Evangelium podle Elementu | Naděje

Došli jsme na úplný závěr seriálu CORE, kde jsme prozkoumávali evangelium podle Elementu. Doufám, že vás série bavila aspoň jako mě, a pokud si budete chtít všechny díly poslechnout, najdete je na internetu na podcastech Elementu. Pokusili jsme se shrnout celou „dobrou zprávu podle Elementu“ do pouhých pěti slov, kterými byly LÁSKA, protože Bůh je láska a má tě opravdu rád. Na světě ovšem jen lásku necítíme, naopak. Druhým slovem tedy bylo ZLO, a zamýšleli jsme se, jak může dobro a zlo koexistovat vedle sebe. S touto koexistenci se nechceme smířit, a Bůh také ne, proto také vymyslel ŘEŠENÍ. Tím nebylo náboženství a pravidla, ale byl jím dar Ježíše. Náboženství chce, abys něco dodržoval. Ježíš chce, abys mu důvěřoval. Kvůli lásce nám Bůh dává volbu pozvání přijmout nebo odmítnout. Čtvrté slovo byla VOLBA. Bůh vždy dává možnost vybrat si mezi životem a smrtí, a proto když si zvolíme důvěru a přijmeme jeho dar, stáváme se Božími dětmi. Minulý týden jsem skončil tím, že když se staneme Božími dětmi, do našeho srdce přijde extrémně důležitá hodnota, kterou svět nezná, protože nepochází ze světa. Co je to za hodnotu? Je to NADĚJE. Naděje je jedno z mých nejoblíbenějších slov vůbec a je zajímavý fenomén.

Ve Starém Zákoně je mnoho veršů v knize Job a v Žalmech, kde se mluví o naději. Většinou je to poezie utrpení psaná v životních bouřkách. Naděje totiž dává smysl budoucnosti. Bez naděje není žádná budoucnost. Někdy se cítíme jako lidé, kteří jsou ve vleku okolí: máme naprogramované geny a dispozice, abychom byli takoví, jací jsme. Říkáme, že se už nezměníme. Zůstáváme v bezpečném prostředí známého. Jistě, člověk má mnohé naprogramováno, ale má i něco navíc. Je schopen klást si cíle. Máme-li cíl, pak se těšíme, doufáme a očekáváme jeho splnění. Tuto naději chováme v srdci. Žijeme-li, žijeme nadějí. Přestaneme-li mít naději, začneme se propadat do zoufalství. Kde ale najdeme naději? Norský profesor sociologické antropologie Thomas Hylland Eriksen v knize Syndrom velkého vlka přesvědčuje čtenáře, že statistiky kvality života dokazují, že nebudeme šťastnější jen když se máme lépe. Nejdůležitějším faktorem štěstí je přítomnost naděje. Poslechněte si, co píše: 

Co nám tedy vlastně chybí? Pro začátek vám nabídku krátkou odpověď: Chybí nám naděje. (...) Naděje je silnější, ovšem nenápadnější emoce než očekávání. Očekávání, případně těšení, je obvykle spojeno s něčím běžným, co pravděpodobně nastane. Doufat znamená věřit něčemu, co stojí mimo nás, obvykle je to něco, co je větší než my a čemu jsme se rozhodli důvěřovat. Naději a vírou část ze sebe odevzdáváme něčemu většímu, než jsme my sami, a přijímáme nejistotu. Dnešní společnost neposkytuje příliš prostoru pro naději. Je sekularizovaná: náboženství a posmrtný život hraje jen periferní roli. (...) Náboženství poskytuje odpověď na otázku odkud přicházíme, kdo jsme, jak funguje svět, jaký je smysl života, co je správné a špatné a v neposlední řadě také co se děje po smrti. Nad našimi nicotnými životy v nekonečném kosmu a v nekonečné evoluční historii rozprostírá náboženství modré nebe. Kromě jiného nabízí též naději.

