pondělí 27. června 2011

Rozsudek: Odsouzený

Celý tento měsíc jsme mluvili o tématu odsuzování, zda bychom měli nebo neměli odsuzovat jiné lidi. Přestože se obvykle kloníme k tomu, že odsuzování je vždy negativní, doufám, že jsem vám v minulých týdnech ukázal, že soudit jiné může být někdy láskyplná věc. Dnes naší diskuzi otočíme, a podíváme se na to, co dělat, když ty jsi ten, kdo je nespravedlivě odsouzený. Je jasné, že dříve nebo později bude každý z nás posuzován, a mnohdy nespravedlivě.

Místo odsouzení je nebezpečné místo. Někteří na něm zůstávají tak dlouho, že to začne ovlivňovat jejich identitu. Funguje to prostě. Nejprve chceš dokázat těm, co tě odsuzují, že se pletou. Bráníš se a radikálně se snažíš dělat věci tak, jako oni, aby tě neodsuzovali. Ale většinou to nepomáhá, a nakonec odsouzení jiných způsobí krizi naší vlastní sebeúcty, a my tímto způsobem dáme těmto lidem nad sebou moc, a skončíme tak, že děláme přesně to, z čeho nás neprávem nařkli. Je to opravdu těžké. Ten tlak nás semele. Jak tedy můžeme sedět na místě neprávem odsouzeného, aniž bychom dali moc těmto lidem nad našimi životy? Je to vůbec možné? Dnes se podíváme na někoho, kdo byl nespravedlivě odsuzován prakticky celý svůj život, ale přesto nikdy nedal lidem, kteří jej posuzovali, nad sebou moc, která by jej pak semlela.

Ježíš seděl na židli neprávem posuzovaného a odsouzeného celou dobu své veřejné kariéry. Kritizovali jej, že je z nesprávného místa; že nedodržuje náboženská nařízení; že se moc přátelí s hříšnými lidmi; že nemá svůj dům; že se nechá chválit; že toho ví moc; nebo někdy jedná, jako by toho věděl málo; že je svatý Boží; že je málo svatý. Přesto nikdy nedal moc těm, kteří ho posuzovali a odsuzovali. Nakonec ho zatkli, soudili, mučili a popravili za něco, co vůbec nikdy neudělal. Přesto nikdy nedal moc těm, kteří ho odsuzovali.

Možná si říkáš: „Nejsem si ovšem jist, že by zrovna tohle fungovalo v mém životě. Přece jenom, nabízet mi Ježíše jako vzor, může být docela vysoko.“ Je-li ovšem nějaké vítězství v situaci, kdy jsi nespravedlivě souzen možné, tohle, Ježíšův způsob, je jediná cesta. Když Ježíše pověsili na kříž, takto se mu vysmívali: Lukáš 23:35-39 Lid stál a díval se. Kromě jiných se mu vysmívali také vůdcové: "Jiné zachránil, tak ať zachrání sám sebe, když je to Mesiáš, ten Boží Vyvolený!" Vojáci se mu posmívali také. Přistupovali, nabízeli mu ocet a říkali: "Zachraň se, jestli jsi židovský král!" Visel nad ním totiž nápis: TOTO JE JEŽÍŠ, ŽIDOVSKÝ KRÁL. Jeden ze zločinců, kteří tam viseli, se mu vysmíval: "Když jsi Mesiáš, zachraň sebe i nás!"

Všichni ho soudili, včetně někoho, kdo si skutečně trest zasloužil. Ježíš jim na to nic neřekl. Ježíš se vůbec po svém zatčení choval zvláštně. Po většinu času mlčel. Celý jeho život byl důkazem o něm a pak, když stál před nenávistným pochybovačem, zůstal stát tiše. Ježíš byl tiše, když proti němu vznesl velekněz křivá obvinění. Ježíš byl tiše, když stál před Pilátem, který se už v mysli rozhodl. Ježíš byl tiše, když Herodes chtěl zázračnou podívanou. Když v našem životě Bůh mlčí, je to proto, že nám dává prostor pro hledání, prostor pro růst anebo proto, že ví, že už jsme se stejně rozhodli. V každém případě nám ale dává prostor pro to, že se tím ukáže, co je v nás.

Ježíš tedy visí na kříži a je vysmíván a nespravedlivě odsuzován prakticky všemi okolo přihlížejícími. A to vše se stalo po tom, co Ježíš řekl ještě o pár veršů dříve: Lukáš 23:34 Ježíš tehdy řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!" Nevědí, co dělají? To snad ne. Ježíši, snad nepopíráš, že oni moc dobře vědí, co dělají. A tvůj poslední výrok je žádost o odpuštění, protože nic neví? Protože jsou slepí? Protože jsou nejistí a v nevědomosti? Dělají to, co umí. Jsou hříšníci. Protože opravdu nevědí, co dělají. Pokud je vítězství na to, když sedíš na židli odsouzení, pak jedinou cestou je odpuštění. Buď jim dáš nad sebou moc nebo jim odpustíš.

