Proč nejsou Vánoce jen pro děti

Vánoce… Všímáte si, že když se nás někdo zeptá na Vánoce, většině z nás se vybaví obrazy a tradice, které jsme zažili v dětství? Vzpomínky to mohou být smutné, pokud rodina například dobře nefungovala a rodiče se během Vánoc vždy pohádali. Nebo pokud jsme někoho před Vánocemi ztratili. Většina z nás má ale vzpomínky pěkné. Vzpomínáme na celkovou atmosféru, vzpomínáme na lásku, kterou jsme cítili, vzpomínáme na bezpečí Vánočních tradic, které naše rodina držela. V tradicích opravdu nalézáme bezpečí – že svět je stále v pořádku; že věci jsou takové, jaké mají být. Vánoce v naší rodině kupříkladu probíhaly pokaždé stejně. Nejprve jsme připravili dům, snědli večeři (vždy řízek, nikdy ne kapr – alespoň od doby, kdy babičce zaskočila kost), šli pod stromek, rozdali si dárky. Mezi nimi byl každoročně jeden, na který jsem se těšil úplně nejvíce – každý z nás dostal vlastní talíř s ovocem a trochou cukroví, který jsme mohli ujídat podle libosti celé Vánoce. Chápete? Žádné hádky se sourozenci, kdo dřív něco sní! Vlastní talíř s ovocem! Pak jsme koukli na pohádku, na druhý den ráno šli do kostela, a pak 26. ještě jednou, tentokrát s programem, který si celý připravily děti. Hezké, ale když jsme zpívali, některé z nás (jako třeba mě) poprosili, abychom pokud možno jen otevírali pusu a moc jim ten sborový zpěv nekazili! Myslím, že každý z nás by mohl vyprávět podobné příběhy o zvycích a tradicích z vlastních Vánoc.

Asi se tedy shodneme, že vzpomínky na Vánoce jsou ovlivněné naším dětstvím. Pozdější dospělácké Vánoce nám už trochu splývají. Až do doby, než začneme vytvářet Vánoční tradice pro vlastní děti. Je to přirozené. Ale právě proto se nám někde do podvědomí vryje obraz Vánoc jako svátky především a hlavně pro děti. Někdy slyším přesně tento komentář: „Vánoce moc nemusím, ale děláme to hlavně kvůli dětem, aby měly hezké vzpomínky.“ Zcela to chápu, ale myslím si, že my dospělí, zkušení, protřelí životem, a různě těžce zkoušení o něco velkého, mocného a skvělého přicházíme, když Vánoce „odsoudíme“ do pohádkového světa dětství. Dovolte mi to vysvětlit. Vánoce slavíme proto, že si připomínáme narození Ježíše, jenže my jsme z něj udělali pohádkového Ježíška nosícího dárky… Nedávno mi jeden velmi nepřátelsky naladěný kritik křesťanství napsal, že tady v církvi oblbujeme lidi pohádkami, ale on na Ježíška přestal věřit už v šesti letech! Víte, má rodina byla křesťanská, ale nikdy mi neříkala, že dárky nosí Ježíšek. Vždy oddělovali realitu od fikce – ano, vyprávěli mi příběh o Ježíšově narození, ale nedělali z něj pohádkovou bytost. Vždy jsem věděl, že dárky nám dávají rodiče – protože nás mají rádi. A my jsme dávali dárky zase jim. Nejdříve jsme něco vyráběli, a později jsme něco našetřili a třeba jim něco koupili. Protože je máme rádi. Nejenže jsme věděli, že dárky jsou od nich, na dárky jsme si to přímo psali! Nikdy jsem tedy nevěřil na pohádkového Ježíška. Nikdy jsem taky neztratil iluze, že Ježíšek neexistuje.

