pondělí 11. října 2021

Pozor na sektáře

Milí přátelé Elementu,

v neděli jsem se po našem shromáždění bavil s jednou mladou slečnou, která nás navštívila. Vyšlo najevo, že v Praze chodí do církve Sinčchondži, která je považována za sektu svým chováním i svou věroukou.

Tato sekta vznikla v Koreji, a jak už to bývá, je především zaměřena apokalypticky, tedy mluví hodně o posledních časech. Považuje se za jedinou správnou církev, která má jediná opravdové poznání o Bohu a posledních časech, proto také zve často na kurzy Zjevení, kde se to vyloží. Často také tají svou pravou identitu, kterou ukáže až když je člověk “lapený”. 

Mají za to, že věk křesťanských církví pominul, a nyní jsou to oni, kdo přináší zjevení o Bohu. Dělají cílenou “evangelizaci” v jiných církvích, mají totiž za to, že tak zachraňují pšenici z pole, kde je plevel. To je známý obraz, který použil Ježíš. Skutečně v církvi roste plevel a pšenice dohromady, jenže podle Ježíše to až po jeho příchodu andělé rozdělí. Na mou otázku odpověděla tato slečna, že se za anděly nepovažují, ale že andělé pracují skrze ně, a že Ježíš se již vrátil (nejspíše v osobě zakladatele jejich “církve”). 

Nevěří totiž, že Ježíš je Bůh, ale pouze že Bůh skrze něj pracoval. Nedokázala mi odpovědět na otázku, proč tedy první křesťané uctívali Ježíše jako Boha, na což existuje řada historických studií. Nevěří také, že Duch svatý je Duch pravdy (Paraklétos), o kterém mluví Ježíš v evangeliích. To má být nějaký jiný duch, který přišel až nyní, a proto je uvedl do veškeré pravdy. 

Asi vás nepřekvapí, že zpochybňování Ježíše a Ducha svatého je základním rozdílem mezi křesťanstvím a touto sektou. Všichni křesťané v historii bez ohledu na své rozdíly (katolíci, evangelíci, pravoslavní) se shodnou na Ježíšovi jako bohočlověku (plně člověku a plně Bohu) a na Trojici (kde Duch svatý je třetí osobou Trojice, tedy také Bohem). Identita Ježíše je základní tézi každé křesťanské církve. 

Sekty, byť se ohánějí křesťanstvím, mají právě s touto identitou problém. Ježíšovo božství zpochybňují, nevěří v Ducha svatého, očekávají brzký konec, a sebe vidí jako jediné autoritativní vykladače pravdy, své zakladatele často jako nové zjevení Krista. Všechny křesťanské církve tyto sekty vnímají navzdory křesťanskému “nátěru” jako samostatné kulty mimo křesťanství. Zde není možná žádná spolupráce nebo přátelství.

Kromě toho tato sekta vyvíjí také činnost online, kdy se snaží - například přes instagram - navázat kontakt především s mladými lidmi - cílí hlavně na dívky, a pod pláštíkem "vyplnění dotazníku" se snaží navázat kontakt a začít svou "misi". Jedna mladá žena z Elementu popisuje jejich činnost takto:

Ahoj Lukáši, moc díky za mail. Myslím ,že teď mi vše dává smysl. 

Na Instagramu mě oslovila jedna dívka, chtěla vyplnit formulář ohledně víry a pokládala otázky. Je to delší dobu. Tvrdila mi že je z katolické církve, dokonce jsme spolu mluvili přes Zoom a zdála se mi úplně normální. Pak jsme si ještě psali, ale ne tak často a pak mi jednoho dne napsala o té korejské sektě.

Zmiňovala se přesně o knize Zjevení. Přiznám se, byla jsem tou dobou na dovolené, tak jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Nakonec jsem si o té sektě něco přečetla a napsala ji, že se mi nezdá, na to mi začala argumentovat a pak mi přišel od Tebe mail a tak jsem ji znovu upozornila, na to mi už neodpověděla.

Nevím, zda opravdu je z katolické církve a jen se k té sektě pak připojila, nebo už v ní byla dávno. Každopádně dnes jsem ji napsala jak dlouho už v ní je, ale bez odezvy. 

Pokus této slečny z instragramu navázat kontakt, vypadal takto:



Dávejte si tedy pozor, pořád platí slova apoštola Jana, který napsal (1. Janova 4:1-3): Milovaní, nevěřte všemu, co je duchovní, ale rozlišujte, zda jsou ti duchové z Boha. Do světa totiž vyšla spousta falešných proroků. Podle tohoto poznávejte Božího Ducha: každý duch, který vyznává Ježíše Krista přišlého v těle, je z Boha. Žádný duch, který Ježíše nevyznává, ovšem není z Boha, ale je to ten duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že má přijít. Už teď je na světě!

Klasické rysy “křesťanské” sekty mimo jiné jsou:

  • Víra, že jako jediní známe výklad Písma a rozumíme skrytým tajemstvím
  • Tvrzení, že někdo z našich zakladatelů je zjevením, vtělením, příchodem Krista
  • Zpochybňování identity Ježíše jako Boha v těle, který je druhou osobou Trojice
  • Očekávání blízkého konce, který nás opravňuje “zachraňovat” příslušníky jiných církví
  • Trvání na tom, že jsme jedinou opravdovou církví

Sinčchondži splňuje všechny tyto rysy. Pokud by vás to zajímalo, tady je několik textů ohledně této sekty:


https://www.seznamzpravy.cz/clanek/jsou-tajemni-a-lzou-rika-znalec-o-sekte-kterou-vysetruji-kvuli-covidu-124487


https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/sincchondzi-cirkev-sekta-korea-cesko.A180305_145045_domaci_hell


https://ea.cz/clanky/190/detail


https://info.dingir.cz/2017/09/misie-cirkve-sincchondzi/


https://info.dingir.cz/2018/02/cirkev-sincchondzi-usporadala-v-praze-verejnou-akci/


https://www.seznamzpravy.cz/clanek/jizni-korea-sidlo-sekty-jako-epicentrum-nakazy-koronavirem-89808


https://www.instagram.com/pozor_sekta/ 

úterý 25. května 2021

Restart | Znovunastartování vztahů

Před námi je postupné uvolňování po dalším lockdownu - už několikáté. Podobně jako loni v létě, i letos je potřeba, abychom při restartu měli na paměti několik oblastí, kde se nám nový start bude velice hodit. Mám na mysli zejména restart naděje, restart financí a restart vztahů. Jako třetí potřebujeme restart vztahů, protože lockdowny ovlivnily s kým a jak trávíme čas a kdo je pro nás důležitý a kdo zásadní. Vztahy zastavením vždy utrpí.

Podívejme se na praktické příklady v různých oblastech zastavení: 

Nemoc: Když někdo nečekaně onemocní, nejprve se zvedne vlna solidarity – všichni posílají pozdravy, upřímně se modlí a přeji rychlé uzdravení. Jenže, pokud se nemoc rychle nevytratí, unaví se spíše tato solidarita. Přirozeně. Život jde dál. Znáte to přísloví: „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Postupem času se zajímá stále méně lidí, na zprvu šokující nemoc si prostě do jisté míry zvykli. A když ne, bojují s jiným pokušením: redukci vztahu. Probírali jsme to v sérii FF19 | Manželské tsunami. Když udeří nemoc, máme pokušení vnímat nemocného primárně jako pacienta více než jako partnera, přítele, člověka. 