Něco významného se však stalo při Ježíšově skonu v odpuštění. Marek 15:37-38 Vtom Ježíš hlasitě vykřikl a vydechl naposled. Chrámová opona se roztrhla vedví odshora až dolů. Opona v chrámu oddělovala nejsvětější místo, kam mohl jen kněz jednou za rok. Byla to impozantní opona. Velice vážila, takže ji muselo zavěšovat celkem 300 lidí. Reprezentovala oddělení svatého Boha od hříšných lidí. A právě tuto oponu Bůh roztrhl, aby zničil bariéru navzdory tomu, co jsme mu a jeho Synu udělali. Stalo se to přesně v tom okamžiku, kdy Ježíš umírá, pravděpodobně za to mohl uvolněný kámen při zemětřesení, které nastalo. Roztržená opona symbolizuje sílu odpuštění. Odpuštění jako reakcí na zlovolné a nespravedlivé odsouzení. Odpuštění, které má sílu bořit hradby. Je-li jediná cesta z odsouzení a kritiky, pak je to cesta odpuštění. Jak silná symbolika to byla, nám ukazuje reakce římského vojáka. Marek 15:39 Když setník, který stál proti němu, uviděl, jak dodýchal, řekl: "Ten člověk byl opravdu Boží Syn!" Setník viděl zemřít hodně lidí, ale když viděl umírat Ježíše, vyznává, že je to Syn Boží. Jinými slovy přiznává, že udělal jsem chybu. Když viděl, jak je Ježíš zticha a nebrání se, jak neobviňuje ostatní, jak se nesnaží dokázat, že má pravdu, přiznal, že udělali chybu.

Když se někdo proti mně postaví a špatně se mnou zachází, mou instinktivní reakcí je napnout své síly k obraně a poražení protivníka. Jenže tento postoj obvykle vede k dalším problémům. Odpuštění jako cesta ven, však není pocit. Není to ani zapomenutí na křivdu, ani pouhá omluva toho, co se stalo. Odpuštění je rozhodnutí milosti. Musíme totiž soudit s milostí. Pokud nás naše soudy vedou k osobním urážkám, hořkosti, a hněvu, pak jsme někde hluboce ujeli. Rabíni říkali, že každý má povinnost odpustit třikrát. Petr přichází za Ježíšem a ptá se ho, kolikrát si to myslí on, že má odpustit. Snad až sedmkrát (2x více než musí + 1 navíc)? Ale Ježíš říká sedmdesát sedmkrát. Pointa je v tom, že odpuštění není čárečka, kterou si počítáme, ale životní styl, ve kterém žijeme. Proto také Ježíš jasně říká, že to, jak my jsme schopni odpouštět ostatním, ovlivňuje to, jak Bůh odpouští nám. Vnitřně chceme, aby někdo odplatil naše zranění. Poselství odpuštění je naprosto radikální koncept.

Odpuštění je vyžadováno tam, kde omluvy, zapomenutí ani tolerance nejsou dostatečné. Odpuštění ve skutečnosti znamená, že se vzdávám práva tě zranit zpátky. Je to popření zákona pomsty ve prospěch milosti. Odpuštění začíná tím, že se vzdáme touhy po pomstě. Neznamená to, že by spravedlnosti nemělo být učiněno zadost. Ale znamená to, že se rozhodneme nevyžadovat retribuci. Dokonané odpuštění přeje viníkovi dobré, i když nezastírá, že on koná či konal zlé. Je odpuštění jednoduché? Vůbec ne! Musí si to ten druhý zasloužit? Ne. Je to radikální koncept, který nás Ježíš učí.

Ten Ježíš, který na svém životě modeloval odpuštění při nespravedlivém odsouzení, totiž předtím řekl: Lukáš 6:27-28+35-36 Milujte své nepřátele! Buďte dobří k těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají. (...) Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

Tvá reakce ve chvíli, když tě někdo soudí, je tvá největší příležitost. Největší příležitost být plný milosti. To je radikální koncept, který ale trhá opony ve tvém životě!

pondělí 20. června 2011

Rozsudek: Krok navíc

Obvykle se kloníme k tomu, že posuzování nebo odsuzování je vždy negativní, a neměli bychom to dělat. Všichni přece nenávidíme ten pocit, když si nás někdo změří od hlavy až k patě a dá nám najevo, že nejsme dost dobří. Začíná to našim vhledem a končí naší inteligencí. Mimochodem, podle průzkumu čte lifestylové magazíny 96% dívek a 90% chlapců. Statistiky ukázaly, že více než 70% žen se cítí depresivně, s vinou a hanbou, když čtou módní časopisy déle než tři minuty. Společnosti zabývající se kosmetikou utratí za reklamu miliardy korun ročně. Dívky a dobře vypadající muži se v reklamě se stali vzorem vzhledu. Profesor William J. Rudman z University of Mississippi říká: Průměrný člověk vidí mezi čtyřmi sty a šesti sty reklamami za den, v 17 letech dospívající skrz média vstřebá přibližně čtvrt milionu komerčních sdělení. Jenže tento obraz se neshoduje s realitou. V roce 2002 zadala psycholožka Nancy Etcoffová rysy tváří žen z titulních stránek magazínů do počítače, vyhodnotil jejich věk mezi 6 a 7 lety. Při porovnání retušovaných reklamních fotek s reálnými tělesnými proporcemi žijících žen vědci zjišťují, že modelky na fotkách mají tak úzký pas, že by se jim do dutiny břišní nemohly vejít všechny tělesné orgány. Příliš úzká záda by neunesla ani váhu hlavy. A nejde jen o ženy. Muži na tom nejsou o nic lépe. Je pravda, že se po nich nevyžaduje, aby výrazně hubli, protože hubený muž je z pozice reklamy nežádoucí značka. Štíhlost u mužů je vnímána jako vychrtlost, která je synonymem pro nemoc, křehkost, narkomanii, kriminalitu nebo deviaci. Samozřejmě, že ideální muž nesmí mít nadváhu, ale žádoucí je svalnaté, vypracované tělo. Při počítačově zprůměrovaném těle mužů z reklam, je výsledkem tvar ze všeho nejvíc připomínající písmeno V. Výsledek? Obří nárůst problémů s přijímáním potravy, ať už v podobě mentální anorexie (odmítání jídla), nebo bulimie (záchvaty přejídání a zvracení), nebo přejídání spojené s psychickými poruchami, a používání steroidů v kulturistice.