Naděje není z tohoto světa, a rozprostírá nad námi modré nebe smyslu a budoucnosti. Apoštol Pavel napsal v 1. Korintským 13:12-13: Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě. Do té doby nám zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska. Jednoho dne už uvidíme věčného Boha tváří v tvář, tehdy naše budoucnost bude zajištěna, naše víra naplněná a naše utrpení skončeno. Ale než se tak stane, hovoří tady o třech hodnotách křesťanského poselství: o lásce, víře a naději. O lásce i víře (důvěře) jsme v této sérii již mluvili. Naděje je ale také nezbytná. Je to vnitřní hodnota, která nám dává sílu jít kupředu navzdory bouřkám, selhání, hříchům, pádům, utrpení a umírání. Je v ní síla překonat překážky, protože se upínáme na cíl, a to dává našemu současnému boji smysl. Pavel se k této trojce později vrací v 1. Tesalonickým 1:3: Vzpomínáme před naším Bohem a Otcem na vaše skutky víry, práci lásky a vytrvalost naděje v našem Pánu Ježíši Kristu. V této pasáži k naši největší trojce přidává kontext: Spojení skutky víry zní jako protimluv, ale je naprosto konzistentní s učením autorů Nového Zákona, že pravá víra se vždy projeví v našich skutcích, v našem chování a v naší zodpovědnosti. Práce lásky jasně ukazuje, že láska je sloveso. Nejde opravdově milovat bez oběti, bez vydání se, bez těžké práce. A pak tady máme na první pohled útrpné spojení vytrvalost naděje. Na první pohled to zní, že mám zatnou zuby a nějak tu bouři přečkat. Ale to je omyl.

Není to pasivní přečkání bouře. Je to aktivní vydání se směrem do bouřky s odvahou, protože naděje nespočívá v nás, ale v Bohu, který nám naději dává jako pevný bod, jak krásně popisuje autor knihy Židům 6:18-20: Našli (jsme) útočiště v nabídnuté naději. Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou, pevnou a sahající až dovnitř za oponu, kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš. Přečtěte si pozorně a velmi pomalu ještě jednou celou tuto pasáž. V naději od Boha jsme našli útočiště. To je slovo, které dnes moc nepoužíváme, znamená „bezpečné místo“. V naději od Boha je bezpečí. Tato naděje je kotvou naši duše, takže vlnobití nás nezničí, protože naděje nám dává jistotu v Bohu budoucnosti. Bohu, který nám rozumí. Bohu, který zná všechny možnosti, kudy se naše budoucnost může ubírat. Tato jistota nespočívá v tom, že bychom se ukryli, ale je závislá na odvážném kroku za oponu, kam vstoupil Ježíš.

To chce trochu vysvětlení, protože kniha Židům je psána Židům, jak její název ostatně upozorňuje, a těm to bylo, na rozdíl od nás, jasné, co autor myslí. Když Izrael vstoupil do zaslíbené země, jejich uctívání Boha bylo soustředěno na schránu smlouvy, kde věřili, spočívá Boží přítomnost. Již v knize Deuteronomium měli za cíl popsané vybudování svatyně, kde budou Boha uctívat. Když nakonec chrám za krále Šalamouna postavili, nejsvětějším místem byla velesvatyně, kam umístili schránu smlouvy, a která byla oddělená od zbytku chrámu velkou oponou. To bylo místo, kde se podle jejich víry střetávalo nebe se zemí. Protože to bylo svaté místo, kdyby tam vstoupil kdokoliv nečistý, byl by zabit. Sám velekněz mohl vstoupit jen jednou ročně (na den smíření), a i tak měl na oblečení různé zvonky, aby lidé zvenčí slyšeli, zda se stále pohybuje. Ježíš však svou obětí za nás tuto oponu zrušil. Příběhy evangelií popisují, že tato opona byla při jeho smrti odshora dolů roztržena (symbolika je jasná: Bůh přijímá Ježíšovu oběť, nikdo oponu netrhá zdola, není to lidský čin). Díky tomu naše naděje pro tento život nespočívá v náboženských rituálech.

