Pod kapotou | Láska

Dnes se loučíme se sérii na téma úspěchu, ve které jsme se společně zamýšleli nad vlastnostmi úspěšného a dobře vyladěného života. Myslím si, že principy, které jsme probírali, se dají aplikovat pro úplně každého z nás – ať už jsme věřícím člověkem nebo nejsme. Platí bez ohledu na věk – vlastnosti úspěchu jsou nezbytné pro studenty (kteří něčeho chtějí dosáhnout), stejně jako platí pro pracující nebo podnikající dospělé, platí pro lidi v jakékoliv formě vztahu, i pro ty, kteří se chtějí v životě někam posunout. Principy, které jsme probírali, se dokonce uplatňují i na ty, kteří se nikam pohnout nechtějí, i když pro ně žel platí v té negativní podobě. Chci tím říct, že principy úspěchu, které jsme probírali, jsou docela univerzálně platné. Když si to rychle zopakujeme, mluvili jsme o odvaze, disciplíně a věrnosti. Bez odvahy není nic ostatního možné. Odvaha umožňuje ostatní vlastnosti, protože nás motivuje udělat krok do neznáma. Bez disciplíny zůstaneme trčet u první překážky, u prvního kopečku, když věci začnou být složitější nebo namáhavější. Úspěšný člověk se naučil umění odříkání se, vytrvalosti, houževnatosti. Bez věrnosti budeme stále a znovu podléhat pokušení z naší cesty odbočit, zastavit se, zpomalit.  Potřebujeme zůstat na dlouhé cestě stejným směrem, protože velké sny musí být zakotveny v malých životadárných návycích.

Než se podíváme na naší poslední vlastnost, uděláme trochu krok zpátky a zamyslíme se nad úspěchem jako takovým. Pojďme se nejdříve podívat na otázku: Co je to úspěch? Protože to je přece všem zcela jasné, ne? Všichni víme, jak vypadá úspěch. Nebo to snad nevíme? Divili byste se, ale není to vůbec tak jasné, jak by se zdálo. Gallupův ústav udělal před lety průzkum ohledně úspěchu, aby zjistil, co si lidé pod tímto pojmem doopravdy představují. Nejvíce lidí se identifikovalo (kupodivu) s dobrým zdravím. Ale je opravdu zdraví úspěchem? Jasně, na svém zdraví máme velký podíl, ale je to skutečně tak? Osobně neznám moc zdravých lidí, kteří by jen tento výchozí stav označili jako úspěch. Pak je tu samozřejmě odpověď, kterou bychom mohli charakterizovat slovem mít. Podle tohoto konceptu je úspěšný člověk ten, kdo zvyšuje svůj standart. Jenže, pokud je úspěch o tom „mít se lépe“ nebo „mít toho víc – věcí, peněz, zážitků“ – pak nutně vyvstává otázka: Kdy přesně budeme mít dost? Jinými slovy, kdy se budu cítit úspěšně? Kolik toho musím mít, abych ten pocit zažil? Všichni víme o těch milionářích, kteří stále chtějí ještě o trochu víc a nejsou nikdy spokojení. Další by úspěch charakterizovali slovem cítit. Myslí si, že je to zvláštní pocit štěstí, ta muška jenom zlatá. Jenže, jak říká John Maxwell: Neustálý shon po štěstí je hlavním důvodem, proč se tolik lidí cítí mizerně. A nepomůže ani dosáhnout něčeho významného – vzpomínky na dosaženou metu blednou v paměti a pocit úspěšného člověka nám nedají – taky proto, že to trvá docela dlouho dosáhnout další mety. 

Faktem zůstává, že pro mnoho lidí je úspěch těžce definovatelný pojem. Většinou mají za to, že prostě poznají, když budou úspěšní – až budou úspěšní. To se ovšem stává zřídkakdy. I ti nejúspěšnější lidé mají pocit, že ještě nemají dost, nezažili dost, nedosáhli dost. Vždy jsou lidé, kteří jsou na tom lépe, že? Znáte to, na druhé straně plotu je tráva vždy zelenější. Pokud je tak těžké definovat úspěch, jak budeme vědět, že jsme dorazili do cíle? Teolog James Carse napsal před nějakými čtyřiceti lety knížku Konečně a nekonečné hry, kde definoval odlišné typy her. Na letošním GLS o tomto tématu bude mluvit Simon Sinek. V jádru jde o to, že v konečné hře víme, kdo hraje, jsou daná pravidla a odsouhlasený cíl. Například hokej. Pravidla jsou jasně stanovena. Zápas má svůj počátek a konec. Kdo má na konci zápasu více gólů, vyhrál. To je dobrý příklad konečné hry. Když ale hrajete nekonečnou hru, hráči mohou být známí i neznámí, mohou naskakovat další v průběhu, pravidla se mohou měnit během hry a cílem je pokračovat ve hraní. Nedopustit, aby hra skončila, udržet ji do nekonečna. To je matoucí, pokud jediné hry, co známe, jsou konečné. V nekonečné hře není nic takového jako vítězství. Jen dojde chuť či zdroje k pokračování ve hře. Problém nastane, když proti sobě postavíte hráče konečné a nekonečné hry, protože hráči konečné hry chtějí vyhrát a hráči nekonečné hry nechtějí skončit. Budou se tak řídit odlišnou strategii. 

