středa 28. dubna 2010

Království není demokracie

Nedávno jsem přednášek na konferenci Křesťanské akademie mladých na téma Principy vůdcovství apoštola Pavla. V následujících několika článcích se s vámi zamyslím nad několika z těchto principů. Pavel byl Božím primárním mostem mezi Židy a pohany a po Kristu druhá nejdůležitější osoba křesťanství. Napsal čtvrtinu NZ a dvě třetiny knihy Skutků vypráví jeho příběh. Příběh jeho obrácení ke Kristu je tak důležitý, že se jen ve Skutcích popisuje třikrát. Před svým obrácením byl popisován, podle Johna Stotta, jako divoká šelma.Narodil se v Tarsu v dnešním Turecku v řecky mluvícím městě, jeho rodina se postarala o to, aby měl konzervativní náboženskou výchovu pravověrného farizea. Byl to doslova čistokrevný žid se vším, co k tomu patří. To je dobré vědět také pro naše pozdější studium jeho vůdcovských principů, kdy ustanovoval starší sborů a místních církví podobně, jako existovaly židovské synagogy v diaspoře. Pavel nebyl mnoho ovlivněn demokratickými tendencemi, ale spíše židovským pohledem na Boží království. A to je první věc, na kterou se podíváme trochu podrobněji.

Židé přemýšleli v intencích království (viz otázka učedníků Kristu, zda už konečně hodlá obnovit své království), ale mysleli hlavně na pozemské království. Jak jsme si jistě všichni všimli z evangelií, Ježíš vyučoval o Božím království, které tento svět převyšuje. Evangelium, které Ježíš kázal, žil, používal a předával, bylo evangelium o Království Božím (68x) nebo Království nebes (28x), což byly zaměnitelné pojmy. Skoro 100x je v Novém Zákonu popsáno toto království, což z něho činí důležitou součást chápání naší víry. Toto království má totiž nějaké vlastnosti a implikace. Pavel později chápal království podobně, vždyť sám píše (1 Korintským 4,20): Boží království totiž není v řeči, ale v moci., nebo (Koloským 1,13): On nás vysvobodil z nadvlády temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna. Pavel píše, že spolupracuje s ostatními na tomto království (Kol 4,11), a (1 Tesalonickým 2,12): vzpomíná, že napomínali jsme vás, povzbuzovali a zapřísahali, abyste svým životem dělali čest Bohu, který vás volá do slávy svého království. Království bylo a je centrální téma Nového Zákona, a to u Ježíše i Pavla. Ale pro nás tu je jeden malý problém.

Kdo z vás už někdy byl v nějakém království? U království se předpokládá, že je to mocnost nebo říše, která má krále. To je strašně důležitá vlastnost: království má krále, ne demokracii. Z historie politických uskupení známé různé typy vlády, nejčastěji demokratickou vládu lidu, ať už zastupitelskou nebo přímou demokracii. Pak tu máme různé totalitní systémy vlády, a pak nám zbývají nějaké ty monarchie: monarchie s demokraticky zvolenou vládou (třeba Thajsko nebo Velká Británie), nebo absolutní monarchie, kde král doopravdy vládne. Takových už dnes moc není, a obecně se má za to, že demokracie je lepší způsob vládnutí, protože většina ví, co chtít, historie to však úplně tak nepotvrzuje. Nicméně, máme za to, že král, který se vzdává království, je osvícený monarcha, kdežto ten, kdo na království trvá je zpátečnický.

To jen na vysvětlenou, proč nechápeme, nebo nemáme konkrétní asociace s tím, že Ježíš má království (jak říká Pilátovi), že je králem, a že z toho vyplývá, že on vládne. Že má zkrátka právo na všechno, co jsme a co máme. Král není politik, nemůžeme si ho zvolit, neovlivňuje jej veřejné mínění, neohlíží se na touhy většiny společnosti. Král je vládce a má právo se rozhodovat podle toho, co sám považuje za správné. V tom se království liší od demokracie. Co si ale myslíte, je duchovní vůdcovství demokratické nebo autokratické?

Nedávno jsem zakusil zážitky ze dvou opačných pólů chápání vůdcovství. Jeden byl v Norsku a druhý v Mosambiku. Zatímco v Norsku je důraz na demokracii a něco, co bychom v angličtině nazvali "flat leadership", tedy vedení naplocho, v Mosambiku je aplikován především autokratický styl vedení. Existují samozřejmě různé stupně na demokratické i na autokratické straně stupnice, ale kde bys řekl, že je vůdcovský styl tvé církve? Tíhneš k demokracii nebo autokracii? V čem spočívají výhody i nevýhody obou modelů? V čem jsou silné a slabé stránky?

úterý 27. dubna 2010

IDNES: Nejpronásledovanější náboženskou skupinou ve světě jsou křesťané

Křesťané jsou v mnoha oblastech světa vystaveni stále drsnějším tlakům, pronásledování i vraždění. Nejhorší je situace v muslimských zemích, hlavně vlivem vzestupu islámského extremismu.

Jako v těžkých dobách starého Říma se i dnes cítí řada světových křesťanů. Organizace sledující stav lidských práv tvrdí, že stoupenci Krista patří k nejpronásledovanějším náboženským skupinám vůbec. Přitom, kdo by to řekl? Vždyť je jich tolik. K nějaké formě křesťanství se na planetě hlásí přes dvě miliardy lidí, téměř každý třetí člověk. I přesto je leckde možno považovat křesťany za oběti, za novodobé mučedníky. Zejména to platí o zemích, v nichž vládne islám. Nebo komunistická totalita.

Kevin Ang je teď obezřetnější, než býval. Když se blíží ke svatostánku, každou chvíli se kradmo rozhlíží a kontroluje okolí. Teprve pak vytáhne klíč, odemkne vrata a rychle vstoupí do svého kostela. Kevin je kostelníkem v křesťanském chrámu na předměstí malajsijské metropole Kuala Lumpur.

Stále tam přebývá pach spálené umělé hmoty. Zdi jsou očouzené, okna vytlučená a provizorně zadělaná překližkou. Kevinův kostel byl jedním z jedenácti, které v Kuala Lumpuru vypálili rozhněvaní muslimové. "Kvůli tomu, že říkáme svému bohu Alláh, stejně jako oni," vysvětloval Kevin pro onlinovou verzi časopisu Der Spiegel.

V Malajsii, jež bývá považována za jednu z nejliberálnějších zemí, v nichž vládne islám (devět procent obyvatel se hlásí ke křesťanství), je to stěžejní problém.

"Od chvíle, kdy se naši předci před sto lety stali křesťany, používáme slovo Alláh. Je to součást naší mateřské řeči," řekl agentuře AP Daniel Raut, duchovní tamní evangelické církve.
Bitva o jedno slovo neskončila

Dlouho nikoho ani nenapadlo, aby se tomu divil. Zhruba před třemi lety však úřady přitvrdily, začaly zabavovat i Bible, v nichž se objevil "Alláh", jméno, jež si muslimové monopolizují. A počátkem roku zfanatizovaní stoupenci proroka Mohameda začali vypalovat kostely. Přestože Nejvyšší soud vydal dobrozdání, podle něhož může být zván Alláhem i křesťanský bůh.

Pak násilné bouře ustaly. Imámové se nicméně se stavem věcí nesmířili a Molotovovy koktejly mohou kdykoli začít létat znovu. V Malajsii jde i o politiku - vládnoucí strana potřebuje spojenectví fundamentalistů a chce si je udobřit pomocí náboženské politiky, která křesťany diskriminuje. Jak vidno, být křesťanem není v některých krajích bez rizika. Někdy jde dokonce o život.

A co je ještě podstatnější, nejen v Malajsii, ale v řadě dalších států islámského světa získalo v posledním desetiletí extrémní pojetí náboženství značný vliv na vládní politiku. Nebo se o to, často násilnou cestou, snaží.

Stačí se porozhlédnout: militantní hnutí Hamas ovládá pásmo Gazy, islámské milice bojují s větším či menším úspěchem s vládami v Nigérii a na Filipínách. Somálsko, Afghánistán, Jemen a Pákistán upadly do značné míry do rukou islamistů. Sekulární vlády svádějí více či méně urputný boj s extremistickým islámem také v Iráku, Alžírsku, Súdánu, Indonésii a Egyptě.

To všechno nezbytně nemusí vést k perzekuci křesťanů, často však vede. S jistou nadsázkou platí: všude tam, kde vliv fundamentalistů narůstá, svoboda pro vyznávání jiné víry se smršťuje. Byť okolnosti mohou být různé.

"V takovém Iráku napočítali v roce 1987 1,4 milionu křesťanů. Teď jich zbylo asi 400 000, ostatní uprchli," řekl nedávno agentuře Reuters Bassam Bašír, křesťan z Mosulu.

