pátek 8. září 2017

10 | Křesťan čte Desatero | Horizontální morálka

Jedna z nejčastějších a také nejoblíbenějších kritik náboženství si bere na mušku pokrytectví, tedy chování v rozporu s proklamovanou vírou jednotlivce. Ne, že by se pokrytectví týkalo pouze náboženských lidí, ale jde tam nejlépe vidět. To proto, že náboženství je zpravidla plné skvělých ideálů, ale žijí ho „normální“ lidé, kteří vždy mohou jednoduše tvrdit, že mají víru (v Boha, božstvo, bohy – podle libosti), a že jsou s ním (s nimi) v pohodě díky své víře (nebo svým rituálům). Že zkrátka své hříchy vyznali, oběť přinesli, modlitbu pronesli, a mohou svobodně pokračovat dál bez pocitu viny nebo výčitek. Na Desateru v jeho původní podobě přinesené Mojžíšem, i v jeho pozdější reinterpretaci Ježíšem se mi líbí, že tento postoj neobstojí. Koneckonců, byl to Ježíš, který tvrdě náboženské pokrytectví kritizoval a vycházel přitom ze základního rozdělení Desatera, které se týká jak postoje a vztahu k Bohu, tak také postoje a vztahu k lidem. Struktura Desatera tvrdí: Cti Všemohoucího a měj péči o svého bližního, a Ježíšovo základní přikázání zní: Miluj Boha a miluj bližního. Morálka podle Boha zahrnovala vždy oba úhly pohledu: Jaký postoj máme k Bohu a jaký postoj máme k lidem? 

Co je ale u Ježíše nové, je jeho důraz na horizontální morálku jako jasný ukazatel vertikální víry. Co tím myslím? Podle Ježíše nestačí udržovat pokoj s Bohem tím, že Bohu věříme, že ho ctíme, a že mu sloužíme. A dokonce nestačí tyto věci dodržovat, abychom si od Boha získali požehnání, přízeň a prosperitu v našem životě. Aby naše víra měla skutečný smysl, nestačí se ptát, zda jsme v pořádku s Bohem, kterého nevidíme. Otázka musí znít, zda jsme v pořádku s lidmi okolo sebe, které vidíme. Později to jasně napsal apoštol Jan (1 J 4:20): Když někdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže přece milovat Boha, kterého nevidí.

To dělá ze studie Desatera tak zajímavý předmět. Už jsme si řekli, že se zkoumáme otázku se silnou gravitací: Proč se snažit být dobrým? Jinými slovy, co je naše motivace pro volbu toho a ne onoho směru? První část Desatera zahrnuje vztah člověka k Bohu, druhá se týká vztahu k lidem. Bez první části nedává druhá racionální smysl. Aby dobro mohlo být považováno za univerzálně platné a objektivně přijímané bez ohledu na to, kdo to tvrdí, musí existovat nějaký základní princip, nebo musí existovat Bůh, jehož existence je základním morálním principem. Jinak bude morálka spočívat pouze v tvrzení, že se nám něco líbí a něco nelíbí. Že bude vyžadována pouze tehdy, když to tak budeme cítit. Jak jsme si ovšem již řekli, mnozí to tak necítí. Jenže, nutnost základního absolutního principu je pro skepticky založené lidi nepříjemná. Je to vnitřní napětí, které řešíme tím, že hledáme nějaké vlastní etické principy a hodnoty. Například, hodně lidí tvrdí, že žije podle hesla „žij a nech žít“. Hodně lidí tím chce říct, dělej si co chceš, já si taky budeme dělat, co chceme, a všichni budeme šťastni. Problém je, že v praxi mě nechtějí nechat žít, pokud s nimi v něčem nesouhlasím! Žít důsledně žít podle morálního relativismu není lehké. A tak se dodává, že základem je, aby byli všichni šťastni. Kdo ovšem určil, že základní lidská hodnota, potřeba a směrnice je štěstí? V různých kulturách nebylo „štěstí“ vždy nejvyšší metou. V některých to byla „čest“ nebo „moc“ nebo dokonce „moudrost“.

