Proměna | Obnovitel

Pravděpodobně jste si už všimli podtitulu série Proměna. Najdete tam heslo: Ježíš včera, dnes, zítra. Tato věta vychází z představy, že Ježíš není pouze historická postava, která žila a my se na ní dnes odkazujeme, ale že křesťané věří v Ježíše, který žije i dnes. Pro moderního člověka se může jednat o velice silné prohlášení. Moderní člověk je ochoten uznat, že Ježíš opravdu existoval (na tom se dnes také všichni relevantní odborníci a historici shodnou), možná je ochoten i připustit, že kromě nezpochybnitelného morálního profilu a skvělého vyučování skutečně dělal nějaké zvláštní nadpřirozené divy. Všechno se racionálně nedá vysvětlit, že? Ale že by byl živý? Není tedy překvapením proč poselství o vzkříšení z mrtvých byla tehdy a je stále i teď tolik kontroverzní a radikální částí křesťanství. Ale jen díky tomu věříme, že Ježíš, kterého jsme poznali v evangeliích, je dnes stále stejný: stále stejně radikálně miluje, stále stejně radikálně proměňuje životy, stále stejně uzdravuje. Víra v živého Ježíše byla dominantním rysem učedníků, těchto radikálních Ježíšových lidí, těchto křesťanů (slovo křesťan neodkazuje na křest, jak se v češtině zdá, ale na Krista). Proto také autor/ka biblického dopisu Židům napsal/a (13:8): Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky. Ježíš je stále stejný: proto je jeho radikálně inklusivní, nenásilná a přitom náročná povaha z evangelií stejná i dnes – stále následujeme Ježíše, který nás fascinuje svým vyučováním a chováním v evangeliích.

Tato věta ovšem znamená rovněž něco více než jen označení stejnosti. Je to prohlášení, že Ježíšova práce se rozkládá v minulosti, současnosti i budoucnosti. Jinými slovy, že je to proces. Platí to o našem spasení: Byli jsme zachráněni tím, co Ježíš udělal na kříži; každý den uvádíme ve skutek své spasení; a spasení se jednoho dne projeví plně při obnově světa. Platí to o uzdravení: Ježíš na kříž vzal i naše nemoci a slabosti; proto se dnes modlíme a zakoušíme momenty uzdravení; ale jednoho dne Bůh vymýtí každou nemoc, bolest a trápení. Je to proces od vlády temnoty, od hříchu a smrti k opravdovému a plnému životu, zdraví a vítězství. Zatím jsme si řekli, že v minulosti na kříži se stalo něco jedinečného a úžasného: Ježíš začal revoluci nového stvoření skrze své vítězství nad silami temnoty, která ovládali lidi skrze hřích a smrt. Lidé uctívali modly a přírodní síly a nevědomky skončili v pasti dehumanizace – tyto temné síly zotročily a nakonec zničili nejen individuální životy, ale také celé komunity a společnosti. I dnes vidíme, jak zlo v různých podobách dokáže ničit lidské osudy, města a národy. Kříž byl vítěznou zbraní nad těmito silami. Pak jsme si řekli, že Ježíšovo vzkříšení bylo prvním ovocem tohoto nového stvoření. Ježíš se stal Novým Adamem, zahradníkem nového světa: Ježíš dnes stále kultivuje naše srdce a srdce tohoto světa, a tak se nový život prolamuje do starého světa. Ježíš se nebojí umazat od lidských záležitostí. Ať je tvůj život jakkoliv zmatený nebo špinavý, Ježíš ho chce kultivovat. Proto, kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu nové! Dnes se podíváme na třetí část: na budoucnost. Podíváme se na to, co Ježíš teprve udělá. Budeme mluvit o dokonalé proměně. Budeme mluvit o něčem, co první křesťané nazývali naděje slávy. Slovy Pavla (Koloským 1:27): Kristus je ve vás! Ta naděje slávy!

Nevím, jestli je to definováno hollywoodskými katastrofickými trháky, ale téma konce světa nebo apokalypsy je dost populární téma s divokými představami katastrofického scénáře. Určitě jste nějaký katastrofický film viděli. A není to tak dávno, co se svět vážně obával katastrofických scénářů – například Y2K na konci devadesátých let. Málokdo si dnes přitom uvědomuje, že samotná představa konce světa je tu díky tomu, jak vnímáme dějiny světa. Můžeme to nazvat cyklické versus lineární vnímání dějin. Většina starověkého lidstva věřila v cyklické dějiny: vše se znovu opakuje, nic není nového pod sluncem, jsme jen loutkami na jevišti bohů. Hlavním symbolem cyklické civilizace je kolo. Kolo dějin se stále točí a opakuje. V této kultuře se nacházel Abrahám (onen bájný otec monoteismu), kterého Bůh povolal, aby vyšel ze své civilizace do země, kterou mu ukáže. Někteří historikové tvrdí, že ona jednoduchá věta v Genesis 12:4: Abram tedy šel, je nejúžasnější věta v celé starověké literatuře. Znamená totiž, že dějiny světa už nebudou nikdy stejné. Místo kola je přímka. Dějiny se staly lineárními. Pohybujeme se odněkud někam. Lidský osud se stává příběhem autonomního hledání smyslu. Máme nějaký cíl. Je tu nový prvek: mají-li dějiny svůj počátek, mají nutně i konec. 

Židé očekávali Boží vládu nad světem v nějaké formě teokracie. Věřili, že stejně jako se jejich praotec Abrahám vydal na cestu, nakonec oni jako jeho děti dojdou do cíle země, kde Bůh vládne. První křesťané tvrdili, že konec nastal s Ježíšem, že od chvíle jeho vzkříšení žijeme v posledních časech, které nezadržitelně spějí ke svému vyvrcholení. Jan dokonce napsal (1J 2:18): Drazí, je tu poslední hodina. Křesťané tedy byli od začátku ovlivnění očekáváním konce. Jejich představa apokalypsy ovšem nebyla temná a násilná. Jejich představa byla spojena s obnovou světa do původního nastavení, jako by hřích a smrt nikdy tento svět nepoznamenala. Čekali obnovu světa do podoby dobrého stvoření, tedy beze všeho, co systematické i osobní zlo dokáže. Jinými slovy, čekali na vykoupení stvoření. V jádru očekávání byl Ježíšův slib, že se vrátí znovu na tuto zemi jako právoplatný král, kterým již je. Možná si pamatujete, že minulý týden jsem zmínil, že po vzkříšení strávil Ježíš se svými učedníky 40 dní, učil je o Božím království a pak od nich odešel. Teologicky tomu říkáme Nanebevzetí, jako od slova, že odešel do nebe. Není důležité, jak si to představujeme, že to přesně proběhlo. Samotné nanebevzetí první učedníci nevnímali jen jako Ježíšův odchod, ale jako vyvýšení – tedy něco na způsob korunovace. První křesťané označovali Ježíše za jediného právoplatného krále světa. Nutně se tedy stali nepohodlnými v říši, kde si římští císařové brali pozici králů světa. Pro křesťany to znamenalo, že se stali subversivním hnutím odporu s heslem: Ježíš je Pánem, ne císař. Věřili, že od té doby Ježíš jako první zahradník nového stvoření kultivuje tento nový svět, aby jednou zcela pohltil starý svět. Jejich očekávání bylo spojeno s Ježíšovým návratem. 

Co podle nich udělá Ježíš po svém návratu? Po svém návratu obnoví svět do původní podoby – doslova tento svět znovuzrodí. Ježíš svým učedníkům řekl (Matouš 19:28-29): Amen, říkám vám, kteří jste mě následovali, že při znovuzrození světa, až se Syn člověka posadí na trůnu své slávy, budete i vy sedět na dvanácti trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo pro mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život. Ježíš vzkřísí mrtvé, bude soudit svět a obnoví všechno. Bude to svět bez bolesti, nemoci, násilí a války. Takový svět se nám dnes zdá jako utopie, ale právě to je křesťanská odpověď na zlo a utrpení. Křesťanská víra nenabízí jakousi blaženost po smrti nebo snad nutnost opakovat svůj život s tím, že se poučíme ze svých chyb. Nenabízí iluzi trvalého pokroku ani nenabízí myšlenku na celkové zhroucení vesmíru. Křesťanská víra nabízí něco mnohem lepšího a něco mnohem slavnějšího: proměnu vzkříšení. Ježíšovo vzkříšení tedy nebyl jen tak nějaký zázrak, začalo něco zcela nového, nové stvoření. 