Proč to říkám? Protože mnoho z našich definic úspěchu jsou ve formě konečné hry: něčeho dosáhneme a konec hry. Jenže skutečný úspěch je mnohem více nekonečná hra a to v každém odvětví. Vezměte si třeba manželství. Můžeš si stanovit cíle, kterých bys chtěl dosáhnout. Jenže, hlavním cílem je hru manželství hrát co nejdéle, ne? Navíc tu vstupují další hráči (třeba děti), mění se pravidla, co fungovalo včera už dnes neplatí, je mnoho proměnných faktorů (třeba zdraví nebo finanční a pracovní situace). Je to klasický příklad nekonečné hry. Nemůžete si říct, že když si třeba pořídíte děti, dosáhli jste úspěchu – ještě na vás totiž čeká výchova a ta, jak všichni víme, nekončí nikdy… Podobně je to v každém odvětví, mění se podmínky a mění se naše prostředí. Sinek na to tedy říká: Neexistuje nic takového jako vyhrát v obchodním světě, nebo vyhrát v kariéře. Neexistuje výhra v životě. Nekonečné hry patří k naší existenci. Problémem je, že většina z nás neví, jak vést nekonečnou hru. Své organizace řídíme tak, abychom porazili svou konkurenci, abychom byli jedničky, nad všemi zvítězili a byli nejlepší. Problém je v tom, že nic takového neexistuje. Co z toho všeho vyplývá? Pokud je úspěch nikdy nekončící hra, není to destinace. Úspěch je cesta. Je to cesta, která nemá konečný cíl. Musíme změnit svou definici, a to následně promění naší strategii. Abychom se udrželi na úspěšné cestě, potřebujeme správný obrázek, jak vypadá úspěch a potřebujeme znát směr.

John Maxwell napsal, že po 25 letech analyzování úspěchu a úspěšných lidí došel k této jednoduché definici úspěchu, která je spíše cesta než destinace: Úspěch je znát smysl svého života, růst ke svému potenciálu a zasévat požehnání pro druhé. Zní to jako cesta, že? To je dobře. Znamená to, že pořád můžeme ve všech těchto oblastech růst. Znát své poslání dodává do života obrovské zadostiučinění. Odpovídá to na otázky: Co hledám? Proč jsem stvořen? Věřím svému potenciálu? Kdy začnu? Růst ve svém potenciálu nám pomáhá soustředit se na jeden cíl a snažit se neustále zlepšovat. Nedovolíme své minulosti, aby nás neustále stahovala dolů. Minulost musíme někdy dořešit, ale ve většině případů ji musíme pohřbít a jít dál. A pak je tu poslední část. Zasévat požehnání je nezbytnou součástí cesty úspěchu. Jak řekl Albert Schweitzer: Smyslem lidského života je sloužit a projevit soucit a vůli k pomoci druhým. Pro něj to bylo přestěhovat se do Afriky a založit tam medicinskou misi. Pro každého to může znamenat něco jiného, ale dokud nezapojíme do své definice druhé lidi, vždy nám bude něco chybět. Proto je poslední vlastnosti, která se skrývá pod kapotou láska. Jen připomínám, máme tam odvahu, disciplínu a věrnost. Teď nám tam přibyla láska. Což je – jak by asi mělo být zřejmé – náš postoj k jiným lidem. Pokud máme měkké srdce (milujeme lidi), budeme chtít do jejich životů zasít nějaké konkrétní požehnání, nějakou hodnotu. Pokud ale naopak máme srdce tvrdé, budeme myslet primárně sami na sebe – protože mi taky přece nikdo nepomohl, ne?!? Člověk s tvrdým srdcem lidi vnímá buď jako nástroj k použití nebo jako potíž k vyřešení a k vyhnutí se jim. Přitom je základním křesťanským nastavením vědomí, že Bůh miluje každého člověka, každý je zván do komunity, a každý člověk v té komunitě odráží Boží lásku ve svých vztazích. Pro křesťana je tedy jeho životní úspěch vždy spojen s tím, jak se to projeví v jeho komunitě. Podle Ježíše by největší prioritou pro věřícího člověka měla být láska k Bohu a druhá největší láska k lidem.

