Bez obav

Vítám vás u druhé části série Život.Práce.Peníze.Naděje, ve které se díváme na křesťanský pohled na práci a na peníze, a na to, jak v obou mít nějakou tu naději, protože obě oblasti zásadně ovlivňují náš život. Vždyť v práci za náš život strávíme skoro 100,000 hodin, a přitom práce není jen předmět obživy, ale zároveň taky poslání, ke kterému jsme byli stvořeni. Minulý týden jsem vás vyzval k experimentu, abyste šli do své práce nebo do své školy s postojem, že na místě vašeho šéfa nebo vašeho učitele bude sedět Ježíš Kristus samotný. Změnilo to váš postoj k tomu, jak jste pracovali, jak tvrdě studovali, jak jste se chovali, o čem jste mluvili, a dokonce, jak jste se tvářili? Kdo je opravdu tvým šéfem, je důležité proto, že pro koho pracuješ, ovlivní, co děláš, a jak to děláš. Alespoň k tomu nás vede apoštol Pavel, když Koloským 3,22-24 píše, abychom cokoli dělali, dělali z duše jako Pánu, a ne lidem. V konečném důsledku je to totiž Bůh, kdo nám dává praktické schopnosti a dovednosti; on je ten který působí náš úspěch v práci; a dokonce stojí za povýšením a lepším postavením v práci. Bůh ti dává a chce dávat přízeň! Dělá to proto, že mu o tebe jde, a jde mu o to, abys bohatl v Bohu, protože to ti dá opravdový život, který není o přežívání, ale který je o smysluplném poslání.

Požehnání v práci, to si myslím, by bral každý z nás. Ale je tady ještě druhá oblast, která s prací velmi úzce souvisí, a ve které je Boží přízeň také velmi důležitá. Tou oblastí je to, jak zacházíme s penězi, dokonce bychom to mohli upřesnit: kam své peníze investujeme. Prací totiž získáme finance, a ty se stávají hodnotou, kterou držíme ve své ruce, a kterou investujeme, někdy moudře, a někdy hloupě. Každopádně je to na nás, a je to zároveň oblast, ve které tolik bojujeme. Díky práci jsme si totiž vytvořili emocionální spojení s našimi penězi: jsou to „naše“ peníze a my se rozhodneme, za co je utratíme. Ovšemže i peníze jsou oblastí, ve které nás chce Bůh požehnat, tedy dát nám svou přízeň. Pokud tedy věříme v Boha, a věříme, že má plán pro náš život, bylo by rozumné následovat jeho finanční rady, vždyť v Bibli je přes dva tisíce veršů pojednávajících o financích. Ale tady se začínáme cítit nepohodlně. Víme totiž, že Bible také mluví moc o štědrosti, ale jsou to přece „naše“ peníze, tak si o nich chceme rozhodnout sami. Mnozí křesťané tak žijí ve zvláštním nastavení. Věří, že se o ně Bůh postará ohledně věčného života (odpustí jim hříchy, dostane je do nebe, dá jim spojení se sebou), ale mají problém v praxi věřit, že se o ně postará. Zamyslete se, není to iracionální věřit Bohu ohledně věčnosti, kterou nedokážeme nahmatat, ale odmítáme jeho pozvání být Pánem našich financí? Proč je to tak těžké?

Dávat peníze, když jsem byl dítě a dospívající, a nic jsem nevydělával, bylo vcelku jednoduché. Dát 5 korun z padesáti nebyl tak velký problém. Dokonce dát padesát z pěti stovek nebyl problém. Tohle dělám od svých raných let dospívání, zhruba od svých čtrnácti let. Ale později jsem zjistil, že je to těžší. Dát totiž 500 korun z pěti tisíců nebo pět tisíc z padesáti tisíců je určitě těžší než dát z mála. Zjistil jsem, že mě napadají myšlenky, co všechno jsem si za ty peníze mohl koupit. Jenže můj problém nebyla lakomost nebo lakotnost, ale spíše strach. Co když ty peníze budu potřebovat? Co když budu v nouzi? Co když budu mít nečekané výdaje? Co když dávám moc? V tomto strachu jsem ale nebyl sám, protože mnoho věřících to má podobně: začali jako radostní dárci, ale pak se z radostných dárců stali dárci s obavami. Skutečně, většina věřících lidi, co znám, nejsou lakomí, ale mají prostě obavy, zda to zvládnou.

V naší kultuře hrají tyto „co kdyby“ velkou roli, protože máme strach z kolapsu ekonomiky. Ale to je právě ten problém. Ze strachu před kolapsem naší osobní ekonomiky se snažíme šetřit nebo investovat, jenže vložit svou důvěru do bohatství je hodně nejisté, protože majetek je dnes tady a zítra fuč. Existuje ještě jiná možnost? Jsem přesvědčen, že ano, pokud investujeme do věčného portfolia, neboli pokud bohatneme v Bohu. Jestliže totiž skládáme svou důvěru v majetek více než v Boha, jsme podobni v praxi křesťanským ateistům: tedy věříme v Boha, ale v praxi žijeme, jako by nebyl. Jenomže Ježíš to říká jasně: Buď sloužíš Bohu se vším, co máš, včetně svých peněz, nebo sloužíš penězům se vším co máš, včetně svého Boha. 

A tak jako výsledek jen menšina lidi v církvi dává peníze pravidelně, procentuálně a progresivně. Skutečně, pro většinu není problém skoupost nebo lakomost, ale starý „dobrý“ strach. Strach byl vždy hlavní nepřítel víry. Zastiňuje naši mysl a zkouší naší trpělivost. Jenže je třeba vědět, že obavy a víra žijí paralelní životy. Víra jako taková bude vždy obsahovat kousek nejistoty pramenící z nevědomosti, a stejně tak nejisté jsou naše obavy z budoucnosti. A tak každý křesťan dříve nebo později ve své štědrosti narazí do zdi, kterou je strach. Skutečně věřím, že Bůh je tím, kým říká, že je? Nebo věřím, že tím je, ale v praxi se chci spolehnout na svůj cash. Nakonec, v církvi pozoruji dva druhy dárců: ty, kteří dávají z toho, co zbylo; a ti, kteří žijí z toho, co jim zbude po dávání. Není to ovšem proto, že by byli lakomí, je to o prioritách: tedy o věcech, které mají přednost. Problém je totiž v tom, že pokud dáváš jen z toho, co ti zbude, skoro nikdy nic to není. Zvláštní slova říká apoštol Pavel, který přímo napsal, že (2. Korintským 9,7) Bůh miluje ochotného dárce. Pojďme se společně podívat na celou pasáž, kde je to napsáno, protože se z toho můžeme hodně naučit.

2. Korintským 9,6-11: Říkám vám, že kdo skoupě rozsévá, bude skoupě sklízet, ale kdo rozsévá štědře, bude sklízet štědře. Každý ať dává, jak se v srdci rozhodl, ne s lítostí anebo z povinnosti. Vždyť Bůh miluje ochotného dárce. Bůh je schopen rozhojnit k vám veškerou milost, abyste vždycky a ve všem měli veškerý dostatek a mohli se štědře účastnit každého dobrého díla. Je přece psáno: "Rozdělil štědře, chudým dal, jeho spravedlnost navždy zůstává."  Ten, který dává zrno k rozsévání i chléb k jídlu, opatří a rozmnoží vaši setbu a dá dozrát plodům vaší spravedlnosti. Budete obohaceni v každém ohledu k bezvýhradné štědrosti, která pak naším prostřednictvím působí vděčnost Bohu.

