Prolomení církevního tlumiče

Dnes končíme s přednáškovou sérii Prolomit ticho, kde jsem se pět týdnů snažil ukázat důležitost odvahy. Je to proto, že kdykoliv ve správný čas prolomíme ticho, otevřeme dveře alternativní budoucnosti. Díky tomu může jediný a zcela obyčejný člověk změnit dějiny. Naše slova, naše skutky, naše modlitby, naše zastání – to vše může změnit chod událostí, a spustit lavinu změn, nebo to může vytvořit nenápadnou díru do zdi, která se zdá být neprolomitelná. V sérii jsme se tedy podívali na roli křiku (nebo modliteb, chcete-li) utlačovaných, na vykoupení ze strachu bezvýznamnosti, na radikální výzvu, která Ježíšovi otevřela dveře ke službě pohanům, a na Ježíšovo povolání stát proti rozzlobenému davu. Dnes se podíváme dovnitř církve na prolomení církevního tlumiče. Abych vám vysvětlil, o čem budu mluvit, povyprávím vám vzpomínku na jednoho člověka, který nás krátce v Elementu navštěvoval. Byla to mladá žena z USA, která sem do Hradce přijela vyučovat angličtinu. Protože byla křesťanka, někdo ji poradil, aby k nám začala chodit. Když sem přišla, zhrozila se. Ne, nevadilo ji, že se scházíme v kině, s hudbou ani hlasitostí taky neměla problém. Byla ale z církve, kde upřímně věří tomu, že by žádná žena neměla kázat, vyučovat a vést. Když přišla k nám, s hrůzou zjistila, že u nás tohle všechno ženy dělají. A že dokonce máme více žen, které kážou a vyučují, než mužů. A že v LeadTeamu Elementu je více žen než mužů. Bylo to pro ni velmi nemilé překvapení.

Teď malé vysvětlení. Větší půlka z vás přišla do Elementu bez předchozí církevní zkušenosti, takže věci, které a jak je tu děláme, vám přijdou úplně normální. Pravděpodobně jste nad tím nikdy ani moc nepřemýšleli. Ale pokud za sebou máte nějakou církevní zkušenost, pak víte, že v docela dost církvích nasadili na větší polovinu svých lidí tlumič – ženám něco prostě nedovolí. Samozřejmě, i v takovýchto církvích se to liší, existuje tam různá škála toho, co zakazují a co povolují. V některých například ženám zakazují kázat, ale dovolí jim říct dlouhá svědectví podepřená biblickými verši. Jinde nesmí žena vůbec mluvit. Mají pro to biblické verše. Za chvíli se na ně podíváme. Ale zpět k našemu příběhu. Naše dívka z USA byla z takového typu církve a od prvního momentu ji tedy bylo jasné, že děláme něco zakázaného, nebo dokonce i hříšného – necháváme ženy mluvit. Požádala mě o schůzku, aby se pokusila napravit mé očividné teologické selhání. Šel jsem na schůzku i s Ditou. Na ni se odmítla ze celý rozhovor dokonce i podívat. Asi si myslela, že mě Dita drží pod svou železnou rukou! Důrazně mi vysvětlila, že děláme něco zakázaného a že si Bůh opravdu nepřeje, abychom dávali ženám prostor k vedení a vyučování. Já si vysvětlil, že na to máme jiný názor. Ona zpochybnila, že bychom nad tím fakt přemýšleli. Já ji ujistil, že opravdu ano. Nakonec se mě zeptala: „Kdybych ti přinesla všechny biblické důkazy, které by ti dokázaly, že se pleteš, jsi ochoten změnit názor?“ Já ji řekl: „Samozřejmě, že ne! Už jsem si svůj domácí úkol udělal a nebudu ho opakovat pokaždé, když s tím bude mít někdo problém.“ To bylo naposledy, co jsem ji viděl. Doma mě pak napadlo, že pokud doopravdy věřila, že žena nesmí ovlivňovat teologicky muže, pak měla být přece zticha a přijmout můj teologický názor! Ale kdo ví, třeba věřila, že výjimkou z pravidla, a že zrovna ona v církvi mluvit může.