Dnešním příkladem úspěšného člověka, ze kterého bychom si všichni měli vzít příklad, je jistá žena, jejichž příběh máme zaznamenaný v Novém Zákoně, v knize Skutků. Tam je napsáno (9:36-42): V Joppě pak žila jedna učednice jménem Tabita (což je v překladu Dorkas), která oplývala dobrými skutky a almužnami. V těch dnech však onemocněla a zemřela. Omyli ji a položili do horní místnosti. Lydda je blízko Joppy, a když se učedníci doslechli, že Petr je v Lyddě, poslali k němu dva muže s prosbou, aby k nim bez meškání přišel. Petr vstal a šel s nimi. Když přišel, zavedli ho do horní místnosti, kde ho s pláčem obstoupily všechny vdovy a ukazovaly košile a pláště, které jim Dorkas dělala, dokud byla s nimi. Petr poslal všechny ven, poklekl a modlil se. Potom se obrátil k jejímu tělu a řekl: „Tabito, vstaň!“ Otevřela oči, a když uviděla Petra, posadila se. On jí podal ruku a pomohl jí vstát. Potom zavolal svaté i vdovy a ukázal jim ji živou. Rozneslo se to po celé Joppě a mnozí uvěřili v Pána.To je skvělý příklad úspěšné ženy, která se rozhodla zasévat požehnání do druhých lidí: v našem případě šlo o vdovy, což byla jedna z nejohroženějších skupin lidí ve starověkém světě.

Těžká chudoba byla obvyklou zkušeností vdov ve východní kultuře. V dobách, kdy byla psána Bible, bylo pro ženu neskutečně těžké ztratit manžela a nemít dospělé  syny nebo bratry, kteří by se o ní postarali. Vdovy z města Joppe měly ale štěstí. Do jejich mizérie vstoupila jistá učednice jménem Tabita, která zasvětila svůj život k snižování utrpení těchto osamělých žen. Část jejich problémů bylo to, že jim vyráběla oblečení. Co tyto nové šaty znamenaly pro vdovy? Především teplo, důstojnost a naději. Bylo to víc než oděv sám o sobě. Když vdova dostala oděv, byl to pro ní skoro jako šepot, který říkal: „Někdo se o tebe stará. Nejsi na to všechno sama.“ Teplo, důstojnost, naděje. Tabita byla v první církvi hrdinkou a její ztráta byla velmi tragická. Náš příběh dopadl dobře, Bůh skrze Petra Tabitu vzkřísil k životu. Podívej se ale na její příběh z odstupu. Co přesně Tabita udělala? Nenakoupila oděv. Ušila oděv. Tabita žila neobyčejný život tím, že se zasvětila docela obyčejné činnosti.Dnem za dnem seděla a šila. Její práce vypadá jako by byla opakující rutina. To, co tuto rutinu dělalo speciální, byla vnitřní motivace – láska. Velikost je zřídkakdy dosažena děláním velkých věcí, ale spíše děláním dobrých věcí opakovaně. Tragédie je, že zatímco čekáme na velké příležitosti, míjíme celý zástup dobrých příležitostí, které kolem nás kráčejí. Příležitostí zasít požehnání. Dobrota je ignorována, protože vypadá obyčejně. Všedně. Tabita dosáhla velikosti v konání obyčejné dobroty. To z ní dělá velmi úspěšnou ženu, jejichž ztráta byla pociťována její komunitou, jejími přítelkyněmi, její rodinou víry. 

Pokud si zvolíme život podle konečnosti, bude nás pohánět touha být nejbohatší, nejslavnější, nejmocnější, být povýšen dříve než naši přátelé, vydělat víc peněz než konkurence, stále se porovnávat s ostatními a předhonit je. A až zemřeme, prostě jen zemřeme. Nebo se rozhodneme žít svůj život s vědomím nekonečné existence. V takovém případě máme poslání, kterému věříme, a proto budujeme kolem sebe týmy plné důvěry, pečujeme o své přátele, staráme se o rodinu, žijeme život zaměřený na službu a až odejdeme, ostatní řeknou: Svět je lepším, protože jsi tu byl ty. Takový úspěch chceme doopravdy. Odvaha. Disciplína. Věrnost. Láska. To jsou vlastnosti dobře vyladěného života pod kapotou.

