pátek 30. března 2018

FamilyFest18 | Manželský ring: Cesta smíření

Jak mnozí víte, jako pastor někdy také oddávám. To bývá obvykle velmi radostná událost, vlastně si nepamatuji smutnou svatbu. Někdy se ale na svatbě přistihnu s otázkou, která mě napadne: „Zůstane tento pár dohromady celý život?“ Samozřejmě, vždy si to přeju a udělal bych pro to cokoliv (proto třeba vždy děláme předmanželské poradenství), ale taky už žiju dost dlouho na to, abych věděl, že to každý nedá. Naneštěstí jsem teď ve věku, že mnoho mých přátel vrstevníků má manželství v krizi a rozpadu. Čím dál víc si tedy vážím těch, kdo spolu zůstali šťastni třeba čtyřicet nebo padesát let. Každé takové manželství bychom měli oslavovat. Někdy si taky říkám, jak bych se choval nebo co bych dělal, kdybych dokázal s určitostí předvídat, které manželství vydrží a které ne. Představte si to: Myslíte, že by to ty páry chtěly vědět? Kdybych měl nadpřirozenou schopnost se podívat do budoucnosti a dokázal bych s určitostí předpovědět, který pár to dá a který ne? Většinou by to vědět nechtěli. Nevěřili by mi, asi by měli za to, že jsem škarohlíd a nechápu sílu jejich lásky. A pevně by věřili, že oni budou výjimkou a zrovna jejich láska je osudová. Jistě, předpovídat dlouhodobý úspěch na svatbě je to těžké – všichni tam (až na výjimky) vypadají šťastni a plný víry, že to dají. Ale po dvou, pěti nebo deseti letech, je možné to předpovědět? Myslím, že ano. Věřte tomu nebo ne, ale všechno je to o tom, jak spolu řešíme konflikty.

Vítejte naposledy v manželském ringu! Toto je poslední část FamilyFestu18, přednáškové série Elementu o manželství, letos na téma konfliktů a usmiřování. Zatím jsme si řekli, že opravdovým základem dlouhodobého vztahu je přátelství, ta křehká láska vůle vyžadující obnažené duše. Pak jsme si pověděli, že konflikt je normální a očekávatelná součást vztahu, protože vyplývá z rozdílů, které se někdy vzájemně kříží. Řešení na konflikt je zdravá konfrontace, což ale nemusí znamenat argumentační hádku, která je zbytečná a neřeší jádro sporu. Nejsme prostě dokonalí a eskalovanou hádkou si spíše ještě ubližujeme. Právě proto, že jsme nedokonalí, potřebujeme odpuštění a potřebujeme odpouštět. Proto jsme se dívali na sílu odpuštění, které je nezbytné bez ohledu na to, zda si viník uvědomuje své provinění. Pokud ale odpuštění má fungovat jako cesta ke smíření, pak je uvědomění viny a upřímná omluva nezbytným předpokladem vztahového smíření. Podívali jsme se tedy na několik jazyků omluvy a jak můžeme vést konflikt ke smíření. Dnes se na smíření podíváme víc.

V prvním dílu jsem zde četl citát výzkumníka v oblasti manželství Johna Gottmana o síle přátelství. Gottman je emeritní profesor psychologie na Washingtonské univerzitě a v knize Sedm principů spokojeného manželství uvádí, že podle svých dlouhodobých záznamů dokáže předpovídat rozvod z 91% úspěšně. To je velmi odvážné tvrzení. Tvrdí, že příznaky budoucího rozvodu spočívají v tom, jak se dva hádají. Prosím, všimněte si: Neříká, že rozvod jde vidět na tom, že se manželé hádají, ale JAK se hádají. Existují totiž jasné varovné signály, které svědčí o absenci přátelství a vedou k oprávněným obavám o osud manželství. 