Občas na sebe křesťané přivolají hněv stoupenců "domácích" věr přehnanými aktivitami. Jeden čas to platilo i o Indii, kde před deseti lety hořely kostely a umírali věřící. Militantní hinduisté vyčítali křesťanským misionářům, že násilně obracejí venkovany na svoji víru pod záminkou slibů sociální pomoci.

Ve stylu: tady máš pytel rýže, ale budeš uctívat Krista. "Pravda však spíše je, že křesťanské organizace účinně pomáhají těm nejchudším v odlehlých oblastech. Někteří z vesničanů pak po kladných zkušenostech skutečně konvertují ke křesťanství," vysvětloval pro AP sociolog Pramod Kumar.

Křesťanská nevládní organizace Open Doors odhaduje, že zhruba 100 milionů křesťanů trpí nějakou mírou perzekuce. Třeba jim úřady nepovolí postavit kostel, zakazují distribuci Biblí nebo omezí přístup následovníků Krista ke vzdělání či k některým profesím. Brutálnější verzí bývá znásilňování, přepadání, vyhánění, či dokonce vraždění.

Jsou i státy, kde pogromy na křesťany nemají s fanatickým islámem nic společného. Jde vesměs o totality komunistického typu. Laos, Čína, Vietnam. Byť v takové Číně dnes množství křesťanů už dvojnásobně převyšuje počet členů komunistické strany.

Zvláštní kapitolou je Severní Korea. Tam "odhalený" křesťan putuje bez řečí do pracovního tábora. Buddhistické království Bhútán na to jde úplně "od lesa": Existenci křesťanské víry pro jistotu vůbec neuznává.

Autoři: Ladislav Kryzánek MF DNES

(http://zpravy.idnes.cz/zahranicni.asp?c=A100427_092923_zahranicni_btw)

středa 21. dubna 2010

Dost milosti

Vítám vás u třetí, poslední části série Mít tak Boha v kapse. V předchozích dvou dílech jsme si ukázali, že i když naše cesta víry často začíná nějakou zvláštní událostí, kdy se modlíme a naše touhy či potřeby se vyplní, víra přesto nestojí a stát nemůže na těchto vyslyšených modlitbách, protože pak by byla podmíněnou vírou, křehkou v každé situaci, kterou nemůžeme ovládat a kontrolovat. Všichni bychom totiž chtěli, aby Bůh reagoval na naše potřeby způsobem, jakým chceme my, a v čase, který se nám hodí. Chtěli bychom mít kapesního Boha, kterého vytáhneme z kapsy kdykoliv se nám to hodí, ale zase ho zandáme, kdykoliv se nám to nehodí. Takový Bůh se nám do života neplete moc často, ale zároveň je vždy aktivní v okamžicích potřeb a krizí. Jenže jádro víry spočívá v něčem jiném, než je v dobrých zážitcích, vyslyšených modlitbách nebo zázracích. Jádro naší víry je opřeno o osobu Ježíše Krista, a my svou víru projevujeme tak, že slovy autora Židům (12,2-3): nespouštíme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry.

Navíc, život je jako cesta. Každý z nás je někde na své cestě životem a vědomě či nevědomě se vymezuje vůči Bohu. Někteří lidé s Boží existencí bojovali vědomě, jiní chtějí zaplnit prázdnotu, kterou cítí, ale neví, odkud pramení. Obě strany podvědomě uznávají Boha v centru a vymezují se vůči němu. Bůh je v centru a každý člověk je na cestě k němu nebo od něj, ať už vědomě nebo ne. A svým způsobem nezáleží na tom, kde se právě na své cestě nachází. Mnohem více záleží na tom, kam směřuje. Zda k Bohu nebo od něj. Chápeme-li svou víru v kontextu celoživotního poznávání toho, na němž jsme víru postavili, pak se dokážeme spolu s Jakubem, bratrem Ježíše (Jakub 1,2-4) radovat kdykoli upadáme do různých zkoušek, protože zkoušení víry přináší vytrvalost, což podle slovníku znamená „být stálý, stále stejný, bez ohledu na okolnosti“. A to potřebujeme, protože na své cestě ke Kristu pomocí své víry přemáháme svět, ďábla a dokonce i sami sebe se všemi svými touhami a žádostmi. Víra je pak zaměřena směrem ven a je vítězná, protože nám dává stabilitu a sílu v jakékoliv situaci.

Není ale normální chtít, aby se nám dařilo dobře? Není normální chtít být zdravý, bohatý, krásný a šťastný? Do obrázku se nám tak dostávají naše touhy a chtění. Možná toužíme po vnitřním pokoji nebo nějakém vztahu či po různých věcech. Otázkou ale je, co nám Bůh slíbil? Co slíbil, že pro nás udělá? Jestliže nás má rád, znamená to, že budeme žít bez těžkostí a problémů? Je-li Bůh vlastníkem a dárcem všech věcí, můžeme očekávat prosperující život v hojnosti? Když Ježíš uzdravoval, můžeme očekávat dokonalé zdraví? Mluvíme-li o Božích zaslíbeních, co nám přijde na mysl jako úplně to první? Vnímáme tyto zaslíbení jako podmíněná nebo bezpodmínečná?

Víte, doba, ve které žijeme a kultura naší společnosti nás tak trochu ovlivnila v tom, že si říkáme, že normální v našem životě je, když se nám budeš dařit, když budeme šťastní, bohatí a zdraví. Znáte to, pokud nejsme zdraví, říkáme si, že je to v pytli, protože jsme hendikepovaní. Pokud jsme věřící, možná řešíme, jestli náhodou mě Bůh za něco netrestá, nebo jestli to není kvůli nějakému hříchu, nebo zkrátka proč na mě Bůh zapomněl a neuzdravil mě. Totéž se týká peněz a štěstí, i když tam asi všichni tušíme, že je to opravdu relativní, protože štěstí jako emoce může fungovat i v naprosto těžkých podmínkách. Zkrátka a dobře, náš postoj je takový, že normální je prožívat dobré věci v životě, které se projevují štěstím, zdravím a finančním zajištěním, a kdyby náhodou jsme něco z toho neměli, budeme to brát těžce. Není ale náš základní světonázor, že se nám totiž musí dařit, pokud je všechno správné, je od začátku posunutý jinam? Co když je to jen rámec ovlivněný humanismem, ve kterém je člověk středem a měřítkem všeho, co se na světě děje? Co když naše víra je spíše křesťanským humanismem, ve kterém Bůh dělá všechno jen proto, aby se nám dařilo?

Neříká Ježíš, že každý den má dost vlastního trápení (Mt 6,34)? Není to tedy spíše tak, že normalita života na této straně věčnosti obsahuje mnohem více trápení a soužení, než bychom si chtěli připustit? Pokud tomu tak doopravdy je, pak každé uzdravení, každé finanční požehnání, každá radost a potěšení, jsou darem od Toho, od něhož pochází všechno dobré a dokonalé. Podívejme se na životy prvních Kristových následovníků. Jejich život byl plný pronásledování a utrpení, mnozí zemřeli jako mučedníci. Jejich životy jasně ilustrují, že Bůh neslíbil, že život jeho následovníků bude prostý špatných zážitků a zkušeností a utrpení. Neslibuje ale Bůh požehnání, zdraví a spasení? Ano, ale. Víte, čas je relativní veličina. Protože žijeme v tomto okamžiku, představa rychlosti, s jakou by měl Bůh reagovat na naše problémy, se častokrát velmi liší od skutečnosti. Ale neznamená to, že se Bůh nestará. Jen nemáme správný čas. Vždyť záchrana z hříchů, uzdravení, a samo Boží království, mají vždy dimenze minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Byli jsme zachráněni Kristovou smrti na kříži, ale dennodenně máme uvádět ve skutek své spasení. A stejně pak Bible říká, že se jednoho dne zjeví spása Božích dětí. Podobně jsme prožili uzdravení na kříži, ale dnes zakoušíme střípky nebe, o kterém je napsáno, že tam nebude žádná bolest, žádné nemoci a žádné slzy, protože je Bůh setře z očí. Stejně můžeme diskutovat o Božím království, o kterém Ježíš prohlásil, že je již v našem středu, ale přesto se modlíme, aby přišlo Boží království na tuto zem, a jednoho dne Bůh obnoví své království v plnosti. Teologové tomuto principu říkají „už, ale ještě ne“. Bůh jedná dynamicky, ne staticky (přibližuje se k nám, když se my přibližujeme k němu).