Dnes se tedy podíváme na církevní tlumič, i když to není něco, co u nás praktikujeme. Opravdu máme rádi ženy! Ale pokud jste sem přišli z jiné církve nebo třeba jste byli navštívit jinou církev někde jinde, všimli jste si, že to není úplná samozřejmost. Pro mnohé křesťany je to silně kontroverzní, protože podle nich by ženy učit neměly a vlastně by měly být na shromáždění úplně ticho. I když, zpívat by asi mohly. Ty, kdo mají jiný pohled, kritizují jako liberály. Je potřeba, abyste věděli, že jsou důvody, pro které silně věříme, že tento tlumič musí být odstraněn z církve jako celku. Pro mě osobně je jedním z klíčových veršů Nového Zákona slova apoštola Pavla (Galatským 3:28): Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Ve světě, který si zakládá na statusu, postavení a titulech, je to silné prohlášení. V Kristu není rozdílu, a všichni jsme v něm jedno, bez ohledu na svůj sociální, etnický nebo genderový status. Dnes se především díváme na to, že v Kristu není muž ani žena. Co to ale pro nás znamená? Pokud zastáváte podobné názory jako ona Američanka, budete to chápat asi jako potvrzení, že žena i muž jsou oba Kristem zachránění. Ale ten verš byl v kontextu dědictví, což už tak samozřejmé pro ženy nebylo. Já v tom tedy vidím prolomení genderových hranic, což je upřímně věc, která církvi historicky pomohla k růstu. 

Skutečně, církev byla od svého vzniku pro ženy bezpečným přístavem. Ve světě, kde se ženy ani nemohly pořádně nic naučit, je církev vzdělávala, zmocňovala a umožňovala jim sloužit a vést. Bylo to radikální. Například, Lukáš popisuje židovský pár jménem Priscilla a Akvila, se kterými se ve službě spojil Pavel. Tento pár velmi ovlivnil pozdějšího důležitého vedoucího církve Apolla. Pavel to popisuje ve Skutcích 18:24-26: Do Efesu zatím přišel jeden Žid jménem Apollo, výmluvný muž a znalec Písma, původem z Alexandrie. Byl obeznámen s Pánovou cestou, a tak vroucně mluvil a přesně učil o Ježíši. Znal však jenom Janův křest. Když začal směle mluvit v synagoze, uslyšeli ho Priscilla s Akvilou, vzali ho k sobě a vysvětlili mu Boží cestu ještě přesněji. Tento pár tedy vyučil Apolla, jednoho z pozdějších apoštolů a vůdců rané církve. Víte, co je zvláštní? Priscilla je jmenována jako první. Dnes nám to přijde běžné (dámy a pánové), ale ve starověku ženy nebyly uváděny první. Pořadí znamenalo hodně. Bylo znamením vůdcovství. V tomto páru vedla Priscilla. A kdo ví, třeba i napsala knihu Židům. 

A co teprve Junia? Tato Pavlem zmíněná žena neměla ponětí, že jednou budou o jejím pohlaví diskutovat různí teologové, když se objevila v Římanům 16:7: Pozdravujte Andronika s Junií, mé krajany a spoluvězně, významné apoštoly, kteří patřili Kristu dříve než já. Andronikus byl pravděpodobně manželem Junie, a společně byli považováni za „významné apoštoly“, a pravděpodobně patřili k těm prvním apoštolům, kteří ještě zažili na vlastní oči Ježíše, proto o nich Pavel mluví jako o těch, kdo patřili Kristu dříve než on. Některé překlady Bible ovšem mají: pozdravujte „Junia“, muže. Je historicky zdokumentovaný proces, kdy přesně a jak se ze ženy Junie stal muž, jak a kdy se Junia dostala pod čáru do poznámek, a kdy vypadla i z nich. Prvotní nadšené prolamování genderového ticha totiž církvi do dnešních dní nezůstalo. Linie byla totiž žel jasná: Ženy nemohou vést a kázat, a představa, že by nějaká žena byla významnou apoštolkou, některým teologům pozdější a dnešní doby působila bezesné noci. Jenže, nenašel se důkaz existence mužského jména Junias. První církev přitom nikdy neměla problém s akceptováním Junie jako významné apoštolky. Jan Zlatoústý například napsal ve čtvrtém století: Být apoštolem je veliká věc. Ale být někým jedinečným mezi apoštoly – jenom pomysli, jak úžasný to chvalozpěv! Jsou jedinečnými na základě svých skutků a dokonalých ctností. Vskutku, jak veliká musela být moudrost této ženy, že byla uznána za hodnou apoštolského titulu. Mohli bychom pokračovat, pointa je jasná: Ženy v první církvi vedly, kázaly, učily, byly významnými spolupracovníky apoštolů i apoštolkami.