V téhle pasáži, ve které Pavel píše o finančních sbírkách, je napsáno několik velmi zajímavých principů. Prvním je, že Zákon setby a žně platí také v oblasti našich financí. Každý, kdo měl kdy zahrádku nebo pole, zná zákon setby a žně. Vždy v určitý čas své pole osejeme, a po nějakém čase naše setba vzklíčí a nakonec sklidíme úrodu. Úroda je přímo úměrná tomu, jak a kolik jsme zaseli. Pokud zaséváme hodně, sklízíme hodně, pokud málo, máme malou úrodu.  Zasévání na první pohled vypadá jako odevzdávání úrody, ale ve skutečnosti je to princip, jak rozmnožit to, co máme. V naší pasáži pak Pavel vztahuje tento zemědělský princip na oblast našich financí. Je to zákon, který funguje, ať v něj věříš nebo ne, tento zákon je neutrální a spravedlivý. Mezi tím, kolik dáváš a kolik dostáváš, je přímá úměra. Pavel vlastně nabízí myšlenku, že Bůh ti svěří tolik, nakolik jsi schopen fungovat jako správce. Někteří lidé dávají Bohu drobné a pak se strašně diví, že je Bůh jen drobně žehná. Někdy se mi lidé svěřují, že by taky chtěli dostávat dary nebo zažívat požehnání, které má nadpřirozený původ, jenže až příliš často jsou tito lidé velmi skoupí v zasévání. Nebohatnou v Bohu, nezískávají si poklady v nebi, kde je nejistá ekonomika může ohrozit.

Druhý princip je v tom, že Finanční dávání slaďuje tvůj život s Boží agendou. Bohu jde o chudé a jde mu Velké poslání. Církev je zapojena v obojím. Bůh chce věrné správce, kteří mu pomohou s jeho agendou. Když investuješ své finance do věcí, na kterých má Bůh zájem, tvému životu to rozhodně pomůže. Třetí princip spočívá v tom, že Štědrost má opakující výsledky. Bůh chce, abys měl dost pro sebe, když to potřebuješ. Právě to je definice bohatství. Chce, abys měl dost, a zároveň ti přebývalo pro dobré věci. Svou štědrostí zároveň umožňuješ tři věci: Aby Božím slovem mohli růst ti, kteří pravidelné dary dávají; aby Božím slovem mohli růst ti, kteří desátky nedávají – hosté církve a duchovní dítka; aby ti, kdo vyučují Boží slovo, to dělali rádi.

Peníze jsou často poslední oblasti, kterou Bohu otevíráme, protože si myslíme, že reprezentují naše bezpečí. Náš postoj k financím je při tom všem velmi zásadní. Ježíš přislibuje duchovní bohatství tomu, kdo bude věrně spravovat zdroje tohoto světa ve prospěch Božího království. (Lukáš 16,10-11)  Věrný v nejmenším je věrný i ve velkém; nepoctivý v nejmenším je nepoctivý i ve velkém. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nepoctivém mamonu, kdo vám svěří to pravé bohatství? Na závěr se podíváme na tři principy štědrosti, všechny začínají na „P“:

·         Prioritní dávání. Dávat bez plánu znamená, že dovolíš svým financím být ovládaný tvými emocemi, které až často podléhají strachu a obavám. Plán znamená, že si ustanovíš priority, a pokud je štědrost tvou prioritou, dáš peníze jako první věc ze svých plateb, ne poslední. To jasně ukazuje na tvé priority a pomáhá ti je dodržovat.

·         Procentuální dávání. Když se rozhodneš dávat procenta svého příjmu, je to dost jasná věc, protože čísla nelžou. Deset procent je stále deset procent, až už je to jakákoliv částka, a ať už se cítíš, že se tvůj nebeský Otec o tebe postará nebo ne. Takže, pokud se rozhodneš ohledně procenta, měl bys to dodržet, ať se v moment dávání cítíš jakkoliv. Pokud se cítíš jako správce, dávat pravidelnou část svých financí dává smysl. Někdy se lidé ještě ptají, jestli mají dávat procenta z čistého nebo hrubého příjmu. Pamatuj na to, že dávání je zasévání, kdy sklízíš, co jsi zasel. Takže chceš sklízet z hrubého nebo čistého? Pro mě osobně, dávat procentuální částku z hrubého přijmu, mi dává perfektní smysl, protože chci být požehnaný v každém ohledu. Další otázku, kterou dostávám, je, jak to mají dělat studenti, když třeba dostanou stipendia. Vždy jim radím to, aby pokud dostanou konkrétní platbu na konkrétní účel (stipendium, částku na bydlení, školné atd.), aby to použili plně na tento účel a dar z toho nedávali. Ale z peněz, které dostávají jako kapesné, nebo s penězi, kde mají svobodu volně hospodařit, pak to jsou prostředky, kde se mohou učit štědrosti.

·         Progresivní dávání. Tohle znamená, že v průběhu času se rozhodujeme zvyšovat svou procentuální částku, a také to, že dáváme i na jiné místa než jen svou pravidelnou částku, ať už se jedná o sbírku, misijní potřeby nebo humanitární činnost, apod. Navíc v téhle oblasti tě někdy Bůh vede konkrétně, abys dal někomu něco, cos neplánoval. Je to pobídnutí, tedy čtvrté P. 

Bible říká (Přísloví 11,25) Štědrý člověk bude jen vzkvétat, kdo jiné svlažuje, sám bude zavlažen. 

Přidaná hodnota

Práce. Jen máloco nás v životě ovlivní víc, než naše práce. Vždyť během padesátileté kariéry stráví v práci průměrný člověk 100,000 hodin. Většina času naší dospělosti bude investována do práce, naneštěstí u mnohých lidí to bude práce, která je nebaví, protože postrádá výzvy, je špatně placená, nebo je moc náročná. Přes devadesát procent Čechů jistotu práce za velmi důležitou a stejný počet si přeje mít práci, kde je to bude bavit, kde se budou moci realizovat. A to dokonce tak, že většina lidí by si raději zvolila méně placenou práci s dobrým šéfem a podmínkami, než skvěle placenou práci, kde budou mít peklo na zemi. Práce je pro nás důležitá, protože ovlivňuje přímo náš život, naše peníze a naši hodnotu a naději. Právě proto v této dvoudílné sérii budeme mluvit o tom, jak můžeme získat naději pro lepší život. Jsem totiž přesvědčený, že Bůh má nejen naději pro náš duchovní stav a smysl života, ale také přímo ovlivňuje naši práci a stav našeho konta. Věřím, že jeho cílem je, abys žil plný život v hojnosti. A dokonce, i pokud právě teď nepracuješ, protože studuješ, hodnoty, o kterých budu mluvit, ti pomohou vypěstovat návyky, které ti pomohou v budoucnu nejen pracovat, ale také spravovat svůj život, aby měl význam a zanechal stopu. Studium je koneckonců tvou dnešní prací.

I těm z vás, kteří jste dnes v církvi poprvé a zatím si na celou víru v Boha teprve děláte názor, mohou být tyto principy užitečné, ale je důležité vědět, že naším výchozím světonázorem je křesťanská víra. Budu se proto na tento předmět dívat takříkajíc z Božího pohledu. Bůh totiž svěřil lidem práci ještě před pádem v zahradě Eden. Křesťané věří, že člověk byl stvořen Bohem k jeho obrazu, a jako takovému mu Bůh dal mimo jiné úkol být správcem stvoření. Zároveň mu dal k dispozici všechno požehnání, které tato zahrada nesla; člověk si to měl užívat a těšit se z toho. Jedinou věc mu Bůh odepřel, a to bylo ovoce z jednoho jediného stromu. Příběh jsme pravděpodobně v nějaké podobě slyšeli, lidé Boha neposlechli, snědli z toho stromu, a následkem ztratili volný přístup k Bohu, a tedy jejich vnitřní člověk ztratil schopnost s Bohem komunikovat přímo. Což pak vedlo ke vzniku různých náboženství, tedy snahy s Bohem spojení navázat. Křesťané věří, že to, co náboženství nedokázalo, udělal Ježíš Kristus, který svou obětí znovu navázal spojení mezi lidmi a Bohem. A spolu s navázaným spojením je tu i obnova původního plánu, kdy práce najednou není, a neměla by být, pouhou řeholí, ale má svůj význam pro tvorbu našeho charakteru, rozvíjí naše schopnosti a dává nám pocit poslání.

