Prolomení do nové radikální budoucnosti

Jedna z věcí, která mě opravdu na Ježíši fascinuje je, že byl radikálně inkluzivní. Možná nám to nepřijde vůbec něčím zvláštní, ale prostý a jednoduchý fakt, že Ježíš měl mezi svými následovníky ženy, které byly ceněnou součástí jeho týmu, to bylo radikální. Tyto ženy podporovaly jeho službu, cestovaly s ním, a především se od něj učily (seděly u jeho nohou jako Marie). V Ježíšově době rabíni obvykle žádné ženy ve svém týmu neměli, a co se týče vzdělání, jejich názor byl jasný. Rabín Eliezer například řekl v prvním století: Slova Tóry by měly raději shořet, než aby byly svěřeny ženě. Ženy byly redukovány do druhořadých občanů, které nesměly svědčit u soudu, mluvit k cizím lidem, bylo jim bráněno v uctívání Boha, jejich status byl jen těsně nad otroky. Už chápete, proč bylo Ježíšovo chování k ženám tolik radikální? Ježíš byl inkluzivní jako nikdo před ním (není divu, že se ženy s nadšením přidávaly k církvi). Podobně Ježíš zahrnul do svého poselství a vztahů další odstrkované skupiny, jako třeba nemocné a malomocné. Přesto i Ježíš zažil moment, který v tomto radikálním zapojování odstrkovaných otevřel úplně nové dveře do nové budoucnosti. Byl to moment, kdy jeden člověk – jedna žena – prolomila ticho. Prolomení ticha vždy otevírá nové netušené možnosti a novou budoucnost. 

Abychom pochopili, jak radikální bude náš dnešní příběh, potřebujeme se vrátit doprostřed Ježíšovy služby. Budete-li číst evangelia, a podíváte-li se do mapy, uvidíte, že většina Ježíšovy služby se odehrávala v Galileji (což je horská oblast v centrálním Izraeli na sever od Jeruzaléma). Galilea byla spíše prostší oblast, byla obydlena farmáři a drobnými řemeslníky. Bez ohledu na římskou nadvládu celé oblasti byla tato oblast velmi silně homogenní židovskou populací. Můžeme tedy říct, že většina Ježíšovy služby se týkala jeho vlastního kmene. Ježíš sloužil především svým vlastním lidem. To je důležitý úvod, protože pokud mi je známo, nikdo z nás tady v sále nepochází z Galileje a nabízí se důležitá otázka, jak tedy můžeme tvrdit, že tento Ježíš sloužící jen své komunitě je spasitelem celého světa. Dnešní příběh se odehrává v širším kontextu několika událostí popsané evangelistou Markem. Nejprve (6:30-44) popisuje fascinující příběh, kdy se do pustiny za Ježíšem sešel tisícový dav lidí, aby slyšel Ježíšovo vyučování. Celá scéna je symbolicky podobná scéně z knihy Exodus (16:13-21), kde na pustině z egyptského otroctví čerstvě vysvobozený izraelský národ dostal hlad a jejich mesiáš Mojžíš jim zajistil chléb zázračně modlitbou, kdy z nebe padala zvláštní hmota, kterou mohli upéct do podoby chleba, a později ji nazvali Mana. Chléb z nebe. Nyní je Ježíš v pustině z davem lidí, kteří dostanou hlad. Lidem musel připadat jako novodobý Mojžíš, když vzal bochník chleba, požehnal ho, rozlomil, a rozdával. Chleba zázračně neubývalo a nakonec bylo nasyceno nejméně 5000 lidí, a navíc zůstalo 12 celých košů – symbolický dostatek pro všechny izraelské kmeny. Ježíš dává chléb štědře. Příběh tedy začíná nasycením davu chlebem s 12 koši navíc. Nebude trvat dlouho a davy, které se za ním vydají právě proto, že nakrmil masy, bude provokovat rčením, že tím opravdovým chlebem z nebe je on sám.

Ale tam ještě nejsme. Hned po nasycení davu, kterému symbolika s Mojžíšem musela být nápadná, odchází na druhý břeh Galilejského jezera, tam se okamžitě sbíhají další davy a Ježíš je uzdravuje. Nicméně, v 7. kapitole Markova evangelia se pouští do slovní přestřelky (jako mnohokrát předtím) s farizeji a znalci Zákona, kteří dorazili z Jeruzaléma. Jeruzalém je protiklad Galileje, takže přestřelka se vždy dá čekat. Téma hádky? Začíná výtkou, že Ježíšovi učedníci jí chléb (zase chleba, vidíte) neumytýma rukama. Čistota je pro farizeje extrémně důležité téma – snaží se být svatí, oddělení od hříšného světa, a také od hříšných lidí, od pohanů všeho druhu. Proto by s pohany a hříšníky nikdy společně nejedli. A tak se s nimi Ježíš pře na téma čistota, především rituální čistota, dobré a špatné (špinavé) jídlo, a nakonec špinavé srdce. Příběh pokračuje hádkou o čistotu při jezení chleba. Následuje ale něco, co navždy změní trajektorii Ježíšovy služby. Někdo - statečná žena, která byla pro Židy v kategorii „nečistá pohanka“ - otevírá nové dveře.

