Minulý týden jsme si řekli, že Bible
je příběh
o nás (proč na tom jsme tak, jak na tom jsme) a příběh o Bohu (kdo je a co
s námi hodlá udělat). Není to učebnice
systematické teologie nebo biologie, není to kniha přání a zaslíbení, ani to
není pomyslná truhlička na hledání Boží vůle pomoci vytahování veršíků. Co to ale znamená v praxi? Jinými slovy, je všechno v Bibli Boží slovo? Má Bible
ve všem pravdu? Ještě lépe: Platí pro nás všechno, co je v ní zapsáno? Pokud
ano, jak se vypořádáme s konfliktními situacemi, kdy spolu místa
nesouhlasí? A když ne, podle čeho to vybíráme? Nehrozí nám, že naše hříšná
přirozenost bude hledat jen to, co nám vyhovuje a obtížná místa bude rovnou
ignorovat? Pokud tě někdy tyto otázky napadly, doufám, že vám dnes poskytnu malý
úvod do odpovědi. Těchto myšlenek se vůbec není třeba bát.
Na
začátek si řekneme, jak Bibli (v tomto případě SZ, protože NZ ještě napsán
nebyl – ten vznikal až v druhé polovině prvního století) četli první
křesťané, tedy první následovníci Krista. Připomínám, že první generace
křesťanů byli všichni Židé, kteří velmi dobře znali to, čemu dnes říkáme
SZ. Ale záhy se začali obracet ke Kristu také pohané a tak se mimo jiné řešilo,
jak přistupovat k židovským Písmům. Když se podíváme na prvních několik kázání
zachycených v knize Skutků, apoštolové citovali SZ velmi volně. Místa,
které by typičtí Židé nikdy neztotožnili ani s Mesiášem, natož
s Kristem, oni vysvětlují právě jako předobraz nebo předpověď situace, kde
se právě ocitli. Jak popisují historikové, můžeme konstatovat, že první
křesťané viděli Ježíše doslova na každé stránce židovských Písem, kterým dnes
říkáme Starý Zákon. Vycházeli přitom z principu, že Ježíš je finální a
primární zjevení Boha lidem. Skrze Ježíše Bůh mluví jasně o tom, kým je a co
zamýšlí.
Autor Židům
to shrnul skvěle v 1:1-2 Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům
skrze proroky, ale v těchto posledních dnech mluvil k nám skrze svého Syna. Bůh mluvil vždy skrze různé zdroje, především
skrze proroky, kteří zachycovali jeho přímou řeč, ale teď, v těchto
posledních časech, k nám mluvil skrze svého Syna. Skrze Ježíše. Odkazovali
se přitom na Ježíšova vlastní slova, kdy svým protivníkům řekl (Jan 5:39): Zkoumáte
Písma, neboť se domníváte, že v nich máte věčný život, a ta svědčí o mně. Nechcete
ale ke mně přijít, abyste měli život. Zamysleme
se na chviličku, co tady Ježíš ve skutečnosti říká. Tvrdí, že sice můžeme
studovat Bibli s očekáváním věčného života, ale Bible přitom tímto zdrojem
věčného života sama o sobě není. Tím zdrojem je on sám, protože Písma svědčí o
něm, o Ježíši. To bylo velmi radikální pro jeho posluchače už když to říkal
poprvé. A taky by to radikální být mělo. Ježíšovi posluchači ho vnímali jako
proroka, tedy posla od Boha, kterým jim řekne, co Bůh zamýšlí. Ale Ježíš touto
poznámkou ze sebe dělá střed celé Bible. Dělá ze sebe smysl celé Bible. Pokud
by byl Ježíš jen člověkem a prorokem, pak to nutně zní jako rouhání. Pokud však
je Ježíš Bohem, pak to dává zcela jasný smysl.
Není
to jediný případ, kdy takto o sobě Ježíš mluví. Po svém vzkříšení se nepoznán
připojuje k dvěma svým učedníkům cestujícím z Jeruzaléma do Emauz a ptá se
jich, proč jsou tak smutní. Jeden z nich, Kleofáš, mu říká, že je divné,
že neví o tom, co se v Jeruzalémě stalo. Přece ten Ježíš, který byl prorok mocný ve skutcích i slovech před
Bohem i přede vším lidem (vidíte, takto ho chápali jeho vlastní učedníci)
byl ukřižován a naše naděje, že je to on, kdo vykoupí Izrael, přišla vniveč. A
pak mu popisují své ohromení nad zprávami o tom, že jeho tělo nebylo
v hrobu nalezeno a dokonce o tom, že andělé některým ženám z jejich
skupiny řekli, že Ježíš žije. Víte, co jim na to Ježíš řekl? Lukáš 24:25-26
Jak jste nechápaví! Jak je vám zatěžko
věřit všemu, co pověděli proroci! Copak to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, než
vejde do své slávy? Lukáš pak pokračuje slovy 27 Počínaje Mojžíšem a všemi proroky jim pak vykládal, co o něm bylo
napsáno ve všech Písmech. Najednou jim to začalo dávat jasný smysl! Bible jim
doslova ožila před očima. 31-32 Vtom se
jim otevřely oči a poznali ho, ale on jim náhle zmizel. Tehdy jeden druhému
řekli: „Copak nám nehořelo srdce, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám
Písma?“ Hned se vydali na cestu zpět do Jeruzaléma, kde našli ostatní
učedníky a řekli jim, že se setkali se vzkříšeným Kristem. 36 Zatímco o tom mluvili, stanul uprostřed
nich Ježíš. „Pokoj vám,“ řekl. Hrozně se vylekali, ale Ježíš je uklidnil a
ukázal jim své rány. 44-45 Potom jim
řekl: „Právě o tomto jsem mluvil, dokud jsem ještě byl s vámi: Musí se naplnit
všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy
jim otevřel mysl, aby porozuměli Písmům. Vše bylo o něm. Ježíš jim doslova otevřel mysl, aby to v Písmu pochopili.
