Podíval se na mě s upřímným
otazníkem ve svých očích. Zrovna jsem dokončil přednášku o manželství pro
studentskou organizaci působící na jedné pražské univerzitě, a po diskusi za
mnou přišel a zeptal se mě: „Z přednášky to vypadá, že jste velmi racionální člověk.
Což tedy ale vůbec nechápu – jak můžete věřit v Boha? Jak můžete jako
inteligentní člověk věřit v Boha?“ Tohle je důležitá otázka, není-liž
pravda? Zároveň ukazuje hluboké nepochopení základu křesťanství. Jak jistě
víte, mnoho lidí si myslí, že křesťanství je něco jako
nábožensko-eticko-morální systém. Myslí si, že vychází z touhy uspokojit
Boha tím, že se budeme chovat slušně, svatě nebo zbožně (jakkoliv tomu říkáme).
Zároveň si myslí, že k tomu musíme mít nějakou doprovodnou omáčku, nosný
příběh, mýtus nebo pohádku, který nám tento morální imperativ může ustanovit.
Proto – aspoň tak si to myslí – máme všechny ty příběhy nadpřirozené povahy
nebo zázraky. Tomu mladému zvídavému muži jsem odpověděl: „Ano, jsem racionální
člověk. Věřím v Boha z jednoho prostého důvodu: kvůli Ježíšovu
vzkříšení z mrtvých. Křesťanství stojí a padá na této události, která má
zázračnou povahu, a proto je neopakovatelná. Což je problém pro vědu, protože
ta zkoumá věci pomoci testů a pokusů. Ale jak chcete otestovat historickou
událost? Když se ale racionálně podíváme na hodnověrnost vzkříšení, nezbývá mi
nic jiného, než se Bohu vzdát.“
Pokud je ovšem křesťanská víra
nadpřirozené povahy, pak to znamená, že je mnohem víc než jen hodnotový a
moralistický seznam a systém. Nejedná se jen o morální či filozofický
základ životního stylu. Křesťanství není náboženství knihy, systému, dogmatu.
Je to vzkříšená víra. Je to víra doufající v moc zmrtvýchvstání. Je to
víra, která svou sílu, moc a etiku zakládá na faktu, že Bůh přivádí k životu
to, co zemřelo. Jedná se doslova o nadpřirozenou víru, která má moc nás vnitřně
proměnit a zajistit nám setkání se světem jiné dimenze. Právě
z tohoto důvodu věříme, že moc Ducha svatého, která sestoupila na Ježíšovy
následovníky – přesně ta moc, která Ježíše vzkřísila z mrtvých – má moc
proměnit a zmocnit naše životy i dnes. Zmocnění a dotek jeho Ducha je dostupný každému z nás, kdo Ježíše následujeme.
Když říkám, že křesťanství je nadpřirozená a proměňující víra, co to
znamená v praxi? To je důležité. Jestli je víra nadpřirozená,
můžeme očekávat působení Boha v našem životě – ať už ve formě vyslyšených
modliteb, uzdravení, vysvobození, nasměrování. Můžeme očekávat, že se
v našem životě budou dít zázraky - tedy doteky neviditelného světa do viditelného světa. Tyto zážitky, tyto zázraky, však nutně
vzbuzují další otázky. Mělo by být normální je zažívat neustále?
Některé církve si myslí, že ano. Dokonce podle množství zázraků (či řečech o zázracích - ty jsou, žel, častější než zázraky samotné) posuzují, kde je více Boha a kde je ho méně. Vím třeba o paní, která navštěvuje různé církve ve svém městě podle toho, kde cítí, že tam je zrovna dneska Bůh. Ale
pokud bude zázrak normou, bude to stále ještě zázrak? Zázrak je z principu
něco jedinečného a výjimečného - je to doslova střípek budoucího světa.
Měli bychom se tedy za zázraky modlit?