Hned po sporu s farizeji vyráží Ježíš do Týru v dnešním Libanonu (7:24-30). Týr bylo významné pohanské město na břehu Středozemního moře. Ježíš se tam vydal proto, že si chtěl odpočinout od davu a snažil se najít odpočinek v nějakém domě (předpokládám, že na pobřeží). Marek specificky píše, že nechtěl, aby to někdo věděl, ale jeho přítonost se nedala utajit. Byl vyrušen nějakou pohanskou ženou, kterou Marek identifikuje jako Syroféničanku, obyvatelku severních částí Izraele. Matouš píše, že se jednalo o Kenaanejku. Autoři si přesně původ nepamatovali, ale jistě věděli, že skandál byl v tom, že ona jako nežidovka se vecpala do Ježíšovy blízkosti, kde nepatřila a kde asi nebyla ani vítaná. Byla etnicky “jiná”, a kromě toho přišla do “mužského prostředí” jako žena, což v tehdejší patriarchální kultuře byl určitě prohřešek proti společenským konvencím. Byla obtížně vyrušující. Věděla o Ježíšově pověsti jako Uzdravitele, a její dcera měla démona. Věděla, že Ježíš měl moc nad démony, takže ho prosila o pomoc. Jako každý milující rodič chce pro své dítě to nejlepší, a byla proto ochotná porušit protokol, jen aby získala pomoc pro svou dceru. Ježíš ale odmítá. Je to překvapení? Vzpomínáte? Přišel přece sloužit vlastním lidem. Žena však neodchází. Je zoufalá, padá mu k nohám a žadoní o pomoc bez pýchy, bez arogance, bez pocitu, že ji Ježíš pomoc dluží.  Ježíš je poslední záchrana.

To, co se stane následovně, je silné. Ale pojďme se společně podívat do textu. Marek 7:24-27 Potom (Ježíš) vstal a odešel odtud do okolí Týru. Vešel do jednoho domu a ačkoli nechtěl, aby se to někdo dozvěděl, nedalo se to utajit. Hned se totiž o něm doslechla jedna žena, která měla dcerku s nečistým duchem. Přišla, padla mu k nohám a prosila ho, aby z její dcery vyhnal démona. Ta žena byla Řekyně, rodem Syroféničanka, a tak jí řekl: „Napřed nech najíst děti. Není správné vzít chleba dětem a hodit ho psům.“ Ježíš dává do kontrastu děti a psy. Děti vždy mají přednost. Tento obraz Ježíš nerozvádí, ale všichni zúčastnění ho přesně chápou. Děti jsou Židé z Galileje. Mají mít přednost. A všimněte si: Ježíš znovu referuje o jídle, jako by se odkazoval na zázrak rozmnožení i diskusi o nečistém jídle. Možná si připomněl, že zůstalo 12 košů pro kmeny Izraele, ale nic navíc pro někoho dalšího. Pak promluví ona žena. Prolomí ticho. Muselo to být dlouhé ticho – ta žena je outsider na všech frontách (jako žena i jako Syroféničanka) v židovském mužském světě. Jako taková má být zticha – čekalo se to. Ale teď je ticho prolomeno. Je prolomeno zoufalou potřebou. Odhodlala se mluvit na místě své dcery. Marek 7:28 Ona však odpověděla: „Ano, Pane, ale i psi pod stolem jedí zbytky po dětech.“ 

“Ano, ale” Tato žena nejen mluví, ale navíc si dovolí nesouhlasit s Ježíšem. To ukazuje její mentalitu. Místo toho, aby se urazila a začala se hádat, že není přece žádný pes, raději pokračuje v Ježíšově obrazu a jeho implikaci, kdo má dostat jídlo jako první. Stejně jako Ježíš totiž ví, že konverzace není doopravdy o jídle – je o tom, co jídlo reprezentuje. Jídlo v tehdejší době a kultuře reprezentuje společenství. Jíst společně znamenalo patřit k sobě, mít spolu vztah. Jídlo reprezentuje rodinu. Jídlo reprezentuje jeden společný kmen. Jídlo bylo projevem dědictví. Naše hrdinka by mohla mít spoustu výhrad k tomu, co ji Ježíš řekl, ale místo toho přijala Ježíšovou analogii, nehádá se s tím. Místo toho nabízí, že drobky, zbytky (možná z těch 12 košů) by mohly být distribuovány i mezi psy. Věděla, že přesně takhle je viděli Židé: jako nečisté psy. Ale tato žena prolomila ticho etnického rozdělení. 