Tomu kritikovi jsem odepsal: „Vidíte, já na Ježíška nevěřil nikdy a v šesti letech jsem se smál těm, kterým to tehdy teprve docvaklo.“ Nechápejte mě prosím špatně, nesnažím se vám naznačit, jaké tradice si máte zvolit ve své rodině. Chápu dokonce, jak to vzniklo a chápu, že tím chceme vytvořit pravou pohádkovou atmosféru Vánoc. Jenže, Vánoce jsou lepší a mocnější než běžná pohádka, a platí to nejen pro děti. Ve skutečnosti, v původním Vánočním příběhu děti moc nevystupují. Je tam narozené dítě (o kterém si ještě něco povíme), ale jinak? Vystupují tam dospělí pastýři (těžce pracující a na sociálním řebříčku nízko postavení lidé), vystupují tam nějací astronomové z Východu (ti byli pro změnu na sociálním řebříčku hodně vysoko), pak několik zajímavých postav z chrámu, a hlavně je tam krutý král Herod, který děti zrovna nemiluje – ani vlastní, ani cizí. Když slyší, že se měl narodit nový židovský král, jeho reakce je krutá a přesně zapadá do toho, co o něm z historie víme. Dává děti v Betlémě povraždit! To opravdu nezní moc pěkně a pohádkově. Malý Ježíš tedy se svými rodiči utíká jako uprchlík do bezpečné země, do Egypta. Vrací se až po Herodově smrti.

Křesťané již dlouhou dobu mají ve zvyku některé příběhy z Bible trochu očistit. Obrousit hrany. Bible ale není pohádková kniha. Je tvrdá a místy krutá. Popisuje totiž život takový, jaký doopravdy je. Ale to vy znáte. Jsem přesvědčen, že každý z vás bez výjimky by mi mohl vyprávět příběh konfliktu, zla, krutosti nebo bolesti, který jste zažili vy sami nebo někdo z vašich blízkých. Víte, o čem mluvím. Nikdo z nás není imunní na temnotu světa, která dokáže zastínit vše dobré, co jsme prožívali. Každý se s tím musíme vyrovnat. Příběhy Bible mají do pěkných očištěných pohádek opravdu daleko. Někdy potřebujeme ten lak opravdu seškrábat. Například, příběh Noeho není výletní loď se zvířátky. Je to příběh o násilí a zlu, které se rozmohlo na světě. Úplně stejně, příběh Ježíšova narození není romantický příběh o narození v chlévě mezi pastýři. Je to ve skutečnosti příběh o knížeti pokoje přicházejícího do války. Je totiž příběh o okupaci, o zranitelnosti a o vítězství. Jako takový má hluboký význam nejen pro děti, ale taky pro nás dospělé.

Mnozí z nás se narodili a Vánoce jsme slavili v době, kdy naše země byla pod sovětskou okupací. Věděli jsme, že vojáci tady jsou, někdy jsme je třeba i potkávali. Ale úplně jinak okupaci vnímali ti, kteří ji v 68. roce zažili. Jako třeba mí rodiče a jako řada z vás. Pamatuji si, jak mi později tlumeně vyprávěli, jakou ztrátu iluzí utrpěli, když se jedné srpnové noci do naší země začaly valit ze všech stran vojska „přátelských“ armád. Ještě mnohem horší vzpomínky budou mít někteří z vás, kteří zažili německou okupaci o třicet let předtím. To byla nejen studená, ale regulérní válka, největší zlo, které člověk dokázal zkoncentrovat do několika málo let. Mohli bychom tedy mít pochopení pro Izraelce, Ježíšův lid, který léta trpěl pod okupací římské říše. Římané vyhlašovali Pax Romana, pokoj přinesený do celého světa Římem. Jenže jejich pokoj byl pečlivě udržovaný mečem a křížem. Nepřátele a vzbouřence neváhali křižovat, což byl nejkrutější způsob popravy, který do té doby člověk vymyslel. Neumírali jste přikováním do dřeva, umírali jste pomalým (někdy mnohadenním) udušením, kdy váha vlastního těla zabraňovala fungování plic. Pokoj Říma byl pro podrobené národy jako byl Izrael vždy ve znamení kříže.

Izrael má ovšem naději. Naději, že Bůh (který se zdá trvale odmlčený) pošle Zachránce, Mesiáše, Spasitele. Někdo, kdo je z okupace vysvobodí a obnoví své království. Touží po království, kde vládne Bůh a kde věci jsou doopravdy takové, jaké mají být. Prorok Izajáš slavné předpověděl, že tento syn přinese opravdový pokoj (9:5): Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje. Myslím si, že jako národ, který ve své moderní historii zažil hned dvě velké okupace dokážeme ocenit, jak moc tento podrobený národ toužil po vysvobození. Vánoční příběh je přesně tímto příběhem. Je to příběh osvobození a něčeho nového, co začalo Ježíšovým narozením (a tím nemyslím změnu letopočtu). Už jsem říkal, že Římané vládli mečem a křížem. Izraelci měli tedy jasno ve svých představách: Mesiáš bude také vojevůdce, protože meč lze svrhnout jen mečem. Svrhne Pax Romana a ustanoví Boží pokoj. 