Naše naděje nespočívá v našich skutcích, ale ve skutcích Boha, který naději doslova zaťal za oponu na místo, kde přebývá on sám a přiblížil se k nám. Autor Židům to pak shrnuje slovy (Židům 7:19): (Zákon přece nikoho k dokonalosti nepřivedl) a zároveň se zavádí něco lepšího: naděje, která nás přibližuje k Bohu. Náboženství se všemi pravidly k dokonalosti nikdy nikoho nepřivedlo. Myslím si, že k tomu nepotřebujete přesvědčovat. Ježíš udělal něco mnohem lepšího: zavedl naději, která nás přibližuje k Bohu! Tohle potřebujeme. Když procházíme v bouři života těžkostmi, potřebujeme vědět, že naděje, ta kotva naší duše, nás přibližuje Bohu. Ne proto, co jsme udělali, ale pro to, co udělal Ježíš. Nemusíš se modlit za to, aby byl Bůh s tebou, on slíbil a znovu a znovu slibuje, že bude s tebou, ať se kolem tebe děje cokoliv. Bezpečným místem je jeho přítomnost. Nemusíš předstírat, že jsi v pohodě! Je až překvapující, jak moc je Bible otevřená v popisu frustrace lidí uprostřed utrpení. Nechce se po nich, aby zaťali pěsti a vydrželi osud, nechce se po nich pasivní přijetí trestu nebo utápění se v beznaději. Chce se po nás upřímnost k Bohu. Věřím, že mluvíš-li pravdu, jsi Bohu blízko a Bohu se to líbí. Zdá se, že Bůh nám nevyčítá zármutek a pochyby, přesto většinou neodpovídá na otázky „proč“. Bůh nezjevuje své záměry, ale zjevuje sám sebe. Bůh nabízí svou přítomnost.

Díky tomu je naděje mnohem víc než optimismus, že se to zlepší, že se z toho vykřešeme. Křesťanská naděje nabízí proměnu stvoření. Křesťané vždy věřili ve vzkříšení na základě stovkami očitých svědků potvrzeného vzkříšení Ježíše. Tohle je naše budoucnost: spasení nás samotných, naše osobnost zůstane zachována, bude zkrásněná, a zdokonalená po smrti. Nečeká nás pouhé splynutí s vesmírem nebo nicota, nebo snad jen věčná blaženost po smrti, čeká nás naše obnova nás samotných. Do té doby Bůh očividně preferuje nezasahovat do každé situace utrpení a zla a přírodních katastrof, bez ohledu na to, jak bolestivé jsou – i když do některých zasahuje a něco řeší zázračně. Jsme v prostoru mezi dvěma světy. Dobrým světem, který byl, a dobrým světem, který bude. Dnes žijeme na zlém světě, toužícím po vykoupení a proměně. Co tedy na tomto světě máme dělat? Máme být lidmi naděje. Což se projevuje různě. Například, místo zlehčujícího vysvětlování, proč se něco děje a ujišťování, že vlastně o nic nejde, jsme komunitou smíchu a pláče, takže se radujeme s radujícími a pláčeme s plačícími. 

Antropoložka Margaret Mead se ptala svých studentů, co je podle nich nejranější znak civilizace. Dostávala odpovědi typu: hliněná nádoba, železný předmět, vyšlechtěná plodina. Pak studentům ukázala starou, vykopanou stehenní kost, ukázala na konkrétní místo, které bylo tužší, kde bylo zřejmé, že se jedná o srostlou kost po zlomenině. Takové uzdravení nejsou nikdy patrné ve vykopávkách nejranějších divokých kultur. Tato uzdravená kost znamenala, že se někdo o nemocného osobně staral: lovil pro něj, přinesl mu jídlo, obětavě mu sloužil. V protikladu přírodnímu pravidlu přežití nejsilnějších měříme civilizaci podle toho, jak se chová ke zranitelným a trpícím. Bůh chce naši přítomnost s trpícími. Chce, abychom byli komunitou naděje. Naděje má totiž věčný rozměr.

Brzy, jednoho dne se Ježíš vrátí a obnoví svět i nás. Pavel napsal (1. Tesalonickým 4:13-14): Nechceme, bratři, abyste nevěděli o našich zesnulých. Nemusíte nad nimi truchlit jako jiní, kteří nemají naději. Ježíš, jak věříme, zemřel a vstal z mrtvých; právě tak věříme, že Bůh přivede s Ježíšem k životu i ty, kdo zesnuli v něm. To je jádro naděje! Křesťanská víra nenabízí jakousi blaženost po smrti nebo snad nutnost opakovat svůj život s tím, že se poučíme z chyb. Nenabízí iluzi trvalého pokroku ani nenabízí myšlenku na celkové zhroucení vesmíru a konec světa. Křesťanská víra nabízí něco mnohem lepšího a slavnějšího: proměnu vzkříšení. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal. Nebe uzavře se zemí věčné manželství. Nechápejte prosím nebe jako místo. Nebe je spíše jiná dimenze časoprostoru, která je hned vedle nás, ovšem neviditelná. Při Ježíšově návratu neviditelná opona zmizí a nebe se zemí budou tvořit jednotu, kde Bůh naplní všechno ve všem a centrem bude osobní přítomnost Ježíše. Proto zvoláme na závěr slovy Pavle z Koloským 1:27: Bůh se rozhodl svěřit bohatství tohoto slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy!

