Jedna z nejčastějších a také nejoblíbenějších kritik náboženství si
bere na mušku pokrytectví, tedy chování
v rozporu s proklamovanou vírou jednotlivce. Ne, že by se pokrytectví týkalo
pouze náboženských lidí, ale jde tam nejlépe vidět. To proto, že náboženství je zpravidla plné skvělých ideálů, ale žijí ho „normální“ lidé, kteří vždy mohou jednoduše tvrdit, že mají víru (v Boha, božstvo, bohy – podle libosti), a
že jsou s ním (s nimi) v pohodě díky své víře (nebo svým
rituálům). Že zkrátka své hříchy vyznali, oběť přinesli, modlitbu pronesli, a
mohou svobodně pokračovat dál bez pocitu viny nebo výčitek. Na Desateru v jeho původní podobě přinesené Mojžíšem, i v jeho
pozdější reinterpretaci Ježíšem se mi líbí, že tento postoj neobstojí. Koneckonců,
byl to Ježíš, který tvrdě náboženské pokrytectví kritizoval a vycházel přitom
ze základního rozdělení Desatera, které se týká jak postoje a vztahu
k Bohu, tak také postoje a vztahu k lidem. Struktura Desatera tvrdí: Cti Všemohoucího a měj péči o svého bližního, a Ježíšovo základní přikázání zní: Miluj
Boha a miluj bližního. Morálka podle Boha zahrnovala vždy oba úhly pohledu: Jaký postoj máme k Bohu a jaký postoj máme k lidem?
Co je
ale u Ježíše nové, je jeho důraz na horizontální morálku jako jasný ukazatel
vertikální víry. Co tím myslím? Podle Ježíše nestačí udržovat pokoj
s Bohem tím, že Bohu věříme, že ho ctíme, a že mu sloužíme. A dokonce
nestačí tyto věci dodržovat, abychom si od Boha získali požehnání, přízeň a
prosperitu v našem životě. Aby naše víra měla skutečný smysl, nestačí se
ptát, zda jsme v pořádku s Bohem, kterého nevidíme. Otázka musí znít,
zda jsme v pořádku s lidmi
okolo sebe, které vidíme. Později to jasně napsal apoštol Jan (1 J
4:20): Když někdo nemiluje bratra, kterého vidí,
nemůže přece milovat Boha, kterého nevidí.
To dělá ze studie Desatera tak zajímavý předmět. Už jsme si řekli, že se zkoumáme otázku se
silnou gravitací: Proč se snažit být dobrým? Jinými slovy, co je naše motivace
pro volbu toho a ne onoho směru? První část Desatera zahrnuje
vztah člověka k Bohu, druhá se týká vztahu k lidem. Bez
první části nedává druhá racionální smysl. Aby dobro mohlo být považováno za univerzálně platné a objektivně
přijímané bez ohledu na to, kdo to tvrdí, musí existovat nějaký základní
princip, nebo musí existovat Bůh, jehož existence je základním morálním
principem. Jinak bude morálka spočívat pouze v tvrzení, že se nám něco
líbí a něco nelíbí. Že bude vyžadována pouze tehdy, když to tak budeme cítit. Jak jsme si ovšem již řekli,
mnozí to tak necítí. Jenže, nutnost základního absolutního principu je pro
skepticky založené lidi nepříjemná. Je to vnitřní napětí, které řešíme tím, že
hledáme nějaké vlastní etické principy a hodnoty. Například, hodně lidí tvrdí,
že žije podle hesla „žij a nech žít“. Hodně lidí tím chce říct, dělej si co chceš, já si taky
budeme dělat, co chceme, a všichni budeme šťastni. Problém je, že v praxi
mě nechtějí nechat žít, pokud s nimi v něčem nesouhlasím! Žít důsledně žít podle morálního relativismu není lehké. A tak se dodává, že základem je, aby
byli všichni šťastni. Kdo ovšem určil, že základní lidská hodnota, potřeba
a směrnice je štěstí? V různých
kulturách nebylo „štěstí“ vždy nejvyšší metou. V některých to byla „čest“
nebo „moc“ nebo dokonce „moudrost“.
A tak stále platí, že se snažíme najít své vlastní
pravidla. CNN
před časem dokonce uspořádala soutěž o 10 tisíc dolarů s názvem „Deset
Nepřikázání“. Vítězná varianta zahrnovala tyto „nepřikázání“: (1) Buď otevřené mysli a ochotný měnit názory,
když se tvá víra setká s novými důkazy.
(2) Hledej, co nejpravděpodobněji pravdivé, nevěř
tomu, co si přeješ, aby byla pravda.
(3) Vědecká metoda je nejdůvěryhodnějším
způsobem, jak porozumět přirozenému světu.