A tak stále platí, že se snažíme najít své vlastní pravidla. CNN před časem dokonce uspořádala soutěž o 10 tisíc dolarů s názvem „Deset Nepřikázání“. Vítězná varianta zahrnovala tyto „nepřikázání“: (1) Buď otevřené mysli a ochotný měnit názory, když se tvá víra setká s novými důkazy. (2) Hledej, co nejpravděpodobněji pravdivé, nevěř tomu, co si přeješ, aby byla pravda. (3) Vědecká metoda je nejdůvěryhodnějším způsobem, jak porozumět přirozenému světu. (4) Každý člověk má právo rozhodovat o svém tělu. (5) Bůh není nutně dobrou osobou a nežije nutně plnohodnotný život. (6) Měj na paměti, že tvé skutky mají následky a uvědom si, že potřebuješ za ně vzít zodpovědnost. (7) Jednej s druhými jak chceš, aby druzí jednali s tebou, a jak můžeš očekávat, že chtějí, aby s nimi bylo jednáno. Přemýšlej o jejich perspektivě. (8) Máme zodpovědnost mít na paměti ostatní, především budoucí generace. (9) Neexistuje jediný správný způsob, jak žít. (10) Zanechej svět lepším místem, než jak jsi ho našel. 

Je trochu divné nazvat to „nepřikázání“, když to zní stejně příkazově jako biblické Desatero. Ale taková je doba odporu proti všem pravidlům. První dvě „nepřikázání“ jsou o následování důkazů – asi schovaná kritika náboženství. Proto ono třetí o vědeckém poznání. Doufejme, že autor měl na mysli jak světu funguje, protože věda nám nic neříká o tom, co přirozený svět znamená, nebo jak máme v něm žít, či proč v něm žít má vůbec nějakou cenu. Zajímavější je, jak některé „nepřikázání“ odrážejí etiku Bible. „Máme zodpovědnost za druhé“ je shrnutí čtyřech přikázání z Desatera. „Jednej s druhými jak chceš, aby druzí jednali s tebou“ je skoro doslovný přepis slov Ježíše. Poslední dvě navíc dohromady neladí: neexistuje-li správný způsob života, proč se starat o to, zda svět po mě je lepším místem? Nevedou mě „nepřikázání“, jak správně žít? 

Jak vidíte, Desatero má ikonický status a promítá se do obecné morálky a zákonů Západu, a také se odráží i v ateistickém komplimentu projeveném snahou ho přepsat. Druhá část zdůrazňuje několik základních postojů jako je úcta, věrnost, láska a přejícnost. Přečteme si ji a pak se na jednotlivá přikázání podíváme podrobněji. Exodus 20:12-17: Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabíjej. Necizolož. Nekraď. Nelži o svém bližním. Nezáviď svému bližnímu jeho dům. Nezáviď svému bližnímu jeho manželku, jeho otroka, jeho děvečku, jeho býka ani osla – nezáviď svému bližnímu vůbec nic.“

Páté přikázání ustanovuje úctu jako trvalý základ rodinného vztahu
Přikázání ctít rodiče zní velmi jednoznačně, a jeho dopad na kulturu Západu je obrovský. Nezapomeňte, že tyto přikázání nebyly dány primárně dětem (i když v davu taky byly), ale dospělým bývalým otrokům, jejichž rodiny byly poznamenány krutým faraonovým příkazem zabíjet co nejvíce narozených chlapců. Zatímco u dětí všichni očekáváme poslušnost, vztah dospělých lidí a jejich rodičů má být plný úcty. Na FamilyFestu vždy opakujeme, že křesťanské manželství začíná oddělením od rodičů a vytvořením primární aliance. Páté přikázání s tím není v rozporu, naopak. Jen když se oddělíme, abychom přilnuli v manželství, jsme schopni změnit vztah z prosté poslušnosti na úctu, což je forma vztahu, která je nosná po zbytek našeho života. Úcta se projeví praktickou pomocí. Proto toto přikázání Ježíš i jeho apoštolové opakují a potvrzují, a Ježíš navíc kritizuje obvyklou praxi jeho doby, kdy se lidé snažili vyhnout péči o své staré rodiče poukazem na to, že jejich majetek patří Bohu. Ježíš je kritizuje za pokrytectví, kde svou vychytralostí popírají to, co je Bohu svaté. Apoštol Pavel Ježíšova slova rozvíjí slovy, že (1. Timoteovi 5:8): Kdo se nestará o své blízké, a zvláště o vlastní rodinu, zapřel víru a je horší než nevěřící.