Toto nové stvoření bude úplné až Bůh vzkřísí věřící v Krista k proměněnému životu. Vzkříšení bude spočívat v tom, že to budeš pořád ty, ne neosobní splynutí s vesmírem. Budeš ovšem dokonalou verzí sebe sama. Budeš dokonale zdravý, vždyť Bůh setře každou slzu z tvých očí. Budeš dokonale moudrý, poznáš plně, jak moc tě má Bůh rád. Ne, naděje věčnosti ti nenabízí tu unylou verzi nebeské blaženosti, kdy si lidé představuji, že se budou vznášet celou věčnost na obláčku, hrát na harfu a zpívat aleluja! Ani omylem! Blaženost nebude nuda, ale spíše výbuch kreativity, tvořivosti, krásy a pokoje. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal. Nebe uzavře se zemí věčné manželství. Nechápejte nebe jako místo, kam lidi jdou. Nebe je mnohem více jiná dimenze časoprostoru, který je velmi blízko, i když je neviditelný. Na věčnosti neviditelná opona oddělující nebe a zemi zmizí. Nebe se zemí budou tvořit jednotu, kde nebude chrám a místo uctívání, protože Bůh naplní všechno ve všem a centrem bude osobní, tělesná, přítomnost Ježíše. Ježíš tedy započal akt nového stvoření: nejprve začal s obnovou našeho srdce, aby nakonec obnovil zemi i nebe a v poslední fázi obnovil naše těla k dokonalosti, zdraví, a naplněnému životu navždy s ním. Slibuje, že započal proces celkové proměny a dřív nebo později, tvé smrtelné tělo bude pohlceno věčným životem, který funguje na moci jeho zmrtvýchvstání. To je konec světa, ale začátek nového světa.

Když někteří lidé mluví o konci světa, představuji si násilný konec, něco jako šílenou katastrofu. V průběhu času někteří křesťané začali řešit, zda se spíš nebude odehrávat útěk ze země - to je však spíše gnostický pohled - rozhodně ne křesťanský pohled na věc. Ježíšův návrat není o násilném konci světa, ale o konci násilného světa. Je to příběh o tom, že systémy světa poháněné temnotou se finálně zhroutí, a vysvobození započaté na kříži Velikonoc se stane zcela naplněným. Bůh bude bydlet se svým lidem. Setře jim každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly. Proto je čekání na Kristův návrat tak radostnou věcí a proto se církev modlí Maranatha!, což znamená „Pane přijď!“ Izajáš to předpověděl ve své prorocké knize, Jan to popsal v knize Zjevení, Petr hlesl ve svém dopise (2. Petrova 3:13) …my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti. Díváme se dopředu s nadějí. Podle Pavla zůstávají navždy víra, naděje a láska. Život bez víry nemá význam, bez lásky je zbytečný, bez naděje je to temná jeskyně, ze které není úniku. Víra se dívá dozadu (pamatujeme si, co pro nás Bůh udělal). Láska se týká přítomnosti. Naděje dosahuje do budoucnosti s radostným očekáváním proměny. Budoucnost je skvělá, někdy ovšem zapomínáme, že budoucnost začíná už dnes. Ježíš začíná obnovu tvého života už dnes – jakkoliv se může zdát, že jsi beznadějný případ. U Boha není nic nemožné!

Ten Ježíš, který je stále stejný včera, dnes i navěky, chce dokončit v tobě a s tebou to, co začal na kříži. Spasení není jen odpuštění hříchů a kultivace tvého života - je to plná obnova všeho, co má význam, vší krásy, a vší síly. První křesťané věřili, že tato slavná budoucnost je dílem Mesiáše Ježíše, který se stal právoplatným Králem světa. Proto ho uctíváme. Proto konáme bohoslužby. Proto mu sloužíme. Proto jako křesťané uctíváme Krista - není to jen přívěšek k mluvení o Bohu, není to jen jeden z bohů a není to jen prorok odkazující na Boha. Proto také apoštol Pavel napsal (1. Korintským 3:11): Nikdo nemůže položit jiný základ, mimo ten, který je již položen, a to je Ježíš Kristus. Uctíváme Krále, který je živý, aktivní, a který je stále stejný včera, dnes, zítra.

Proměna | Zahradník

Jedna z nejkrásnějších zmínek v Ježíšově příběhu zmrtvýchvstání je jeho první setkání po vzkříšení. Skoro vždy tuto zmínku přehlédneme. Vypadá totiž jako vtipná epizoda, jako chyba, ale ve skutečnosti je nabitá hlubokým, poetickým a duchovním významem. První, kdo se setkal se vzkříšeným Ježíšem byla Marie Magdaléna, jedna z jeho prvních následovnic. Stalo se to v zahradě a Marie si Ježíše spletla se zahradníkem. Jan to popisuje v 20:14-15: Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). „Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“ V domnění, že je to zahradník…!!! Jak si mohla splést Ježíše se zahradníkem? Proč zrovna se zahradníkem? A proč to Jan vůbec takhle napsal? Sleduje nějaký cíl? To jsou moc dobré otázky, a my se na ně podíváme, protože tohle je hluboká a krásná věc!

Nejprve se musíme vrátit o pár dní dříve na Velikonoce. Já vím, Velikonoce byly minulý týden. Většina slaví Velikonoce jen jeden víkend, ale ty překotné události, o kterých jsme mluvili, ještě neskončily. Podle svědectví apoštolů trávil Ježíš s nimi po vzkříšení z mrtvých 40 dní a učil je o Božím království. Lukáš o tom píše ve Skutcích 1:3: Těm také po svém umučení mnoha jistými důkazy prokázal, že je živý, když se jim po čtyřicet dní ukazoval a mluvil o Božím království. Minule jsme si řekli, že se učedníci snažili zpětně dát smysl všemu, co o Velikonočním víkendu zažili, byly to opravdu překotné události. Jejich mistr, kterého měli za mesiáše, zemřel a s ním i jejich sen o svobodě. Třetí den však vstal z mrtvých a otevřel jim oči na úplně jinou realitu Božího království, než byla do té doby v jejich představách. Oni měli za to, že to království bude nějaká forma teokracie, kde bude Bůh vládnout na světě skrze svůj lid. Ježíš jim představuje království, které je už nyní, je celé o něm, a je v něm opravdovým Králem. Otevíral jim oči na skutečnost, že všechno, co se stalo o tomto slavném víkendu, bylo ve skutečnosti předpověděno ve svatých Písmech (kterým říkáme Bible), protože Písma jsou celé o něm. A tak se učedníci snažili dát zpětně smysl také jeho smrti a vzkříšení - měli za to, že Ježíš vyhrál nad silami temnoty a vysvobodil nás z otroctví mocnosti hříchu a smrti, které nás zotročují skrze mocnosti světa. Zároveň vnímali, že kříž je závěrečné dějství, kulminace dějin. Vše vyvrcholilo v Kristu. Pokud se tedy dějiny křížem dramaticky změnily, v čem žijeme nyní? Pokud začalo něco úžasného, co se stalo? Co se děje teď?

