Prostor: Vyčerpán až na limit

Vítejte u posledního dílu seriálu PROSTOR, kde jsme se společně dívali na to, jak si vytvořit ve svém životě místo. Pokud totiž žijeme napnutí jako struna, nemáme na nic čas, a navíc nám hrozí vyhoření. Jsme vlečenými lidmi, kteří se tolik snaží, ale místo opravdového růstu se točíme velkou rychlostí v kruhu na místě. Je to strašně frustrující, protože si ve skutečnosti přejeme v životě opravdový růst: ve kvalitě, duchovně, tělesně, vztahově. Místo toho však bojujeme se zlostí a myšlenkami na rezignaci. Pokud jste už v této situaci, možná váháte, zda je pro vás vůbec nějaká naděje. Ano, je. Ale proces nápravy nebude rychlý ani to nezvládnete sami. Pokud si vzpomenete na začátek série, řekli jsme si, že podle Ježíše náš život a naší víru dusí starosti, honba za iluzí finanční svobody a štěstí. Tato honba vytvoří okolo našeho života husté křoví, takže nejsme schopni volně dýchat. V naší sérii jsme se naučili, že se do této situace vůbec nemusíme dostat, pokud si ustanovíme dobré principy hned na začátku: trávíme čas u toho, co nám nikdo nevezme (modlíme se ke Kristu, který občerstvuje naši duši), získáme správnou perspektivu ohledně délky našeho života (naše dny jsou sečteny), ustanovíme si to nejdůležitější do středu svých priorit, začneme respektovat princip sabatu (který nás vede k důvěře, že Bůh se o nás postará, i když jsme všechno v životě nestihli), začneme dělat to, v čem spočívá naše energie, a obklopíme se lidmi, kteří nás potěší. Bylo toho dost, ale jsou to důležité principy, díky kterým začneme svobodněji dýchat. 

Dnes zakončíme naši sérii poslední důležitou součástí vytváření prostoru: tentokrát nebudeme mluvit o času jako takovém, ale budeme mluvit o něčem, co náš čas okupuje tím více, čím jsme starší. Budeme mluvit o financích. Primárním objektem starostí, které nás dusí, jsou totiž naše finance: ať už jejich nedostatek nebo naopak nadbytek. Starost o finance nás tlačí v našem čase natolik, že někdy nedokážeme myslet na nic jiného, než na to, co se týká majetku, nebo co majetek reprezentuje: věci, zážitky, dovolená, nákupy, přežití... Minule jsme si na životě Mojžíše ukázali, že když začneš řešit vyčerpání až po zhroucení, bývá docela pozdě. V období vyčerpání ti nejvíce pomohou návyky, dobrozvyky, které sis ustanovil ještě před tím, než jsi vyhořel. Stejný princip platí ještě více ohledně financí: v časech krize sklízíš ovoce hodnot, které jsi zasadil v době, kdy jsi toho moc neměl. Dobrozvyky, které sis vypěstoval, tě přenesou k většímu prostoru. Protože jestli něco dokáže zahltit tvůj prostor ještě více než urgentní povinnosti, jsou dluhy. Rád bych vám na začátek řekl, že o financích nemluvím primárně proto, abych tě povzbudil k většímu dávání. Vím, jak to je. Kdykoliv církev mluví o penězích, někteří vypínáte vnitřní sluchátko s pocitem, že z tebe zase někdo něco tahá. Pokud máš problém s dáváním jakýchkoliv peněz do Elementu, tak sem prostě nic nedávej. Nejde mi o tvé finance, koneckonců bys měl vědět, že většina vedoucích Elementu jsou zároveň nejštědřejšími lidmi v této církvi a dáváme zdaleka nejvíce financí do církve, kterou vedeme. Jde mi ale o tebe a tvůj život. Štědrý člověk má neustále více, ale skoupý člověk je ten, komu neustále chybí. Pokud ses rozhodl, že nebudeš štědrý člověk z jakéhokoliv důvodu, vytváříš si prostředí, které tě dovede k životu až na limit. Prosperita totiž až moc často vede k chamtivosti. Chamtivost pro změnu vede k přecpanému životu až na limit.

Samozřejmě, nikdo si nemyslí, že je chamtivý. Tohle je emoce, kterou nedokážeš vysledovat v zrcadle, jen ji vidíš u jiných. Ale lidi okolo tebe uvidí, že jsi chamtivý. Projeví se to totiž v okamžiku, kdy se někdo dotkne tvých věcí, projeví se to, když bys měl někomu něco dát, nebo se s někým o něco podělit, projeví se to kdykoliv se mluví o změnách v ekonomice, protože tě zachvátí strach. Strach, že nebudeš mít dost. Strach, že se na tebe nedostane spravedlivý podíl, který si zasloužíš. A přesně to je jádro chamtivosti: strach, že nebudeš mít to, co si zasloužíš. Protože si to zasloužíš. Protože si to dlužíš… Chamtivci si říkají, že si zaslouží všechny ty věci, které se jim na jejich životní cestě naskytly. Jejich mantra je: Je to moje, protože jsem si na to vydělal. Oddělit chamtivce od jejich věcí, peněz a majetku je těžké. Zasloužili si to. Chamtivost se bojí o bezpečí, bojí se, že už nebude příležitost, a bojí se ztráty. To je tak strašně těžké vidět u sebe. Chamtivci samozřejmě o sobě nikdy netvrdí, že jsou chamtivci. Už to slovo zní tak strašně negativně. Ne, jsou pouze opatrnými lidmi. Dávají si jen pozor na to, co by mohlo přijít. Kupodivu, vůbec nejde o to, kolik peněz mají. Není to totiž finanční problém, je to problém prostoru. 