Šesté přikázání obrací pozornost na vnitřní tendenci zbavit se těch, kteří mi vadí
Přikázání zakazující vraždu zní zcela jednoduše – máme tendenci ho rychle přejít proto, že se nechystáme nikoho zabít. Alespoň většina z nás. Jenže, ne tak rychle. Už jsme si řekli, že Ježíš Desatero reinterpretuje novým způsobem, často ho obrací do vnitřní polohy, řeší tak naše motivy k činům. U modloslužby útočí na lásku k penězům. V tomto přikázání útočí na vnitřní nenávist. V kázání na hoře říká (Matouš 5:21-24): Slýchali jste, že předkům bylo řečeno: ‚Nezabíjej,‘ a kdokoli by někoho zabil, bude vydán soudu. Já vám však říkám, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni. Proto když bys přinášel na oltář svůj dar a tam si vzpomněl, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar tam před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem. Teprve potom přijď obětovat svůj dar. Ježíš používá hyperbolu - kvůli nadávkám nikdo k nejvyššímu soudu vydán jistě nebyl. Na co ovšem útočí, je znevažování jiné lidské bytosti. Nadávka „Tupče“ (orig. Raka) je aramejská nadávka zdůrazňující něčí bezcennost. Proto máš všeho nechat, především uctívání Boha, a jít to rychle dát do pořádku. Ježíš totiž zastává horizontální morálku jako ukazatel vertikální víry.

Sedmé přikázání upevňuje manželský život. 
Páté přikázání se týkalo našeho vztahu k rodičům, sedmé se týká vztahu k vlastnímu manželovi nebo manželce. Ideální rodinou je manžel věrný své ženě a dětem, který ctí své rodiče. Podle dat je manželství (navzdory oblíbeným karikaturám) méně náchylné na nevěru než vztahy na hromádce či jiné formy soužití. V židovsko-křesťanské tradici je sex znamení a pečetí sebe-vydání jednoho člověka druhému, které je tak důležité, že když člověk sex nebere vážně, neuvědomuje si, že se (podle Pavla) může stát jedním tělem i s prostitutkou. Sex byl stvořen primárně pro potěšení. Bůh dal Adamovi Evu, aby řešil jeho samotu, ne aby tvořili děti. Tenhle mandát přišel mnohem později. Sex je mnohem více než jen fyzická oblast. Je to Bohem vymyšlený způsob, jak komunikovat lásku, vzájemné oddání a konečné vyjádření zranitelnosti a důvěry. Proto je také nevěra tak zničující. Nejenže jsme porušili přísahu, nevěra vždy zahrne podvod, neupřímnost, neloajalitu. Nakonec všichni prohrají. Ježíš však posouvá toto přikázání znovu více dovnitř srdce. Matouš 5:27-28: Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Necizolož.‘ Já vám však říkám, že každý, kdo by se chtivě podíval na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Co tím myslí? Nemluví o prvním pohledu, kdy oceníme něčí krásu. Je to onen druhý, třetí, čtvrtý pohled s představami svádění, mentálního svlékání a vědomého fantazírování o sexuálním vztahu. Takový pohled ničí manželskou věrnost a nakonec dělá ze sexu jen laciný produkt.

Osmé a deváté přikázání jsou uplatněním lásky před sobectvím
Přikázání nekrást a nelhat (jinak také nepomlouvat a nepodávat křivá svědectví) vytváří pevný základ společnosti – pro nás téměř utopistické. Přikázání nás nejen ochrání od hříchu, ale také od mnoha bolestí hlavy a nechtěných následků. Tyto dvě nejsou výjimkou. V celé Bibli vidíme důraz na pomoc chudým – a na spojení mezi krádeží a ignorováním chudoby. Součástí vztahu s Bohem je hluboká vnitřní proměna hodnot. Apoštol Pavel ukazuje, jak vypadá takový proměněný život (Efezským 4:28-29): Zloděj ať přestane krást a začne pracovat. Ať se slušně živí vlastníma rukama, aby se měl oč podělit s tím, kdo má nouzi. Z vašich úst ať nevychází nic zlého; vaše slova ať jsou dobrá, posilující tam, kde je potřeba, a užitečná těm, kdo je uslyší.


