V naší malé studii o Desateru se snažíme
podívat na poměrně jednoduchou a přesto závažnou otázku se silnou gravitací: Proč
se snažit být dobrým? Jinými slovy, co je naše motivace pro volbu toho a ne onoho směru? Je to důležitá otázka v době morálního
relativismu, kdy se lidé řídí svými pocity (tzv. srdcem) a protichůdnými
hodnotami. Je to důležité proto, že bez jasného
racionálního základu naší morálky sklouzneme na jedné straně
k nesmiřitelnému fanatismu, či na druhé straně
k pocitu úplného zabloudění ve světě protichůdných
směrů, tvrzení a šířící se nenávisti. Otázka by také mohla znít: Proč se snažit být dobrým ve světě, kde se
k sobě lidé chovají zle? Nebo by mohla znít: Proč se snažit být dobrým, když je podle mnohých člověk nenapravitelně zkaženým? Taky
by mohlo zaznít: Proč se snažit být
dobrým, když prý neexistuje absolutní dobro a všechno závisí jen na kontextu? Náš
světonázor určí, jak tuto otázku položíme a jak si na ni
zodpovíme.
V této souvislosti je zajímavé prozkoumat Deset přikázání, které
Mojžíš přinesl národu zrovna osvobozených otroků tvořících si
vlastní identitu. Ještě předtím, než je s tímto desaterem seznámil,
ujistil je, že Bůh s nimi má vztah.
Jinými slovy, tento národ ho poznal jako vysvoboditele dřív než ho poznal jako
Boha a jako Stvořitele. Díky tomu, že již jsou tímto Bohem milováni a
vykoupení, mohou také být poslušni a dodržovat jeho přikázání. Konání dobra má tedy vnitřní motivaci lásky. Seznam Desatera má dvě strany, dvě roviny. První čtyři přikázání jsou zaměřeny na vztah
s Bohem. Dalších šest se týkají vztahu s lidmi. Struktura Desatera se
dá shrnout do jednoduché věty: Cti Všemohoucího a měj péči o svého bližního. Tato odpověď je v plném souladu
s Ježíšovým popisem nejdůležitějšího přikázání: Miluj Boha a miluj bližního. První část Desatera zahrnuje vztah člověka k Bohu –
je tak bezpečnou kotvou v morálce. První delší část
Desatera najdeme v Exodu 20:1-11.
První přikázání je volání k tomu, abychom Boha
brali vážně. Všechna další přikázání vyplývají z prvního. V srdci
biblické víry je monoteismus, přesvědčení, že existuje Bůh, který je nade vším.
Některé staré civilizace věřily v polyteismus,
existenci mnoha božstev zasluhujících uctívání. Jiné zase byly henoteistické (věřily v existenci
božstev s jedním hlavním bohem – například v Řecku to byl Zeus).
Monoteismus se od nich velmi liší a má velký vliv na to, jak vidíme svět a naše místo
v něm. První přikázání zdůrazňovalo, že žádným jiným bohům, ani
opravdovým, ani imaginárním, se nemá dávat žádný prostor. Lidé
věřili v různé stvořitelské mýty a díky tomu zbožštili různé jevy a tělesa
– slunce, měsíc, bouře, moře, atd.
Tím, že Bůh označuje sebe za jediného aktéra stvoření – tvořil z lásky,
dává důraz na to, že nic jiného není vhodno k uctívání. To má přímý
dopad na naši morálku. Ve světě, kde lidé jsou vedlejším produktem (smetím,
doslova) války bohů, chybí celistvá realita naší identity – hodně jsme o tom
mluvili na jaře v sérii 4 malá slova. Bez sjednocujícího prvku stvoření
z lásky chybí pochopení, proč se snažit být dobrým. A nakonec,
máme problém přijmout, proč vlastně Bůh zachránil lidi z otroctví Egypta.
Pokud by byl jen jedním z mnoha bohů, kteří spolu soupeří, a kteří sledují
své zájmy, pak není lepší než faraon, který zkrátka potřeboval otroky. Pokud je
ovšem Stvořitelem všech lidí, pak fakt, že si vybral nějaké lidi, má zcela
jiný účel – vybral si jeden národ, aby získal celý
svět. To bylo povolání Izraele od počátku, které se naplnilo nakonec
v Kristu – který se stal požehnáním pro celý svět.