Já bych si moc přál, abys ve financích měl prostor. Ve Starém i Novém Zákoně totiž popisuji autoři Bible princip finančního prostoru, kdy je to (podobně jako u sabatu) otázka důvěry v Boha. Mojžíš například učil izraelský národ: Leviticus19:9-10 Když budete sklízet obilí své země, nesklízej své pole až do kraje a nepaběrkuj, co po sklizni zůstalo. Ani svou vinici úplně neobírej a nepaběrkuj, co na vinici upadlo. Nech to chudákovi a přistěhovalci. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nesbírej všechno až na okraj, nech to pro chudé, cizince, vdovu a sirotky. To je princip důvěry v Boha, že se o tebe postará. Neber to všechno až na maximum. Vytvoř si prostor. Buď budeš žít bez prostoru až na maximum, nebo budeš důvěřovat Bohu a budeš žít bez strachu. Budu důvěřovat se svým časem, prioritami, financemi. Nic nezlomí moc chamtivosti tak dobře jako štědrost. Možná si ale říkáš, že opravdu nemáš nic. Klidně bys souhlasil s Ageem, který napsal: Ageus 1:5-6 Nuže tak praví Hospodin zástupů: Všimněte si, jak se vám vede. Sejete mnoho, a sklízíte málo. Jíte, a nenajíte se. Pijete, a máte žízeň. Oblékáte se, a vůbec to nehřeje. Kdo něco vydělá, nosí to v měšci děravém. Cítil ses někdy, že máš děravý měšec? Tak vypadá zaneprázdněný člověk, který ale není štědrý a nemá prostor ve svém životě. 

Víš, jak vypadá člověk s finančním prostorem? Pavel ho popisuje tady: 2. Korintským 9:8 Bůh je schopen rozhojnit k vám veškerou milost, abyste vždycky a ve všem měli veškerý dostatek a mohli se štědře účastnit každého dobrého díla. Tohle je mnohem lepší varianta než Ageův člověk, ne? Štědrý člověk pomáhá dalším. Chamtivost tedy porazíš zcela jednoduše: neobyčejnou štědrostí. Prostor si vytvoříš tím, že se naučíš dávat, vytvářet rezervu, a být důsledný v rozpočtu. Prostor vytváříš svou pravidelnou, procentuální a příležitostnou štědrostí. Pravidelná štědrost znamená, že si ustanovíš návyk dávat své (finance nebo věci) pryč. Může to být návyk dělit se o jídlo a pravidelně někoho na něj zvát. Procentuální štědrost je, když se rozhodneš dávat pravidelnou část svého příjmu pryč do církve, na charitu nebo pro chudé. Příležitostná štědrost jsou momenty, kdy se rozhodneš dát něco navíc nečekaně mimo své pravidelné a procentuální návyky. Jsou to moment, kdy se štědře můžeš účastnit každého dobrého díla. 

Žít s prostorem ve financích spolu se všemi pravidly pro časové priority přináší radost a efektivitu, o které se ti nesnilo. A to nejen pro tebe, ale také pro tvou rodinu, tvé přátele, tvou církev a vůbec pro lidi okolo tebe. Princip štědrosti je platný pro každého člověka, ať už je věřícím nebo nevěřícím. Je to princip prostoru, který ti ohromně pomůže. Prostor je prostě bezva věc.

Dovolíte mi být na závěr osobní? Poslední dobou mi několik lidí řeklo, že nechápou, proč by měli být štědří v církvi, když přece ty dostanou peníze v restitucích. To, co teď napíšu, se týká především lidí, kteří se považuji za křesťany, a mají podobný postoj. Poslyš, kromě faktu, že se hodně pleteš, pokud si myslíš, že církvi jako je naše přitečou nějaké miliony, pokud ti představa restitucí brání ve štědrosti, pak ti musím říct, že nechápeš ani restituce ani štědrost. Štědří jsme proto, že Bůh k nám byl štědrý a proto, že to vytváří dobrozvyk v našem životě. Záleží na naší ochotě. Ne na srovnání, kolik kdo dává nebo dal. Lidé mají o financovaní církví a restitucích vůbec dost zmatené představy. Myslím si, že odpovědi na nejčastější otázky ohledně restitucí pěkně shrnul Petr Krásný z Jednoty bratrské v dokumentu, který doporučuji k přečtení zde. Proč to vůbec říkám? Pokud je pro tebe proces restituci dobrou výmluvou, proč nebýt štědrý, uvěřil jsi lži. To mi až tak moc nevadí, je to tvoje rozhodnuti. Ale co mě trápí mnohem víc je to, že pokud nebudeš štědrým člověkem, pak jsi člověkem skoupým, tvé srdce je u tvých peněz, nikdy nemáš dost, a nakonec budeš první, který bude žádat stát a dokonce možná církev o nějakou pomoc. Každopádně ale žiješ život, který je o dost ochuzený. Ježíš řekl: Požehnanější je dávat než brát. Pochop mě správně, nejde mi o tvé peníze. Proto se tě také nesnažím udržet v Elementu za každou cenu. Klidně běž jinam, ale prosím tě, začni se chovat jako násldovník Krista a buď štědrým člověkem. Jenom tak si ve vytvoříš opravdový prostor. A když budeš mít prostor, budeš moci být požehnáním pro jiné lidi. To bude život, který bude stát za to. To mi věř.