Práce je z křesťanského pohledu natolik důležitá, že Apoštol Pavel píše v dopise církvi v Tesalonice, že kdo nechce pracovat, ať nejí. Samozřejmě, jsou lidé, kteří z jasných zdravotních nebo mentálních důvodů pracovat nemohou, a o ně se musíme postarat, ale když někdo z jakýchkoliv důvodů pracovat nechce, pak mu Pavel vlastně radí, aby umřel hlady! Tvrdé? Záleží na to, koho se ptáte. Před nějakou dobou vyslala čínská vláda prominentního ekonoma Zhao Xiao, aby studoval základy úspěchu západní ekonomiky, protože se chtěli sami poučit a aplikovat metody, na kterých země Západní Evropy a USA tolik zbohatly. Po prozkoumání různých možností a metod tento ekonom přišel k výsledku, že hlavní rozdíl je morální základ ekonomiky a doporučil čínské vládě, aby umožnila rozšíření křesťanské víry a přijala ji za vlastní. Když se na čínský hospodářský zázrak podíváte trochu jinak, než nám ukazují pouze naše média (vykořisťování dělníků, atd.), pak si nelze nevšimnout, že čínský ekonomický zázrak začal zhruba ve stejné době, jako se začalo lavinovitě šířit do té doby (a často i dodnes) zakázané křesťanství. Vždyť dnes se odhaduje, že v Číně je nejméně 120 milionů aktivních křesťanů, což je po všech stranách neuvěřitelný počet, a dělá na počet aktivních věřících z Číny jednu z nejvíce křesťanských zemí světa. Není to až tak velký zázrak: biblická morálka totiž vždy dávala důraz na poctivost, na pravdomluvnost, na čestnost, na pracovitost, na štědrost, na šetřivost a na úctu. Pokud se vám zdá, že tyto vlastnosti u nás v práci moc nevidíte, možná je důvodem právě to, že už nevidíte ani moc křesťanství.

Je to trochu paradox. Lidé v našem dnešním světě si obvykle myslí, že úspěšnější budete, když budete mít ostré lokty.  Jinými slovy, kdo má více odvahy, drzosti, síly, vlivu a schopnosti manipulovat, je ten, který vyhraje lepší zakázku, získá povýšení a lepší plat. Díky tomu někteří lidé (a šéfové) okolo nás vytvářejí prostředí, kde je opravdu neštěstí pracovat. Nám to kazí chuť do života, a pokud se neumíme od tohoto pracovního stresu odpoutat, ničí nám to i vztahy, které s prací nutně nesouvisí. Dovolíme kořenu hořkosti, aby vyrostl a napadl všechno uvnitř nás. Mnoho let bylo prostředí ostrých loktů dokonce podporováno různými publikacemi, které říkali něco ve smyslu, že „hodní lidé se dostanou do nebe, ale zlobiví tam, kam chtějí“. Nicméně v posledních letech některé průzkumy, například sociologa Tima Sanderse, ukazují, že láska na pracovišti přináší mnohonásobně lepší výsledky, než prostředí ostrých loktů. Láskou samozřejmě nemyslí jen pozitivní emoce, ale spíše naše postoje projevující se chováním. Kdo ví, třeba je tady nějaký způsob, nějaká cesta, jak se můžeme podílet na změně svého pracovního prostředí i my.

Naneštěstí to totiž nejsme většinou my, kdo tvoří pravidla, a proto máme pocit, že naše pracoviště nemůžeme přímo ovlivnit. Dovolte mi dnes vám navrhnout možnou cestu, kterou si můžete zvolit vy a skrze kterou se může proměnit vaše pracoviště více, než byste čekali. Můj návrh spočívá jednoduše v tom, že si definuješ, kdo je opravdu tvým šéfem. Jasně, víme jméno člověka, pro kterého pracujeme, tak o čem mluvíme? Mluvíme o tom proto, že pro koho pracuješ, ovlivní, co děláš, a jak to děláš. Tvůj šéf je možná člověk, kterého dobře znáš, nebo naopak někdo vzdálený v jiné zemi, kterého jsi nikdy nepotkal. Možná jsi sám sobě šéfem. Ale někdy je naším šéfem, tím, kdo doopravdy řídí naše kroky, naše touha po přijetí nebo strach ze selhání. Pokud jsme upřímní, připustíme, že je v typickém pracovním dni mnoho motivací, které ovlivňují, co děláme, a jak to děláme. Ovšem, překvapení! Z Božího pohledu je naším šéfem on sám. Podívejme se na to, co píše apoštol Pavel církvi v Koloským 3,22-24: Otroci, poslouchejte ve všem pozemské pány, ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale v upřímnosti srdce, bojíce se Pána. Cokoli děláte, dělejte z duše jako Pánu, a ne lidem. Vždyť víte, že od Pána dostanete za odměnu dědictví. Pánu Kristu služte!

Poslouchat své pozemské pány a šéfy jakoby to byl Bůh. Dělá si snad z nás legraci. Možná nás napadá, že Bůh asi není vševědoucí, protože kdyby opravdu znal našeho šéfa, nemohl by tohle po tobě nikdy chtít. Jak to vlastně myslí? Pavel adresuje tyto slova otrokům (a tedy lidem v pracovní situaci mnohem horší, než jsme kdo z nás byli) a místo aby je povzbuzoval, ať se vzepřou svým pánům, říká jim, aby byli, co nejlepší otroci jen mohou být. Je to proto, že by Pavel schvaloval otroctví? Ne. Je to proto, že je hrozně moc důležité, abychom věděli, kdo je naším šéfem. Vždyť on tady píše, že když přistupujeme k práci s vědomím, že ten, komu doopravdy sloužíme, není náš pozemský šéf, ale Bůh, promění to naše chování a kvalitu naší práce. Koneckonců, v Bibli najdeme verše, které tvrdí, že Bůh dává praktické schopnosti a dovednosti; že on je ten který působí náš úspěch v práci; a dokonce je tam i napsáno, že je On stojí za povýšením a lepším postavením v práci. Zdá se, že je to šéf a naše práce, ale ve skutečnosti Bůh ti dává a chce dávat přízeň!

Ježíš jednou svým posluchačům vyprávěl příběh o muži, který byl chamtivý, a myslel si, že jeho život bude lépe zajištěn, když toho bude mít více, a bude to mít větší. Jednou se mu urodila hojná žeň a tak si řekl, že zboří své stodoly, postaví si větší, shromáždí tam svou úrodu a bude mít vystaráno na mnoho let dopředu. Bude si moct užívat, jíst, pít, radovat se. Ale Ježíš říká, že tento muž zapomněl na Boha. Lukáš 12,20-21: Bůh mu ale řekl: Ty blázne! Dnes v noci umřeš. Čí bude, co sis nachystal? Tak je to, když někdo hromadí pro sebe, ale nebohatne v Bohu. Tohle je přetrvávající motiv v Bibli: můžeš bohatnout (a na samotném bohatství není nic špatného), ale pokud na bohatství spoléháš, a zapomínáš na Boha, v dlouhodobém horizontu ti to bude k ničemu. Muž považoval majetek za základ štěstí, ale neuvědomoval si, že i když získá peníze, nemůže si přidat život. Kdybychom příběh pozměnili od majitele statku do dnešní doby, tento příběh je krásný podnikatelský příklad. Lidé budují kariéru a zabezpečený život, jen aby se na konci zhroutili, rozpadla se jim rodina nebo vážně onemocněli. Pavel ovšem nabízí mnohem lepší variantu pro život. 1. Timoteovi 6,17-19: Těm, kdo jsou v tomto světě bohatí, klaď na srdce, ať nejsou domýšliví. Ať nespoléhají na nejisté bohatství, ale na Boha, který nám dává hojnost všeho k užívání. Ať se věnují dobročinnosti, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří a dělí se s ostatními. Tak si nastřádají dobrý základ pro budoucnost a chopí se opravdového života.

