Praktický ateista: Mezery

V předchozích týdnech jsme si ukázali, že křesťanský ateista je někdo, kdo věří v Boha, ale žije tak, jako by Bůh nebyl. Alternativou ke křesťanskému ateismu je skutečně Boha znát, což poznáme podle lásky, kterou se milujeme navzájem tak, jako Kristus miloval nás. Taková láska je odvážná, ale také nebezpečná, protože skrze ni sloužíme jiným lidem navzdory vlastním strachům a starostem. Naše obavy jsou totiž svou povahou založené na principu karmy. Máme za to, že hlavním cílem života by mělo být, aby se nám vedlo dobře. Tento lepší život si zajistíme tehdy, když budeme dodržovat pravidla (nebo alespoň ty, které se nám líbí). Než se ovšem nadějeme, sklouzáváme do zákonictví, kdy se snažíme žít podle principů světa. Sklouzáváme k životu, který chce požehnání víc než Žehnajícího. 

Aby bylo jasno, věřím, že mnoho těchto principů a pravidel jsou moudré věci, které stojí za to dodržovat. Co když je ale víra v principy málo? Chápejte mě správně: principy jsou obecné pravdy, které většinou fungují. Budeš-li se chovat pěkně ke své ženě, budeš mít šťastnější život. Budeš-li dobře vychovávat děti, vyrostou z nich slušní lidé. Budeš-li dávat pravidelně část svého příjmu do církve nebo na charitu, naučíš se bojovat proti své přirozené chamtivosti. Budeš-li dělat správné věci, budeš s větší pravděpodobností žít lepší život. Jenže zůstaneme-li u principů, nezbude pak z víry jen forma „self-help“ hnutí?  Dokud věříme v principy, zůstáváme ve starozákonním principu karmy, kdy dbáme na smlouvu s Bohem, dodržujeme přikázání a Bůh je prakticky povinen nám dát úspěch ve všem co děláme. Autor knihy Židům však píše (7:18-19): Tím se sice ruší předchozí nařízení pro jeho slabost a neužitečnost - vždyť Zákon nic nepřivedl k dokonalosti - uvádí se však lepší naděje, skrze niž se přibližujeme k Bohu. 

Zákon se všemi principy se prokázal jako slabý. Bůh však uvedl lepší naději, skrze kterou se můžeme přiblížit k Bohu. Lepší naděje umožňuje skutečně uctívat, skutečně milovat a skutečně žít. Proč bychom chtěli žít v tlaku „lepšího života“ když můžeme mít požehnání „lepší naděje“? Apoštol Pavel o tom mluví v listu Galatským, který si stojí za to celý přečíst. V tomto dopise píše: (4:3+9)  Dokud jsme byli nedospělí, byli jsme i my takto zotročeni principy tohoto světa… Teď jste ale Boha poznali (lépe řečeno: Bůh poznal vás). Proč se tedy znovu obracíte k těm chabým a ubohým principům a chcete jim znovu otročit? Jinými slovy, pokud jste opravdu poznali Boha, proč byste se vraceli k pouhým principům? 

Jenže, co to znamená v praxi? Znamená to, že když žijeme ve svobodě lepší naděje, můžeme si dělat, co chceme? V listu Galatským na to Apoštol Pavel odpovídá praktickým shrnutím Ježíšova jediného přikázání milovat. (Galatským 5:13-14) Ano, bratři, byli jste povoláni ke svobodě. Tu svobodu ovšem nemějte za záminku pro svou tělesnost, ale raději si navzájem v lásce pomáhejte. Celý Zákon je totiž obsažen v jediné větě: "Miluj svého bližního jako sám sebe." Dokud věříme v principy tohoto světa, máme tendenci s Bohem smlouvat, ale když ho doopravdy poznáme, a když se do něj doopravdy zamilujeme, pak začneme uctívat. Pak také začneme milovat druhé lidi. Pak budeme opravdu štědří. Pak budeme žít v odpuštění. Pak si dokážeme sloužit v lásce, přesně, jak Pavel píše. Do té doby smlouváme a žijeme pod tlakem si zasloužit přízeň. Co Pavel myslí přesně těmi záminkami nebo výmluvami? Mluví o mezerách, které hledáme v přikázáních. Dovolte mi to vysvětlit. 

Výmluvy, o kterých dnes chci mluvit, je naše snaha najít mezery v pravidlech, častokrát pomocí slovíčkaření. Například, když mluvíme s rodiči o párty, které jsme se zúčastnili, a říkám jim: „Ptala ses mě, jestli rodiče budou doma, ale neptala ses, jestli budou doma během mejdanu. Oni domů přišli, ale až pak.“ Technicky máš sice pravdu, ale moc dobře víš, že záměr otázky byl jiný. Sám jsem to dělal v dětství, když mi rodiče chtěli něco říct, abych šel spát, ale říkali mi to oklikou: „Nemyslíš si, že je už pozdě?“, na což jsem jim odpověděl, že ne. Samozřejmě jsem věděl, co chtějí, ale našem jsem skulinu. Nebo tě třeba zastaví policista, když tě vidí někde v parku na místě, kde je zapíchnutá cedulka „Zákaz vodění psů“, a ty se tam promenáduješ se svým čtyřnohým přítelem. Když ukáže na ceduli, řekneš mu: „Ano, ale tam je napsáno, že nemáme vodit psy, ale já mám jen jednoho psa.“ Technicky je to správně, ale je to slovíčkaření. Tohle hledání mezer je oblíbený sport také mezi křesťany, především mezi křesťanskými ateisty: prostě se ptáme, jak daleko můžeme dojít k hříchu, aniž bychom zhřešili. Chceme si podržet ovoce víry bez nutnosti poslechnout dárce víry. V katolickém prostředí jsme našli mezeru na hřích díky skvělému vynálezu zpovědnice: prostě si jednou za čas zajdeš vyprázdnit svou nádobu hříchu tím, že se vyzpovídáš knězi. Pokud jsme protestanti, tak se moc nepovyšujme, my totiž děláme úplně to samé, jen jsme vypustili kněze. Prostě se na základě 1J 1:9 vyznáme ze svých hříchů přímo Bohu, a on je zcela jistě zapomene. Pokud jsi zrovna tady na návštěvě z nějaké liberální nebo lidové církve, tak se taky neraduj, v těchto církvích totiž rovnou říkají, že nevěří, že Bible myslí vážně to, co vážně říká. Zkrátka, je to snaha najít skuliny v pravidlech své vlastní víry nebo svého vlastního světonázoru.

Tohle mimochodem dělají zcela všichni, lidé každé víry i ateisté. Copak jste nikdy nepotkali ateistu, který navštíví kostel v situaci, kdy mu teče do bot, a modlí se k Bohu, ve kterého nevěří, případně čte, samozřejmě z legrace, horoskopy? Když jsem minulý rok letěl do Dubaje, v Istanbulu jsem si sedl vedle muslima, se kterým jsme několik hodin debatovali o náboženství. Jak asi víte, tak islám zapověděl vepřové. Nicméně, můj kolega v letadle mi vyprávěl o svém pozvání na večeři v Iránu, na které dostal vepřové, ale na svůj údiv se dozvěděl, že bylo z divokého prasete. Jakoby divoké prase bylo méně prase. Prostě, všechny víry i nevíry hledají skuliny a jezery ve svém vlastním světonázoru. Děláme to všichni. 

Křesťanští ateisté navíc milují teologii, díky které vytváříme prostředí, kde nemusíme dělat to, co Ježíš řekl. Pěkným klasickým příkladem jsou desátky. „Dávání desátků je Starozákonní princip a my v NZ nejsme pod Zákonem, tedy nemusíme desátky platit.“ Technicky vzato máš úplnou pravdu, ale myslím, že víš, co měl na mysli ten, kdo Zákon vydal. Pokud dáváš desátky proto, aby ti Bůh požehnal (nebo tě případně netrestal), pak žiješ podle principů světa. Pokud na druhou stranu nedáváš nic, pak nejsi štědrý, ale skoupý, a skoupí lidé opravdu nemilují. Máš je tedy dávat nebo ne? Bůh tě volá ke štědrosti jako k životnímu stylu. Dávat pravidelně část příjmu je skvělým startem k tomu, naučit se bát štědrý. Ale proč se omezovat na desátky? Proč z toho dělat zákon? Proč raději nemilovat natolik, že budu štědrý? Proč raději nemilovat chudé tak, že budu rád dávat na sbírky pro chudé? Proč raději nemilovat církev, kam komu pozvat své nevěřící přátelé tak, že budu štědrý? Proč raději nemilovat hosty, kteří k nám přicházejí, aby Boha hledali? Chci, abychom byli štědří, ale ne z povinnosti, ale z lásky. Kdo by chtěl žít jinak? 