Buď bohatý!

Všichni máme představu, jak vypadá bohatý člověk. Zcela určitě má pořádnou haciendu, suprový bourák, krásnou modelku po boku (Všimli jste si, že je tam vždycky modelka po boku? Nevím, co mají po boku bohaté ženy. Asi oduševnělé pány). Možná, že opravdu bohatý člověk je ten, kdo nejde z automatu vybírat peníze, ale rovnou zlato, jak to ostatně můžete udělat v nákupním centru v Dubaji (kde jsem to viděl na vlastní oči, žel neměl dost na výběr :-)



Většina z nás ví přesně, jaké to je být bohatý. Málokdo z nás se za bohatého považuje. Ale málokdo z nás je také chudým člověkem. Víte, opravdu bohatý člověk se projevuje i jinak, než pouze tím, že má haciendu, fáro a modelku. Ve skutečnosti, Bible přímo říká pokyny pro život bohatého člověka, jenomže protože se my necítíme bohatými, máme tendenci ty verše podvědomě přeskakovat, protože se týkají přece těch pracháčů, což my nejsme. Doufám ve dvě věci. Za prvé, že si uvědomíš, že za prvé se některé body týkají tebe, a za druhé, je fajn se naučit být bohatým. Všichni přece známe bohaté lidi, kteří se neumějí chovat, jsou lakomí, podráždění, vystrašení, jsou nesnesitelní a tak dále, a mnozí z nás si říkají, kdybych je já měl takové možnosti, jako má on, jako má ona, nikdy bych se takhle nechoval. Abychom krátce na to dělali stejné věci. V této sérii se naučíme praktikovat, jaké to je být bohatým, protože jednoho dne třeba budeš bohatým, a budeš umět žít jako bohatý člověk. Budeš v tom dobrý, být bohatým. To stojí za to, ne?

Relativita chudoby

Musím se přiznat, že se vždycky šklebím, když nějaký politik v televizi řekne, že když bude přijatý ten či onen zákon, nevyhnutelně mnoho lidí padne do chudoby. Strašák chudoby je běžně používaný, spíše nadužívaný, takže běžný člověk se považuje za chudého, i když třeba ani není. Co je to vlastně chudoba? Jak říká wikipedie, chudoba označuje sociální status člověka vyznačující se hmotným nedostatkem. Chudobu lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny. Horším stadiem chudoby je absolutní chudoba, o které hovoříme v případě, že se člověk dostane do stavu, kdy není schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby, jako je zajištění potravy a ošacení. Tento druh chudoby může dojít až do stavu, kdy je ohrožen život takto postižené osoby. Druhým druhem je relativní chudoba, což je stav, kdy jedinec nebo rodina uspokojují své sociální potřeby na výrazně nižší úrovni než je průměrná úroveň v dané společnosti. A v této definici leží problém. Všichni totiž máme pocit, že jsme chudší než lidé okolo nás.

Celé je to o pocitu, který máme. Jsem přesvědčen, že kdybychom tady postavili několik lidí do řady a všem dali stejnou částku na investici, někteří by se s touto částkou cítili chudí a jiní bohatí. Záleželo by na tom, z jakého prostředí pocházíme, z jaké země, z jaké rodiny, jaké máme návyky a jaké máme sny o své budoucnosti. Abychom si to přiblížili prakticky, dovolte mi několik otázek, na které můžeš zvednout ruku. Jestli máš peníze v kapse nebo peněžence, zvedni ruku. Je mi jedno kolik, jen jestli nějaké máš. Teď zvedni ruku, jestli víš přesně, kolik tam máš? Dobrá, teď zvedni ruku, jestli máš doma prasátko nebo skleničku, kam dáváš drobné peníze? A teď jestli víš, kolik tam máš. A posledně. Kdo z vás má účet u banky? A jestli víš přesně, kolik tam máš. Víš, jen bohatí lidé mají peníze, aniž by věděli, kolik přesně těch peněz mají. Ne, necítíš se bohatým, ve skutečnosti ses cítil bohatým jen tehdy, když jsi dostal první výplatu. Většina z nás má ovšem víc než přesně nutně potřebujeme.

Nedávno jsem objevil jednu zajímavou webovou stránku. Jmenuje se www.globalrichlist.com. Zadáte na ni váš celkový hrubý příjem za rok, a stránka vám spočítá, kolikátí na světě jste. Zajímavé, co? Se svým příjmem jsem 660,069,322 nejbohatší člověk na světě. Jasně, je tady 660 milionů bohatších, než jsem já, ale také tu je 6 miliard a 340 milionů lidí chudších než jsem já. Možná si říkáš, že se mám až moc dobře. Dobrá, pokud máš průměrný příjem v ČR, pak jsi na řebříčku tady (12%) a jsi 725,074,263 nejbohatší člověk na světě. Pár statistik ti možná ukáže relativitu našeho pocitu chudoby. Na světě žije nově 7 miliard lidí. Kdyby fotky všech lidí na světě byly v knize po deseti na jedné stránce 0,1 mm tlustého papíru, máme z toho knihu tlustou 35 km. Kdyby si někdo v takové knize listoval 16 hodin denně, a na každou stránku se podíváme 1 vteřinu, potřeboval by na celou knihu 33,25 let, jenomže za tu dobu by přibyly další 2 miliardy lidí. Kdyby se všichni lidé postavili za sebe tak, aby každý zabral jen 30 cm, udělali by řadu dlouhou 1.960.000 km, tedy 49x by obtočili rovník.