První úroveň života, který má smysl, je užitečnost. Bůh nám dává mnoho věcí, kterých si můžeme užívat, a jsou pro nás užitečné. Bůh vůbec nemá problém s tím, abychom vlastnili věci, ale má problém, aby věci vlastnily nás. Bůh nás žehná, ale jeho proces tu ale nekončí. Druhá úroveň je služba. Lidé si rádi užívají, ale po nějakém čase je zřejmé, že život se neskládá pouze z krabice čokolády. A tak objevujeme, že máme smysl ve společenství, a začínáme pomáhat lidem a ve své podstatě sloužit Bohu. Užívat si užitečnost zůstává, ale přichází naše zapojení. Třetí úroveň je objevení dávání. Je to nádherné, když ze života, který byl nejprve zaměřen cele na užívání si Božího požehnání, je tu skrze praktické zapojení postupné objevení zákonů štědrosti, které jsou skryté v dávání jiným. Někteří lidé rádi pomohou s praktickými věcmi, ale nejsou nadšeni, když se dělá sbírka nebo se mají rozhodnout být štědrým pravidelně. Ještě neobjevili, že je požehnanější dávat než brát. Čtvrtá úroveň přichází se zodpovědností, kterou jsme ochotni nést. Posouváme se do skutečného významu a vůdcovské úlohy. Naše práce má najednou úplně jiný smysl, protože jsme bohatí uvnitř.

Být bohatý v Bohu. To je princip! Je-li naším opravdovým šéfem Bůh, můžeme do práce jít s postojem, že sloužíme Bohu a práci děláme pořádně proto, že to není pozemský šéf, komu se chceme zalíbit, ale Bůh. Zkus to. Zkus si tento týden vybrat jeden den, kdy půjdeš do práce s postojem, že to je služba Kristu. Co myslíš, jak včas do práce dorazíš? Kdy odejdeš? Co tam budeš povídat? Nebo co naopak povídat nebudeš? Co budeš dělat, a co dělat nebudeš? Zkus to jako experiment a pak zhodnoť, jak tvůj pracovní den s tímto postojem vypadal. Možná se nezmění tvé prostředí a šéf bude stejně trapný jako vždy. Možná, že se budou věci kazit jako jindy. Ale schválně, uvidíš změnu uvnitř sebe a následně ve výsledcích tvé práce? Zkus to a uvidíš sám. 

Láska všemu věří

Slova. Mluvíme a slyšíme jich tolik, že si je máme problém zapamatovat. Přesto jsme si v sérii Kormidlo, která vychází z označení jazyka jako kormidla, které ovládá velkou loď, jak o tom píše Jakub, bratr Ježíše, ve svém dopisu, ukázali, že některá slova nebo celé výroky se staly legendárními a to buď v pozitivním smyslu, nebo žel i v tom negativním. Některá slova, která nám někdo řekl, nás nakopla na celý život kupředu, měla na nás pozitivní vliv, začali jsme si díky nim věřit a něco jsme dokázali; jiná nás ovšem navždy poznamenala tak, že jsme se cítili okradeni, uraženi, poníženi a poraženi. Jenže si nedokážeme naplánovat předem vliv a dopad, jaký naše slova budou mít. Proto také na každém našem slově velmi záleží. Naše slova pak ovlivní naše vztahy, ale také jak moc dokážeme ovládat ostatní oblasti svého života, včetně různých závislostí, pokušení, a dokonce i viny nebo hanby, které cítíme za svou minulost.

Minulost řešíme tím, že svými vlastními slovy uzavřeme vinu, kterou cítíme za vlastní chyby, pády a hříchy tím, že ji vyznáme Bohu a nějakému člověku. Především ta druhá část je opomíjená, nechceme totiž, aby nás někdo poznal s vlastní zlomeností. Jenže vyznání, kdo doopravdy jsme, je důležité a osvobozující. Zbavujeme se tím masky přetvářky a ukončujeme koloběh hříchu, a získáváme odpuštění. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem hanba. Hanba vinu zesílí útokem na jádro člověka a jeho identitu a tak se za sebe stydíme a považujeme se za zbytečné a hnusné. To se stane jádrem naší identity natolik, že si říkáme, že nás nikdo nebude mít rád, když se dozví, jací doopravdy jsme, a tak začínáme kolotoč divadla, aby nikdo na opravdový stav našeho srdce nepřišel. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Abychom se ovšem cítili bezpečně své skryté záležitosti někomu vyznat, potřebujeme se nejprve ujistit, že se nacházíme v prostředí bez pomluv. Nic totiž neničí naši ochotu žít ve světle to, jako když se někomu svěříme, jen abychom záhy našli své vyznání uveřejněné mezi kamarády našeho důvěrníka. Takže, pro vyznávání svého nitra je nezbytné žít v bezpečném prostředí bez pomluv.

Ovšem, nejen to. Pro bezpečnou mluvu potřebujeme ještě víc. Potřebujeme někoho, kdo k nám bude upřímný a bude nám říkat pravdu, ovšem v lásce. Láska je totiž hledání a dělání toho nejlepšího pro druhého. Všichni totiž zažíváme jistou situaci. Je to situace, kdy ten, na kom nám záleží, dělá něco, nebo říká něco, nebo má nějaké postoje, skrze které mu hrozí nebezpečí, nebo které nejsou správné. V takových chvílích potřebujeme druhého konfrontovat. Jenomže, konfliktu se přirozeně bojíme, nebo je nám nepříjemný. Bojíme se, že když řekneme pravdu, ztratíme vztah (a nutno říct, že se to někdy opravdu stává). Přesto je jen máloco tak důležité, jako mluvit pravdu. Ovšem upřímnost není to, že řekneme, co máme na srdci bez ohledu na to, jak to říkáme. Apoštol Pavel popisuje v listu Efezským 4,15 princip:  Místo toho máme mluvit pravdu v lásce. Pravda v lásce. Pravda bez lásky je tvrdá a suchopárná, a láska bez pravdy je plná přetvářky a snahy se zalíbit za všech okolností. Spojení přirozeně hledá, přemýšlí a chce to nejlepší. Ale jen spojení nestačí. Lidé potřebují slyšet realitu a pravdu, aby se mohli chovat zodpovědně. To neznamená, že pravda by měla být řečena nějak tvrdě nebo nepříjemně, vždyť láska se neraduje z toho, že by zranila něčí city. Nicméně to znamená, že jsme upřímní – v lásce, efektivně a přímo. Milující lidé by měli mluvit pravdu a pravdomluvní lidé by měli milovat.

Láska navíc znamená, že vždy předpokládáš nevinnost neboli presumpci neviny na straně toho druhého. To je protiklad podezřívavosti a pomluv. Naopak, mluvit pravdu často znamená, že říkáme věci, které druhému mají být nápomocné, a pak se sami stáváme součástí řešení. Je tady koneckonců jeden velmi zvláštní verš, který říká Pavel ve známé pasáži o lásce v 1. Korintským 13,6-7: (Láska) není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Láska všemu věří. Milujeme někoho opravdu tak, že k němu máme bezvýhradnou důvěru, že mu úplně věříme, ať říká cokoliv? A pokud budeš mít s někým takový vztah, dovolíš si mu někdy říct lež? Lež ničí důvěru, protože nikdy nevíš, jestli ti někdo neříká to, co slyšet chceš, jestli skutečně myslí vážně to, co říká, a zda se na takového člověka můžeš spolehnout. Jinými slovy, pokud ti někdo zalhal, a tys na to přišel, pak je nemožné mu znovu plně věřit.  Ale to znamená, že mezi takovými dvěma lidmi nebude nikdy opravdová láska. Není pak divu, že vztahy nic nevydrží? Ale to nás nepřekvapuje. Žijeme v době, kdy se ani nepředpokládá, že by nějaký vztah skutečně vše vydržel a všechno snesl. Pokud tomu totiž je tak, že vztahy nevydrží, pak se nedá nic dělat, budeme si vzájemně lhát. Pak má pravdu Jakub, který říká (3,14), že budeme mít v srdci hořkou závist a svárlivost, budeme se chlubit a lhát proti pravdě, a Ježíš, který říká (Matouš 18-19), že co z úst vychází, jde ze srdce a špiní to člověka. Ze srdce totiž vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, křivá svědectví, urážky. Ve skutečnosti tvá ústa ukazuji plně na stav tvého srdce. Pro naprostou důvěru je však nutné věřit a zároveň se radovat z pravdy, a tedy ji v lásce za všech okolností říkat.