Jak se tedy stalo, že s tím mají někteří křesťané problém? Mohou za to hlavně tyto dvě místa: 1. Korintským 14:-35: Vaše ženy ať při shromážděních zůstávají tiše. Nemají povídat, ale být poslušné, jak ostatně říká i Zákon. Když jim něco není jasné, ať se ptají doma svých manželů. Je to přece ostuda, když žena při shromáždění povídá. a 1. Timoteovi 2:11-13: Žena ať přijímá vyučování tiše a s veškerou poslušností. Nestrpím, aby žena poučovala nebo sekýrovala manžela. Ať je raději tiše, vždyť první byl stvořen Adam, teprve potom Eva. Samozřejmě, pasáže jsou to delší, ale tyto verše vyjádřují to hlavní. Ženy by podle nich měly být na shromáždění zticha!

Proč tady ty místa jsou? Samozřejmě, existuje mnoho výkladů a teorií. Základním principem Bible je schopnost vysvětlovat Bibli jinými místy Bible. Pokud tedy na jedné straně Pavel oceňuje přední apoštolku Junii, pochvalně mluví o Priscille, která učila Apolla, a mohli bychom pokračovat třeba o Foibé, kterou posílal předat svůj dopis Římanům, číst ho a vysvětlovat ho, určitě tyto místa neznamenají automatický zákaz vyučování žen. To by byl sám proti sobě. Musí existovat nějaký jiný důvod, proč tyto místa napsal. Teď tedy stručně, proč si myslím, že tam jsou.

Jedna z možností výkladu 1. Korintským je porozumění kontextu, ve kterém to Pavel psal. Jak jistě chápeme, jsou to dopisy do konkrétní situace a konkrétní církve. Pavel je nepsal jako Bibli. Církev později uznala, že principy a poselství těchto dopisů přesahují jen rámec jedné situace. To ovšem neznamená, že úplně vše je vždy přenositelné, zvláště když si to protiřečí s jinými místy, které Pavel píše. Například, Pavel píše Timoteovi (2Tm4:13-15): Až půjdeš, přines mi plášť, který jsem nechal v Troadě u Karpa, a knihy, zvláště pergameny. Kovář Alexandr mi velmi ublížil; Pán mu odplatí podle jeho skutků. Dávej si na něj pozor, protože tvrdě odporoval našim slovům. Jistě se ale shodneme, že si nemusíme dávat pozor na každého Alexandra ani na každého kováře. A nemusíme furt někde hledat Pavlův zapomenutý plášť. Musíme si tedy klást otázku, zda je to v souladu se zbytkem jeho spisů, především pokud se jedná o stejný dopis. No, a ve stejném dopise (1 Kor 11:2-11) Pavel píše, jak se mají ženy obléknout při veřejných projevech v církvi, což je samozřejmě nemožné, pokud zároveň mají v církvi být absolutně zticha. 

Takže ten kontext: Na Blízkém Východě sedávali muži a ženy v církvi odděleně (koneckonců jsem to měl tak i v církvi mého dětství). Bohoslužby v těchto částech světa se konaly v jazyce, který muži ovládali, ale ženy ne. Nezapomeňte, že jen minimum lidí mělo školy a umělo jazyky. Ženy byly většinou velmi nevzdělané a mluvily pouze místními dialekty a nářečími (zase církev mého dětství). Každopádně, během delšího kázání (a ty mohly být fakt dlouhé), ženy nerozuměly, co se děje a začaly se mezi sebou bavit (velmi běžné chování celou historii církve). Hluk se zvyšoval natolik, že kazatel musel napomenout, aby se ženy utišily. To pomohlo na chvíli, ale víte jak to je. A tak to pokračovalo s napomínáním a navíc kazatel dodal, že pokud něčemu nerozumí, aby se zeptaly doma svých mužů. Tohle vysvětlení nejlépe zapadá do celkového kontextu, kterým je pořádek na shromáždění. Ta pasáž je delší s dalšími detaily, ale všechna ty místa se takto dají pochopit.

