jejich hotelech a jíst v jejich restauracích. A spolu s ním Kate Hudson, Angelina Jolie, Marisa Tomei a Clive Owen. Někteří se ptali, proč se vůbec má točit film v Glenmoru, na což jim ostatní rychle řekli: „Co na tom? Prostě buď vděčný a neptej se.“ Jiní vysvětlili, že režisér chtěl mít opravdový feel zapadákova ze Středozápadu, aby byl autentický, a proto se rozhodl celý film natočit v Nebrasce. Ať už byl důvod jakýkoliv, na tři měsíce se stanou pupkem popkultury. Budou tady stovky filmařů a pomocných herců. Asi to pomůže ekonomice města a možná ji to dokonce nakopne dopředu.
Každopádně, v průběhu času jsme se dozvěděli, že film bude ve skutečnosti mládeži nepřístupný, a že hlavní zápletka je o chlápkovi z továrny, který ztratí práci, a skrze sérii promiskuitních vztahů najde cestu k sebepoznání. Nebude to úplně rodinný film, ve skutečnosti to bude asi hodně nemravné, ale nadšení ve městě to neuhasilo. Netrvalo dlouho, a některé místní církve začaly uvažovat nad tím, jak na tuto zprávu reagovat. Některé reagovaly podle předpokladů, ale jiné všechny překvapily. Jak byste reagovali vy?
Odsouzení kultury – co je silnější Boží vlastnost: svatost nebo láska?
Jako první zareagoval pastor Bill Jackson z Církve Milosti. Velmi ho rozzlobila podpora městské rady celému projektu. Zlobil se na lidi ve městě, že s tím souhlasí, a na Hollywood, že vůbec točí takové nemravné snímky. Navíc to chtějí točit v jeho městě. Začal ovlivňovat svou církev s nesouhlasem a kritikou, mluvil o nich v kázáních jako o něčem, co město znečistí a zničí jejich rodinné hodnoty. Získal seznam všech obchodníků, restauratérů a hoteliérů, kteří se na filmu budou podílet, a kázal v neděli kázání o tom, že netáhneme společné jho s nevěřícími. Požádal svou církev, aby tyto obchodníky bojkotovala stejně jako on.
Oddělení od kultury – ve světě, ale ne ze světa
Na druhé straně města začal pastor Diebers v Církvi Uhelného Kamene sérii poselství o biblickém oddělení. Věděl, že filmaři obrátí město naruby a chtěl svůj sbor na to dobře připravit. Několik týdnů je vyučoval o důležitosti čistoty, která zahrnuje útěk před nemorálností, což obsahuje i útěk před nepřístupnými filmy. Ale věděl, že pokušení jít na film bude velké, protože se přece jen natáčel v místech, která jsou všem tak dobře známá; proto svou sérii zaměřil na princip „ve světě, ale ne z tohoto světa“.
Přijmutí kultury – účel světí prostředky
Na druhé straně spektra se ocitl pastor Bob Franklin z církve Glenmor Central, což byl sbor známý svými progresivními názory a pohledy. Slogan pastora Franklina vždy byl „Otevřené ruce“, a dokonce se o něm tvrdilo, že jen zřídkakdy káže z Bible. Nadšený z tolika celebrit ve městě se Bob rozhodl otevřít brány své církve doširoka a udělat cokoliv bude potřeba, aby tento velký dav přitáhl do církve. Začal tím, že oslovil známého z LA, aby mu zkusil sehnat na každou neděli v létě nějakého jiného herce, který by u něj mohl kázat. Jeho kamarád se ptal, co přesně hledá, a na jaké téma. Musí to být křesťan? „Nic z toho není podstatné,“ řekl Bob, „tyto známé osobnosti prostě přitáhnou velký dav. O čem budou mluvit, to se rozhodneme později. Můžeme najít něco, co bude pro ně přijatelné. Třeba s nimi mohu udělat interview.“
Ignorovat kulturu – věnujeme se svým potřebám
Melissa Ellsworth vedla První Baptistickou Církev již od osmdesátých let. Byla dost stará a moudrá na to, aby se řídila nějakými novinovými titulky. Svůj malý sbor vedla už přes dvacet let, a oni k ní vzhlíželi pro radu a inspiraci. Obvykle kázala postupně skrze celou Bibli a bylo ji jedno, co se děje okolo sboru. Celý tento rok se rozhodla věnovat knize Rút, a nikdy nezmínila celé to šílenství s natáčením filmu, dokonce ani v modlitbě ne. Několik jejich členů ji děkovalo za to, že mohli najít bezpečné útočiště před tímto blázincem aspoň v církvi.
