Stop předuchovnělosti

Minulý měsíc jsme v Elementu mluvili na téma ctností ve smyslu pozitivních hodnot jako je cudnost, oběť, pokora a úcta. Tyto hodnoty jsou dnes často pozapomenuty – jdou totiž proti duchu doby. Autoři Nového Zákona nás ovšem nabádají, abychom je na sebe aktivně oblékli – abychom dělali čest Bohu, který nás naplnil svým životem a láskou. Tyto hodnoty z nás dělají neodolatelné lidi, kteří na sebe vyzývavě neupozorňují, kteří přinášejí oběti, kteří neprosazují primárně sebe, a kteří jednají s každým člověkem s úctou a respektem ne kvůli tomu, jak se tito lidé chovají, ale kvůli Stvořiteli, který všechny lidi učinil ke svému obrazu a miloval je natolik, že za ně poslal svého Syna zemřít. Doufám, že se vám ta série líbila alespoň tolik, jako mně. V sérii, kterou jsme začali minulou neděli, to ovšem obrátíme naruby. Místo pozitivních ctností, které na sebe oblékáme, budu mluvit o negativních hodnotách, postojích a chování, chcete-li, které bychom naopak chtěli ze sebe svléct. Budeme v tom aktivní. Budu chtít, abychom společně vyjádřili odhodlání, že tyto postoje tu opravdu nedovolíme!

Možná vás překvapí, že vůbec existují některé postoje, které nechceme v Elementu dovolit. Jak si to můžeme dovolit, když zároveň chceme být církví, která ctí různé názory? Je to proto, že církev není budova a dokonce ani shromáždění v neděli. Církev je primárně rodina – proto si křesťané říkají bratři a sestry. Vyjadřují tím, že náš vztah má povahu rodiny. Můžeme spolu nesouhlasit, můžeme mít jiné názory, ale zůstáváme spjati poutem lásky, přátelství a přitom jsme k sobě pravdiví. Tak totiž vypadá rodina, která funguje, jak má. Každá rodina má však zvyky, mluvu a chování, kterému rozumí jen členové rodiny. Když jsem se například přiženil k rodině Dity, záhy jsem si všiml, že společné jídlo u stolu je velká hodnota. Přitom v mé rodině si každý vzal jídlo a sedl si kam chtěl – někdo k televizi, někdo ke stolu, někdo ke knize. Ale u Dity tohle rozhodně nehrozí. Tam si zkrátka všichni sednou spolu ke stolu, přinese se jídlo, každý si nabere a co nejrychleji to sní. Přitom ale povídá, směje se, srká horkou polévku, prostě dělá všechno to, co mi u stolu v mé rodině zakazovali. Navíc, nikdo tam na nikoho nečeká. Pokud si nandáte málo a jíte způsobně pomalu, jen zděšeně koukáte, jak rychle všechno mizí, protože se všichni naučili jíst rychle a vesele horké jídlo rovnou do žaludku. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, jak to funguje, ale pak jsem se rychle adaptoval. Jinak bych totiž zůstal hladový. A teď pozor! Vůbec tím nehodnotím, který způsob je lepší. Oba totiž vyjadřuji kulturu té či oné rodiny. Pokud chcete ovšem patřit do rodiny, musíte se adaptovat. Jinak budete v jednom případě jak buran, a v druhém případě věčně hladoví. Říká se tomu kulturní adaptace. Každá rodina má kulturu. A každé jiné společenství lidí má nějakou kulturu, která vyjadřuje hodnoty: „Takhle to děláme tady. Tohle tady neděláme. Bez toho se tady neobejdeme.“ 

Také každá místní církev má nějaké hodnoty. Ty mohou vycházet z konkrétního teologického porozumění Bible, ale také jsou ovlivněny prostředím, ve které se daná církev nachází a zkušenostmi, kterými si prošla. Hodnoty byly vtisknuty zakládajícími vedoucími církve a vyjadřují styl této konkrétní rodiny. Element jako rodina má hodnoty, které považuje za důležité. Některé hodnoty jsou patrné v tom, kam lidi směřujeme, nebo co umožňujeme na našich setkáních. Například, duchovní zralost charakterizujeme jako štědrý, zodpovědný a proměněný životní styl. Je nám jedno, jak moc se někdo tváří nebo mluví duchovně, pokud není štědrý a zodpovědný a pokud na něm není patrná životní proměna, je pro nás stále nezralým křesťanem. Další sada hodnot je to, že chceme, aby naše veřejná shromáždění byla bezpečným prostředím pro každého, kdo chce objevovat a poznávat svou víru. To znamená, že jsme velmi netolerantní k několika možným porušením této hodnoty: Nechceme, aby někdo někoho obtěžoval, nechceme, aby někdo někoho pomlouval, a nechceme, aby někdo někomu něco prodával nebo nabízel – aby z církve dělal tržiště. Netvrdíme, že to takhle má dělat každá církev, ale je to kultura naší církve – rodiny Elementu. V této sérii se podíváme na čtyři oblasti, kterým chceme dát jasnou stopku! Chceme tím vyjádřit, že jsou některé postoje, kterém říkáme jasné a kategorické NE v rodině Elementu.