Teologie může být cesta, jak se vyvléci z jakékoliv poslušnosti Bohu, a dokonce může být zbraní, jak bojovat proti všem faktickým i domnělým hříchům. Pomocí veršů se dlouhá léta udržovalo v křesťanských zemích otroctví, pomocí veršů se hájil rasismus, pomocí veršů odsuzujeme hříšníky. Zákon se pak stává důležitějším než Zákonodárce. Z tohoto důvodu se již v době Ježíše hledají v Zákoně mezery, popírající úmysly Zákonodárce. Pěkně to jde vidět na existenci stovek pravidel, které měly lidem bránit porušit Zákon. Matouš popisuje, jak Ježíš jedná právě s těmito mezerami. (Matouš 15:1-2) Tehdy k Ježíši přišli znalci Písma a farizeové z Jeruzaléma. "Proč tvoji učedníci přestupují tradici starších?" říkali. "Vždyť si před jídlem neumývají ruce!" O čem tady mluví? V Mojžíšově zákoně bylo přikázání pro kněze, aby si ceremoniálně před jídlem myli ruce, ale v průběhu staletí si lidé vytvořili pravidla, aby neporušili pravidla, která je ovšem od skutečného úmyslu Zákonodárce odvedly. Rozšířili tak povinnost si mýt ruce na všechny lidi, ne jen na kněze. Prostě si přidali navíc něco, co po nich Bůh nechtěl. Proto to také Ježíš se svými učedníky ignoroval. 

Ježíš však naprosto ignoroval jejich tradici starších a na jejich otázku jim odpovídá otázkou: (Matouš 15:3-6) A proč vy kvůli své tradici přestupujete Boží přikázání?" odpověděl jim Ježíš. "Bůh řekl: `Cti otce i matku' a `Kdokoli by zlořečil otci nebo matce, musí zemřít.´ Vy ale říkáte, že kdokoli by řekl otci nebo matce: `To, čím bych ti měl vypomoci, jsem daroval Bohu,´  ten už nemusí svého rodiče nijak uctít. A tak jste kvůli své tradici zrušili Boží slovo. Lidé si uvědomili, že ctít rodiče, když budou starší, může být dost drahé, takže vymysleli pravidlo, kterým zrušili Boží úmysly. Prostě všechno, co měli, jakoby „dali Bohu“, a proto již nemuseli dát nic svým rodičům. Svou tradici, svou teologii, svými zákony jsme zrušili Boží slovo. Dříve než odsoudíme farizeje a znalce Zákona, musíme si uvědomit, že to děláme všichni: Bereme nejasné a zakrýváme tím jasné. Hledáme mezery. Co tedy na to Ježíš říká? (Matouš 15:7) Pokrytci. Předvídatelné, že? Ježíš prostě není rád, když používáme slovo jeho Otce k tomu, abychom ignorovali jeho vůli. 

Jeho vůle je jasná. Ježíš v posledních okamžicích se svými učedníky má čas na poslední a nejdůležitější věc, kterou jim chce říct. Dává jim nové přikázání: Milujte jedni druhé. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým. Apoštol Pavel později napsal, že v lásce je obsažen celý zákon. (Římanům 13:8-10)  Nikomu nedlužte nic než vzájemnou lásku; kdo miluje druhého, totiž naplnil Zákon. Vždyť přikázání "Necizolož, nezabíjej, nekraď, nezáviď" a všechna ostatní jsou shrnuta ve větě: "Miluj svého bližního jako sám sebe." Láska bližnímu nikdy neublíží - proto je naplněním Zákona láska. Vidíte? Pavel neříká, že přikázání jsou zbytečná. Skutečně jsou to principy, které zlepší náš život. Jenže je můžeme dělat z povinnosti a ne z lásky. Pavel však tvrdí, že pokud budeš milovat, pokud budeš odvážný říkat pravdu s milostí, pokud se odvážíš odpouštět, pokud najdeš odvahu být štědrý, pokud najdeš odvahu zlepšit život druhého, zkrátka, pokud najdeš odvahu milovat, pak jsi naplnil Zákon. Nic si nedlužte, kromě lásky, je jinými slovy vyřčená otázka: Co ode mě láska chce? 

Co kdybys žil tento den, tento týden, tento rok jako někdo, kdo se ve svých situacích bude ptát na tuto jednoduchou, ale velmi těžkou otázku: Co ode mě láska chce? Co ode mě láska chce v manželském konfliktu? Co ode mě láska chce při řešení trablů s dětmi? Při finančních tlacích? Co ode mě láska chce při službě v církvi? Co ode mě láska chce při mém studiu? V mé práci? Zkrátka, ve světle mých zkušeností: Co ode mě láska chce? Není tahle cesta lásky mnohem lepší než snaha dodržovat zákon a zasloužit si tak Boží přízeň? Není tahle cesta lásky mnohem lepší než hledání mezer v přikázáních, a tím vlastně život křesťanského ateisty, který věří v Boha, ale žije, jako by Bůh nebyl?

Praktický ateista: Lepší naděje

V předchozích týdnech jsme si ukázali, že křesťanský ateista je někdo, kdo věří v Boha, ale žije tak, jako by Bůh nebyl. Alternativou ke křesťanskému ateismu je skutečně Boha znát. Křesťanský ateista může v Boha věřit, ale učedník Krista jej zná. Jenže, znáš ho? Jak můžeš vědět, že ho znáš? Apoštol Jan tvrdí, že můžeme vědět, že ho známe podle toho, zda dodržujeme jeho přikázání, což bylo nové Ježíšovo přikázání: Milujte jedni druhé přesně tak, jak jsem miloval já. Jan pak ještě dodává, že v lásce není žádný strach, protože láska zahání strach pryč. Pokud milujeme, pak se nebojíme. Láska zahání strach, protože láska je zaměřená na druhého. Je odvážná. Opravdová láska je charakterizována odvahou. Odvahou zlepšit život druhého. Odvahou odpustit. Odvahou neodsoudit. A odvahou se obětovat.

Jenže přesně tady narážíme. Okamžitě nás napadá logická otázka, jak se můžeme obětovat pro jiné lidi, jak můžeme sloužit jiným lidem, jak můžeme milovat druhé jako Ježíš, když žijeme v takových životních nejistotách. Přece nemohu být vůči jiným štědrý, protože, co kdybych ztratil práci? Přece nemohu odpustit, protože co když mi dotyčný nebo dotyčná zase ublíží? Nejsou právě tohle okamžité reakce? Když si uvědomíme, že láska znamená odpuštění, hned nás napadá, jestli to znamená, že se musím chovat, jako by se nic nestalo (to ovšem není správný pohled na odpuštění: smíření a obnovená důvěra trvá déle a chce spolupráci obou zainteresovaných stran, ale odpuštění je vnitřní věc, kterou mohu a vlastně musím udělat já sám bez ohledu na to, zda se mi viník omluví nebo ne – jinak se sám posadím do vězení neodpuštění). Když si uvědomíme, že láska znamená prokázat milost, hned nás napadne, jestli tím neříkáme, že si každý může dělat to, co chce, a jestli tím neschvalujeme hřích. Když si uvědomíme, že láska znamená žít štědře vůči druhým, hned nás napadne, co by se stalo, kdyby se nám něco stalo: musíme tedy být opatrní a tvořit rezervy.

Přece jen, starosti a obavy jsou realitou, které každý z nás alespoň někdy čelí. Starosti jsou vůbec zajímavý fenomén. V dnešní době se někteří lidé obávají více než kdy předtím. Samozřejmě, jsou i jedinci, kteří se o nic nestrachují, ale o ty se většinou strachuje jejich okolí. Jiní se strachují pro změnu strašně moc, a pak je tu většina z nás, kteří si nemyslí, že by se báli nějak přehnaně, ale strachujeme se z některých situací, které nám přináší doba zmítaná obavami z finanční krize. Podíváte-li se do knihkupectví nebo na internet, najdete mraky knih a materiálů, jak jednat se stresem a obavami. Důvod, proč toho tolik máme, je proto, že se to prodává; a prodává se to proto, že se tolik lidí strachuje o tolik různých věcí. Dovolte se mi vás zeptat na dvě otázky: (1) Kdo z vás si myslí, že je schopen si prodloužit a zkvalitnit život tím, že se bude více strachovat? (2) Kdo z vás si naopak myslí, že obavy a starosti mohou život zkrátit a znepříjemnit? Myslím, že reakce je předvídatelná. To je zajímavé, dejme si to tedy dohromady: Jestli nám obavy nemohou život prodloužit ani zkvalitnit, a dokonce, jestli nám život naopak zkrátí a znepříjemní, proč se strachujeme a stresujeme? Jako váš pastor vám chci tedy říct: Přestaň s tím!