Pojďme se vrátít k příběhu o zahradníkovi, protože je součástí odpovědi na tyto otázky, které si Ježíšovi učedníci kladli. Marie si Ježíše spletla se zahradníkem? Jak mohla a proč je tento příběh v evangeliu? Pokud jste už četli všechny čtyři evangelia, jistě jste si všimli, že tři z nich (Matouš, Marek, Lukáš) mají jistou dějovou linku a věnují se vyprávění stejných nebo podobných příběhů s podobnými detaily. Vzájemně se zřejmě znali a odkazuji se na podobné zdroje. Evangelium, které sepsal Jan se ale jejich struktuře vymyká. Je popsáno mnohem více poeticky a vypichuje jen některé zázraky. Jan se věnuje Ježíšovým proslovům úplně jinak. Všechna evangelia jsou sepsány jako svědectví o Kristu, Jan to ale dělá jinak než ostatní. Sám tvrdí, že (20:30-31) Ježíš ovšem před svými učedníky udělal i mnoho jiných zázraků, které v této knize nejsou zapsány. Tyto jsou ale zapsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a abyste skrze víru měli život v jeho jménu. Jan tedy píše, že své evangelium napsal s cílem posilnit naši víru v Ježíšovo mesiášství. Proto se u jeho vyprávění musíme ptát, proč tam zapsal právě tento detail a ne jiný.

Jan tedy popisuje své evangelium jako svědectví nabité poetickou prorockou imaginací. V židovském světě je zahrada symbolem stvoření. Podle židovských Písem Bůh stvořil svět jako zahradu, kde se procházel v zahradě jako ve svém obydlí – v chrámu. Genesis 3:8: Vtom ale uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se zahradou za denního vánku. Svět byl tedy pozemským ztvárněním chrámu a člověk žil přímo v této Boží přítomnosti. Ale pak došlo k potížím: první stvoření se pokřivilo hříchem, a člověk byl následně z této Boží zahrady Eden vyhnán. Náš svět od té doby trpí a touží po svém vykoupení, protože díky hříchu propadl marnosti a smrti. Jak jsme si řekli před týdnem, proto Ježíš dává svůj život za nás – aby nás z této marnosti vykoupil, aby nás vysvobodil od temné moci hříchu a smrti. Když tedy zemřel, jistý muž jménem Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým tajným učedníkem, požádal Piláta o Ježíšovo tělo a rozhodl se ho pohřbít v novém hrobě. Jan 19:41: Poblíž místa jeho ukřižování byla zahrada a v té zahradě nový hrob, v němž ještě nebyl nikdo pochován. Ježíš je pochován v zahradě, což je příhodné místo pro jeho hrob. Jen pár dní před tím řekl (Jan 12:24): Amen, amen, říkám vám: Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Pokud však zemře, přinese hojnou úrodu. Na Velký Pátek tedy semeno umírá, je uloženo do hrobu, aby ve Velikonoční neděli přineslo úrodu, první ovoce vzkříšení. Dnes se to díky našemu kalendáři stírá, ale týden nekončil nedělí, nýbrž sobotou. Sobota byla dnem odpočinku, neděle byla prvním dnem nového týdne. Proto Jan píše (20:1): Ráno prvního dne v týdnu šla Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Když uviděla kámen odvalený od hrobu… Proč je to tak důležité? Podle židovské víry stvořil Bůh svět za sedm dní. Jeho dílo bylo úplné. Ale tento svět se pokřivil. Když se tedy Marie vydává k hrobu první den nového týdne, znamená, že začal nový týden.

Budeme-li pozorně pročítat Janovo evangelium, uvidíme, že ze všech Ježíšových zázraků vybral jen sedm základních archetypálních zázraků. Sedmička je v židovské psychologii důležité číslo, označuje úplnost. Ježíš tedy symbolicky učinil sedm zázraků pro sedm dní stvoření. První den nového týdne ale máme zázrak číslo osm. Je to proto, že Ježíš začal něco úplně nového, co později jeho následovníci nazvou novým stvořením. To, co se stalo na kříži, byla revoluce nového stvoření – Ježíšovo vzkříšení bylo jeho prvním ovocem. Ježíš se stal prvním zahradníkem nového stvoření. Tam, kde Adam jako zahradník prvního stvoření selhal, a uvedl do světa hřích a smrt, Ježíš je novým Adamem stvoření, který zruinovanou zahradu plně obnoví. Pavel to popsal v 1. Korintským 15:45+49: První člověk, Adam, se stal živou duší, ale ten poslední Adam se stal obživujícím duchem. (…) Jako jsme nesli obraz toho, kdo byl z prachu země, tak poneseme i obraz toho nebeského. Slovy anglického spisovatele G. K. Chestertona: Třetího dne Ježíšovi přátelé přicházejí za rozbřesku na místo, kde nacházejí prázdný hrob a odvalený kámen. Různými způsoby si uvědomovali nový div: svět zemřel předchozí noci. Dívali se na první den nového stvoření, s novým nebem a novou zemí, a na Boha zahradníka kráčejícího znovu ve své zahradě, ne za večerního vánku, ale při ranním rozbřesku.

Proto je Ježíš označen za druhého Adama. Proto je vzkříšení prvotinou – prvním ovocem revoluce, která se udála na Ježíšově kříži. Proto jsme my nové stvoření. Proto staré pominulo a Bůh dělá nové věci. Já vím, vypadá to, že stále žijeme na starém pokřiveném světě - a přesto v tomto pokřiveném světě - přímo uprostřed pokřiveného světa - započal Bůh něco nového, a raší v něm nový svět. Prolamuje se skrze tento starý svět jako malá rostlinka dokáže prolomit tuhý asfalt. Ježíš tento nový svět nazýval svým královstvím. Je to dimenze jeho vlády na tomto světě - a jeho vláda už dnes umožňuje krásu fyzického světa a jeho obnovu. Je zřejmé, že plná obnova stvoření nastane při dokonaném spasení, které nastane při jeho návratu (o tom si povíme více za týden), ale už dnes se modlíme za to, aby jeho království a jeho vůle byla na zemi jako je v nebi. Proto se také na tomto novém světě podílíme - nečekáme úprk nebo vysvobození ze světa. Místo toho pracujeme na osvobození světa ze zmaru a úpadku. Proto tolik záleží na tom, co všechno děláme dnes - v každé oblasti života. 

Ježíš je zahradník - stejně jako v Edenu, i v Getsemane začal nový příběh, kterého jsme my součástí. Po 40 dnech odchází Ježíš do své nebeské dimenze se slibem pozdějšího návratu a následné obnovy světa (jak jsem říkal, na to se podíváme za týden). Co ale dělá mezitím? Jinými slovy, co dělá dnes? Ježíš se za nás přimlouvá. Náš přítel Jan později napsal (1. Jan 2:1): Toto vám píšu, moji drazí, abyste nehřešili. Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho Spravedlivého. Ježíš je přímluvce, který o nás mluví ke svému Otci a nám poslal Ducha, který se přimlouvá k nám: otevírá nám oči a srdce. Ježíš je stále na naší straně, stále se za nás přimlouvá, stále pracuje v našem životě. Ježíš je totiž stále zahradníkem, který kultivuje naše srdce, a který kultivuje srdce tohoto světa. Ježíš jako zahradník proměňuje pustinu v bujnou zahradu. Prosím, všimněte si, jak důležité to je! Jak napsal pastor Briand Zahnd: Ježíš není průvodčí cvakající jízdenky ve vlaku do nebe. Křesťanská naděje není o odchodu ze země do nebe, ale o přitáhnutí nebe na zem. Ježíš není advokát vytahující nás z právní propasti nazlobeného Boha. Bůh není na hříšníky naštvaný, Ježíš dokonce Marii Magdaléně řekl, že jeho Otec je také jejich Otec. Ježíš není bankéř nabízející půjčku z nadbytku své spravedlnosti. Ekonomické metafory jsou obvykle špatná teologie. Ježíš je zahradník kultivující vzkříšený život každého kdo k němu přijde. Je to krásná metafora spasení a záchrany, kterou pro nás Ježíš získal na kříži.

Práce zahradníků znamená, že jejich ruce jsou ponořeny do půdy. Jejich práce je spojená se zemí. Průvodčí a právník a bankéř jsou všechno metafory lidí zabývajícím se abstraktními pojmy, ale zahradník má své ruce přímo v zemi. Ježíš se nebojí umazat od lidských záležitostí. Ať je tvůj život jakkoliv zmatený nebo špinavý, Ježíš ho chce - a má moc ho - kultivovat. Začni tomuto zahradníkovi důvěřovat a Ježíš ve tvé pustině dokáže prorazit s novým životem. Zůstaň v jeho zahradě a nech svůj život kultivovat. Ježíšova práce znamená, že nás také prořezává, že čistí mrtvé věci. Koneckonců, sám řekl (Jan 15:2): Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla více ovoce. Někdy je to bolestivý proces, ale výsledkem je plodnější život, kde najdeme krásu a milost. 