Bůh neslibuje, že se v tomto životě budeme mít všichni dobře a budeme zdraví. Neslibuje, že vymaže následky našich špatných rozhodnutí. Někdy skutečně Bůh vyslyší modlitby, které se týkají zdraví nebo financí. Někdy nás skutečně vysvobodí z našich špatných rozhodnutí. Bůh to dělá a děje se to i v našich životech. Nikde však Bible nezaručuje, že se to bude dít vždy a všude. Před nějakou dobou jsem se bavil s paní, která byla následovníci Krista, ale nesouhlasila s tímto mým pohledem na utrpení a požehnání. Doslova řekla: „Proč bych tedy měla Ježíše následovat, pokud mi nepomůže z mizérie života?“ To je důležitá otázka, která ale ukazuje na podmíněnou víru: budu věřit, když se mi bude dařit, ale když se mi dařit nebude, budu ještě vůbec věřit? Co mi vůbec tedy Bůh může nabídnout?

Autor listu Židům tvrdí, že Ježíš plně rozumí našim těžkostem a slabostem. Ví například, jaké to je, když trávíš bezesné noci v úzkosti z nadcházejícího dne. Ví, jaké to je, když tě zradí nejbližší lidé a zakusíš odmítnutí. Rozumí zdrcující síle pokušení. Tato znalost zásadně mění náš přístup k Bohu, jak autor knihy Židům píše (4,15-16): Nemáme ovšem velekněze neschopného cítit s našimi slabostmi, ale takového, který byl v každém ohledu zkoušen jako my, avšak zůstal bez hříchu. Proto přistupme k trůnu milosti se smělou důvěrou, abychom došli milosrdenství a našli milost, když potřebujeme pomoci. Kdykoliv můžeme žádat Boha o pomoc. A milost je něco, co nám slibuje v naší situaci vždycky! Jeho milost zahrnuje soucitné porozumění naší situaci. Obsahuje také sílu a schopnost obstát v těžkostech. Ne vždy nás vysvobodí z těžkostí, ale slibuje nám, že nás každý den posilní těžkostmi projít., když mu důvěřujeme. Přiznávám, že to není jednoduché, ale pamatujme na to, že málokdo z nás dokáže rozklíčovat naše životní situace s pochopením, jaký je věší obrázek a čeho Bůh chce dosáhnout. Bůh svým následovníkům neslibuje život bez těžkostí, bohatství a dokonalé zdraví. Držíme-li se víry, Bůh nás povzbuzuje, abychom v časech potřeby k němu přistupovali s modlitbou, svobodně a s důvěrou. Když to uděláme, Bůh nám vždy slibuje svou milost a energii a sílu vydržet cokoliv.

A co když nám Bůh řekne ne? Boží ne může naší víru rozdrtit. Anebo také ne, jak Pavel ukazuje sám na sobě v 2. Korintským 12,7-10. Pavel byl muž opravdové víry, a jeho služba měla dopad na křesťanství více než od kohokoliv jiného, s výjimkou Krista samotného. Přesto Pavel píše, že mu byl dán do těla nějaký osten, nějaké postižení, které mu mělo bránit v aroganci a pýše. Bylo to něco viditelného a ne úplně příjemného lidem okolo Pavla. Pavel se za tuto záležitost modlil a třikrát Boha žádal, aby odstranil tento trn z jeho těla. Bůh ho nicméně nevyslyšel. Místo toho slyšel tuto odpověď (12,9): Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti. Pavel pak dodává: Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova moc. S radostí snáším slabosti, příkoří, strádání, pronásledování a úzkosti pro Krista - vždyť má síla je v mé slabosti! Pavel se tedy rozhodl přestat žádat Boha o odstranění tohoto trnu, této těžkosti, a přijal to jako celoživotní břemeno. Dokonce se naučil chlubit těžkostmi, aby oslavil Kristovu sílu, která pracovala v něm.

Podobně to může být s námi. Uprostřed něčeho, co nemůžeme kontrolovat ani změnit, naše největší slabosti se stávají Božími největšími příležitostmi ukázat se jako silným v našem životě. Takový postoj však vyžaduje víru. Dokonce mnohem více víry než přijmout Boží ano. Když totiž čelíme nejsilnějším bouřím života, v skutečnosti nechceme Boha, který je schovaný v naší zadní kapse u kalhot. Nechceme kapesního bůžka. Místo toho chceme svrchovaného a mocného Boha, který je nekonečně větší než jsme my – a kdo nás přesto miluje a poslal svého Syna za nás umřít. Chceme Boha, který dovolí, aby hřích měl své následky, ale který přesto rozumí našim slabostem a bolesti. A díky dostatku jeho milosti, když mu důvěřujeme, on nám dává sílu vydržet navzdory tomu, že jeho odpověď někdy bývá ne.

Když v těžkostech Bohu spíše hrozíme pěstí, míjíme jeho milost a sílu. Ale dokonce i tehdy, když zlomení k němu přijdeme, můžeme jeho milost najít znovu. Někdy totiž slibujeme, že pro Boha něco uděláme, nebo že mu budeme bezvýhradně věřit jen tehdy, když odpoví ano na naše modlitby. Zajímavé je, že když nám dá to, co jsme po něm chtěli, jen málokdy zakoušíme životní změny. Když však Boha žádáme o něco, a jeho odpověď je ne, stále nám nabízí svou sílu, milost a vytrvalost pokračovat dál navzdory těžkostem. Momenty našich nejslabších chvil jsou totiž pro Boha největší příležitostí ukázat svou sílu, pokud mu věříme.

neděle 18. dubna 2010

Dynamický vztah

Vítám vás u druhé části série Mít tak Boha v kapse. V první části jsme si řekli, že i když naše cesta víry často začíná nějakou zvláštní událostí, kdy se modlíme a naše touhy či potřeby se vyplní, víra přesto nestojí a stát nemůže na těchto vyslyšených modlitbách. Všichni si samozřejmě přejeme, aby se naše modlitby splnily, a chceme, aby Bůh zasáhl v náš prospěch v případě problémů, kvůli nahodilosti a nepředvídatelnosti života je však víra opřená o vyslyšené modlitby křehká a nestálá. Je to podmíněná víra, která je ve skutečnosti až příliš často ovlivněna tím, co se děje v našem životě. Když se daří, říkáme si, že je to úžasné, co Bůh dělá; ale když se nedaří, říkáme si: „Kde je Bůh?“ Naše víra tak závisí na naší schopnosti vidět Boha v akci v okamžiku, kdy to potřebujeme. Ve svém důsledku je tato podmíněná víra vyjádřením podvědomé touhy Boha ovládat. 

Chtěli bychom, aby Bůh reagoval na naše potřeby způsobem, jakým chceme my, a v čase, který se nám hodí. Chtěli bychom mít kapesního Boha, kterého vytáhneme z kapsy kdykoliv se nám to hodí, ale zase ho zandáme, kdykoliv se nám to nehodí. Takový Bůh se nám do života neplete moc často (chceme dělat věci, u kterých si někdy Boží přízní moc jistí nejsme), ale zároveň je vždy aktivní v okamžicích potřeb a krizí. Bůh v kapse je krásná odpověď na naše touhy. Funguje tak trochu jako automat na kafe. Do něho hodíme minci a vypadne nám požadovaný nápoj. Bůh v kapse je na tom podobně: hodíme tam modlitbu a vypadne zdraví, požehnání, prosperita, skvělé manželství, hodně přátel, dobrá práce, …přidejte si, cokoliv potřebujete. Jenže jádro víry spočívá v něčem jiném, než je v dobrých zážitcích, vyslyšených modlitbách nebo zázracích. Jádro naší víry je opřeno o osobu Ježíše Krista. Autor listu Židům 4,14 píše, že Ježíš je úžasný velekněz, a proto se držíme pevně svého vyznání. Naše vyznání, není opřeno o zážitky, ale o osobu. Základem naší víry je Ježíš Kristus, který se ukázal před dvěma tisíci lety, žil mezi námi jako jeden z nás, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Minulý týden jsem vás vyzval, aby sis zkusil představit, jaké by to bylo, kdybys podle slov autora Židům (12,2-3): Nespustil oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který toho hodně vytrpěl, abys neochabl a neklesal na duchu.

Dobrá, ale jak to funguje? Dovolte mi, abych vám to vysvětlil příměrem k cestě. Věřím, že vztah s Bohem je cesta, ne jedna událost. Někdy si Kristovi následovníci mylně myslí, že víra je hlavně o destinaci: dosáhnout zaslíbení a dostat se do nebe. Jenže křesťanství je mnohem více cesta než destinace. Vždyť původní název křesťanství nebylo „křesťanství“, ale úplně něco jiného. Původní název církve byl Cesta, jak koneckonců konstatoval apoštol Pavel, že totiž (Skutky 22,3-5) pronásledoval tu Cestu. První křesťané si říkali Cesta, protože vycházeli z Ježíšových slov (Jan 14,6), že On je ta Cesta, Pravda i Život. Zároveň tím vyjadřovali jednu další důležitou věc, totiž, že víra v Boha je proces, ne událost. Co to přesně znamená? Znamená to, že každý z nás je někde na své cestě životem a vědomě nebo nevědomě se vymezuje vůči Bohu. Někteří lidé s Boží existencí bojovali vědomě, jiní chtějí zaplnit prázdnotu, kterou cítí, ale neví, odkud pramení. Obě strany podvědomě uznávají Boha v centru a vymezují se vůči němu.