Desáté přikázání nás vrací na počátek k Bohu, který vysvobozuje z otroctví a zaopatřuje nás
Proto nemusíme žít v závisti, což jak vidíte není jen typicky česká vlastnost. Je to lidská vlastnost. Když porušíme první přikázání, nakonec skončíme u životě plného závisti, což je nejen sociální, ale i duchovní problém. Závist nás uvádí zpět do otroctví, kde nebudu nikdy spokojený. Možná proto nás Pavel nabádá, abychom se radovali s radujícími. Bůh má pro nás totiž něco mnohem lepšího: život ve svobodě. Proto si můžeme přát a proto se společně můžeme radovat! 

To je nakonec hlavním poselstvím Desatera: Plnohodnotný život nelze mít bez Boha, a nelze mít život s Bohem, pokud nectíme jeho obraz: lidi.

pátek 1. září 2017

10 | Křesťan čte Desatero | Bezpečná morální kotva

V naší malé studii o Desateru se snažíme podívat na poměrně jednoduchou a přesto závažnou otázku se silnou gravitací: Proč se snažit být dobrým? Jinými slovy, co je naše motivace pro volbu toho a ne onoho směru? Je to důležitá otázka v době morálního relativismu, kdy se lidé řídí svými pocity (tzv. srdcem) a protichůdnými hodnotami. Je to důležité proto, že bez jasného racionálního základu naší morálky sklouzneme na jedné straně k nesmiřitelnému fanatismu, či na druhé straně k pocitu úplného zabloudění ve světě protichůdných směrů, tvrzení a šířící se nenávisti. Otázka by také mohla znít: Proč se snažit být dobrým ve světě, kde se k sobě lidé chovají zle? Nebo by mohla znít: Proč se snažit být dobrým, když je podle mnohých člověk nenapravitelně zkaženým? Taky by mohlo zaznít: Proč se snažit být dobrým, když prý neexistuje absolutní dobro a všechno závisí jen na kontextu? Náš světonázor určí, jak tuto otázku položíme a jak si na ni zodpovíme.

V této souvislosti je zajímavé prozkoumat Deset přikázání, které Mojžíš přinesl národu zrovna osvobozených otroků tvořících si vlastní identitu. Ještě předtím, než je s tímto desaterem seznámil, ujistil je, že Bůh s nimi má vztah. Jinými slovy, tento národ ho poznal jako vysvoboditele dřív než ho poznal jako Boha a jako Stvořitele. Díky tomu, že již jsou tímto Bohem milováni a vykoupení, mohou také být poslušni a dodržovat jeho přikázání. Konání dobra má tedy vnitřní motivaci lásky. Seznam Desatera má dvě strany, dvě roviny. První čtyři přikázání jsou zaměřeny na vztah s Bohem. Dalších šest se týkají vztahu s lidmi. Struktura Desatera se dá shrnout do jednoduché věty: Cti Všemohoucího a měj péči o svého bližního. Tato odpověď je v plném souladu s Ježíšovým popisem nejdůležitějšího přikázání: Miluj Boha a miluj bližníhoPrvní část Desatera zahrnuje vztah člověka k Bohu – je tak bezpečnou kotvou v morálce. První delší část Desatera najdeme v Exodu 20:1-11. 

První přikázání je volání k tomu, abychom Boha brali vážně. Všechna další přikázání vyplývají z prvního. V srdci biblické víry je monoteismus, přesvědčení, že existuje Bůh, který je nade vším. Některé staré civilizace věřily v polyteismus, existenci mnoha božstev zasluhujících uctívání. Jiné zase byly henoteistické (věřily v existenci božstev s jedním hlavním bohem – například v Řecku to byl Zeus). Monoteismus se od nich velmi liší a má velký vliv na to, jak vidíme svět a naše místo v něm. První přikázání zdůrazňovalo, že žádným jiným bohům, ani opravdovým, ani imaginárním, se nemá dávat žádný prostor. Lidé věřili v různé stvořitelské mýty a díky tomu zbožštili různé jevy a tělesa – slunce, měsíc, bouře, moře, atd. Tím, že Bůh označuje sebe za jediného aktéra stvoření – tvořil z lásky, dává důraz na to, že nic jiného není vhodno k uctívání. To má přímý dopad na naši morálku. Ve světě, kde lidé jsou vedlejším produktem (smetím, doslova) války bohů, chybí celistvá realita naší identity – hodně jsme o tom mluvili na jaře v sérii 4 malá slova. Bez sjednocujícího prvku stvoření z lásky chybí pochopení, proč se snažit být dobrým. A nakonec, máme problém přijmout, proč vlastně Bůh zachránil lidi z otroctví Egypta. Pokud by byl jen jedním z mnoha bohů, kteří spolu soupeří, a kteří sledují své zájmy, pak není lepší než faraon, který zkrátka potřeboval otroky. Pokud je ovšem Stvořitelem všech lidí, pak fakt, že si vybral nějaké lidi, má zcela jiný účel – vybral si jeden národ, aby získal celý svět. To bylo povolání Izraele od počátku, které se naplnilo nakonec v Kristu – který se stal požehnáním pro celý svět.