Buď posilněn, když jsi v zahradě, protože velký Zahradník je přesně tam. Ne vždy ho rozpoznáš, ale je tam. Vraťme se ještě do té zahrady vzkříšení na začátek našeho dnešního příběhu. Jan 20:15-16: „Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“ „Marie!“ řekl jí Ježíš. Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabboni!“ (což znamená „Učiteli“). Ježíš tě volá jménem stejně jako jménem zavolal na Marii, a touží kultivovat tvůj život, protože je na tvé straně, přimlouvá se za tebe. Tento Zahradník, který začal kultivovat zahradu, z nás dělá něco nového. Začal nový týden stvoření. Nové se prolomí do starého. Nové staré nakonec zcela pohltí a nebeský Zahradník spojí nebe se zemí. Slovy apoštola Pavla (2. Korintským 5:17): Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu nové!

Proměna | Vysvoboditel (Velikonoční série)

Ježíšovi učedníci z toho všeho měli ohromně zamotanou hlavu - stále tomu všemu nemohli věřit a zároveň to nechápali - snažili se přijít tomu na kloub. Připadalo jim, že se jim z toho rozskočí hlava. Události nabraly ohromně rychlý spád. To, co dnes nazýváme událostmi Velikonočního víkendu pro ně bylo neuvěřitelné a dech beroucí. Abychom je pochopili, potřebujeme udělat krok zpátky a trochu se uvést do děje, který se nám trochu po dvou tisících letech stírá: Ježíš a jeho učedníci byli všichni Židé. To byl velmi specifický národ mající svůj původ v Abrahámovi, a věřící, že si je Bůh vyvolil jako svůj zvláštní lid. Když je Bůh vysvobodil z egyptského otroctví a slíbil jim zemi jako dědictví, uzavřeli spolu smlouvu. Součástí této smlouvy bylo, že kdyby se odvrátili od Boha, jiné národy si je podrobí. To se naplnilo několikrát. Proroci to předvídali. Národ byl opakovaně bit, několikrát vysídlen a přesídlen, vyhlazován a potírán, a nakonec vždy volal k Bohu, který je zachraňoval, vysvobozoval a sliboval Mesiáše, svého posla, který bude finálním Zachráncem. Koloběh vítězství, porážek a hořké okupace však neměl konce. V této době byli aktuálně okupovaní největší mocnosti, jakou jejich svět viděl – římskou mašinérií. Jejich čekání na Božího Zachránce se tedy stupňovalo, v zemi bujely vzpoury a neklid. A zároveň očekávání střetu a finálního vítězství.

Proto učedníky Velikonoční události tak zaskočily. Jejich představa mesiášství byla klasicky židovská: Mesiáš má být zachránce, osvoboditel a vítěz. Měl to být bájný Lev z Judy, vítězný typ osvoboditele. Místo toho ovšem jejich Mistr (o kterém věřili, že je to ten vyvolený Mesiáš) skončil popravený jako zločinec tím nejhorším možným způsobem – ukřižováním (nejenže to byl nejkrutější způsob popravy, ale také to bylo úplné zneuctění lidskosti). Byl to úplný výsměch jakýmkoliv mesiánským aspiracím. Ne nadarmo se takto popraveným buřičům lidé vysmívali slovy (jak nám popsal evangelista Marek 15:31-32): Společně říkali: „Jiné zachránil, ale sám se zachránit nemůže! Ať ten Mesiáš, ten král Izraele, teď sleze z kříže, ať to uvidíme a uvěříme.“ Kříž byla smrtelná rána jakýmkoliv mesiánským ambicím.To v plánu nebylo. A rozhodně to rušilo jejich očekávání. Krásně to shrnuli dva učedníci na cestě do Emauz, se kterými se nepoznán potkává Kristus po svém vzkříšení (Lukáš 24:20-21): Vrchní kněží a naši vůdcové ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a nechali ho ukřižovat. My jsme ale doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo.

Ani si neumíme představit to zklamání. Silná víra a přesvědčení, že konečně našli toho, kdo má slova věčného života. Jasně, říkal znepokojující řeči o smrti, o krvi a tělu, a vůbec. Ale taky dělal divy, měl autoritu a polarizoval - vše tedy nasvědčovalo tomu, že uchopí vládu, že převezme moc a povede lid do finální vítězné bitvy. A najednou, během několika málo dní, jejich sen zemřel spolu s ním na kříži. Vypadalo to jako totální prohra. Ježíš - o kterém věřili, že obnoví království Izraele - byl zase jenom další obyčejný falešný mesiáš. Nikdo Ježíše v té chvíli nepovažoval za hrdinu a nikdo nespěchal k hrobu s očekáváním, že vlastně není ani mrtvý. Smrt měla zase poslední slovo. Jenže... v tomto případě neměla. Ale to ještě učedníci nevěděli. Jejich zklamání mělo za to, že je to konec, hořký konec příběhu. Pak je ovšem zaskočilo několik žen. Tvrdily, že viděly Ježíše živého: tři dny po jeho smrti! Nechtěli jim věřit, ale další a další z nich měli fantastický zážitek, kdy se jim Ježíš zjevil: a přitom ne jako duch, ale fyzický Ježíš, který s nimi jedl a který se jich dotýkal. Události nabraly překotný spád. Co ještě doslova před hodinami vypadalo jako zlý sen, totální prohra, se najednou úplně obrátilo vzhůru nohama. Ježíš byl mrtvý - viděli ho umřít a věděli, že římští vojáci jsou mistři svého oboru - když někoho popraví, je to navždy, je to konečná. Byli to profesionální zabijáci. Ale najednou byl tento Ježíš živý, a to doslova fyzicky, říkal zvláštní věci o Bohu, a jeho učedníci najednou měli hlubokou potřebu ho uctít jako Boha (viz Tomáš), což by za normálních okolností bylo pro ně (jako ortodoxní Židy) rouhání - smrtelný hřích.

Najednou jim začaly zapadat Ježíšovy výroky o sobě, Bohu, smrti a vzkříšení dohromady. Zároveň z toho měli velkou hlavu. Co se vlastně stalo? Proč se to stalo? A tak se začali snažit různými obrazy vysvětlit, co se onoho slavného velikonočního víkendu stalo. Používali obrazy, které znali. Například oběť za hříchy (jako obětní beránek při chrámové bohoslužbě). Nebo prvotina vzkříšení (které Židé čekali na konci věků). Zároveň si byli vědomi, že tyto obrazy jsou jejich pokusem dát smysl tomu, co zažili a čeho byli očitými svědky. Otázka zůstávala: Proč musel Mesiáš zemřít? Co se jeho smrtí stalo? A co teď bylo jiné? Jejich odpověď nakonec spočívala ve slovech vítězství a svoboda. Nad čím nebo nad kým Ježíš zvítězil? A jak nám tím získal svobodu? Kříž je epicentrum křesťanství. Kříž je také skandálem křesťanství. Apoštol Pavel později napíše v 1. Korintským 1:23, že kážeme Krista ukřižovaného - pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství. Křesťanství je jediné náboženství, kde je středem víry utrpení a degradace vlastního Boha! Ale proč? Co se na kříži stalo, že se stal základním středem jejich poselství? Nový Zákon s Ježíšovým příběhem ukřižování v naprostém středu svého zájmu je o Božím království přicházejícím na zemi stejně jako je v nebi. Židé věřili, že Boží sféra bytí (nebe) a naše sféra (země) nejsou od sebe zase tak odděleny. Že se potkávají a někdy splývají dohromady. Pro ně to místo byl chrám. Křesťané věřili, že Ježíš Kristus se stal osobně ve své osobě místem, kde se nebe a země protnuly. Kristův kříž je přitom obrovským paradoxem. Vítěz, který umírá jako poražený, a který vyhrál.