Série o ničem | Nic nás neodloučí

V naší Sérii o ničem jsme se propracovali k úplnému závěru a já se nemohu dočkat až se podíváme na opravdu důležitý verš napsaný apoštolem Pavlem o ničem. Než se k němu dostaneme, pojďme si rychle připomenout, o čem vlastně celá série byla. Říkali jsme si, že slova ne nebo nic jsou důležitá pro naše priority a postoje. Kdykoliv říkáš něčemu ne, říkáš něčemu jinému ano a kdykoliv říkáš něčemu ano, říkáš něčemu ne. Instinktivně to chápeme – víme, že nemůžeme mít všechno, protože některé věci jsou protiklady. Nemůžeš mít třeba hluboká přátelství, když lidi „vidíš“ jen na facebooku. Nemůžeš být moudrým a chytrým člověkem, když je zdroj tvých informací jen televize a internet. Když tedy něčemu řekneš ne, objevíš bohatství na druhé straně. Takže, řekneš ne pouhému sezení před počítačem, začneš se stýkat s lidmi a objevíš sílu formujících přátelství, kde se přeš, směješ, hledáš, a děláš věci – společně. Abys objevil některá požehnání, musíš některým činnostem říct NE. A tak jsme v naší sérii zjistili, že slovo NIC může být velmi bohaté a hluboké na druhé straně.

Začali jsme s modlitbou krále Davida: Hospodin je můj pastýř, vážně mi nic nechybí. Pokračovali jsme s andělským povzbuzením překvapené Marii, která měla praktickou námitku na to, co po ní Bůh chtěl: „Jak se to může stát?“, a dostalo se ji odpovědi, že U Boha přece není nic nemožné. Pak jsme probírali rovnou dvě nic: Nic jsme si na svět nepřinesli a nic si z něho nemůžeme odnést, což nám dává neuvěřitelnou perspektivu věčnosti a střízlivého pohledu na sebe, své možnosti a své cíle na světě. Ve čtvrtém díle jsme společně objevovali, co má Ježíš na mysli s větou, že Není nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno. Mluvil o svém poselství učedníkům – mají ho odvážně hlásat beze strachu z lidí a jejich odsudků. Mají si přitom dát pozor, aby se jejich slova nikdy nevzdálily od jejich života (aby neříkali něco jiného než žijí), a aby si dali pozor na rychlé odsuzování jiných lidí šířením nebo nasloucháním pomluv – místo toho mají svítit světu tak, aby nejen slyšel, ale především viděl poselství Boží lásky.

Aby svět viděl a slyšel poselství Boží lásky. To je výborný konec předchozí části. Už jsem zde v Elementu několikrát říkal, že jsem se léta vyhýbal kázání na téma „láska“. To slovo tak moc ztratilo svou vnitřní sílu, že se stalo banálním a zbytečným. Měl jsem za to, že milujeme tolik věcí, tolik situací, tolik lidí, že vlastně nechápeme, co láska je. Cítil jsem, že je to vyprázdněné slovo. A navíc jsem si říkal, že kdo je na to tak asi zvědavý, když toto slovo slyší stokrát denně v různých souvislostech. Jenže, pletl jsem se. Ze strachu, abych nebyl banální jsem se vyhýbal samotnému smyslu Boží i lidské existence. Nedávno jsem se tomu věnoval více v sérii CORE. Láska není jen základní Boží vlastností. Láska je přímo Božím jádrem. Poznali jsme lásku, kterou k nám Bůh má, a uvěřili jsme jí. Bůh je láska. To píše Jan ve svém dopise církvi (1. Janova 4:16). A o chvíli předtím píše tentýž Jan ve svém evangeliu: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. (Jan 3:16) Janovo poselství je jasné: Bůh nás má opravdu rád! Láska je základním prvkem vztahu s Bohem.

To je skvělé, že to Jan říká. Jenže… Boží lásku vždy necítíme. Může za to hodně důvodů - jsme zaneprázdnění se na ni soustředit, cítíme se zahlceni životem, trápí nás starosti nebo jsme oslepení radostmi. Nejčastějším důvodem je ovšem něco jiného. Jsou to pochyby. Pochyby o Bohu a pochyby o sobě. Známe se a víme, jak to obecně chodí ve vztazích mezi lidmi. Víme, že dokážeme lidi zklamat a také, že prožíváme rozčarování z jiných lidí. Víme, jak se kradou iluze. Víme, že pro dobré a trvalé vztahy musíme někdy hrát divadlo. Nesmíme ztratit tvář a maskujeme své osobní já. Víme, že kdyby nás druzí znali doopravdy, jejich láska k nám by nebyla tak samozřejmá. Samozřejmě, platí to různě v různých vztazích. Protože pochybujeme o sobě, je lehké pochybovat po Bohu. Jestli my dokážeme ztratit nervy s jinými lidmi tak lehce, je jasné, že Bůh s námi ztrácí také nervy. Zasloužíme si to. Cítíme totiž emoci vyplývající z viny. Cítíme hanbu. Vina je pocit, který se dostaví krátce poté, co jsme vědomě udělali něco nesprávného. Dostaví se také poté, co jsme něco špatného udělali nevědomky, ale někdo nás na to upozorní nebo si to uvědomíme sami později. V té nejčistší podobě je vina Božím darem, vede nás ke změně, k pokání, k nápravě, k polepšení. Jenže, vina bez odpovědi má jinou vlastnost. Stává se z ní její krutá sestřenice hanba. Na rozdíl od viny (která vede k nápravě a pokání) vede hanba jinam. Vede k obviňování a zahanbení. Útočí na vlastní identitu. Útočí na vztahy, kde se cítíme zahanbeni a stydíme se. Vina je dar, ale hanba vzbuzuje pochyby o nás, a nakonec o Bohu. Neumíme si totiž představit, že by nás mohl přijímat takové, jací doopravdy jsme. Nakonec začneme pochybovat o tom, zda mu lze věřit, když říká, že nás opravdu miluje.