A ona pasáž z Timotea? Na první pohled vypadá, že ženy jsou druhořadé. Nejlepší je, aby jen měly děti a byly zticha. Tak to ale čteme dnes. Pavel píše, že ženy se mohou učit v poslušnosti (ne mužům, ale evangeliu nebo Bohu). Následuje verš o autoritě, který může to znamenat: “Nechci, aby to vyznělo, že ženy jsou nyní nová autorita nad muži tím samým způsobem, jako muži dříve vykonávali autoritu nad ženami.” Proč by tohle Pavel řekl? Dopis byl poslán Timoteovi do Efesu, kde byl známý chrám bohyně Artemis, sloužily tam kněžky, muži byli ve městě na místě pod nimi. Pavel tedy říká: Nechceme zanechat špatný dojem, že pokračujeme v kultu žen. Z křesťanství se nestane podobný kult jako Artemis. Pavel říká, stejně jako Ježíš, že ženy mají mít svůj prostor k učení se - ne aby uchopily kult Artemis, ale aby se jako mužové a ženy sdíleli dary, které jim Bůh dal – Priscilla a Akvila jsou skvělým příkladem. Ženy se nemusí snažit být jako muži – mohou být samy sebou. Pavel řeší gnostické vlivy do církve. Koneckonců, v 1. Timoteovi 1:3 píše, co je důvodem psaní dopisu: Jak jsem tě už prosil cestou do Makedonie, zůstaň v Efesu a zakaž jistým lidem šířit odlišná učení. Co to bylo? Třeba kult ženskosti nebo že Eva osvobodila svět. Termín je tedy silně negativní: Nedovoluji ženě uzurpovat si kontrolu. Na jiném místě ve stejném dopise je ale Pavel stejně ostrý vůči mužům. 

Je tedy načase, abychom začali číst Bibli jako celek a zrušili církevní tlumič, který brání ženám sloužit dary od Boha. Tvrdíme, že muži a ženy jsou si rovni, a ženy mohou mít roli vedoucích, protože záleží na darech, které dává Bůh, jak sám chce – mužům i ženám. A proto jako Element prolomíme ticho!

Element Vision Sunday 2018 | Výzva a odměna

Minulý týden odešel na věčnost významný americký evangelista Billy Graham. Tento člověk osobně kázal 210 milionům lidí a skrze televizi a rádio pak zhruba polovině celkové populace světa. Ale samotná velká a skvělá čísla nebyly nejvíce fascinující na jeho příběhu. Nebyl to ani neuvěřitelný vliv na veřejnost a politiky (byl rádcem 9 amerických prezidentů). Co na něm bylo fascinující je jeho pokora, lidskost a nadhled. Bylo mu 99 let a v posledních letech už vůbec nevycházel na veřejnost, zval ale k sobě řadu mladých křesťanských vedoucích, se kterými si povídal, a za které se modlil. Vždy jsem si představoval, jak bude znít v nebi asi znít přivítání takového člověka. Ježíš ve svých podobenstvích říkal, že až bude Bůh odměňovat své služebníky, že jim řekne: Dobrý a věrný služebníku, vítej v radost svého Pána. Představuji si, že když Billy přešel do nebeské dimenze do Boží přítomnosti, všichni se na chvíli zastavili a zatleskali. Musel to být krásný okamžik. 

Mimochodem, věděli jste, že v nebi je pořád nějaká oslava? Že tam běží radostná party? Tušili jste, že oslavovali i mnohé z vás? Například, Ježíš řekl (Lukáš 15:7): Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Pokud tedy jsi jednou přišel k uvědomění si toho, že jsi hříšník, že se zcela míjíš Božích cílů, a litoval jsi toho, a odvrátil se od toho (to je význam pokání), že v nebi vypukla oslava? Různí lidé a andělé, kteří tam čekají na dovršení dějin, na obnovu světa, tam sledují tebe, fandí ti, modlí se za tebe, a když uděláš rozhodnutí směrem k Bohu, že vyskočí ze svých židlí, a nadšeně začnou oslavovat. (Autor/ka Židům to nazývá velkým oblakem svědků.) Kam se hrabe olympiáda!