Dá se říct, že Bůh je v centru a každý člověk je na cestě k němu nebo od něj, ať už vědomě nebo ne. A svým způsobem nezáleží na tom, kde se právě na své cestě nachází. Mnohem více záleží na tom, kam směřuje. Zda k Bohu nebo od něj. My někdy definujeme víru jako událost: „Uvěřil jsem“, ale když se podíváme podrobně, uvidíme, že ve skutečnosti se víra skládá z mnoha malých kroků poznávání, obdivu, pochopení, rozhodnutí a potvrzování. Je to cesta, ne událost. To, že jste dnes tady v církvi, ukazuje na to, že jste se vydali na cestu k Bohu. Někteří jste k němu hodně blízko, jiní jste ho sotva začali objevovat. To je naprosto v pořádku. Ježíš někdy řekl lidem, kteří se na takovou cestu objevování vydali: Nejsi daleko od Božího království. Důležité ovšem je, abys Boha objevoval s očima upřenými na Ježíše, jak jsme o tom mluvili minulý týden i dnes. Protože jádrem víry, zdrojem života, cestou k Bohu, je on sám. Ne naše zážitky, ne zázraky, a dokonce ani ne vyslyšené modlitby. Jádrem víry je historická osoba Krista, a víra je cestou k němu. Ne k nějakému mystickému prožitku, ani k požehnání, které život s Bohem někdy přináší, ale k němu jako osobě, Bohu v těle.

Ovšem, na cestě nás čekají překážky a zkoušky. Jakub, bratr Ježíše, k tomu dokonce píše tohle (Jakub 1,2-4): Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo. Radost ze zkoušek? To se snad Jakub zbláznil, ne? Přežít zkoušku: možná. Ale radovat se z ní? Nepřehání to trochu? Víte, jen zkouška dokáže otestovat jádro naší víry, protože když se nám daří, věřit je jednoduché. Zkouška však působí vytrvalost.  Vytrvalost neznamená smíření s něčím, ale podle slovníku znamená „být stálý, stále stejný, bez ohledu na okolnosti“.

To ovšem není všechno. Na cestě víry za Bohem nás čekají protivníci, nepřátelé víry. Jedním z nich je svět. Aby bylo jasno, co myslím slovem svět. Tohle slovo se v Bibli používá ve více významech. Jedním z nich je obecný svět, kde žijí lidé. Tento svět miloval Bůh natolik, že poslal svého Syna, aby za něj zemřel. Slovo svět se ovšem používá také ve významu systému, jak tento svět funguje. Svět je také vyjádřením vzpoury vůči Bohu, kdy si lidstvo zvolilo žít podle svých vlastních pravidel a názorů, Boha strčilo do kapsy (ve skutečnosti vytvořilo celou plejádu bohů v kapse), a svět se pokazil. Začal žít podle třech základních principů: podle pýchy (já vím všechno nejlépe), podle žádostí očí (já chci všechno pro sebe), a podle žádosti těla (chci mít všechno, po čem mé tělesné smysly touží). Tento svět se stal nepřátelským vůči Bohu a všemu, co s Bohem souvisí. Copak jste si nevšimli, že ve své rodině nebo mezi svými kamarády, jste považování za borce, ať děláte, co děláte, ale v okamžiku, kdy se rozhodnete z jedoucího vlaku světa vyskočit (třeba tím, že se rozhodnete věřit v Boha), najednou jste považování za zvláštní slabomyslné exoty? Tento svět má tedy své svody na naší cestě za Bohem, ale je to právě víra v Ježíše, která tyto svody přemáhá. Apoštol Jan napsal (1. Janova 1,4-5): Všechno, co se narodilo z Boha, přece přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo jiný přemáhá svět než ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?

Ne, není to víra jako taková, která přemáhá svět, ale konkrétně víra v Ježíše jako Syna Božího. Oči upřené na Ježíše. Právě to je základem naší víry. A navíc, tato víra nám pomáhá v dynamickém vztahu k Bohu. Je-li to totiž skutečně tak, že cesta víry je o přibližování se k Bohu, pak je potřeba vědět, že Bůh je sice neměnný, ale není statický. Bůh je dynamický a pohybuje se vstříc těm, kteří se pohybují k němu. Víra je ve své podstatě dynamickou aktivitou: pohybujeme se k Bohu s očima upřenými na Krista, ale Bůh nečeká, až k němu dojdeme, naopak, pohybuje se směrem k nám. Navíc, právě tento pohyb nám pomáhá překonat druhého nepřítele víry, kterým je osoba v Bibli nazvaná ďábel.  Lidstvo upadá do dvou velkých omylů, pokud se týká ďábla. Jeden je, že ho bere příliš vážně (a bojí se ho), a druhý, že v něho vůbec nevěří (a podceňuje ho). Žijeme v době velkého zájmu lidí o různé okultní praktiky, které se (nevědomky) stávají nástrojem ďábla k zotročování lidí. Faktem je, že realita zla v personifikované podobě je předmětem docela seriózních vědeckých studií. Každopádně, není to okrajové téma Bible, o této osobě je v ní zmínka celkem 174x. Odkud se ďábel vzal? Bible nám trochu mlhavě odhaluje, že ďábel je stvořená bytost, že byl před svým pádem cherubem ochráncem (jedním z milionů andělů) a že byl někým, koho bychom dnes nazvali vedoucím uctívání. Kvůli své pýše a touze postavit se nad Boha však byl svržen. Dnes o něm Bible hovoří nejčastěji jako o satanu (toto slovo znamená odpůrce a protivník), nebo ďáblu (toto slovo znamená pomlouvač). Je odsouzený, ale stále ještě aktivní Znovu si poslechneme Jakuba, bratra Ježíše, který říká, jak můžeme na své cestě víry za Bohem obstát, když se proti nám staví ďábel. Jakub píše (Jakub 4,7-8): Poddejte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se Bohu a přiblíží se vám. Všimněte si zejména posloupnosti: poddání se Bohu (on je zdrojem víry), vzepření se ďáblu (který klade překážky), a přiblížení se k Bohu, který se přiblíží k nám.

Posledního velkého nepřítele své cesty víry znáš poměrně hodně dobře. Vidíš ho dokonce každý den. V zrcadle. Ano, jsi to ty sám. Každý z nás je sám sobě největším nepřítelem. Koneckonců, je to naše žádostivost, která nás pokouší. A je to naše pýcha a žádosti, co stahují Boha naším směrem, jako by byl v kapse. Víra není únik z těžkostí nebo bolesti. Víra je zkrátka dennodenní chození s Bohem s postojem „Boží, jsi velký a já ti důvěřuji; má víra se projeví v tomto světě tím, že se poddám tvému nasměrování.“ Taková víra se spojuje s tím, co Bůh dělá po celém světě. Víra je totiž zaměřena směrem ven. Víra se připojuje k většímu záměru, který Bůh má. Přijmeme-li, že svrchovaný, vševědoucí a všemocný Bůh nás miloval natolik, že poslal svého Syna do toho světa zemřít pro naše hříchy, naše logická reakce se mění z „Co můžeš udělat pro mě?“ na „Jak ti mohu sloužit?“ Logická reakce je úplné poddání. A tak tvá opravdovost v následování Krista se neprojeví tím, že dostaneš odpověď na své modlitby a potažmo, že dostaneš od Boha to, co chceš, ale jak moc se poddáš jeho vůli. Vidíme to u Krista samotného. Když byl na této zemi, nechtěl naplňovat své vlastní plány. 

Ježíš získával své nasměrování od nebeského Otce. Proč? Protože měl úžasnou víru. Věděl, kdo Bůh je, a že vykoná svou vůli. Od Ježíše se učíme, že Boží vůle se týká jiných lidí. Na toto je třeba myslet, když čteme verše jako Jan 14,12, kde Ježíš říká, že ti, co ho následují, budou dělat větší skutky než on. Větší věci vyplývají z víry, která se Bohu vzdává, a jsou pro užitek jiných lidí. A když pak Ježíš slibuje, že O cokoli poprosíte v mém jménu, to udělám, aby byl Otec oslaven v Synu (Jan 14,13), tak to není o tom, že si vymyslíme nějaké nápady a budeme chtít, aby se na nich Bůh podílel.  Místo toho se poddáme Bohu a ptáme se jej na to, co chce on dělat v našem životě, v naší práci, v naší škole, v naší rodině, v naší zemi, v naší církvi, v naší budoucnosti. Bůh slibuje, že nás slyší, když se modlíme podle jeho vůle. Opravdu chceš jít na cestě víry s očima upřenými na Ježíše? A jsi ochoten se poddat Bohu a jeho plánům pro tento svět a svůj život?