Ovlivnit kulturu – přijmout je takové, jací jsou
John Bixby byl pastorem Církve River Point několik let, během níž pomohl lidem pochopit, proč existují jako církev, pomohl najít nové vyjádření poslání a změnili jméno sboru. Krátce poté, co starosta oznámil natáčení filmu s Tomem Cruisem, svolal vedení církve, aby se společně zamysleli nad tím, jak tuto výbornou příležitost využít. Jeden z vedoucích řekl: „Bude tady šest set lidí z Hollywoodu, kteří potřebují vědět, jak moc na nich Bohu záleží.“ Jiný vedoucí vyjádřil pochyby nad filmem jako takovým, ale dodal, že nejistě celé město bude pozorovat, aby vidělo, jak zareagují: budou ukazovat prstem na nemorálnosti nebo je přijmou tam, kde jsou? Starší paní v týmu navrhla, aby nosili lidem ze štábu nějaké lehké a studené občerstvení. A tak se zrodil plán. Každé ráno roznášeli noviny, které si nechali dovést z LA, aby měl štáb alespoň trochu pocit domova, a k tomu studený čaj a vychlazenou vodu. Dokonce nabídli starostovi, že by někteří lidé mohli přespat v domech jejich členů, protože bylo jasné, že v Glenmoru nebylo dostatek ubytovacích prostor. John začal novou sérii na téma pozitivního spojení víry s kulturou založenou na ostatních filmech s Tomem Cruisem.
Pět různých církví a pět různých odpovědí. Odsoudit kulturu, oddělit se od ní, přijmout ji bez výhrad, ignorovat ji nebo ji ovlivnit. Jak by ses rozhodl ty a tvá církev? A proč?
pondělí 30. listopadu 2009
Co jsem se naučil ve světových církvích
Každý z nás je naprostý originál a vůbec nedává smysl, abychom se vzájemně porovnávali, protože jsme jiní lidé v jiném kontextu, v jiné situaci, a pracujeme s jinými lidmi. To je důležité vzhledem k tomu, o čem teď budu psát, totiž o tom, co jsem se naučil ve světových církvích. Často totiž slyšíme různé příběhy z různých zemí, a buď si říkáme: „Jo, kdybys byl ale u mě tady v Hradci nebo ve Varnsdorfu, to bych tě chtěl vidět“, nebo je nám strašně líto, že se u nás ty věci nedějí. Ale jsme v jiném prostředí a v jiném čase, a nemůžeme se takto porovnávat.
Na druhou stranu, musíme se učit naprosto ode všech. Musíme se učit od vedoucích a církví z jiných kultur, musíme se učit od církví, které jsou větší, i které jsou menší než my, musíme se učit od populární kultury a musíme se učit od světa podnikání. Musíme se učit odkudkoli to jde, protože to nám pomůže dělat naši práci lépe. Být vedoucím je totiž především zodpovědnost, a s větší úrovní vůdcovství a zodpovědnosti roste také úroveň komplexity, kterou se musíme naučit zvládat. Mít otevřenou mysl nám pomůže zvětšovat svou kapacitu vůdcovství.
Ono totiž opravdové učení zahrnuje více než jen to, že se učíme něco nového. Polovina opravdového učení se spočívá v odnaučení špatných návyků, zlozvyků a pokroucených pohledů. Což je mimochodem těžší než se naučit nové věci. Původní zkušenosti, které formují naše myšlení totiž zapouštějí hluboké kořeny, které není lehké přetrhnout. Proto je mimochodem tak těžké, neřkuli nemožné přetrhnout tradice v církvi. Ne proto, že bychom je považovali za svaté (jak se někdy mylně domníváme), ale protože zapustily kořeny a staly se součástí naší emocionální identity. Jenomže když se naučíte něco špatně, odnaučit se zabere dvakrát více energie než se něco naučit původně. Zkuste si představit, že jste zabloudili a jedete špatným směrem. Každý kilometr špatným směrem je ve skutečnosti dva kilometry špatným směrem, protože se budete muset vracet. Odnaučování je tedy těžší než se naučit něco napoprvé pořádně.
Jak to ovlivňuje vedení? Pokud například vyrostete v církvi s nefunkčním vedením, ovlivní to vaše chápání vůdcovství natolik, že vám bude trvat dvakrát větší úsilí, abyste se naučili vést správně. Stejně se to týká evangelizace nebo čehokoliv jiného. Mimochodem vidíme, že odnaučování bylo součástí Ježíšovy služby: Slyšeli jste, že bylo řečeno… ale já vám říkám… Víra ve své podstatě zahrnuje odnaučování starostí beze smyslu a zavádějících hodnot, které nás drží v zajetí.