Aby bylo jasno, netvrdím, že člověk musí věřit
v Boha, aby dokázal být dobrým. Kapacita k dobru je v každém
člověku – každý člověk (věřící i nevěřící) byl stvořen k Božímu obrazu a
ať je jeho život jakkoliv negativní nebo zničený, všichni bez výjimky
v sobě máme střípky původního dobra, které můžeme rozvíjet. Ateista tedy
může být zcela objektivně dobrým člověkem. Aby ovšem dobro mohlo být považováno
za univerzálně
platné
(tedy použitelné v jakékoliv kultuře a v jakémkoliv čase) a objektivně
přijímané bez ohledu na to, kdo to tvrdí – pak musí existovat nějaký
základní princip, nebo musí existovat Bůh, který, jehož existence je základním
morálním principem. Jinak nám hrozí, že morálka bude spočívat pouze
v tvrzení, že se nám něco líbí a něco nelíbí. A že bude vyžadována pouze
tehdy, když to tak budeme cítit. Jak
jsme si ovšem minulý týden řekli, mnozí lidé to tak necítí (jak vidíme na
terorismu, zlu a zločinu okolo nás). Pokud nám ovšem chybí objektivně a
univerzálně přijatelné pravidla, pak kdo jsme my, abychom takovému násilníkovi
řekli, že se mýlí a jeho chování je odsouzeníhodné? Jak koneckonců na konci
kapitoly o morálce, kde se stěžuje na představu Boha jako absolutního morálního
základu napsal zavilý anti-teista Richard Dawkins: I tak je ovšem velmi těžké obhájit absolutistickou morálku jinak než na
náboženském základě.
Co to znamená v praxi? Pokud nevěříme, že existuje
Bůh a nemáme ho jako základ morálky, neexistuje logicky důvod, proč bychom na člověka měli mít jakékoliv ohledy. Zda-li milujeme nebo nenávidíme,
je to na nás a našem rozhodnutí, ale není to přímý logický důsledek našeho
světonázoru. U křesťana ovšem je základem chování k lidem Ježíšův ideál
milovat Boha a lidi. Když tedy křesťan nenávidí, logicky popírá své
křesťanství, a když miluje, logicky svou víru následuje. Koneckonců, Ježíšovo
zlaté pravidlo (Lk 6:31) „Jednej s druhými jak chceš, aby druzí jednali
s tebou“ nemá
ve starověkých systémech a náboženstvích žádnou obdobu. Jasně, najdeme třeba
Konfucia, který napsal „Nedělej
druhým, co nechceš, aby dělali tobě.“ Podobných výroků najdeme celou řadu, ale všechny jsou stejně jako o
Konfucia v negativní podobě. Rozdíl od Ježíše nemůže být markantnější –
„neubližovat druhým“ a „dělat druhým to, co bych si přál pro sebe“ je slovy Johna Dicsksona stejný rozdíl, jako to, že odolám pokušení tě praštit versus postavím pro tebe
nemocnici. Proto je toto přikázání tak důležité – dává smysl všem ostatním a definuje dobré a špatné.
Druhé
přikázání zakazuje vytváření obrazu uctívání a třetí zakazuje zneužívání Božího
jména. Redukce
Boha na modlu: doslova na bůžka, se kterým se dá manipulovat,
a zneužívání jeho jména k „lidové magii“ (touze naklonit si Boha svým a směrem
a přinutit ho dělat, co chci já), ničí pevný základ dobrého života. Starověcí pohané
všechno zbožštili, Izraelité nic – proto neměli žádné modly. Jejich odstup
Stvořitele od stvoření je jedním ze základních rozdílů mezi
židovsko-křesťanským Bohem a všemi bohy starověku. Ti všichni byli
nadpřirozenými stvořeními uvnitř přírody. Bůh Bible je mimo
své stvoření. Bůh tedy není jeden z bohů. Je
ovšem možné si postavit mentální obrazy Boha (teologické dogma), které jsou
lidským konstruktem modly stejně jako dřevěný bůžek. Výsledek se vždy projeví
ve vztazích s lidmi. Nejbližším
obrazem Boha na světě jsou podle básně o stvoření koneckonců lidé – mužové a
ženy. Když tedy uctíváme modly, nejenže urážíme Boha, ale také rozkládáme
lidstvo. V Bibli proroci kritizují Izrael za dva velké hříchy: že zbožštili obrazy Boha a ponížili lidské
bytosti na komodity.