První takovou zápornou hodnotou, na kterou se podíváme, je předuchovnělost. To může znít zvláštně, že? Být přece věřícím následovníkem Krista znamená přijmout nový duchovní život, znamená to být naplněný Duchem svatým, a znamená to duchovní povahu vztahu s Bohem. Jak by to mohlo být špatné? Aby bylo zcela jasné: Předuchovnělostí nemyslím mít vztah s Bohem, být plný Ducha svatého nebo snad mít duchovní život, dary a očekávání. Myslím tím něco úplně jiného, co možná duchovně vypadá, ale ve skutečnosti to s životem s Bohem nemá nic společného. Přitom většina z vás pravděpodobně předuchovnělé lidi už někdy potkala: Způsob jejich mluvy, chování, „pohoršování se“ nad světem a světskými záležitostmi, to vše zkrátka nějakým způsobem dráždilo, ale přitom jste možná nedokázali popsat, co je špatně. Tito lidé se s vámi dokázali pohádat na jinak hodně biblická témata: třeba na svatost nebo na cizokrajně znějící témata jako soteriologie, pneumatologie, eschatologie nebo eklesiologie. Varovali před odpadnutím církve, špatnou teologii, a hlavně před těmi „ostatními“, kteří to nemají srovnané jako oni, a kteří proto kážou „liberální“ evangelium.

Možná už někteří tušíte, co mám na mysli. Apoštol Pavel ve svém dopise Timoteovi napsal tyto zajímavá slova, která mě zaujala již před lety, když jsem ani nevěděl, koho má na mysli. 1 Tm 1:3-7 Jak jsem tě už prosil cestou do Makedonie, zůstaň v Efesu a zakaž jistým lidem šířit odlišná učení. Ať už se přestanou zabývat bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou jen k dohadování namísto naplňování Božího záměru ve víře. Tohle je zajímavé místo. Pavel tady žádá svého žáka a nástupce, aby některým lidem zakázal šířit nějaká učení, která jsou odlišná od evangelia, které káže on. Jak vidíte, ne každý teologický názor má podle Pavla stejnou hodnotu a některé vedou k nekonečnému dohadování a doslova plní lidi fantasmagoriemi (to jsou ty „báje“, kdybyste se divili, co mám na mysli). Tohle neustálé dohadování nad Biblí odvádí lidí od toho, co Pavel považuje základ křesťanské víry. 5 Cílem přikázání je přece láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Cílem Bible je láska k lidem. Otázkou tedy je: Vede mé učení lidi k tomu, aby více milovali Boha a lidi? Nebo to vede lidi k hádkám? Pavel si ovšem nedává oddech a dodává: 6 Někteří ale z této cesty zbloudili a uchýlili se k prázdnému tlachání. Chtěli by být učiteli Zákona, přitom ale vůbec nechápou, co říkají ani na čem trvají. Prázdné tlachání! Duchovni řeči bez toho, aby vedly k lásce k lidem, jsou jen prázdným tlacháním. Mohl bych vám vykládat celé příběhy o lidech, kteří se na mě snažili zapůsobit duchovním tlacháním. Neustále používali fráze typu: „Bůh mi řekl“ nebo „Bůh mi ukázal“, neustále mě zahrnovali svými zážitky, sny a vizemi. Mě jen překvapovalo, jak často „Bůh“ v jejich podání měnil názor. S Bohem to nikdy nemělo moc společného. Tito lidé předuchovnělým způsobem chtěli říct svůj názor a mysleli si, že když do toho Boha nějak vpašují, bude to mít větší hodnotu. Chyba! Začal jsem jim říkat, že na nikoho dojem duchovními řečmi neudělají. Je to jen prázdné tlachání.