Jak asi víte, vedu tady v Hradci Králové církev pod názvem Element. Přišel jsem sem v roce 2003 s vizí založit srozumitelnou církev, která rozumí lidem; jinými slovy církev pro lidi, co nemají rádi církev a nerozumí ji. Začali jsme s manželkou sami dva, neměli jsme lidi, peníze, místo ani budoucnost. Ale pronajali jsme si sál pro asi 150 lidí, zorganizovali měsíc trvající Festival dobrých zpráv a začali rovnou s nedělními setkáními, na které napoprvé přišlo celkem 23 lidí, pak 25 a od té doby rosteme průběžně. V současnosti se scházíme v kině, kde máme dvě setkání, jedno v češtině a druhé v angličtině, protože nás mimo jiné navštěvují lidé z 18 různých národů. Abychom ovšem mohli tuto církev vybudovat, musel jsem se učit a odnaučovat hodně věcí. Na některé věci jsme přišli sami víceméně náhodou, jiné jsme vyčetli, a ještě další nám někdo poradil. Tady je několik věcí, které jsem se v průběhu času naučil z různých církví po celém světě.
Chceme-li zasáhnout lidi, které nikdo jiný nezasahuje, musíme dělat věci, které nikdo jiný nedělá. A abychom mohli dělat věci, které nikdo jiný nedělá, nemůžeme dělat všechno to, co dělají jiní. Tento citát od Craiga Groeschela mluví o tom, že nikdy nezasáhneme všechny lidi v našem okolí, takže si musíme vybrat, koho zasáhneme a koho naštveme. Určitě totiž někoho naštveme, je pouze otázka, zda to budou náboženští lidé nebo hledající lidé. Navíc, tento princip mě učí, že každá církev má něco, čím je známá a co ji odlišuje od ostatních církví. Nejedná se o to, že je lepší, ale jedná se o to, že je jiná. Při svých cestách jsem si všiml, že každá významná církev je něčím konkrétním známá. Co odlišuje tvou církev? Proč bych měl chodit k tobě, pokud bych se přistěhoval do tvého města?
Rostoucí církve mají vědomou strategii, jak posunují lidi krok po kroku k jasně vytyčenému cíli. Co je cílem pro lidi ve tvé církvi? Jak vypadá přesně zralost? My ji chápeme jako štědrý, zodpovědný a proměněný život. Jak ale vést lidi z jedné strany na druhou? Všechny rostoucí církve mají vědomou strategii. Pak je tu ještě jedna věc. Služby nejsou federací nezávislých služeb, ale jsou konkrétními kroky na cestě k cíli.
Růst přichází v prostředí konstantní změny a chaosu. Rostoucí církve jsou vždy ve stavu jistého tvořivého napětí nebo dokonce chaosu, to proto, že neustále hledají bod A na křivce růstu. Tyto církve se nebojí riskovat, ani selhat; neustále zpochybňují proces. A nebojí se věci nejen měnit, ale taky končit. Zároveň se vždy ptají, zda náhodou neděláme věci jen ze zvyku, a zda bychom se je neměli přeučit.
Vytvořit vztahové prostředí v církvi jde daleko za hranice skupinek. V našich kruzích odkojených vyučováním o potřebě skupinek připadá skoro nepatřičně, když nějaká církev skupinky nemá. Ale já měl se skupinkami vždy problém. Představa, že jsem na léta odsouzený do vztahu, ve kterém nemám srdce, mě vedla k tomu, že jsem se skupinkám spíš vždycky vyhýbal. My jsme povýšili skupinky na takovou důležitost, že dokonce někteří skupinkami začínají novou církev, čehož jsem se upřímně hrozil. Jak mi kdysi řekl Ted Whaley z New Life Church, církev o padesáti lidech je jen jedna větší skupinka. New Life Church mě také naučila skupinám na volném trhu, což jsou skupiny založené na společném zájmu nebo cílové skupině. Ale zároveň jsem se naučil jednu jinou věc. Potřebujeme vytvořit vztahové prostředí, ne skupinky. Naším hlavním prostředím je čas mezi oběma nedělními setkáními, kdy skoro všichni lidé zůstávají na kafe. Proč? Protože máme pouze jednohodinové setkání.
Většina rostoucích církví má krátkou a dynamickou dobu chvály. Pastor z Vinice v Cincinnati, Steve Sjorgren, mě naučil, že ideální délka chvály je 20-22 minut, což je čas, kdy všichni mohou chválit Boha bez těžkostí. Představa, že budeme mít více Boha, když budeme déle chválit, je ve skutečnosti vcelku moderní výmysl, který nemá opodstatnění ani v historii ani v praxi.