Právě proto, že se cítíme posuzováni neustále kulturou okolo nás, rozhodně nechceme, aby nás naší přátelé, nebo naše rodina, nebo naše církev (tedy místa, kde se máme cítit bezpečně) jakkoliv posuzovali. Rádi tedy souhlasíme s tím, že bychom nikdy, za žádných okolností neměli nikoho soudit. Jak jsme ovšem viděli v minulých týdnech, soudit jiné může být někdy láskyplná věc. Jenže to nutně způsobí konflikt. Konflikty jsou sice nevyhnutelné, jsou ovšem zároveň těžké a my se mu za každou cenu chceme vyhnout. Bojíme se totiž ztráty vztahu, hněvu, zranění. Nechceme být nemilováni, nepochopeni a odmítnuti. A tak místo toho se zkoušíme tvářit se, že žádný konflikt neexistuje, nebo si stěžujeme a poměřujeme se, jen to děláme pokoutně u jiných lidí. Pomlouváme. Konflikty ale nejsou zlé, naopak, měli bychom je vítat, protože nejlepším přínosem dobré konfrontace je zachování lásky v daném vztahu. Což je paradox vzhledem ke strachu, který lidi z konfliktu mají. Slovo konfrontace v latině znamená obrátit svou tvář k, podívat se na někoho. Je to komunikace tváří v tvář. Jak můžete konfrontace zachovat lásku? V podstatě tak, že chrání vztah před faktory, které ho ničí. Jak říká kniha Přísloví 27,6: Věrně jsou míněny šlehy od milujícího, ale záludné jsou polibky nenávidícího.

Mnozí z nás si říkáme, že to není náš úkol někoho soudit, ale zároveň to používáme jako argument k tomu, abychom nebyli za nikoho a za nic zodpovědní. Jestli totiž nemám soudit, pak také nemám povinnost tě tahat z tvých hloupých rozhodnutí. Někoho konfrontovat totiž zabere čas a energii. Ale právě to je důvodem, proč by Ježíš nesouhlasil s tím, že bychom měli žít život prostý konfrontace. Jednoho dne Ježíš začíná novou diskuzi se svými posluchači (Matouš 18:12-13) Co myslíte, kdyby nějaký člověk měl sto ovcí a jedna z nich by zabloudila, nenechá těch devadesát devět na horách a nepůjde hledat tu bloudící? (Upřímně? V naší kultuře bychom řekli: Ne, pořád mám 99 ovcí. V kultuře Ježíšovy doby je ale všem jasné, že jdeš a hledáš tu jednu ztracenou ovci. Nikdy by ses nevrátil jen s 99 ovcemi, když jsi ráno vyšel se stovkou.) A když ji konečně najde, amen, říkám vám, že se z ní raduje více než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Všimli jste si, že míváme větší radost z nalezené věci než z neztracené? Psychologové to nazývají strachem ze ztráty. Smutek ze ztráty 100 korun, které už vlastníme, je větší než radost ze získání této stejné sumy.

Matouš 18:14 Právě tak není vůle vašeho Otce v nebesích, aby zahynul jediný z těchto maličkých. Přesně tak, jak se mnou souhlasíte ohledně ztracené ovce, můj nebeský Otec by nenechal ztratit jediné dítě. Ježíš tady nemluví jen o fyzické ztrátě, ale o jakékoliv ztrátě. Ježíš tady také mluví obecně o lidech, kteří bloudí. Mluví o lidech, kteří se ztrácejí na své cestě. Jsou jako ovce nebo děti, a když se začínají ztrácet, tak ty bys jako dobrý pastýř bys je přinesl zpátky, ne? Je to o nebeském Otci, který se zajímá o každého člověka. Ale pak to Ježíš rozšířil ještě víc.