Předuchovnělost ovšem nejsou jen slova, byť ta mohou být celmi zničující (předuchovnělý člověka obviňuje nemocné z nedostatku víry, vedoucí z nedostatku duchovního zjevení, a všechny z nedostatku duchovnosti). Může se projevit méně nápadně, ale o to nebezpečněji. Jedním z klasických úskoků předuchovnělosti je snaha o „svatost.“ Dal jsem slovo svatost v tomto kontextu do uvozovek, protože svatost jako taková je velmi důležitá. Znamená to, že jsme oddělení od hříchu a oddělení pro Boha. Jsme vydáni Bohu. To je důležité. O takovou svatost musíme usilovat, protože udržuje naše srdce čisté – a to je předpokladem lásky (jak psal Pavel v pasáži, kterou jsme četli). Ovšem „svatost“ v předuchovnělé verzi je snaha o vnější výlučnost projevující se konzervativním trváním na praktikách a chování, které samo o sobě není důležité. Je to například strach, že když budeme v něčem moderní (třeba v hudbě nebo stylu bohoslužby), že se tím budeme připodobňovat světu, jinými slovy, že zesvětštíme. Jenomže v pasáži, kde nás Pavel varuje před připodobňováním světu, mluví především o našem myšlení, které je formováno světem, ne o používání současné kultury, hudby nebo třeba barevných světel. (Římanům 12:2) Nenechte se formovat tímto světem - raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle - co je dobré, náležité a dokonalé. V tom je ta potíž – můžeme být myšlenkově formování světem jinak, než bychom čekali. Například strachem. Nebo pýchou. Nebo třeba touhou ovládat svou budoucnost. Jeden ze znaků světa je touha po nezávislosti – na Bohu, na jiných lidech, prostě na komkoli. U křesťanů se projevuje třeba touhou po nezávislosti na církvi – přece mi nebude někdo říkat, co mám a nemám dělat, že? Projevuje se také touhou říkat Bohu, co by měl nebo neměl dělat. Předuchovnělost vede k podvědomé manipulaci Bohem. Aniž bychom si to uvědomili, najednou věříme v principy víry víc než v Boha samotného. Ze vztahu se stává rituální manuál na to, jak ovládat Boha, aby udělal to, co potřebujeme. Než se nadějeme, z Boha nám zbyl malý bůžek, lehce ovladatelný. Prostě kapesní bůh. Z víry se stalo spíše zaříkávání. Lidová magie plná rituálů, jak si naklonit Boha svým směrem. To je hlavní problém s předuchovnělostí. Navenek vypadá strašně zbožně, ale uvnitř je prázdná. Slovy Pavla (2 Tm 3:5) Navenek sice budou ztělesněná zbožnost, ale její moc budou popírat. Od takových se odvracej. 

Proto, přátelé, nechceme v našem středu mít prostor pro předuchovnělost, pro rádoby zbožnost, která se kriticky dívá na všechno, co považuje za světské a neuvědomuje si, že rozdělení na „duchovní“ a „světské“ není biblický koncept, ale mnohem pozdější myšlenka, která měla zdůraznit rozdíl mezi svatým prostorem kostela a nesvatým prostorem světa. Boží pohled však je, že (Dt 10:14) Hospodinu, tvému Bohu, patří nebe i nebesa nebes, země i vše, co je na ní. Bohu patří nebesa i země úplně stejně. Z Božího pohledu je všechno duchovní, a proto není třeba být předuchovnělý, abychom se vymezili proti světskosti. Nemusíme si hrát na někoho, kdo působí duchovně. Mnohem lepší je, abychom byli takovými lidmi jako jsme, bez přetvářky, v pravdě a ve světle. To ovšem vyžaduje odvahu. Zároveň to neznamená, že máme být přízemní a myslet tak, jako bychom s Bohem nepočítali. Musíme se naučit skloubit náš duchovní život, který je nadpřirozené povahy, s naším praktickým životem tady na zemi. 

Jinými slovy, nedovolíme, aby nás touha po nadpřirozeném Božím působení odvedla od každodenních záležitostí našeho života, ale také nedovolíme, aby nás každodenní záležitosti odvedly od touhy po nadpřirozeném Božím působení. Proto budeme zdůrazňovat, že duchovní zralost se bude projevovat jako štědrý, zodpovědný a proměněný životní styl. Všimněte si, štědrost a zodpovědnost jsou praktické záležitosti každodenního života, bez nich nemůžeme být zralými. Zralost ale také vyžaduje proměnu, kterou může způsobit jen Duch svatý. Potřebujeme obojí. Nepotřebujeme ale předuchovnělé řeči, manipulaci Bohem, spory a hádky o bájích a učení, které nás odvádějí od lásky. Proto říkám: STOP předuchovnělosti! To tady neděláme!