Láska ve slovech se projevuje většinou laskavostí. Když přijde na laskavost, dospělí se od dětí moc neliší. Manžel je laskavý na manželku, pokud je ona laskavá na něj. Když mu uvaří dobré jídlo, rád ji vynese smetí. Poskytne-li mu příjemný sexuální zážitek, rád ji umyje auto. Co se však děje, jsme-li laskaví i tehdy, když narazíme na nespravedlnost a špatné zacházení? Myslíte si, že by náš život byl jiný, kdybychom se dokázali usmát a říct něco laskavého dokonce i tehdy, když zakoušíme nespravedlnost. Je to strašně těžké, ale jde to. Dokonce, ironické je, že stane-li se laskavost naším životním stylem, přináší radost nejen jiným, ale také nám. Laskavost je totiž radost z přednostního naplňování potřeb druhého, k němuž nás vede touha budovat vztah. Ve světě, v němž bojuje každý proti každému, nakonec může přežít jen jeden. Což ostatně zjistili mimo jiné vyšetřovatelé na nechvalně proslulé základně Guantánamo. Po několika letech používání tvrdších metod nyní vyšetřovatelé zjišťují, že „z dlouhodobého hlediska se více vyplatí mléko lidské laskavosti.“ Když si vyšetřovatelé udělají čas, aby si získali úctu vězňů „přátelským a věcným přístupem“, mnohdy účinněji se dozví to, po čem pátrají.

Nikdy nepodceňujte moc laskavých slov. Někomu mohou změnit život. Laskavý člověk vždy hledá cesty, jak někoho povzbudit slovy. Která manželka neslyší ráda „Ty šaty ti ale padnou“? Kterého manžela nepovzbudí slova „moc si vážím toho, jak mi v životě pomáháš“? Který pracovník neocení, když mu šéf řekne „Moc vám děkuji za to, jak jste se pro tento projekt nasadil, vím, že jste mu dal víc, než jste musel.“ Laskavá slova potvrzují lidi v tom, kým jsou, a v tom, co dělají. Navíc, laskavost vytváří nejen lepší vztahy, ale zároveň činí nás lepšími a vyrovnanějšími lidmi. Jen se podívejte:

·         Laskavé jednání uvolňuje endorfiny, kterými tělo přirozeně tlumí bolest

·         Jednáme-li laskavě, dostaví se pocity euforie, po nichž nás naplní pokoj.

·         Pomoc druhým může omezit účinky nemocí a jiných tělesných poruch.

·         Laskavé jednání zbavuje pocitů deprese, nepřátelství a izolace. Když někomu pomůžete, klesá váš stres.

·         Pozitivní zdravotní účinky a pocit klidu se vrací i dny poté, kdykoliv si na to vzpomeneme.

·         Pečujeme-li o druhé lidi, k nimž máme pozitivní vztah, zlepšuje se náš imunitní systém.

·         Jednáme-li laskavě s druhými, roste naše sebeúcta, optimismus a celková spokojenost s životem.

Naše neschopnost dávat druhým opravdovou hodnotu bývá způsobena pouze tím, že jsme se v tom necvičili. Ale co kdybychom se naučili povzbuzovat jiné podobně jako mladý muž, o kterém čteme ve Skutcích? Jmenoval se Josef a žil v době velkého rozmachu církve v Jeruzalémě. Byl to člověk, který laskavost a povzbuzování zosobnil natolik, že ho lidé přejmenovali na Barnabáš, což znamená Syn povzbuzení. Umíte si představit, že by lidé přejmenovali tebe? Jakou přezdívku by dali tobě? Strýček skrblík? Kamarád do deště? Stydlivka? Novinář? Syn povzbuzení?

Barnabáš celý život lidi povzbuzoval. Hned v první zmínce o Barnabášovi vidíme, že měl lidi ve svých prioritách hodně nahoře, protože byl ochoten se dělit se svým majetkem s chudými. Ve Skutcích 4 je napsáno, že prodal své pole a peníze daroval do církve, aby byly použité tam, kde je potřeba. V další zmínce v 11. kapitole je napsáno, že navštívil církev v Antiochii, kde to dělali moc dobře, zaradoval se a všechny je povzbudil, aby je dělali ještě lépe. Následkem jeho povzbuzování se církvi dařilo ještě lépe a mnozí se k ní přidali. Kdekoliv cestoval, Barnabáš povzbuzoval také vedoucí, sám totiž věděl, jak velkou sílu má zmocnění (14,22-23). Koneckonců to jde dobře vidět na tom, jak se ujal mladého muže Saula, který se měl stát apoštolem Pavlem, po Kristu prakticky nejvýznamnějším představitelem křesťanství.

Saul se dramaticky setkal s Kristem, ale církev se ho bála. Mysleli si, že to jen hraje, aby se mezi ně dostal. Barnabáš ovšem nečekal, až se Pavel změní a získá si “kredit”, viděl v něm potenciál a pozvedl ho. Barnabáš věřil Pavlovi dříve, než kdokoliv jiný (Sk 9,26-27). Faktem zůstává, že většina vedoucích nikdy nezapomene na první lidi, kteří jim věřili. Barnabáš ho navíc doporučil ho také jiným vedoucím (Sk 9,27-28). Vzal ho s sebou mezi apoštoly a Pavel trávil mnoho času s ním. Bylo to riskantní? Jistě, ale Barnabáš byl Syn povzbuzení! Později, když se jejich cesty rozdělily, Barnabáš vyhledal Pavla v Tarsu, kam se uchýlil a přivedl ho do Antiochie, kde se zapojil do týmu vedoucích církve a odkud pak společně byli povoláni Bohem, aby se stali apoštoly. Barnabáš zmocnil Pavla k naplnění jeho povolání.

Barnabáš neskončil jen u toho, že přivedl Pavla do služby. Povzbuzoval také lidi v selhání. Ve Sk 15,37-39 čteme: Barnabáš chtěl vzít s sebou také Jana, nazývaného Marek. Pavel však nepokládal za správné brát ho s sebou, protože se v Pamfylii od nich odloučil a nešel s nimi do díla. Vznikla z toho ostrá hádka, takže se od sebe oddělili. Barnabáš vzal s sebou Marka a vyplul na Kypr. Na první pohled se zdálo, že se Barnabáš spletl, když s sebou vzal Marka, který už jednou selhal. V Bibli se již o něm moc nedozvíme, kdežto o Pavlovi je pak skoro celý zbytek Nového zákona. Když však budeme pozorní, uvidíme, že nakonec i Pavel přijal Marka a ten se stal pro něho cenným společníkem (2Tm 4,11). Barnabáš viděl lidi jinak dříve než většina ostatních lidí. Byl příkladem člověka, který neustále pozvedával lidi, i když to nebylo momentálně populární. Proto neměl žádné hranice v tom, kam až může dojít. Jsi někomu Barnabášem?

Kdo ti řekl, že jsi nahý?