Ženin hlas se tedy stává advokátem postoje, aby Boží kapacita pro dobro nebyla monopolizována Židy. Stává se advokátem plného zapojení pohanů ke stolu zaslíbení. Ano, žena uznává, že Ježíšovo povolání bylo pro službu Židům, byl to příslušník Galileje. Mezi Židy bylo stále co dělat. Bylo mezi nimi hodně opovržených a odmítnutých. Ona však tento status quo přeruší a říká opak. Nastavuje Ježíši zrcadlo jako někdo, kdo není spokojený s tím, jak se věci mají. Marek nám v textu nabízí myšlenku, že jídlo je jen pro děti – což byl běžný konsensus. Tato žena s tímto výsledkem nesouhlasí, vyzvala tedy Ježíše ke změně. Jak Ježíš odpoví? Naštve se? Bude pokračovat v linii židovské výjimečnosti? Vše je v sázce! Ne, Ježíš se nenaštval. Naopak, ocenil tuto ženu a udělal, to, co potřebovala “díky tomu, co řekla”. Marek 7:29-30 „Díky tomu, cos řekla, můžeš jít domů,“ odvětil jí na to. „Ten démon už z tvé dcery vyšel.“ Když pak přišla domů, zjistila, že dívka leží na lůžku a že démon je pryč. Díky svým slovům a díky prolomení ticha je její dcera svobodná. Její odvaha otevřela pro Ježíše dveře mimo službu v Galileji. Příběh je o drobcích chleba pro celý svět.

Jistě, řekli bychom, že Ježíš byl vždy Spasitelem světa. Přesto pracoval na zemi s lidmi – tím se sám omezil. Kultura nás omezuje. Tato žena však způsobila prolomení tlaku kultury. Faktem je, že Marek popisuje změnu. Od tohoto momentu má Ježíšova služba nový směr skrze nové dveře. Hned poté Ježíš vyrazil do Dekapole, což bylo deset řeckých (pohanských) měst. Tam udělal velký zázrak a uzdravil od narození hluchého a němého. Pak se kruh uzavírá a vidíme další zázrak, znovu nasycení zástupu. Udělal totéž, co v předchozím případě. Zázrak začíná se sedmi skývami a končí se sedmi koši chleba navíc. Dvojí užití číslovky sedm je odkaz na “sedm národů”, které podle tradice Izrael nahradil v této zemi (Sk 13:19). Příběh končí nasycením davu chlebem se 7 koši navíc. Tito lidé byli násilně vysídleni. Ježíš je nyní symbolicky zahrnuje mezi svůj vlastní lid jako ty, kteří se sdílejí o jídlo v nových Božích pořádcích. Proslov Syroféničanky uvedl do pohybu novou budoucnost. Otevřel dveře alternativní historii. Na začátku máme dvanáct košů pro dvanáct kmenů Izraele, na konec máme sedm košů pro sedm národů tradice. Obě skupiny sedí dohromady u stolu vyvolených: oběma bylo požehnáno, děti i psi jsou nyní zahrnuti jako děti zaslíbení. 

Zbytek Nového Zákona je přesně o tomhle. Co Bůh vždy zamýšlel (spasení a obnova světa), se naplňuje v Ježíši. Bůh nemá favority, miluje všechny lidi a Ježíš umírá za všechny lidi. 2. Korintským 5:19 Bůh v Kristu uzavřel se světem mír! Přestal lidem počítat viny a zprávu o tom smíření svěřil nám. Protože Bůh uzavřel mír, nastalo smíření mezi Bohem a lidmi, které se transformuje do smíru mezi lidmi. Apoštol Pavel to později shrnuje (Galatským 3:28) Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Ve světě, který si zakládá na statusu, postavení a titulech, je to jako z jiné planety. V Kristu není rozdílu, a všichni jsme v něm jedno, bez ohledu na svůj sociální, etnický nebo genderový status. V Kristu jsme jedna rodina. A chléb již není jen pro děti zaslíbení, je to chléb pro celý svět.

Příběh Syroféničanky má v historii rané církve pevné místo. Je apoštolským předchůdcem křesťanů z pohanů. Snaha přinést dobrou zprávu k pohanům nezačala Pavlem, ale touto ženou. Protože příběh o ženě a pohanství je hned po Ježíšově diskusi o čistotě, můžeme ho propojit s Petrovým viděním ve Sk 10, kde se Bůh vrací k otázce čistoty a říká, že on sám prohlásil vše za čisté. Kdy se to přesně stalo? Kdy Bůh přesně prohlásil vše za čisté? Tento příběh je o chlebu, ale není o jídle. Je o plném zapojení pohanů (a všech, co pohané reprezentují: nečistých, odstrčených, snižovaných) do Božího lidu. Dobré věci se stávají, když je ticho prolomeno. Naše tradice víry je dlouhá historie těch, kteří nekonvenčně přerušili ticho a otevřeli dveře do jiné budoucnosti. 

Jsem vděčný teologovi Walterovi Brueggamannovi, jehož kniha mě na celkový kontext příběhů o chlebu a drobcích inspirovala.