A pak se narodí Ježíš. Jeho narození je plné překvapení: Narodí se zázrakem panně. Nenarodí se v urozených podmínkách. Není ale ani zcela chudý. Jeho adoptivní otec má byznys s nábytkem. Jen se dostane do potíží, které způsobil (zase ten) Řím. Musí se jít zapsat na úřady a v žádném hotelu není místo. Proto se Ježíš narodí v nuzném a smradlavém chlévě. Navštíví ho však zmínění mudrci z Východu s drahými dary – díky nim mohou utéct do Egypta před Herodovým hněvem. Když pastýře nedaleko posílá anděl do chléva (kam jinam by je pustili, do paláce určitě ne), říká jim (Lukáš 2:10-12): Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán. A toto vám bude znamením: najdete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích. Pak spatřili na obloze nebeské zástupy chválících Boha (Lukáš 2:14): Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Pokoj. Kníže pokoje přichází. Konečně je osvobození na dosah.

Poselství pokoje v době války. Poselství naděje pro okupované. Budeme-li sledovat Ježíšův život, je jasné, že kolem něj mnozí šermují očekáváními: Kdy se konečně chopí meče, aby nás zbavil Pax Romana a nastolil ten pravý Boží pokoj? Tady začne mít Vánoční příběh zvláštní poetiku. Ježíš se narodil mimo palác, mimo hlavní dění. Nepřišel jako slavný válečník. Přišel do rodiny tesaře. Přistěhoval se do našeho sousedství tak nečekaně a nenápadně, že máme tendenci minout, jak důležitý jeho příchod je. Ježíš totiž nepřišel osvobodit Izraelskou zemi od okupantů. Ježíš přišel zachránit lidi od jejich hříchů. A co je zcela radikální a pro mnohé z nás nepochopené, Ježíš přišel osvobodit okupanty stejně jako okupované. Jeho pokoj není vytloukání meče mečem. Ježíš zrušil vládu meče a kříže jinak – křížem. Ježíš přišel, aby obnovil zemi do království, kde skutečně Bůh vládne – kde láska, naděje a víra vládnou opravdovým pokojem. A proto jsou Vánoce tak důležité pro dospělé. Bůh obnovuje svět člověka po člověku. Začne s vnitřním osvobozením od našeho hříchu, od nás samotných, od zlého; a dává vnitřní pokoj do našeho srdce, pokoj, který svět nedokáže dát. Z nás pak činí mírotvorce – činitelé pokoje. Dělá z nás aktivní agenty přinášející uzdravení těžce zkroušenému světu.

Vánoce nejsou jen pro děti. Děti jsou závislé na svých rodičích. Dítě chce, aby se o něj někdo postaral, dospělý se ale stará a má zodpovědnost. Dospělým lidem nevadí těžkosti, ve skutečnosti po nich někteří touží. Baví je překonávat překážky. Dospělým lidem ale vadí, pokud mají pocit, že je nikdo nepotřebuje. Moderní společnost přivedla umění, jak si připadat nepotřebný, k naprosté dokonalosti. Poselství Vánoc pro dospělé zní, že na tomto světě nejsme nepotřební – Bůh s námi počítá do svého příběhu. Nejsme jen prostí konzumenti, ale také dáváme dál. Překonáváme překážky – to z nás dělá dospělé! Jako děti přijímáme, ale dáváme jako dospělí

Vánoce jsou příběhem pokoje do světa plného násilí. Proto je tak významné jak Marie měla je pojmenovat svého syna, jako Ježíše (Bůh zachraňuje, Bůh je Spasitel) Jeho jméno symbolizuje spasení a záchranu. Poselství Vánoc je poselství pro každého z nás. Není to hezká pohádka na dobrou noc, je to připomenutí že Bůh má plán s lidstvem, že má plán s tvým životem, aby obnovil svět, kde vládne jeho opravdový pokoj. Vánoce jsou radikální příběh, kdy se neviditelné prolamuje to hmotného světa a má proto moc tento svět měnit. Proto mi dovolte, abych Vám letos popřál slovy apoštola Pavla (Koloským 3:15): Ve vašich srdcích ať vládne Kristův pokoj – právě k němu jste byli povoláni. 