Autoři Nového Zákona popisují církev, která se modlí a kde Bůh dělá zázraky. Takže,
jednoznačně ano. Znamená to tedy, že všichni prožijeme zázraky? Pokud to myslíme v
širší rovině (mnoho se v našem životě děje zázračného, včetně života samotného), pak ano. Pokud v úzké rovině konkrétní jednotlivé události, pak ne. Zázrak v tomto úzkém
významu bude vždy výjimkou z pravidla – jako něco jedinečného. Pak je tu ale těžší otázka: Znamená
to, že když ke mně Bůh nepromluví, nebo mě neuzdraví, nebo mi zázračně
nepomůže, že mě nemá rád tolik jako ty, kteří něco zažili? Přestože
chápu emoci v této otázce, je nutné říct, že to, zda zažijeme zázrak nebo
ne, není záležitost lidové magie –
tedy rituálu, kterým si nakláníme Boha na svou stranu, kde je Bůh nucen udělat
to, co chceme, a kde je to o nás – jak moc se modlíme, jak moc věříme, co
všechno uděláme. Není to samozřejmě jednoduchá otázka – přál bych si, aby každý
člověk zakoušel nadpřirozené Boží hnutí, ale zároveň chápu, že na této straně
věčnosti se zdá více otázek než odpovědí.
Rád
bych ovšem, abychom se naučili očekávat,
byli otevření, a zůstávali za všech
okolností vděční. A přitom byli
autentickou komunitou Božích
následovníků. Co tím myslím? Autentická
církev je komunita lidí, kteří prožívají Boží přítomnost všemi způsoby – ať už
ji cítíme nebo ne. Proto je arogantní nesmysl, když někdo posuzuje, zda
je v nějaké církvi více Boha a v jiné méně. Člověk, který tvrdí, že
nějakou církev opustil Duch svatý, je nejen arogantní, ale nebezpečně balancuje
na hraně rouhání proti Duchu svatému, před čímž Ježíš důrazně varuje. Vycházíme
koneckonců z Ježíšových slov, že když se scházíme v jeho jménu, je
uprostřed nás. Učinil si z nás svůj příbytek, jsme chrámem Ducha svatého.
Duch svatý přebývá ve
svém lidu. Činí z nás uctívače Ježíše.
Znamená to, že budeme Boha cítit
a vnímat všichni stejně? Nebo že zakusíme jeho moc všichni stejně? Nebo
že nás všechny stejně povede? Nebo že kdo zázrak neprožije, že je na tom špatně
a odpadá od víry v Boha? Určitě ne. Podíváme-li se do knihy Skutků a do
historie rané církve, uvidíme tam obojí ve vzájemné koexistenci:
Uvidíme lidi, kteří zažili zázračná
uzdravení i ty, kteří umírali
v bolestech a nemocech. Uvidíme lidi, kteří prožívali jasné nasměrování Duchem svatým i ty, kteří
životem jen tak prošli. Uvidíme hrdinné mučedníky,
kteří zázračně umírali plní slávy i ty, kteří se pod nátlakem a strachem
z mučení víry vzdali. Uvidíme lidi, kteří zažívali slavná vítězství i ty, kteří trpěli prohry. A
co mě na církvi fascinuje, bylo to, jak k tomu přistupovali. Neshazovali
ty, kteří nic zázračného neprožili a nevyvyšovali ty, kteří ano. Naučili se
pracovat s oběma skupinami. A obě milovali. A tak během několika veršů od
sebe máme příběh rané církve a zázračného vysvobození a nevysvobození
z vězení. Je to fascinující příběh. Příběh Petra a Jakuba. Skutky 12:1-19:
V té době král krutě napadl některé z těch, kdo
patřili k církvi. Jakuba, bratra Janova, popravil mečem, a když
viděl, že se to Židům líbí, rozhodl se zatknout i Petra. (Bylo to během Svátku
nekvašených chlebů.) Když se ho zmocnil, dal ho zavřít do vězení a hlídat
čtyřmi čtveřicemi vojáků. Po Velikonocích ho totiž chtěl předvést k veřejnému
slyšení. Petr byl takto hlídán ve vězení, ale církev se za něj vroucně
modlila k Bohu.
