V předchozích dílech jsme si ukázali, že politika je dost komplexní záležitost, a najít k ní vhodný křesťanský postoj není jednoduché, protože existuje mnoho alternativ. I tak ovšem nemůžeme nechat politiku plavat stranou, ovlivňuje totiž, jak žijeme ve světě, do kterého nás Bůh povolal a pro nějž má poslání. Na základě Ježíšova učení jsme si ukázali, že pro něj je mnohem důležitější, co děláme, než co říkáme. Praktický dopad politiky je důležitější než volební slogany. Ve světě hlasitých sloganů je těžší, ale o to poctivější a důležitější, hledat praktické dopady politiky. Dal jsem vám pár příkladů, abych ilustroval, že charakter je velice důležitý, protože od bezcharakterních jedinců nemůžeme čekat charakterní politiku. Pro nás jako křesťany by mělo být zásadní to, jak se k různým problémům a výzvám staví Ježíš. Naneštěstí, pro hlavní proud křesťanské etiky není Ježíš normou. Jeho hodnoty jsou příliš radikální, připadají až nepravděpodobně. Připadají nám příliš pacifistické, příliš naivní. Naivní je silné slovo. Možná po nás Bůh nechce naivitu, ale chce po nás nevinnost.
Možná nechce, abychom byli ryze pragmatičtí, ale abychom měli ideály. Ježíš předložil takový ideál ve svém Kázání na hoře. Jeho kázání bylo politickým prohlášením, programem nebeského království. Po staletí jsou lidé tímto kázáním, jeho hloubkou, radikálnosti a čistotou fascinováni. Slovy prezidenta Harryho Trumana: Nevěřím, že dnes existuje v naší zemi nebo na světě problém, který by nemohl být vyřešen, kdyby k němu bylo přistupováno skrze učení Kázání na hoře. To je zajímavý citát. V čem je to kázání tak silné a radikální? Ježíšovy posluchače fascinovala jakási zvláštní autorita, kterou Ježíš a jeho učení vyzařovalo. Do světa hlubokých problémů nepřišel vyhlásit násilnou revoluci. Jeho pokoj není vytloukání meče mečem. Ježíš zrušil vládu meče a kříže jinak – svým křížem. Přišel, aby začal království, kde skutečně Bůh vládne – kde láska, naděje a víra vládnou opravdovým pokojem. Kázání na hoře představuje Mesiáše jako nového Mojžíše, který nás vyvádí z otroctví strachu a zmaru. Místo volání do zbraně ale říká (Matouš 5:5-6+9): Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni Božími dětmi. Těžce zkoušeným lidem, prožívajícím útlak popisuje etiku nového království. Staví na hlavu zvyklostí, jak funguje svět. Přitom Kázání na hoře není ukázkou pozitivního myšlení, ani nevede k zoufalé pasivitě, ale je trvalou pobídkou, abychom skrze to, co se děje v nás ovlivnili naše reakce na to, co se děje okolo nás. Proto to je explozivní politické prohlášení. Zároveň nás vede k nevinnosti. Možná po nás Bůh doopravdy chce, abychom byli nevinní.
Možná, že chce, abychom se stali radikálně nevinnými svědky, kteří budou mít pokojný, a přesto kritický přístup ke světu (nenechají se ošálit rádoby mesiáši současné politické kultury). Kteří miluji a toleruji lidi, a přesto prosazují spravedlnost (nenechají se zatlačit do světa „my a oni“, kde bojujeme proti lidem s odlišnými názory nebo chováním). Možná, že být radikální znamená, že si dáme pozor na varovné signály u politiků a stran (nenecháme se ošálit pěknými slovy, marketingem, a rádoby křesťanskou rétorikou). Řeknu vám, na co si dávám pozor já. Možná vám tam bude chybět nějaká hodnota, nebo varovný signál. To jsou nicméně moje signály. Každý politik, vedoucí, člověk zastává jiný světonázor, díky kterému bude řešit okolní problémy jiným způsobem. To je politická tenze: Máme prosazovat především osobní zodpovědnost, nebo máme prosazovat společnou solidaritu? Máme dávat důraz na soucit v právu, nebo na spravedlnost v soucitu? Máme se starat jen o sebe, nebo máme chtít pomáhat ostatním, kdo jsou v nouzi, a pokud ano, do jaké míry? Je legitimní, že různé strany nabízejí různé recepty, a my si z mixu vybíráme co největší průsečík našich hodnot a jejich řešení. Průsečík nebude nikdy stoprocentní. Hledáme co největší shodu. Přesto o tom nemluvím, proto mezi mé signály nepatří různé hodnoty nebo programové věci, které ta či ona strana prosazuje. Mezi mé hodnoty patří něco hlubšího, co má větší potenciál k ošálení naších smyslů. Připraveni?