Tyto signály jsou: Hrubý nástup. To znamená, že rozhovor začíná kritikou, sarkasmem a pohrdáním. Pokud je začátek takový, rozhovor nutně končí v negativním duchu. Když jsme se vzali s Ditou, neuměli jsme se hádat. Já jsem s ní mluvil jako… jako s jiným chlapem. Chápete, co tím myslím? Hrubý nástup býval mezi chlapy rozhodně běžnější záležitostí. Zpočátku se Dita vždy stáhla, ale pak se stalo něco mnohem horšího: Naučila se to vracet zpátky ještě tvrději. Já vím, já vím. Dita vypadá jako ta nejmilejší osoba na světě. A máte pravdu. Dneska. Ale tenkrát tomu tak rozhodně nebylo. Naše hádky dostaly grády. Nakonec jsme se ale neučili jednu techniku, která nám ohromně pomohla situaci změnit. Naučili jsme se začít znovu. Když jsme začali takto špatně nějaký spor, jeden nebo druhý se na chvíli zastavil a navrhl: „Hele, co kdybychom začali znovu?“ Udělali jsme to i fyzicky. Šel jsem za dveře, znovu přišel domů a začal tentokrát jinak. Nejdříve to působilo dost podivně a nespravedlivě. Ale pomáhalo to. Nakonec jsme se tomu naučili zasmát. Takže to je naše rada na hrubý nástup: Dejte si oraz a začněte znovu

Druhým signálem jsou (slovy Gottmana): Čtyři jezdci apokalypsy a to v tomto pořadí: Kritika. Je rozdíl mezi stěžovat si a kritizovat. Kritika se projeví absolutismy jako třeba: „Ty vždycky a ty nikdy a ty všechno a ty nic.“ Stává se vám to? Já měl v hádkách k absolutnímu zobecňování vždy blízko. Nakonec, z každé stížnosti můžete vyrobit kritiku přidáním jedné obyčejné věty: „Jsi normální?” Pohrdání. Ten zahrnuje pocit nadřazenosti nad partnerem. Pohrdání je zhoubné, protože vyjadřuje znechucení. Konflikt se tak nutně vyostřuje a oddaluje smíření. Pohrdání se přiživuje dlouhodobým negativním smýšlením o partnerovi, především tam, kde jsou nevyřešené spory. Defenzivnost. Bránění se (a samozřejmě také výmluvy) konflikt nadále eskaluje. Tyto tři jezdci si vzájemné předávají štafetu a vzájemně se posilňují. Pak se ale stane horší věc. Čtvrtý jezdec je nejhorší. Je to Zazdívání. Tehdy se jeden z partnerů odpojí, přestane konfrontovat, začne se vyhýbat, a začne tak zazdívat své manželství. Zazdívání je pozdější fáze a je vyvoláno zášti vytvořenou prvními třemi jezdci. Zazdívání je tak únik z manželství. 

Přichází třetí signál: Zaplavení. To známe všichni – ty emoce, kdy se úplně orosíme. Koneckonců, zazdívání je ochrana právě před pocitem fyzického a psychického zaplavení, který působí paralýzu ve vztahu. Rozpad manželství tedy můžeme očekávat tam, kde během hádky opakovaně pozorujeme hrubý nástup a zaplavení v důsledku přítomnosti čtyř jezdců.  Nic z toho rozvod samotný nezpůsobí, ale v nespokojených manželstvích se vyskytují společně. 

Čtvrtým signálem je Řeč těla. Tep vyletí nahoru. Opakované zaplavení vede k rozvodu díky těžkému fyzickému stresu, a navíc tento tělesný pocit (tep + pot) neumožňuje vést konstruktivní rozhovor. Jedinou reakcí je tedy útok nebo útěk. Je příznačné, že v 85% případů zazdívá manžel. Hádka totiž vyvolává ostražitost a projevuje se tělesně, proto muži mají větší tendence se jim vyhýbat. Hádka je zdecimuje snadněji: Je to záležitost tepové frekvence. Jsou-li muži vystaveni hrubému chování a pak mají 20 min relaxovat, krevní tlak vroste a zůstane zvýšený až do okamžiku, kdy se mohou pomstít. Pokud stejnému chování čelí ženy, během 20 minut se dokáži uklidnit.