Kříž vypadá jako dokonalý výsměch tomu, který o sobě řekl, že je dává život v hojnosti. Toho, kterého jen několik dní předtím vítali palmovými ratolestmi při příjezdu do Jeruzaléma jako budoucího krále, nyní pověsili jako zločince. Velký paradox. Jak podotkl Bohuslav Wojnar: Lidská ironie je však překryta Boží ironií. Dokonce i na cedulce na kříži bylo: „Ježíš Nazaretský, král židovský“. Pilát to jistě nemyslel vážně, ale sarkasticky. Dal tím najevo, za koho se Ježíš měl a proč musel být popraven - nemůžeme tolerovat takovou rebelii vůči autoritě Říma! Pilát ovšem netušil, jak se trefil. Nenapadlo by ho, že pokud jednou bude v dějinách zmiňován, pak jen proto, že dal ukřižovat Krále králů. Ježíš se svým poselstvím o Božím království, radikálně proměňující tento svět nutně provokoval mocnosti tohoto světa. A tak impérium vrátilo úder. Mocnosti a síly měly zájem udržet svět takový jako vždy – svět, kde vládnou elity a drží ostatní v poddanosti a otroctví. Není divu, že Kaifáš (velmi náboženský), Herodes (velmi bohatý) a Pilát (velmi mocný) se spojili, aby toho galilejského buřiče poslali tam, kam podle nich patří – na kříž.

Prvním učedníkům nezůstal tento paradox skrytý. Mocnosti světa sloužící duchovní mocnosti zla v pozadí poslaly Ježíše na kříž, aby se ho zbavili, ale kříž se stal jejich porážkou. Jako Židé si uvědomovali, že zlo má svou tělesnou podobu. Je tady mnohem temnější strana zla, než tu, kterou kolem sebe vidíme přirozeně. Ježíš sám nás nabádá ve své vzorové modlitbě, abychom prosili Boha, aby nás vysvobodil od Zlého. Autoři Bible velmi otevřeně popisují „toho Zlého“ jako satana nebo ďábla - reálnou bytost, která vládne zlému světu a přetváří jej ke svému obrazu. Jak to, že dobrý Bohem stvořený svět je dnes pod vládou Zlého? Autoři Bible popisují, že kdysi dávno, v daleké minulosti, možná před stvořením tohoto světa, vznikla vzpoura proti Bohu. Jistý anděl zpyšněl v touze povýšit se nad Boha. Vedl další anděly do bitvy proti Bohu a stal se z něj satan: žalobce a pokušitel. V příběhu z Ráje přichází ďábel v podobě hada k lidem a svede je pomoci lži. Zpochybní Boží slova a přesvědčí lidi, že se Bohu nedá věřit. Tím, že člověk na tuto lež přistoupil, odevzdal to, co mu patřilo právě ďáblu, který se díky tomu stal bohem tohoto světa, vládcem, který uplatňuje svou autoritu nad stvořením s jediným záměrem: zranit Boha tím, že od něj odvrátí dobré stvoření, které ta vydá marnosti. 

Proto také přichází Ježíš (1. Jan 3:8) Proto se ukázal Boží Syn, aby zrušil skutky ďábla. Vládne-li ďábel pomocí lží, Ježíš je cesta, pravda a život. Ježíš je totiž obrazem Boha, zjevuje tedy pravý obraz Boha a my dnes vnímáme Boha skrze Ježíše. Kristovova smrti je tedy porážka tohoto Božího arcinepřítele. Svým uzdravováním a vysvobozováním Ježíš demonstroval aktivitu Božího království proti silám temna. Jeho smrt a vzkříšení pak satanovu porážku završilo. Pavel to popisuje slovy (Koloským 2:13-15): Odpustil nám všechny viny a smazal ten nepřátelský dlužní úpis, jehož předpisy byly proti nám. Navždy jej zrušil, když jej přibil na kříž! V něm odzbrojil vlády a mocnosti, veřejně je odhalil a slavil nad nimi vítězství! Kristův kříž ustanovuje Boží království tím, že nese a odstraňuje tíhu hříchu a smrti. Bůh porazil smrt tím, že do ní plně vstoupil. Porazil satana jeho vlastní zbraní. Kříž je skutkem lásky, záchrannou operací pro stvoření zotročené satanovou nadvládou. Je to dar dobrovolné lásky. Ježíšova smrt na kříži nás vysvobodila z moci ďábla. Slovy Židům 2:14-15: Svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. Co to znamená pro tebe? Znamená to, že už nemusíš žít ve strachu, nemusíš podléhat hříchu, a nemusíš propadnout věčné smrti – věčnému oddělení od Boha. Díky tomuto vítězství tě nic, ani žádná síla zla nemůže držet od Boží lásky. Římanům 8:38-39: Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!

Možná si teď říkáš, proč satanem inspirované mocnosti světa Ježíše poslaly na kříž, když to znamenalo jejich porážku? Ďábel se v tom ztratil, nerozumí tomu, protože toužil být jako Bůh, chtěl ho převýšit a nechápal, že cesta k slávě je skrze kříž. Bůh je láska, která má ve středu oběť. Ďábel je doslova anti-láska, proto mu také zcela uniká význam oběti z lásky. Nechápe dobrovolnou smrt za druhého. Je zmatený z bezpodmínečné lásky. Proto tolik proměňujeme svět, když bezpodmínečnou láskou milujeme. Ďábel má vždy podmínky. Proto nemohl kříž nikdy pochopit. A nechápali to ani mocní tohoto světa. Apoštol Pavel napsal (1. Korintským 2:8): Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.

Velikonoce jsou plné paradoxů. Na začátku víkendu pláčeme u kříže, na jeho konci se radujeme u prázdného hrobu. Kříž a vzkříšení totiž dávají smysl dohromady. Pokud by byl kříž jen platbou za náš hřích, stačila by oběť. Díky vzkříšení ovšem víme, že tato oběť je vítězstvím. Je nenásilnou mocí, je výzvou všem mocnostem světa, ať už duchovním nebo těm, které je reprezentují. Kříž je navždy paradoxem. Symbol popravy a smrti je symbolem vítězství.Trnová koruna se stala odvracenou stranou palmových ratolestí vítězství. Ježíš umírá, aby žil. Ježíš zdánlivě prohrává, aby plně zvítězil. Jeho smrt a vzkříšení tak osvobozuje od temných sil hříchu a smrti, aby nikdo, kdo jeho oběť přijímá, nemusel těmto temným silám podléhat. To je základní poselství Velikonoc - vítězství a svoboda. Svoboda ve vítězství. Naše svoboda v jeho vítězství. Proto uctíváme Krále, jehož trůnem je kříž. Uctíváme Krále, který umírá za své poddané. Při památce večeře Páně budeme zvěstovat odpuštění a vítězství v jeho krvi a v jeho oběti. Jeho oběť nás proměňuje.

Očima víry

Příběh Velikonoc je příběhem o smrti a vzkříšení Ježíše. Tento víkend byl klíčovou události Ježíšova života, a tak není divu, že evangelia (zpráva o Kristu psaná Ježíšovými prvními následovníky) se obšírně věnují Ježíšově ukřižování a událostem, které následovaly. Událostí Velikonočního víkendu nás staví před důležitou otázku a nutí nás k volbě, za koho považujeme Ježíše, a co to pro nás znamená. Až dosud jsme mohli věřit, že Ježíš je především dobrý člověk – to si o něm jeho vrstevníci také mysleli. Mohli jsme předpokládat, že je moudrým učitelem, který říká nové učení novým způsobem. Mohli jsme si dokonce myslet, že je to prorok nebo posel Boží – i za toho ho jeho následovníci považovali. Někteří však věřili, že Ježíš je dlouho očekávaný židovský Mesiáš – někdo, kdo vysvobodí svůj lid z otroctví. Podobně jako Mojžíš vysvobodil Izrael z otroctví Egypta (to pak slavili jako původní Velikonoce), očekávali, že Mesiáš udělá znamení a divy, pomocí kterých vysvobodí znovu tentýž lid, tentokrát však od římské okupace. Nepředpokládali však, že Mesiáš zemře. Ve skutečnosti, smrt Mesiáše by dokázala jen to, že to nebyl Mesiáš. Nebylo by to koneckonců poprvé. Už se objevili lidé, kteří si činili nárok na to, že jsou posly Božími, kteří mají vysvobodit svůj lid. Většinou skončili stejně. Na popravišti. Nikdo také nečekal, že Mesiáš se prohlásí za Boha. Židé nečekali příchod Boha, čekali postavu podobnou Mojžíšovi nebo Eliášovi. Pokud by Mesiáš tvrdil, že je Bůh, považovali by ho přinejlepším za blázna, přinejhorším za rouhajícího se ztělesněného ďábla. Nebylo divu, že přesně to o sobě slyšel Ježíš. Prohlašoval se totiž za Božího Syna, který je zcela sjednocený s nebeským Otcem (tedy Bohem). Jan zachycuje jeden z mnoha konfliktů, které Ježíš měl se svými oponenty (10:30-33): „Já a Otec jsme jedno.“ Židé vzali kamení, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Za který z nich mě chcete kamenovat?“ „Nechceme tě kamenovat za dobrý skutek, ale za rouhání,“ odpověděli mu Židé. „Jsi člověk, a děláš ze sebe Boha!“