Dobrá, racionální úvaha nám ukazuje, že nikdo po obavách nijak zvlášť netouží, a jsou nám vlastně k ničemu. Všichni s tím souhlasíme, nikde neprotestujeme, ale přesto se stále stresujeme a strachujeme nad svým životem. Ježíš na téma starostí samozřejmě mluví, protože (věřte tomu nebo ne), už v jeho době se lidé stresovali. Ve své podstatě Ježíš říká, že to, co nejvíce miluješ, o to se nejvíce strachuješ. Pokud se to týká tebe, srachuješ se, pokud ne, pak se nestrachuješ. Tady je obří rozdíl mezi podobně znějícími slovy: starat se a mít starost. To nejsou synonyma: staráme se o věci a lidi (tedy máme péči), ale mít o něco starost se týká strachování či úzkosti. Aby ses strachoval a měl o něco starost, pak k tomu musíš mít osobní vztah: jsi tomu oddaný. To vysvětluje, proč je pro nás snadné hodit peníze do sbírky na chudé někde v Africe (projevujeme tím péči), ale jinak nám situace tamních lidí nijak zvlášť nebrání si užívat života. Netýká se nás to totiž osobně. Proto taky, mimochodem, když do nějaké takové země zajedeme, a setkáme se osobně s těmi lidmi, je to pro nás lehčí pocítit o ně stres. Ale nic se nevyrovná situaci, kterou řešíme my sami ve vlastním životě. Efektivně se strachovat totiž můžeme jen o svůj život. 

Když začíná Ježíš mluvit o starostech, začíná u peněz, což bývá pro nás nejčastější zdroj starostí (pořád je to stejné). Matouš 6,24-25 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Proto vám říkám: Nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život více než jídlo a tělo více než oblečení? Většina z nás se nestrachuje o základní potraviny, i oblečení máme většinou více, než kolik jsme schopni unosit. Dnes by Ježíš řekl něco ve smyslu: Nestrachuj se o svou práci; neboj se o svůj důchod; neboj se, jestli se dostaneš na tu školu; neboj se, jestli najdeš manželku; neboj se! Ježíš říká: neboj se! Nás automaticky napadne: Jak to myslíš Ježíši? Chceš říct, že to není důležité? Chceš říct, že není důležité, co si obleču a čeho se najím? Samozřejmě, že je to důležité a ty se staráš. Ale mít starost? Nemiluješ tedy „věci“ víc než cokoliv jiného? Nestrachuješ se proto, že objektem tvého uctívání jsou „věci“? Jídlo? Oblečení? Reputace? Vztahy? Zamysleli jste se, odkud se tyhle starosti berou?

Dobrá, co tedy Ježíši navrhuješ? Máš nějaké řešení? Ježíš odpovídá docela politicky nekorektním způsobem: Matouš 6,26-29 Podívejte se na ptáky na obloze. Cože? Já nemám čas na nějaké ptáky na obloze! Zbláznil ses? Já mám opravdové starosti, a ty si děláš legraci! Ježíš čeká, až náš výbuch dohasne, a pak řekne: Už jsi skončil? A zopakuje: Podívej se na ptáky na obloze. Nesejí, nesklízejí, neshromažďují do stodol, ale váš nebeský otec je živí. Nejste snad vy mnohem dražší? Copak si někdo z vás samými starostmi prodlouží život o jediný den? A proč si děláte starosti s oblečením? Pomyslete na polní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalamoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. Jakkoliv těžké to může být pro tvou post-ateistickou mysl, Ježíš tady právě říká, že Bůh tě miluje víc než ptáky a květiny; a jako o takové se taky bude starat! Ne, Ježíšova pointa není: Buď nezodpovědný a všechno dobře dopadne. To by byl fatalismus. Samozřejmě, že mnohokráte nám Písmo ukazuje, jak je práce důležitá, jak je rodinná podpora důležitá. Ježíšova pointa jeho vyučování je, že pokud miluješ „věci“ víc než Boha, pak se logicky strachuješ o věci tohoto světa. Jinými slovy, křesťanský (nebo jiný) ateista se strachuje proto, že chce mít život pod kontrolou. U běžných ateistů to chápeme, nakonec to bývá jedním z hlavních emočních důvodů, proč jsou ateisté. Zkrátka nesnesou pomýšlení, že by sami sobě nebyli pánem. Ale křesťanský ateista přece věří v Boha, proč se tedy strachuje? Strachuje se proto, že ústy říká, že všechno, co má, je Boží, ale v praxi chce mít věci plně pod kontrolou stejně jako jeho ateistický kamarád.

Ježíš pak pokračuje a říká: Matouš 6,30-32 Jestliže tedy Bůh takto obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neoblékne snad mnohem spíš vás, vy malověrní? Nemějte tedy starosti. Neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme? Všechny tyto věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Když uděláš vše, co jsi měl, nakonec zůstává fakt, že Bůh tě miluje víc než zbytek stvoření. Mění to situaci? Jenomže, proč je to tak těžké? Právě ze stejného důvodu, proč je tak jednoduché se strachovat. Strachujeme se o věci, které milujeme; a proto je tak těžké se uvolnit a věřit Ježíšovým slovům: Matouš 6,33-34 Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého vlastního trápení. Tyto verše patří k nejvíce citovaným a nejméně pochopeným Ježíšovým slovům. Máme za to, že když budeme žít správně, budeme sloužit Bohu, budeme věřit správné doktríně, budeme plnit svou povinnost platit desátky, pak se o nás Bůh postará. Co když je ale víra v pouhé principy málo? 

Chápejte mě správně: principy jsou obecné pravdy, které většinou fungují. Budeš-li se chovat pěkně ke své ženě, budeš mít šťastnější život. Budeš-li dobře vychovávat děti, vyrostou z nich slušní lidé. Budeš-li dávat pravidelně část svého příjmu do církve nebo na charitu, naučíš se bojovat proti své přirozené chamtivosti. Budeš-li dělat správné věci, budeš s větší pravděpodobností žít lepší život. Jenže zůstaneme-li u principů, nezbude pak z víry jen forma „self-help“ hnutí?  Ježíš totiž říká něco jiného. Říká, že řešením je změnit objekt, který milujeme. Říká, abychom místo důvěry ve „věci“ raději věřili Bohu. To ovšem není možné bez poznání milosti. Dokud věříme v principy, zůstáváme ve starozákonním principu karmy, kdy dbáme na smlouvu s Bohem, dodržujeme přikázání a Bůh je prakticky povinen nám dát úspěch ve všem co děláme. Autor knihy Židům však píše (7:18-19): Tím se sice ruší předchozí nařízení pro jeho slabost a neužitečnost - vždyť Zákon nic nepřivedl k dokonalosti - uvádí se však lepší naděje, skrze niž se přibližujeme k Bohu. Zákon se všemi principy se prokázal jako slabý. Bůh však uvedl lepší naději, která spočívá ve faktu, že se můžeme přiblížit k Bohu. Lepší naděje umožňuje skutečně uctívat, umožňuje skutečně milovat, a skutečně žít. Proč bychom chtěli žít v tlaku „lepšího života“ když můžeme mít požehnání „lepší naděje“?

Když Ježíš požádal Matouše, aby ho následoval, nechtěl po něm změnu, jen to, aby šel za ním. Ježíš samozřejmě mohl vytáhnout celý seznam věcí, které Matouše nedělal správně, ve kterých hřešil, a proč si vůbec nezaslouží respekt a lásku, a co má změnit. A měl by úplnou pravdu. Místo toho ho jen zve za sebou. Mohli bychom namítnout, že se Matouš přece změnil, stal se jedním z apoštolů, a že změna je nezbytnou součástí následování Krista. Samozřejmě, my ovšem známe celý Matoušův příběh, protože se na něj díváme uceleně s odstupem zpět, ale zkuste si představit pocity Ježíšových učedníků v tom konkrétním momentu: oni nevěděli, že se Matouš změní. Právě to byl pro ně skandál milosti. Kdyby měli lidé pocit, že Ježíš naznačuje pozdější změnu, neměli by potřebu se urážet. Oni se však urazili právě proto, že jim nepřišlo, že by Ježíš Matouše ke změně cíleně vedl. Matoušova změna se stala tak trochu mimoděk: když jsi s Kristem a následuješ jej, děje se sama. 