(4) Každý člověk má právo rozhodovat o svém tělu. (5) Bůh není nutně dobrou
osobou a nežije nutně plnohodnotný život.
(6) Měj na paměti, že tvé skutky mají následky a
uvědom si, že potřebuješ za ně vzít zodpovědnost. (7) Jednej s druhými jak
chceš, aby druzí jednali s tebou, a jak můžeš očekávat, že chtějí, aby
s nimi bylo jednáno. Přemýšlej o jejich perspektivě. (8) Máme zodpovědnost mít na
paměti ostatní, především budoucí generace.
(9) Neexistuje jediný správný způsob, jak žít. (10) Zanechej
svět lepším místem, než jak jsi ho našel.
Je trochu divné nazvat to „nepřikázání“, když
to zní stejně příkazově jako biblické Desatero. Ale taková je doba odporu proti
všem pravidlům. První dvě „nepřikázání“ jsou o následování důkazů – asi schovaná kritika
náboženství. Proto ono třetí o vědeckém poznání. Doufejme, že autor měl na mysli jak světu funguje, protože věda nám nic
neříká o tom, co přirozený svět znamená,
nebo jak máme v něm žít, či proč v něm žít má vůbec nějakou
cenu. Zajímavější je, jak některé „nepřikázání“ odrážejí etiku Bible. „Máme
zodpovědnost za druhé“ je shrnutí čtyřech přikázání z Desatera. „Jednej
s druhými jak chceš, aby druzí jednali s tebou“ je skoro doslovný
přepis slov Ježíše. Poslední dvě navíc dohromady neladí: neexistuje-li správný
způsob života, proč se starat o to, zda svět po mě je lepším místem? Nevedou mě
„nepřikázání“, jak správně žít?
Jak vidíte, Desatero má ikonický status a
promítá se do obecné morálky a zákonů Západu, a také se odráží i
v ateistickém komplimentu projeveném snahou ho přepsat. Druhá část
zdůrazňuje několik základních postojů jako je úcta, věrnost, láska a
přejícnost. Přečteme si ji a pak se na jednotlivá přikázání podíváme podrobněji. Exodus 20:12-17: Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin,
tvůj Bůh. Nezabíjej. Necizolož. Nekraď. Nelži o svém bližním. Nezáviď svému bližnímu jeho dům. Nezáviď
svému bližnímu jeho manželku, jeho otroka, jeho děvečku, jeho býka ani osla –
nezáviď svému bližnímu vůbec nic.“
Páté přikázání ustanovuje úctu jako trvalý základ
rodinného vztahu.
Přikázání ctít rodiče
zní velmi jednoznačně, a jeho dopad na kulturu Západu je obrovský. Nezapomeňte,
že tyto přikázání nebyly dány primárně dětem (i když v davu taky byly),
ale dospělým bývalým otrokům, jejichž rodiny byly poznamenány krutým faraonovým
příkazem zabíjet co nejvíce narozených chlapců. Zatímco u dětí všichni
očekáváme poslušnost, vztah dospělých
lidí a jejich rodičů má být plný úcty.
Na FamilyFestu vždy opakujeme, že
křesťanské manželství začíná oddělením od rodičů a vytvořením primární aliance.
Páté přikázání s tím není v rozporu, naopak. Jen když se oddělíme, abychom přilnuli v manželství, jsme schopni
změnit vztah z prosté poslušnosti na úctu, což je forma vztahu, která je
nosná po zbytek našeho života. Úcta se projeví praktickou pomocí. Proto toto přikázání Ježíš i jeho apoštolové
opakují a potvrzují, a Ježíš navíc kritizuje obvyklou praxi jeho doby, kdy se
lidé snažili vyhnout péči o své staré rodiče poukazem na to, že jejich majetek
patří Bohu. Ježíš je kritizuje za pokrytectví, kde svou vychytralostí popírají
to, co je Bohu svaté. Apoštol Pavel Ježíšova slova rozvíjí slovy, že (1.
Timoteovi 5:8): Kdo se nestará o své blízké, a zvláště o
vlastní rodinu, zapřel víru a je horší než nevěřící.
Šesté přikázání obrací pozornost na
vnitřní tendenci zbavit se těch, kteří mi vadí.
Přikázání zakazující
vraždu zní zcela jednoduše – máme tendenci ho rychle přejít proto, že se
nechystáme nikoho zabít. Alespoň většina z nás. Jenže, ne tak rychle. Už
jsme si řekli, že Ježíš Desatero reinterpretuje novým způsobem, často ho obrací
do vnitřní polohy, řeší tak naše motivy k činům. U modloslužby útočí na
lásku k penězům. V tomto přikázání útočí na vnitřní nenávist.