Slzy a smích

Podíval se na mě s upřímným otazníkem ve svých očích. Zrovna jsem dokončil přednášku o manželství pro studentskou organizaci působící na jedné pražské univerzitě, a po diskusi za mnou přišel a zeptal se mě: „Z přednášky to vypadá, že jste velmi racionální člověk. Což tedy ale vůbec nechápu – jak můžete věřit v Boha? Jak můžete jako inteligentní člověk věřit v Boha?“ Tohle je důležitá otázka, není-liž pravda? Zároveň ukazuje hluboké nepochopení základu křesťanství. Jak jistě víte, mnoho lidí si myslí, že křesťanství je něco jako nábožensko-eticko-morální systém. Myslí si, že vychází z touhy uspokojit Boha tím, že se budeme chovat slušně, svatě nebo zbožně (jakkoliv tomu říkáme). Zároveň si myslí, že k tomu musíme mít nějakou doprovodnou omáčku, nosný příběh, mýtus nebo pohádku, který nám tento morální imperativ může ustanovit. Proto – aspoň tak si to myslí – máme všechny ty příběhy nadpřirozené povahy nebo zázraky. Tomu mladému zvídavému muži jsem odpověděl: „Ano, jsem racionální člověk. Věřím v Boha z jednoho prostého důvodu: kvůli Ježíšovu vzkříšení z mrtvých. Křesťanství stojí a padá na této události, která má zázračnou povahu, a proto je neopakovatelná. Což je problém pro vědu, protože ta zkoumá věci pomoci testů a pokusů. Ale jak chcete otestovat historickou událost? Když se ale racionálně podíváme na hodnověrnost vzkříšení, nezbývá mi nic jiného, než se Bohu vzdát.“

Pokud je ovšem křesťanská víra nadpřirozené povahy, pak to znamená, že je mnohem víc než jen hodnotový a moralistický seznam a systém. Nejedná se jen o morální či filozofický základ životního stylu. Křesťanství není náboženství knihy, systému, dogmatu. Je to vzkříšená víra. Je to víra doufající v moc zmrtvýchvstání. Je to víra, která svou sílu, moc a etiku zakládá na faktu, že Bůh přivádí k životu to, co zemřelo. Jedná se doslova o nadpřirozenou víru, která má moc nás vnitřně proměnit a zajistit nám setkání se světem jiné dimenze. Právě z tohoto důvodu věříme, že moc Ducha svatého, která sestoupila na Ježíšovy následovníky – přesně ta moc, která Ježíše vzkřísila z mrtvých – má moc proměnit a zmocnit naše životy i dnes. Zmocnění a dotek jeho Ducha  je dostupný každému z nás, kdo Ježíše následujeme.

Když říkám, že křesťanství je nadpřirozená a proměňující víra, co to znamená v praxi? To je důležité. Jestli je víra nadpřirozená, můžeme očekávat působení Boha v našem životě – ať už ve formě vyslyšených modliteb, uzdravení, vysvobození, nasměrování. Můžeme očekávat, že se v našem životě budou dít zázraky - tedy doteky neviditelného světa do viditelného světa. Tyto zážitky, tyto zázraky, však nutně vzbuzují další otázky. Mělo by být normální je zažívat neustále? Některé církve si myslí, že ano. Dokonce podle množství zázraků (či řečech o zázracích - ty jsou, žel, častější než zázraky samotné) posuzují, kde je více Boha a kde je ho méně. Vím třeba o paní, která navštěvuje různé církve ve svém městě podle toho, kde cítí, že tam je zrovna dneska Bůh. Ale pokud bude zázrak normou, bude to stále ještě zázrak? Zázrak je z principu něco jedinečného a výjimečného - je to doslova střípek budoucího světa. 

Měli bychom se tedy za zázraky modlit? Autoři Nového Zákona popisují církev, která se modlí a kde Bůh dělá zázraky. Takže, jednoznačně ano. Znamená to tedy, že všichni prožijeme zázraky? Pokud to myslíme v širší rovině (mnoho se v našem životě děje zázračného, včetně života samotného), pak ano. Pokud v úzké rovině konkrétní jednotlivé události, pak ne. Zázrak v tomto úzkém významu bude vždy výjimkou z pravidla – jako něco jedinečného. Pak je tu ale těžší otázka: Znamená to, že když ke mně Bůh nepromluví, nebo mě neuzdraví, nebo mi zázračně nepomůže, že mě nemá rád tolik jako ty, kteří něco zažili? Přestože chápu emoci v této otázce, je nutné říct, že to, zda zažijeme zázrak nebo ne, není záležitost lidové magie – tedy rituálu, kterým si nakláníme Boha na svou stranu, kde je Bůh nucen udělat to, co chceme, a kde je to o nás – jak moc se modlíme, jak moc věříme, co všechno uděláme. Není to samozřejmě jednoduchá otázka – přál bych si, aby každý člověk zakoušel nadpřirozené Boží hnutí, ale zároveň chápu, že na této straně věčnosti se zdá více otázek než odpovědí. 