Smrt: Tak zde je jasné, že nemluvíme o zesnulém, ale o jeho blízkých. Podobně jako u nemoci se zvedne vlna účasti a lítosti, ale v průběhu chvíle se začne vytrácet. Problém je, že mnozí opuštění začnou prožívat zármutek ze ztráty až později, když odezní prvotní šok – jenže s tímto šokem zmizí většinou i zájem a účast, takže na zármutek pozůstalý zůstává sám. 

Rozvod: Už z principu je rozvod hlavně o rozpadlém vztahu. Ale nejen to, rozvodem ztratíme i část přátel. Ne proto, že by byli nutně na straně druhého partnera, ale právě proto, že nejsou na ničí straně. Byli přátelé obou manželů, ale pokud se jejich vztah rozpadne, jsou nuceni (často podvědomě) zaujmout stanovisko a postavit se na jednu nebo druhou stranu. Pokud jsou ale k obou stranám neutrální, většinou to znamená, že se vztah s oběma stranami začne vytrácet. 

Bankrot: Ani tady to není překvapivé. Kromě toho, že se bankrotářům často rozpadá rodina je tu i fakt, že pokud jste bohatí, pak pro některé lidi máte hodnotu kvůli svému bohatství. Něco od vás chtějí. A pokud najednou zchudnete, zmizí i lidé, kteří se vyhřívali na slunci vašeho úspěchu. A pak tam máme ještě 

Covid: Asi i tady je jasné, že vztahy trpí tím, že jsme byli přinuceni (nebo jsme to udělali i dobrovolně) k izolaci, karanténě, odstupu. Vztahy nutně trpí, digitál na dálku to nespraví (ale spíše ještě bude hrát roli v odcizení).

Je tedy jasné, že zastavení a náraz do zdi nutně ovlivňuje naše vztahy. Restart ve vztazích ale potřebujeme i v jiné situaci, a to když jsme uvízli s někým, kdo nás sráží dolů, kdo nám ubližuje. Před nějakou dobou jsem slyšel přednášku amerického psychologa Henryho Clouda, který tvrdil, že v životě se potkáme a máme různou interakci se třemi typy lidí: moudrými, hloupými a zlými. Zatímco moudří lidé skutečně reagují na to, kde jsme a dokáži se přizpůsobit, hloupí mají tendenci si vždy skutečnost přibarvit ve svůj prospěch - problém není nikdy na jejich straně. Nejhorší jsou ale zlí lidé - ti nám prostě ublíží. Možná si říkáš, že je to příliš temný pohled na lidi, že přece každý člověk má potenciál být dobrým. Ano, má. Ale mnozí lidé na tento potenciál rezignovali natolik, že jsou skutečně zlí. 

Autoři Bible nad tím nezavírají oči. Proto je charakterizují takto (Přísloví 17:4) Zlý člověk dá na ničemné řeči, lhář poslouchá zlé jazyky. (Přísloví 29:6) Zlý člověk vězí v pasti hříchu, spravedlivý je plný radostného smíchu. Ježíš - zdá se - nemá problém nazvat některé lidi dobrými a jiné zlými, projevují se podle něj podle toho, co ze sebe vynášejí na povrch (Matouš 12:35): Dobrý člověk vynáší ze svého dobrého pokladu to dobré, zlý člověk vynáší ze zlého pokladu zlé. Ne nadarmo se tedy Žalmisté modlí, aby je Bůh před zlými lidmi ochránil (Žalm 43:4): Zjednej mi právo, Bože, buď mým obhájcem před bezbožným národem, zachraň mě před lstivým a podlým člověkem! Tato modlitba ukazuje, že nemusíme se nechávat vlivu zlých lidí ve svém životě - naopak bychom se před nimi měli chránit. Díky tomu pak můžeme být požehnanými lidmi, jak čteme hned v prvním verši prvního Žalmu 1:1 Blaze člověku, který nechodí, jak radí ničemní, na cestě hříšných nestojí, ve spolku posměvačů nesedí. 

Tvrdé zastavení a zlí lidé mohou samozřejmě mít spojitost: Buď je zastavení přímo zlými lidmi způsobeno, nebo se po nějakém jiném zastavení okolo nás začnou zlí lidé vyskytovat, protože vycítí příležitost se jakkoliv obohatit na úkor oslabeného člověka. Podobně jako se supi slétají tam, kde vidí oslabené zvíře, které slábne a umírá. O to víc je nutné prožít restart ve vztazích - vědomě se obklopit opravdovými přáteli, a to i tehdy, kdy nás instinkt a přirozenost zastavení spíše svádějí stočit se do klubíčka a uzavřít se do ulity.

Když ale říkám “vědomě se obklopit opravdovými přáteli”, nemyslím tím obklopit se lidmi, kteří nám schvalují vše, co se stalo nebo jsou uměle pozitivní. Zde leží velké pokušení. Zažijeme-li zlého člověka, hledáme někdy ochranu v jiném vztahu, a přirozeně tíhneme do takového, který je pozitivním protipólem současného člověka. Jenže zlý člověk může mít různé podoby a někdy se vyklube z chápavého pozitivního protipólu. Spadneme z deště pod okap. Všimli jste si, jak přesně tohle opakují lidé v partnerských vztazích? Utíkají před jedním zlým člověkem, aby skončili v náruči podobně zlého člověka. A často se tak děje za varování opravdových přátel. Opravdové přátelství totiž není neustále, pozitivní ano. 

Paradoxně, zažijeme-li zlé lidi, chceme se restartovat u těch, kteří jsou výhradně na naší straně, a v okamžiku, kdy nám takový pozitivní kamarád řekne na něco ne, nebo ukáže, že se někde pleteme my, máme tendenci ho strčit mezi právě ty zlé lidi, od kterých se snažíme utéct. Pravé přátelství je láska vůle, a zahrnuje nejen podporu, ale také pravdu v lásce, a vnitřní závazek, že spolu překonáme i nesouhlas. V dnešní době jsme svádění k neustálým kompromisům a chybějícímu závazku. Přátelé máme jen, když říkají to, co chceme slyšet - jinak je vyměníme za jiné přátelé. Už tím ale přátelství zcela likvidujeme a vytváříme síť nestálých a povrchních vztahů. Musím říct, že mě v tomto docela dost pomáhá církev. Ta, jak je patrné, se netvoří pouze z přátel, nýbrž je to spíše rodina - lidé, se kterými bychom se v přirozeném světě nikdy nepotkali a nespřátelili. 

Pak je zde ale ještě jedna důležitá rovina restartu. Restart vztahů je přirozený - jsme v nějaké životní fázi a některé vztahy jsou jen na sezónu našeho života. To je jedna z nejdůležitějších pravd o přátelských vztazích, kterou jsem se naučil. Vždy mě trápilo, že s některými přáteli jsem ztratil vztah poté, co jsem se pohnul do jiné fáze života - odstěhoval se, uvěřil, změnil názory, změnil prostředí, a tak podobně. Zatímco jiné vztahy - a těch je mnohem méně - všechny změny přežily bez potíží. Hledal jsem, kde je chyba. Často se tak stalo bez nějaké zjevné příčiny nebo nějakého konfliktu. Prostě se to stalo. Někdy tam konflikt vznikl. Pak jsem ale pochopil, že mnoho vztahů v životě máme skutečně jen na okamžik. Jen na konkrétní životní fázi. 