Tento pokoj máme skrze Ježíše, proto děkujeme Bohu za to, co jeho jméno symbolizuje – Bůh nás zachraňuje. Bůh nás vysvobozuje. Bůh nás zmocňuje. Bůh nás povolává. Proto je jeho jméno pro nás nádherné.

Série o ničem | Nic nás neodloučí

V naší Sérii o ničem jsme se propracovali k úplnému závěru a já se nemohu dočkat až se podíváme na opravdu důležitý verš napsaný apoštolem Pavlem o ničem. Než se k němu dostaneme, pojďme si rychle připomenout, o čem vlastně celá série byla. Říkali jsme si, že slova ne nebo nic jsou důležitá pro naše priority a postoje. Kdykoliv říkáš něčemu ne, říkáš něčemu jinému ano a kdykoliv říkáš něčemu ano, říkáš něčemu ne. Instinktivně to chápeme – víme, že nemůžeme mít všechno, protože některé věci jsou protiklady. Nemůžeš mít třeba hluboká přátelství, když lidi „vidíš“ jen na facebooku. Nemůžeš být moudrým a chytrým člověkem, když je zdroj tvých informací jen televize a internet. Když tedy něčemu řekneš ne, objevíš bohatství na druhé straně. Takže, řekneš ne pouhému sezení před počítačem, začneš se stýkat s lidmi a objevíš sílu formujících přátelství, kde se přeš, směješ, hledáš, a děláš věci – společně. Abys objevil některá požehnání, musíš některým činnostem říct NE. A tak jsme v naší sérii zjistili, že slovo NIC může být velmi bohaté a hluboké na druhé straně.

Začali jsme s modlitbou krále Davida: Hospodin je můj pastýř, vážně mi nic nechybí. Pokračovali jsme s andělským povzbuzením překvapené Marii, která měla praktickou námitku na to, co po ní Bůh chtěl: „Jak se to může stát?“, a dostalo se ji odpovědi, že U Boha přece není nic nemožné. Pak jsme probírali rovnou dvě nic: Nic jsme si na svět nepřinesli a nic si z něho nemůžeme odnést, což nám dává neuvěřitelnou perspektivu věčnosti a střízlivého pohledu na sebe, své možnosti a své cíle na světě. Ve čtvrtém díle jsme společně objevovali, co má Ježíš na mysli s větou, že Není nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno. Mluvil o svém poselství učedníkům – mají ho odvážně hlásat beze strachu z lidí a jejich odsudků. Mají si přitom dát pozor, aby se jejich slova nikdy nevzdálily od jejich života (aby neříkali něco jiného než žijí), a aby si dali pozor na rychlé odsuzování jiných lidí šířením nebo nasloucháním pomluv – místo toho mají svítit světu tak, aby nejen slyšel, ale především viděl poselství Boží lásky.

Aby svět viděl a slyšel poselství Boží lásky. To je výborný konec předchozí části. Už jsem zde v Elementu několikrát říkal, že jsem se léta vyhýbal kázání na téma „láska“. To slovo tak moc ztratilo svou vnitřní sílu, že se stalo banálním a zbytečným. Měl jsem za to, že milujeme tolik věcí, tolik situací, tolik lidí, že vlastně nechápeme, co láska je. Cítil jsem, že je to vyprázdněné slovo. A navíc jsem si říkal, že kdo je na to tak asi zvědavý, když toto slovo slyší stokrát denně v různých souvislostech. Jenže, pletl jsem se. Ze strachu, abych nebyl banální jsem se vyhýbal samotnému smyslu Boží i lidské existence. Nedávno jsem se tomu věnoval více v sérii CORE. Láska není jen základní Boží vlastností. Láska je přímo Božím jádrem. Poznali jsme lásku, kterou k nám Bůh má, a uvěřili jsme jí. Bůh je láska. To píše Jan ve svém dopise církvi (1. Janova 4:16). A o chvíli předtím píše tentýž Jan ve svém evangeliu: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. (Jan 3:16) Janovo poselství je jasné: Bůh nás má opravdu rád! Láska je základním prvkem vztahu s Bohem.