Ne nadarmo ovšem také Jan napsal (1. Janova 3:21 ČEP): Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu. Jan jinými slovy píše, že když nás srdce obviňuje, naše cesta k Bohu je blokovaná. Nemáme svobodný přístup. Ztrácíme radostnou důvěru. Naše zahanbení způsobí, že vidíme sebe jako nehodné Boží lásky. A přestože fakticky máme pravdu (opravdová láska v jakémkoliv vztahu je dar, který si nelze koupit), nakonec se naše zahanbení promítne ve ztrátě důvěry. Není přesně tohle důvodem, proč Boží lásku nedokážeme v některých chvílích cítit?

V Janově evangeliu, 9. kapitole, najdeme jeden z nejlepších příběhů Nového Zákona. Za úsvitu, brzy ráno, přichází Ježíš do Chrámu a farizeové k němu přivádějí ženu chycenou při cizoložství, tedy při nevěře. Sex mimo manželství označovali za smilstvo, sex s někým jiným než se svým manželským partnerem (my dnes říkáme nevěra) nazývali cizoložství, tedy spát na cizím loži. Chrám je to poslední místo, kde by chtěla být. Chrám, Boží přítomnost, bohoslužby za hříchy… Chrám stojí jako pomník jejího hříchu, hanby, odloučení od Boha. Cítí se zahanbena. Oprávněně. Farizejové ale sledují jiný cíl. Chtějí Ježíše nachytat na něčem, co odporuje zákonu, aby ho mohli z něčeho obvinit. Tedy, podle Zákona ji mají ukamenovat. Co na to Ježíš. Ten příběh je notoricky známý. Ježíš si něco čmárá na zem do prachu. Čím déle píše, tím více mlčí. Dává také prostor, aby zkoumali svá srdce. Jsou zmateni. Ježíš většinou odpověděl něco hned, něco jasného nebo pronikavě chytrého. Proč teď mlčí? A tak naléhají. „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“, uslyší nečekanou odpověď. Začnou se jeden po druhém vytrácet, nakonec Ježíš zůstal s tou ženou sám. Jan 9:10-11: Ježíš se zvedl a zeptal se jí: „Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?“„Nikdo, Pane,“ odpověděla. „Ani já tě neodsuzuji,“ řekl jí Ježíš. „Jdi a už nehřeš.“ Ježíš ji odpouští. Ježíš ji vede ke změně a obnově.

Tento příběh budí již po mnohá staletí vášnivou imaginaci. Je totiž evangeliem v kostce. Ale ta žena skutečně zhřešila! Zcela správně cítila vinu. Dokonce cítila správně i zahanbení. Vůbec se nevymlouvá na to, že s ní správně měli přivést i muže, se kterým byla nevěrná. Její vina je i tak nepopiratelná. A přesto ji Ježíš odpouští. A vede ke změně života. To je radikální milost. Je to zcela radikální láska. Ježíš, který přesně zná a ví, jací doopravdy jsme, který zná naše tajné hříchy a provinění, a který by mohl k našemu zahanbení přidat i své odsouzení a odmítnutí, říká: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš. Pocity, které tento příběh vyvolává ho zcela správně řadí mezi zlaté poklady evangelií. Trochu podobný pocit máme, když čteme životní dílo apoštola Pavla, které známe jako dopis do Říma. V něm Pavel mistrovsky shrnuje celou svou teologii – o vlastním hříchu, naší náboženské snaze, a o dobré zprávě v Kristu a moci Ducha k jinému životu. Na konci 8. kapitoly tohoto skvělého dopisu najdeme také naše dnešní NIC.

Římanům 8:31-35 Co na to řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám!? Neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny; jak by nám s ním tedy nedaroval i všechno ostatní? Kdo obviní Boží vyvolené? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo nás odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých, je po Boží pravici a prosí za nás! Co nás oddělí od Kristovy lásky? Snad soužení, úzkost nebo pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Pro tebe nás zabíjejí v kteroukoli chvíli, za ovce na porážku mají nás.“ V tom všem ale skvěle vítězíme skrze Toho, který nás miluje! Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!