Pátým signálem jsou Neúspěšné pokusy o nápravu. To je snaha partnerů snížit napětí v průběhu hádky - šlápnout na brzdu a zabránit tak hromadnému zaplavení. Problém je, že čím více jsou vůči sobě pohrdaví a defenzivní, tím častěji dochází k zaplavení, a proto je obtížnější zaznamenat pokusy o nápravu nebo na ně reagovat pozitivně. 

Nakonec nastává šestý signál: Špatné vzpomínky. Vzpomínáte, jak jsem v minulých dílech říkal, že i ty nejproblematičtější páry nedělají všechno špatně? V tomto případě už nedokážou nic pozitivního vidět. Manželé, kteří žehrají na druhého, velmi často přepisují také společnou minulost. Spokojený pár minulost vnímá pozitivně. Nespokojený přepisuje k horšímu. A někdy si na ni ani nedokážou vzpomenout. V takové situaci je všechno vnímáno optikou, že vše je špatné a ani příjemné gesto nebude vnímáno pozitivně (ale jen jako: co zase od mě chce?). Jakmile se manželé dostanou do bodu, že přepsali svůj příběh, nedokážou komunikovat. Bez vhodné pomoci zvenčí se vztah nejspíš rozpadne. Jsou v neustále pohotovosti, očekávají, že kdykoliv dojde k boji a manželství je utrpením. Důsledek: Stáhnou se ze vztahu.

Zárodky rozvodu tedy můžete vidět  v (1) tom co si navzájem říkají, (2) neúspěšných pokusech o nápravu, (3) fyzických reakcích zaplavení, (4) negativním smýšlení o svém manželství. Co tedy dělat v této situaci? Vracíme se na začátek FamilyFestu k přátelství. Klíčem k oživení manželství a prevenci rozvodu není v zamezení konfliktů, ale jak spolu vycházíme, když se nehádáme. Proto potřebujeme posilnit přátelství a důvěru. Na nich stojí skvělé manželství. Posílit přátelství je proto naprosto zásadní. Vnáší do vztahu romantiku, vášeň, skvělý sex, což všichni od manželství očekáváme. Ať už tedy je váš vztah v jakémkoliv stádiu, když podpoříme, oživíme či resuscitujeme své přátelství, máme naději! Cílem je smíření, silné přátelství, manželství, které nejen vydrží na celý život, ale bude také pořád šťastné. A to nás vrací zpátky k odpuštění a omluvě. V případě, že jsme se už zranili, přátelství vyžaduje obnovu skrze smíření.

Potřeba odpuštění začíná prohřeškem. Odpuštění je reakce na nespravedlnost či morální zlo. Upřímné omluvy hledají odpuštění a smíření. Pokud k tomu dojde, vztah může dál růst. Situaci ovšem někdy zhorší naše reakce. Díky bolesti se chceme pomstít. Reagujeme tedy prudce. Jenže, teď jsme se provinili už oba, oba potřebujeme odpuštění, i když v jiné míře a za něco jiného. Nejsme dokonalí a proto někdy spolu nejednáme s láskou, důstojností a úctou. I proto jsou omluvy a odpuštění důležité a nezbytné pro zdravé vztahy. Omluva tedy znamená přikrýt, odejmout, prominout, jednat laskavě. Má význam jako sejmutí hříchů (viz krásný příklad Božího jednání s námi v Žalmu 103:12: Jako je od západu východ vzdálený, tak vzdálil od nás naše přestupky.) Když odpustíme, promíjíme a rušíme trest. 

Odpuštění vede ke smíření, důvěra se ovšem neobnoví okamžitě v plné míře. Máme-li odpuštění plně zakusit, potřebujeme reagovat pokáním - uznáváme své hříchy, projevujeme lítost a měníme svůj směr. Společenství se obnovuje, když uznáváme své hříchy. Znovu, krásným příkladem je vztah viníka s Bohem, který popsal Jan v 1. Jan 1:9: Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti. Jakmile omluva zazní, poškozený stojí před volbou, zda odpustit nebo neodpustit. Odpustit znamená otevřít dveře smíření. Neodpustíme-li, musíme počítat s tím, že vztah se bude i nadále zhoršovat. Proto je omluva a uznání svých chyb pro přátelství důležité.