To je hodně lidí. Ale kdybychom všechny lidi dali do vesnice o pouhých 100 lidech, takhle by vypadala:
• Svět by obsahoval 61 Asiatů, 14 Afričanů, 9 Evropanů, 5 Severoameričanů, 9 Latinoameričanů, 2 na zbytek světa
• Mužů a žen by bylo půl na půl, ale ve skutečnosti, mužů by bylo 4,81 a žen 5,19
• 33 křesťanů, 18 muslimů, 13 hinduistů, 6 buddhistů a 5 ateistů. Ostatní by věřili v různé duchy a podobně.
• 25 lidí by bylo bělochů, 75 ostatních barev
• 16 by neumělo číst ani psát
• 50 by bylo podvyživených a 1 umíral na hlad
• 33 by nemělo přístup k čisté vodě
• 39 by nemělo přístup k pořádné kanalizaci
• 24 by nemělo žádnou elektřinu (a ze 76 těch, kdo ano, by většina používala elektřinu jen na svícení v noci)
• 8 by mělo přístup k internetu
• 1 by studoval vysokou školu
• 1 by byl nakažený virem HIV
• 2 by se skoro narodili, 1 právě umíral
• 5 by kontrolovalo 32% celé ekonomiky (všech pět by bylo z USA)
• 48 by žilo za méně než 2 dolary denně
• 20 by žilo za méně než 1 dolar denně

Pokud jsi nikdy nezakusil válku, uvěznění nebo mučení hladem, pak jsi šťastnější než 500 milionů lidí na světě. Pokud můžeš navštěvovat církev bez strachu z pronásledování, věznění, mučení nebo smrti, jsi šťastnější než 3 miliardy lidí na světě. Pokud máš jídlo v ledničce, máš oblečení na výměnu a boty, pokud máš postel a střechu nad hlavou, jsi na tom lépe než 75% světa. Jsou-li tví rodiče naživu a stále spolu, jsi rarita. Máš-li peníze na kontě v bance, nebo v prasátku nebo peněžence, patříš k pouhým 8% dobře zaopatřených lidí na světě. V naší modelové vesnici dostává 20 lidí 75% všech příjmů a 20 jen 2% příjmů. Jen 7 lidí má auto. 10 lidí má atomovku a ostatních 90 se na to dívá se strachem.

Vlna štědrosti

Buď bohatý je kampaň štědrosti, přesně tak, jak to děláme v Elementu, kdy vybíráme peníze na Mosambik, ale i na další projekty: vzdělávaní na školách, zakládání církví, podpora chudých. Element při svém vzniku udělal strategické rozhodnutí, že budeme štědrými, a budeme podporovat misii a chudé. Během následujících několika týdnů se podíváme na slova apoštola Pavla, který napsal svému žáku Timoteovi pokyny pro bohaté lidi. 1 Timoteovi 6:17-19: Těm, kdo jsou v tomto světě bohatí, klaď na srdce, ať nejsou domýšliví. Ať nespoléhají na nejisté bohatství, ale na Boha, který nám dává hojnost všeho k užívání. Ať se věnují dobročinnosti, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří a dělí se s ostatními. Tak si nastřádají dobrý základ pro budoucnost a chopí se opravdového života.

Budeme mluvit o tom, že opravdu bohatí lidé bohatnou v důvěře v Boha; ve štědrosti; a v dobrých skutcích. Dnes se ovšem na chvíli zamyslím nad motivací k vlně štědrosti. Štědrost určuje, zda ve svém životě přežíváš nebo přetékáš. A má svůj původ přímo u Ježíše samotného.

Když vznikla církev, štědrost byla jediná platforma, kterou měli první křesťané pro sdílení své víry. Bylo to proto, že to učil Ježíš, a bylo to ve velkém protikladu k tomu, jak fungovala společnost prvního století. Řekové a Římané věřili v panteon nemilosrdných bohů, což působilo, že lidé kopírovali tyto postoje. Ženy neměly žádné práva, děti byly vyhazovány ven, soucit a spravedlnost byly naprosto neobvyklé hodnoty. Ale Ježíš učil, že každý muž, žena i dítě jsou stvoření k Božímu obrazu. V kultuře, kde lidé neměli hodnotu, Ježíš učí: Lukáš 6:32-34 Když milujete ty, kdo milují vás, jaká je to zásluha? I hříšníci přece milují ty, kdo milují je. Chováte-li se dobře k těm, kdo se chovají dobře k vám, jaká je to zásluha? Totéž přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od nichž očekáváte, že vám to vrátí, jaká je to zásluha? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby totéž dostali zpět. Vy však milujte své nepřátele a buďte k nim dobří; půjčujte a neočekávejte nic zpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým.

První křesťané vzali tohle učení a začali to žít. Nejbezpečnějším místem pro ženu bylo být vdanou za křesťanského muže. Za 300 let se římské impérium otevřelo křesťanům. Něco úžasného se stalo okolo roku 360. Od Konstantina uběhli další dva císaři, přišel císař Juliánus Apostata Odpadlík (Julian Apostate), který se rozhodl, že musí obnovit pohanství. Začal podporovat pohanské kulty, stavět chrámy, ovšem celé to zkrachovalo. A víte proč? Díky křesťanské štědrosti. Julianus se stal zapáleným odpůrcem křesťanství. Usiloval o vytvoření jakési pohanské státní církve, která by sdružovala nejvýznamnější pohanské kulty zastřešené novoplatónskou filozofií, její vnitřní struktura by odpovídala organizaci křesťanské církve a stala by se tak její protiváhou. Především v oblasti charitativních opatření se měla Julianova pohanská církev přiblížit křesťanství a zbavit ho tak vlivu v sociální oblasti, jež jej činila tolik populární v očích prostého lidu. Tato Julianova víceméně teoretická konstrukce však nenacházela v pohanství žádné opory. Zachoval se nám však Juliánův dopis jednomu spolupracovníkovi, který se jmenoval Arsacius. V tomto dopise si Julián stěžuje na křesťanskou štědrost jako hlavní důvod, proč se pohanství tolik nedaří. Poslechněte si pár úryvků:

Proč si pak myslíme, že je to dostatečné a nepozorujeme, že je to laskavost křesťanů k cizím, jejich péče o pohřbívání svých mrtvých, a střídmost jejich života, co nejvíce pomáhá jejich záměrům? Všechny tyto věci by přece měly být praktikovány námi. Není dostatečné, abys to praktikoval ty sám, ale také všichni kněží v Galácii bez výjimky…

…Je to přece hrozné, když žádný Žid není žebrák a tito špinaví Galilejci podporují dokonce i naše chudé spolu se svými, všichni vidí, že naší souvěrci se od nás pomocí nedočkají…

…Jejich nedávný růst je způsoben jejich morálním charakterem, dokonce i když ho předstírají…

Edward J. Chinnock, A Few Notes on Julian and a Translation of His Public Letters (London: David Nutt, 1901)

Víte, když mluvíme o štědrosti, vždy se nutně ozve v naší hlavě skeptický hlásek, který říká, že stejně nevymýtíme chudobu, že stejně to nic velkého nezmění. Ale proč to děláme? Ne, není to snaha změnit svět. Je to jednoduchá odpověď na to, co Ježíš učil. Ježíš nás učil být štědrým. Přetékání vůči ostatním se jmenuje jinými slovy štědrost. Pokud žijete štědrým životním stylem, pak navenek působíte jako zdroj požehnání pro ostatní. Žijeme-li štědře, přetékáme, což ve světě přežívání je zcela radikální známka zralosti, kterou má opravdu bohatý člověk.

Nepřátelé srdce: Chamtivost = Dlužím si

Vina říká: Dlužím ti. Hněv říká: Dlužíš mi. Naší třetí emocí, která je nepřátelská ke tvému srdci, je chamtivost. Ta tvrdí: Dlužím si. Tahle emoce je opravdu těžká ze dvou důvodů. Za prvé, myslíme si, že chamtivost se týká pouze těch, kteří mají hodně peněz, a my se necítíme jako bohatí lidé, a ani si nemyslíme, že máme moc a vliv na to, abychom byli chamtiví. Příklad? Nedávno svět zachvátila ekonomická krize, a jedna z nejčastějších reakcí lidí byla kritika bankovního sektoru a jejich chamtivosti a vztyčený ukazováček, že právě banky mohou za krizi. My za to samozřejmě nemůžeme. A s tím souvisí druhý problém s chamtivostí. Nikdo si nemyslí, že je chamtivý. Tohle je emoce, kterou nedokážeš vysledovat v zrcadle, jen ji vidíš u jiných. Ale lidi okolo tebe uvidí, že jsi chamtivý. Projeví se to totiž v okamžiku, kdy se někdo dotkne tvých věcí, projeví se to, když bys měl někomu něco dát, nebo se s někým o něco podělit, projeví se to kdykoliv se mluví o změnách v ekonomice, protože tě zachvátí strach. Strach, že nebudeš mít dost. Strach, že se na tebe nedostane spravedlivý podíl, který si zasloužíš. A přesně to je jádro chamtivosti: strach, že nebudeš mít to, co si zasloužíš. Protože si to zasloužíš. Protože si to dlužíš…

Chamtivci si říkají, že si zaslouží všechny ty věci, které se jim na jejich životní cestě naskytly. Jejich mantra je: Je to moje, protože jsem si na to vydělal – a ještě hodně toho přijde navíc. Oddělit chamtivce od jejich věcí, peněz a majetku je těžké. Zasloužili si to. Chamtivost se bojí o bezpečí, bojí se, že už nebude příležitost, a bojí se ztráty. To je tak strašně těžké vidět u sebe. Zatímco vinu a hněv jsme schopni rozpoznat vcelku lehce i u sebe, chamtivci nikdy o sobě netvrdí, že jsou chamtivci. Už to slovo zní tak strašně negativně. Ne, chamtivec není chamtivec. Je pouze opatrný člověk. Je pouze šetřílek. Dává si jen pozor na to, co by mohlo přijít. Bezpečí je přece jen dobrá věc, ne? Jenomže chamtivost docela snadno rozpoznáme u druhých, že? Starý Disneyovský strýček Skrblík by mohl vykládat. Chamtivci jsou lakomci. Nepodělí se. Nedávají. Neradi prohrávají. Mluví vždy tak, jakoby sotva vycházeli s penězi. Jsou tajemní. Nikdy díky nim nezapomeneš, co pro tebe udělali. Nikdy nebudou úplně spokojeni s tím, co mají. Chtějí ovládat ostatní svými penězi (nebo jejich nedostatkem). Kupodivu, vůbec nejde o to, kolik peněz mají. Není to totiž finanční problém, je to srdeční nastavení. Více nebo méně peněz nic nezmění, protože chamtivost pramení ze srdce. Je-li to tvůj problém, tvá rodina mívá pocit, že bojuje o tvou pozornost s tvými věcmi. Někdy mají pocit, že si vážíš věcí víc než jich. Mají pocit, že ti není nic dost dobré. Silou za chamtivostí není nic jiného než starý a obyčejný strach se slovy „Co když…“