Pavel píše tato slova lidem, kteří skutečně jsou posílání na smrt kvůli Ježíši. Rozhodli se stát součástí jeho království a vyznali, že patří králi Ježíši, ne císařovi. Moc dobře tedy ví, že v životě můžeš prožívat různé těžkosti a problémy. Čtyřikrát se tam Pavel ptá: „Kdo nás odsoudí? Kdo nás obviní? Kdo je proti nám? Kdo nás oddělí od Boha?“ Nikdo to nedokáže, protože Ježíš vstal z mrtvých a právě teď se za tebe přimlouvá. Ježíš se za tebe modlí právě teď. Dokonce i tehdy, kdy ví, jaký doopravdy jsi! Tato Ježíšova služba jeho lidu, kterou dnes koná, je zmíněna i Janem i v knize Židům, a také Lukášem ve Skutcích. Nacházíme v ní ohromnou vzpruhu a útěchu. Ježíš tě zná a přesto tě neopouští. Ježíš tě zná a modlí se za tebe. Modlí se, abys vydržel. Modlí se, abys našel odvahu ke změně. Modlí se, abys znovu důvěřoval. Dává ti znovu světlo, které tě vede ve tvých temnotách, ve tvém údolí stínu smrti. Díky němu ti nic nechybí.

Jsem si jist, že nás smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu! Tohle je dobrá zpráva. To je pravé evangelium. Jako dramatická symfonie na závěr Pavlova velkého argumentu o hříchu, vině a hanbě zní, že Ježíš zemřel, ale hlavně vstal z mrtvých a dnes žije a přimlouvá se za tebe! Jeho láska je natolik velká, že navzdory tvému stavu, navzdory tvým hříchům, tě neodsuzuje. Vede tě ke změně, vede tě k sobě. Protože NIC v celém stvoření tě neodloučí od Boží lásky, která je v Kristu.

Tento díl Série o ničem si můžete poslechnout na našich podcastech zde 

http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.

Evangelium podle Elementu | Láska

Před několika lety nás na konferenci Global Leadership Summit vyzval jeho zakladatel Bill Hybels, abychom se pokusili ve svých týmech shrnout své základní poselství do pouhých pěti slov. Hybels mluvil o nutnosti říct své poselství jasným a srozumitelným způsobem. A protože církev je přímo postavena na nějakém poselství, vzal jsme tu výzvu, a v našem LeadTeamu se pokusili shrnout do pěti slov to, jak v Elementu chápeme evangelium. Možná jste slyšeli toto slovo „evangelium“ jako evangelium podle Matouše nebo Marka, případně podle mého předchůdce Lukáše. Znamená to „dobrá zpráva“ nebo „dobré poselství“. My se v této sérii mrkneme na to, co je dobrá zpráva podle Elementu, tedy co je evangelium podle Elementu. Tvoří to náš pevný základ.

Když jsme se do toho pustili, zjistili jsme, že to rozhodně není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Bible má přes 1500 stránek, a důležitých témat je tam celá řada. Nebyl by problém připravit seriál s dvaceti tématy, kdysi jsem třeba napsal knihu Základů křesťanství, která měla 12 kapitol a i tak jsem nezahrnul témata, o kterých si mnozí mysleli, že by tam měla být. Dát celý příběh Boha a jeho světa do pouhých pěti slov se ukázalo náročným cvičením. Strávili jsme nad tím docela dost času. O čem jsme ovšem měli jasno od úplného začátku je to, že jedním z prvních slov, vlastně – úplně prvním slovem musí být LÁSKA. Nejenže je to nejfrekventovanější téma Bible, nejenže Ježíš shrnuje všechna přikázání SZ do věty Miluj Boha a miluj lidi, ale je to úplný základ Božího charakteru. Bez Boží lásky nám jeho příběh nedává žádný smysl. Ježíšův učedník Jan si to uvědomoval, a proto do svých spisů (které najdeme v Novém Zákoně) vložil mnoho pasáží zabývající se láskou k Bohu, láskou k lidem, ale také Boží láskou k nám. Je autorem nejznámějšího verše vůbec (Jan 3:16): Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Tento verš shrnuje poselství evangelia a ukazuje Boha jako někoho, kdo to vše udělal proto, že měl svět rád. A když říkám svět, nemyslím tím obecně naší planetu (i když svět zahrnuje i tu), ale myslím tím tebe! To je základní poselství Bible: Bůh tě má rád! Opravdu, Bůh tě má rád.