Možná jsi to nikdy netušil. Myslel sis, že jsi na světě sám, že ti nikdo nefandí. Že nejsi ani tak skvělý (abys poutal obdiv), ani tak nuzný (abys poutal pozornost a soucit). Že jsi zkrátka obyčejný, zaměnitelný, nahraditelný. Že nikomu nechybíš. Jak moc se pleteš! A doufám, že dnes ti pomohu si to uvědomit. Toto je přepis poznámek z Vision Sunday 2018 v Elementu. Na této neděli se každým rokem pokouším nastavit směr, hodnoty Elementu pro nadcházející rok, nebo vás zkrátka povzbudit. Je to směrováno především k lidem, pro které je Element duchovním domovem, kteří patří do Element rodiny. Někdy se mě lidé ptají, proč jsme sem přišli tuto církev vůbec začít. Víte, Dita a já věříme, že církev skutečně je naději pro tento svět. Říkám to s plným vědomím vší zátěže, kterou si církev obecně nese v dějinách. Tvořili ji nedokonalí lidé a podle toho někdy vypadala. Ale přesto všechno, její vliv na změnu života, postojů a následně chování lidí v různých kulturách a dobách je tak obří, že je skutečnou nadějí pro náš svět. Jsme proto zcela vydáni myšlence místní církve jako komunitě Boží přítomnosti.

Zároveň jsme Element nezačali jen proto. Začali jsme ho proto, že jsme oba s Ditou vnímali Boží poslání a vedení rovnou zde do Hradce. Prožili jsme sérii nadpřirozených nasměrování do tohoto města, a do této oblasti. Vím, že to pro někoho může znít mysticky nebo zvláštně, ale měli jsme za to, že nám Bůh řekl, abychom se sem přestěhovali a začali tuto církev. Proč jinak jít založit někam novou církev? Ne vždy jsme věděli co a jak máme dělat, ale měli jsme jasnou představu, jasnou vizi o církvi, která předává poselství o naději v Ježíši srozumitelně pro kohokoliv na jakémkoliv bodě své duchovní cesty. V té vizi jsme viděli také komunitu přátel, která drží při sobě, která si vzájemně slouží, která spolu ovlivňuje globální svět. Od prvního okamžiku jsme zažívali „otevřené dveře“ – někteří by použili duchovní termín: „Viděli jsme nad sebou Boží ruku.“ Někdy to mělo legrační polohu. Když jsme se přesně před 15 lety v březnu stěhovali do Hradce, jeli jsme ty poslední kilometry před různými vesnicemi (dálnice ještě nebyla postavena). V jedné z posledních vesnic před Hradcem někdo u cesty připravil svůj dům k omítnutí a na ten neomítnutý dům někdo velkými písmeny napsal: Vítej Lukáši! Pamatuji, jak jsme se na to za jízdy s Ditou dívali s otevřenou čelistí. Dita mi říkala: „Asi tě tady vítají!“ Bylo to surrealistické. Další týden tam už ten nápis nebyl, dům byl omítnutý.