Zároveň je cvik na naše srdce v případě chamtivosti pravděpodobně nejjednodušším řešením díky své praktičnosti. Chamtivost porazíš zcela jednoduše: neobyčejnou štědrostí. Chamtivost porazíš tím, že se podělíš. Chamtivost oslabíš svou pravidelnou, procentuální i příležitostnou štědrostí. Pravidelná štědrost znamená, že si ustanovíš návyk dávat své pryč. Může to být finanční návyk, kdy dáváš pravidelně na charitu, do církve nebo na chudé. Může to být ale také návyk praktický, kdy se rozhodneš pravidelně provětrat skříně a rozdat své oblečení. Může to být návyk koupit CD nebo knihu navíc, abys ji někomu podaroval. Může to být návyk dělit se o jídlo a pravidelně někoho na něj zvát. Procentuální štědrost je, když se rozhodneš dávat pravidelnou část svého příjmu pryč do církve, na charitu nebo pro chudé. Mnozí z nás věří v tzv. desátky, kdy dáváme 10% svých příjmů Bohu do církve. Ale upřímně nejde o to, zda je to 10%. Začni klidně se 3% a přidávej je v průběhu let. Důležité ale je, aby sis tento návyk štědrosti vypěstoval. Mimochodem, vůbec se nemusíš zastavit na 10%. Já jsem s tímto principem začal ve 14 letech a dnes dávám spíše okolo 15%, ale víte, kolikrát jsem viděl, jak mi to pomáhá porazit mou sobeckost? Příležitostná štědrost jsou momenty, kdy se rozhodneš dát něco navíc nečekaně mimo své pravidelné a procentuální návyky. Třeba tě zastaví někdo, že má hlad. Koupíš mu jídlo? To jsou momenty, kdy se někde ve světě stane katastrofa a my najednou objevíme, že být štědrým je strašně fajn, protože to čistí naše srdce.

Mohu se tě na něco zeptat? Když jsi teď četl o dávání a štědrosti, cítil jsi ve svém srdci tlak? Tlak, který by se dal shrnout do slov: Už zase mluví o penězích! Pořád ze mě někdo chce tahat peníze! Jsou to MOJE peníze! Pokud ano, je to emoce, která se dostává z tvého srdce na povrch. Je to emoce, které se říká... chamtivost. Tady se začínáme cítit nepohodlně. Víme totiž, že Bible také mluví moc o štědrosti, ale jsou to přece „naše“ peníze, tak si o nich chceme rozhodnout sami. Mnozí křesťané tak žijí ve zvláštním nastavení. Věří, že se o ně Bůh postará ohledně věčného života (odpustí jim hříchy, dostane je do nebe, dá jim spojení se sebou), ale mají problém v praxi věřit, že se o ně postará. Zamyslete se, není to iracionální věřit Bohu ohledně věčnosti, kterou nedokážeme nahmatat, ale odmítáme jeho pozvání být Pánem našich financí? Proč je to tak těžké? Kdyby nás zastavil lupič se slovy: Peníze nebo život!, hned víme, jak se rozhodnout.

Jak to, že víme, co si zvolit, když to po nás chce zloděj, ale ne Bůh?

Dávat peníze, když jsem byl dítě a dospívající, a nic jsem nevydělával, bylo vcelku jednoduché. Dát 5 korun z padesáti nebyl tak velký problém. Dokonce dát padesát z pěti stovek nebyl problém. Tohle dělám od svých raných let dospívání, zhruba od svých čtrnácti let. Ale později jsem zjistil, že je to těžší. Dát totiž 500 korun z pěti tisíců nebo pět tisíc z padesáti tisíců je určitě těžší než dát z mála.

V naší kultuře hrají strachy „co kdyby“ velkou roli. Ale to je právě ten problém. Ze strachu před kolapsem naší osobní ekonomiky se snažíme šetřit nebo investovat, jenže vložit svou důvěru do bohatství je hodně nejisté, protože majetek je dnes tady a zítra fuč. Existuje ještě jiná možnost? Jsem přesvědčen, že ano, pokud investujeme do věčného portfolia, neboli pokud bohatneme v Bohu. Každý křesťan dříve nebo později ve své štědrosti narazí do zdi, kterou je strach. Skutečně věřím, že Bůh je tím, kým říká, že je? Nebo věřím, že tím je, ale v praxi se chci spolehnout na svůj cash. Nakonec, v církvi pozoruji dva druhy dárců: ty, kteří dávají z toho, co zbylo; a ti, kteří žijí z toho, co jim zbude po dávání. Není to ovšem proto, že by byli lakomí, je to o prioritách: tedy o věcech, které mají přednost. Problém je totiž v tom, že pokud dáváš jen z toho, co ti zbude, skoro nikdy nic to není. Pavel napsal, že (2. Korintským 9,6-7) Říkám vám, že kdo skoupě rozsévá, bude skoupě sklízet, ale kdo rozsévá štědře, bude sklízet štědře. Každý ať dává, jak se v srdci rozhodl, ne s lítostí anebo z povinnosti. Vždyť Bůh miluje ochotného dárce. V téhle pasáži, ve které Pavel píše, že úroda je přímo úměrná tomu, jak a kolik jsme zaseli. Pokud zaséváme hodně, sklízíme hodně, pokud málo, máme malou úrodu. Zasévání na první pohled vypadá jako odevzdávání úrody, ale ve skutečnosti je to princip, jak rozmnožit to, co máme. Pavel nabízí myšlenku, že Bůh ti svěří tolik, nakolik jsi schopen fungovat jako správce. Správce je totiž zodpovědný majiteli. Správce si uvědomuje, že život není zajištěn bohatstvím.