Aby bylo jasno, netvrdím, že člověk musí věřit v Boha, aby dokázal být dobrým. Kapacita k dobru je v každém člověku – každý člověk (věřící i nevěřící) byl stvořen k Božímu obrazu a ať je jeho život jakkoliv negativní nebo zničený, všichni bez výjimky v sobě máme střípky původního dobra, které můžeme rozvíjet. Ateista tedy může být zcela objektivně dobrým člověkem. Aby ovšem dobro mohlo být považováno za univerzálně platné (tedy použitelné v jakékoliv kultuře a v jakémkoliv čase) a objektivně přijímané bez ohledu na to, kdo to tvrdí – pak musí existovat nějaký základní princip, nebo musí existovat Bůh, který, jehož existence je základním morálním principem. Jinak nám hrozí, že morálka bude spočívat pouze v tvrzení, že se nám něco líbí a něco nelíbí. A že bude vyžadována pouze tehdy, když to tak budeme cítit. Jak jsme si ovšem minulý týden řekli, mnozí lidé to tak necítí (jak vidíme na terorismu, zlu a zločinu okolo nás). Pokud nám ovšem chybí objektivně a univerzálně přijatelné pravidla, pak kdo jsme my, abychom takovému násilníkovi řekli, že se mýlí a jeho chování je odsouzeníhodné? Jak koneckonců na konci kapitoly o morálce, kde se stěžuje na představu Boha jako absolutního morálního základu napsal zavilý anti-teista Richard Dawkins: I tak je ovšem velmi těžké obhájit absolutistickou morálku jinak než na náboženském základě.

Co to znamená v praxi? Pokud nevěříme, že existuje Bůh a nemáme ho jako základ morálky, neexistuje logicky důvod, proč bychom na člověka měli mít jakékoliv ohledy. Zda-li milujeme nebo nenávidíme, je to na nás a našem rozhodnutí, ale není to přímý logický důsledek našeho světonázoru. U křesťana ovšem je základem chování k lidem Ježíšův ideál milovat Boha a lidi. Když tedy křesťan nenávidí, logicky popírá své křesťanství, a když miluje, logicky svou víru následuje. Koneckonců, Ježíšovo zlaté pravidlo (Lk 6:31) Jednej s druhými jak chceš, aby druzí jednali s tebou“ nemá ve starověkých systémech a náboženstvích žádnou obdobu. Jasně, najdeme třeba Konfucia, který napsal Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě.“ Podobných výroků najdeme celou řadu, ale všechny jsou stejně jako o Konfucia v negativní podobě. Rozdíl od Ježíše nemůže být markantnější – „neubližovat druhým“ a „dělat druhým to, co bych si přál pro sebe“ je slovy Johna Dicsksona stejný rozdíl, jako to, že odolám pokušení tě praštit versus postavím pro tebe nemocnici. Proto je toto přikázání tak důležité – dává smysl všem ostatním a definuje dobré a špatné.

Druhé přikázání zakazuje vytváření obrazu uctívání a třetí zakazuje zneužívání Božího jména. Redukce Boha na modlu: doslova na bůžka, se kterým se dá manipulovat, a zneužívání jeho jména k „lidové magii“ (touze naklonit si Boha svým a směrem a přinutit ho dělat, co chci já), ničí pevný základ dobrého života. Starověcí pohané všechno zbožštili, Izraelité nic – proto neměli žádné modly. Jejich odstup Stvořitele od stvoření je jedním ze základních rozdílů mezi židovsko-křesťanským Bohem a všemi bohy starověku. Ti všichni byli nadpřirozenými stvořeními uvnitř přírody. Bůh Bible je mimo své stvoření. Bůh tedy není jeden z bohů. Je ovšem možné si postavit mentální obrazy Boha (teologické dogma), které jsou lidským konstruktem modly stejně jako dřevěný bůžek. Výsledek se vždy projeví ve vztazích s lidmi. Nejbližším obrazem Boha na světě jsou podle básně o stvoření koneckonců lidé – mužové a ženy. Když tedy uctíváme modly, nejenže urážíme Boha, ale také rozkládáme lidstvo. V Bibli proroci kritizují Izrael za dva velké hříchy: že zbožštili obrazy Boha a ponížili lidské bytosti na komodity.