To je skvělé, že to Jan říká. Jenže… Boží lásku vždy necítíme. Může za to hodně důvodů - jsme zaneprázdnění se na ni soustředit, cítíme se zahlceni životem, trápí nás starosti nebo jsme oslepení radostmi. Nejčastějším důvodem je ovšem něco jiného. Jsou to pochyby. Pochyby o Bohu a pochyby o sobě. Známe se a víme, jak to obecně chodí ve vztazích mezi lidmi. Víme, že dokážeme lidi zklamat a také, že prožíváme rozčarování z jiných lidí. Víme, jak se kradou iluze. Víme, že pro dobré a trvalé vztahy musíme někdy hrát divadlo. Nesmíme ztratit tvář a maskujeme své osobní já. Víme, že kdyby nás druzí znali doopravdy, jejich láska k nám by nebyla tak samozřejmá. Samozřejmě, platí to různě v různých vztazích. Protože pochybujeme o sobě, je lehké pochybovat po Bohu. Jestli my dokážeme ztratit nervy s jinými lidmi tak lehce, je jasné, že Bůh s námi ztrácí také nervy. Zasloužíme si to. Cítíme totiž emoci vyplývající z viny. Cítíme hanbu. Vina je pocit, který se dostaví krátce poté, co jsme vědomě udělali něco nesprávného. Dostaví se také poté, co jsme něco špatného udělali nevědomky, ale někdo nás na to upozorní nebo si to uvědomíme sami později. V té nejčistší podobě je vina Božím darem, vede nás ke změně, k pokání, k nápravě, k polepšení. Jenže, vina bez odpovědi má jinou vlastnost. Stává se z ní její krutá sestřenice hanba. Na rozdíl od viny (která vede k nápravě a pokání) vede hanba jinam. Vede k obviňování a zahanbení. Útočí na vlastní identitu. Útočí na vztahy, kde se cítíme zahanbeni a stydíme se. Vina je dar, ale hanba vzbuzuje pochyby o nás, a nakonec o Bohu. Neumíme si totiž představit, že by nás mohl přijímat takové, jací doopravdy jsme. Nakonec začneme pochybovat o tom, zda mu lze věřit, když říká, že nás opravdu miluje.

Ne nadarmo ovšem také Jan napsal (1. Janova 3:21 ČEP): Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu. Jan jinými slovy píše, že když nás srdce obviňuje, naše cesta k Bohu je blokovaná. Nemáme svobodný přístup. Ztrácíme radostnou důvěru. Naše zahanbení způsobí, že vidíme sebe jako nehodné Boží lásky. A přestože fakticky máme pravdu (opravdová láska v jakémkoliv vztahu je dar, který si nelze koupit), nakonec se naše zahanbení promítne ve ztrátě důvěry. Není přesně tohle důvodem, proč Boží lásku nedokážeme v některých chvílích cítit?

V Janově evangeliu, 9. kapitole, najdeme jeden z nejlepších příběhů Nového Zákona. Za úsvitu, brzy ráno, přichází Ježíš do Chrámu a farizeové k němu přivádějí ženu chycenou při cizoložství, tedy při nevěře. Sex mimo manželství označovali za smilstvo, sex s někým jiným než se svým manželským partnerem (my dnes říkáme nevěra) nazývali cizoložství, tedy spát na cizím loži. Chrám je to poslední místo, kde by chtěla být. Chrám, Boží přítomnost, bohoslužby za hříchy… Chrám stojí jako pomník jejího hříchu, hanby, odloučení od Boha. Cítí se zahanbena. Oprávněně. Farizejové ale sledují jiný cíl. Chtějí Ježíše nachytat na něčem, co odporuje zákonu, aby ho mohli z něčeho obvinit. Tedy, podle Zákona ji mají ukamenovat. Co na to Ježíš. Ten příběh je notoricky známý. Ježíš si něco čmárá na zem do prachu. Čím déle píše, tím více mlčí. Dává také prostor, aby zkoumali svá srdce. Jsou zmateni. Ježíš většinou odpověděl něco hned, něco jasného nebo pronikavě chytrého. Proč teď mlčí? A tak naléhají. „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“, uslyší nečekanou odpověď. Začnou se jeden po druhém vytrácet, nakonec Ježíš zůstal s tou ženou sám. Jan 9:10-11: Ježíš se zvedl a zeptal se jí: „Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?“„Nikdo, Pane,“ odpověděla. „Ani já tě neodsuzuji,“ řekl jí Ježíš. „Jdi a už nehřeš.“ Ježíš ji odpouští. Ježíš ji vede ke změně a obnově.