Když jsme třeba začínali Element, přidala se k nám jedna rodina. I když, přidala je moc honosné slovo. Ve skutečnosti nám řekli, že žijí v jiném městě a chodí do jiné církve a hodlají tam zůstat. Pár měsíců ale budou chodit k nám, aby nám pomohli začít, udělat to, co je potřeba a prostě nám fandit. Vlastně zafungovali jako lešení, pod kterým jsme mohli stavět církev, do které dnes chodíte. Jsem jim vděčný dodnes. Bylo to ryzí a bylo to na sezónu. A tak je to s mnoha dalšími vztahy. Některé vztahové problémy máme, že tento jednoduchý princip nechápeme a snažíme se na sílu držet vztah, který se již vnitřně vyčerpal nebo se zadřel. Jistě, nemluvím zde primárně o manželství, ve které kombinujeme více druhů vztahu a kde máme závazek na celý život. Mluvím zde především o přátelích a spolupracovnících. 

V křesťanské části Bible je příběh, který tento princip ilustruje. Když vznikla církev, měla mezi sebou apoštoly - cestující lídry, kteří zakládali nové církve, kázali, a upevňovali stávající komunity víry. Patřila mezi ně originální Dvanáctka od Ježíše, ale i další muži a ženy, kteří uvěřili později. Mezi nimi to bylo pracovní duo Barnabáš a Pavel. Oba apoštolové, obklopeni týmem spolupracovníků, cestovali, kázali, uzdravovali, a vůbec prožívali velké dobrodružství. Skvěle se doplňovali, ale pak se jednoho dne rozhádali. Skutky 15:36-40 

Po nějaké době Pavel řekl Barnabášovi: „Pojďme se vrátit a navštívit naše bratry ve všech městech, kde jsme kázali Pánovo slovo, ať zjistíme, jak se mají.“ Barnabáš chtěl, aby s sebou vzali i Jana Marka, ale Pavlovi se to nezdálo, protože je v Pamfylii opustil a nešel s nimi do díla. Vznikl z toho tak ostrý spor, že se spolu rozešli. Barnabáš vzal s sebou Marka a odplul na Kypr, kdežto Pavel si vybral Silase, a když ho bratři svěřili Boží milosti, vydal se na cestu. 

V jádru šlo o to, že oba měli s Janem Markem špatnou zkušenost, když je před nějakou dobou opustil. Barnabáš chtěl Markovi dát ještě jednu šanci, ale Pavel vnímal, že s nimi byl jen na sezónu a byl čas si najít jiné spolupracovníky. Kvůli tomu se nakonec celý tým rozpadl. Kdo měl pravdu? Lukáš, který knihu Skutků píše, cestoval s Pavlem, věnuje se tedy jemu a o Barnabášovi mlčí. Ale o mnoho let později píše Pavel v jednom z posledních dopisů tato slova (2. Timoteovi 4:11): Jediný Lukáš se mnou zůstal. Vyzvedni Marka a přiveď ho s sebou; velmi potřebuji jeho pomoc. A v dopise Filemonovi 1:23-24 píše: Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši, a moji spolupracovníci Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš. Když je s námi někdo na nějakou fázi života, která skončila a následně skončí i vztah, neznamená to ovšem, že tomu tak musí zůstat navždy. Pavel Marka odmítl jako spolupracovníka, ale Barnabáš se mu věnoval i nadále. O nějakých 12-15 let později je ale Marek pro Pavla ceněný spolupracovník a jeden z mála věrných, kteří s Pavlem zůstali až do konce. Restart ve vztazích totiž někdy znamená obnovu ve vztazích, kdy se k nám do další životní fáze vracejí ti, kteří v jiné fázi našeho života z ní odešli. A to je pro restart důležitá zpráva.

Někdo jednou řekl, že jsi-li na konci života sám, je to tvoje vina. Možná je to tvrdé a kruté, a možná to tak někdy není. Ale ve většině případů tomu tak je. Kéž máme dostatek moudrosti a dostatek milosti, abychom restartovali vztahy tam, kde je to potřeba a utekli do nového restartu před zlými lidmi.

pondělí 17. května 2021

Restart | Znovunastartování financí

Před námi je postupné a pomalé uvolňování po dalším lockdownu - už několikáté. Podobně jako loni v létě, i letos je potřeba, abychom při restartu měli na paměti několik oblastí, kde se nám nový start bude velice hodit. Mám na mysli zejména restart naděje, restart financí a restart vztahů. Jako druhý potřebujeme restart financí, protože lockdowny a restrikce zahýbaly jak příjmy, tak způsoby utrácení. 

Minulý týden jsme začali celý tento myšlenkový koncept, jak se znovu rozběhnout po tom, když nás něco tvrdě zastaví. Říkali jsme si, že většinu svého života prožíváme jako běh za jasným cílem a většina cílů je velice dobrá. Cíle nás motivují, dávají nám naději.Táhnou nás kupředu. Jenže, mnozí také víme, že v  běhu našeho života může nastat moment, který jsme nazvali anglicky „disruption“ – narušení, co nám evokuje přervanou nit nebo tvrdý náraz do zdi. Je to jako bychom běželi a najednou nás píchlo v lýtku – dostali bychom svalovou křeč. Při opravdovém disruption to přeruší vše a my se cítíme bezmocní. Říkali jsme si také, že to může mít různé podoby – individuální i skupinové: covid, nemoc, úmrtí, rozvod, bankrot. Přerušení běhu vyvolává temné myšlenky beznaděje. Také jsme si řekli, že Kdykoliv zažijeme narušení, máme několik základních možností, co s tím: Můžeme dožít. Můžeme popřít. Můžeme najít nový rytmus. Dnes se podíváme na hledání nového rytmu ve světě financí.

Což je nesnadné téma, které většinu lidí v jedné nebo jiné oblasti trápí, ale pořádně o tom nemluví. Nevíme, jak o tom mluvit, a nechceme vypadat jako neúspěšní lidé. Naše země patří mezi národy s největším podílem exekucí – to je disruption ukázkových rozměrů. Ale nemusí to nutně skončit u exekuce. Narazit do zdi finančně může mít různé podoby a různé příčiny: Například kombinace chybějících úspor a pokažené věci nutné pro normální fungování. Řekněme, že jedeme s penězi na doraz a najednou se nám pokazí pračka. Nemáme tolik možností veřejných prádelen, a nemáme lidi, u kterých bychom si vyprali.  Co uděláme? Půjčíme si. Vezmeme si to na splátky. Další náraz může mít podobu chybějícího plánu a systému v tom, jak finance spravujeme. Většina párů například nemluví o finančních návycích, rozdílech a strategii dopředu, a polovina manželských hádek je tak na téma financí, třeba skrytých ve větě: „Kam se všechny peníze poděly?“ Málokdo si uvědomuje, že do manželství vstupují finančně rozdílné osobnosti: šetřílci a utráceči, věcní a zážitkoví. A jak jsou finance zdrojem napětí, po rozvodu bývají ještě větším oříškem, kdy často žena s dětmi je odsouzena k bídě. Ještě jiný náraz může být ve formě chybějící štědrosti, kdy se peníze stanou zdrojem naší identity, a ze strachu z nedostatku nebo chamtivosti (případně kombinace obou) se rozhodneme ušetřit nebo utratit vše, co se vyskytne v našem dosahu. To je ovšem cesta rovnou do zdi. Právě proto se dnes budeme dívat na otázku znovunastartování financí po přerušení.