Můžeme
tedy konstatovat, že první křesťané v tradici Ježíšových vlastních slov a
vyučování před i po svém vzkříšení četli Písma jinak, než je četli jejich
židovští vrstevníci. Na rozdíl od nich viděli Ježíše doslova na každé straně. Příběhy, principy a příklady SZ najednou
dávaly zcela jiný smysl ve světle Ježíšova příběhu. Různým místům začali
dávat zcela jiný význam ve svých kázáních, protože se začali sami sebe ptát: Co
mi to místo říká o Kristu? Je v souladu s učením Ježíše, které jsme
na vlastní uši slyšeli; a příkladem, který jsme viděli? Zatímco třeba pro Židy
byl Sabat natolik posvátný den, že byli v souladu se SZ přikázáním schopni
popravit ty, kteří jej správně nedodržovali, Ježíš učí, že Sabat byl určen pro
člověka, ne člověk pro Sabat. To bylo velmi radikální. I dnes někteří židovští
učenci tvrdí, že je to jeden z hlavních důvodů, proč odmítají Krista jako
falešného Mesiáše – postavil se nad Boží Slovo a určil jiné východiska.
Následkem pak Pavel později učí, že křesťané žádný den jako svatý dodržovat
nemusí (mohou, jestli chtějí, ale nemusí, pokud ne).
Podobným způsobem začali
první křesťané všechno v SZ číst očima Ježíše. Vše vykládali ve světle jeho slov a příběhu o jeho službě, chování,
smrti a vzkříšení. Proč to dělali? Dělali to proto, že Bible nebyla základem
jejich víry. Než se na mě nazlobíte, zamyslete se nad tím, jak
chápali Boží slovo? Pomůže nám, co napsal v posledním evangeliu Jan (ten
se soustřeďuje hodně na otázku, kým Ježíš byl): Jan 1:14 To Slovo se stalo tělem a přišlo
žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený
Syn, plný milosti a pravdy. Pro první křesťany byl Ježíš jediným skutečně neomylným a dokonalým slovem Božím. Ježíš
a příběh o jeho smrti a vzkříšení byl základem jejich víry! Koneckonců
Pavel pak psal, že nevstal-li Ježíš z mrtvých, naše víra je marná. Ježíš,
ne Bible, byla základem, on byl dokonalé a neomylné slovo Boží. Vše ostatní,
včetně Písma, je předáváno lidmi, kteří byli Bohem inspirováni.
Co je to
inspirace? Jak si ji máme představit? Pavel napsal v 2. Timoteovi 3:16: Veškeré Písmo
je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a
vychovává ve spravedlnosti. Slovo
„vdechnuté Bohem“ je to, co považujeme za inspiraci. To slovo v běžné
řečtině neexistovalo a vypadá to, že ho Pavel vynalezl. Je použito v Bibli
pouze na tomto místě. Chápeme jak inspirace funguje v našem životě. Když
nás něco inspiruje, cítíme se pohnuti,
provokováni, stimulováni, ovlivněni a zalarmováni něco udělat. V tomto
případě by lidští autoři byli takto pohnuti něco napsat. Co to znamená prakticky? Znamená to, že Bůh
nadiktoval pisatelům každé slovo? Znamená to, že každé slovo v Bibli má
nějaký specifický význam? Nebo, že každé slovo ukazuje Boží charakter a zjevuje Boží záměry? Upřímně,
to si nemyslím. Možná se Pavel odkazoval na paralelu v Genesis 2, kdy Bůh
stvořil člověka, pak do něj vdechl ducha a člověk se stal živou duší.
V tomto případě lidé sepsali Písmo, Bůh do něj vdechl svého Ducha a slova
ožila významem. V Bibli tak vidíme místa, která podobně jako
v případě Sabatu mají skrze Ježíšův pohled jiný význam. Nebo nezachycují
Boží názor. Vezměte si třeba Jobův příběh. Jeho přátelé říkají rozumné věci
(dalo by se z nich dokonce udělat dobré kázání), přesto nakonec Bůh jejich
teologii odmítá, a my víme, že slova Jobových přátel nezachycují Boží záměry a
charakter.