Petr později tento koncept popisuje slovy (1. Petrova 2:4-5): Když přicházíte k němu, k živému kameni zavrženému lidmi, ale vyvolenému a vzácnému před Bohem, sami se stáváte živými kameny ve stavbě duchovního chrámu a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu. Ježíšova blízkost proměňuje. Dokud věříme v principy tohoto světa, máme tendenci s Bohem smlouvat, ale když ho doopravdy poznáme, a když se do něj doopravdy zamilujeme, pak začneme uctívat. Pak také začneme milovat druhé lidi. Pak začneme být doopravdy štědří. Pak budeme žít v opravdovém odpuštění. Do té doby smlouváme a žijeme pod tlakem si zasloužit přízeň a ve strachu z nedostatku. 

Myslím si, že vás teď napadají otázky, jako: Jak takové smlouvání vypadá? A znamená to, že když žijeme ve svobodě, můžeme si dělat, co chceme? Jsem rád, že jste se zeptali. O tom totiž budeme mluvit za týden.

Praktický ateista - Intermezzo: Skandál milosti

Byl jsem v nefalšovaném šoku. Právě jsem si na internetu přečetl, že významný pastor, se kterým jsem strávil jeden den na krátké průzkumné stáži jeho desetitisícové církve jen deset měsíců tomu, musel odstoupit ze všech svých funkcí kvůli podezření na sexuální styk s homosexuálním masérem, a k tomu ještě byl v podezření z nákupu a užívání drog. Když jsem byl tehdy na víkend v coloradské církvi New Life Church, a pak strávil celý den s Tedem Haggardem na jeho setkání vedoucích, zaměstnanců církve a v osobních rozhovorech, ani ve snu by mě nenapadlo, že se v té době potýká s tak vážnými problémy. Ted byl zcela pohlcující osobnost: pronikavě si vás prohlížel, s moudrostí a vtipem odpovídal, skutečně se o vás zajímal. Mnozí z jeho zaměstnanců mi říkali, že je to ta nejlepší práce, kterou kdy měli, a já jim to zcela samozřejmě věřil. O to větší byl Haggardův pád šokem pro všechny, kdo jej znali.

Od té doby uplynulo několik let, Ted prošel poradenstvím a dalšími náležitostmi, a mě se dostala do ruky kniha jeho ženy Gayle. Kniha měla příznačný název: Proč jsem zůstala, a Gayle v ní vypráví svůj příběh: svůj šok z Tedovy zrady, pochybnosti o sobě i o všem ostatním, reakce okolí na pád jejího muže. Popisuje v ní, jak ji nejprve všichni litovali, ale když udělala přetěžké rozhodnutí zůstat s Tedem navzdory jeho hříchu, a dát mu ještě šanci zachránit jejich manželství, reakce okolí se začala velmi měnit. Bylo to skoro, jako by všichni čekali, že ho musí opustit, ale protože mu dala šanci, najednou se začalo mluvit o hříchu Teda a Gayle. Najednou ani ona nebyla vítaná v církvi, kterou pomáhala založit, najednou se z ní, oběti, stal viník. Byl to zajímavý přerod, který rozšířil hřích přeneseně i na ni, přestože v tom, co udělala, se dá najít vskutku Kristův druh milosti: dostáváme to, co si zcela nezasloužíme, a nedostáváme to, co si opravdu jasně zasloužíme. Proč je tak snadné o milosti kázat, ale je tak těžké ji žít? Je to proto, že milost je opravdu skandální. Milost je nepopsatelná. Milost dává naději tam, kde si hřích zasluhuje trest. Milost vidí krásu ve špatnosti. Milost je myšlenka, která zcela změnila svět karmy, kde máš to, co si zasloužíš.

Z teologického hlediska je milost přitažlivé téma: jsme rádi, že se dá aplikovat na nás, protože si uvědomujeme, že kdybychom měli dostat to, co si zasloužíme, odešli bychom přinejlepším s prázdnou, nebo spíše by nám bylo pořádně naloženo. Jenže, v praktickém životě většinou věříme spíš v karmu než milost. Samozřejmě, o karmě nemluvíme, jsme přece křesťané a karma je princip východních náboženství. Raději tomu říkáme spravedlnost nebo zodpovědnost. Prostě, když si máme v praktickém životě církve vybrat, tíhneme spíše k zákonictví než k milosti. Raději ustanovíme seznam pravidel a vyžadujeme jejich naplňování pod rouškou volání ke svatosti. Všimli jste si, že tyhle seznamy se průběžně mění v každé generaci? Všimli jste si, že skoro vždy je tvoří lidé, kteří zrovna v těchto věcech problémy nemají? Všimli jste si, že v další generaci pak titíž lidé, kteří tvoří nová pravidla, porušují pravidla předchozí generace, které odmítají jako zákonictví, a přitom vytvářejí zase novou formu stejného zákonictví? Svatost je samozřejmě důležitý princip Bible, ale proč ve sporu mezi svatostí a milostí téměř vždy vyhraje svatost, často přetransformována do pouhých pravidel? Proč je tak jednoduché Gayle Haggard odsoudit, místo, abychom ji ocenili za její kristovský postoj k hříchu jejího muže? Proč se nám zdá, že její rozhodnutí zůstat znamenalo snížit nebo legalizovat jeho hřích?

Pozorný čtenář Bible ví, že přesně tohle vytýkali Ježíšovi: Jí s hříšníky, tedy legalizuje jejich hřích! Vždy mi připadá vtipné, jak si někteří čtenáři Bible představují, že Ježíš na tu hostinu sice přišel, ale určitě se tam štítil jejich viditelného hříchu, jejich pitek, jejich ne moc zakrývajících oblečení, jejich hloupých řečí; a pak, ve správný čas, nejlépe těsně po jídle, jim vyhlásil evangelium spravedlnosti a pokání! Fakt? Tohle si opravdu někdo o Kristu myslí? Proč si to vlastně myslíme? Mám za to, že je to proto, že milost je v jádru neuvěřitelná, skandální, nepohodlná, a jak říkají anglicky mluvící, milost je „messy“ (tedy chaotická nebo špinavá). Chcete spořádanou církev, kde všechno jde v pořadí jak má (nejprve si člověk uvědomí, jaký je hříšník, pak činí pokání a pak zakusí odpuštění a Boží lásku)? Pak do ní rozhodně nezvěte opravdového Ježíše. Spokojte se s karmou. Spokojte se se zákonem. Spokojte se s pravidly svatosti. Ale hlavně nechtějte být církví plnou milosti a pravdy zároveň.

Jedna z krásných věcí, které si musíte všimnout, když čtete v Bibli evangelia je to, že lidé, kteří vůbec nebyli jako Ježíš, ho měli opravdu rádi. A navíc, vypadá to, že Ježíš měl rád lidi, kteří vůbec nebyli jako on. Ježíš přišel, aby zjednodušil cestu k Bohu, aby vysvětlil, jak funguje vztah s ním a tebou jako jednotlivcem. Ježíš nepřišel založit nový etický řád nebo vymyslet křesťanskou morálku. To udělali lidé později. Ježíš přišel jednoduše. Krásně to lze vidět na příběhu celníka Matouše. Jak možná víte, Řím prodával práva na výběr celních a daňových poplatků ve všech zemích, které si podrobil. Římský občan si koupil licenční právo vybírat daně v určitém teritoriu, najal si místní lidi, a začal vybírat poplatky. Vlastně si takový člověk zorganizoval firmu ve stylu multilevel marketinku, kdy různí lidé vybírali poplatky za cokoliv, část si mohli nechat, a zbytek předávali výše, ti zase výše, a tak dále. Místní lidé byli výběrčími, a přidávali k poplatku další sazbu, kterou si nechávali. Byli to ale lidé stejných národů, jako ti, od kterých vybírali. Jinými slovy, stali se konstantní připomínkou vojenské poroby a byli považování za kolaboranty s okupační silou. Stali se naprosto vykastovaným jedincem. Nemohl jít do synagogy, byli ceremoniálně nečistými, nikdo se s nimi nebavil (kromě jiných celníků), lidé se jich báli a zároveň jimi pohrdali). Byl to hodně nešťastný život, který sice přinesl hodně peněz, ale žádnou lásku. Pro typického obyvatele Izraele, celníci byli úplnou spodinou společnosti. Tak hlubokou, že pro ně vymysleli vlastní kategorii hříšníků. Mohli jste být vrahem, zlodějem, násilníkem, bít své děti nebo lhářem, a spadali jste do kategorie hříšníků. Celníci však nikoliv, ti měli svou vlastní kategorii. Matouš byl celníkem, a byl součástí této spodiny. A právě k takovému člověku se vydal Ježíš, určitě následovaný svými učedníky, kteří si šeptali pod vousy: Koukejte se, další židovský zrádce. Co ale řekl Ježíš? Matouš 9:9 Řekl mu: "Pojď za mnou," a on vstal a šel za ním.