Matouš 18:15-16 Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. Jestliže tě poslechne, získal jsi bratra. Není to chyba? Neměli bychom se v případě bloudění někoho blízkého modlit, abys ty, dobrý pastýř, je přivedl zpátky? Místo toho chce Ježíš, abychom šli a mluvili s ním a napomenuli ho. Hned máme připravené argumenty: Neznáme detaily, neměli bychom soudit, neměli bychom nic říkat, protože koneckonců to není moje věc! Říkáme si: „Víš, ale to nemá cenu, abych jim něco říkal. Stejně mě neposlechnou.“ Ale když to uděláš a oni tě poslechnou, získal jsi bratra. Ježíš jde ale ještě mnohem dál. Dále, než je nám příjemné.

Matouš 18:16 Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry, aby každé slovo bylo potvrzeno výpovědí dvou nebo tří svědků. Jít za ním ještě jednou? Děláš si legraci? Odmítla mě už jednou a ty chceš ještě další telefonát, další setkání? Proč? Protože jsou jako ovce, jako děti. Kdyby se ti ztratila ovce, kdyby se ti ztratilo dítě, váhal bys? Nebo bys okamžitě zapojil co nejvíce lidí do hledání? Dobrá, tak ještě jednou. Jenomže, ani tam Ježíš nekončí.

Matouš 18:17 Nechce-li však poslechnout ani je, řekni to církvi. Proč to prostě nenecháš být? Protože to reflektuje Boží srdce. Bůh by tě nenechal jen tak sejít z cesty, tak proč bys měl ty? Malý dotaz: Když to Ježíš říkal, existovala vůbec církev? Samozřejmě, že ne. Slovo církev, ekklésia, bylo slovo, které se používalo běžně v řečtině: skupina lidí, shromáždění. Nemusí to být tedy instituce církve, jedná se o shromáždění, a skupinu, kam napomínaný člověk patří. A právě téhle skupině musíš říct: „Hele, teď je čas s tím něco dělat.“ Kdyby to byla tvá dcera nebo tvůj syn, vzdal bys to? Nikdy! Tak, co s tím uděláme? Není to tajemství, že Honza, že Věra, že… Ježíš ovšem nekončí ani tady: Matouš 18:17 A pokud odmítne poslechnout i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a výběrčí daní. To zní docela jako odsouzení, že? Jak ale Ježíš jednal s pohany a výběrčími daní? Prostě začneš s nimi jednat jako s těmi, kteří jsou vně církve. To nejhorší ale je jen zůstat stát a nedělat nic.

Konflikt není vůbec jednoduchý, a proto je třeba se na něj připravit. Proto je tak důležité vyjmout si trám ze svého oka, jak jsme o tom mluvili na začátku série. Nejlepším přínosem dobré konfrontace je zachování lásky ve vztahu. Když usilujeme o smířlivé reakce, pravděpodobně dosáhneme smíření. Únikové (popření, útěk, sebevražda) a útočené reakce (soudní pře, fyzický útok, vražda) však nevyhnutelně povedou k rozbití či dokonce smrti vztahu.

První věc, co bychom měli udělat, je definovat si, zda to, s čím chceme někoho konfrontovat, opravdu stojí za to. Někteří lidé totiž odmítají přehlížet i malé chyby a odpouštět druhým a argumentují svými právy a neochotou nechat druhého z toho jen tak lehce vyváznout. Jako druhou věc se potřebujeme ujistit o své motivaci a presumpci neviny. O motivaci jsme už mluvili s tím trámem v oku, presumpce neviny říká, že předpokládáš nevinnost neboli presumpci neviny na straně toho druhého. Láska všemu věří, napsal Pavel. Je to protiklad podezřívavosti a pomluv. Za třetí si musíš dát pozor tři věci: touhu se mstít, chtít se jen uvolnit, a snahu kontrolovat. Pomsta je temná stránka, která působí, že chceme vrátit druhému zranění, pokud zranil on nás. Chceme, aby prožil utrpení, kterým jsme museli projít i my. Skrze uvolnění na někoho jen vyklopíme vše, co je v nás, abychom si ulevili. Kontrola: láska říká pravdu, ale chrání také svobodu. Tato svoboda zahrnuje svobodu reagovat na naši konfrontaci nebo ji ignorovat. Vzdáme se touhy kontrolovat a jednoduše děláme to, co dělá Bůh: ptej se, buď zranitelný, dávej důvody, varuj, a pokud je to nutné, ustav hranice. A pak jdi, a konfrontuj podle Ježíšova vzoru. Mluv pravdu v lásce. Pravda bez lásky je tvrdá a suchopárná, a láska bez pravdy je plná přetvářky a snahy se zalíbit za všech okolností. Začni tedy s pokorou a péčí, na správném místě, a ve správný čas.

Nakonec budeš mít asi tyto tři typy reakcí. První lidé ocení tvou upřímnost a vezmou to. Přiblíží je to k tobě a učiní změny, které jim pomohou. Druhá skupina tě odmítne a rozčílí se. Je to dobré předpokládat, a preventivně se obrnit tak, abys nereagoval se zraněním zpátky, ale abys navzdory jejich hněvivé reakci viděl, že pravda měla v jejich životě dopad. A pak tady bude třetí skupina: tvá slova jsou pro ně novinkou a jsou nepříjemná, ale zároveň jsou otevření pro pravdu. Zůstaň s nimi a zapoj je do svého procesu vzájemného růstu. Nakonec, lidé, kteří tě konfrontovali, jsou lepšími přátelé, než ti, kteří ti nic neřekli a místo toho mluvili s někým o tobě. A to za tento krok navíc stojí, ne?