Na zboží. Což je velmi zajímavé slovo. Když Boha redukujeme na bůžka, z lidí se automaticky stane zboží. Když tedy Ježíš interpretuje druhé přikázání, kritizuje se stejným zápalem mamon – materialismus, politiku hromadění, sobecký a chamtivý život. Ne proto, že majetek je sám o sobě zlý, ale proto, že stejně jako u starověkých model, máme i u majetku tendenci z něj učinit bezpečný střed svého života. Jedeme na jistotu a běda, když nám ji někdo naruší. Proto uctíváme finance – dávají nám pocit bezpečí. Jenže, tento pocit je stejně falešný, jako je falešný dřevěný či hadrový panák. Proto později varuje Pavel, že chamtivost je skutečným modlářstvím (Koloským 3:5): Umrtvěte proto své pozemské sklony – smilstvo, nečistotu, vášeň, zlé choutky a hlavně chamtivost (což je modlářství). Další přikázání je o zneužívání jména. Jméno, zjevené Mojžíšovi (JHVH), překládáme jako Hospodin (znamená „Jsem, který jsem“), a je vyjádřením osobního vztahu. Bůh se nezjevil jako vzdálená bytost, ale jako někdo, kdo má zájem o nás, a proto chce být v našem středu pevnou kotvou našeho života. Jedním z hlavních projevů zneužívání bylo, když lidé přísahali při Bohu, aby dodali vážnost svým slovům. Podle Ježíše, pokud budeme mít Boha na prvním místě, pak budeme k sobě pravdomluvní, a proto si nemusíme vůbec přísahat. Proto stačí jen (Matouš 5:37):  Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne.


Z faktu, že má o nás opravdový zájem, tady máme i přikázání o odpočinku. Čtvrté přikázání nás nabádá k rytmu víry ve ztišení a zpomalení. Vznik praxe sabatu (a pro nás dnes tak běžného volného dne v týdnu) je tajemstvím. Nemáme žádné jiné srovnatelné pravidlo ve starověku ve stejné nebo starší době. Lidé byli skutečným zbožím, tvrdě pracovali pro vládce a bohaté, kteří naopak nepracovali vůbec. Židovská praxe sabatu přináší na jedné straně silné zvýraznění práce (abyste všichni mohli pracovat) a na druhé silné zvýraznění odpočinku i za stavu, kdy práce není dokončena. Vytváří to zdravý rytmus, který ovšem vyžaduje důvěru, že se Bůh o nás postará, i když mi si odpočineme. Je to tak fantastické pravidlo, že ho od Židů některé národy prostě zkopírovaly. Židé ovšem sabat někdy dotáhli do extrému. Místo pokojného ztišení v odpočinku a rytmu víry zabalili sabat do různých restrikcí a nařízení, takže dokonce zakázali dělat dobro! 

Bylo to jedním z největších Ježíšových sporů – kdy uzdravil v sobotu nemocnou ženu, a jeho kritici mu vyčítali, že dostatečně neodpočíval. Ježíš je dráždil také tím, že dovoloval svým učedníkům sbírat obilí v sobotu, což se považovalo za práci. Na jejich kritiku odpovídá, že nepochopili, co sabat je. Je to Boží dar lidem, kteří pracují. Proto jim říká (Marek 2:27): Sobota byla učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Bůh dal sobotu jako dar lidem, aby našli rytmus života založený na důvěře v něj, který je zpomalí, aby načerpali sílu. Sabat je ústřední praxe v židovství. Byl to však jen stín, předobraz mnohem lepšího a silnějšího odpočinku, který najdeme v Kristu. Ježíš nabízí skutečný pokoj. (Matouš 11:28): Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. Apoštol Pavel v pasáži o sabatu shrnuje slovy (Koloským 2:17, ČSP): To všechno je stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. Ježíš se ovšem nespokojil jen s naší úctou k Bohu. Sám tvrdil, že jediný způsob, jak lze skutečně poznat hloubku tvého vztahu s Bohem, spočívá v horizontální morálce. O tom zase příště.