Umíme si představit, co asi řekl Petr: Ježíši, promiň, co jsi mu teď řekl? Hm, právě jsem ho pozval, aby se k nám přidal. Cože?!? Ježíši, poslyš, já jsem se svými bratry opustil legitimní rybářskou firmu, ale tenhle chlapík je nečistý, a pokud se s ním budu stýkat, budu i já rituálně nečistý, a to se mi moc nelíbí. Požádat Matouše, aby byl následovníkem rabína? Aby měl tak prestižní pozvání? Vždyť je to zrádce, vždyť je horší než hříšník. Veřejně zapřel národ, Boha, synagogu, a je mu to jedno! A ty ho zveš stejně jako nás? Tak s tím máme velký problém! Ježíš žádá Matouše, aby ho následoval. Nechce po něm změnu, nechce po něm rituál, nechce po něm nic jiného, než aby se jen zvedl, a šel za ním. Ježíš samozřejmě mohl vytáhnout celý seznam věcí, které Matouše nedělal správně, ve kterých hřešil, a proč si vůbec nezaslouží respekt a lásku, a co má změnit. A měl by úplnou pravdu. Místo toho Ježíš říká jedinou věc, a to je: Pojď za mnou. Takhle to vždycky začíná. Stačí jen následovat. Lidé tě mohou odsoudit, a mohou chtít, aby ses změnil nebo se alespoň cítil mizerně. Ježíš však říká: Následuj mě.

Na tomto místě bychom mohli namítnout, že se Matouš přece změnil, stal se koneckonců jedním z apoštolů, a že změna je nezbytnou součástí následování Krista. Samozřejmě, my ovšem známe celý Matoušův příběh, protože se na něj díváme uceleně s odstupem zpět, ale zkuste si představit pocity Ježíšových učedníků v tom konkrétním momentu: oni nevěděli, že se Matouš změní, oni nevěděli, co a jak Bůh zamýšlí. Právě to byl pro ně skandální rozměr milosti. Kdyby měli lidé pocit, že Ježíš naznačuje pozdější změnu, neměli by potřebu se urážet. Oni se však urazili právě proto, že jim nepřišlo, že by Ježíš Matouše ke změně cíleně vedl. Matoušova změna se stala tak trochu mimoděk: když jsi s Kristem a následuješ jej, děje se sama. Petr později tento koncept popisuje slovy, že když se přibližujeme ke Kristu, který je živým kamenem, i my se stáváme živými kameny (1. Petrova 2:4-5). Ježíšova blízkost proměňuje. Když ovšem zdůrazňujeme potřebu změny hned u volání k následování, nebo snad dokonce ještě před následováním, začínáme si budovat právě to zmíněné zákonictví – tedy zakódovanou touhu to dělat sám. Pak je křesťanství jen dalším produktem „self-help“ hnutí. V tomto smyslu Ježíš změnu po Matoušovi nechtěl. Cítíme-li se v tom nepohodlně nebo nás to pohoršuje, je to přesně ten pocit, který měli Ježíšovi následovníci i pozorovatelé v takovýchto situacích.

Kdybychom neznali celý příběh, jak bychom odhadli, kam má Matouš Ježíše následovat? Možná do synagogy nebo chrámu, aby si dal konečně vztah s Bohem do pořádku. Nebo na malou skupinku, kde si sedneme do kruhu a ukážeme Matoušovi konečně, v čem všem hřešil. Začneme třeba desaterem a půjdeme dál podle abecedního seznamu hříchů. Kam si myslíme, že Ježíš s Matoušem šel? Matouš 9:10 Když pak Ježíš stoloval v jeho domě… Ježíš pozval Matouše, aby ho následoval… do jeho vlastního domu, kde pro něj zorganizoval párty. Kdo na jeho mejdan přišel? Ti sami lidé, kteří by přišli na tvůj mejdan. Jsou to ti, co mají párty rádi. Takoví lidé přišli na párty k Matoušovi, protože to byli jediní lidé, které znal. Matouš 9:10 Když pak Ježíš stoloval v jeho domě, přišlo tam mnoho výběrčích daní a různých hříšníků a stolovali s Ježíšem a jeho učedníky. Jít k celníkovi domů? V učednících to vře: Ježíši, budeme také nečistí. Vidíš to? Pozval jsi ho k následování, a teď následuješ ho do jeho domu! Tohle je pravý příběh Ježíše. Tohle je pravý příběh křesťanské víry. Lidé, kteří vůbec nebyli jako Ježíš, ho velmi milovali, a on měl rád je. Není divu, že tolik kamarádů ze spodiny přišlo k Matoušovi na párty! A Ježíš je tam rád.

Farizejové byli pobouření! Ježíšova odpověď? Matouš 9:10 Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a přemýšlejte, co znamená: Chci milosrdenství, ne oběti. Ježíš říká jasně, že přišel pro lidi, kteří ve svých momentech upřímnosti vědí, že něco v jeho životech je špatně, a kteří vědí, že jsou nemocní. Jejich manželství, finance, soukromí, život, to vše je nemocné. Tihle lidé vědí, že potřebují zachránit. Snaha se zlepšit a změnit jim nepomáhá. Potřebují Spasitele. Tento Spasitel, tak jiný, než bychom čekali, se ti dívá přímo do očí a říká: Pojď za mnou! Nic víc, nic míň. Právě to je dokonalý skandál milosti. Taková milost bolí, uráží, je nepohodlná, nepříjemná a na první pohled zavádějící, ale právě taková milost reflektuje Boha, který dává zcela extravagantně, a který milostí vnesl chaos do světa karmy a úplně jej tímto bláznovstvím převrátil naruby.

(Psáno pro Život víry 5/2012)

Praktický ateista: Jediná věc!

Vítám vás u druhého dílu seriálu Praktický ateista, ve kterém se zamýšlíme nad tím, zda existuje a jak vypadá ateismus 2.0 (křesťanská verze). Minulý týden jsme si ukázali, že křesťanský ateista je někdo, kdo věří v Boha, ale žije tak, jako by Bůh nebyl. Je to někdo, kdo sice může mít pusu plnou správných doktrín, může se modlit, může o své víře mluvit, ale v praxi s Bohem počítá jen tehdy, když něco od něj potřebuje. Jinak se spokojí s Bohem v kapse, který se mu v praktickém životě moc neplete do cesty. Jakou ovšem máme alternativu? Alternativou je skutečně Boha znát. Křesťanský ateista může v Boha věřit, ale učedník Krista jej zná. Jenže, znáš ho? A svědčí tvůj život, že ho znáš? Jak můžeš vědět, že znáš Ježíše? Apoštol Jan tvrdí, že můžeme vědět, že ho známe podle toho, zda dodržujeme jeho přikázání. Ježíš opravdu dal přikázání, na kterém trvá. Řekl ale jen jedno nové přikázání, a to je přikázání všech přikázání. O něm si povíme dneska víc, a gratuluji všem, kdo jste poctivě hledali, co to je.

Minulou neděli jsem hodil jeden výrok z předchozího kázání na twitter a okamžitě jsem dostal reakce od ateistů z celého světa. Je to skoro legrace, vždy když napíšu blog nebo tweet na téma ateismus, sex či evoluce, strhne se bouře reakcí. Někteří z reagujících byli velmi důslední a doslova s náboženským zápalem mě přesvědčovali, že se pletu (taky často podsouvali, že o tom nic nevím). U některých z nich se mi pak vybavila poslední věta z oné knihy Alaina de Bottona Náboženství pro ateisty: Bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství, kterou jsem tady ukazoval minulý týden. De Botton tam napsal: „Náboženství je příliš užitečné, vlivné a inteligentní, než by se mohlo zcela přenechat věřícím.“ Nemohu si pomoct, ale právě náboženský zápal, se kterým někteří ateisté bojují proti, podle svého názoru, tmářství, je pro mě dobrým důvodem věřit, že Bůh existuje. V teologii cesty, kterou jsem před týdnem nastínil, je Bůh vědomě nebo nevědomě v centru každého lidského života, a lidé se buďto vymezují směrem k němu (hledají ho ať už přímo nebo ve věcech, které ho reprezentují), nebo od něj (bojují proti němu a všemu, co reprezentuje). Christopher Hitchens upřímně nenáviděl mnoho křesťanů, ale sám s povzdechem souhlasí, že náboženství prostě nezmizí. Jak nakonec píše profesor Alister McGrath v knize Proč Bůh prostě neodejde, právě novému ateismu můžeme být vděčni za vlnu lidí, kteří se o víru nezajímali vůbec, ale hněv naštvaných „militantních“ ateistů je přiměl začít studovat pro a proti víře, a nakonec k ní došli podobně jako kdysi ateistický profesor literatury, který se stal jedním z nejuznávanějších křesťanských autorů všech dob, C.S. Lewis. Protože naším primárním tématem je ateismus 2.0 (křesťanská verze), ne ateismus jako takový, opustíme tuto část Lewisovým výrokem: „Ateismus je nakonec příliš jednoduchý. Pokud vesmír nemá smysl, nikdy jsme neměli zjistit, že nemá smysl.“