Ježíš vypráví v Lukáši 12,13-21: Mějte se na pozoru a střezte se před každou chamtivostí, neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co vlastní." Řekl jim podobenství: "Jednomu bohatému člověku přinesla země hojnou úrodu. A on v sobě o tom rozvažoval a říkal: ‚Co budu dělat? Vždyť nemám, kam bych svou úrodu shromáždil.' Řekl: ,Udělám toto: Zbořím své stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí a zásoby. A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.' Bůh mu však řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají od tebe tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?' Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu. Není otázka, jestli to, co máme, někdo dostane, jediná otázka je kdy a jak. Tento muž trpěl nemocí SVS (Syndrom větších stodol).

Touha vlastnit nebude nikdy plně ukojená. V naší kultuře se totiž mnohem více zaměřujeme na to, co nemáme, než na to, co máme. Když nemáme dost, divíme se proč. Proč se tedy nedivíme, když máme více než dost? Obecně řečeno, čím více peněz člověk nashromáždí, tím více se o ně bojí. Jenže, bez ohledu na to, kolik někdo vydělává, nebude mít pokoj v mysli. Chamtivost je poražena štědrostí. Štědrost je místo, které tě nutí změnit svůj životní styl. Když si totiž vytvoříš návyk dávat pravidelně, procentuálně a příležitostně, posilní to tvé srdce.

Family Fest archives: Jak mohu být finančně šťastný člověk?

K oslavě letošního již 7 ročníku Family Festu zde každou neděli zveřejním jednu z dřívějších přednášek Family Festu. Dnes přednáška z roku 2008 na téma Jak mohu být finančně šťastný člověk? Nezapomeňte ovšem navštívit FamilyFest 2011 v Elementu, který se již tuto neděli odehrává v kině Centrál od 10:00 v češtině a od 11:45. Více informací na www.element.cx

Pojem štěstí není lehce uchopitelný, protože se jedná především o emocionální stav naší duše. Všichni Češi znají slova filmového klasika, že štěstí je jen muška zlatá: jinými slovy, vidíš ji, ale není lehké ji chytit. Pro mnoho z nás je pojem „cítit se šťastně“ spojen především s penězi. Vždy jsem měl představu, že když budu mít věci, po kterých toužím; když budu moci cestovat a znát lidi po celém světě; a když budu dobrý a úspěšný v tom, co dělám; pak budu určitě šťastný. Na těchto cílech samozřejmě není nic špatného. Ve skutečnosti je to motor naší společnosti. To, že něco chceme, působí, že si na to vyděláváme, tím vytváříme hodnoty a kultivujeme společnost, ve které žijeme.

Naneštěstí je tu jedno nebezpečí spojené s úslovím, že někdo jde za naplněním svých cílů „hlava nehlava“. Co se tím myslí? Znamená to, že si ten nebere ohledy, má takzvaně „ostré lokty“ a jde klidně „i přes mrtvoly“. Naneštěstí, první kdo to nejčastěji odskáče, je vlastní rodina. Všichni to známe: kariéra má přednost a nakonec touha po majetku zničí rodinný život. Touha po věcech a nových zážitcích se totiž může stát nakažlivá a tak nakonec můžeme skončit s penězi, ale bez štěstí. Mnoho rodin k tomu dopadne ještě hůře a to tak, že skončí bez peněz (zato s pořádnými dluhy na kreditních kartách, úvěrech, kontokorentech, a splátkovém prodeji), a díky tomu zároveň bez štěstí. To není budoucnost, kterou bych komukoliv z vás přál.

Billy Graham řekl: Peníze ti mohou koupit postel, ale ne spánek; umění, ale ne krásu; dům, ale ne domov. Knihy, ale ne vzdělání; léky, ale ne zdraví; náboženství, ale ne spasení. Dosažení cílů totiž zřídkakdy přinese plné a trvající štěstí. Náš pocit štěstí je totiž stále více spojen s porovnáváním se s lidmi okolo nás. Pokud máme více než soused, cítíme se lépe, než když toho máme méně. Srovnáváme se ovšem s bohatšími lidmi, než jsme sami, nebo dokonce s nereálnými postavami z filmů a pak není divu, že se cítíme málo šťastní, nebo dokonce přímo nešťastní. Australský sociolog Clive Hamilton napsal ve své knize Affluenza (což se dá přeložit jako finanční chřipka), že typický člověk je spokojenější s 50 tisíci dolarů za rok, pokud je státní průměr 40, než se 70 tisíci, pokud je průměr 100 tisíc dolarů. Není to zvláštní? Vždyť ten druhý má o 45% větší plat než první, ale cítí se méně šťastný. Dovolil, aby mu srovnávání platů s ostatními zkazilo náladu.