čtvrtek 15. dubna 2010

Mít tak Boha v kapse

Myslím si, že nikdo z nás se nikdy nemodlil, aniž by doufal, že se jeho modlitba vyplní. Já určitě ne. Vždy, když jsem se modlil, doufal jsem, ba dokonce jsem i věřil, že Bůh na mou modlitbu bude reagovat, a to pozitivně. Patří to k očekávání. A možná znáte okolo sebe lidi, kterým to opravdu skvěle funguje. V pondělí ztratí práci a pomodlí se za to, aby našli novou. V úterý si odpočinou a ve středu dostanou nabídku na ještě lepší práci, než měli. V pátek do ní nastoupí a vše je skvělé. Nebo se někomu rozpadne vztah, pomodlí se, a do měsíce chodí s ještě lepším, hodnějším a pracovitějším mužem. Skvělé! Všichni máme rádi takové vyslyšené modlitby. Ale jak často je zažíváme? Většině z nás se žel zdá, že naše modlitby mají trochu horší průběh. Modlíme se, a modlíme se, a modlíme se. A zdá se, že se toho moc neděje. Někdo nám možná řekl, že musíme mít větší víru, nebo se modlit správným způsobem, nebo na správném místě. Je tomu skutečně tak? Existuje vůbec nějaký vztah příčiny a důsledku mezi tím, co děláme my, a co dělá Bůh? Odpovídá Bůh na modlitby? Víme, že modlitba i víra jsou součástí naší zodpovědnosti, ale nějak nikdy nevidíme, že by to fungovalo tak jednoduše.  

Možná ti bylo řečeno, že když budeš mít dostatek víry, pohneš horou. Není to ale o množství víry. Nikdy to nebylo. Ve skutečnosti objekt naší víry (v koho máme víru) je mnohem důležitější než množství naší víry. Přesto, i mnozí dlouholetí křesťané se někdy diví, proč jejich modlitby nebyly odpovězeny. Někdy jim někdo řekl: Neměl jsi dost víry. Opravdu? Opravdu je Bůh vázaný naší vírou nebo modlitbou? Opravdu to funguje tak, že když řekneš správné slova, ve správném jménu, odvoláš se na správnou knihu, a budeš věřit, že se to stane, že pak jistě dosáhneš naplnění své modlitby?

Není to ale naše mentální zmenšování Boha? V každém jednom z nás je něco, co by si přálo Boha zmenšit do něčeho, co můžeme kontrolovat. Chtěli bychom, aby reagoval na naše potřeby způsobem, jakým chceme my, a v čase, který se nám hodí. Jinými slovy, chtěli bychom mít něco, jako kapesního Boha. Boha, kterého vytáhneme z kapsy kdykoliv se nám to hodí, ale zase ho zandáme, kdykoliv se nám to nehodí. Boha, který se nám do života neplete moc často (chceme dělat věci, u kterých si někdy Boží přízní moc jistí nejsme), ale zároveň je tento Bůh vždy aktivní v okamžicích potřeb a krizí. Bůh v kapse je krásná odpověď na naše touhy. Funguje tak trochu jako automat na kafe. Do něho hodíme minci a vypadne nám požadovaný nápoj. Bůh v kapse je na tom podobně: hodíme tam modlitbu a vypadne zdraví, požehnání, prosperita, skvělé manželství, hodně přátel, dobrá práce, …přidejte si, cokoliv potřebujete.

Jenomže víra není formulka, nebo něco jako kód k trezoru se schovaným pokladem. Není to způsob, jak přinutit Boha udělat to, co chceme my. Víra není složitý mechanismus, který musíme hluboce studovat, abychom ho pochopili. Bible nám říká, že (Židům 11,1) Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. Víra je naděje, která zašla o krok dál. Vírou jsme si jistí tím, v co jsme předtím jen doufali. Boží zaslíbení jsou mostem mezi nadějí a vírou, díky nim můžeme s plnou jistotou Bohu důvěřovat. Jinými slovy, víra je důvěra, že Bůh je přesně tím, kdo říká, že je, a že udělá, co slíbil, že udělá. Příkladem nám může být malomocný v Lukáši 5,12, který říká Ježíši „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit“. Ježíš ho uzdravil, jako by říkal, že to je přesně to, co hledá. Tento muž rozpoznal, kdo Ježíš je, a co je schopný udělat, a pokorně se zeptal, zda je ochoten to udělat.

Víra není síla nebo formulka, skrze kterou manipulujeme Bohem. Víra je jednoduše důvěra, že je tím, za koho se prohlašuje, a dělá to, co slíbil. Boží zaslíbení jsou mostem mezi naším doufáním a vírou. Máme ovšem tendenci odmítat takovou definici víry, protože ta bere autoritu z našich rukou a dává Bohu plnou kontrolu. Jenomže my mnohokrát nechceme Boha, chceme bůžka. Chceme kapesního bůžka, kterého můžeme ovládat. Cílem víry však není získat od Boha to, co chceme my, cílem je žít podle Božího charakteru a zaslíbení. Konečně, víra je důvěra, že Bůh ví, co dělá.

Víra je ve skutečnosti až příliš často ovlivněna tím, co se děje v našem životě. Když se daří, říkáme si, že je to úžasné, co Bůh dělá; ale když se nedaří, říkáme si: „Kde je Bůh?“ Naše víra tak závisí na naší schopnosti vidět Boha v akci v okamžiku, kdy to potřebujeme. Vezmeme-li v úvahu nahodilost života, naše víra může lehce zkolabovat. Vezměme si třeba příklad starověkého Josefa, který byl prodán do otroctví svými bratry, nespravedlivě uvržen do vězení svým pánem, a zapomenut svými osvobozenými spoluvězni; ale přesto nakonec tvrdí, že to bylo všechno v Boží režii.

Náš život vnímáme právě na základě toho, o co jsme svou víru opřeli. Ať už máme jakékoliv pozadí, světonázor nebo životní filozofie, všichni se řídíme nějakým svým věroučným systémem. Vždyť dokonce každé naše rozhodnutí děláme na základě víry, nebo na základě věroučného systému hodnot, ať jsou jakákoliv. (Byli jsme třeba vyučeni, že Bůh by nikdy…, nebo že Bůh by vždycky…) Jenomže pak nastane změna situace, naše chování se také změní, a najednou postupně změníme i svou víru (věroučný systém hodnot). Zdá se tak, že kdykoliv si ze života vyřežeme formulku, podle které Bůh funguje, zkolabuje nám to. Je to paradox. Tak moc bychom si přáli, aby si Bůh přál totéž, co my. To je také důvodem naší spirituality. Snažíme se zjistit, jak život funguje pozorováním všeho okolo nás, a vždy je u nás zapojena víra. Vždy, když doufáme; vždy, když věříme, že něco se děje z nějakého důvodu; vždy, když očekáváme, že se něco stane; projevujeme druh víry. Důležité je ovšem vědět, o co svou víru opíráme, na jakém základě ji stavíme.

Když totiž lidé opouštějí víru, nebo ji ztrácejí, je to kvůli rozhodnutím, týkající se životního stylu nebo nevysvětlitelným událostem. Někdy nás způsob našeho života tlačí ke změně výchozích předpokladů, které máme jako základ své víry. Příkladem může být rozhodnutí počkat se sexuálním životem do manželství, a pak konfrontace s novými přáteli, v jejichž světle bledne naše předchozí hodnoty. Jindy se v životě přihodí věci (nemoc, katastrofa), které nemůžeme vysvětlit a proto zanevřeme na víru a měníme svá očekávání. Říkáme si, kdyby jen Bůh chtěl, určitě by mi pomohl. Ale asi na to není dost silný. Nebo mi nechce pomoct a to ukazuje na to, že není zase tak moc dobrý. Tak jako tak, naše víra je křehká a ztrácíme ji, protože se naše okolnosti mění. A my se cítíme jako jo-jo. Chvilku jsme nahoře a chvilku dole. Naše víra je ovlivněná tím, zda vidíme Boha jednat či nikoliv. Tyto scénáře ukazují na to, že taková víra je podmíněnou vírou – je tvořena našimi zkušenostmi a tím, co okolo sebe vidíme. Alespoň do nějaké míry je víra nás všech podmíněná – tvořená a přizpůsobená našimi osobními zkušenostmi. 

Podmíněná víra je ovšem velmi křehká, protože v životě zakoušíme nahodilost a nekonzistentnost. Někdy něco uděláme, a funguje to, a jindy se ve stejné situaci neděje vůbec nic. Navíc, své zážitky neumíme pořádně ani vysvětlit, máme totiž omezený rámec chápání důsledků těchto událostí a rámce, ve kterém se dějí. Kromě toho nevíme, čeho Bůh chce v našich životech dosáhnout. Je pravda, že Bůh si speciální události používá, aby naší víru nastartoval. Takové zvláštní okamžiky ale nefungují dobře pro tvorbu základny naší víry. Podmíněná víra nás totiž nakonec zklame. V jistém bodě naší cesty se pro nás stane nepohodlnou a my se ji rozhodneme změnit tváří v tvář pokušení nebo potěšení. Nicméně, je třeba vědět, že zkušenost, ať je sebelepší a sebevětší, není základem křesťanství.