Rád bych ovšem, abychom se naučili očekávat, byli otevření, a zůstávali za všech okolností vděční. A přitom byli autentickou komunitou Božích následovníků. Co tím myslím? Autentická církev je komunita lidí, kteří prožívají Boží přítomnost všemi způsoby – ať už ji cítíme nebo ne. Proto je arogantní nesmysl, když někdo posuzuje, zda je v nějaké církvi více Boha a v jiné méně. Člověk, který tvrdí, že nějakou církev opustil Duch svatý, je nejen arogantní, ale nebezpečně balancuje na hraně rouhání proti Duchu svatému, před čímž Ježíš důrazně varuje. Vycházíme koneckonců z Ježíšových slov, že když se scházíme v jeho jménu, je uprostřed nás. Učinil si z nás svůj příbytek, jsme chrámem Ducha svatého. Duch svatý přebývá ve svém lidu. Činí z nás uctívače Ježíše. 

Znamená to, že budeme Boha cítit a vnímat všichni stejně? Nebo že zakusíme jeho moc všichni stejně? Nebo že nás všechny stejně povede? Nebo že kdo zázrak neprožije, že je na tom špatně a odpadá od víry v Boha? Určitě ne. Podíváme-li se do knihy Skutků a do historie rané církve, uvidíme tam obojí ve vzájemné koexistenci:

Uvidíme lidi, kteří zažili zázračná uzdravení i ty, kteří umírali v bolestech a nemocech. Uvidíme lidi, kteří prožívali jasné nasměrování Duchem svatým i ty, kteří životem jen tak prošli. Uvidíme hrdinné mučedníky, kteří zázračně umírali plní slávy i ty, kteří se pod nátlakem a strachem z mučení víry vzdali. Uvidíme lidi, kteří zažívali slavná vítězství i ty, kteří trpěli prohry. A co mě na církvi fascinuje, bylo to, jak k tomu přistupovali. Neshazovali ty, kteří nic zázračného neprožili a nevyvyšovali ty, kteří ano. Naučili se pracovat s oběma skupinami. A obě milovali. A tak během několika veršů od sebe máme příběh rané církve a zázračného vysvobození a nevysvobození z vězení. Je to fascinující příběh. Příběh Petra a Jakuba. Skutky 12:1-19: 

V té době král krutě napadl některé z těch, kdo patřili k církvi. Jakuba, bratra Janova, popravil mečem, a když viděl, že se to Židům líbí, rozhodl se zatknout i Petra. (Bylo to během Svátku nekvašených chlebů.) Když se ho zmocnil, dal ho zavřít do vězení a hlídat čtyřmi čtveřicemi vojáků. Po Velikonocích ho totiž chtěl předvést k veřejnému slyšení. Petr byl takto hlídán ve vězení, ale církev se za něj vroucně modlila k Bohu. 

Noc předtím, než ho chtěl Herodes předvést, spal Petr mezi dvěma vojáky, spoután dvěma řetězy, a stráže přede dveřmi hlídaly vězení. Vtom vedle něj stanul Hospodinův anděl a v cele zazářilo světlo. Udeřil Petra do boku a vzbudil ho: „Rychle vstávej!“ Řetězy mu spadly z rukou a anděl mu řekl: „Oblékni se a obuj.“ Když to udělal, anděl pokračoval: „Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ Petr ho následoval ven, ale nevěděl, že to s tím andělem je doopravdy; myslel si, že má vidění. Když minuli první i druhou stráž, přišli k železné bráně, která vedla do města, a ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli ven, přešli jednu ulici a vtom jej anděl opustil. 

Když Petr přišel k sobě, řekl si: „Teď vidím, že to bylo doopravdy! Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodovy ruky a ze všeho, co židovský lid očekával.“ Když to pochopil, šel do domu Marie, matky Jana Marka, kam se mnozí sešli k modlitbám. Petr zatloukl na dveře brány a přišla otevřít služka jménem Rhodé. Když poznala Petrův hlas, samou radostí neotevřela bránu, ale běžela dovnitř se zprávou, že Petr stojí před branou. Říkali jí: „Blázníš?!“ Když ale tvrdila, že je to pravda, řekli: „To musí být jeho anděl.“ 

Petr však nepřestával tlouci. Když konečně otevřeli a spatřili ho, byli ohromeni. Pohybem ruky je utišil a vyprávěl jim, jak ho Pán vyvedl z vězení. Potom řekl: „Povězte to Jakubovi a bratrům.“ Vyšel ven a zamířil jinam. Když se rozednilo, mezi vojáky vypukl nemalý rozruch nad tím, co se stalo s Petrem. Herodes ho marně hledal. Stráže nechal po výslechu popravit a odebral se z Judska do Cesareje, kde zůstal.