Jen to, co je zapamatovatelné, je také aplikovatelné. Naše kázání bývají v církvi tak složitá, odtažitá, nepraktická a nepromýšlená, že je těžké to nějak podchytit. Pokud ale uděláme poselství zapamatovatelné, pak se stane také aplikovatelným. V tom mě nejvíce ovlivnila církev NorthPoint se skvěle propracovanými a zapamatovatelnými poselstvími.
Církev se zajímá o sociální a misijní otázky. Doba, kdy se křesťané starali hlavně sami o sebe, je již dlouho pryč. Naopak, je tu doba sociální pozornosti a všestranné misie. Je tu doba obětování bez pocitu viny. Je tu doba, kdy se církev stává vskutku globální. Je tu doba, kdy bez církve zůstane v našem okolí prázdná díra. To jsem pochytil od Josého Madeiry, místního pastora z mosambického Chimoia, který kromě 37 církví založil také školu pro 160 dětí, dvacet sirotčincům, zemědělskou farmu, a zásadně ovlivňuje život svého města.
Ve světových církvích jsem se naučil mnoho, ale ještě častěji jsem byl konfrontován se svými připravenými a naučenými postupy, které si ovšem zaslouží být zpochybněny. To proto, aby zůstalo Boží neotřesitelné království a ne námi vytvořené náboženství.
Každý z nás je naprostý originál a vůbec nedává smysl, abychom se vzájemně porovnávali, protože jsme jiní lidé v jiném kontextu, v jiné situaci, a pracujeme s jinými lidmi. To je důležité vzhledem k tomu, o čem teď budu psát, totiž o tom, co jsem se naučil ve světových církvích. Často totiž slyšíme různé příběhy z různých zemí, a buď si říkáme: „Jo, kdybys byl ale u mě tady v Hradci nebo ve Varnsdorfu, to bych tě chtěl vidět“, nebo je nám strašně líto, že se u nás ty věci nedějí. Ale jsme v jiném prostředí a v jiném čase, a nemůžeme se takto porovnávat.
Na druhou stranu, musíme se učit naprosto ode všech. Musíme se učit od vedoucích a církví z jiných kultur, musíme se učit od církví, které jsou větší, i které jsou menší než my, musíme se učit od populární kultury a musíme se učit od světa podnikání. Musíme se učit odkudkoli to jde, protože to nám pomůže dělat naši práci lépe. Být vedoucím je totiž především zodpovědnost, a s větší úrovní vůdcovství a zodpovědnosti roste také úroveň komplexity, kterou se musíme naučit zvládat. Mít otevřenou mysl nám pomůže zvětšovat svou kapacitu vůdcovství.
Ono totiž opravdové učení zahrnuje více než jen to, že se učíme něco nového. Polovina opravdového učení se spočívá v odnaučení špatných návyků, zlozvyků a pokroucených pohledů. Což je mimochodem těžší než se naučit nové věci. Původní zkušenosti, které formují naše myšlení totiž zapouštějí hluboké kořeny, které není lehké přetrhnout. Proto je mimochodem tak těžké, neřkuli nemožné přetrhnout tradice v církvi. Ne proto, že bychom je považovali za svaté (jak se někdy mylně domníváme), ale protože zapustily kořeny a staly se součástí naší emocionální identity. Jenomže když se naučíte něco špatně, odnaučit se zabere dvakrát více energie než se něco naučit původně. Zkuste si představit, že jste zabloudili a jedete špatným směrem. Každý kilometr špatným směrem je ve skutečnosti dva kilometry špatným směrem, protože se budete muset vracet. Odnaučování je tedy těžší než se naučit něco napoprvé pořádně.
Jak to ovlivňuje vedení? Pokud například vyrostete v církvi s nefunkčním vedením, ovlivní to vaše chápání vůdcovství natolik, že vám bude trvat dvakrát větší úsilí, abyste se naučili vést správně. Stejně se to týká evangelizace nebo čehokoliv jiného. Mimochodem vidíme, že odnaučování bylo součástí Ježíšovy služby: Slyšeli jste, že bylo řečeno… ale já vám říkám… Víra ve své podstatě zahrnuje odnaučování starostí beze smyslu a zavádějících hodnot, které nás drží v zajetí.
Jak asi víte, vedu tady v Hradci Králové církev pod názvem Element. Přišel jsem sem v roce 2003 s vizí založit srozumitelnou církev, která rozumí lidem; jinými slovy církev pro lidi, co nemají rádi církev a nerozumí ji. Začali jsme s manželkou sami dva, neměli jsme lidi, peníze, místo ani budoucnost. Ale pronajali jsme si sál pro asi 150 lidí, zorganizovali měsíc trvající Festival dobrých zpráv a začali rovnou s nedělními setkáními, na které napoprvé přišlo celkem 23 lidí, pak 25 a od té doby rosteme průběžně. V současnosti se scházíme v kině, kde máme dvě setkání, jedno v češtině a druhé v angličtině, protože nás mimo jiné navštěvují lidé z 18 různých národů. Abychom ovšem mohli tuto církev vybudovat, musel jsem se učit a odnaučovat hodně věcí. Na některé věci jsme přišli sami víceméně náhodou, jiné jsme vyčetli, a ještě další nám někdo poradil. Tady je několik věcí, které jsem se v průběhu času naučil z různých církví po celém světě.