Tento příběh budí již po mnohá staletí vášnivou imaginaci. Je totiž evangeliem v kostce. Ale ta žena skutečně zhřešila! Zcela správně cítila vinu. Dokonce cítila správně i zahanbení. Vůbec se nevymlouvá na to, že s ní správně měli přivést i muže, se kterým byla nevěrná. Její vina je i tak nepopiratelná. A přesto ji Ježíš odpouští. A vede ke změně života. To je radikální milost. Je to zcela radikální láska. Ježíš, který přesně zná a ví, jací doopravdy jsme, který zná naše tajné hříchy a provinění, a který by mohl k našemu zahanbení přidat i své odsouzení a odmítnutí, říká: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš. Pocity, které tento příběh vyvolává ho zcela správně řadí mezi zlaté poklady evangelií. Trochu podobný pocit máme, když čteme životní dílo apoštola Pavla, které známe jako dopis do Říma. V něm Pavel mistrovsky shrnuje celou svou teologii – o vlastním hříchu, naší náboženské snaze, a o dobré zprávě v Kristu a moci Ducha k jinému životu. Na konci 8. kapitoly tohoto skvělého dopisu najdeme také naše dnešní NIC.

Římanům 8:31-35 Co na to řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám!? Neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny; jak by nám s ním tedy nedaroval i všechno ostatní? Kdo obviní Boží vyvolené? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo nás odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých, je po Boží pravici a prosí za nás! Co nás oddělí od Kristovy lásky? Snad soužení, úzkost nebo pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Pro tebe nás zabíjejí v kteroukoli chvíli, za ovce na porážku mají nás.“ V tom všem ale skvěle vítězíme skrze Toho, který nás miluje! Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!

Pavel píše tato slova lidem, kteří skutečně jsou posílání na smrt kvůli Ježíši. Rozhodli se stát součástí jeho království a vyznali, že patří králi Ježíši, ne císařovi. Moc dobře tedy ví, že v životě můžeš prožívat různé těžkosti a problémy. Čtyřikrát se tam Pavel ptá: „Kdo nás odsoudí? Kdo nás obviní? Kdo je proti nám? Kdo nás oddělí od Boha?“ Nikdo to nedokáže, protože Ježíš vstal z mrtvých a právě teď se za tebe přimlouvá. Ježíš se za tebe modlí právě teď. Dokonce i tehdy, kdy ví, jaký doopravdy jsi! Tato Ježíšova služba jeho lidu, kterou dnes koná, je zmíněna i Janem i v knize Židům, a také Lukášem ve Skutcích. Nacházíme v ní ohromnou vzpruhu a útěchu. Ježíš tě zná a přesto tě neopouští. Ježíš tě zná a modlí se za tebe. Modlí se, abys vydržel. Modlí se, abys našel odvahu ke změně. Modlí se, abys znovu důvěřoval. Dává ti znovu světlo, které tě vede ve tvých temnotách, ve tvém údolí stínu smrti. Díky němu ti nic nechybí.

Jsem si jist, že nás smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu! Tohle je dobrá zpráva. To je pravé evangelium. Jako dramatická symfonie na závěr Pavlova velkého argumentu o hříchu, vině a hanbě zní, že Ježíš zemřel, ale hlavně vstal z mrtvých a dnes žije a přimlouvá se za tebe! Jeho láska je natolik velká, že navzdory tvému stavu, navzdory tvým hříchům, tě neodsuzuje. Vede tě ke změně, vede tě k sobě. Protože NIC v celém stvoření tě neodloučí od Boží lásky, která je v Kristu.

Tento díl Série o ničem si můžete poslechnout na našich podcastech zde 

http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.