Když tento příběh čtete, nutně vás napadne: Co Jakub udělal špatně, že zemřel, kdežto Petr byl vysvobozen? Kdo ví, třeba ho neměli tak rádi a proto se za něj modlili méně. Takhle se církev ovšem neptala. Modlili se za něj víc, protože situace s Jakubem je překvapila. Herodes udeřil nečekaně a tvrdě. Brala jako fakt, že Petr stále ještě má nějaký úkol. Prožil zázrak proto, že mu Bůh dává ještě nějakou zodpovědnost. Pohodlí života nebyl ten důvod, proč byl Petr vysvobozen. Když na to přijde, o zhruba 20 let později je ukřižován v Římě, takže mučednické smrti stejně neutekl. Jde mi o to, že církev měla ve svém středy vždy ty vítězné i poražené, slabé i silné, pochybující i neochvějné. To se mi na církvi moc líbí, to na ni oceňuji. Autentická církev bude jásat s Petrem a děkovat Bohu za jeho vysvobození. A bude plakat nad Jakubem a s jeho příbuznými a děkovat Bohu za Jakubovu věrnost. Proto nás apoštol Pavel později vede v dopise Římanům 12:15, že máme plakat i smát se zároveň: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Ve svém středu budeme mít obě skupiny. Jen to je pravá církev, komunita přítomnosti ve všech rozměrech a situacích.

Chtěl bych, abyste se připravili: Bůh některým z vás pomůže zázračně. Některé možná uzdraví. Jiným dá nadpřirozené ujištění o směru, kam se máte vydat. Jiným dá slovo povzbuzení a proroctví. Ale někteří budou i nadále plakat. Někdo prožije vysvobození, jiný ne. Dohromady jsme ovšem církev, která má Boží přítomnost bez ohledu na to, co cítíš – je totiž založena na Ježíšově slibu. Buďte v očekávání, že se vás Bůh dotkne. Co když to bude právě tvůj den! Právě tvůj rok! Ale ať už něco prožiješ nebo ne, budeme plakat s tebou nebo se s tebou budeme smát. Protože církev je a vždy byla nadpřirozená komunita smíchu i pláče.

Moc nad smrtí

Vítám vás u posledního dílu seriálu Anatomie zázraků. Důvod, proč jsme se díváli na zázraky, je nasnadě: Křesťanství není filozofický směr jehož cílem je polepšení člověka. Je to osvobození člověka od otroctví hříchu ke svobodě synovství, tedy k adopci Bohem jako jeho děti. Víra je tedy mnohem více než soubor teologických prohlášení, vědeckých poznatků nebo věroučných systémů. Mám na mysli to, že víra je subjektivní povahy: tedy, že zkušenost s Bohem musíme udělat my sami. Je to osobní víra založená na historické události, kterou není nic jiného než vzkříšení Ježíše z mrtvých. Což znamená, že v jádru křesťanské víry je zázrak – a my věříme, že z historického hlediska dobře opodstatněný. Tento zázrak mění vše – potvrzuje totiž Ježíšovu identitu a nutí nás k černobílému rozhodnutí, jak se k této jedinečné postavě Ježíše a jeho příběhu postavíme. Zároveň je to stále osobní víra, osobní zkušenost, která je v zásadě nepřenositelná a není ji možné jinak okopírovat. Naše osobní víra pak otevírá dveře k Bohu, který dělá zázraky, a ke kterému se můžeme modlit, aby udělal zázrak také v našem životě, ať se týká problémů s nedostatkem, se zkázou nebo strachu. To je tedy důvod, proč mluvíme o Ježíšových zázracích. Ty jsou popsány ve všech čtyřech evangeliích, my jsme se specificky dívali na sedm apoštolem Janem pečlivě vybraných zázraků, které on sám označuje za znamení Ježíšovy identity. Těch sedm zázraků ukazuje na Ježíšovu moc nad nedostatkem (proměnu vody ve víno a nasycení tisíců lidí), moc nad zkázou (různá uzdravení) a moc nad přírodou (chození v bouři po vodě). 

Dnes se podíváme na největší znamení, které ukazuje Ježíšovu moc nad smrtí – příběh vzkříšení Lazara. Je to zvláštní příběh, který se odehrává v době, kdy byl Ježíš velmi populární, ale zároveň nenáviděný těmi, kdo se báli o svou vlastní moc. V příběhu je patrné pnutí. Zázrak, na který se podíváme, je zcela spektakulární, ale zároveň je natolik jasným znamením, že se stal zlomovým momentem v postoji Ježíšových nepřátel vůči němu. Zázraky totiž Ježíšovi vytvářely reputaci Mesiáše a nutili lidi zaujmout postoj, vzkříšení Lazara byl však tak silný, že stavěl jeho svědky před volbu. Příběh je to trochu delší, podíváme se na něj ve dvou částech. Jan 11:1-3 Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, onemocněl. To byla ta Marie, která pomazala Pána mastí a vytřela mu nohy svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocný. Sestry vzkázaly Ježíšovi: "Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn." Ježíš miloval Martu i její sestru i Lazara. Když uslyšel, že Lazar onemocněl, zůstal ještě dva dny tam, kde byl. Potom řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska." "Rabbi," řekli mu učedníci, "Židé tě posledně chtěli ukamenovat! Ty tam chceš jít znovu?" Ježíš odpověděl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo ale chodí v noci, klopýtá, protože nemá světlo." A po těch slovech dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Půjdu ho probudit." "Spánek mu prospěje, Pane," řekli mu na to učedníci. Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni si mysleli, že mluví o obyčejném spánku. Proto jim Ježíš řekl jasně: "Lazar zemřel. A kvůli vám jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu." Tomáš zvaný Dvojče tehdy ostatním učedníkům řekl: "Pojďme také, ať zemřeme s ním." Ježíš dorazil čtyři dny po Lazarově pohřbu.