Boží ruku jsme viděli i v jiných chvílích. O zhruba měsíc později jsme se zúčastnili jakési akce pro pastory, byl tam řečník z Austrálie, a jeden večer sloužil prorocky (povzbuzoval lidi s nadpřirozeným vhledem). Přišel za mnou a protože věděl, že se chystáme založit církev, řekl mi: „Chtěl jsem ti prorokovat ohledně tvé nové církve, ale Bůh mi řekl, že ti už řekl vše, co potřebuješ.“ Tak díky… pomyslel jsem si. Pak pokračoval: „Něco ti přece jen řeknu: Když začnete, bude to lepší start než v jiných církvích, kde jsi pomáhal. Pak ale přijde rodina, která se pokusí tu novou církev zničit. Poznáš je, ale musíš se modlit za moudrost, jak to vyřešíš. Poté, co to vyřešíš, situace se uklidní, ale nebudou přicházet žádní noví lidé. Budete stagnovat. Pak ale přijde nový růst.“ Tak to je hodně podrobné proroctví, že? Do roka se přesně naplnilo, a my pociťovali Boží bázeň, že tohle je Ježíšova církev, ne naše. Nemusíme mít obavy, on nad ní bdí. Tenkrát jsme se modlili s Paige Allen, která poprvé přijela do ČR. Jsem tak moc rád, že právě ona bude kázat na naší narozeninové bohoslužbě první neděli v červenci. Byli jsme poslušni Ježíši a církev přišli založit – jsme rádi, že jste v ní vy. Proč ale poslouchat Ježíše? Existuje tolik lidí, kteří věří, ale nikam se nestěhují a někdy ani nic neobětují. To je důležitá otázka! Proč bychom měli sloužit a obětovat něco pro Boha? Jen proto, že to chce? Nebo že je to potřeba? Není to málo?

Tahle otázka vrtala hlavou také Ježíšovým učedníkům. Minulý týden jsem se zmínil v poselství o štědrosti, jak Ježíš říká, že pro bohatého člověka je nesnadné vstoupit do Božího království. Učedníci se zděsili, kdo tedy vůbec to dokáže. Ježíš odpovídá, že u Boha je všechno možné. Matouš zachycuje Petrovu důležitou a většinou nepochopenou otázku (19:27): „Podívej se,“ ozval se Petr, „my jsme všechno opustili a šli za tebou. Co bude s námi?“ Některé překlady otázku formulují lakonicky: Vše jsme opustili a šli za tebou. Co z toho budeme mít? Když to takto čteme, trochu nás mrazí. To jako myslí Petr vážně? Fakt se ptá Ježíše, co z toho bude mít? Všimněte si ale, že Ježíš není otázkou nijak uražený nebo naštvaný. Neodpovídá Petrovi, že služba sama o sobě je privilegium, že je to ctnost sama o sobě. Hned odpovídá, že jednoho dne se chystá obnovit svět a pak (jako by sama obnova byla málo) dodává, že jeho následovníci budou pěkně odměněni v tomto novém království – stonásobně. 19:28-29: Ježíš odpověděl: „Amen, říkám vám, kteří jste mě následovali, že při znovuzrození světa, až se Syn člověka posadí na trůnu své slávy, budete i vy sedět na dvanácti trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo pro mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život. 

Asi tady používá hyperbolu (kdo by chtěl stovku dětí a k tomu stovku polí, že?), ale je jasné, že skutečně mluví o odměně. O chvíli později vypráví podobenství o tom, jak věrní služebníci dostávají za odměnu města. A ještě o další chvíli později učí o odměňování při svém příchodu (Matouš 25:33-34): Ovce postaví po své pravici, ale kozly po levici. Král tehdy řekne těm po své pravici: ‚Pojďte, vy požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví Království, které je pro vás připraveno od stvoření světa. Od domů přes města ke královstvím. Ježíš říká: Dostanete království.

Hm, to zní jako pohádka, že? Ale nezní to jako pohádka jen proto, že si to neumíme vůbec představit? Že to vůbec není v našem slovníku a v našem myšlení? Když se někdo zeptá Ježíše: A co z toho budu mít?, máme tendenci plácnout přes prsty, že taková otázka se nehodí. Ježíš je však králem, který odměňuje své služebníky. Je to silný obraz, který jeho posluchačům byl zřejmý – králové jejich doby odměňovali své věrné služebníky. Dnes jsme to myšlení ztratili. Vše, co máme, bereme jako své právo, na které jsme si vydělali. Nevnímáme to jako odměnu za věrnost. Tak to známe ze svého světa zaměstnání. Něco skvělého jsme ztratili. Jak napsal jeden křesťanský autor: Nikdy jsem neměl privátní konverzaci s následovníkem Krista, kde by mluvil o své naději na štědrou odměnu. To ale není pokora, ukazuje to na nepochopení mnoha Ježíšových příkladů odměnách. Přitom o nich hovoří často, například Matouš 5:12: Radujte se a jásejte, protože vaše odplata v nebesích je veliká. Ukazuje to na to, jak málo si uvědomujeme židovské kořeny naší víry a to, jak Židé chápali Boží odměnu za jejich věrnost. Proto tolik vidíme lidi, kteří se pro Boha nějak obětovali a něco pro něj dělali, že očekávají slíbenou odměnu. Koneckonců, když se vrátíme k Ježíšovu obrazu ovcí a kozlů, co bylo důvodem rozdělení na tu či onu stranu? Chování. Ne prohlášení víry. Nechápejte mě špatně – prohlášení víry je důležité. Ale to jak naší víru žijeme, je integrální a nezbytnou součástí procesu víry. Na jejich překvapení jim říká: Cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě.