Co však dělat, když omluva nepřichází? Pak musíme vyvolat konfrontaci a dát si přitom pozor, abychom jednali laskavě. Ježíšovu radu zachycuje Lukáš 17:3-4: Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: ‚Je mi to líto,‘ musíš mu odpustit.“ Všimněte si, že Ježíš mluví o morálním hříchu. Někdy nás totiž rozčílí věci, které nejsou hříchem, ale třeba jen osobní preferencí. Tam potřebujeme často jen vzájemné pochopení a úctu. Při morálním hříchu ovšem vzniká bariéra ve vztahu, kterou je možno odpustit jen omluvou a odpuštěním. Po odpuštění stále ještě potřebujeme důvěru. Důvěra je ale více emoce než rozhodnutí. Je to niterná jistota, že druhý určitě dodrží sliby. Důvěra je pocit, že pokud jde o vás, mohu se uvolnit a nemusím se ničeho obávat. Nemusím být citově na stráži, neboť vím, že mi vědomě neublížíte. 

Pokud někdo zradí důvěru, jakoby zašlapal křehkou rostlinku do bláta. Díky dešti a slunci se opět napřímí, ale bude to trvat. Jak můžeme vybudovat důvěru ve vztahu, z nějž se vytratila? Odpověď je jednoduchá: Denně se chovat důvěryhodně. Upřímná omluva, opravdové odpuštění a otevřenost umožňují, aby důvěra mohla růst. Nejvíce to funguje tam, kde se provinilec úplně otevře pod kontrolku druhého. Důvěra roste postupně a nabývá na síle. Vidíte změnu, cítíte se bezpečněji a vidíte jej optimističtěji. Zdravé vztahy nevyžadují dokonalost. Je ale nutné, abychom se ke svým selháním postavili správně a upřímně. Je nutné vidět snahu. A ochotu budovat přátelství za všech okolností. Upřímná omluva, odpuštění a smíření je nejdůležitější první krok k uzdravení, obnově důvěry a skvělému manželství.

sobota 24. března 2018

FamilyFest18 | Manželský ring: Jazyky omluvy

Představte si, že žijete v dokonalém světě. Já vím. Zkuste si to alespoň na chvíli představit. Žijete v dokonalém světě. V tomto dokonalém světě žijí jen dokonalí lidé, a jak všichni víme: Dokonalí lidé nikdy nic nedělají špatně. A protože v dokonalém světě se neděje nic špatně a nikdo tam nedělá chyby, nikdy tam není co odpouštět. Co bychom taky chtěli odpouštět v dokonalém světě, že? A protože není co odpouštět, nikdy tam také není třeba žádná omluva. Je to krásný svět, tento dokonalý svět. Je tu jen drobný problém. Je to tady problém, že nežijeme v dokonalém světě. Vím, je to šok. Problém je, že nejenže nežijeme v dokonalém světě, ale náš svět nám spíš někdy připomíná boxerský ring, kde přežívají ti nejsilnější a nejchytřejší. Problém je též to, že i vztahy mezi lidmi (včetně manželství) nám připomínají ring.

Vítejte zpět v manželském ringu! Vítám vás u třetí části letošního FamilyFestu. Jak jste již postřehli, letošní rok probíráme téma konfliktů a usmiřování, což je téma nejen pro lidi v manželství, ale vlastně pro každého, kdo má s někým jakýkoliv vztah. Zatím jsme si pověděli něco málo o síle přátelství jako křehkému druhu lásky, která je nezbytná pro celoživotní vztah. Pro manželství to platí bezvýhradně. Přátelství je opravdovým trvalým základem dlouhodobého vztahu, a teprve na přátelství stavíme další důležité součástí manželství, včetně erotické lásky. A pak jsme si pověděli něco málo o férové bitce, což je něco použitelného pro každý vztah, který máme. V jádru jsem se snažil říct, že konflikt je zcela normální a očekávatelný, protože vyplývá z našich osobnostních rozdílů, které se někdy vzájemně kříží. Řešení na konflikt je zdravá konfrontace, která – pokud je vedená správně – přátelství upevní. Snaha vyhnout se konfrontaci neřeší konflikt, jen ho přesouvá do pasivně-agresivní roviny, což vztahu ubližuje. Na druhé straně ale konfrontace nemusí znamenat argumentační hádku, která je zbytečná a jen zřídkakdy řeší jádro sporu. Proto jsme se učili, co znamená férová bitka, jak se na ni připravit a na jaké rány pod pás si musíme dát pozor.