U většiny Janem vyprávěných zázraků se příběh soustředí jen na samotný zázrak, a nedává nám tolik kontextu. V tomto příběhu nám však Jan zdlouhavě vysvětluje, co samotnému zázraku předcházelo. Je to totiž důležité. Příběh Lazarova vzkříšení je mnoha učenci považován za kulminaci Ježíšových zázraků v Novém Zákoně. Ježíš je zhruba jen 1,5 dní chůze daleko, a proto mu posílají vzkaz, ve kterém ani nemusí říct jméno, protože samotný popis toho, že Ježíš tohoto muže miluje, je dostatečným poznávacím znamením. Tohle není jen tak někdo, tohle je prostě kamarád. Marta, Marie a Lazar viděli lidi, jak za Ježíšem přicházejí po stovkách, a on je uzdravuje. Úplně neznámé lidi, ale tady je jeho kamarád, tady je rodina, kterou Ježíš navštěvuje opravdu moc rád. Kdykoliv je unavený, kdykoliv si potřebuje odpočinout od davu, kdykoliv má chuť na pořádné espreso, ví, kam jít: do Betanie k Lazarovým! Máte takové kamarády? Co byste udělali pro ně, kdyby od vás něco potřebovali? Co na to tedy Ježíš? Zdánlivě nic. Jen oznámí, že tato nemoc je tu proto, aby „byl skrze ni oslaven Boží Syn.“ Ale příběh se stane ještě podivnějším za malou chvíli. Jan pro jistotu píše, že Ježíš celou tuto rodinu miloval. Proč nám to říká? Protože Ježíš zůstal na místě. Jan nám právě řekl, že Ježíš miluje Lazara, je jen den a půl cesty, tak proč všeho nenechal a neběžel do Betanie pomoci svému příteli? Na to Ježíš říká zcela jasně: Lazar zemřel. A kvůli vám jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ježíš věděl, že zemře? Ano. A neudělal nic proto, abychom uvěřili? Ano. Tak důležité to je.

Ježíš se vydává na cestu, a když přijde do Betanie, dozví se, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Umíte si představit to drama, které se mezitím v Betanii odehrálo? Lazar umírá, ale sestry ho utišují, že poslaly vzkaz Ježíšovi a ten určitě přijde. Viděli jsme ho přece uzdravovat cizí lidi, dokonce pohany, určitě dorazí. Všichni čekají, ale Lazar umírá. Nakonec přicházejí k Marii a Martě a říkají jim, že musí Lazara pohřbít. Zmínka, že Ježíš dorazil čtyři dny po smrti je pro náš příběh důležitá. Židé věřili, že se duše zemřelého zdržuje blízko těla po tři dny, takže tento detail ukazuje, že Ježíš chtěl dát najevo, že to nebude nějaká resuscitace. Evangelia zaznamenávají příběhy dalších dvou lidí, které Ježíš vzkřísil (vdova z Nain a dcera Jairuse), oba však byli mrtví krátkou dobu – maximálně několik hodin. Podle rozšířené pověry byl jejich duch stále nablízku, takže existovala šance, že Bůh může něco udělat. Ale Lazar ležel v hrobě čtyři dny a již se jeho tělo rozkládalo. Naděje je v tomto případě již zcela pryč. Ale ne u Ježíše. Ne u Ježíše, který je pánem na smrtí!

Jan 11:18-20 Betanie byla blízko Jeruzaléma, asi patnáct honů, a mnozí Židé přišli Martu a Marii utěšit ve smutku nad jejich bratrem. Jakmile Marta uslyšela, že přichází Ježíš, vyšla mu naproti, ale Marie zůstala doma. "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!" řekla mu Marta. "I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá." "Tvůj bratr vstane," řekl jí Ježíš. "Vím, že vstane - při vzkříšení v poslední den," odpověděla Marta.  "Já jsem vzkříšení i život," řekl jí Ježíš. "Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?" "Ano, Pane," odpověděla. "Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět." Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní. Hluboce pohnut v duchu a rozrušen se zeptal: "Kam jste ho položili?" "Pojď se podívat, Pane," řekli mu. Ježíš se rozplakal. "Podívejte, jak ho měl rád!" řekli Židé. Někteří ale namítli: "Když otevřel oči slepého, nemohl se postarat, aby tenhle člověk nezemřel?" V hlubokém rozrušení přišel Ježíš až k hrobu. Byla to jeskyně zavalená kamenem. "Odvalte ten kámen," řekl Ježíš. "Pane, už zapáchá," namítla Marta, sestra mrtvého. "Vždyť je v hrobě čtvrtý den!" "Neřekl jsem ti, že když budeš věřit, uvidíš Boží slávu?" odpověděl jí Ježíš. Když pak odstranili kámen od hrobu, Ježíš pozvedl oči a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal." Jakmile to dořekl, zvolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" A ten, který zemřel, vyšel ven. Ruce i nohy měl svázané plátny a tvář měl ovinutou rouškou. "Rozvažte ho a nechte ho jít," řekl jim Ježíš. Mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, v něj tehdy uvěřili.

Teď, když naděje zcela zemřela, Ježíš přichází. Co se děje? Marta vidí Ježíše a běží mu naproti, Marie zůstává doma. Umíme si představit emoce, které tyto sestry prožívají? Ježíš očividně miloval jiné víc než je, miloval pohany a cizí lidi víc, než své přátele. V rozhovoru s Martou Ježíš strhává pozornost na sebe. On je zdroj života. V modlitbě dává jasně najevo, že právě to je znamení jeho identity. Aby byl Bůh oslaven, někdy dovolí nepříjemné a nešťastné věci na naši adresu. Zázrak je tedy otázkou důvěry. Nicméně, vzkříšení Lazara je zcela na Ježíši. Bůh jednal sám bez jakékoliv pomoci. Lazar byl studený jako kámen, rozhodně nehořel vírou. Lazar nemohl věřit. Byl mrtvola. Na začátku naší série jsme mluvili o tom, že zázraky vysvětlujeme antropologicky, s lidským příběhem uprostřed. Bůh ale dělá zázraky pro svou slávu. My bychom také rádi viděli Boží slávu v našem životě. Je tu však jeden princip, který se musíme naučit: Aby Bůh něco mohl vzkřísit, musí nejprve něco umřít. To není snadné. Ale myslím, že mnoho z nás přesně tomu rozumí. Toužíme, aby nás Bůh obnovil a požehnal. Aby Bůh něco ve tvém životě vzkřísil, musí nejprve některé věci, některé vztahy, některé příležitosti, některé situace, zemřít. Pro některé z nás to mění náš pohled na naši situaci, že?

Jan najednou zachycuje velmi důležitý moment, který možná okolostojící překvapil. Při pohledu na naše trápení Ježíš pláče. Je to důležitý moment, protože když se zdá, že prohráváš, nebo jsi nervózní, jak to skončí, Ježíš ti šeptá: Já vím. Jenomže slzy mohou být i nepochopené, protože je v naší povaze pochybovat o něčí lásce, pokud dotyčný neudělá to, co chceme, nebo co se nám zdá, že právě teď nejvíce potřebujeme. Ježíš znovu pohnut přichází k hrobu a chce odvalit kámen. Lidé okolo již nechápou. Už je pozdě. Lazar je opravdu mrtvý. Druhý zákon termodynamiky tvrdí, že pokud ponecháme věci jejich osudu, vše spěje ke zkáze a nepořádku. Pokud odpojíš ledničku od zdroje energie, zkáza uvnitř přebere vládu. Pak raději nech dveře zavřené. Lazar se už rozpadá. Ježíš nezemřel, aby zlé lidi učinil dobrými. Zemřel, aby mrtvé přivedl k životu a zbavil je strachu ze smrti. Lazarův příběh není obrazem Ježíšova vzkříšení, ale našeho vlastního. Pokud jsi již zemřel sobě, nemusíš se bát smrti. Ježíš je zdrojem života. Se slovy: Copak jsem ti neřekl, že jestli mi uvěříš, uvidíš den slávy? kámen odvalí, a Ježíš se modlí: Bože ty víš, co se stane, a já vím, co se stane, ale dělám to pro ně. A pak zavolá Lazara ven. Lazar nevyšel z hrobu, ale spíše vyskákal. Byl totiž zavinutý do metrů látky. Všichni byli naprosto v šoku a tak je Ježíš musí poslat Lazara osvobodit z oné látky.  Ježíš riskoval. Pokud by Lazar zůstal mrtvý, celá pečlivě vybudovaná Ježíšova reputace o jeho identitě by se zhroutila jako domek z karet. Jak důležitá byla ta Ježíšova otázka Martě: „Věříš tomu?“ Jedno malé ano může změnit tvůj život. Věříš tomu? Opravdu mi věříš, že jsem zdrojem života? I když jsem neudělal to, co jsi očekával, že udělám? Pokud ano, uvidíš mnohem větší věci. Nikdy totiž nedávej čárku tam, kde Bůh dává tečku, a nikde nedávej tečku tam, kde Bůh dává čárku.