Chceme-li zasáhnout lidi, které nikdo jiný nezasahuje, musíme dělat věci, které nikdo jiný nedělá. A abychom mohli dělat věci, které nikdo jiný nedělá, nemůžeme dělat všechno to, co dělají jiní. Tento citát od Craiga Groeschela mluví o tom, že nikdy nezasáhneme všechny lidi v našem okolí, takže si musíme vybrat, koho zasáhneme a koho naštveme. Určitě totiž někoho naštveme, je pouze otázka, zda to budou náboženští lidé nebo hledající lidé. Navíc, tento princip mě učí, že každá církev má něco, čím je známá a co ji odlišuje od ostatních církví. Nejedná se o to, že je lepší, ale jedná se o to, že je jiná. Při svých cestách jsem si všiml, že každá významná církev je něčím konkrétním známá. Co odlišuje tvou církev? Proč bych měl chodit k tobě, pokud bych se přistěhoval do tvého města?
Rostoucí církve mají vědomou strategii, jak posunují lidi krok po kroku k jasně vytyčenému cíli. Co je cílem pro lidi ve tvé církvi? Jak vypadá přesně zralost? My ji chápeme jako štědrý, zodpovědný a proměněný život. Jak ale vést lidi z jedné strany na druhou? Všechny rostoucí církve mají vědomou strategii. Pak je tu ještě jedna věc. Služby nejsou federací nezávislých služeb, ale jsou konkrétními kroky na cestě k cíli.
Růst přichází v prostředí konstantní změny a chaosu. Rostoucí církve jsou vždy ve stavu jistého tvořivého napětí nebo dokonce chaosu, to proto, že neustále hledají bod A na křivce růstu. Tyto církve se nebojí riskovat, ani selhat; neustále zpochybňují proces. A nebojí se věci nejen měnit, ale taky končit. Zároveň se vždy ptají, zda náhodou neděláme věci jen ze zvyku, a zda bychom se je neměli přeučit.
Vytvořit vztahové prostředí v církvi jde daleko za hranice skupinek. V našich kruzích odkojených vyučováním o potřebě skupinek připadá skoro nepatřičně, když nějaká církev skupinky nemá. Ale já měl se skupinkami vždy problém. Představa, že jsem na léta odsouzený do vztahu, ve kterém nemám srdce, mě vedla k tomu, že jsem se skupinkám spíš vždycky vyhýbal. My jsme povýšili skupinky na takovou důležitost, že dokonce někteří skupinkami začínají novou církev, čehož jsem se upřímně hrozil. Jak mi kdysi řekl Ted Whaley z New Life Church, církev o padesáti lidech je jen jedna větší skupinka. New Life Church mě také naučila skupinám na volném trhu, což jsou skupiny založené na společném zájmu nebo cílové skupině. Ale zároveň jsem se naučil jednu jinou věc. Potřebujeme vytvořit vztahové prostředí, ne skupinky. Naším hlavním prostředím je čas mezi oběma nedělními setkáními, kdy skoro všichni lidé zůstávají na kafe. Proč? Protože máme pouze jednohodinové setkání.
Většina rostoucích církví má krátkou a dynamickou dobu chvály. Pastor z Vinice v Cincinnati, Steve Sjorgren, mě naučil, že ideální délka chvály je 20-22 minut, což je čas, kdy všichni mohou chválit Boha bez těžkostí. Představa, že budeme mít více Boha, když budeme déle chválit, je ve skutečnosti vcelku moderní výmysl, který nemá opodstatnění ani v historii ani v praxi.
Jen to, co je zapamatovatelné, je také aplikovatelné. Naše kázání bývají v církvi tak složitá, odtažitá, nepraktická a nepromýšlená, že je těžké to nějak podchytit. Pokud ale uděláme poselství zapamatovatelné, pak se stane také aplikovatelným. V tom mě nejvíce ovlivnila církev NorthPoint se skvěle propracovanými a zapamatovatelnými poselstvími.