Proto jsme založili církev: Ježíš nás k tomu povolal a slíbil nám za to odměnu. Proto sloužíte i vy: z lásky k Bohu, který dává štědře a nevyčítá (jak napsal apoštol Jakub). Když sloužíš Bohu celý svůj život: Bůh dává štědře a nevyčítá. Když začneš sloužit Bohu na poslední chvíli: Bůh dává štědře a nevyčítá. Myslím, že i o tom Ježíš učil. Je čas objevit, že Bůh slibuje odměnu za naší službu jemu a světu – a to tak, že i tvou službu lidem považuje za službu sobě. Tvé skutky, velké i malé, budou jednoho dne oceněny. Jednoho dne bude tvůj příběh vyprávěn. Jednoho dne zažiješ plné uzdravení svých vztahů a emocí, zranění a lítosti. Uslyšíš omluvy na svou adresu. A budeš se omlouvat jiným. Bůh obnoví, znovuzrodí svět. Dnes tě vyzývá k tomu, abys viděl jak moc je tvé chování, tvá služba, tvé skutky důležité. Chci, abys přijal slova apoštola Pavla, který napsal (1. Korintským 15:58): Proto, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, rozrůstejte se v Pánově díle a vězte, že vaše práce pro Pána není zbytečná. To je poselství pro všechny ty desítky přátel, kteří s námi v Elementu pracovali, a kteří v něm stále pracují – vaše práce pro Pána není zbytečná! Některé věci, které děláte, nejdou vidět a nikdo je hned neocení. Ale to, co děláte ve skrytu, Bůh odmění jednoho dne veřejně, až dorazíš do nebeské dimenze, a nebesa ti zatleskají, a uslyšíš od Boha: Vejdi v radost svého Pána a Přítele!

A co od Ježíše dostaneš, když pro Pána nepracuješ, kdy neděláš nic konkrétního? Za účast se žel odměna nevyplácí. Nemůžeme si ty verše upravit do verze „vaše víra, vaše slova, vaše přání pro ostatní, vaše účast není zbytečná.“ Je tam opravdu napsáno „práce“. Možná ale nevíš, jak začít. Věř mi, rádi ti pomůžeme. Každý, kdo je vydaným následovníkem Ježíše od něj dostal nejméně jeden (ale i víc) duchovní dar, což je nadpřirozené uschopnění ke službě v církvi. Ty dary jsou různé, a trvá to je v sobě objevit, trvá to najít v církvi místo, kde ideálně zapadnou. Ale když to nevzdáš, a budeš zkoušet různá místa ke službě, když nakonec to místo najdeš, pak zjistíš, že služba Bohu je radost. 

V tomto roce, kdy slavíme v Elementu 15 let bych si přál, aby každý člověk, který sem pravidelně chodí, a který Element považuje za svou církev, aby našel svůj dar, a aby našel odvahu něco zkusit, a aby našel vytrvalost zkoušet různá místa dokud nenajde svůj „sweet spot“, kde dar zapadne do potřeby. Tvá odměna za práci pro Pána pak bude jistá. Budeš přivítaný a dostaneš dědictví. Chci vás tedy na závěr povzbudit slovy Židům 10:35-36: Nezahazujte proto svou smělou důvěru – vždyť bude bohatě odměněna! Potřebujete však vytrvalost, abyste vykonali Boží vůli, a tak dosáhli zaslíbení.