V kázání na hoře říká (Matouš 5:21-24): Slýchali jste, že předkům bylo řečeno: ‚Nezabíjej,‘ a kdokoli by někoho
zabil, bude vydán soudu. Já vám však říkám,
že každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému
bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude
vydán pekelnému ohni. Proto když bys přinášel na oltář svůj dar a tam si vzpomněl,
že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar tam před oltářem a jdi se
nejprve smířit se svým bratrem. Teprve potom přijď obětovat svůj dar. Ježíš používá
hyperbolu - kvůli nadávkám nikdo k nejvyššímu soudu vydán jistě nebyl. Na
co ovšem útočí, je znevažování jiné lidské bytosti. Nadávka „Tupče“ (orig.
Raka) je aramejská nadávka zdůrazňující něčí bezcennost. Proto máš
všeho nechat, především uctívání Boha, a jít to rychle dát do pořádku. Ježíš
totiž zastává horizontální morálku jako
ukazatel vertikální víry.
Sedmé
přikázání upevňuje manželský život.
Páté přikázání se týkalo
našeho vztahu k rodičům, sedmé se týká vztahu k vlastnímu manželovi
nebo manželce. Ideální rodinou je manžel
věrný své ženě a dětem, který ctí své rodiče. Podle dat je manželství
(navzdory oblíbeným karikaturám) méně náchylné na nevěru než vztahy na hromádce
či jiné formy soužití. V židovsko-křesťanské tradici je sex znamení a
pečetí sebe-vydání jednoho člověka
druhému, které je tak důležité, že když člověk sex nebere vážně, neuvědomuje
si, že se (podle Pavla) může stát jedním tělem i s prostitutkou. Sex byl stvořen primárně
pro potěšení. Bůh dal Adamovi Evu, aby řešil jeho samotu, ne aby tvořili děti.
Tenhle mandát přišel mnohem později. Sex je mnohem více než jen fyzická oblast.
Je to Bohem vymyšlený způsob, jak komunikovat lásku, vzájemné oddání a konečné
vyjádření zranitelnosti a důvěry. Proto je také nevěra tak zničující. Nejenže
jsme porušili přísahu, nevěra vždy zahrne podvod, neupřímnost,
neloajalitu. Nakonec všichni prohrají. Ježíš však posouvá toto přikázání znovu
více dovnitř srdce. Matouš 5:27-28: Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Necizolož.‘ Já vám však říkám, že každý,
kdo by se chtivě podíval na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Co tím myslí? Nemluví o prvním pohledu,
kdy oceníme něčí krásu. Je to onen druhý, třetí, čtvrtý pohled
s představami svádění, mentálního svlékání a vědomého fantazírování o
sexuálním vztahu. Takový pohled ničí manželskou věrnost a nakonec dělá ze sexu
jen laciný produkt.
Osmé a deváté přikázání jsou uplatněním lásky před
sobectvím.
Přikázání nekrást a nelhat (jinak také nepomlouvat a nepodávat křivá svědectví)
vytváří pevný základ společnosti – pro nás téměř utopistické. Přikázání nás nejen ochrání
od hříchu, ale také od mnoha bolestí hlavy a nechtěných následků. Tyto dvě
nejsou výjimkou. V celé Bibli vidíme důraz na pomoc chudým – a na spojení
mezi krádeží a ignorováním chudoby. Součástí vztahu s Bohem je hluboká
vnitřní proměna hodnot. Apoštol Pavel ukazuje, jak vypadá takový proměněný
život (Efezským 4:28-29): Zloděj ať přestane
krást a začne pracovat. Ať se slušně živí vlastníma rukama, aby se měl oč
podělit s tím, kdo má nouzi. Z vašich úst ať nevychází nic zlého; vaše
slova ať jsou dobrá, posilující tam, kde je potřeba, a užitečná těm, kdo je
uslyší.
Desáté přikázání nás vrací na počátek k Bohu,
který vysvobozuje z otroctví a zaopatřuje nás.
Proto nemusíme žít
v závisti, což jak vidíte není jen typicky česká vlastnost. Je to lidská
vlastnost. Když porušíme první přikázání, nakonec skončíme u životě plného
závisti, což je nejen sociální, ale i duchovní problém. Závist nás uvádí zpět
do otroctví, kde nebudu nikdy spokojený. Možná proto nás Pavel nabádá, abychom
se radovali s radujícími. Bůh má
pro nás totiž něco mnohem lepšího: život
ve svobodě. Proto si můžeme přát a proto se společně můžeme radovat!
To je
nakonec hlavním poselstvím Desatera: Plnohodnotný
život nelze mít bez Boha, a nelze mít život s Bohem, pokud nectíme jeho
obraz: lidi.
Žádné komentáře:
Okomentovat