úterý 14. června 2011

Rozsudek: Dvojí standard

Možná jste si při četbě evangelií všimli, že když Ježíš mluvil se zbožnými lidmi své doby, nazýval některé: pokrytci, lháři, hadi, zloději, a to zcela veřejně. A pak přišel k Matoušovi, což byl profesionální zloděj, a jemu pro změnu řekl: Pojď za mnou. To samé udělal s lidmi jako byl Zacheus. My bychom mohli říct: „Ježíši, ty jsi nekonzistentní: náboženské lidi jsi veřejně odsoudil, ve skutečnosti zostudil, a pak jdeš za opravdovými zloději a je zveš do své party?“ A ježíš by na to řekl: Ano!

Jste z toho zmateni? Nesuď, nebuď sudičský: to je pokřik dnešní doby. Bible ovšem říká, že jsou dvě skupiny lidí: jednu bychom soudit neměli, a druhou naopak ano. Problém křesťanství je v tom, že jsme si to úplně popletli a obrátili naruby. Díky tomu jsme známi jako velmi sudičskými vůči lidem mimo církev a jejich životnímu stylu: To jsou ti pohané, ztracení, hříšníci, raději se s nimi ani nebavme. Ale vůči lidem uvnitř kruhu křesťanů najednou začínáme přesně opačný postoj, který říká, že bychom je neměli kritizovat, i když dělají voloviny, protože jsou to koneckonců naši bratři a sestry, že? Máme to úplně obráceně. Není pak divu, že mají křesťané špatnou pověst jako sudiči, ale jak za chvíli uvidíte, ve skutečnosti nemáme žádné právo soudit ty, kteří jsou vně církve. Odsuzování jako takové ovšem není vždy negativní věcí. Ve skutečnosti je to naopak. Soudit někdy jiného může být tou nejvíce milující věcí, co můžeš udělat.

Dnes se podíváme na pasáž z dopisu apoštola Pavla. Nejprve vás uvedu do děje. Pavel psal dopisy církvím, které založil při svých cestách, a v Novém Zákoně máme celkem dva dopisy, které mají název Korintským, protože byly adresovány církvi v řeckém městě Korintu. Pavel tam napsal dopisů více, ale ty se nám nezachovaly, ve skutečnosti napsal ještě jeden dopis před tím, který nazýváme První Korintským. Nevíme, jak velká církev v Korintu byla, ale bylo to několik desítek lidí, kteří se scházeli po domech. A tak jednoho dne začne Pavel slyšet zvěsti, že do této církve začal chodit nějaký člověk, který o sobě tvrdí, že je následovníkem Kristovým, a který začal milostný vztah se svou nevlastní matkou. Dokonce i v pohanské a velice sexuálně otevřené kultuře Korintu to bylo něco, co překračovalo meze. Z popisu vidíme, že tato žena nebyla jeho matka, a pravděpodobně otec byl již mrtev (tedy, alespoň doufáme, že byl), ale stejně to bylo divné. A proto Pavel píše o tomto člověku, že by se ho církev měla zbavit.

1. Korintským 5:1-2 Proslýchá se dokonce, že je mezi vámi smilstvo, a to takové smilstvo, jaké se nenajde ani mezi pohany - někdo prý žije s manželkou vlastního otce! A vy jste ještě pyšní! Neměli byste raději truchlit a vyloučit toho, kdo to spáchal, ze svého středu? Tenhle pán přijal životní styl, který je opakem toho, co Ježíš chce. Vy jste ještě pyšní, jako by jim to spolu slušelo! Neměli byste truchlit? Nebo jak říká jiný překlad, nemělo by to spíše zlomit vaše srdce? Co si myslíte, že je to za cestu, na které je? Všimli jste si toho, co Pavel po církvi chce? Za prvé, mělo to zlomit vaše srdce; a za druhé jste ho měli vyhodit z církve. Je to odsuzující? Ano! Ale počkejte na to, co přijde dál…

1. Korintským 5:3-5 Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi - a to ve jménu Pána Ježíše Krista. Až se shromáždíte - já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše - vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. Počkej, nenapsal jsi snad, že láska je trpělivá, milá, jemná… Ne, chci, abyste ho dali ďáblu – aby byl on za něho zodpovědný. Tohle je prostě divné místo. Stejný člověk, který napsal 1. Korintským 13, napsal něco tak silně sudičského: „Pavle, jak to dokážeš skloubit?“ Je to proto, ABY (tohle slovo ukazuje na záměr) byl ten člověk zachráněn. Důvod, proč chci, abyste byli soudci a tohoto člověka odsoudili, je ten, že mi na něm záleží. Možná ho hřích zničí natolik, že poběží k Bohu zpátky. Tohle totiž víme my všichni o hříchu. Hřích není férový. Je jako rakovina. Pavlův motiv odsouzení není trest, je jím obnova. Jeho záměrem je, aby ho hřích zklamal, a mohl se vrátit zpátky k Bohu. Jako byste říkali tomuto člověku: přejeme ti, aby ses vrátil k Bohu, až tě tvůj hřích zklame a jeho důsledky doženou, protože on tě zklame a důsledky tě doženou, a pak tě přijmeme zpátky, až se vrátíš k Bohu. Všechno, co my děláme, je že vyhazovem z církve tento proces jen urychlíme. Protože někdy je odsouzení ta nejláskyplnější věc, kterou můžeš udělat.