Na zboží. Což je velmi zajímavé slovo. Když Boha redukujeme na bůžka, z lidí se automaticky stane
zboží.
Když tedy Ježíš interpretuje druhé přikázání, kritizuje se stejným zápalem mamon
– materialismus, politiku hromadění, sobecký a chamtivý život. Ne proto, že
majetek je sám o sobě zlý, ale proto, že stejně jako u starověkých model, máme
i u majetku tendenci z něj učinit bezpečný střed svého života. Jedeme na
jistotu a běda, když nám ji někdo naruší. Proto uctíváme finance – dávají nám pocit bezpečí. Jenže, tento pocit je
stejně falešný, jako je falešný dřevěný či hadrový panák. Proto později varuje
Pavel, že chamtivost je skutečným modlářstvím (Koloským 3:5): Umrtvěte proto své pozemské sklony –
smilstvo, nečistotu, vášeň, zlé choutky a hlavně chamtivost (což je
modlářství). Další přikázání je o
zneužívání jména. Jméno, zjevené Mojžíšovi (JHVH), překládáme jako Hospodin
(znamená „Jsem, který jsem“), a je vyjádřením osobního vztahu. Bůh se nezjevil jako vzdálená bytost, ale jako
někdo, kdo má zájem o nás, a proto chce být v našem středu pevnou kotvou našeho života. Jedním
z hlavních projevů zneužívání bylo, když lidé přísahali při Bohu, aby dodali
vážnost svým slovům. Podle Ježíše, pokud budeme mít Boha na prvním místě, pak budeme
k sobě pravdomluvní, a proto si nemusíme vůbec přísahat. Proto stačí jen
(Matouš 5:37): Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne.
Z faktu, že má o nás opravdový zájem, tady máme i přikázání o
odpočinku. Čtvrté přikázání nás nabádá k rytmu víry ve ztišení a zpomalení.
Vznik praxe sabatu (a pro nás dnes tak běžného volného dne v týdnu) je
tajemstvím. Nemáme žádné jiné srovnatelné pravidlo ve starověku ve stejné nebo
starší době. Lidé byli skutečným zbožím, tvrdě pracovali pro vládce a bohaté,
kteří naopak nepracovali vůbec. Židovská praxe sabatu přináší na jedné straně
silné zvýraznění práce (abyste všichni mohli pracovat) a na druhé silné
zvýraznění odpočinku i za stavu, kdy práce není dokončena. Vytváří to zdravý
rytmus, který ovšem vyžaduje důvěru, že se Bůh o nás postará, i když mi si
odpočineme. Je to tak fantastické pravidlo, že ho od Židů některé národy prostě
zkopírovaly. Židé ovšem sabat někdy dotáhli do extrému. Místo pokojného ztišení
v odpočinku a rytmu víry zabalili sabat do různých restrikcí a nařízení,
takže dokonce zakázali dělat dobro!
Bylo to jedním z největších Ježíšových
sporů – kdy uzdravil v sobotu nemocnou ženu, a jeho kritici mu vyčítali, že
dostatečně neodpočíval. Ježíš je dráždil také tím, že dovoloval svým učedníkům
sbírat obilí v sobotu, což se považovalo za práci. Na jejich kritiku
odpovídá, že nepochopili, co sabat je. Je to Boží dar lidem, kteří pracují.
Proto jim říká (Marek 2:27): Sobota byla učiněna
pro člověka, ne člověk pro sobotu. Bůh dal sobotu jako dar lidem, aby našli
rytmus života založený na důvěře
v něj, který je zpomalí, aby načerpali sílu. Sabat je ústřední praxe
v židovství. Byl to však jen stín, předobraz mnohem lepšího a silnějšího
odpočinku, který najdeme v Kristu. Ježíš nabízí skutečný pokoj. (Matouš
11:28): Pojďte ke mně, všichni
upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. Apoštol Pavel v pasáži o sabatu
shrnuje slovy (Koloským 2:17, ČSP): To všechno je stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. Ježíš se ovšem
nespokojil jen s naší úctou k Bohu. Sám tvrdil, že jediný způsob, jak
lze skutečně poznat hloubku tvého vztahu s Bohem, spočívá v horizontální morálce. O tom zase příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat