Moc nad smrtí

Vítám vás u posledního dílu seriálu Anatomie zázraků. Důvod, proč jsme se díváli na zázraky, je nasnadě: Křesťanství není filozofický směr jehož cílem je polepšení člověka. Je to osvobození člověka od otroctví hříchu ke svobodě synovství, tedy k adopci Bohem jako jeho děti. Víra je tedy mnohem více než soubor teologických prohlášení, vědeckých poznatků nebo věroučných systémů. Mám na mysli to, že víra je subjektivní povahy: tedy, že zkušenost s Bohem musíme udělat my sami. Je to osobní víra založená na historické události, kterou není nic jiného než vzkříšení Ježíše z mrtvých. Což znamená, že v jádru křesťanské víry je zázrak – a my věříme, že z historického hlediska dobře opodstatněný. Tento zázrak mění vše – potvrzuje totiž Ježíšovu identitu a nutí nás k černobílému rozhodnutí, jak se k této jedinečné postavě Ježíše a jeho příběhu postavíme. Zároveň je to stále osobní víra, osobní zkušenost, která je v zásadě nepřenositelná a není ji možné jinak okopírovat. Naše osobní víra pak otevírá dveře k Bohu, který dělá zázraky, a ke kterému se můžeme modlit, aby udělal zázrak také v našem životě, ať se týká problémů s nedostatkem, se zkázou nebo strachu. To je tedy důvod, proč mluvíme o Ježíšových zázracích. Ty jsou popsány ve všech čtyřech evangeliích, my jsme se specificky dívali na sedm apoštolem Janem pečlivě vybraných zázraků, které on sám označuje za znamení Ježíšovy identity. Těch sedm zázraků ukazuje na Ježíšovu moc nad nedostatkem (proměnu vody ve víno a nasycení tisíců lidí), moc nad zkázou (různá uzdravení) a moc nad přírodou (chození v bouři po vodě). 

Dnes se podíváme na největší znamení, které ukazuje Ježíšovu moc nad smrtí – příběh vzkříšení Lazara. Je to zvláštní příběh, který se odehrává v době, kdy byl Ježíš velmi populární, ale zároveň nenáviděný těmi, kdo se báli o svou vlastní moc. V příběhu je patrné pnutí. Zázrak, na který se podíváme, je zcela spektakulární, ale zároveň je natolik jasným znamením, že se stal zlomovým momentem v postoji Ježíšových nepřátel vůči němu. Zázraky totiž Ježíšovi vytvářely reputaci Mesiáše a nutili lidi zaujmout postoj, vzkříšení Lazara byl však tak silný, že stavěl jeho svědky před volbu. Příběh je to trochu delší, podíváme se na něj ve dvou částech. Jan 11:1-3 Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, onemocněl. To byla ta Marie, která pomazala Pána mastí a vytřela mu nohy svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocný. Sestry vzkázaly Ježíšovi: "Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn." Ježíš miloval Martu i její sestru i Lazara. Když uslyšel, že Lazar onemocněl, zůstal ještě dva dny tam, kde byl. Potom řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska." "Rabbi," řekli mu učedníci, "Židé tě posledně chtěli ukamenovat! Ty tam chceš jít znovu?" Ježíš odpověděl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo ale chodí v noci, klopýtá, protože nemá světlo." A po těch slovech dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Půjdu ho probudit." "Spánek mu prospěje, Pane," řekli mu na to učedníci. Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni si mysleli, že mluví o obyčejném spánku. Proto jim Ježíš řekl jasně: "Lazar zemřel. A kvůli vám jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu." Tomáš zvaný Dvojče tehdy ostatním učedníkům řekl: "Pojďme také, ať zemřeme s ním." Ježíš dorazil čtyři dny po Lazarově pohřbu.

U většiny Janem vyprávěných zázraků se příběh soustředí jen na samotný zázrak, a nedává nám tolik kontextu. V tomto příběhu nám však Jan zdlouhavě vysvětluje, co samotnému zázraku předcházelo. Je to totiž důležité. Příběh Lazarova vzkříšení je mnoha učenci považován za kulminaci Ježíšových zázraků v Novém Zákoně. Ježíš je zhruba jen 1,5 dní chůze daleko, a proto mu posílají vzkaz, ve kterém ani nemusí říct jméno, protože samotný popis toho, že Ježíš tohoto muže miluje, je dostatečným poznávacím znamením. Tohle není jen tak někdo, tohle je prostě kamarád. Marta, Marie a Lazar viděli lidi, jak za Ježíšem přicházejí po stovkách, a on je uzdravuje. Úplně neznámé lidi, ale tady je jeho kamarád, tady je rodina, kterou Ježíš navštěvuje opravdu moc rád. Kdykoliv je unavený, kdykoliv si potřebuje odpočinout od davu, kdykoliv má chuť na pořádné espreso, ví, kam jít: do Betanie k Lazarovým! Máte takové kamarády? Co byste udělali pro ně, kdyby od vás něco potřebovali? Co na to tedy Ježíš? Zdánlivě nic. Jen oznámí, že tato nemoc je tu proto, aby „byl skrze ni oslaven Boží Syn.“ Ale příběh se stane ještě podivnějším za malou chvíli. Jan pro jistotu píše, že Ježíš celou tuto rodinu miloval. Proč nám to říká? Protože Ježíš zůstal na místě. Jan nám právě řekl, že Ježíš miluje Lazara, je jen den a půl cesty, tak proč všeho nenechal a neběžel do Betanie pomoci svému příteli? Na to Ježíš říká zcela jasně: Lazar zemřel. A kvůli vám jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ježíš věděl, že zemře? Ano. A neudělal nic proto, abychom uvěřili? Ano. Tak důležité to je.

Ježíš se vydává na cestu, a když přijde do Betanie, dozví se, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Umíte si představit to drama, které se mezitím v Betanii odehrálo? Lazar umírá, ale sestry ho utišují, že poslaly vzkaz Ježíšovi a ten určitě přijde. Viděli jsme ho přece uzdravovat cizí lidi, dokonce pohany, určitě dorazí. Všichni čekají, ale Lazar umírá. Nakonec přicházejí k Marii a Martě a říkají jim, že musí Lazara pohřbít. Zmínka, že Ježíš dorazil čtyři dny po smrti je pro náš příběh důležitá. Židé věřili, že se duše zemřelého zdržuje blízko těla po tři dny, takže tento detail ukazuje, že Ježíš chtěl dát najevo, že to nebude nějaká resuscitace. Evangelia zaznamenávají příběhy dalších dvou lidí, které Ježíš vzkřísil (vdova z Nain a dcera Jairuse), oba však byli mrtví krátkou dobu – maximálně několik hodin. Podle rozšířené pověry byl jejich duch stále nablízku, takže existovala šance, že Bůh může něco udělat. Ale Lazar ležel v hrobě čtyři dny a již se jeho tělo rozkládalo. Naděje je v tomto případě již zcela pryč. Ale ne u Ježíše. Ne u Ježíše, který je pánem na smrtí!

Jan 11:18-20 Betanie byla blízko Jeruzaléma, asi patnáct honů, a mnozí Židé přišli Martu a Marii utěšit ve smutku nad jejich bratrem. Jakmile Marta uslyšela, že přichází Ježíš, vyšla mu naproti, ale Marie zůstala doma. "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!" řekla mu Marta. "I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá." "Tvůj bratr vstane," řekl jí Ježíš. "Vím, že vstane - při vzkříšení v poslední den," odpověděla Marta.  "Já jsem vzkříšení i život," řekl jí Ježíš. "Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?" "Ano, Pane," odpověděla. "Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět." Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní. Hluboce pohnut v duchu a rozrušen se zeptal: "Kam jste ho položili?" "Pojď se podívat, Pane," řekli mu. Ježíš se rozplakal. "Podívejte, jak ho měl rád!" řekli Židé. Někteří ale namítli: "Když otevřel oči slepého, nemohl se postarat, aby tenhle člověk nezemřel?" V hlubokém rozrušení přišel Ježíš až k hrobu. Byla to jeskyně zavalená kamenem. "Odvalte ten kámen," řekl Ježíš. "Pane, už zapáchá," namítla Marta, sestra mrtvého. "Vždyť je v hrobě čtvrtý den!" "Neřekl jsem ti, že když budeš věřit, uvidíš Boží slávu?" odpověděl jí Ježíš. Když pak odstranili kámen od hrobu, Ježíš pozvedl oči a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal." Jakmile to dořekl, zvolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" A ten, který zemřel, vyšel ven. Ruce i nohy měl svázané plátny a tvář měl ovinutou rouškou. "Rozvažte ho a nechte ho jít," řekl jim Ježíš. Mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, v něj tehdy uvěřili.

Teď, když naděje zcela zemřela, Ježíš přichází. Co se děje? Marta vidí Ježíše a běží mu naproti, Marie zůstává doma. Umíme si představit emoce, které tyto sestry prožívají? Ježíš očividně miloval jiné víc než je, miloval pohany a cizí lidi víc, než své přátele. V rozhovoru s Martou Ježíš strhává pozornost na sebe. On je zdroj života. V modlitbě dává jasně najevo, že právě to je znamení jeho identity. Aby byl Bůh oslaven, někdy dovolí nepříjemné a nešťastné věci na naši adresu. Zázrak je tedy otázkou důvěry. Nicméně, vzkříšení Lazara je zcela na Ježíši. Bůh jednal sám bez jakékoliv pomoci. Lazar byl studený jako kámen, rozhodně nehořel vírou. Lazar nemohl věřit. Byl mrtvola. Na začátku naší série jsme mluvili o tom, že zázraky vysvětlujeme antropologicky, s lidským příběhem uprostřed. Bůh ale dělá zázraky pro svou slávu. My bychom také rádi viděli Boží slávu v našem životě. Je tu však jeden princip, který se musíme naučit: Aby Bůh něco mohl vzkřísit, musí nejprve něco umřít. To není snadné. Ale myslím, že mnoho z nás přesně tomu rozumí. Toužíme, aby nás Bůh obnovil a požehnal. Aby Bůh něco ve tvém životě vzkřísil, musí nejprve některé věci, některé vztahy, některé příležitosti, některé situace, zemřít. Pro některé z nás to mění náš pohled na naši situaci, že?

Jan najednou zachycuje velmi důležitý moment, který možná okolostojící překvapil. Při pohledu na naše trápení Ježíš pláče. Je to důležitý moment, protože když se zdá, že prohráváš, nebo jsi nervózní, jak to skončí, Ježíš ti šeptá: Já vím. Jenomže slzy mohou být i nepochopené, protože je v naší povaze pochybovat o něčí lásce, pokud dotyčný neudělá to, co chceme, nebo co se nám zdá, že právě teď nejvíce potřebujeme. Ježíš znovu pohnut přichází k hrobu a chce odvalit kámen. Lidé okolo již nechápou. Už je pozdě. Lazar je opravdu mrtvý. Druhý zákon termodynamiky tvrdí, že pokud ponecháme věci jejich osudu, vše spěje ke zkáze a nepořádku. Pokud odpojíš ledničku od zdroje energie, zkáza uvnitř přebere vládu. Pak raději nech dveře zavřené. Lazar se už rozpadá. Ježíš nezemřel, aby zlé lidi učinil dobrými. Zemřel, aby mrtvé přivedl k životu a zbavil je strachu ze smrti. Lazarův příběh není obrazem Ježíšova vzkříšení, ale našeho vlastního. Pokud jsi již zemřel sobě, nemusíš se bát smrti. Ježíš je zdrojem života. Se slovy: Copak jsem ti neřekl, že jestli mi uvěříš, uvidíš den slávy? kámen odvalí, a Ježíš se modlí: Bože ty víš, co se stane, a já vím, co se stane, ale dělám to pro ně. A pak zavolá Lazara ven. Lazar nevyšel z hrobu, ale spíše vyskákal. Byl totiž zavinutý do metrů látky. Všichni byli naprosto v šoku a tak je Ježíš musí poslat Lazara osvobodit z oné látky.  Ježíš riskoval. Pokud by Lazar zůstal mrtvý, celá pečlivě vybudovaná Ježíšova reputace o jeho identitě by se zhroutila jako domek z karet. Jak důležitá byla ta Ježíšova otázka Martě: „Věříš tomu?“ Jedno malé ano může změnit tvůj život. Věříš tomu? Opravdu mi věříš, že jsem zdrojem života? I když jsem neudělal to, co jsi očekával, že udělám? Pokud ano, uvidíš mnohem větší věci. Nikdy totiž nedávej čárku tam, kde Bůh dává tečku, a nikde nedávej tečku tam, kde Bůh dává čárku.