Noc
předtím, než ho chtěl Herodes předvést, spal Petr mezi dvěma vojáky, spoután
dvěma řetězy, a stráže přede dveřmi hlídaly vězení. Vtom vedle něj stanul
Hospodinův anděl a v cele zazářilo světlo. Udeřil Petra do boku a vzbudil ho:
„Rychle vstávej!“ Řetězy mu spadly z rukou a anděl mu řekl: „Oblékni se a
obuj.“ Když to udělal, anděl pokračoval: „Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ Petr ho následoval ven, ale nevěděl, že to s tím andělem je doopravdy; myslel
si, že má vidění. Když minuli první i druhou stráž, přišli k železné
bráně, která vedla do města, a ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli ven,
přešli jednu ulici a vtom jej anděl opustil.
Když Petr
přišel k sobě, řekl si: „Teď vidím, že to bylo doopravdy! Pán poslal svého
anděla a vytrhl mě z Herodovy ruky a ze všeho, co židovský lid
očekával.“ Když to pochopil, šel do domu Marie, matky Jana Marka, kam se
mnozí sešli k modlitbám. Petr zatloukl na dveře brány a přišla otevřít
služka jménem Rhodé. Když poznala Petrův hlas, samou radostí neotevřela
bránu, ale běžela dovnitř se zprávou, že Petr stojí před branou. Říkali
jí: „Blázníš?!“ Když ale tvrdila, že je to pravda, řekli: „To musí být jeho
anděl.“
Petr však
nepřestával tlouci. Když konečně otevřeli a spatřili ho, byli
ohromeni. Pohybem ruky je utišil a vyprávěl jim, jak ho Pán vyvedl z
vězení. Potom řekl: „Povězte to Jakubovi a bratrům.“ Vyšel ven a zamířil jinam. Když se rozednilo, mezi vojáky vypukl nemalý rozruch nad tím, co se stalo s
Petrem. Herodes ho marně hledal. Stráže nechal po výslechu popravit a
odebral se z Judska do Cesareje, kde zůstal.
Když tento příběh čtete, nutně vás
napadne: Co Jakub udělal špatně, že zemřel, kdežto Petr byl vysvobozen? Kdo ví,
třeba ho neměli tak rádi a proto se za něj modlili méně. Takhle se církev ovšem
neptala. Modlili se za něj víc, protože situace s Jakubem je překvapila.
Herodes udeřil nečekaně a tvrdě. Brala jako fakt, že Petr stále ještě má nějaký
úkol.
Prožil zázrak proto, že mu Bůh dává ještě nějakou zodpovědnost. Pohodlí života nebyl ten důvod, proč byl
Petr vysvobozen. Když na to přijde, o zhruba 20 let později je ukřižován
v Římě, takže mučednické smrti stejně neutekl. Jde mi o to, že církev měla
ve svém středy vždy ty vítězné i poražené, slabé i silné, pochybující i
neochvějné. To se mi na církvi moc líbí, to na ni oceňuji. Autentická církev bude jásat s Petrem a děkovat Bohu za jeho
vysvobození. A bude plakat nad Jakubem a s jeho příbuznými a děkovat Bohu
za Jakubovu věrnost. Proto nás apoštol Pavel později vede v dopise Římanům 12:15,
že máme plakat i smát se zároveň: Radujte se s radujícími, plačte
s plačícími. Ve svém
středu budeme mít obě skupiny. Jen to je pravá církev, komunita přítomnosti ve
všech rozměrech a situacích.
Chtěl bych, abyste se připravili: Bůh některým z vás pomůže zázračně.
Některé možná uzdraví. Jiným dá nadpřirozené ujištění o směru, kam se máte
vydat. Jiným dá slovo povzbuzení a proroctví. Ale někteří budou i nadále
plakat. Někdo prožije vysvobození, jiný ne. Dohromady jsme ovšem církev,
která má Boží přítomnost bez ohledu na to, co cítíš – je totiž založena na
Ježíšově slibu. Buďte v očekávání, že se
vás Bůh dotkne. Co když to bude právě tvůj den! Právě tvůj rok! Ale ať už něco
prožiješ nebo ne, budeme plakat s tebou nebo se s tebou budeme smát. Protože
církev je a vždy byla nadpřirozená komunita smíchu i pláče.
Žádné komentáře:
Okomentovat