Autor listu Židům 4,14 píše: Když máme tak úžasného velekněze - Božího Syna Ježíše, který vešel až do nebe - držme se pevně svého vyznání. Ježíše nazývá naším knězem. Kněz byl chápán vždy někdo, kdo zastupoval lidi před Bohem a Boha před lidmi. U nás v církvi kněze nemáme, protože věříme, že Ježíš je oním posledním knězem, který nás zastupuje před Bohem. Totiž, naše vyznání, kterého se tak pevně držíme, není opřeno o zážitky, ale o osobu. Základem naší víry není naše zkušenost s vyslyšenou modlitbou nebo se zázrakem nebo s nadpřirozeným pocitem. Základem naší víry je osoba Ježíše Krista, který se ukázal před dvěma tisíci lety, žil mezi námi jako jeden z nás, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Právě to si dnes připomínáme o Velikonoční neděli. Právě díky tomu je křesťanství jiné než kterékoliv běžné náboženství. Náboženství se v podstatě týká snahy najít cestu k Bohu, najít správnou spirituální cestu k osvícení. Základem naší víry ovšem nejsou naše zkušenosti ani naše schopnost pochopit Boha. Je to osoba Ježíše Krista, našeho Pána a Spasitele.

Křesťanství není založeno na našich zkušenostech, ale na historickém faktu života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. On je důvodem a smyslem víry. Díky tomu můžeme každý den plně položit svou víru v Boha na něčem, co se stalo v historii. Naše víra nespočívá na tom, co se děje v našich životech právě teď. A je jasné, že mnozí z nás prožívají velké těžkosti se svým zdravím; možná ti dokonce umřel někdo blízký; někteří z nás mají různé finanční tlaky; jiní ztratili práci nebo mají potíže v té stávající. Některým se nedaří ve škole, jiní nemohou najít životního partnera. Každý z nás čelí různým tlakům, a příští týden si ukážeme trochu více, jak jednat v takové situaci, kdy potřebujeme pomoct. Nicméně, co tedy máme dělat, když nás tyto okolností tak dusí? Autor knihy Židům píše (12,2-3): Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Uvědomte si, jaké nepřátelství hříšníků vůči sobě vydržel, abyste neochabli a neklesali na duchu. Jinde to přeložili jako upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry. Co by pro tebe v praxi znamenalo upřít své oči na Ježíše místo na své okolnosti? Ať jsou tvé těžkosti jakkoliv velké, jak moc by se změnila tvá víra, kdybys své oči pozvedl z nich a upřel je na autora své víry? Tvá víra totiž nezávisí na zkušenostech, ale na osobě – na Kristu Ježíši.

sobota 10. dubna 2010

Book review: Everyone Communicates, Few Connect by John C. Maxwell



















Another Maxwell classic in his signature style got even fresher with the brilliant idea to include early readers into a process of collaborative writing of the book. For months Maxwell put the chapters of the yet-unfinished book to his blog and opened them for blogger discussion, additions, comments and ideas. Many of them got into book and many people graced their picture to the book cover in inside pages (my photo included :-) All of this is pretty clever way of getting the word about book out, but also to demonstrate the power of connections in communication, which happens to be the subject of the book.

Maxwell is the connector, no doubt about it. A few weeks ago I have been sitting at a lecture he gave for about 80 leaders of his EQUIP organization and as I was sitting there, I realized that this man is true connector. I have read so many books from him and heard him speak on CDs, tapes, and so on; however, he is still very sharp in the way how he just not communicates but connect. He would really go around the room prior his speaking and personally connect with all who he does not know; he would create a great content and deliver it with strength and enthusiasm. So, he is really great about it and if you happen to be somewhere with him personally, you can agree on this.

The book tells how he does it and what exactly he does to connect. Many of his ideas are common knowledge, but Maxwell is fantastic in the way how to present the ideas. And he is much disciplined in the way how he uses his connection strategy. As such, the book is a practical wisdom from an expert on people connection and connective communication. Five of five from me. Definitely. Mr. Maxwell, I am ready for a next book! 

Disclosure of Material Connection: I received this book free from Thomas Nelson Publishers as part of their BookSneeze.com book review bloggers program. I was not required to write a positive review. The opinions I have expressed are my own. I am disclosing this in accordance with the Federal Trade Commission’s 16 CFR, Part 255: “Guides Concerning the Use of Endorsements and Testimonials in Advertising.”

Vzkříšení z mrtvých. Část 3/3

V minulé část jsme se podívali na několik biblických důvodů pro víru v Kristovo vzkříšení. Chápu ovšem, že pro mnoho lidí jsou biblické důkazy nepostačující, protože v Bibli jako takovou nevěří, případně si dokonce někteří myslí, že ji křesťané upravili zpětně později. Podívejme se tedy stručně na některé podpůrné důkazy, svědčící o vzkříšení. Ty jsou důležité, protože pokud chceme křesťanství vyvrátit tím, že vyvrátíme vzkříšení, musíme přinést lepší vysvětlení na důkazy, které si předložíme, než je vzkříšení. Pojďme do toho:

1.       Změna u učedníků Krista. Změnu nelze nevidět. Petr zapře Ježíše před bezvýznamnou služkou u nočního táborového ohně, aby o pár dní později riskoval svůj život kázáním před tisíci lidmi, které přímo obvinil ze zabití Mesiáše? Co se stalo? Navíc, tito učedníci zůstali nepohnutí ve své víře v Krista, a to v celém svém životě, a přestože za to mnozí zaplatili mučením a smrtí. Nikdo přece neumírá za vědomou lež. Tito učedníci také byli lidem známí, a byli to zbožní Židé, kteří neměli důvod lhát a vymýšlet si. Navíc, co se týká sofistikovaného vymýšlení, byli to lidé prostí a neučení, přesto tvrdili, že nemohou mlčet o tom, co viděli, slyšeli, a čeho se jejich ruce dotýkali.

2.       Změna uctívání. To je důležitější, než se na první pohled zdá. První tisíce následovníků Krista byli Židé, kteří moc dbali na dodržování zákona a všech přikázání. Najednou se ale rozhodli porušit sabat, a začali slavit Krista v neděli, která byla od začátku označována za Pánův den. Neděle totiž byla dnem vzkříšení. Navíc se změnil objekt uctívání, církev začala slavit Ježíše jako Boha, což potvrzují historické záznamy jak Židů, tak pohanů (Římanů), kteří to svorně považovali za herezi a úlet. Církev kromě toho začala vysluhovat Večeři Páně a křest v Ježíšově jménu.

3.       Problém žen. V dobách Ježíše byly ženy považovány za méně hodnověrní svědkové, je tedy zvláštní, že autoři evangelii popisují ženy, které objevily prázdný hrob a jako první se setkaly se vzkříšeným Kristem. Pokud si příběh vymysleli, tohle je zbytečná komplikace.

4.       Žádné svaté poutní místo. V judaismu bylo normální, že když zemřel svatý muž, prorok, jeho hrob byl proměněn ve svatyni, kde si lidé připomínali, jak si jej Bůh použil. To je koneckonců běžné ve všech světových náboženstvích postavených na konkrétním zakladateli. Judaismus se odkazuje k hrobu Abraháma, který zemřel před 4 tisíci lety, Buddhův hrob můžete navštívit i dnes, stejně jako Mohamedův, který zemřel 8.6.632. Křesťanství jako jediné nemá místo, kde by byly oslavovány ostatky zakladatele. Mimochodem, v době Ježíše to bylo alespoň 50 hrobů v Palestině, které byly takto oslavovány. Kristovi následovníci žádné poutní místo nezaložili, a nikam květiny klást nenosili.

5.       Obří nárůst církve. V naší zemi nám to nepřijde, ale několik miliard lidí se v historii přihlásilo k víře ve vzkříšeného Krista. To není málo a není to ani mimochodem, když uvážíme, že ke křesťanství se lidé hlásí vědomě, ne narozením v určitém náboženském systému, jako je to třeba u hinduismu nebo islámu. Navíc má křesťanství příznivce ve všech kulturách. Není moc podobných (vlastně žádné) hnutí, které by něco podobného dokázaly.