1. Korintským 5:6-7 Vaše vychloubání není dobré. Nevíte, že trocha kvasu všechno těsto prokvasí? Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Kvas je vždy symbolem něčeho negativního, co zásadně ovlivní všechno okolí. Hřích je jako kvas, a pro jeho a své dobro, abyste ho odsoudili. Je to proto, že věříme, že náš hřích poslal Krista na hřích. Proč by ses jinak měl chlubit křesťanem, který se vědomě rozhodl žít v hříchu, za který Kristus zemřel? Nemluvíme tady o chybách, ale o vědomém rozhodnutí, žít si jak sami chceme, i když víme, že s tím Bůh nesouhlasí. Jak můžeš přijímat hřích, za který Kristus zemřel? Jestliže budeš spokojený s hříchem, pak budeš mít církev plnou lidí, kteří se tváří jako křesťané, mluví jako křesťané, ale mají k opravdovému následování Krista daleko.

Pak se Pavel na chvíli jakoby zastaví, jakoby si mentálně řekl, že církev v Korintu nepochopila, co chtěl říct v minulém dopise, který se nám nezachoval. A tak, jako by to chtěl dát do perspektivy, píše dál. 1. Korintským 5:9-10 V dopisu jsem vám napsal, abyste se nestýkali se smilníky. Nemyslel jsem ale vůbec smilníky tohoto světa ani lakomce, vydřiduchy nebo modláře - vždyť to byste museli ze světa utéci! Možná jste to nepochopili. Když jsem vám minule psal, abyste se nestýkali s lidmi, kteří žijí sexuálně nemorálními životy, asi jste to pochopili, že se nemáte stýkat s nekřesťany, kteří prostě všechny tyto věci dělají. Ale tohle jsem nemyslel. „Aha, já myslel, že máme odsuzovat všechny ty lidi ze světa, kteří dělají nemorální věci.“ My ovšem nemáme právo soudit ty, kteří jsou mimo církev, když nemáme žádnou společnou půdu. Tohle jsem nemyslel! A co jsi myslel?

1. Korintským 5:11 Teď vám tedy píšu, abyste se nestýkali s někým, kdo si říká bratr, ale je to smilník, lakomec, modlář, pomlouvač, opilec nebo vydřiduch. S takovým ani nejezte. Máme to přesně naopak. Jsme kritičtí ohledně svých nevěřících známých, ale v církvi jsme plni milosti vůči komukoliv. Pavel říká přesný opak: suď ty, kteří jsou uvnitř, ne ty venku. Proto Ježíš tolik kritizoval náboženské lidi uvnitř systému a prokazoval tolik milosti vůči hříšníkům mimo církev. Sám říkal, že přišel pro hříšníky, ne pro spravedlivé, a ne pro ty, kteří se tváří spravedlivě, ale ve skutečnosti jen s námi hrají hru. Pak je raději pošlete ven, a přijměte jen, když se vrátí v postoji pokání.

1. Korintským 5:12-13 Proč bych měl soudit ještě ty venku? Nemáte snad soudit ty, kdo jsou uvnitř? Ty venku bude soudit Bůh. "Toho zlého vylučte ze svého středu." Kdo bude soudit ty venku? Bůh. A na co si vlastně tedy hraješ, když soudíš ty venku ty? Na Boha. Tohle je tak velký problém – soudíme ty venku, ale doma si pořádek neděláme. Místo toho své provinění skrýváme. Co s tím uděláme? Měli bychom soudit sami sebe. Představ si, jak jiný by svět křesťanství byl, kdybychom tohle dělali správně: vytahovali si vzájemně třísky z oka. To dokážeme, když budeme zapojeni do komunity, ve které se naučíme napomínat jeden druhého. Nemluvíme tady o chybách, ale pokud vidíš, že někdo žije v hříchu, a libuje si v něm, pak mu pomůžeš, když mu řekneš: Hele, nemůžeš si užívat hříchu, zatímco oslavuješ Spasitele, který za tento hřích zemřel. Přesně tohle mi udělali různí lidé v mém životě, kteří neváhali a napomenuli mě, když jsem zpyšněl, když jsem byl arogantní, nebo dělal voloviny. Cílem není trest, ale náprava.

Tyhle verše ale NEJSOU pro každou situaci. Víte, že tyto místa jsou velmi oblíbená některými křesťany? Hlavně těmi, kteří mají za manžela nějakého hlupáka. K takovému je jednoduché přijít a říct mu: Vypadni z mého domu, protože v církvi říkali, že s takovými jako jsi ty, bychom neměli ani jíst! Tohle všechno ovšem není princip pro rodinu! Pro rodinu je zcela jiný seznam pravidel. Tato pravidla se týkají církve, ne vztahů mezi manžely, rodiči a dětmi, sourozenci. Proč? Protože hřích v rodině není nikdy emocionálně neutrální půda. Jsi naštvaný, a nechceš nápravu, chceš trest. A chceš, aby to bolelo. V těchto chvílích si musíš vzpomenout na minulý blog: co je tvou motivací?