Ježíšovi oponenti a posluchači měli jasno v tom, co Ježíš říká, a za koho se považuje. Věděli, že o sobě mluví jinak, než by o sobě měl mluvit Mesiáš, na kterého čekali. To by měl být důvod, proč ho odmítnout. A navíc, Ježíš krátce po tom skutečně umírá na kříži. Nejenže Mesiáš neměl umřít, smrt na kříži byla nejbrutálnější a nejhnusnější smrt do té míry, že prokletý je každý, kdo visí na dřevě. Představa, že vyvolený Boží Mesiáš zemře a to navíc tak prokletou smrtí, by mělo stačit na to, aby každý věrný Žid, který jen trochu respektuje Boha a jeho psaný Zákon, odmítl takového člověka jako dalšího z mnoha falešných Mesiášů. A přesto se stalo něco zvláštního. Krátce po událostech Velikonočního víkendu se objevila skupina – ne malá, ale stovek lidí – kteří tvrdili, že se s tímto ukřižovaným setkali, protože byl znovu naživu. Co bylo ale ještě více fascinující, byl fakt, že tito zbožní Židé, vychováni ve víře odmítající jakékoliv rouhání prakticky ze dne na den neváhali opustit víru svých otců a začali ho uctívat jako Boha, i za cenu, že by za to sami měli zemřít. Co se stalo? V čem byl Ježíš jiný, než další Mesiášové, kteří zemřeli násilnou smrtí? Jak to, že jej začali uctívat jako Boha? Co vedlo zbožného radikálního monoteistického Žida Saula, aby napsal, že v Kristu je tělesně přítomná veškerá plnost Božství? Tohle je radikální prohlášení. Pavel tvrdí, že Ježíš je Bůh v těle! Co vedlo apoštola Jana napsat, že to Slovo, které bylo Bohem, přišlo mezi nás?

Samozřejmě, Ježíš byl fascinující: Učil s autoritou odvážné věci, jako je třeba láska k nepřátelům. Žil zcela bez hříchu, takže ho nikdo nedokázal usvědčit ze špatného činu, slova ani postoje. Tvrdil o sobě, že je roven Bohu, prohlašoval, že on a Bůh jsou jedno; kdo viděl ho, viděl Boha; tvrdil, že nemá hřích a zato má autoritu hříchy u jiných odpouštět; přijímal uctívání směřující na jeho osobu; měnil význam jejich Písma, když se stavěl do centra příběhu Bible; tvrdil, že bude soudit svět. Nicméně, to, co tyto věrné židovské monoteisty nakonec přesvědčilo, bylo jeho vzkříšení z mrtvých. A tak, zatímco ukřižování Ježíše je historicky dokazatelný fakt, jeho vzkříšení je záležitost víry - a tedy i pochybností. Neznamená to, že není historické, ale znamená to, že pochybnosti o vzkříšení budou definujícím prvkem lidí ve vztahu k Ježíši: Díky vzkříšení Ježíš nemůže být jen skvělým a morálním učitelem, nemůže být jen prorokem a mučedníkem, který položil život za pravdu. Pokud vstal z mrtvých, pak je zázračný, božský, a jedinečný. Pokud Ježíš vstal z mrtvých, pak s ním můžeme mít i my vztah. Proto je křesťanem ten, kdo uvěřil v Ježíšovo vzkříšení a uznal Ježíše jako svého Pána. Slovy Pavla (Římanům 10:9): Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Můžeš ale věřit, i když jsi u toho nebyl?

Jednou se mě jeden přítel, hledající směr na cestě víry, zeptal: „Je-li víra ve vzkříšení nezbytným předpokladem vztahu s Ježíšem, neměl se Ježíš zjevit více lidem? Nebo to udělat nějak víc spektakulární? Aby bylo jasné, že je to opravdu on?“ To je dobrá otázka. Při své službě jednou Ježíš dostal podobnou otázku, aby dokázal, že je tím Mesiášem. Chtěli po něm znamení. Jako dělal zázračná znamení Mojžíš. Ježíš jim odpovídá (Matouš 12:39-40): Zlé a cizoložné pokolení vyžaduje znamení, ale žádné znamení nedostane – kromě znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš tři dny a tři noci v břiše velryby, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. To je zajímavé srovnání. Jonáš byl starověký prorok, kterého Bůh poslal do Ninive, hříšného a zlého města, aby jim vyřídil poselství o Božím trestu.

Jonáš však ze strachu odmítl a raději utekl lodí na druhou stranu. Jeho příběh je proslulý, protože na svém útěku se jeho loď dostane do šílené bouře, námořníci si myslí, že je bohové chtějí ztrestat, ale Jonáš ví, že je to kvůli němu. Nechá se tedy hodit do vody, bouře se utiší, a Jonáše spolkne velká ryba. V útrobách ryby přichází Jonáš k sobě, prosí Boha za odpuštění, ve vyvržen na pobřeží a skutečně odchází do Ninive, aby jim vyřídil Boží poselství. K jeho údivu však tito lidé zareagují mnohem lépe, než on sám, a kají se ze svých hříchů. Bůh jim odpouští a žádný trest je nestihne. Přesně na to se odkazuje Ježíš, když po něm chtějí znamení, aby dokázal, kdo je. Co tím Ježíš vlastně myslí?

Toto znamení spočívá v tom, že se zevnějšku vlastně vůbec nic nestalo. Ninivští se dali na pokání a Bůh odvrátil svůj hněv. Přítomný skeptik by mohl namítnout, že Jonáš je blázen a fanatik, a že k žádnému Božímu zásahu ani nemohlo dojít, třeba proto, že Bůh neexistuje. Jak tvrdí Pavel Hošek, Jonášovo znamení je znamením pro ty, kteří mají oči k vidění, kdo dokážou číst mezi řádky. Z vnějšího pohledu nedojde k žádnému okázalému projevu Boží moci, takže skeptik bude moci zachovat svou skepsi, zatímco očím víry se otevírá úplně jiný prostor. Také při sledování finále Ježíšova příběhu na Velký Pátek mnozí odešli s tím, že byl prostě popraven a tím to hasne. Jen oči víry se vydržely dívat až do neděle. Něco podobného se dá říct o víře v Boha v současném světě, který skeptikům poskytuje dostatek materiálu pro tvrzení, že žádný Bůh neexistuje, a jen sporné a dvojznačné stopy svědčí o tom, že pravdou je opak. Ježíš se odkazuje na tři dny Jonáše ve velké rybě – i on bude tři dny v srdci země. Zdánlivě se nic neděje, ale vzkříšení mění všechno. I dnes mnozí z nás přistupují k Bohu s podobným postojem: Udělej nějaké znamení, abych ti dokázal věřit. 