Samozřejmě, lidé vědí již dva tisíce let, že když vyvrátí vzkříšení, pak vyvrátí celou víru v Krista. Mnozí se o to pokoušeli, a stále pokoušejí, ale víra v Krista tady zůstává. Proč? Každopádně, podívejme se na nejčastější vysvětlení kritiků:

·         Ježíš nezemřel, jen upadl do kómatu. Tak tomu například věří muslimové. Zdá se, že to dává smysl. Jenže, představa, že Ježíš přežil bičování, bití, ukřižování, bodnutí do srdce, zamotání do látky, tři dny v hrobě bez tekutin, jídla a ošetření, pak ještě navíc odvalil sám kámen, přemohl vojáky a odešel po svých, taková představa vyžaduje více víry ve schopnosti Ježíše než věřit ve vzkříšení.

·         Ježíš měl dvojče nebo dvojníka, který zemřel místo něho. To je jak z filmu, ale problém je, že nikdo si nikoho takového nevybavoval za Ježíšova života, a navíc byla Ježíšova matka u smrti Ježíše (máma se těžko klame).

·         Ježíšovo tělo bylo ukradeno. To je oficiální židovská verze. Vojáci prý usnuli, a učedníci tělo ukradli. Jenomže si to zkuste představit. Přestože je to bude stát život, všichni vojáci najednou usnou, a nikdo z nich se neprobudí, když je těžký kámen odvalován a Ježíš vynášen ven. Navíc, jak vyřešíme ty stovky lidí, co tvrdí, že se s Ježíšem setkali?

·         Halucinace. Jasně, vzkříšení se nestalo, tělo bylo ukradeno, ale v „duchu“ jsme prožili vzkříšení a setkali jsme se tak s Kristem. Zní to hezky, ale… Halucinace je privátní ne veřejná záležitost, přesto se Ježíš zjevil pěti stům lidí na různých místech a v různý čas? Někteří lidé jsou náchylnější na halucinace, ale takový výběr od choleriků, přes sangviniky až po flegmatiky, by jeden dával dohromady dlouho. Navíc se halucinace děly 40 dní, ale pak jakoby z ničeho přestaly. Jen na okraj, halucinace jsou projekcí představy, ale když Židé nevěřili ve vzkříšení, kde k tomu Ježíšovi učedníci přišli?

Vzkříšení je těžké vyvrátit, pokud se díváme na fakta a důkazy. Stále znovu však je pod útokem kritiků. Pro nás, kteří jsme ale věřící v Krista, je vzkříšení velmi významnou událostí, protože vzkříšením se Ježíš přihlásil k naplnění Davidovy linie království (Římanům 1,3-4): Toto evangelium je o jeho Synu - který tělem pocházel z Davidova semene, Duchem svatým však byl Boží Syn, jak se mocně ukázalo jeho vzkříšením z mrtvých - o našem Pánu Ježíši Kristu.

Bible říká, že jsme s Kristem spojeni skrze jeho zmrtvýchvstání, spolu s ním jsme duchovně pozvednutí a dokonce zakoušíme moc stejného Ducha, který Ježíše vzkřísil z mrtvých (1. Korintským 6,14): Tentýž Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás. Navíc, a to je pro nás skutečně důležité, je to Ježíšovo vzkříšení, které nám zajišťuje odpuštění hříchů a sílu k novému životu, naději a smysl života (1. Korintským 15,51-58): Prozradím vám teď tajemství: Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni - naráz, v okamžiku, za zvuku polnice ohlašující konec. Až zatroubí, mrtví budou vzkříšeni k nesmrtelnosti a my budeme proměněni. Toto pomíjivé musí obléci nepomíjivost, toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. A až toto pomíjivé oblékne nepomíjivost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se naplní, co je psáno: "Smrt je pohlcena, přišlo vítězství!" "Kde je teď, smrti, to tvé vítězství? Kde je teď, peklo, ta tvá zbraň?" Onou zbraní smrti je hřích a silou hříchu je Zákon. Ale díky Bohu, který nám dává vítězství v našem Pánu Ježíši Kristu! Proto, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, rozrůstejte se v Pánově díle a vězte, že vaše práce pro Pána není zbytečná.

Tvůj život není marný, protože Kristovo vzkříšení mu dalo sílu a smysl. Právě proto na vzkříšení vše stojí a padá.

(Toto je třetí část z třídílného materiálu Moc vzkříšení, který jsem přednášel na setkání Elementu nazvaném Horizont. Ten se odehrává vždy první středu v měsíci. V přípravě jsem využil poznámky Marka Driscolla z knihy Doctrines.)

pátek 9. dubna 2010

Vzkříšení z mrtvých. Část 2/3

Zpráva o Kristově vzkříšení se tak naprosto vymykala všemu, čemu věřily a dodnes věří světová náboženství, že to pro ně plodilo opovržení. Křesťanství se totiž narodilo do světa, ve kterém mimo judaismus nikdo nevěřil ve vzkříšení. Nikdo ve vzkříšení nevěřil, nikdo ho neočekával a nikdo ho nezažil. V pohanské mysli se vzkříšení stát nemohlo, v židovské byla naděje, že se jednou stane, ale křesťané prohlašovali, že se již stalo Ježíši Kristu, a stane se také jim v budoucnu. To byla radikální věta, o to víc podepřená tvrzením, že pokud Kristus z mrtvých nevstal, křesťanství je prázdné a falešné. Apoštol Pavel  napsal (1. Korintským 15,17 a 19):  A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná - ještě jste ve svých hříších… Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, víra je marná, zbytečná a hloupá. Neexistuje odpuštění hříchů, neexistuje radost ze vztahu s Bohem, neexistuje ani Bůh. Je to všechno jen učení dalšího mrtvého muže, filozofa, který ale smrt nepřemohl, a proto nemůže být dárcem života ani pro nás. A žít podle jeho slov jen v tomto životě (naděje pro tento svět)? Jsme nejubožejší ze všech lidí. Silné to výroky, ale strašně důležité. V této druhé částí se podívám na několik biblických důvodů, proč věříme ve vzkříšení tak, jak ho Bible popisuje.

1.       Ježíšovo vzkříšení bylo dopředu předpověděno v proroctvích. 700 let před Kristem ho prorokoval Izajáš.

2.       Ježíš sám své vzkříšen předpověděl. A to při mnohých příležitostech, určil, že se tak stane třetího dne.

3.       Ježíš opravdu zemřel. Než Ježíš zemřel na kříži, prožil bezesnou noc bití, soudů a posměšků, byl bičován a byl přinucen si nést svůj kříž. Představa, že by to vše přežil, je neuvěřitelná. Jeho smrt byla potvrzena profesionálním popravčím, z boku se mu po probodnutí vyřinul krev a voda, což bylo potvrzením smrti. Byl omotán do plátna a položen do hrobu za veliký kámen střežený profesionálními vojáky. V hrobě ležel tři dny bez vody, léků, jídla. Představa, že jen upadl do bezvědomí, všechno to přežil a dostal se z toho, je velmi fantastická, a zázračná sama o sobě.

4.       Ježíš byl pohřben ve snadno dohledatelném hrobě. Ježíš neměl vlastní hrob a není známo, že by měl peníze na speciální hrob. „Náhodou“ mu byl hrob dán bohatým Josefem z Aritmeje. Díky tomu ale všichni mohli jeho hrob najít, nebyla to nějaká tajná jáma v lese, kde se každý ztratí, a kde si každý může tvrdit, co chce.

5.       Tři dny po své smrti se Ježíš zjevil fyzicky, ne duchovně. Jeho učedníci s ním jedli, dotýkali se ho, později tvrdili, že se jejich ruce dotýkali vzkříšeného Pána. Sami si to nevymysleli, měli víru tak akorát na to duchovní zjevení. Lukáš 24,36-43 vypráví: Zatímco o tom mluvili, stanul uprostřed nich Ježíš. "Pokoj vám," řekl. Oni si ale v hrozném úleku mysleli, že vidí ducha. Řekl jim tedy: "Proč jste tak vylekaní? Proč jste na pochybách? Podívejte se na mé ruce a nohy - jsem to já! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti; jak vidíte, já je mám!" Po těch slovech jim ukázal ruce i nohy. Když stále nemohli samou radostí uvěřit a jen se divili, zeptal se jich: "Máte tu něco k jídlu?" Podali mu tedy kus pečené ryby, on si ji vzal a pojedl před nimi.

6.       Ježíš vypadal stejně. Jeho učedníci jej poznali, Marie z Magdaly poznala jeho hlas. Jeho ruce byly zjizvené. Zároveň na něm bylo něco zvláštního (Pavel to později nazývá duchovním tělem), co budilo úžas a tajemství. Jeho tělo mělo některé nadpřirozené schopnosti.

7.       Popis Kristova vzkříšení byl zaznamenán krátce poté, co se stal. Například Marek ani nepíše jméno velekněze, protože ho v té době všichni znali. Kaifáš byl knězem do roku 37, což ukazuje, že toto evangelium bylo napsáno za života očitých svědků, kteří stále tvrdili, že ho viděli (celkem 500 lidí na různých místech a v různém čase).