Každý den slyšíme a říkáme tisíce slov. Některá slova nebo celé výroky se staly legendárními a to buď v pozitivním smyslu, nebo žel v tom negativním. Některá slova, která nám někdo řekl, nás nakopla na celý život kupředu, měla na nás pozitivní vliv, začali jsme si díky nim věřit a něco jsme dokázali; jiná nás ovšem navždy poznamenala tak, že jsme se cítili okradeni, uraženi, poníženi a poraženi. Jak to, že slova mají takovou moc? Už král Šalamoun tvrdil, že V moci jazyka je smrt i život, kdo ho miluje, nají se jeho ovoce. (Přísloví 18,21) Jenže, když něco říkáme, nedokážeme si naplánovat předem vliv a dopad, jaký naše slova budou mít. Pokud nikdy nevíte, které vaše slovo se stane legendárním, pak na každém našem slově velmi záleží. V první části naši série Kormidlo jsme si četli pasáž z dopisu Jakuba, který napsal, že jazyk je malý úd, který ale ovládá celý náš život do stejné míry, jako kormidlo ovládá velkou loď, sirka zapálí les nebo udidlo ovládá koně. Jakub dokonce tvrdí, že pokud dokážeme mít pod kontrolou náš jazyk, naše slova, pak budeme schopni mít pod kontrolou celý svůj život, všechny své závislosti, zlozvyky, neschopnost vycházet s lidmi, skryté hříchy, nezvladatelná pokušení, prostě cokoliv. Je to proto, že v srdci těchto bojů jsou slova, která říkáme sami sobě: Zasloužím si to, Oni si to zaslouží, Nejsem schopný, Už se nezměním. Pak jsme se učili  reagovat na pomluvy slovy: Přestaň s tím! Tady to neděláme!

Dnes si ukážeme na další oblast, ve které naše slova hrají zásadní roli. Je to oblast naší minulosti. Minulost je jediná záležitost v našem životě, kterou nedokážeme změnit. Minulost se stala a my se s ní musíme naučit žít, můžeme měnit její následky, můžeme se učit ji neopakovat, můžeme se snažit ji ukrýt, ale už ji nikdy nedokážeme změnit. Jednou se stala, a navždy tady je. Což je, upřímně řečeno, matoucí. Alespoň pro křesťany. Vždyť zdrojem naší identity je přece fakt, že jsme se stali v Kristu novým stvořením. Pavel píše, že staré věci pominuly, a je tu všechno nové. Jak je tedy možné, že by nás minulost mohla omezovat? Jsme-li nové stvoření, pak se na minulost přece nemusíme ohlížet! Neříká snad Pavel, že zapomíná na to, co bylo za ním, usilovně chvátá kupředu? Ano, Pavel říká, že zapomíná na minulost a usilovně chvátá kupředu. Ale také mnohokrát vypráví o své minulosti, říká, co byl, co dělal, a jak to ovlivňuje to, kde dnes je. Dokonce vypráví svou špatnou historii, jak pronásledoval Ježíšovy následovníky a nechal je zavírat a zabíjet. A koneckonců jde až do momentu, kdy říká, že si ho vlastně Bůh vyvolil již v lůně matky před vlastním narozením. Pokud na minulosti nezáleží, pak nezáleží ani na tom, že si jej Bůh vybral v lůně matky!

Ne, když se staneme novým stvořením, staré věci pominuly, ale naše paměť se nevymazala. Co tedy vlastně pominulo? Pominul důvod pro starý životní styl. Pominula zeď, která nás oddělovala od Boha. Zmizel příkop, který nás odděloval od naděje a od Boha v tomto světě. Ale zůstala nám naše osobnost, dokonce zůstaly naše charakterové vlastnosti (ano, i ty špatné), zůstaly nám problémy, ve kterých jsme byli. Můžou zmizet nebo se změnit? Jistě, ale ne proto, že někdo mávne kouzelným proutkem, ale proto, že jsme získali novou strategii a novou sílu. Co tím myslím? Získali jsme novou strategii, jak se svým životem nakládat: to je obsaženo v Bibli. A získali jsme novou sílu, jak to zvládnout: to díky Duchu svatému, kterého Ježíš dává svým následovníkům, aby žili v jeho moci, z jeho síly a pod jeho autoritou. Tím, že jsme se stali novým stvořením, naše problémy nezmizely, ale získali jsme moc se s nimi vypořádat. Je tady ovšem jedna věc, která je pro vypořádání se s minulostí naprosto zásadní, a velkou roli v ní hrají naše slova.

Krátce před svým odchodem z této země si Ježíš k sobě zavolal své následovníky, aby jim oznámil, že brzy odejde. Je to samozřejmě rozesmutnilo, navíc tomu ani nerozuměli. Ježíš jim však říká, aby se nebáli, protože, když odejde, požádá Otce a on jim dá jiného Přímluvce, aby byl s nimi navěky, Ducha pravdy. A pak dokonce říká: (Jan 16,8) On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. Ježíš označil Ducha za Přímluvce slovem, které dnes moc nepoužíváme, ale dá se přeložit jako Advokát, Ten, kdo posiluje a podpírá, kdo je na tvé straně ve sporu nebo bitvě. Tím chce pro tebe Duch svatý být. Duch se chystá v našich životech udělat pořádek. Všimněte si, co říká Ježíš: Duch přijde, aby ukázal světu, v čem je hřích. Jinými slovy, Duch nás usvědčí z věcí, které jsme dělali špatně. Možná jsi to už zažil. Poté, co ses rozhodl jít za Bohem, a věřit v Ježíše, najednou jsi pocítil takové vnitřní usvědčení ze své minulosti. Není to nic jiného, než pocit viny. Duch svatý je zdrojem pocitu viny nad naší minulostí, která nás tak často omezuje. Vina nás ovšem může vést k upřímnosti a vyznání. Může nás vést k odpuštění a k lepším rozhodnutím. Ale musí být uzavřena. Co tím myslím? Co se děje, když se odmítáme vypořádat s naší minulostí? Nevyřešená vina se stává skrz naskrz destruktivní záležitostí. Nevyznaný hřích se stane omezením současnosti a zničením budoucnosti. Tajný hřích totiž nemůže existovat společně s vnitřním pokojem.

Dr. David Belgum v knize Guilt napsal, že 75% hospitalizovaných lidí s psychickými potížemi mají svou nemoc zakořeněnou v emocionálních problémech. Říká, že jejich fyzické symptomy a zhroucení jsou pro mnohé něčím jako nedobrovolným vyznáním viny. Ve své nejčistší podobě je vina Bohem daný dar jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba. Hanba vinu zesílí útokem na jádro člověka a jeho identitu a tak se za sebe stydíme a považujeme se za zbytečné a hnusné. To se stane jádrem naší identity natolik, že si říkáme, že nás nikdo nebude mít rád, když se dozví, jací doopravdy jsme, a tak začínáme kolotoč divadla, aby nikdo na opravdový stav našeho srdce nepřišel. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme.

Do toho všeho nám Duch svatý, nabízí svou milost a sílu se s vinou i hanbou vypořádat. Hanba říká, že protože mám mezery, jsem neakceptovatelný, ale milost říká, že i když mám mezery, jsem převzácný. A proto apoštol Jan napsal: (1. Jan 1,8.9) Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. Tady vidíme, co máme udělat se svou vinou nebo hanbou: vyznat je Bohu. Ale u toho to nekončí. Jakub, který nám tvrdí, že naše slova ovládají celý náš život, ukazuje ještě druhý stupeň vyznání. Nejprve říká, abychom se za sebe modlili, když máme starosti nebo jsme nemocní, a pak dodává (Jakub 5,16): Vyznávejte si navzájem své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. A víte co, tohle se netýká jen fyzického uzdravení, ale také uzdravení naší minulosti. Potřebujeme své hříchy, zranění, pády, selhání, a chyby vyznat někomu na této zemi. Znamená to, že by Bůh nemohl vyřešit náš problém, když se vyznáme jen jemu? Ne! Znamená to ale, že vyznáním odkrýváš karty a přiznáváš zodpovědnost. Možná jste slyšeli o skupině Anonymních alkoholiků, která má historicky asi nejlepší úspěšnost v léčbě závislých. Prvním bodem jejich programu je přiznat, že „Jmenuji se Lukáš Targosz a jsem alkoholik.“ Vyznání řeší vinu, ukončuje koloběh hříchu a přináší nám odpuštění a proto také svobodu.