Pokud se díváte na genezi této nové vlny ateismu, patří mezi ně dvě skutečnosti: tou první je fakt, že náboženství pořád nemizí, místo toho nikdy v historii lidstva se nehlásilo tolik lidí k nějaké formě nějakého náboženství. Přinejmenším od osvícenství totiž většina západních intelektuálů předvídala smrt náboženství stejně dychtivě, jako starý Izrael očekával mesiáše. Sociální vědci prorokovali triumf rozumu nad pověrou. Tehdejší významné postavy tvrdili, že budou žít natolik dlouho, že ony samy, nebo alespoň jejich děti a vnoučata, budou žít v době, kdy vysvitne nová éra, ve které budou překonány infantilní náboženské iluze. Jenže generace za generací přicházely a odcházely, a náboženství se tady stále drží, a v posledních desetiletích naopak jeho přítomnost ve světě roste. Zatímco v některých částech světa sekularizace roste, v jiných naopak roste náboženství. To tyto ateisty samozřejmě znervózňuje. Ale pak je tady druhý důvod, proč se k nim připojili i lidé, kteří to naopak s křesťanstvím vzdali. Tím druhým důvodem je samotná existence křesťanského ateismu. Jinými slovy, lidé v západním světě začali odmítat Krista ne kvůli němu samotnému, ale kvůli křesťanům. Stačí, abyste se podívali na jakékoliv webové stránky na internetu, které kritizují křesťanství. Křesťané jsou tam popisováni jako neustále se hašteřící, diskusi nepřipouštějící, peklo hříšníkům (tajně) přející, mozek vymývající, homofobní jedinci. Nemusíme souhlasit s touto charakteristikou, nebo alespoň se všemi jejími body, ale právě tyto charakteristiky způsobují, že se mnozí lidé s touto skupinou nechtějí identifikovat. Má to až podobu „Ježíš ano, ale církev ne“, jak o tom pojednával v Americe časopis Newsweek. 

Proč tito lidé nemají problém s Ježíšem, ale s církví? Protože je v ní příliš mnoho křesťanů, ale málo učedníků Krista. Pokud by totiž lidé v církvi skutečně znali Krista, pak by, slovy Jana, dodržovali Ježíšovo přikázání. A to by změnilo úplně všechno, dokonce i dějiny této země. Křesťanští ateisté se totiž spokojí jen s návštěvou církve, ale učedníci budou chtít imitovat svého Mistra!

Myslím si, že teď už jste zcela připraveni na to, abych vám řekl, co je Ježíšovým přikázáním! Zkusíme se dostat přímo do té situace, ke stolu s Ježíšem. V tomhle rozhovoru mluví Ježíš přímo ke svým učedníkům. Mluví k nim o přikázání, která mají dodržovat. Ne, nezmiňuje ono slavné Desatero, ani nedává nové seznamy, ale jen tuhle jednu jedinou věc. Tahle jediná věc je natolik závažná, že kdybychom se jí řídili, svět, naše země, naše historie a naše životy by vypadaly zcela jinak. Tohle jsou Ježíšovy poslední Velikonoce. Jidáš je už pryč na cestě ho prodat, už je po večeři a po tom zvláštním příběhu o umytí nohou. Ježíš ví, že má poslední okamžiky se svými učedníky a proto má čas na poslední a nejdůležitější věc, kterou jim chce říct. 

Jan 13:33-35 Moji drazí, ještě na kratičko jsem s vámi. Budete mě hledat, ale říkám vám, co jsem už řekl Židům: Jdu tam, kam vy nemůžete. Myslím si, že mu do toho skočil Petr (ten skočil vždy do všeho): Jak to myslíš, že nemůžeme s tebou jít? Já s tebou půjdu kdekoliv! Položím za tebe život! Hele, a Ondřej s tebou jde? Protože jestli jde on, tak já taky. Ale Ježíš pokračuje: Dávám vám nové přikázání: Milujte jedni druhé. To ale nevypadá na nové přikázání, ne? Vždyť to máme ve Starém Zákoně, a dokonce i Ježíš sám to přece řekl dřív. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Pamatujete si, jak jsem vás miloval? Pamatujete na to, jak jsem potkal Matouše? Matouši, ty jsi byl zrádce? Petře, pamatuješ si, jak jsme potkali poprvé Matouše? Jak ses ošíval se s ním vůbec seznámit, protože to byl přesně ten hříšník, před kterým tě maminka vždycky varovala? Jaké tiky jste měli z toho jít na mejdan k Matoušovi kvůli své pověsti mezi zbožnými lidmi? Tak přesně takhle chci, abyste milovali i vy.

A víte, proč máte milovat tak, jak miluju já? Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým. Křesťané nemají být známí správnou doktrínou, ale láskou? Poté, co Ježíš řekl tak důležitou věc, tuhle jedinou věc, tenhle lakmusový papírek toho, zda jsi učedníkem Krista, se přihlásil Petr a řekl: Jan 13:36 Šimon Petr se ho zeptal: "Pane, kam jdeš?" Petře, copak jsi nedával pozor? Copak jsi nepochopil celou pointu příběhu? Ty mě zapřeš před středoškolačkou! Já ale nechci, abys šel tam, kam jdu já, já chci něco mnohem těžšího, než je jít tam, kam jdu já. Já chci, abys miloval tyhle lidi stejně, jako jsem je miloval já. Já chci, abyste měli takové vztahy a takové postoje, že lidé si řeknou: Podívejte se na ně, jak milují! Chci, abyste vytvořili komunitu charakterizovanou štědrostí, přátelstvím a přijetím natolik, že se stane zcela neodolatelnou. Chci, abyste vytvořili takové prostředí, aby lidé zvenku přišli do vaší přítomnosti a řekli se: Koukněte se, jak se chovají k sobě navzájem. Koukněte se, jaké mají manželství. Koukněte se, jak se chovají k dětem. Koukněte se, jak se chovají k chudým a nemocným. Takovým člověkem bych chtěl taky být! Nejsem si jistý, že bych chtěl být jedním z nich, ale doufám, že si moje dcera takového kluka vezme. Nesouhlasím s tím, čemu věří, ale chtěl bych mít takhle vychované děti. Podívejte se na ně, jak se k sobě chovají. Podívejte se, jak jednají s penězi, podívejte se, jak mluví pravdu, jak se nesnaží vymlouvat. Takové bych si chtěl najmout do své firmy.

Tohle je Ježíšovo jediné nové přikázání, které dává. To je mnohem více než být křesťan, tohle je skutečné následování Krista. Během té smrště minulý týden na twitteru se mě zeptal jeden ateista s adresou ProudAtheistUK, „kam že máme následovat Krista? Na kříž?“ Vlastně má pravdu. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele, řekl Ježíš. Umíte si představit, jak radikálně a úchvatně přitažlivě vypadá společenství milujících? Umíte si představit, jak neodolatelná je církev, kde lidé by za sebe položili život? Umíte si představit, jak úchvatné je, když někdo umírá sám sobě a žije pro jiné? Umíte si představit, jak by vypadalo, kdybychom se rozhodli milovat lidi okolo sebe tak, jako je miloval Ježíš? Poslechněte si, co o nás napsal jeden mladý člověk, který nás navštívil asi pětkrát tady v Elementu, na otázku „Co se vám na Elementu líbí nebo naopak nelíbí?“: „Hodnotím pouze z těch pěti nedělí, na kterých jsem byl: 1. Mnoho kultur a ras na jednom místě bez jediného problému! 2. Pozitivní a radostný přístup k životu. 3. To, jakým způsobem přistupují k lásce a partnerství (jediné mínus je ten sex). 4. Otevřenost a zapálenost pro věc.“

Jak tedy miluje Ježíš? Koho jiného se zeptat, než Jana, který byl Ježíši nejblíže. Víte, apoštol Jan byl jediný Ježíšův originální učedník, který zestárl. Všichni ostatní byli zabiti. Petr byl ukřižován, podle tradice hlavou dolů, Matouš byl upálen, Pavel byl popraven, Jakub, bratr Ježíše ukamenován. Všichni byli pryč a z té první generace zbýval už jen Jan, starý muž. Tento muž napsal na konci svého života několik dopisů, kde mohl napsat, co chtěl. Rozhodl se napsat, o čem to celé vlastně doopravdy bylo. 