Církev se zajímá o sociální a misijní otázky. Doba, kdy se křesťané starali hlavně sami o sebe, je již dlouho pryč. Naopak, je tu doba sociální pozornosti a všestranné misie. Je tu doba obětování bez pocitu viny. Je tu doba, kdy se církev stává vskutku globální. Je tu doba, kdy bez církve zůstane v našem okolí prázdná díra. To jsem pochytil od Josého Madeiry, místního pastora z mosambického Chimoia, který kromě 37 církví založil také školu pro 160 dětí, dvacet sirotčincům, zemědělskou farmu, a zásadně ovlivňuje život svého města.
Ve světových církvích jsem se naučil mnoho, ale ještě častěji jsem byl konfrontován se svými připravenými a naučenými postupy, které si ovšem zaslouží být zpochybněny. To proto, aby zůstalo Boží neotřesitelné království a ne námi vytvořené náboženství.
středa 25. listopadu 2009
Věřím v evoluční omyl
Lidé si tě budou pamatovat kvůli tvým problémům – buď těm, které jsi vytvořil, nebo kvůli těm, které jsi vyřešil. Všichni známe lidi, kteří jsou skutečnou osinou v našem životě, protože jsou zdrojem problémů nebo dokonce bolesti. Nicméně, takto si nemusí lidé z našeho okolí pamatovat nás. Můžeme se do jejich paměti zapsat jinak, pokud jim naopak pomůžeme jejich problémy řešit. Ale proč bychom měli? Proč bychom se měli zajímat o problémy někoho jiného, nebo potažmo jeho problémy řešit? Nemáme snad každý dost vlastních starostí? Neměl by si koneckonců každý vyřešit problémy svého života sám, a to ať už je zavinil nebo ne? Víte co? Máte úplnou pravdu! Není jediný důvod, proč bychom se měli zajímat o kohokoliv, než o sebe, svou manželku, své děti a svého psa! Každý je svého štěstí strůjce a nemáme povinnost se jakkoliv angažovat v životě kohokoliv ve svém okolí. Úplně s tím souhlasím. Je tu však jedna malá, drobná, ale přitom nezanedbatelná potíž. Jsme schopni vyznávat tuto svou filozofii neangažovanosti jen tehdy, když žijeme relativně spokojený život. Jenomže v okamžiku, kdy se sami dostaneme do jakýchkoliv potíží, kdy se nám do našeho života přižene nějaká ta příslovečná bouře života, povodeň a hurikán, pak máme velký problém této filozofii věřit. Tehdy se chytáme stébla a doufáme, že se o někoho budeme moci opřít.
Před několika týdny vyšel v příloze Věda v sobotní Mladé Frontě DNES článek s názvem „10 záhad lidského těla a chování“, který se týkal záhad toho, jak vypadáme v určitých situacích, a jak se chováme. Každou situaci rozebírali z vědeckého hlediska a u mnoha z nich konstatovali, že k tomu vědecké opodstatnění chybí, nebo je nedostatečné. Při četbě mě zaujal jeden z bodů nejvíce, a ten se týkal altruismu, neboli schopnost a ochotě konat dobro pro jiné lidi. Ještě nedávno totiž vědci zastávali hypotézu, že člověk není schopný konat dobro nezištně. Například Richard Dawkins, jeden z nejznámějších ateistů současnosti měl za to, že dobro konané pro jiné je podvědomě ze zištných důvodů, protože očekáváme formu revanše nebo výměny. Obdržíme lepší vztahy a z nich plynoucí výhody.
Navzdory tomu ale altruismus existuje a lidé jsou tak schopni pomoci někomu, u koho je jasné, že ho již nikdy více nepotkají a nemohu tedy čekat žádnou platbu zpátky. Altruismus mohl mít tenhle zpětný význam v malé uzavřené komunitě, kde se všichni znali, ale rozhodně ne v dnešním globalizovaném světě, kdy je splátka nemožná. Poslechněte si, co autoři tohoto článku doslova napsali: Investice do pomoci druhému se tak nevrátí, což vede evolucionisty k názoru, že altruismus (tedy ochota a schopnost konat dobro) je evolučním omylem. To je velmi zajímavé. Víte, co je největší překážkou ateistů i agnostiků k víře? Pokud pomineme morální nebo etické důvody (že zkrátka nechtějí, aby se jim Bůh pletl do života), pak z racionálních důvodů je nejtvrdším oříškem otázka zla a utrpení ve světě. Všichni známe tuto kritickou otázku, která zní zhruba takto: „Pokud Bůh je, a je milující a mocný, proč se na světě dějí tyto špatné věci?“
Pro ty, kteří Boha hledají a snaží se najít svou duchovní cestu, je existence utrpení tou největší překážkou. Ateisté argumentují, že protože je zlo, nemůže existovat Bůh. Existuje-li ale zlo, pak musí existovat také dobro. Pokud je totiž reakce na zlo a utrpení oprávněná, pak to musí znamenat, že existuje objektivní dobro a mezi těmito dvěma položkami je opravdový rozdíl. Abyste mohli o něčem říct, že je to zlé, potřebujete to porovnat s dobrem. Jak ale víme, že existuje dobro? Existence dobra ukazuje na morální zákon. Existuje-li morální zákon, kdo ho ustanovil? Je-li schopnost konat dobro evolučním omylem, pak je to evoluční omyl, ve který hluboce věřím! Ale co když schopnost konat dobro je pozůstatek obrazu, který Bůh do člověka vtiskl? Co když hluboká vnitřní touha po dobru a kráse ukazuje na krásu života, který přetéká? Všichni přece známe lidi, kteří se snaží především přežít. Někdy i na úkor lidí okolo sebe. Své okolí využívají, myslí především na sebe. Mistry v přežívání jsou naši politici, ale abychom na ně nebyli příliš přísní, v podobných situacích bychom se možná chovali podobně. Jaký je to ale rozdíl oproti těm, kteří přetékají vůči ostatním!