Ale zdá se, že Janovi to nestačí. Pochopitelně. Mnoho z nás má přece rádo různé lidi – své životní partnery, rodiče, děti, kamarády, a tak vůbec lidstvo obecně (aspoň to říkáme). Přitom však dokážeme lidi nemilovat. Dokonce dokážeme i nenávidět. Láska je totiž pro lidi něco, co děláme, ale ne něco, co jsme. Pro nás je to činnost, pocit, nebo postoj, ale není to součást naší identity. Podle Jana se právě v tom lišíme od Boha. Nejprve píše, že Bůh miluje a proto posílá, proto zachraňuje, proto pro nás dělá různé věci. Pak ovšem nakonec napíše zcela po lopatě, že tato láska nespočívá jen v Božím rozhodnutí, ale v jeho osobnosti, v jeho identitě, v jeho charakteru (1. Janova 4:16): A my jsme poznali lásku, kterou k nám Bůh má, a uvěřili jsme jí. Bůh je láska. 

Bůh je láska – tato slova mají obří dopad na to, jak chápeme vztah s Bohem. Vždyť lidé všech národů a historie věřily v Boha a bohy, uctívali je, klaněli se jim, sloužili jim, poslouchali je, ale aby je jejich bůh nebo bohové miloval(i)? To je zcela neslýchané. V jejich chápání je člověk hvězdným prachem. Nedávno jsme probírali v sérii 4 malá slova, že příběh stvoření popsaný v Bibli byl příběhem lásky a byl velkým vyhraněním jiným stvořitelským mýtům. Genesis, první kniha Bible, která tuto báseň o stvoření popisuje, byla finálně revidována v Babyloně, kde byli Židé ve vyhnanství. Ti věřili, že svět vznikl tak, že bůh Marduk zabil bohyni Tiamat a z jejího rozervaného těla vytvořil zemi a nebesa. Stvořitelské mýty vycházely z představ, že svět vznikl přemáháním, likvidací a následným porcováním božstva. Pokud svět vznikl násilně, pak je jen logické, že je poháněn násilím.

Starověkého člověka by proto ani omylem nenapadlo, že by je bůh MOHL MÍT rád. To bylo zcela mimo jejich kategorie. Když jsem před mnoha lety žil v Indii, napadlo mě se právě na to ptát mých známých a sousedů – většina byli hinduisté, někteří budhisté a muslimové. Ptal jsem se jich, zda je jejich bůh má rád. Jeden po druhém kroutili hlavou. Bohové jsou milosrdní, říkali, dokážou se nad námi slitovat, a když chtějí (a my přineseme správnou oběť), pak nám i dají přízeň. Ale láska? To ne. Navázali tak na starověké mýty o stvoření. Dokonce ani sekulární chladný materiální názor na vznik světa nedává moc prostoru pro existenci lásky. Jsme náhoda, jejichž přežití spočívá na přežití silnějších. Násilí vypadá v obou případech jako jediná varianta naší identity. Stvořitelský příběh Genesis je k těmto mýtům polemický, protože ukazuje, že člověk vznikl ne jako odpad bitvy bohů, ale jako produkt lásky a záměru. Bůh má k lidem přátelský vztah a proto z něj není třeba mít strach. Člověk tedy nemusí hledat finty, jak obelstít Boha. Bůh od počátku měl záměr vytvořit a proto stvořil prostředí, kde člověk může v klidu žít. Nejsme oběť ani odpad ani náhoda ani nehoda – jsme produkt lásky. Pokud je Bůh láska, pak to zcela zásadně mění pohled na svět, na naše možnosti, na naši identitu, a v konečném důsledku to přináší do našeho života mnoho zásadního přenastavení. Jen se zamysleme:

Pokud by sis byl vědomý Boží lásky k sobě, proměnilo by to atmosféru tvé existence. Věděl bys, že ať už uděláš cokoliv, nemůžeš Boha přinutit tě milovat více, ale ani méně. Zároveň bys věděl, že se nemusíš neustále snažit získat si přízeň. Byl bys motivovaný láskou, ne strachem. Pokud se chceš změnit ze strachu nebo jsi ke změně přinucený, vnitřně se nikdy se změnou chování nesžiješ. Ale kdybys opravdu věděl, že tě Bůh miluje bezpodmínečně, tvá motivace by se proměnila. 

Pokud by sis byl vědomý Boží lásky k sobě, zvýšilo by ti to sebevědomí – záleží na tobě. Poselství Bible je jednoznačné – nikdy nežil člověk, na kterém by Bohu nezáleželo. Při pohledu do očí každého člověka, bez ohledu na hloubku jeho charakteru nebo na jeho původ, vidíš člověka, na kterém Bohu záleží. Nejsi hvězdný prach, nejsi náhoda nebo nehoda, nejsi produktem násilí. Jsi stvořen z lásky a bez ohledu, jak jsi přišel na tento svět, bez ohledu na tvou rodinu, bez ohledu na okolnosti tvého narození, Bůh tě miluje a chce tě svou láskou zahrnout. 