Inspirace
totiž zahrnuje také lidskou stránku pisatele. Jako příklad může posloužit
pohled na rozvody. Ježíši řekli, že je přece Mojžíš ve SZ dovolil. Co na to
Ježíš? Matouš 19:8 Odpověděl jim: „To kvůli tvrdosti vašeho srdce vám
Mojžíš povolil zapudit manželku, ale od počátku to tak nebylo. To je zajímavé. Ježíš tvrdí, že konkrétní místo
v SZ nemá pro nás dnes platnost, protože se tam dostalo s Mojžíšovým
přihlédnutím k situaci, do které psal. Boží záměr pro manželství na
počátku byl jiný: rozvod byl špatný, a jak říká skrze proroka Malachiáše, Bůh
rozvody nenávidí. Co to znamená pro nás? Musíme se naučit číst Bibli ve světle Ježíšova učení, chování, smrti a
vzkříšení. Jinými slovy, závazné pro nás je to, co potvrzuje Nový
Zákon na základě učení Krista. Měřítkem naší víry a dokonce měřítkem
našeho přístupu je dokonalé slovo: Ježíš. Proto, když čtu něco třeba v SZ, měřím
to zjevením Boha v Kristu, zda je to v souladu s jeho učením a
příkladem. Mám se tedy modlit slovy Žalmu, aby mí nepřátelé zemřeli a jejich
sirotci osiřeli, nebo se mám modlit za své nepřátelé a žehnat těm, kdo mě
proklínají a pomlouvají? Co myslíte? Myslím, že odpověď známe, známe-li aspoň
trochu Ježíše.
Jak ovšem
chápat inspiraci Nového Zákona, který vznikal až po událostech s Kristem? V čem
je inspirace NZ autorů větší než třeba moje inspirace v přípravě a
přednesu kázání? Především v tom, že tito autoři žili blízko událostem, které
popisují. Když církev přemýšlela, které spisy zařadit do kanonu NZ,
řídila se těmito principy: (1) Užitečnost. První faktor byl,
nakolik církev vnímala, že jsou tyto spisy užitečné. Pavlovy dopisy měly takový
vliv na život církve desítky let po svém sepsání, že je církev zařadila do
kánonu. Užitečnost těchto spisů ještě vzrostla po smrti očitých svědků Ježíšova
příběhu. (2) Konzistentnost. Spisy byly konzistentní a ve vnitřní shodě
s vírou, jak byla kázána od počátku v církvích, a jak byla ustanovena
apoštoly. (3) Spojení. Tím se myslí, jak byly konkrétní spisy spojené
s první generaci křesťanských vedoucích. Později budou různé spisy psány
pod jménem nějakých apoštolů, i když datum jejich vzniku ukáže, že s nimi
onen apoštol neměl nic společného. Na rozdíl od těchto spisů jsou všechna čtyři
evangelia psána anonymně (nesnaží si získat autoritu tím, že se hlásí k nějakému
apoštolovi), a přesto byla přijímána ve velmi raném stádiu jako autoritativní
vyprávění příběhu Krista. (4) Přijetí. Dlouho před ustanovením NZ
byly tyto spisy obecně přijímány v církvi jako normativní spisy, jejich
přijetí vyplývalo z předchozích třech princip.
Jak tedy chápat inspiraci
Bible? Adam Hamilton podává pěkné přirovnání: Bible je Boží autorizovaná
biografie. Není to autobiografie (kdy hrdina příběhu všechno
nadiktuje). Není to ani biografie (kdy autor napíše, co si o hrdinovi myslí on
– ať už je to pravda či nikoliv). Autorizovaná biografie je psána někým, kdo má
blízký vztah s hrdinou a dokáže zachytit jeho myšlení a úmysly. Dokáže
popsat skutečnost tak, jak ji hrdina příběhu vnímá. Přesto je to stále reflexe
autora ohledně jeho hrdiny, byť je to reflexe schválená hrdinou našeho příběhu
a obsahuje je přímé výroky a citace. Autor ji totiž psal pod dohledem hrdiny. Podobně Bůh řídil to, co chtěl, aby bylo zapsáno. Díky
tomu nemůžeme ke svému spasení nic přidat. Díky tomu nám některé věci v Bibli
moc nevysvětluje. Je to však přesně to, co chce říct nám, nicméně podáno
dalšími lidmi.
Samotná
slova Bible posvátná nejsou, ale protože
inspirace funguje oběma směry, Duch svatý inspiruje skrze Bibli zase nás.
Což je, mimochodem, pro mě největší důkaz pro Bibli: V jakékoliv kultuře a v
jakékoliv době dokáže inspirovat a především měnit životy. Není zvláštní, jak moc příběh o Kristu oslovuje lidi v různých
dobách a kulturách? Jednou za Ježíšem přišli s teologickým chytákem,
a Ježíš jim na to řekl (Matouš 22:29) Mýlíte se, protože neznáte Písma
ani Boží moc. Přesně tohle potřebujeme my, když čteme Bibli.
Potřebujeme ji číst s otevřenou myslí a se srovnáním s poselstvím a chováním
Krista, a zároveň potřebujeme Boží moc,
která dokáže dramaticky proměnit naše srdce a celý náš život.