Problém s finančním nárazem je především to, že zpravidla přichází jako druhotný šok po jiném zastavení. Pokud se nám rozpadne manželství, je to náraz – zpravidla následuje finanční otřes jedné (nebo obou) ze stran. Pokud nás sklátí vážná nemoc, vypadnou nám příjmy a jako druhotný šok nastanou finanční těžkosti. Pokud nám umře blízký člen rodiny, často nám vypadne také příjem, který do rodiny přinášel. Přijde covid, máme starosti o své zdraví, a zavřená ekonomika přinese ekonomický otřes. Finanční těžkosti mohou být primárním problémem, ale často je to druhotný šok. Což přidává stres a komplikuje snahu o restart v prvotním zastavení. Zároveň je v tom i zrnko naděje: Je-li finanční otřes druhotným šokem, dá se na něj lépe připravit než na prvotní šok. Co tím myslím? Nedokážeme se zpravidla připravit na rakovinu, smrt, nevěru manžela, celosvětovou finanční krizi. Pokud ale mám zdravé finanční návyky, dokážu zmírnit dopad druhotného ekonomického šoku. Proto musíme mluvit o finančních hodnotách v dětství, dospívání, nebo na počátku manželství. Proto je tak důležité se v tom neustále vzdělávat a inspirovat se. A proto by nás mělo zajímat, jakou moudrost najdeme ve světě víry.

Důležitý je už start, samozřejmě. Příklady, které vidíme ve své rodině, návyky, které si osvojíme ve financích jako děti. Řadu let oddávám manželské páry a každý pár, se mnou a Ditou prochází předmanželské poradenství. Považujeme ho za velice důležité. Probíráme tam samozřejmě také otázku financí, protože chceme, aby se tyto páry vyhnuly zbytečným konfliktům, a protože si uvědomujeme, jak rozdílné máme své osobní rodinné zázemí a návyky. Každý pár učíme jednoduchý princip spravování financí, který je skrytý v šifře 10-10-80. Co tím myslíme? Učíme je, aby 10% svých příjmů šetřili - to vytvoří vatu, aby se nedostali do nouze, když se něco pokazí nebo když třeba zavřou republiku kvůli covidu. Navíc si nebudou muset půjčovat, protože budou mít našetřeno. Tím se vyhnout dluhům a splátkám. Pravidelné měsíční šetření (i kdyby začalo v malém) také vytváří návyk vytváření investic pro další zasévání. 

Pak je učíme, aby 10% svých příjmů dávali štědře dál - to je princip, který nás učí, že ne vše, co se vyskytne u nás, je pro nás. Učí nás vytvářet prostor pro růst. Dávání (i kdyby začalo v malém) osvobozuje od mamonu a chamtivosti. Říkáme jim, aby dávali deset procent do církve nebo charity podle svého určení, které jim to nikdy nesplatí zpět. Je to duchovní a vnitřní princip. A pak je učíme, aby žili ze svých 80%. Což není vůbec ale vůbec jednoduché. Protože na začátku má každý málo peněz a naše společnost nás spíš tlačí do toho, abychom žili na 120% než na 80%. Než se pak nadějeme, necháme se penězi vláčet. Zcela zapomínáme na to, že z pohledu historie žijeme v finančně šťastné době, zachycuje nás sice nedokonalá, ale přece jen sociální síť. A dnešní průměrný člověk se má lépe než bohatý člověk o pár set let dříve, kdy celý svět fungoval na tom, na čem chudé země fungují dodnes: na 24 hodinové ekonomice. Rozdělení 10-10-80 patří ke zdravým finančním návykům, protože je otázkou víry. Což zní překvapivě. Proč spojuji zdravé návyky s vírou?

Finanční zdraví je opravdu záležitosti víry. To platí i pro lidi, kteří v Boha nevěří. Ekonomika jako celek je otázka důvěry: Důvěřuji, že papírek s číslem má hodnotu vyjádřenou tím číslem. Peníze mají tu hodnotu, kolik důvěry do nich vkládáme. Proto disruption ve financích otřásá důvěrou. To je v ekonomice běžné. Zdravá ekonomika funguje v prostředí důvěry. Stane-li se epidemie jako je covid, když nás zastaví ekonomická zeď druhotného šoku, naše přirozená tendence je stáhnout se do sebe a vytvářet si bezpečnou zónu. Ze strachu před kolapsem naší osobní ekonomiky se snažíme šetřit či investovat, jenže vložit svou důvěru do bohatství je hodně nejisté, protože majetek je dnes tady a zítra fuč. Strach nám brání v ustanovení zdravých hodnot. Víte co, pro většinu lidí není problém lakomost, ale starý „dobrý“ strach. Proto nakonec ovlivňuje i víru v Boha. Strach byl vždy hlavní nepřítel víry: Zastiňuje mysl a zkouší trpělivost. Obavy a víra žijí paralelní životy. Víra jako taková bude vždy obsahovat kousek nejistoty pramenící z nevědomosti, a stejně tak nejisté jsou naše obavy z budoucnosti. Ve slavném podobenství o rozsévači řekl Ježíš, že lidé ztrácejí víru proto, že nemají prostor (Lukáš 8:14): 

Zrno, které zapadlo mezi trní, jsou ti, kteří slyšeli, ale pozvolna bývají dušeni starostmi, bohatstvím a rozkošemi tohoto života, takže nedozrají, aby nesli ovoce.  

Máme tedy tři různé důvody, které v nás dusí život: starosti, bohatství a rozkoše. Starosti dávají smysl. Když narazíme do zdi a druhotně se na nás vyvalí starosti finančního rázu, okamžitě nás to začne dusit. Podle Ježíše nedozrajeme, abychom nesli ovoce. Zůstaneme pod vrcholem. Slovy minulého dílu, jen to „dožijeme“. Starosti jsou významným důvodem, proč je náš život dušený – a všichni, kdo finančně narazili, přesně vědí, o čem je řeč. Proč ale bohatství a rozkoše? Vždyť na bohatství není nic špatného. Matouš ve své verzi stejného podobenství upřesňuje, co přesně máme za problém: podle něj jsou lidé oklamání bohatstvím nebo bychom spíše řekli iluzí bohatství. Bohatství samotné problémem není, ale jak později popisuje apoštol Pavel v 1. Timoteovi 6:10: 

Láska k penězům je kořenem všeho zla; v honbě za nimi někteří zbloudili z cesty víry a sami si způsobili nesčetná muka. 

Láska k penězům samozřejmě není pouze problém bohatých lidí. Peníze může milovat i chudý člověk. Láska k penězům (ne peníze samotné) může dostat lidi na cestu trápení a „nesčetných muk“. Proč? Protože se stávají zdrojem jistoty, která se ale hroutí jakmile narazíme do zdi. Finance především otázkou důvěry, a tak se naše důvěra k Bohu, sobě i světu se otřásá při jakýchkoliv finančních potížích.