Tento díl seriálu CORE | Evangelium podle Elementu si můžete poslechnout na našich podcastech zde http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.

Slzy a smích

Podíval se na mě s upřímným otazníkem ve svých očích. Zrovna jsem dokončil přednášku o manželství pro studentskou organizaci působící na jedné pražské univerzitě, a po diskusi za mnou přišel a zeptal se mě: „Z přednášky to vypadá, že jste velmi racionální člověk. Což tedy ale vůbec nechápu – jak můžete věřit v Boha? Jak můžete jako inteligentní člověk věřit v Boha?“ Tohle je důležitá otázka, není-liž pravda? Zároveň ukazuje hluboké nepochopení základu křesťanství. Jak jistě víte, mnoho lidí si myslí, že křesťanství je něco jako nábožensko-eticko-morální systém. Myslí si, že vychází z touhy uspokojit Boha tím, že se budeme chovat slušně, svatě nebo zbožně (jakkoliv tomu říkáme). Zároveň si myslí, že k tomu musíme mít nějakou doprovodnou omáčku, nosný příběh, mýtus nebo pohádku, který nám tento morální imperativ může ustanovit. Proto – aspoň tak si to myslí – máme všechny ty příběhy nadpřirozené povahy nebo zázraky. Tomu mladému zvídavému muži jsem odpověděl: „Ano, jsem racionální člověk. Věřím v Boha z jednoho prostého důvodu: kvůli Ježíšovu vzkříšení z mrtvých. Křesťanství stojí a padá na této události, která má zázračnou povahu, a proto je neopakovatelná. Což je problém pro vědu, protože ta zkoumá věci pomoci testů a pokusů. Ale jak chcete otestovat historickou událost? Když se ale racionálně podíváme na hodnověrnost vzkříšení, nezbývá mi nic jiného, než se Bohu vzdát.“

Pokud je ovšem křesťanská víra nadpřirozené povahy, pak to znamená, že je mnohem víc než jen hodnotový a moralistický seznam a systém. Nejedná se jen o morální či filozofický základ životního stylu. Křesťanství není náboženství knihy, systému, dogmatu. Je to vzkříšená víra. Je to víra doufající v moc zmrtvýchvstání. Je to víra, která svou sílu, moc a etiku zakládá na faktu, že Bůh přivádí k životu to, co zemřelo. Jedná se doslova o nadpřirozenou víru, která má moc nás vnitřně proměnit a zajistit nám setkání se světem jiné dimenze. Právě z tohoto důvodu věříme, že moc Ducha svatého, která sestoupila na Ježíšovy následovníky – přesně ta moc, která Ježíše vzkřísila z mrtvých – má moc proměnit a zmocnit naše životy i dnes. Zmocnění a dotek jeho Ducha  je dostupný každému z nás, kdo Ježíše následujeme.

Když říkám, že křesťanství je nadpřirozená a proměňující víra, co to znamená v praxi? To je důležité. Jestli je víra nadpřirozená, můžeme očekávat působení Boha v našem životě – ať už ve formě vyslyšených modliteb, uzdravení, vysvobození, nasměrování. Můžeme očekávat, že se v našem životě budou dít zázraky - tedy doteky neviditelného světa do viditelného světa. Tyto zážitky, tyto zázraky, však nutně vzbuzují další otázky. Mělo by být normální je zažívat neustále? Některé církve si myslí, že ano. Dokonce podle množství zázraků (či řečech o zázracích - ty jsou, žel, častější než zázraky samotné) posuzují, kde je více Boha a kde je ho méně. Vím třeba o paní, která navštěvuje různé církve ve svém městě podle toho, kde cítí, že tam je zrovna dneska Bůh. Ale pokud bude zázrak normou, bude to stále ještě zázrak? Zázrak je z principu něco jedinečného a výjimečného - je to doslova střípek budoucího světa. 