Pokud jsi z prostředí, které tento verš využívalo k trestu, nechápali to správně. Tento verš není k potrestání, ale nápravě. Tento princip říká, že někdy je odsouzení milující věc. Tento princip říká, že raději budeme riskovat, že tě urazíme, abychom ti mohli pomoct. Někdy je odsouzení ta nejvíce milující věc poté, co sis odstranil trám ze svého oka. Jestli tě dnešní poselství nadchlo, a rychle chceš něco dělat, pak máš problém. Co říká Pavel, že se musí stát jako první věc? Zlomí to tvé srdce, zarmoutí tě to. Když budeš mít zlomené srdce, tehdy jsi připraven mluvit se svým bratrem. Protože někdy je odsouzení milující věc. Ta nejvíce milující věc na světě.

pondělí 6. června 2011

Rozsudek: Z očí do očí

Dnes univerzálně známé místo z Bible je Ježíšův výrok, pomoci kterého chceme obhájit víru v cokoliv nebo jakékoliv jednání. Když nám někdo řekne, že to, čemu věříme, nebo to, co děláme, je špatné a chybné, okamžitě v nás naskočí tato slova, která znají všeobecně i nevěřící lidé: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Slyšíme: Vidíš, neměl bys nikdy nikoho kritizovat, protože vše je možné, vše je dovoleno, a všichni by si měli vyzkoušet všechno. Následkem je pak trochu anarchie, ale problémem nebyla Ježíšova slova, ale to, jak je čteme v kontextu.

Víte, všichni si na jiné lidi neustále formujeme názory, často jsou nevinné, ale někdy námi vyřčený názor v nás zůstane navždy. Obecně si ovšem myslíme, že náš soud je správný: máme za to, že problémy druhých vidíme správně a máme pocit, že někdo by s tím měl něco udělat. Ovšem, když jsi sám souzený, nikdy nereaguješ touhou se změnit. Ne, když nás někdo soudí, chceme od takového člověka utéct, nebo bojovat nebo dokázat, že takoví nejsme.

Všichni jsme souzení a soudíme. Tak co máme dělat, když Bible říká, abychom nesoudili, ale zároveň máme někdy někoho konfrontovat, a máme být konfrontováni? Dnes se podíváme na to, co Ježíš doopravdy říká o souzení jiných. Ježíš totiž rád vytvářel napětí jako mistr komunikace, které lidi vyprovokovalo k novým netušeným pohledům.

Matouš 7:1-2: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno.

Kdo nás bude soudit? Ježíš na to neodpovídá. Budeš ovšem souzený stejným způsobem a stejnou váhou. Ježíš vlastně říká: Fajn, ale počítej s tím, že budeš souzený. Jeho pointa není, že bys neměl na nikoho mít názory, nebo že lidé nedělají nic špatného. Jen chce, abys zapojil zlaté pravidlo do svých soudů. Prostě suď tak, jak si přeješ, aby lidé a Bůh soudili tebe. Nic víc a nic míň. Jak si přejeme, aby nás soudil Bůh? Já vám řeknu, jak chci, aby soudil mě: Chci, aby vzal v úvahu všechny polehčující okolnosti. Aby si vyslechl, jak těžký jsem měl život. Aby mi pak dal ruku okolo ramen a řekl: „Chudáčku Lukáši, vůbec se nedivím, že jsi takový idiot, to by nikdo nezvládl, kdyby měl takový život. Víš co, necháme to být a vítej do Božího království!“ Není to způsob, jak chceme, aby nás Bůh soudil? A když mě soudí lidé, chci, aby řekli, že jsem to sice pokazil, ale že určitě neznají celý příběh, určitě tam musí být ještě něco, o čem neví, co způsobuje, že jsem takový, jaký jsem. Takže Ježíš prostě chce, abychom aplikovali zlaté pravidlo.

Matouš 7:3-4: Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš? Jak můžeš říci svému bratru: Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku, a přitom máš sám v oku trám!

Jinými slovy: Proč se o to vůbec o to zajímáš? Tříska v oku je symbol problému, tvůj bratr ho opravdu má, ale proč se o to ty vůbec zajímáš? Tohle je pro mnoho z nás rozhodující moment: Co je tvou motivací, proč se zajímáš o problémy druhých lidí? Co máš za problém, že máš potřebu hledat třísku v oku druhých? Možná máš ty sám problém, který je drážděný třískou u někoho jiného. Proč jsi motivovaný hledat jejich problém a ne svůj?

Co tady Ježíš říká, je, že když vidím na tobě něco, co mě fakt štve, pak se musím podívat do zrcadla, protože je to něco, co mě provokuje k reakci. Jak můžeš vytáhnout třísku z oka druhého přes trám ve tvém oku? V momentu, kdy tě někdo štve a ty máš chuť to řešit, by ses měl zastavit a popřemýšlet nad tím, co ti to ukazuje o sobě. Naše první reakce by neměla být tahat třísky z očí druhých, ale první reakce by měla být podívat se do zrcadla.