Bůh tě povzbuzuje, aby ses podíval na Ježíše očima víry, a díky tomu se ti otevřel úplně jiný prostor. Pokud Ježíš vstal z mrtvých, můžeš se modlit s důvěrou, že tě slyší, protože je naživu. Můžeš pak očekávat jeho jednání ve svém životě. Můžeš zažit jeho spasení, uzdravení i pokoj ve své duši. Jeho prolitá krev má moc odpouštět naše hříchy. Jeho zmučené tělo nese na sobě naše nemoci. Skrze něj máme přístup k Bohu, pokud pozvedneme své oči víry. 

Velikonoce v Elementu | †=♥ | Život v moci zmrtvýchvstání

Proč vůbec je Velikonoční víkend tak jedinečný, abychom jej měli slavit? Ukřižování a zmrtvýchvstání Krista je zásadním zlomem celého Ježíšova příběhu. Ale proč? Bylo přece ukřižováno mnoho lidí (například v roce 4 př.K bylo ukřižováno římským generálem Varusem celkem dva tisíce Židů), ale dnes si připomínáme jen toto jedno ukřižování. Čím bylo výjimečné? Bylo jiné kvůli tomu, kdo visel na kříži. Byl nevinný. Ale je to opravdu tak zvláštní věc? Nevinných bylo přece ke smrti v historii odsouzeno mnoho. Čím bylo toto ukřižování výjimečné? Když se na to podíváme tímto pohledem, pak musíme říct, že ničím. Ale přesto toto jediné ukřižování změnilo běh dějin. Jak to?

Výjimečné bylo tím, co se stalo potom: vzkříšením Ježíše z mrtvých. Proč je představa tělesného vzkříšení tak vzácná a zvláštní, dokonce bychom mohli říct, že pobuřující? Zdá se, že dnes je to jednoduché: jsme sofistikovaná generace, která nevěří v zázraky a proto jim připadá, že vzkříšení se nemohlo stát. Myslíme si, že kdysi byli lidé jednodušší, a věřili v zázraky jen proto, že si neuměli vysvětlit jevy, které dnes pomocí vědy vysvětlit dokážeme. Proto dnes v zázraky věřit nemusíme. Možná se s tímto vysvětlením spokojíme, ale u Ježíšova vzkříšení to neplatí: Poselství Ježíšova vzkříšení bylo vždy radikální, nepřijatelné a dokonce vysmívané. Víte proč? Protože nikdo nepřipouštěl možnost vzkříšení z mrtvých. Řekové měli různé pohledy na život po smrti (podle svého filozofického rámce): Buď pro ně smrt nebyla vůbec vítaným konceptem a vyhýbali se ji, nebo ji naopak vítali jako vysvobození z klece svého těla. Vzkříšení pro ně nebyla vůbec možnost. 

Krásně to jde vidět na Pavlově návštěvě Atén, které byly centrem pohanství a řeckého náboženství. Pavel byl až překvapen, když se Aténami procházel, kolik oltářů a symbolů, a soch a míst pro uctívání různým bohům tam našel. Našel tam také oltář s nápisem „neznámému Bohu“, protože Atéňané si chtěli být jistí, že nezapomněli uctít dokonce ani boha, o kterém nic neví. Každopádně, protože se proslechlo, že přicestoval nějaký nový filozof s novým náboženstvím (a Atéňané byli opravdu zvědaví po novotách), požádali jej, aby přišel na Areopag a řekl jim více. Pavel začal svou řeč zajímavě s odkazem na onen oltář neznámému Bohu. Začal vyprávět o Bohu Stvořiteli, o tom, jak si po generace snažil k sobě přitáhnout lidi pomocí vodítek, které jim dal v přírodě a filozofii; dokonce jim řekl, že přehlédl časy nevědomosti a poslal muže, který bude spravedlivě soudit svět. Až do té chvíle je to velmi zajímalo. Ale pak Pavel prohlásil jednu konkrétní větu, která to vše zruinovala. Skutky 17:31-32 Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých." A jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli: "Poslechneme si to od tebe někdy jindy."

Jak to, že Atéňané reagovali takto posměšně? Vždyť je přece zajímaly nové věroučné principy. Jenže, učení o vzkříšení se tak naprosto vymykalo všemu, čemu věřily a dodnes věří světová náboženství, že je to pro ně výsměšné učení, které plodí opovržení. Křesťanství se totiž narodilo do světa, ve kterém mimo judaismus nikdo nevěřil ve fyzické vzkříšení. Nikdo v něho nevěřil, nikdo ho neočekával a nikdo ho nezažil. V pohanské mysli se vzkříšení stát nemohlo, v židovské byla naděje, že se jednou na konci věků stane masově, ale křesťané prohlašovali, že se již stalo Ježíši Kristu, a stane se také jim v budoucnu díky Kristu. To byla radikální věta, o to víc podepřená tvrzením, že pokud Kristus z mrtvých nevstal, křesťanství je prázdné a falešné. Pavel později napsal (1. Korintským 15:17+19):  A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná - ještě jste ve svých hříších… Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, naše víra je marná, zbytečná a hloupá. Neexistuje odpuštění hříchů, neexistuje radost ze vztahu s Bohem, neexistuje ani Bůh. Je to všechno jen učení dalšího mrtvého muže, filozofa, který ale smrt nepřemohl, a proto nemůže být dárcem života ani pro nás. A žít podle jeho slov jen v tomto životě (naděje pro tento svět)? Jsme nejubožejší ze všech lidí. Silné to výroky, ale strašně důležité. 

Pokud totiž Ježíš vstal z mrtvých, pak potvrdil svou identitu, kterou o sobě od začátku prohlašoval: Je Božím Synem. Jeho vzkříšením Bůh započal něco nového, na čem spočívá celá budoucnost a naděje světa. Díky jeho vzkříšení můžeme očekávat svou vlastní proměnu – budeme doslova pohlceni životem. Jenže, zatímco ukřižování Ježíše je historicky dokazatelný fakt, jeho vzkříšení je záležitost víry, a tedy i pochybností. Neznamená to, že není historické, ale znamená to, že pochybnosti o vzkříšení budou definujícím prvkem lidí ve vztahu k Ježíši: Tím totiž není Ježíšovo učení a etika (kdy by byl jen skvělým a morálním učitelem), není to ani jeho život a smrt (aby byl naším prorokem a mučedníkem, který položil život za pravdu). Ne, pokud vstal z mrtvých, pak je zázračný, božský, a jedinečný - a my ho musíme brát vážně. Ale pochyby jsou průvodním jevem víry - někteří stále pochybovali. Ježíšovo vzkříšení totiž nečekali ani jeho učedníci. Co tedy změnilo jejich pohled? Jak to, že křesťanství vůbec vzniklo a přežilo první staletí? Proč tedy i dnes věříme ve vzkříšení Krista?

Hezky od začátku. Co vlastně je vzkříšení? Vzkříšení z mrtvých ve smyslu, jak o něm mluvíme o Kristu, není oživení. Oživení je, když vstane z mrtvých někdo, kdo zemřel, ale pak znovu umře. Příkladem by mohl být třeba Lazar, kterého Ježíš povolal k životu, ale Lazar znovu zemřel. Vzkříšení neoznačuje ani život po smrti. Když zemřeme, náš vnitřní člověk (duch/duše) se oddělí od našeho těla, a duše věřících půjde k Bohu, kde bude čekat na dokončení spasení: na vzkříšení našeho těla a život ve věčnosti, kdy budeme navěky s Bohem proměněni a pohlcení jeho životem. Vzkříšení nebylo ani jiné označení Ježíšova odchodu k Bohu Otci. Ne, první křesťané tvrdili, že viděli vzkříšeného Krista ve fyzické podobě (a to navzdory faktu, že jeho tělo mělo zvláštní nadpřirozené schopnosti). Vzkříšení z mrtvých je tedy nový a proměněný fyzický život po období smrti. Pohanská náboženství nic takového neznaly, pro ně smrt byla jednosměrka. Všechna hlavní náboženství věří v život po smrti, a mnohé mají propracovaný způsob a popis takového života, ale představa, že člověk povstane znovu ve svém těle, je pro tyto náboženství neznámá, kromě židovství, které očekává jedno společné vzkříšení na konci věků. Představa vzkříšení jednotlivce, Ježíše, je i pro Židy zcela neznámá. To je překvapující. Možná jste slyšeli, že některá náboženství oslavují vzkříšení z mrtvých. Při podrobnějším studiu se však ukazuje, že v původní verzi vzkříšení nebylo, a tyto kulty se později inspirovaly u křesťanství, které rychle rostlo.