Měli bychom se tedy za zázraky modlit? Autoři Nového Zákona popisují církev, která se modlí a kde Bůh dělá zázraky. Takže, jednoznačně ano. Znamená to tedy, že všichni prožijeme zázraky? Pokud to myslíme v širší rovině (mnoho se v našem životě děje zázračného, včetně života samotného), pak ano. Pokud v úzké rovině konkrétní jednotlivé události, pak ne. Zázrak v tomto úzkém významu bude vždy výjimkou z pravidla – jako něco jedinečného. Pak je tu ale těžší otázka: Znamená to, že když ke mně Bůh nepromluví, nebo mě neuzdraví, nebo mi zázračně nepomůže, že mě nemá rád tolik jako ty, kteří něco zažili? Přestože chápu emoci v této otázce, je nutné říct, že to, zda zažijeme zázrak nebo ne, není záležitost lidové magie – tedy rituálu, kterým si nakláníme Boha na svou stranu, kde je Bůh nucen udělat to, co chceme, a kde je to o nás – jak moc se modlíme, jak moc věříme, co všechno uděláme. Není to samozřejmě jednoduchá otázka – přál bych si, aby každý člověk zakoušel nadpřirozené Boží hnutí, ale zároveň chápu, že na této straně věčnosti se zdá více otázek než odpovědí. 

Rád bych ovšem, abychom se naučili očekávat, byli otevření, a zůstávali za všech okolností vděční. A přitom byli autentickou komunitou Božích následovníků. Co tím myslím? Autentická církev je komunita lidí, kteří prožívají Boží přítomnost všemi způsoby – ať už ji cítíme nebo ne. Proto je arogantní nesmysl, když někdo posuzuje, zda je v nějaké církvi více Boha a v jiné méně. Člověk, který tvrdí, že nějakou církev opustil Duch svatý, je nejen arogantní, ale nebezpečně balancuje na hraně rouhání proti Duchu svatému, před čímž Ježíš důrazně varuje. Vycházíme koneckonců z Ježíšových slov, že když se scházíme v jeho jménu, je uprostřed nás. Učinil si z nás svůj příbytek, jsme chrámem Ducha svatého. Duch svatý přebývá ve svém lidu. Činí z nás uctívače Ježíše. 

Znamená to, že budeme Boha cítit a vnímat všichni stejně? Nebo že zakusíme jeho moc všichni stejně? Nebo že nás všechny stejně povede? Nebo že kdo zázrak neprožije, že je na tom špatně a odpadá od víry v Boha? Určitě ne. Podíváme-li se do knihy Skutků a do historie rané církve, uvidíme tam obojí ve vzájemné koexistenci:

Uvidíme lidi, kteří zažili zázračná uzdravení i ty, kteří umírali v bolestech a nemocech. Uvidíme lidi, kteří prožívali jasné nasměrování Duchem svatým i ty, kteří životem jen tak prošli. Uvidíme hrdinné mučedníky, kteří zázračně umírali plní slávy i ty, kteří se pod nátlakem a strachem z mučení víry vzdali. Uvidíme lidi, kteří zažívali slavná vítězství i ty, kteří trpěli prohry. A co mě na církvi fascinuje, bylo to, jak k tomu přistupovali. Neshazovali ty, kteří nic zázračného neprožili a nevyvyšovali ty, kteří ano. Naučili se pracovat s oběma skupinami. A obě milovali. A tak během několika veršů od sebe máme příběh rané církve a zázračného vysvobození a nevysvobození z vězení. Je to fascinující příběh. Příběh Petra a Jakuba. Skutky 12:1-19: 

V té době král krutě napadl některé z těch, kdo patřili k církvi. Jakuba, bratra Janova, popravil mečem, a když viděl, že se to Židům líbí, rozhodl se zatknout i Petra. (Bylo to během Svátku nekvašených chlebů.) Když se ho zmocnil, dal ho zavřít do vězení a hlídat čtyřmi čtveřicemi vojáků. Po Velikonocích ho totiž chtěl předvést k veřejnému slyšení. Petr byl takto hlídán ve vězení, ale církev se za něj vroucně modlila k Bohu. 