Pokud by sis byl vědomý Boží lásky k sobě, cítil bys pokoj v nejistém světě. Pokoj, který dává Bůh, nemá svůj původ v tomto světě, proto dokáže přemoci nejistoty tohoto světa. Je doslova nadpřirozený. Je to Boží dar, který nabízí. Tím, že nás Bůh zachraňuje, že nám odpouští, že nás zahrnuje svou láskou a přízní, můžeme prožívat tento druh pokoje.

Tak skvělá je jeho láska. Co je ještě lepší, je fakt, že Bůh miluje všechny lidi; i ty, kteří si to nezaslouží, i ty nejhříšnější, protože naše přijetí jím nespočívá na naší dobrotě a snaze, ale na jeho rozhodnutí. Proto Pavel píše (Římanům 5:8): Bůh dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci. Nechme chvíli působit gravitaci tohoto verše – Boží láska se prokázala tím, že Kristus za nás zemřel ještě předtím, než jsme se změnili, než jsme stačili vyznat své hříchy, než se prošli pokáním. Bůh není omezený na naše chování, aby nás měl rád. Proto také Jeremiáš 31:3 napsal: Miluji tě láskou, jež trvá navěky. Boží láska je vetkaná do celého Božího příběhu od začátku do konce a má různé formy (obrazy), vždyť považte tyto ilustrace jeho lásky:

Pro lidi, kteří se rádi svalí do trávy a koukají na hvězdy, pro všechny amatérské i profesionální astronomy říká (Žalm 103:11): Jako je vysoko nebe nad zemí, tak velkou lásku má k těm, kdo ho ctí. Pro milovníky zvířat tvrdí (Lukáš 13:34): Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. Na jiném místě říká, že nás bude chránit jako medvědice chrání svá mláďata. Možná jsi matka. Izajáš (49:15) napsal: Zapomene snad žena na své nemluvně? Nemá snad soucit s vlastním dítětem? I kdyby však ony zapomněly přece, já nikdy nezapomenu na tebe! Ani na otce nezapomíná (Žalm 103:13): Jako je otec k dětem laskavý, tak je laskavý Hospodin k těm, kdo ho ctí! Lidem, jako jsem já, kteří hledali opravdového přítele, pak říká (Jan 15:13): Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Co tím vším chci říct? Podobně jako básník, jako umělec, Bůh používá tyto obrazy, aby ukázal, že nás skutečně miluje – že nás stvořil z lásky a pro lásku, a když jsme jeho dar života zahodili, miloval nás natolik, že poslal svého Syna Ježíše, aby nás vysvobodil z moci hříchu a smrti.

Je jasné, že tyto obrazy jsou pro nás také poměrně problematické. Pokud například byl tvůj fyzický otec nepřítomný, pokud tě opustil předčasně, pokud se o tebe dostatečně nezajímal, pokud tě zneužíval – je jasné, že slyšet o Bohu, že je laskavý ke svým dětem stejně, nahání spíše hrůzu… Ne náhodou většina raných moderních ateistů měla přesně tento problém – nepřítomné otce nebo velmi komplikovaný vztah s otci. Zároveň existuje mnoho lidí, kteří z nedostatku nebo defektu ve svých rodinách byli uzdraveni právě díky tomu, že poznali a zakusili Boží lásku: který tvrdí, že i kdyby na nás zapomněla vlastní matka, vlastní otec, on nikdy. On nakonec setře každou tvou slzu z očí. Jeho láska je navždy a má uzdravující moc. Naneštěstí, přestože je Boží láska tak silným základem jeho identity, lidé na nabídku jeho lásky reagují různými způsoby – buď si jeho lásky váží (jsou ji motivování a ohromeni), nebo jeho lásku berou na lehkou váhu (a následně se zatvrdí).

Když to tak posloucháme, nutně nás napadne, že jestli je Boží příběh příběhem lásky, proč na světě tolik lásky necítíme? Kde se láska schovává? Pokud je láska základem Božího stvoření, proč se zdá, že je svět skutečně poháněn násilím? Nemají nakonec pravdu ty starodávné pohanské mýty o stvoření skrze násilí a smrt? To jsou důležité otázky, na které musíme hledat odpověď. A to je také důvod, proč musíte přijít do církve (nebo alespoň na tento blog) příště, protože přesně tam se posuneme. Dnes na závěr si s vděčností připomínáme Boží lásku, od které nás nic nedokáže odloučit. Takovou lásku podvědomě hledáme a toužíme po ní. Apoštol Pavel napsal v dopise Římanům 8:38-39: Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu! To je láska, po které toužíme, kterou hledáme, a se kterou zápasíme. Proto je láska prvním slovem v Evangeliu podle Elementu. Je to pevné jádro naší víry.

Tento díl seriálu CORE | Evangelium podle Elementu si můžete poslechnout na našich podcastech zde http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.