1. Jan 4:7-11 Milujme jedni druhé, milovaní - vždyť láska je z Boha. Každý, kdo miluje, se narodil z Boha a zná Boha. Kdo nemiluje, nezná Boha - vždyť Bůh je láska. V tom se projevila Boží láska k nám, že svého Syna, toho jednorozeného, poslal Bůh na svět, abychom skrze něj získali život. V tom je láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh takto miloval nás, musíme i my milovat jedni druhé. Víte, co to znamená? Každý na tomto světě je někdo, koho Bůh miluje. Tvá tchýně, šéf v práci, učitel, dokonce i spolužáci. Dokonce i ta paní za na poště přepážkou. Jak tedy miloval Ježíš? Určitě nemiloval, aby tě dostal tam, kde tě chce mít. Nezkoušel to s tebou na týden nebo měsíc a pak to vzdal, když to nefungovalo podle představ. Ježíš miloval bezpodmínečně. 

Jan pak ještě dodává 1. Jan 4:18-19: V lásce není žádný strach. Láska, jež došla naplnění, zahání strach pryč, neboť strach přináší muka. Kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění. My milujeme, neboť on první miloval nás. Pokud milujeme, pak se nebojíme. Nebojíme se o své místo, nebojíme se o svůj hlas, nebojíme se o svou pověst. Láska zahání strach, protože láska je zaměřená na druhého. Jak tedy miloval Ježíš? Odvážně! Pokud chceš zjistit, co Ježíš myslel, když něco říkal, podívej se na to, co Ježíš dělal. Lidé bez lásky jsou až moc často těmi nejvystrašenějšími lidmi okolo nás. Opravdová láska se nebojí, naopak strach zahání, a je tedy charakterizována odvahou. Odvahou zlepšit život druhého. Odvahou odpustit. Odvahou neodsoudit. A odvahou se obětovat.

Praktický ateista: Teologie místa versus teologie cesty

V minulém postu v úterý jsem napsal, že stejně jako sledujeme snahy o užitku náboženství bez Boha, můžeme sledovat také tendenci víry, ve které Bůh není potřeba. Zkrátka něco jako ateismus 2.0 (verze pro křesťany). Křesťanský ateista je někdo, kdo věří v Boha, ale žije tak, jako by Bůh nebyl. Kde se ale stalo, že slovy apoštola Pavla jsou mezi námi lidé, kteří prohlašují, že znají Boha, ale svými skutky to popírají? Možná to začalo změnou názvu. První následovníci Krista si neříkali křesťané, věděli jste to? Slovo „křesťan“ jim bylo přiřknuto jejich nepřáteli, podobně jako my říkáme příslušníkům Svědkům Jehovovým prostě „jehovisté“. Pro nepřátelé církve to byli zkrátka ti, co furt mluví o Kristu, jsou to prostě „kristovci“. Jak si ale říkali následovníci Krista? Říkali si učedníci: byli zkrátka někdo, kdo následují „tu Cestu“, kdo imitují svého Mistra. Najednou se z nich ale stali věřící, kde se důraz přesunul z imitování Krista na správnou doktrínu (hlavně správně věřit), což jen přichystalo cestu k hádkám a válkám ohledně správných doktrín. Věřit správně je samozřejmě důležité (všichni známe lidi, co věří hloupostem, třeba že zdědili milion a když pošlou deset tisíc kaček na konto do Hong Kongu, pak jim z Nigérie přistanou peníze, které zdědili v Austrálii). Jenže Kristovi učedníci měli být známí něčím jiným, než správnou doktrínou, že? 

Právě proto, že si následovníci Krista neříkali křesťané, v Bibli chybí definice toho, co to vlastně křesťan je a není. Díky tomu dneska najdete křesťany na všech stranách politických sporů, a ve všech životních stylech. Paradoxně, i klasický český agnostik, když přijede do jiné kultury, kde se ho zeptají na jeho víru, řekne, že je křesťan, a to jen proto, že pochází z historicky křesťanské země. Pak se stávají velmi legrační situace, jako když jedna paní, o které píše Mariusz Szczygiel ve své knize Udělej si ráj, což je kniha o českém ateismu, tvrdí, že je ateistka, ale přitom dodržuje Desatero. No, to tedy nedodržuje! První přikázání je: Neměj žádné bohy kromě mne. To by mě zajímalo, jak to ateista dokáže! Slovo „Desatero“ se prostě stalo etickým a kulturním klišé.

Pokud slovo křesťan ztratilo vnitřní náplň, jakou máme alternativu? Alternativou je skutečně Boha znát. Křesťanský ateista může v Boha věřit, ale učedník Krista jej zná. Správná víra není totéž jako osobní poznání. V jádru se dá říct, že se na naši víru můžeme dívat dvěma způsoby: jako teologii místa (kde věříme správným věcem) nebo teologii cesty (kde kráčíme správným směrem). Teologie místa se soustřeďuje na to, co už víš; teologie cesty na poznávání. Teologie místa na to, co máš; teologie cesty na to, co sdílíš. Teologie místa je pasivní, teologie cesty je aktivní. Teologie místa svádí jen k návštěvě církve, k náboženským úkonům a tomu, že přijímáš službu jiných; teologie cesty k tvořivosti a k ochotě sloužit a prakticky žít lásku k lidem. V teologii místa se soustřeďujeme na to, abychom měli pravdu a pointu, abychom se vymezili vůči těm, kdo na našem místě nejsou. V teologii cesty se rozhodujeme pro milost, která je skandální a jak říkají angličané, je „messy“. Ježíš byl plný milosti a pravdy. Mezi těmito dvěma póly je tenze, napětí, ale právě tohle napětí pomáhá Kristovým následovníkům jít na cestě, objevovat, sloužit a být pokorný.

Vztah s Bohem je cesta, ne místo. Někdy si Kristovi následovníci mylně myslí, že víra je hlavně o destinaci: dosáhnout zaslíbení a dostat se do nebe. Jenže křesťanství je mnohem více cesta než destinace. Vždyť původní název křesťanství nebylo „křesťanství“, ale Cesta, protože vycházeli z Ježíšových slov, že On je ta Cesta, Pravda i Život. Zároveň tím vyjadřovali, že víra v Boha je proces, ne událost. Každý z nás je někde na své cestě životem a vědomě nebo nevědomě se vymezuje vůči Bohu. Někteří lidé s Boží existencí bojovali vědomě, jiní chtějí zaplnit prázdnotu, kterou cítí, ale neví, odkud pramení. Obě strany podvědomě uznávají Boha v centru a vymezují se vůči němu. Dá se říct, že Bůh je v centru a každý člověk je na cestě k němu nebo od něj, ať už vědomě nebo ne. Svým způsobem nezáleží na tom, kde se právě na své cestě nachází. Mnohem více záleží na tom, kam směřuje. Zda k Bohu nebo od něj. Někdy definujeme víru jako událost: „Uvěřil jsem“, ale když se podíváme podrobně, uvidíme, že ve skutečnosti se víra skládá z mnoha malých kroků poznávání, obdivu, pochopení, rozhodnutí a potvrzování. Je to cesta, ne událost. Dokonce i to, že jste dnes tady v církvi, ukazuje na to, že jste se vydali na cestu k Bohu. Někteří jste k němu hodně blízko, jiní jste ho sotva začali objevovat. To je v pořádku. Ježíš někdy řekl lidem, kteří se na cestu objevování vydali: Nejsi daleko od Božího království. Důležité ovšem je, abys Boha objevoval s očima upřenými na Ježíše, protože jádrem víry, života, a cestou k Bohu, je on sám. Ne naše zážitky, ne zázraky, a dokonce ani ne vyslyšené modlitby. Jádrem víry je historická osoba Krista.