Jenže to není tak jednoduché. Nechceme svou vinu vyznat, místo toho hledáme způsob, jak ji na někoho hodit. Možná znáte příběh z Ráje, který tak krásně popisuje první kniha Bible, Genesis. V tomto příběhu Bůh postavil Adama a Evu do zahrady, která byla skvělá na první pohled, kde měli všeho dostatek, a dovolil jím tam dělat, cokoliv budou chtít, kromě jednoho stromu, ze kterého jim zakázal jíst. Adam a Eva se však nechali svést a ze stromu si vzali. Bible doslova říká, že ztratili nevinnost a jejich oči se otevřely. Najednou si připadali nazí, nebylo nic, co by je chránilo. Schovali se před Bohem, což bylo něco, co nikdy předtím udělat nemuseli. Schovali se proto, že chtěli schovat svou vinu. A když je Bůh našel, místo toho, aby vzali zodpovědnost na sebe a prohlásili, že „Jmenuji se Adam a snědl jsem zakázané ovoce“, začali házet vinu jeden na druhého. „Ne, Bože, já jsem opravdu nechtěl. To ta žena, kterou jsi mi TY dal, to ona mě svedla.“ Žena nezůstávala pozadu: „Já jsem taky nechtěla, ale to ten had!“ Had mluvit nemohl, tak jen zasyčel… Zbytek příběhu jsme asi už někde slyšeli, Bůh Adama a Evu vyhání z Ráje a člověk nastupuje cestu hledání nevinnosti, kterou už jednou ztratil. Co by se ale stalo, kdyby zareagovali v zahradě jinak? Odpustil by jim Bůh?

Odpověď možná najdeme v Boží prvotní reakci. Bůh moc dobře věděl, kde se člověk skrývá, ale podívejte se, jak nabízí svou ruku (kterou člověk díky své hanbě odmítá). Genesis 1,8-9: Vtom ale uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se zahradou za denního vánku. Tehdy se Adam a jeho žena skryli před Hospodinem Bohem uprostřed stromů zahrady. "Kde jsi?" volal Hospodin Bůh na Adama. Všimněte si, že už od prvního hříchu, prvního pádu, prvního selhání, první chyby, se Bůh snaží najít člověka. Neustále se ptá tebe i mě: Kde jsi? Kde jsi? Co mu odpovíš? Genesis 1,10: Ten odpověděl: "Slyšel jsem v zahradě tvůj hlas a dostal jsem strach, protože jsem nahý. Proto jsem se skryl." Vina přináší strach. Najednou se Adam, který měl dosud s Bohem dokonalý vztah, bojí. A bojí se proto, že se změnila jeho identita. Už není nevinný, ale má strach, protože je nahý. Je nahý, protože ho už nic nechrání. Je nahý, protože se mu otevřely oči. Bůh se však Adama zeptal otázku, ve které jde cítit smutek. Genesis 1,11: "Kdo ti řekl, že jsi nahý?" tázal se Bůh. A pak se přímo zeptá: „Jedl jsi z toho stromu?“, a člověk se přiznává, protože je chycen, ale místo přiznání začíná obviňování. Jak by vypadala Adamova budoucnost, kdyby neřešil jen následky svého selhání, ale rovnou jeho příčinu?

Kdo ti řekl, že jsi nahý? V těchto slovech je patrné zranění, ale také smutek, jakoby otec držel ve své náručí syna nebo dceru, kterým se otevřely oči, a poznali svou omezenost. Kdo ti řekl, že nejsi dostatečný? Kdo ti řekl, že potřebuješ něco mimo mě? Kdo ti řekl, že tě nemiluju? Kdo ti řekl, že jsi škaredý? Kdo ti řekl, že tvé sny jsou hloupé? Kdo ti řekl, že to nikdy nedokážeš? Kdo ti řekl, že nebudeš dobrou matkou? Ať už jsi objevil svou hanbu jakkoliv, Bůh se tě pořád ptá stejnou otázku: Kdo ti řekl, že jsi nahý? A ptá se ji proto, že v Kristu nahým nejsi. Izajáš (61,10) prohlásil: …má duše mého Boha velebí, neboť mě oblékl rouchem spásy a pláštěm spravedlnosti mě zahalil jako ženicha s věncem ozdobným, jako nevěstu okrášlenou šperky.

Svět ti může o tobě říct cokoliv, ale ty nejsi nahý! Kdo ti řekl, že jsi nahý?

Legendární slova

Každý den slyšíme tisíce slov a pravděpodobně jich tisíce také říkáme. Množství informací, které denně dostáváme, je díky médiím, televizi, internetu, reklamám, škole, knihám a podobně, neskutečně krát větší než naší předkové kdy vůbec slyšeli za celý život. Vůbec si to neuvědomujeme, ale když jste žili někde na vesnici, celý den pásli stádo koz, pak jste přišli domů, kde pro změnu vaše žena celý den pracovala sama na poli, jediný společný čas jste měli pár hodin večer o ohně, kde jste si povyprávěli příběhy. Dnes slyšíme tolik slov, že jich máme skoro devalvaci, a spíše čelíme nezájmu o to, co je řečeno. Alespoň se to zdá. Nicméně, faktem zůstává, že i v záplavě informací si pamatujeme slova a věty. Jak to? Proč všichni známe výroky: „A přece se točí!“, nebo „Pravda a láska zvítězí“? Proč dokážeme lokalizovat výroky „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“, či „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.“, či snad „Je dokonáno!“? Některá slova totiž tvoří dějiny, nebo spíše můžeme říct, že dějiny jsou zachyceny v několika klíčových slovech, které známe. Známe je proto, že je řekla klíčová dějinná postava v klíčovém okamžiku dějin.

Samozřejmě to platí také pro výroky, které se ukázaly neplatnými. Nedávná historie má takových celou řadu, například velmi legračně působí výroky o počítačích z poloviny minulého století. Podívejme se na pár z nich:

·         Nemyslím si, že by na světovém trhu byla poptávka po více než pěti počítačích. (Thomas J. Watson, IBM, 1943)

·         Pro pokrytí celosvětových potřeb by mělo stačit asi deset počítačů. (Thomas J. Watson, IBM, rok 1946)

·         Počítače by v budoucnu mohly vážit i méně než 1,5 tuny. (Popular Mechanics, 1949)

·         Není žádný důvod, proč by lidé měli mít počítače doma. (Ken Olsen, 1977)

·         Nikdo nebude nikdy potřebovat více paměti než 640k RAM! (Bill Gates, 1981)

Jenomže, snad kromě Kristova „Je dokonáno!“ si aktéři těchto výroků neuvědomovali, že říkají něco opravdu historicky tak jedinečného, že i po generacích a staletích si je budou lidé pamatovat. To si totiž těžko naplánujete. Těžko dokážete připravit situaci tak, abyste řekli něco, co si všichni zapamatují. Prostě mluvíte, a někdy se trefíte. Co tím chci říct? Pokud nikdy nevíte, které vaše slovo se stane legendárním, pak na každém slově velmi záleží. Dobrá, možná, že neaspirujete na dějinné citáty, ale ruku na srdce, kolik z nás si pamatuje, co mu někdo řekl v dětství? Ať už něco velmi pozitivního nebo něco velmi negativního? Pamatujeme si, když nás někdo v konkrétní chvíli pochválil nebo nám poděkoval, pamatujeme si úplně stejně něčí kritiku nebo výsměch. Jak to, že ze všech konkrétních pochval nebo ze vší kritiky, kterou jsme na svou adresu slyšeli, se některá konkrétní slova tak silně vryjí do paměti, že se do konce života vrací? Slyšeli jsme jich přece tolik, ale slova těch, na kterých nám záleží, vyřčená v našem dějinném momentu, se stanou součástí naší identity. Nic je nedokáže vzít zpět.