Noc předtím, než ho chtěl Herodes předvést, spal Petr mezi dvěma vojáky, spoután dvěma řetězy, a stráže přede dveřmi hlídaly vězení. Vtom vedle něj stanul Hospodinův anděl a v cele zazářilo světlo. Udeřil Petra do boku a vzbudil ho: „Rychle vstávej!“ Řetězy mu spadly z rukou a anděl mu řekl: „Oblékni se a obuj.“ Když to udělal, anděl pokračoval: „Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ Petr ho následoval ven, ale nevěděl, že to s tím andělem je doopravdy; myslel si, že má vidění. Když minuli první i druhou stráž, přišli k železné bráně, která vedla do města, a ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli ven, přešli jednu ulici a vtom jej anděl opustil. 

Když Petr přišel k sobě, řekl si: „Teď vidím, že to bylo doopravdy! Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodovy ruky a ze všeho, co židovský lid očekával.“ Když to pochopil, šel do domu Marie, matky Jana Marka, kam se mnozí sešli k modlitbám. Petr zatloukl na dveře brány a přišla otevřít služka jménem Rhodé. Když poznala Petrův hlas, samou radostí neotevřela bránu, ale běžela dovnitř se zprávou, že Petr stojí před branou. Říkali jí: „Blázníš?!“ Když ale tvrdila, že je to pravda, řekli: „To musí být jeho anděl.“ 

Petr však nepřestával tlouci. Když konečně otevřeli a spatřili ho, byli ohromeni. Pohybem ruky je utišil a vyprávěl jim, jak ho Pán vyvedl z vězení. Potom řekl: „Povězte to Jakubovi a bratrům.“ Vyšel ven a zamířil jinam. Když se rozednilo, mezi vojáky vypukl nemalý rozruch nad tím, co se stalo s Petrem. Herodes ho marně hledal. Stráže nechal po výslechu popravit a odebral se z Judska do Cesareje, kde zůstal.

Když tento příběh čtete, nutně vás napadne: Co Jakub udělal špatně, že zemřel, kdežto Petr byl vysvobozen? Kdo ví, třeba ho neměli tak rádi a proto se za něj modlili méně. Takhle se církev ovšem neptala. Modlili se za něj víc, protože situace s Jakubem je překvapila. Herodes udeřil nečekaně a tvrdě. Brala jako fakt, že Petr stále ještě má nějaký úkol. Prožil zázrak proto, že mu Bůh dává ještě nějakou zodpovědnost. Pohodlí života nebyl ten důvod, proč byl Petr vysvobozen. Když na to přijde, o zhruba 20 let později je ukřižován v Římě, takže mučednické smrti stejně neutekl. Jde mi o to, že církev měla ve svém středy vždy ty vítězné i poražené, slabé i silné, pochybující i neochvějné. To se mi na církvi moc líbí, to na ni oceňuji. Autentická církev bude jásat s Petrem a děkovat Bohu za jeho vysvobození. A bude plakat nad Jakubem a s jeho příbuznými a děkovat Bohu za Jakubovu věrnost. Proto nás apoštol Pavel později vede v dopise Římanům 12:15, že máme plakat i smát se zároveň: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Ve svém středu budeme mít obě skupiny. Jen to je pravá církev, komunita přítomnosti ve všech rozměrech a situacích.

Chtěl bych, abyste se připravili: Bůh některým z vás pomůže zázračně. Některé možná uzdraví. Jiným dá nadpřirozené ujištění o směru, kam se máte vydat. Jiným dá slovo povzbuzení a proroctví. Ale někteří budou i nadále plakat. Někdo prožije vysvobození, jiný ne. Dohromady jsme ovšem církev, která má Boží přítomnost bez ohledu na to, co cítíš – je totiž založena na Ježíšově slibu. Buďte v očekávání, že se vás Bůh dotkne. Co když to bude právě tvůj den! Právě tvůj rok! Ale ať už něco prožiješ nebo ne, budeme plakat s tebou nebo se s tebou budeme smát. Protože církev je a vždy byla nadpřirozená komunita smíchu i pláče.