Přetékání vůči ostatním se jmenuje jinými slovy štědrost. Pokud žijete štědrým životním stylem, navenek působíte jako zdroj požehnání pro ostatní. Navíc se zdá, že štědrého člověka si dokonce všimne i Bůh. Lukáš v knize Skutků popisuje příběh Římana Kornélia. (Jednoho dne) měl kolem třetí hodiny odpoledne vidění, v němž jasně spatřil Božího anděla, jak k němu vchází a volá na něj: "Kornélie!" Pohlédl na něj a pln bázně řekl: "Co si přeješ, Pane?" Anděl odpověděl: "Bůh přijal tvé modlitby a almužny a pamatuje na tebe. Bůh si Kornélia všiml, protože se modlil, a protože dával almužny, tedy byl štědrým vůči chudým lidem. Možná si ovšem říkáš, no jo, ale já toho sám moc nemám, a vůbec, svět je plný potřeb. To je pravda. Potřeba v tomto světě je ohromná, ale společně dokážeme zlepšit a změnit životy alespoň některých. Bůh je ovšem mocen rozhojnit v nás své dary, abychom měli dost pro své potřeby, a navíc přetékali pro každý dobrý skutek, pro každý dobrý evoluční omyl.
Lidé si tě budou pamatovat kvůli tvým problémům – buď těm, které jsi vytvořil, nebo kvůli těm, které jsi vyřešil. Všichni známe lidi, kteří jsou skutečnou osinou v našem životě, protože jsou zdrojem problémů nebo dokonce bolesti. Nicméně, takto si nemusí lidé z našeho okolí pamatovat nás. Můžeme se do jejich paměti zapsat jinak, pokud jim naopak pomůžeme jejich problémy řešit. Ale proč bychom měli? Proč bychom se měli zajímat o problémy někoho jiného, nebo potažmo jeho problémy řešit? Nemáme snad každý dost vlastních starostí? Neměl by si koneckonců každý vyřešit problémy svého života sám, a to ať už je zavinil nebo ne? Víte co? Máte úplnou pravdu! Není jediný důvod, proč bychom se měli zajímat o kohokoliv, než o sebe, svou manželku, své děti a svého psa! Každý je svého štěstí strůjce a nemáme povinnost se jakkoliv angažovat v životě kohokoliv ve svém okolí. Úplně s tím souhlasím. Je tu však jedna malá, drobná, ale přitom nezanedbatelná potíž. Jsme schopni vyznávat tuto svou filozofii neangažovanosti jen tehdy, když žijeme relativně spokojený život. Jenomže v okamžiku, kdy se sami dostaneme do jakýchkoliv potíží, kdy se nám do našeho života přižene nějaká ta příslovečná bouře života, povodeň a hurikán, pak máme velký problém této filozofii věřit. Tehdy se chytáme stébla a doufáme, že se o někoho budeme moci opřít.
Před několika týdny vyšel v příloze Věda v sobotní Mladé Frontě DNES článek s názvem „10 záhad lidského těla a chování“, který se týkal záhad toho, jak vypadáme v určitých situacích, a jak se chováme. Každou situaci rozebírali z vědeckého hlediska a u mnoha z nich konstatovali, že k tomu vědecké opodstatnění chybí, nebo je nedostatečné. Při četbě mě zaujal jeden z bodů nejvíce, a ten se týkal altruismu, neboli schopnost a ochotě konat dobro pro jiné lidi. Ještě nedávno totiž vědci zastávali hypotézu, že člověk není schopný konat dobro nezištně. Například Richard Dawkins, jeden z nejznámějších ateistů současnosti měl za to, že dobro konané pro jiné je podvědomě ze zištných důvodů, protože očekáváme formu revanše nebo výměny. Obdržíme lepší vztahy a z nich plynoucí výhody.