Jenže, znáš ho? A svědčí tvůj život, že ho znáš? Můžeš v Ježíše věřit, ale znáš ho? Znáš ho natolik, že chceš žít pro něj a sloužit mu se vším, co máš? Jak můžeš vědět, že znáš Ježíše? Apoštol Jan znal Ježíše jako málokdo. Měl dokonce přezdívku „učedník, kterého Ježíš miloval“. Byl s Ježíšem ve všech významných chvílích od hory proměnění až po ukřižování a vzkříšení. Zkrátka, pokud by nám někdo měl říct, co to znamená znát Krista, a jak to poznáme, že ho někdo zná, na to je Jan opravdovým expertem. (1. Janova 2:3-6) Jak můžeme vědět, že ho známe? Podle toho, zda dodržujeme jeho přikázání. Kdo říká: "Znám ho," a přitom se nechová podle jeho přikázání, ten je lhář a není v něm pravda. Kdo ale zachovává jeho slovo, v tom se láska k Bohu opravdu naplnila. Podle toho se pozná, zda jsme v něm. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít, jako žil on. 

Možná si teď říkáš: Vidíš, ale tady Jan píše o tom, že musíme dodržovat Ježíšovo přikázání, pokud ho doopravdy známe! Takže přece jen je víra v Krista plná pravidel! Počkej ale trochu. Ježíš opravdu dal přikázání, na kterém trvá. Řekl ale jen jedno nové přikázání, a to je přikázání všech přikázání. Víš co to je? Dám ti to jako domácí úkol a příští týden si ukážeme, co to Ježíšovo přikázání je a co znamená pro nás. Pro dnešek si řekneme to, že ateisté možná oceňují některé oblasti náboženství, ale ty můžeš být mnohem více než náboženský člověk. Můžeš se rozhodnout vydat na cestu, a stát se opravdovým učedníkem, místo abys byl jen věřícím; můžeš být následovníkem Krista místo jen křesťanem. Budeš žít přesně podle toho, že Bůh existuje!

Praktický ateista: Ateismus 2.0 (verze pro křesťany)

Pokud sledujete různé trendy v západním světě, určitě jste si všimli v poledních deseti letech nástupu něčeho, čemu se říká „neoateismus“. Je to něco jako nová vlna ateistů (kteří povstali v reakci na stále rostoucí procento nábožensky smýšlejících lidí po celém světě), a kteří jsou proslulí svými militantními postoji, vetkanými například do knih jako Boží blud, nebo Bůh není velký s podtitulem O tom, jak náboženství všechno ničí, a dokonce až skoro ponáboženštěním ateismu. V českém vydání Božího bludu dokonce napsali dva známí čeští ateisté doslov, ve kterém autora jeden z nich nazval zakladatelem nového ateistického náboženství, a druhý dokonce přidal, že je to tak militantně napsaná kniha, že kdyby náhodou potkal autora na ulici a zrovna šlo kolem náboženské procesí, ostentativně by se procesí zúčastnil a pomohl nést nebesa. Základní premisy nových ateistů jsou dvě: (1) Bůh zcela určitě není. (2) Nenávidím ho. 

Proto jsem se musel zasmát, když jsem v knihkupectví objevil tuto knihu, která se jmenuje Náboženství pro ateisty: Bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství. Alain de Botton tam píše, že samozřejmě neexistuje žádné pravdivé náboženství pocházející od Boha, ale že se sekulární společnost dosud obratně nevypořádala se základními potřebami, kteří řeší náboženství, což jsou podle de Bottona „potřeba žít s ostatními v souladu navzdory hluboce zakořeněným sklonům k sebestřednosti a násilí; a potřeba se vypořádat s utrpením plynoucí z toho, jak snadno nás zasáhne profesní selhání, napjaté vztahy, smrt blízkých, stáří a smrt.“ Po zbytek knihy se pak snaží udělat jednu věc: oddělit náboženství od Boha. Zkrátka, ponechat si užitečné sociální a vztahové vazby, krásu plynoucí z umění a dobročinnost, ale přitom nebýt svázán vírou v Boha. Hm, to je velmi zajímavý pokus, který si chce nechat formu, ale ne obsah. Chcete ovoce ze stromu, který jsme podťali. Chcete sluneční svit v zatemněné místnosti. Ale budiž. Hodně štěstí.

Pak mě ale napadlo, že pokud existuje náboženství pro ateisty, co když existuje naopak ateismus pro křesťany? Co když se snažíme mnozí o totéž, o co se pokouší de Botton z druhé strany? Co když chceme výhody víry v Boha, ale ne Boha samotného? Může naše víra být verzí křesťanského ateismu? Možná vám to připadá přitažené za vlasy, ale věděli jste, že jeden z důvodů, proč Římané neměli rádi následovníky Krista, bylo jejich názor, že křesťané jsou ateisty. Zkuste se nad tím zamyslet. Ve světě, kde lidé věří v panteon bohů, přicházejí lidé, kteří tvrdí zcela odlišný příběh. Příběh o jediném Bohu, který je ve třech osobách, a jedna z těchto osob přišla na zem v podobě člověka, aby zemřela za hříchy všech lidí. Hm, zajímavá filozofie, si řekli. Ale kdo jsou vaší kněží? Žádné nemáme, řekli následovníci Krista, všichni jsme královské kněžstvo, nikdo nás před Bohem nezastupuje, můžeme k němu přicházet přímo. Aha, a kde máte aspoň chrámy? Žádné nemáme, řekli následovníci Krista, protože my jsme chrámem Ducha svatého, který žije v nás, a proto Bůh nepřebývá v budovách zhotovených lidskou rukou. Teda, jenže když nemáte chrámy, kde tedy děláte oběti za své hříchy? Neděláme, odpověděli následovníci Krista, Ježíš, Boží Syn, byl obětí jednou provždy a navždy všechny oběti ukončil, protože se stal obětí i knězem zároveň. No, ale pokud nemáte chrám, kněze ani oběti, a navíc věříte v jednoho Boha, pak jste vlastně ateisti! To je z našeho dnešního pohledu hodně úsměvný názor, že?

Jenomže, co když křesťanský ateismus opravdu existuje a vypadá jinak, než debata o chrámech, kněžích a obětech? Mimochodem, po několika stovkách let se žel i do křesťanství tyto věci vetřely zadními dveřmi, a dnes dokonce někteří lidé označují církve bez kostela za sekty. Ještě, že je neslyší první generace křesťanů, kteří se 300 scházeli přesně tam, kde se dalo. Dnes žel můžete mít všechny vnější znaky všech náboženství: chrámy, kněze, oběti, pravidla, a přesto se chovat jako praktičtí ateisté. Vnější znaky náboženství totiž neuchrání tvé srdce od ateismu 2.0 (verze pro křesťany). Jak vypadá ateismus 2.0 (verze pro křesťany) v praxi? Křesťanský ateista je někdo, kdo věří v Boha, ale žije tak, jako by Bůh nebyl. Křesťanský ateista může o své víře dokonce i pěkně mluvit, může se modlit, může si vzpomenout na Boha vždy, když něco od něj potřebuje, ale jinak si vystačí docela dobře sám. Kdysi jsem to nazval touhou mít Boha v kapse. 

Tato myšlenka spočívá na faktu, že víra nestojí na vyslyšených modlitbách. Všichni si samozřejmě přejeme, aby se naše modlitby splnily, a chceme, aby Bůh zasáhl v náš prospěch v případě problémů, kvůli nahodilosti a nepředvídatelnosti života je však víra opřená o vyslyšené modlitby křehká a nestálá. Je to podmíněná víra, která je až příliš ovlivněna tím, co se děje v našem životě. Když se daří, říkáme si, že je to úžasné, co Bůh dělá; ale když se nedaří, říkáme si: „Kde je Bůh?“ Naše víra tak závisí na naší schopnosti vidět Boha v akci v okamžiku, kdy to potřebujeme. Ve svém důsledku je tato podmíněná víra vyjádřením podvědomé touhy Boha ovládat. Chtěli bychom, aby Bůh reagoval na naše potřeby způsobem, jakým chceme my, a v čase, který se nám hodí. Chtěli bychom mít kapesního Boha, kterého vytáhneme z kapsy kdykoliv se nám to hodí, ale zase ho zandáme, kdykoliv se nám to nehodí. Takový Bůh se nám do života neplete moc často (chceme dělat věci, u kterých si někdy Boží přízní moc jistí nejsme), ale zároveň je vždy aktivní v okamžicích potřeb a krizí. Bůh v kapse je krásná odpověď na naše touhy. Je jako automat na kafe: hodíme tam modlitbu a vypadne zdraví, požehnání, prosperita, skvělé manželství, hodně přátel, dobrá práce, …cokoliv potřebujete.

Kde se vůbec touha po kapesním Bohu vzala? Kde se stalo, že slovy apoštola Pavla jsou mezi námi lidé, kteří (Titus 1:16) Prohlašují, že znají Boha, ale svými skutky to popírají? K tomu se vrátíme na tomto blogu ve čtvrtek.