U Ježíše se stalo něco radikálně zvláštního. Ježíš své vzkříšení předvídal, ale učedníci v evangeliu na sebe prozrazují, že mu nevěřili, protože to byl pro ně natolik cizí koncept, že nechápali, o čem mluví. Proto ho nikdo u hrobu třetí den nečekal. Ježíš totiž opravdu zemřel. To může být překvapující poznámka, ale odpůrci křesťanství měli vždy oblíbenou verzi, že ve skutečnosti nezemřel, ale byl jen v kómatu. Zdá se, že to dává smysl. Jenže, představa, že Ježíš přežil bičování, bití, ukřižování, zamotání do látky, tři dny v hrobě bez tekutin, jídla a ošetření, pak ještě navíc odvalil sám kámen, přemohl vojáky a odešel po svých, vyžaduje více víry ve schopnosti Ježíše než věřit ve vzkříšení. Představa, že by to vše přežil, je neuvěřitelná. Jeho smrt byla potvrzena profesionálním popravčím, z boku se mu po probodnutí vyřinula krev a voda, což bylo potvrzením smrti. Dobrá, řeknete si, jeho tělo se prostě ztratilo – někdo ho třeba ukradl. Ježíš však byl pohřben ve snadno dohledatelném hrobě. Neměl vlastní hrob a není známo, že by měl peníze na speciální hrob. „Náhodou“ mu byl hrob propůjčen bohatým Josefem z Aritmeje. Díky tomu ale všichni mohli jeho hrob najít, nebyla to nějaká tajná jáma v lese, kde se každý ztratí. Navíc, ta krádež: Vojáci prý usnuli, a učedníci tělo ukradli. Jenomže si to zkuste představit. Přestože je to bude stát život, všichni vojáci najednou usnou, a nikdo z nich se neprobudí, když je těžký kámen odvalován a Ježíš vynášen ven. Navíc, jak vyřešíme ty stovky lidí, co tvrdí, že se s Ježíšem setkali? Je to jasné, to byla halucinace! Zní to hezky, ale halucinace je privátní, ne veřejná záležitost, přesto se Ježíš zjevil pěti stům lidí na různých místech a v různý čas. Někteří lidé jsou náchylnější na halucinace, ale takový výběr od choleriků, přes sangviniky až po flegmatiky? Navíc se halucinace děly 40 dní, ale pak jakoby z ničeho přestaly. Jen na okraj, halucinace jsou projekcí představy, ale když Židé nevěřili ve vzkříšení, kde k tomu Ježíšovi učedníci přišli? Tvrdili, že tři dny po své smrti se Ježíš zjevil fyzicky, ne duchovně. Jeho učedníci s ním jedli, dotýkali se ho, později tvrdili, že se jejich ruce dotýkaly vzkříšeného Pána. Sami si to nevymysleli, měli víru tak akorát na to duchovní zjevení. Učedníci jej poznali, Marie z Magdaly poznala jeho hlas. Jeho ruce byly zjizvené. Zároveň na něm bylo něco zvláštního (Pavel to později nazývá duchovním tělem), co budilo úžas a tajemství.

Popis Kristova vzkříšení byl zaznamenán krátce poté, co se stal a od počátku církev slavila Ježíšovo vzkříšení. Bylo to tak centrálním bodem víry, že Ježíšovo vzkříšení přesvědčilo jeho vlastní rodinu, aby jej uctívala. Upřímně? Přesvědčit vlastní rodinu, že vy jste Boží Syn? Nemožné! Přesto se Marie, Ježíšova matka, stala členkou církve, která Ježíše uctívala jako Božího Syna, stejně jako Jakub, bratr Ježíše, který v něj za jeho života nevěřil. Ten se dokonce stal později vůdcem církve v Jeruzalémě. Další bratr Juda napsal podobně jako Jakub svou epištolu, která je v NZ. Ale jsou tady další momenty k zamyšlení: Změna v chování učedníků. Petr zapře Ježíše před bezvýznamnou služkou, aby o pár dní později riskoval svůj život kázáním před tisíci lidmi, které přímo obvinil ze zabití Mesiáše? Co se stalo? Navíc, tito učedníci zůstali nepohnutí ve své víře v Krista, a to v celém svém životě, a přestože za to mnozí zaplatili mučením a smrtí. Nikdo přece neumírá za vědomou lež. Tito lidé tvrdili, že nemohou mlčet o tom, co viděli, slyšeli, a čeho se dotýkali. Změna uctívání. První následovníci Krista byli Židé, kteří moc dbali na dodržování zákona a všech přikázání. Najednou se ale rozhodli porušit sabat, a začali slavit Krista v neděli, která byla od začátku označována za Pánův den. Neděle totiž byla dnem vzkříšení. Navíc se změnil objekt uctívání, církev začala slavit Ježíše jako Boha, což potvrzují historické záznamy jak Židů, tak Římanů, kteří to svorně považovali za herezi a úlet. Církev kromě toho začala vysluhovat Večeři Páně a křest v Ježíšově jménu. 

Navíc tady máme problém žen. Tedy, ne že by ženy snad byly problémem, ale v Ježíšově dobách byly ženy považovány za méně hodnověrné svědky, je tedy zvláštní, že autoři evangelii popisují ženy, které objevily prázdný hrob a jako první se setkaly se vzkříšeným Kristem. Navíc nám zcela chybí svaté poutní místo. V judaismu bylo normální, že když zemřel svatý muž, prorok, jeho hrob byl proměněn ve svatyni, kde si lidé připomínali, jak si jej Bůh použil. To je koneckonců běžné ve všech světových náboženstvích postavených na konkrétním zakladateli. Judaismus se odkazuje k hrobu Abraháma, který zemřel před 4 tisíci lety, Buddhův hrob můžete navštívit i dnes, stejně jako Mohamedův, který zemřel 8.6.632. Křesťanství jako jediné nemá místo, kde by byly oslavovány ostatky zakladatele. Je tu také obří nárůst církve. V naší zemi nám to nepřijde, ale několik miliard lidí se v historii přihlásilo k víře ve vzkříšeného Krista. To není málo a není to ani mimochodem, když uvážíme, že ke křesťanství se lidé hlásí vědomě, ne narozením v určitém náboženském systému, jako je to třeba u hinduismu nebo islámu. Navíc má křesťanství příznivce ve všech kulturách. Není moc podobných (vlastně žádné) hnutí, které by něco podobného dokázaly.

Pavel napsal, že jsme s Kristem spojeni skrze jeho zmrtvýchvstání a dokonce zakoušíme moc stejného Ducha, který Ježíše vzkřísil z mrtvých. Navíc, a to je pro nás skutečně důležité, je to Ježíšovo vzkříšení, které nám zajišťuje odpuštění hříchů a sílu k novému životu, naději a smysl života. Tvůj život není marný, protože Kristovo vzkříšení mu dalo sílu a smysl. Právě proto na vzkříšení vše stojí a padá. Pokud Ježíš vstal z mrtvých, pak to znamená, že nám dává nejen naději na vlastní proměnu, ale také moc naděje, kdy nás a naše konečné životy pohlcuje nadpřirozený život - žijeme v moci zmrtvýchvstání. Je to tak zásadní přelom, že apoštol Pavel napsal (Filipským 3:7-11) Cokoli však pro mě bylo ziskem, to teď pro Krista pokládám za ztrátu. A vůbec všechno pokládám za ztrátu vzhledem k té nevýslovné hodnotě poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista! V něm se ocitám bez vlastní spravedlnosti založené na Zákoně, ale zato s tou, která vyplývá z víry v Krista, s tou spravedlností, jež přichází od Boha a zakládá se na víře. Chci ho znát, znát moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení! Chci se s ním ztotožnit i v jeho smrti, abych, ať už jakkoli, dospěl ke vzkříšení z mrtvých.