Navzdory tomu ale altruismus existuje a lidé jsou tak schopni pomoci někomu, u koho je jasné, že ho již nikdy více nepotkají a nemohu tedy čekat žádnou platbu zpátky. Altruismus mohl mít tenhle zpětný význam v malé uzavřené komunitě, kde se všichni znali, ale rozhodně ne v dnešním globalizovaném světě, kdy je splátka nemožná. Poslechněte si, co autoři tohoto článku doslova napsali: Investice do pomoci druhému se tak nevrátí, což vede evolucionisty k názoru, že altruismus (tedy ochota a schopnost konat dobro) je evolučním omylem. To je velmi zajímavé. Víte, co je největší překážkou ateistů i agnostiků k víře? Pokud pomineme morální nebo etické důvody (že zkrátka nechtějí, aby se jim Bůh pletl do života), pak z racionálních důvodů je nejtvrdším oříškem otázka zla a utrpení ve světě. Všichni známe tuto kritickou otázku, která zní zhruba takto: „Pokud Bůh je, a je milující a mocný, proč se na světě dějí tyto špatné věci?“
Pro ty, kteří Boha hledají a snaží se najít svou duchovní cestu, je existence utrpení tou největší překážkou. Ateisté argumentují, že protože je zlo, nemůže existovat Bůh. Existuje-li ale zlo, pak musí existovat také dobro. Pokud je totiž reakce na zlo a utrpení oprávněná, pak to musí znamenat, že existuje objektivní dobro a mezi těmito dvěma položkami je opravdový rozdíl. Abyste mohli o něčem říct, že je to zlé, potřebujete to porovnat s dobrem. Jak ale víme, že existuje dobro? Existence dobra ukazuje na morální zákon. Existuje-li morální zákon, kdo ho ustanovil? Je-li schopnost konat dobro evolučním omylem, pak je to evoluční omyl, ve který hluboce věřím! Ale co když schopnost konat dobro je pozůstatek obrazu, který Bůh do člověka vtiskl? Co když hluboká vnitřní touha po dobru a kráse ukazuje na krásu života, který přetéká? Všichni přece známe lidi, kteří se snaží především přežít. Někdy i na úkor lidí okolo sebe. Své okolí využívají, myslí především na sebe. Mistry v přežívání jsou naši politici, ale abychom na ně nebyli příliš přísní, v podobných situacích bychom se možná chovali podobně. Jaký je to ale rozdíl oproti těm, kteří přetékají vůči ostatním!
Přetékání vůči ostatním se jmenuje jinými slovy štědrost. Pokud žijete štědrým životním stylem, navenek působíte jako zdroj požehnání pro ostatní. Navíc se zdá, že štědrého člověka si dokonce všimne i Bůh. Lukáš v knize Skutků popisuje příběh Římana Kornélia. (Jednoho dne) měl kolem třetí hodiny odpoledne vidění, v němž jasně spatřil Božího anděla, jak k němu vchází a volá na něj: "Kornélie!" Pohlédl na něj a pln bázně řekl: "Co si přeješ, Pane?" Anděl odpověděl: "Bůh přijal tvé modlitby a almužny a pamatuje na tebe. Bůh si Kornélia všiml, protože se modlil, a protože dával almužny, tedy byl štědrým vůči chudým lidem. Možná si ovšem říkáš, no jo, ale já toho sám moc nemám, a vůbec, svět je plný potřeb. To je pravda. Potřeba v tomto světě je ohromná, ale společně dokážeme zlepšit a změnit životy alespoň některých. Bůh je ovšem mocen rozhojnit v nás své dary, abychom měli dost pro své potřeby, a navíc přetékali pro každý dobrý skutek, pro každý dobrý evoluční omyl.
Milí přátelé,
rozhodl jsem se začít příležitostně blogovat na témata, která mě zajímají nebo pálí. Zcela jistě se toho hodně bude týkat církve, ale nejen toho. Mimo to tady hodlám zveřejňovat části svých přednášek a budu samozřejmě rád, když je okomentujete.
Kromě toho bych vám rad řekl, že v angličtině pravidelně twittruju na www.twitter.com/lukastargosz
Tak díky a budu se těšit,
Lukáš
rozhodl jsem se začít příležitostně blogovat na témata, která mě zajímají nebo pálí. Zcela jistě se toho hodně bude týkat církve, ale nejen toho. Mimo to tady hodlám zveřejňovat části svých přednášek a budu samozřejmě rád, když je okomentujete.
Kromě toho bych vám rad řekl, že v angličtině pravidelně twittruju na www.twitter.com/lukastargosz
Tak díky a budu se těšit,
Lukáš
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)