Dnes se podíváme na nejdůležitější vztahovou vlastnost, respektive její první část. Na odpouštění. V dokonalém světě by neexistovaly chyby, zranění, bolest a nebylo by tedy co odpouštět. Odpouštět ovšem potřebujeme právě proto, že nejsme dokonalí a nežijeme v dokonalém světě. Proč ale nejsme dokonalí? To je sama o sobě zajímavá otázka. Dnes je takový trend, že hledáme vnější faktory, které mohou za to, že nežijeme v dokonalém světě. Tyto faktory zahrnují třeba politiku, ekonomiku, sociální otázky, kulturu, a samozřejmě naše vztahy: naše rodiče, naše partnery, naše okolí. Jistě, všechny tyto záležitosti mohou mít (a mají) vliv na nedokonalost našeho světa, ale obávám se, že hlavním důvodem je spíše vnitřní faktor. To, co náboženství nazývá hřích. V biblickém pojetí je hřích minutí se cílem. Zahrnuje nenaplnění cíle, pro který jsme určeni, pro který žijeme. To minutí se ideálním (my bychom dodali také Božím) cílem se projeví různě v různých situacích. Ve vztazích se hřích projeví jako sobectví. Sobectví je hodně zvláštní, všimli jste si? Nikdo se nemusí sobectví učit, jde to zcela přirozeně. Kdyby ses takhle přirozeně učil cizí jazyk jako ti jde přirozeně sobectví, byl bys úplně jako rodilý mluvčí! Vztahové sobectví (tedy prosazování mé cesty) je příčinou většiny zničujících konfliktů, ne? Na konfliktech není nic divného, ale sobectví je podpaluje zničujícím plamenem, který narušuje a ničí vztahy.

V jakémkoliv vztahu, kde jsme spolu blíž a kde jsme spolu častěji, je odpouštění nezbytností (manželství, rodina, přátelé, práce). Zajímavé je, kde by to mělo být jednodušší, a kde složitější odpustit. Očekávali bychom, že nejhůř by to mělo jít v práci, protože tam zřídkakdy jsme s lidmi opravdoví přátelé nebo rodina. Poznáme to podle toho, že kromě výjimečných případů, jakmile změníme práci nebo se přestěhujeme, tyto vztahy postupně vyšumí do ztracena. Je tedy jasné, že díky chybějícímu pevnému základu by mělo být těžší odpustit někomu v práci. Je tomu ale právě naopak – právě vztahová vzdálenost nám umožňuje více věcí přejít nebo prostě bez ohlížení zpět ze vztahu odejít. Když ovšem naproti tomu odejdeme od rodiny nebo přátel, v životě nám navždy zůstane díra, kterou nikdo a nic nezacelí. Nejtěžší je odpuštění právě u rodiny a přátel, právě proto, že nám na nich záleží. Máloco má podobnou moc vztah zocelit a upevnit, jako je odpuštění. Odpuštění je nutné ve světě, kde žijí nedokonalí lidé, a díky kterým má sobectví tak velký vliv. Odpustíme-li, shodíme řetězy, které nás poutají k provinilci a osvobodíme svou budoucnost. Navíc je odpuštění klíčovou hodnotou i pro naše vlastní zdraví. Studie ukazují, že lidé, kteří odpouštějí, jsou zdravější, a žijí lepší život. Odpuštění pomáhá zvládat hněv, zlepšuje spánek, redukuje únavu, zlepšuje imunitu a posilňuje srdce. A udržuje vztahy silné.