Není tedy divu, že nás rozliční autoři biblických spisů v židovské i křesťanské Bibli navádějí, abychom si ve svých financích vytvořili návyky, které cílevědomě vytváří prostor. Jsou to právě tyto principy šetřivosti a štědrosti. Když nás zastaví finanční náraz do zdi, je to zároveň zastavení a příležitost přepsat své hodnoty a vytvořit nové návyky. Jedna rada pro nové nastavení, je vytvoření prostoru štědrostí – že ne všechno je pro mě. Štědrý člověk má neustále více, ale skoupý člověk je ten, komu neustále chybí. Mojžíš například učil izraelský národ: Leviticus 19:9-10  

Když budete sklízet obilí své země, nesklízej své pole až do kraje a nepaběrkuj, co po sklizni zůstalo. Ani svou vinici úplně neobírej a nepaběrkuj, co na vinici upadlo. Nech to chudákovi a přistěhovalci. Já jsem Hospodin, váš Bůh. 

Nesbírej všechno až na okraj, nech to pro chudé, cizince, vdovu a sirotky. To je princip důvěry v Boha, že se o tebe postará. Vytvoř si prostor. Důvěřuj Bohu a žij bez strachu. Nic nefunguje tak dobře jako kombinace návyku štědrosti a spořivosti. Možná si ale říkáš, že zastavení bylo kruté a ty opravdu nemáš nic. Klidně bys souhlasil s prorokem Ageem, který napsal 1:5-6 

Nuže tak praví Hospodin zástupů: Všimněte si, jak se vám vede. Sejete mnoho, a sklízíte málo. Jíte, a nenajíte se. Pijete, a máte žízeň. Oblékáte se, a vůbec to nehřeje. Kdo něco vydělá, nosí to v měšci děravém. 

Cítil ses někdy, že máš děravý měšec? Tak vypadá zaneprázdněný člověk, který ale není štědrý a nemá prostor ve svém životě. Víš, jak vypadá finanční prostor? Pavel ho popisuje tady: 2. Korintským 9:8 

Bůh je schopen rozhojnit k vám veškerou milost, abyste vždycky a ve všem měli veškerý dostatek a mohli se štědře účastnit každého dobrého díla. 

Prostor si vytvoříš tím, že se naučíš (1) dávat, (2) vytvářet rezervu (šetřit), a (3) být důsledný (třeba rozpočet). Náraz do zdi nám dává šanci redefinovat naše hodnoty a znovu se rozběhnout finančně, jen jinak, a v jiném rytmu. Mezi ně patří nový zdravý návyk, kterému říkáme 10-10-80. Zbývá se zeptat sám sebe: Jaké návyky budu pěstovat, abych mohl prožít restart i v situaci, kdy se finančně zastavím na místě? 

středa 12. května 2021

Restart | Znovunastartování naděje

Před námi je postupné a pomalé uvolňování po dalším lockdownu - už několikáté. Podobně jako loni v létě, i letos je potřeba, abychom při restartu měli na paměti několik oblastí, kde se nám nový start bude velice hodit. Mám na mysli zejména restart naděje, restart financí a restart vztahů. Jako první potřebujeme restart naděje, protože naděje se týká chutě žít a také naší budoucnosti.

Někdy se mi zdá, že většinu svého života, především v jeho první části, prožíváme jako běh za jasným cílem, který může mít spoustu podob, z nichž je většina velice dobrá. Chceme se bavit. Chceme mít kamarády. Chceme mít dobrou rodinu. Chceme dostudovat. Chceme se naučit něco kreativního v kroužkách nebo kurzech. Chceme věci (které mají jiní). Chceme se rozhodnout, co studovat dál. Chceme si najít životního partnera. Chceme potěšení. Chceme úspěch. Chceme peníze. Chceme zážitky. Chceme pohodu. Chceme děti. Chceme… Prostě běžíme k cíli. Někdo pomalu jako v maratonu, jiný rychle jako ve sprintu. Na těchto cílech není vůbec nic zlého. Jsou to dobré věci. Cíle nás motivují, dávají nám naději. Jak tvrdil legendární psycholog Jaro Křivohlavý ve své knize Sdílení naděje: 

Člověk je schopen klást si určitě cíle. Máme-li cíl, pak se těšíme, doufáme a očekáváme splnění tohoto záměru. To jsou emocionální průvodní jevy naděje. Tuto naději chováme v srdci. Žijeme-li, žijeme nadějí. Přestaneme-li mít naději, začneme se propadat do beznaděje a zoufalství. Jinými slovy: Klást si cíle jsou průvodním jevem života v naději.  Slovník jazyka českého říká, že naděje je „víra v něco příznivého“Jinde čteme: Mít naději znamená uchovávat v srdci touhu a přání s očekáváním (důvěrou a vírou), že se to, nač se těšíme, uskuteční. 

Podle Křivohlavého bylo  původním významem slova naděje „klást si určitý cíl“, jehož naplnění se očekávalo (a žilo se pak v radostném tušení příznivého vyústění celého dění.) Tyto cíle, které máme, jsou tedy motorem našeho běhu kupředu. Táhnou nás dál. Jsme motivováni.

Jenže, mnozí také víme, že život není takhle lehce předvídatelný. V našem běhu může nastat moment, kterému se v angličtině říká „disruption“ – narušení. I když, upřímně, to slovo mi evokuje více než narušení. Evokuje přerušení, přervanou nit, tvrdý náraz do zdi. Toto narušení může mít různé podoby a různou povahu. V samotném běhu si to představuji takto: Běžíš jako bys byl v závodě a najednou by tě píchlo tě v lýtku – dostal bys svalovou křeč, kde ti nepomůže jen natáhnout nohu. Minulý rok se mi to stalo při tenisu. Hrál jsem s kamarádem, vše bylo zcela v pořádku, když tu na konci naší tenisové hodiny mi lýtkem projela ostrá bolest, jako by mě do ní někdo střelil. Je jasné, že tenis šel okamžitě stranou – nakonec jsem byl rád, že jsem se dobelhal domů a trvalo několik dní, než jsem to rozchodil. Velice to bolelo a já se cítil zcela bezmocný. To je opravdový disruption: přerušilo to vše. 

Mnozí jste podobné narušení zažili také. Může mít různé podoby – individuální i společenské, skupinové: Přišel covid, a následná karanténa, a tys musel zavřít slibně se rozvíjející podnik. Sklátila tě nečekaná a agresivní nemoc, třeba rakovina. Někdo blízký ti nečekaně zemřel. Dlouhotrvající manželská krize vyústila v očekávaný, ale stejně přesto bolestivý rozvod. Nedostal ses na školu svých snů – připravoval jsi se na přijímačky, ale kvůli covidu brali podle prospěchu a tys ho neměl dobrý. Tvůj partner v podnikání tě zradil a tys musel vyhlásit bankrot. Mohl bych pokračovat, těch jednotlivých možností je dlouhá řada. Tyto disruption z normálu přicházejí nečekaně a rychle.