Rob Parsons vypráví příběh o jednom mexickém rybáři vracejícího se s úlovkem, kterého uviděl americký turista. Pochválil mu úlovek a zeptal se, proč nezůstal na moři déle, aby ulovil více ryb. Mexičan mu řekl, že pro jeho rodinu to stačí. Načež dostal otázku, co dělá s volným časem. „Hraji se se svými dětmi, trávím siestu s manželkou Marií, večer jdu na procházku do vesnice, kde se svými přáteli popíjím víno a hraju na kytaru. Je to rušný a naplněný život.“, odpověděl. Američan mu řekl, že má titul z mezinárodního obchodu a mohl by mu pomoci, aby se mu dařilo více, aby si mohl pořídit větší loď. Z výnosu by si pak pořídil flotilu, pak sklady a obchody. Přestěhoval by se do Mexico City, pak do Los Angeles a řídil by vlastní mezinárodní firmu. Mexičan se ho otázal, jak dlouho by to trvalo. Prý takových deset patnáct let. „Ale co pak?“ otázal se. Pak by prý přišlo to nejlepší, prodal by firmu, zbohatl by a vydělal milióny. A pak? Podnikatel řekl: Pak byste mohl jít do důchodu, přestěhoval se do pobřežní rybářské vesničky, kde byste mohl dlouho spát, trochu rybařit, hrát si s dětmi, trávit siestu s manželkou, popíjet večer víno s přáteli a hrát na kytaru. Tento příběh krásně ilustruje, jak se pachtíme za materiálními věcmi, abychom nakonec zjistili, že ve skutečnosti chceme pracovat, abychom žili; ne žít, abychom pracovali. A plnohodnotný život je pro mnohé z nás správně spojený také s rodinou a přáteli.

Pokud je tedy touha po štěstí univerzální lidskou potřebou a my se obvykle cítíme šťastní jen, když se můžeme srovnat s ostatními, je pro nás nějaké východisko, abychom mohli být šťastní bez neustále touhy mít více za každou cenu? Myslím si, že ano. Pokud se obrátíme k úžasnému zdroji moudrosti o financích. Hádáte správně: k Bibli. Nevím, jestli to víte, ale v Bibli je více než 2300 veršů o penězích a majetku, což z toho dělá druhé nejčastější téma. Bůh nás zná a ví, že naše přirozená touha po štěstí se až příliš často redukuje pouze na materialismus, tedy snahu mít stále více za každou cenu. Dokonce ví, co je kořenem zla na tomto světě. A ne, nejsou to peníze. Je to něco jiného.

Apoštol Pavel píše v dopise svému nástupci Timoteovi i následující radu: 1. Timoteovi 6,6 Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má. Dobrá rada: spokojit se s tím, co máme, ale není to tak trochu rezignace na snahu uspět? Neměli bychom chtít, aby svět byl lepším místem pro nás i naší rodinu? Na mnoha jiných místech nás přece Bible vybízí k aktivnímu životu a snaze ho zlepšit. Tak proč to tady Pavel píše? Neprotiřečí si trochu?

Všimněte si, že apoštol Pavel říká, že schopnost spokojit se s tím, co máme, je ve skutečnosti velkým pramenem zisku. Jinými slovy, abys mohl skutečně nastoupit cestu k finančnímu štěstí a zakoušet skutečný finanční zisk, potřebuješ se nejdříve oprostit od lásky k penězům. Podívejte se, co Pavel píše dál: 1. Timoteovi 6,9-10 Ti, kdo chtějí být bohatí, upadají do pokušení a do léčky a do mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které je vtahují do zkázy a záhuby. Neboť kořenem všeho zlého je láska k penězům; a někteří, kdo se po nich pachtili, zbloudili od víry a způsobili si mnoho bolestí.

Je to láska k penězům, ne peníze, co je kořenem zla a co přináší lidem mnoho bolesti. A protože se tento měsíc díváme především na to, jak peníze ovlivňují rodinné vztahy, ano, láska k penězům ničí také rodiny a působí jim mnoho bolesti. Bůh má na tento problém své řešení, spokojit se s tím, co máme. Jinými slovy, abychom byli střídmí. Střídmost není ušlápnutost a chudoba. Střídmost je svoboda od lásky k penězům a proto, když jsme střídmí, pak můžeme opravdu bohatnout. Láska k penězům se totiž netýká primárně bohatých, mluví o našem srdci, našich hodnotách a postojích. Střídmost je tedy postoj našeho srdce, kdy jsme uvnitř svobodní od závislosti na penězích. A proč o tom mluvíme? Protože vás chci vidět jako šťastné lidi, kteří se dokážou radovat ze života (jak to objevili třeba někteří těžce nemocní).

Střídmost ale není jen emocionální koncept, je to také praktický způsob života. Řekl bych, že je to život ve třech „Š“.
• Štědrost – procentuální, prioritní a progresivní dávání
• Šetřivost – ukládání malé pravidelné částky stranou
• Šikovnost – utrácení s rozmyslem a chladnou hlavou

Psychologové píšou o rovnováze mezi přežitím – úspěchem – významem. V první fázi se snažíš jen protlouct životem a tvým cílem je mít úspěch. Když ho ale dosáhneš, většinou si v jisté fázi (krize středního věku) uvědomíš, že život přece musí být o něčem více, ale naneštěstí je někdy pozdě, příliš pozdě. Pokud ovšem se rozhodneš jít dál za úspěch, můžeš přinést do svého života význam: tedy hlubší smysl, jednoduchost, střídmost a lehkost. Pavel koneckonců pokračuje ve své pasáží o financích a ukazuje, že bohatí lidé mohou být velmi užiteční společnosti, pokud své bohatství budou využívat správně, konat dobro, budou štědří a rozumní. Posunou se od úspěchu k významu. Pak můžeme být finančně šťastnými lidmi, kteří možná nemají poslední výkřiky módy, a neporovnávají se s ostatními, ale jejichž život jim ti ostatní právem závidí. Jsou totiž svobodní. A šťastní.