Určitě jste to zažili. Hádali jste se s někým ze své rodiny, mohla to být matka, mohla to být manželka, mohla to být dcera, nebo to byl nějaký blízký přítel, a ty jsi v rozčílení řekl slovo, které bys nejraději hned vzal zpátky, ale jako bys překročil neviditelnou linii, a tím jediným slovem jsi pokazil nenávratně svůj vztah s tím člověkem. Řekl jsi mu stovky slov v rozčílení, ale to jedno a právě to jedno způsobilo katastrofu. Ne nadarmo říká král Šalamoun v knize Přísloví 18,21: V moci jazyka je smrt i život, kdo ho miluje, nají se jeho ovoce. V moci života je život i smrt. Robert Fulghum to popsal slovy: „Hole a kameny nám mohou zlámat kosti, ale slova nám zlomí srdce.“ Všichni to víme, všichni jsme taková slova někdy řekli nebo jsme zažili jejich devastující účinek na sobě. Tak proč je říkáme? Protože nikdy nevíme, že právě teď se možná naše slovo stává legendárním. Nikdy nevíme, že právě teď se zaťalo do živého. Nikdy nevíme, že právě teď přineslo život nebo smrt. Nikdy nevíme, že právě teď toto slovo tvoří něčí dějiny, jeho vlastní identity, jeho vlastního příběhu. A protože nevíme, kdy řekneme něco takto zásadního, na každém slově nesmírně záleží. Dokonce má možná pravdu Oscar Wilde, který řekl: „Požehnáni budiž ti, kteří nemají co říct a drží zobák.“

Já mluvím docela dost a mám svou škálu slov, která jsem řekl a zoufale jsem si přál, abych je nikdy nevyslovil, a mám také docela dost těch, která mi zlomila srdce. V této sérii, kterou právě začínáme, si ukážeme na několik oblasti používání slov, které nám mohou pomoci se naučit svůj jazyk ovládat. Všimli jste si, že skoro všechny otvory na hlavě máme v párech? Dvě oči, dvě uši, dva nosní otvory, ale jen jedny ústa. Kdo by chtěl mít dvoje ústa? Nikdo! Máme co dělat s těmi jedněmi, které máme. Jeden otvor způsobuje více těžkostí než ostatních šest dohromady. Proto Přísloví 15,4 tvrdí: Uzdravený jazyk je stromem života, ale lest na něm je zkázou ducha. Ve slovech se opravdu projevíme.

Jazyk má obří moc, přestože je to malá část těla. Pomocí jazyka mluvíme, a navíc na něm máme také chuťové pohárky, kterými rozpoznáváme základní chutě, hořkou, slanou, kyselou i sladkou. Podobně naše slova mají takové příchutě, mohou být hořká, slaná, kyselá i sladká. Mohlo by se zdát, že na slovech moc není, ale podle Jakuba, bratra Ježíše, ten, kdo dokáže ovládat svůj jazyk, je dokonalý člověk, který se dokáže ovládat v každém ohledu! Jakub píše (3,1-2): Nesnažte se mnozí stát učiteli, bratři moji - vězte, že budeme souzeni přísněji. Všichni přece v mnohém chybujeme. Kdo nechybuje ve slově, dosáhl dokonalosti a je schopen se ovládat v každém ohledu. Cože? V každém ohledu? Máš problém se závislostí na alkoholu? Jsi nepříjemný na lidi? Máš sexuální pokušení? Přejídáš se? Trpíš bulimií? Nedokážeš se odpoutat od pornografie? Utrácíš nutkavě peníze, které ani nemáš? Věřte nebo ne, ale podle Jakuba je počátkem tvých trápení neschopnost ovládnout svůj jazyk.

Ne, není to až tak mimo mísu, jak se na první pohled zdá. Mnoho z pokušení, hříchů a problémů, které jsem vyjmenoval, začíná totiž tím, že si sami sobě říkáme slova: „Zasloužím si to, protože hodně pracuji, nebo mám hodně starostí.“ Nebo třeba v případě nevěry: „Zasloužím si to, protože mě ten můj už nemá rád, nebo si to dokonce zaslouží ona, protože se mi dostatečně nevěnuje.“ Či v případě problémů s jídlem: „Jsi tlustá! Nebo naopak ještě jsi dost hubený.“ Zkrátka a dobře, říkáme sami sobě slova, kterým jsme uvěřili, a které jsou počátkem naší zkázy. Ovládat svůj jazyk a s nimi svá slova, je počátkem vítězství, protože tak malý úd dokáže ovládat celé tělo. Koneckonců Jakub pokračuje (3,3-6): Když dáme koním do huby udidlo, abychom je zkrotili, můžeme pak ovládat celé jejich tělo. I mohutné lodě hnané prudkým větrem řídí malé kormidlo, kamkoli kormidelník chce. Stejně tak i jazyk je malý sval, ale co všechno dokáže! Považte, jak dokáže maličký oheň zapálit veliký les. I jazyk je oheň! Mezi všemi orgány našeho těla představuje jazyk svět zla. Poskvrňuje celé tělo a spaluje celý běh života, neboť je rozpalován peklem.

Udidlo, kormidlo a zápalka jsou malé věci, které ovšem ovládají mnohem větší souvislosti. Vezměte si třeba kormidlo. Je to na pohled malá část lodi, která je navíc pod hladinou. I pohledu na loď ho nikdy nevidíte, ale právě tato malá část určuje směr lodi. Je to fascinující, pokud jste na lodi, vidíte krásné kormidlo, ale to kolo není to důležité, mnohem důležitější je ta část, o které nikdo neví, která není vidět, která je tak nenápadná. Je to právě ta část pod hladinou. Podobně v našich životech není až tak důležité, jak se tváříme navenek, ale spíše jsou důležitější slova vyřčená v ústraní, před těmi, jejichž dějiny se právě tvoří. Je-li kormidlo používáno dobře, loď dojede do přístavu, je-li používáno špatně, loď ztroskotá. Stejným příměrem lidé řídí svůj osud, své vlastní dějiny slovy, která říkají; tím, jak používají svůj jazyk. Jenže, zkrotit jazyk je extrémně těžké. Jakub pokračuje (3,7-12): Lidstvo se pokouší zkrotit každý druh zvířat, ptáků, plazů i mořských tvorů a daří se mu to, ale jazyk žádný člověk zkrotit neumí.

Máme tedy naději? Ano. Zkrotit jazyk je sice těžké, ale ne nemožné. V naší sérii si v dalších týdnech ukážeme pár oblastí, jak toho můžeme docílit, ale na začátek by nám neuškodilo se podívat na tři nejběžnější problémy, které s jazykem máme. Když se budeme snažit vypořádat se právě s těmito třemi, které jsou tak často schovány podobně jako kormidlo pod povrchem, pak bude mnohem jednodušší mluvit sladká a moudrá slova také navenek.

·         První nemocí jazyka je mnohomluvnost. Ne, že by mnohomluvnost jako taková byla hříchem, ale když moc mluvíme, stoupá také pravděpodobnost, že řekneme něco opravdu hloupého nebo dokonce smrtícího. Věřte mi, já mluvím hodně a vím, o čem mluvím. Starověký král Šalamoun píše v Přísloví 10,19: Záplava slov se bez hříchu neobejde, rozumný drží svůj jazyk na uzdě. V téhle situaci nepomůže, když pak řekneme: „Já jsem to tak nemyslel.“

·         Druhou nemocí jazyka jsou zbytečná slova. Když jsem se připravoval na toto setkání, našel jsem velmi trefný citát od českého fiktivního hrdiny Járy Cimrmana: „Každé zbytečné slovo je zbytečné.“ Ježíš koneckonců řekl, že z každého planého nebo zbytečného slova budou lidé skládat účty. To neznamená, že bychom měli být potichu, ale znamená to, že bychom měli skutečně myslet to, co říkáme; a to co říkáme, skutečně mínit. Kolikrát takto přistupujeme dokonce i k Bohu v modlitbě, která má záplavu zbytečných slov, která nemíníme tak, jak je říkáme? A když se tam počítá také to, jak zpíváme chvály a v nich říkáme slova, která vůbec nemyslíme vážně?

·         Třetí nemocí jazyka jsou pomluvy, o kterých jsme si nedávno řekli, že neznamenají jen lživé osočení, ale také pravdu bez lásky, kdy pod povrchem našeho života rozšiřujeme klevety, abychom byli zajímaví nebo nadřazení těm, o kterých vyprávíme. Jenže pomluvy jsou rakovinou vztahu a dokážou zničit naší historii.

Slova mají moc, a protože nikdy nevíme, které naše slovo se stane legendárním, pak na každém slově velmi záleží.