Logicky a nutně nás v takových chvílích začne přepadávat beznaděj, obavy či pochybnosti. Dává to smysl: Stejně jako jsou cíle průvodním jevem naděje, přerušení našeho běhu vyvolává temné myšlenky beznaděje. Začínáme se ptát sami sebe, co je opravdový úspěch? Dokážu to, co jsem si dříve vysnil? Nebo ještě jinak: Je to konec závodu? Dokážu se vrátit? Bude to po návratu stejné? Jinými slovy, bude svět stejný až se vrátím? Počká svět na mě, nebo mi nemilosrdně uteče? Dokážu běžet stejně rychle jako dřív? Dokážu vůbec běžet? Kdy se budu u běhu cítit znovu uvolněně? Je to normál nebo jakýsi hloupý nový normál? Udeří covid a tyto otázky se ptá celý svět. Celý svět je v situaci, ve které se jednotliví lidé vinou nemoci, finančních potíží nebo vztahových krizí ocitají denně v obrovských číslech. V této sérii třech článků se s vámi chci podívat na možnosti restartu v několika oblastech, na kterých opravdu záleží. Dnes se s vámi dívám na restart naděje – restart očekávání, kladení cílů a rytmu v běhu.

Jde totiž o tohle: Kdykoliv zažijeme narušení, máme několik základních možností, co s tím: Můžeme dožít. Můžeme popřít. Můžeme najít nový rytmus. Když náš běh něco přeruší, první možností je rozhodnout se to jen dožít, což znamená, že se uzavřeme do sebe, nebo do svého nejbližšího okolí, rodiny a chceme „to nějak doklepat do konce“ a neobtěžovat své okolí. Jistě, je to možná alternativa. Jenže my nejsme stvořeni tak, abychom byli schopni nést svá břemena sami. Ubíjí nás to. Břemeno nás tlačí k zemi. Náš život se tak stává beznadějným. Není žádné světlo na konci tunelu. Užíráme se. Mnozí se tak uchylují k druhé časté možnosti: popíráme, že se vůbec něco stalo, chováme se, jakoby nic. Když se nás někdo zeptá, říkáme, že jsme v pohodě. Křesťané to ještě vyšperkují zvláštní teologii pozitivního vyznávání: myslí si, že když budeme pořád opakovat, že nejsme nemocní, tak to tak nakonec prostě bude. Popírání nás nakonec od světa izoluje stejně tak účinně, jako uzavření se do sebe. V obou případech jsme nuceni si své břemeno nést sami. A to je můj hlavní problém s těmito přístupy. Člověk byl stvořen jako společenská bytost a naděje není individuální sport. Proto mi přijde, že lepší přístup je ten třetí: Najít nový rytmus, tedy, naučit se běhat znovu a především jinak. Jinými slovy, zažít restart, vrátit se zpět a vyběhnout znovu.

Apoštol Pavel (a nejen on) v Bibli křesťanskou víru a život obecně rád přirovnával k běhu. Vlastně, dokážeme se naučit hodně z jeho analogie běhu a také z analogie, kterou najdeme v dopise Židům, u kterého nevíme, kdo ho napsal, ale z mnoha důvodů si myslím, že to byla žena, nejpravděpodobněji Priscilla. Podíváme se společně na tři pasáže ze tří různých dopisů, které se během zabývají, a ukážeme si na několik principů, které se z nich můžeme naučit pro restart naděje v našem životě. Podíváme se na to, co znamená usilovně se znovu rozběhnout. První pasáž najdeme v dopise Pavla církvi v Korintu, významném městě v Řecku. Pavel tam napsal (1. Korintským 9:24-27): 

Copak nevíte, že všichni závodníci běží, ale jen jeden zvítězí a získá odměnu? Běžte tak, abyste ji získali. Každý závodník má přísnou sebekázeň – oni to dělají pro věnec, který zvadne, my ale pro ten, který nezvadne. Takto tedy běžím, ne jako bych neměl cíl; takto bojuji, ne jako bych rozrážel jen vzduch. Raději své tělo tužím a podmaňuji, abych snad, když kážu druhým, sám nebyl vyřazen. 

Všimněte si, co v této pasáží říká. Všichni běží, ale jen jeden získává cenu: náš běh má být během o vítězství. To je popis zcela jasného cíle. Pak Pavel popisuje jednu velice důležitou vlastnost pro vítězný běh: sebekázeň, tedy ochotu to nevzdat předčasně a pokračovat navzdory překážkám. Ke zvládnutí sebekázně motivuje běžce možnost vyhrát věnec – v tomto případě je to cena, která zvadne, ale Pavel říká, že tvá cena, která tě může (a měla by) motivovat k běhu, je trvající nevadnoucí cena. Běžec se sebekázní se netváří, že ho nic nebolí, běží ale i tak. To se nám může zdát jako vysoká laťka. Protože zdaleka ne každý jsme obdaření silnou vůli zatnou zuby a jet přes práh bolesti. Naštěstí to není jediná pasáž o běhu!

Autorka Židům nám ukazuje, že pro vítězný běh potřebujeme ještě další dvě věci: potřebujeme podporu jiných lidí a potřebujeme vytrvalost charakterizovanou novým (možná změněným) rytmem. Tyto dvě věci nám jistě pomohou posilnit podlomená kolena a ochabující svaly, což při narušení cítíme zcela jistě. Když nás v rozletu něco zabrzdí, uvědomíme si až po zastavením, jak jsme unavení, a jak málo síly cítíme. Podpora a rytmus nám ale pomohou obnovit svůj běh. Pojďme si tu pasáž přečíst: Židům 12:1-3 + 12-13 

Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Uvědomte si, jaké nepřátelství hříšníků vůči sobě vydržel, abyste neochabli a neklesali na duchu. (…) Proto „dodejte síly ochabujícím rukám i podlomeným kolenům“ a „zaveďte své kroky na přímé cesty,“ aby to, co kulhá, zcela neochrnulo, ale raději bylo uzdraveno. 

Zavést kroky na přímé cesty je moje skrytá fráze pro nový rytmus: ten nám pomůže nabrat sílu – a podle autorky tohoto dopisu je jeho smyslem uzdravení. Pokud naopak se zatáhneme do sebe či to popřeme, kulhající noha, kde nás píchlo ve svalu pak zcela ochrne. Když ale zavedeme kulhající nohu na přímou cestu, bude raději uzdravena. Není to slib, že to vždy dopadne dobře, je to potenciál. Otevřená možnost, že to rozchodíme, že to bude posíleno. Je to naděje. 

Zpět k Pavlovi do třetí pasáže, tentokrát z jeho dopise jeho oblíbené církvi ve Filipech. Tam napsal (Filipským 3:12-14): 

Ne že bych už toho dosáhl anebo už byl dokonalý, ale ženu se vpřed, (ČSP: usilovně však běžím) abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši. 

V této pasáži nás Pavel učí poslední dnešní princip pro restart naděje – učí nás umění vědomého zapomínání. Píše tady, že stále ještě nezískal to, co pro něj Bůh má připravené. Není to jen o Pavlových cílech. Je to o naději, která pramení v Bohu a skrze Boha, že má pro nás budoucnost, a že zatím do našeho příběhu nenapsal tečku. Jak někdo řekl: Nedávej tečku tam, kam Bůh dává jen čárku. Mluvím tu tedy o naději čárky! Tento dopis píše Pavel ke konci svého života a pokud jste četli jeho příběh v novozákonní knize Skutků, pak víte, že prožil mnohá zastavení, mnoha „disruption“ na své cestě. Jednou to dokonce počítá (2. Korintským 11:23-28): 

Pracoval jsem mnohem víc, ve vězení jsem byl častěji, nesčetněkrát jsem byl bit, znovu a znovu na prahu smrti. Pětkrát jsem od Židů dostal devětatřicet ran. Třikrát jsem byl bit holemi, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem ztroskotal, noc a den jsem vydržel na širém moři. Stále na cestách, ohrožován řekami, ohrožován lupiči, ohrožován svými rodáky, ohrožován pohany, ohrožován ve městě, ohrožován na poušti, ohrožován na moři, ohrožován mezi falešnými bratry. Tolik dřiny a vyčerpání, tolik bezesných nocí! Vím, co je hlad, žízeň a časté půsty, vím, co je chlad a nahota. Kromě toho všeho na mě denně doléhá ještě starost o všechny církve. 