Je ovšem potřeba (říkám to vždy, když s někým mluvím na toto téma), abychom se naučili rozlišovat mezi odpuštěním, smířením a obnovou důvěry. Je omyl, když někdo tvrdí, že se musíme tvářit, jakoby se nic nestalo. Odpuštění je naše vnitřní rozhodnutí, nezávislé na tom, zda si druhá strana uvědomuje své provinění nebo ne. Odehrává se v nitru odpouštějícího a na to nemá vliv, jestli si viník odpuštění zaslouží nebo ne. Smíření naproti tomu vyžaduje obnovu důvěry, což zpravidla vyžaduje hodně dlouhý čas a především chuť na obou stranách. Odpustit tedy můžeme i sami aniž by se nám ten druhý omluvil. Bude to důležité pro nás (a naše duševní i tělesné zdraví). Problém ovšem je, že to nepomůže vztahu! Aby odpuštění měli vliv na vztah (a vedlo ke smíření a obnově), musí mu předcházet omluva, protože jen ta dá odpuštění oboustrannou hodnotu a sílu. Je to trochu paradox: Odpustit můžeme jen tak, sami, je to naše rozhodnutí. Nevyžaduje to aktivní stranu provinilce. Nepotřebuje to omluvu. Ale aby se poté odpuštění projevilo ve vztahu a tento vztah posilnilo, obě strany musí být aktivní! Jedná s omluvou a druhá s odpuštěním. Pro ty z nás, kteří jsme křesťany je to vlastně odraz Ježíšova odpuštění – na kříži nás smířil s Bohem a odpustil naše hříchy. Aby však byl náš vztah s Bohem obnoven (a my toto smíření přijali), musíme být aktivní – omluvit se a přijmout dar odpuštění.

Problémem ovšem je, že požádat o omluvu pro některé lidí může být ohromně těžké. Proč vlastně? Někteří lidé se nechtějí omluvit, protože jim na vztahu již nezáleží (mají postoj „nestojí to za to“), jiní proto, že jsou přesvědčeni, že oni chybu neudělali, že to byla ta druhá strana, která to má špatně, která se minula cíle. A tak čekají a čekají. Ještě jiní se nechtějí omluvit proto, že mají nízké sebevědomí – třeba byli vychováni v tom, že omluva je známkou slabosti. Je ovšem známkou síly, když žijeme aktivně a ať už jsme ublížili nebo nám bylo ublíženo, děláme my ten první krok (přesně, jak nás Ježíš učí). Vždy jsme to my, kdo se může omluvit nebo ne. Když se ovšem neomluvíme, a budeme jen čekat na druhého, tak sice se můžeme rozhodnout odpustit, ale vztahu jako takovému to nepomůže. Ten vztah bude fungovat dál jen ve smíření a obnovený důvěrou. Ke smíření se nedostaneme nikdy bez omluvy. Druhý problém spočívá v tom, že podobně jako máme různé jazyky lásky, máme také různé jazyky pro omlouvání. Je pravděpodobné, že používáme všechny různé druhy omlouvání se, ale některé jsou pro nás natolik důležité, že pokud v omluvě směrované naším směrem chybí právě tato část, omluvu nepovažujeme za dokončenou. Omluva má různé formy, zde je jejich přehled tak, jak je zapsali Gary Chapman a Jennifer Thomasová ve své knize Když promiň nestačí:

První a základním jazykem omlouvání je: Vyjádření lítosti. Zahrnuje emocionální aspekt omluvy, ovšem vždy musí souhlasit naše slova lítosti s řečí našeho těla. Pokud řekneme: „Je mi to líto“ a tváříme se u toho, že vůbec, pak se nemůžeme divit, že omluva je nepřijatá. Navíc, je mnohem účinnější říct jasně a konkrétně, čeho je nám vlastně líto. Tím vyjádříme, že si uvědomujeme, co jsme udělali. (Někdy totiž je nám líto, že se na to přišlo, ne že jsme to udělali.) A snad ani nemusím říkat, že u slov lítosti nesmí zaznít doplňující a vysvětlující „ale“, které omluvu zcela maže. Nemůžeme ani čekat, že když vyjádříme lítost, je to jen cesta k přinucení druhého vyjádřit také lítost. Taková lítost je totiž jen skrývanou manipulací. 