Matouš 7:5: Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra.

Pokrytec je někdo, kdo soudí druhé před tím, než se podívá na své vlastní oko. Neznamená to, že tam není tříska, je ale důležité, co je tvá první reakce. Není snad pravda, že většina nevěřících odmítá církev jako pokrytce? Není to proto, že nemají třísky, nebo že by si lidé nebyli vědomi svých chyb a přehmatů. Je to ale proto, že mají oprávněný pocit, že se nedíváme nejprve do zrcadla. Ztrácíme tak schopnost komukoliv doopravdy pomoci. Děje se to také v rodině, mezi přáteli, děje se to mezi rodiči a dětmi, děje se to v práci. Když mi říkáš, co dělám špatně, a já přitom vím, že ty máš problémy možná ještě větší, moc mi to nepomáhá, ale naopak mě ještě více odrazuje. Když se ty nepodíváš do zrcadla první, proč bych se měl já měnit? Neříkám, že nemám třísku, ale podíval ses nejprve do zrcadla?

Všimněte si ovšem, že v dalším slově je slovo „nejdříve“. Nejdříve je tam proto, že tam bude slovo „tehdy“. Naše první reakce musí být pohled do zrcadla. Co je v jejich oku, že vidím ve svém oku? A pak uvidíš jasně! Pak prohlédneš! Pak přichází druhý krok: Musíš vytáhnout tu třísku z oka druhého. To, že si připustím a rozpoznám svůj vlastní hřích, mě totiž dělá dokonalým kandidátem na to, abych mohl pomoci jiným lidem s jejich hříchem. Ale pokud to neudělám, místo, abych jim pomohl, zaženu je hlouběji od sebe a do jejich problémů. Když jsem pokoušen reagovat na tebe, moje první reakce musí být zrcadlo. Dáváme pozor na konkrétní emoce: Hněv? Žárlivost? Proč tě to zlobí? Nebo tě jejich hřích ohrožuje? Dokud si nevyřešíš svůj vlastní strach, svůj vlastní hněv, svou žárlivost, pak je od sebe jen zaženeš.

Je tady ovšem ještě jedna stránka. Když tě někdo v minulosti soudil, a tys to odmítl kvůli špatnému pocitu, mohlo by se stát, že někdo z těch lidí, co ti řekli, co děláš špatně, to neudělal proto, že se na tebe zlobí, ale už se podívali do zrcadla a vědí, že byli na místě, kde jsi dnes ty? Možná odmítáš posudky, ale sám se potřebuješ podívat do zrcadla. Byla by chyba odmítat veškerou korekci ze strachu, aby tě někdo nesoudil. Pointa Ježíšova příkladu totiž je v tom, že si opravdu máme pomáhat vytahovat třísky z očí vzájemně. To, k čemu nás ovšem vede, je to, abychom se na tahání třísek připravili tím, že si srovnáme své motivy. Ty si srovnáme tím, že naše první reakce je pohled do zrcadla. Zkus si představit komunitu křesťanů, jako jsme my, kteří si dokážou vzájemně tahat třísky bez pocitů odsouzení. Nebyla by to paráda? Umíš si představit, jak dobře bychom mohli růst ke zralosti? A umíš si představit sílu opravdových vztahů bez předstírání? To by byla věc! A přesně tu si Ježíš přeje.

pátek 3. června 2011

Měli bychom soudit jiné?

Všimli jste si někdy, že lidé, kteří sami nevěří v Boha a vůbec nečtou Bibli, dokážou čas od času zacitovat nějaké univerzálně známé místo v Bibli? V naší kultuře totiž koluje několik obecně známých veršů na různá témata, které jsou v některých kruzích oblíbené jako zbraň.

Jedním z takových univerzálně známých míst je Ježíšův výrok, pomocí kterého chceme obhájit víru v cokoliv nebo jakékoliv jednání. Když nám někdo řekne, že to, čemu věříme, nebo to, co děláme, je špatné a chybné, okamžitě v nás naskočí tato slova, která znají všeobecně i nevěřící lidé: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Hned se nám to vrátí zpátky s tím, že vidíš, neměl bys nikdy nikoho kritizovat, protože vše je možné, vše je dovoleno, a všichni by si měli vyzkoušet všechno. Následkem je pak trochu anarchie, ale problémem nebyla Ježíšova slova, ale to, jak je čteme v kontextu. Proto jsme se také rozhodli, že se celý měsíc červen v Elementu podíváme na téma souzení a odsuzování jiných lidí, protože to je téma, které se týká každého z nás, ať už jsme věřícími, nebo nevěřícími, nebo někým mezi tím. Děje se to totiž nejen v církvi, ale také v rodinách, mezi přáteli a v zaměstnání či ve škole.

A upřímně, není lepší půda na konverzaci o sudičství, než je církev. Nemám pravdu? Tohle je přece pověst, kterou křesťané mají, a mají ji vcelku oprávněně. Lidé z církve se totiž stávají sudičskými. Takže, jak to tedy je? Měli nebo neměli bychom soudit jiné?

Série ROZSUDEK začíná v Elementu tuto neděli (5.6.) od 10:00 v kině Centrál. Těšíme se na vás.