Aby se Pavel mohl rozběhnout po všech narušeních znovu, potřeboval se naučit zapomínat na to, co je za ním a běžet směrem kupředu. Nedovolil, aby minulost definovala jeho budoucnost. Věřím, že mnozí z nás potřebujeme najít sílu a strategii pro restart, ať už kvůli covidu či třeba jiných zdravotním, vztahovým nebo finančním narušením. Od Pavla a autorky Židům se učíme, že k tomu potřebujeme pět návyků: Potřebujeme 1. Cíl. 2. Sebekázeň. 3. Vytrvalost (nový rytmus). 4. Podpora. 5. Vědomé zapomínání. Nemusíš se stáhnout do sebe a nemusíš popírat, žes narazil do zdi. Potřebuješ ale restart. Restart naděje.

neděle 2. května 2021

Tichá revoluce | Neodolatelný lid

Existují dva hlavní důvody, proč jsme v seriálu Tichá revoluce pozorovali, jak svět potkal první křesťany. Tím prvním je podvědomý a velice nesprávný obraz, že ke křesťanství byli lidé nuceni. Jistě, to se později v některých částech světa dělo, ale rozhodně to neplatilo o počátcích křesťanství, a také to nevysvětluje, proč křesťanství nejen přežilo, ale navíc se stalo masovým hnutím. Církev nepotřebovala vládnoucí vrstvy k tomu, aby se šířila. Nebo jmenovitě, církev nepotřebovala císaře Konstantina a jeho prosazení církve, aby se jí dařilo. V době, kdy Konstantin přijal křesťanství, církev již měla mnoho členů po celé říši v různých sociálních skupinách, zdaleka ne jen v chudých nebo nevýznamných. Možná právě to, jak začala ovlivňovat i „dobré“ rodiny bylo důvodem rostoucí záště a nepřátelství. Samozřejmě, od momentu, kdy Konstantin křesťanskou víru přijal, církev najednou byla „in“ a chtěli do ní patřit i ti, kteří se s vírou v Krista nepotkali. Kdykoliv se nějaké hnutí dostane do módy, začne okamžitě nabírat tuny kariéristů a oportunistů. Potýká se s tím každá politická strana. 

Růst církve po Konstantinovi by se tedy vysvětlit dal, ale právě růst církve před Konstantinem je záhadou, překvapením, a fenoménem. V naší historické paměti byla až donedávna církev součástí establishmentu naší společnosti, proto se také proti ní vymezovalo osvícenství a další hnutí, které z něj vzešly bez ohledu na to, že si realitu a dějiny dost přizpůsobily. Například poslední historické práce ukazují, že doba temna nebyla způsobena křesťanstvím, protože vůbec neexistovala. Středověk byla éra rapidního a velkého progresu. A taky, pro některé překvapivě, věda nezničila křesťanství, ba právě naopak právě křesťanství vytvořilo vědě podmínky jejího moderního restartu. Ať to je ovšem jakkoliv, v prvních tři sta letech křesťanství rozhodně nebylo součástí establishmentu. Naopak, bylo považováno za nenáboženské, nečisté, nepřijatelné, hrozba společnosti. A proto je tak překvapivý jeho úspěch.

Tím druhým důvodem je pak snaha najít nejlepší způsob, jak svou víru můžeme žít v prostředí, kde nemáme masový vliv. Některé křesťany to znervózňuje. Mají utkvělou představu, že Evropa byla dříve zcela křesťanská, byť podoba, jak si ji představují, nikdy neexistovala – například nikdy v Evropě nechodila do kostela většina populace. Člověk ale může mít pocit ztráty i toho, co nikdy neměl. Mají tak obavy, že se svět řítí nějakým špatným směrem a jejich mandát je tedy prosazovat vliv a hodnoty pomoci vnějších faktorů jako je politika, ekonomika, školství a podobně. Paradoxní je, že málokdo z nich dokáže vyjmenovat, co jsou ty křesťanské hodnoty, které mají mandát prosazovat. Měl jsem s takovými křesťany bezpočet diskusí, většina z nich promítá do křesťanských hodnot své vlastní politické preference. To je téma na jindy, nicméně, jedním z důvodů, proč jsem chtěl tento příběh vyprávět, je snaha pochopit, že vliv není nutné prosazovat změnou zákonů, které odrážejí křesťanské hodnoty. Krása a síla křesťanské cesty spočívá ve věrném životě projevovaném trpělivým kvasem, kdy každé naše rozhodnutí, ať nám připadá sebemenší, má dopad na formování budoucnosti. Není to fráze. Pokud první církev, kde byly v prvních dvě stě letech tisíce lidí dokázala pohnout dobře zformovaným impériem, a to bez vojska nebo majetku, pak to můžeme vidět znovu.

Jedním z klíčů k pochopení tohoto zvláštního příběhu byl důraz na jinakost, čehož si všimli jak Židé (kde křesťanství vniklo), tak pohané (kam se posléze rozšířilo). Jinakost se projevila mimo jiné velikým důrazem na vytvoření multietnické komunity, kde jsou si všichni rovni bez ohledu na svůj sociální status, na pohlaví nebo na etnicitu. Minulý týden jsme si vyprávěli díky příběhu Perpetuy a jejich přátel, jak to v reálu vypadalo. Bylo to skutečně velmi neslýchané a radikální, přinášelo to různé obviňování od pohanských autorit. Pro ně smysl náboženské komunity, kde se k sobě lidé chovají jako v rodině, byl značně zmatený a nevěděli, co si s ním mají počít. Slýchávali o tom, že křesťané během Večeře Páně (eucharistie) vyznávají, že pijí krev a jedí tělo Krista – pomlouvali je tak, že se oddávají kanibalismu. Slýchávali o tom, že se křesťané líbají svatým políbením pokoje a bez rozdílu svého statusu si říkají bratři a sestry – pomlouvali je tak, že se oddávají orgiím. Nevěděli, co se na jejich shromážděních dělo, ale slýchávali, že se tam modlí, fungují nějaké zvláštní dary, a snad se dějí nějaké zázraky – pomlouvají je tak, že se oddávají magii. A co nejhůře, narušují celý status quo společnosti tím, že mezi sebe vítají i ty nejhorší. Jak už jsme si řekli minulý týden, Římané byli velice náboženští, ale v jejich praktikovaném náboženství jim chyběla láska. Křesťanství nabízelo víru v kontextu komunity. To ovšem nebylo všechno. Přinesla dalekosáhlé důsledky pro jejich život, když proměnila jejich chování. Dnes se podíváme na pár příkladů, jak.