8.       Od počátku církev slavila Ježíšovo vzkříšení. Pavel píše (1. Korintským 15,3-4): Předal jsem vám to hlavní, co jsem sám přijal: Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetí den byl vzkříšen podle Písem. Je všeobecně akceptováno, že této výrok pocházel z raného křesťanského kréda, které cirkulovalo mezi lety 30-36, tedy prakticky okamžitě po Ježíšově vzkříšení.

9.       Ježíšovo vzkříšení přesvědčilo jeho vlastní rodinu, aby jej uctívala. Upřímně? Přesvědčit vlastní rodinu o někom jiném je téměř nemožné, ale přesvědčit je o to, že vy jste Boží Syn? Nemožné! Přesto se Marie, Ježíšova matka, stala členkou církve, která Ježíše uctívala jako Božího Syna, stejně jako Jakub, bratr Ježíše, který v něj za jeho života nevěřil. Ten se dokonce stal později vůdcem církve v Jeruzalémě. Další bratr Juda napsal podobně jako Jakub svou epištolu, která je v NZ.

10.    Ježíšovo vzkříšení potvrdili i hořcí nepřátelé. Jako byl třeba Pavel, který křesťanskou herezi pronásledoval až do chvíle, než se sám s Kristem setkal. Je nepředstavitelné, že by Pavel uctíval Ježíše jako Boha, pokud by se s ním opravdu nesetkal, když vezmeme v úvahu jeho vzdělání, víru a úsilí vyhladit herezi, před setkáním s Ježíšem.

(Toto je první část z třídílného materiálu Moc vzkříšení, který jsem přednášel na setkání Elementu nazvaném Horizont. Ten se odehrává vždy první středu v měsíci. V přípravě jsem využil poznámky Marka Driscolla z knihy Doctrines.)

čtvrtek 8. dubna 2010

Vzkříšení z mrtvých? Část 1/3

Během misijní cesty apoštola Pavla dorazil tento do města Atén, které byly centrem pohanství a řeckého náboženství. Pavel byl až překvapen, když se Aténami procházel, kolik oltářů a symbolů, a soch a míst pro uctívání různým bohům tam našel. Když se procházel po městě, našel také oltář s nápisem „neznámému Bohu“, protože Atéňané si chtěli být jistí, že nezapomněli uctít dokonce ani boha, o kterém nic neví. Každopádně, tento oltář přinesl Pavlovi příležitost jim říct něco o Kristu. Protože se proslechlo, že je nějaký nový filozof s novým náboženstvím (a Atéňané byli opravdu zvědaví po novotách), požádali jej, aby přišel na Areopag a řekl jim, co vlastně za novinky přináší.

Pavel začal svou řeč velmi zajímavě (Skutky 17,22-23). Athéňané, vidím, že jste v každém ohledu velmi nábožní lidé. Když jsem se tu procházel a pozoroval vaše náboženství, našel jsem také oltář, na němž je napsáno: NEZNÁMÉMU BOHU. Nuže, koho ctíte, aniž ho znáte, toho vám zvěstuji. Pak začal vyprávět o Bohu Stvořiteli, o tom, jak si po generace snažil k sobě přitáhnout lidi pomocí vodítek, které jim dal v přírodě a filozofii; dokonce jim řekl, že přehlédl časy nevědomosti a poslal muže, který bude spravedlivě soudit svět. Až do té chvíle je to velmi zajímalo. Ale pak Pavel prohlásil jednu konkrétní větu, která to vše zruinovala, a přesto na této větě stojí a padá celá víra křesťanství (31-32). Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých." A jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli: "Poslechneme si to od tebe někdy jindy."

Jak to, že Atéňané reagovali takto posměšně? Vždyť je přece zajímaly nové věroučné principy. Jenže, učení o vzkříšení se tak naprosto vymykalo všemu, čemu věřily a dodnes věří světová náboženství, že je to pro ně výsměšné učení, které plodí opovržení. Křesťanství se totiž narodilo do světa, ve kterém mimo judaismus nikdo nevěřil ve vzkříšení. Nikdo ve vzkříšení nevěřil, nikdo ho neočekával a nikdo ho nezažil. V pohanské mysli se vzkříšení stát nemohlo, v židovské byla naděje, že se jednou stane, ale křesťané prohlašovali, že se již stalo Ježíši Kristu, a stane se také jim v budoucnu. To byla radikální věta, o to víc podepřená tvrzením, že pokud Kristus z mrtvých nevstal, křesťanství je prázdné a falešné. Pavel sám později napsal (1. Korintským 15,17 a 19):  A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná - ještě jste ve svých hříších… Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, víra je marná, zbytečná a hloupá. Neexistuje odpuštění hříchů, neexistuje radost ze vztahu s Bohem, neexistuje ani Bůh. Je to všechno jen učení dalšího mrtvého muže, filozofa, který ale smrt nepřemohl, a proto nemůže být dárcem života ani pro nás. A žít podle jeho slov jen v tomto životě (naděje pro tento svět)? Jsme nejubožejší ze všech lidí. Silné to výroky, ale strašně důležité. Proto se dnes podíváme na to, co je to vzkříšení a jak se událo.

Podívejme se na to hezky od počátku, co je a není vzkříšení. 

·         Vzkříšení z mrtvých ve smyslu, jak o něm mluvíme o Kristu a později u lidí, není oživení. Oživení je, když vstane z mrtvých někdo, kdo zemřel, ale pak znovu umře. Příkladem by mohl být třeba Lazar, kterého Ježíš povolal k životu, ale Lazar znovu zemřel (dokonce ho chtěli zabít Ježíšovi nepřátele, protože se jim nelíbil Lazarův příběh).

·         Vzkříšení není druhá šance ke spasení po smrti, jak nás mylně učí reinkarnace a očistec. Reinkarnace, východní učení, tvrdí, že duše putuje z těla do těla, aby našla své vykoupení ve splynutí s božstvím. Očistec je katolické učení, které tvrdí, že po smrti bude někdo očišťován, aby mohl vejít do nebe, i když se tam nedostal rovnou. Bible obě učení odmítá, když tvrdí (Židům 9,27): Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud.

·         Vzkříšení také není pobídka k univerzalismu, který tvrdí, že na konci se stejně všichni dostanou do nebe, ať už věřili v cokoliv, a že peklo je jen křesťanský výmysl. Už ve Starém Zákoně píše Daniel (12,2), že tehdy se probudí mnozí, kdo v prachu země spí. Jedni k věčnému životu, jiní k hanbě, pro věčnou výstrahu.

·         Vzkříšení neoznačuje ani život po smrti. Když zemřeme, náš vnitřní člověk (duch a duše) se oddělí od našeho těla, a duše věřících půjde k Bohu, kde bude čekat na vzkříšení svého těla a život ve věčnosti (proto Pavel říká, že by si přál být již teď s Kristem), a duše nevěřících půjde na místo, kterému lidově říkáme peklo (spíše to ale znamená vězení nebo podsvětí), kde bude čekat na vzkříšení těla, soud, a odsouzení k věčnému trestu života bez Boha v ohnivém jezeře, které bylo původně vytvořeno pro ďábla a jeho anděly.

Co je tedy vzkříšení? Definice vzkříšení z mrtvých je nový život po periodě smrti. Pohanská náboženství nic takového neznaly, pro ně smrt byla jednosměrka. Samozřejmě, všechna hlavní náboženství věří v život po smrti, a mnohé mají propracovaný způsob a popis takového života, ale představa, že člověk povstane znovu ve svém těle, je zkrátka pro tyto náboženství neznámá. (kromě židovství, které ale očekává jen jedno vzkříšení na konci věků. Představa vzkříšení jednotlivce, Ježíše, je pro ně naprosto neznámá).

Možná vás to překvapuje, protože jste slyšeli, že některá náboženství mají oslavu vzkříšení z mrtvých. Třeba vzkříšení boha Adonise, nebo perského boha Mithra (zoroastrismus), jenomže se zdá, že se tyto kulty inspirovaly u křesťanství, přestože jejich kult byl na světě dříve než křesťanství. Pravděpodobně se cítili ohroženi obrovským rozmachem víry v Krista, a proto přidali do svého konceptu vzkříšení. Ani jeden kult totiž neslavil vzkříšení před příchodem křesťanství, ale až po něm. Nejstarší dochovaný popis vzkříšení Adonise je z druhého až čtvrtého století, u Mithra až v roce 160, tedy dlouho po příchodu křesťanství se základním prvkem víry: vzkříšení Krista. A v době, kdy křesťanství přišlo na tento svět, u vzkříšení z mrtvých šlo o naprostý unikát.

(Toto je první část z třídílného materiálu Moc vzkříšení, který jsem přednášel na setkání Elementu nazvaném Horizont. Ten se odehrává vždy první středu v měsíci. V přípravě jsem využil poznámky Marka Driscolla z knihy Doctrines.)