Druhý jazyk je Převzetí zodpovědnosti. Taková omluva předpokládá, že přebíráme zodpovědnost za to, co jsme udělali. Jinými slovy, je to jasné vyjádření, že jsme udělali chybu. Přebíráme zodpovědnost, nejsme oběť. Přiznání viny je neskutečně obohacující v sobeckém světě, kde někteří lidé nikdy nikoho neslyší přiznat chybu. Berou to jako slabost, která narušuje vědomí jejich hodnoty. Pro některé lidi je ale nejdůležitější součástí omluvy uznání, že nějaké chování bylo špatné. 

Třetí druh omluvy je Odškodnění. Náhrada je především ujištěním, že na vztahu a lásce se nic nezměnilo. Někteří lidé potřebují slyšet nejen „Tohle jsem neměl dělat, byla to chyba“, ale také „Jak ti mohu dokázat, že tě mám stále stejně rád? Co pro tebe mohu udělat?“ Když se snažíme nahradit škodu jako projev lásky, je potřeba tak činit v souladu se způsobem, jak ten druhý vnímá lásku (to jsou ony jazyky lásky): Jako Slova ujištění: slova, kterými vyjadřujeme lásku pochvalou, Skutky služby: praktické a důsledné činy, Přijímání darů: dary, které si přejeme, a které jsme zjistili pečlivým pozorováním, Pozornost: soustředěné a plné věnování se druhému, a Fyzický kontakt: terapie objetím a emocionální síla doteku. 

Čtvrtý druh omluvy je Vyjádření touhy po změně. Je to význam křesťanského slova „pokání“ – lítost a ochota se změnit. Když vyjádříme ochotu se změnit, říkáme tím nejenom to, že si uvědomujeme, že současný směr byl chybný, ale také přejímáme zodpovědnost a nabízíme konkrétní plán, který brání opakování špatného jednání. Někteří lidé potřebuji slyšet právě to. Jen máloco je tak devastující pro omluvu jako vyjádření lítosti a následné opakování špatného chování. Je jasné, že změna trvá, ale jasně vyjádřená ochota se do ni pustit a konkrétní kroky k tomu jsou nezbytné. Po omluvě lidé obvykle nečekají dokonalost. Chtějí ale vidět snahu. 

Pátý jazyk je: Prosba o odpuštění. Pokud požádáte o odpuštění, klademe budoucnost vztahu do rukou toho, komu jsme ublížili. Víme, že může odpovědět ano nebo ne, a touto otázkou se vzdáváme nad vztahem kontroly. Budoucnost vztahu je v jeho rukou. Proto se tolik lidí bojí tuto otázku zeptat, ale ona má hluboký dopad. Můžeme zažít odmítnutí, což vždy bolí. Ale slyšet slova: „Odpouštím ti“ mohou být uzdravujícím procesem. Proto bychom nikdy neměli říct, když nás někdo žádá o odpuštění: „To nic, za to se neomlouvej.“ Požádat o odpuštění je důležité, darovat odpuštění je úžasné. Je to žádost o nový start.


Jak můžeme zjistit, který jazyk je náš preferovaný? Mohu se zeptat několik otázek: Co čekám, že řekne nebo udělá? Co mě na tom mrzí nejvíce? Jak se omlouvám já sám? Na závěr chci říct, že konflikty jsou normální a konfrontace je zdravá. Omluva však vztah posouvá k opravdovému cíli a je tudíž zcela nezbytná. Je to dodržení krásného verše od apoštola Pavla z dopisu Efeským 4:26 ČSP: Hněvejte se, a nehřešte; slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. To neznamená, že musíme vyřešit vše hned, ale nikdy bychom neměl čekat nebo se zdráhat s omluvou. Bez ní je přátelství neudržitelné. S omluvou, správně a vhodně řečenou tak, jak ji ten druhý nejlépe slyší, je přátelství silnější a krásnější.