Jak totiž podotýká historik Tomáš Petráček, křesťané měnili věci pomalu. To, co bylo zcela nepřijatelné, se snažili postupně odstraňovat. Vezměte si třeba otroctví, na jehož zániku se křesťané podíleli hned dvakrát, jednou v antice, podruhé v moderní verzi. Ale tenkrát v té první neměli žádný zákonný vliv na tvorbu zákonů. Při pozorném čtení Nového Zákona si všimneme, že jeho autoři nabádají křesťany, jak se chovat, když jsou otroci a jak se chovat, když mají otroky. Máme například celý jeden Pavlův dopis, který píše muži jménem Filemon, kterému otrok utekl. Pavel ho posílá zpět a majiteli píše (na jeho dobu jsou to radikální slova):  

Snad proto ti byl načas vzdálen, abys ho přijal navždy – ne již jako otroka, ale jako někoho, kdo je více než otrok, a sice milovaný bratr. Je mi obzvlášť drahý, a čím spíše tobě, ať už v lidském smyslu nebo v Pánu. Máš-li mě za společníka, přijmi ho jako mne. 

Křesťané tedy začali rozleptávat otroctví postupně. Nejprve vedli křesťanské otrokáře, aby své otroky vnímali jako své bratry, pak logicky začali narušovat obchod s křesťanskými otroky (kdo by chtěl zotročovat vlastní rodinu), nakonec to vyústilo v úplném konci obchodu s otroky. A tak tomu bylo se vším. Petráček to shrnuje: Vše bylo dlouhý a pomalý proces, který byl ale nesený trpělivou vizi. Mě se tento jeho výrok moc líbí, protože přesně o něm celou dobu mluvíme.

Pomalý proces nesený trpělivou vizí – přesně to je trpělivý kvas Božího království. Jak už jsem řekl, aby křesťanství bylo úspěšné, nepotřebovalo k tomu Konstantina. Naopak, Konstantin adoptoval křesťanství částečně také proto, že přežilo úspěšně všechny pokusy být zničeno. Růst a rozmach tohoto hnutí neměl žádné srovnání s ničím, co říše do té doby zažila. Jistě o pár století později pozorujeme rozmach islámu, ten byl ale od prvního okamžiku vedený mečem a násilným dobýváním. Na rozdíl od něj bylo křesťanství kombinací síly přesvědčování skrze kázání a intelektuální argumenty, zázraky v Ježíšově jménu, a morální síly křesťanského chování. Určitě tam můžeme přidat také štědrost, a sexuální etiku (o které jsem v únoru mluvil v sérii o sexu, a která dramaticky proměnila chování manželů k sobě, pozvedla rovnoprávnost žen a ochránila děti). Když se zastavíme u štědrosti. Již jsme několikrát v Elementu mluvili o tom, jak křesťanská štědrost první církve otevírala dveře. Pamatovali si na učení a příklad Ježíše, a starali se o své bratry a sestry z rodiny církve, a navíc i o své nepřátelsky laděné sousedy, když například udeřil mor nebo jiná katastrofa. V pohanském světě, zejména mezi filozofy, bylo milosrdenství považováno za charakterovou vadu a soucit za patologickou emoci: milosrdenství zahrnovalo zajištění nezasloužené pomoci, bylo proto protikladem ke spravedlnosti. V tomto prostředí křesťané učili, že milosrdenství je jednou ze základních ctností pocházející od Boha. Slovy historika Rodneyho Starka: 

Skutečně revoluční princip byl ten, že křesťanská láska a charita musí být nabízena za hranice své rodiny a dokonce i za hranice víry, všem v potřebě. Slovy Cypriána, biskupa z Kartága, který ve třetím století zemřel mučednickou smrtí: „Není nic převratného na zahrnutí láskyplnou pozorností jen náš vlastní lid... Tedy dobro bylo vykonáno všem lidem, nejen domácnosti víry.“ 

Kombinace štědrosti, sexuální etiky, zázračných odpovědí na modlitby, odvahy při pronásledování a upřímné lásky v komunitě, dělaly z křesťanství neodolatelnou záležitost – kterou chtěli lidé prozkoumat a kopírovat. Byl to kvas, a nakonec prokvasil vše.

Abych dal konkrétní příklad, jak se postupně „vykvasila“ hodnota, kterou dnes považujeme za samozřejmou – totiž, že chráním děti, a máme úctu k životu. V době první církve bychom mohli narazit na obvyklou praxi té doby, kterému se říkalo infanticida nebo odkládaní dětí. V jádru šlo o zvyk, který rodičům umožnil si selektivně vybrat, zda si dítě nechají nebo ho „vystaví“ živlům. Nebylo to bráno jako zabití, protože alespoň teoreticky mohlo dítě přežít. Byl to takový starověký způsob, jak kontrolovat porodnost, něco jako starověký způsob interrupcí. Co se s těmi dětmi dělo? Některé byly roztrhané divou zvěří, ale jiné byly sebrány lidmi, kteří je vychovali a prodali do otroctví. Ze zhruba půl milionu nových otroků, kteří v Římské říši byli každý rok přidáni, jich asi 150 000 pocházelo od odložených dětí. Dnes máme například dochovaný dopis římského vojáka Hilariona, který okolo roku 1 před  Kristem psal své manželce, aby se postarala o jejich maličké, že jí pošle peníze jakmile to půjde. A pak jí píše, protože čeká další dítě: „Bude-li to chlapec, nech si ho. Bude-li to dívka, odlož ji.“ 

Křesťanství tuto praxi odmítalo od začátku, ale jak vymizela? Právě Konstantin ji odsoudil jako první císař a až později v roce 374 přišel zákaz této praxe, a až v roce 1094 se tato praxe začala považovat za zabití stejně závažné jako zabití dospělého. Proč k těmto zákazům došlo? Protože křesťané protlačili zákon nějakým lobbingem? Vůbec ne. Protože křesťané tyto děti začali zachraňovat. Brali je a vychovávali – ale ne proto, aby je prodali do otroctví, ale aby jim dali život a svobodu. Mnoho z vůdců rané církve bylo takto adoptovanými dětmi – není divu, že láska, kterou zažili, je zformovala. Křesťané v tom pokračovali i později ve středověku, kdy kláštery se staraly o odložené děti, a tato praxe dala za vznik sirotčincům a domovům.

Trpělivost přinesla změnu. Je to úžasný příběh. Naneštěstí to není tak černobílé. Ve vítězství byl nakonec zárodek jejich prohry. Jakmile se do církve nahrnuli kariéristé, opravdový vliv se přesunul do pozičního myšlení. Začalo být důležité mít funkci. Nastala korupce v církvi, která nás dovedla tam, kde dnes jsme – kdy se zdá, že máme malý vliv. Přitom je paradoxní, že dnešní svět je mnohem více křesťanský než v době, kdy křesťanství zdánlivě vládlo. Křesťanské hodnoty jsou rozpuštěny ve společnosti, a málokdo je schopen docenit že to, co mu dnes přijde samozřejmé a dobré, je tu díky staletému úsilí křesťanů. Proto bojujeme o pozice. Možná je ovšem naše touha po vlivu projevem netrpělivosti. Co když nás Ježíš volá k něčemu lepšímu? K příběhu trpělivého kvasu víry? K příběhu, kdy odoláme pokušení ovládat, a raději začneme kvasit. To by byl mnohem lepší příběh s potenciálem velké změny.