Nacionalismus a rasismus. Možná někoho překvapí, že zrovna tohle zařadím na první místo. Karta nacionalismu, potažmo rasismu, je politikem vytažena vždy tehdy, když mu chybí jakýkoliv jiný hodnotný obsah. Někteří politici si s tímto tématem zahrávají dlouhodobě, a jsou pro mě zcela nevolitelní, jiní vytahují téma obrany národních hodnot nebo různě přibarvených rasistických hodnot jen před volbami, kdy mají levně nahnat hlasy. V původním významu je národ etnická skupina. Dlouhou dobu byly různé státy napříč různými etniky a kmeny, jen podle toho, který král si je připojil ke svému království. Národní stát je poměrně moderní nápad. Vděčíme za něj mimo jiné osvícenství, které se snažilo společnost „osvobodit“ od náboženství, ale tím vyprázdnilo vnitřní příběh toho či onoho království. Proto se lidé uchýlili k pohádkám a k národním mýtům – potřebovali nosný příběh, který by je sjednotil pod konkrétní jasnou identitu. Vícekrát jsme mluvili, jak se Ježíš vymezoval proti etnocentrismu vlastního národa. Říkali jsme si, že podle prvních křesťanů v Kristu není Žid ani Řek, všichni jsou zváni, aby se připojili k novému Ježíšovu lidu. Ten se sestává ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků. Právě proto si musíme dávat veliký pozor na tuto kartu.
Rozdělování strachem. Na to samozřejmě navazuje další varovný signál, rozdělování strachem. V určitém smyslu je strach užitečný – pomáhá nám k ostražitosti, a pomáhá nám přežít. Jenže, strach se může také stát nástrojem manipulace, rozdělení, a násilí. Když politik pracuje s kartou strachu, je potřeba se podívat na to, kam s ní směřuje. Vedou nás obavy k lásce? Nebo nás vedou k nenávisti? Jak napsal Pavel: Dokonalá láska zahání strach. Pokud nás tedy strach vede k větší ohleduplnosti, nakonec se rozplyne. Pokud nás vede k nesnášenlivosti, strach posiluje, a navíc to je zneužití naší primární emoce k principu rozděl a panuj. Což je přesně to, co každý autokrat umí. A více, co ještě umí? Umí vytvořit vnějšího nepřítele. Jen málokdy se lidé semknout společně za stejným cílem víc, než když se cítí ohroženi vnějším nepřítelem. Co když je ale vnější nepřítel vymyšlený? I tak se semkneme, jen pod falešnou záminkou. Což přímo vede k další kartě, na kterou si dávám veliký pozor.
Mesiánský komplex. Když politik vytvoří vnějšího nepřítele, snadno se pasuje na jediného zachránce, který jako jediný ví, jak si s takovým nebezpečím poradit. Křesťané by teoreticky měli být vůči mesiánskému komplexu imunní, když věří, že Ježíš je jediným skutečným Mesiášem, a jako monoteisté by měli odolávat svodu vládců, kteří si dělají absolutistické nároky. Nejsme ale naivní, a historie nám ukazuje, jak naopak lehce podléhají svodům lži-mesiášů. Možná je to proto, že jejich etika nespočívá na Kristu, ale na Starém Zákonu, jak jsem říkal minulý týden. Jen díky tomu mohou vidět v politicích obdobu izraelských králů, nebo pohanských králů sloužících Božím záměrům (jako byl Kýros). Jen proto se snaží vidět politiky jako Boží služebníky. První křesťané si o Římanech nedělali iluze. Jejich mír byl lemovaný kříži a meči, násilím. Přesto Římané věřili, že světu přinesli mír a spásu. Křesťané je vnímali jako oslepené. Vzpomeňte si na rozhovor Ježíše s Pilátem. Ježíš říká, že přináší svědectví pravdě, a Pilát opáčí otázkou: „Co je pravda?“ Asi nám to někdy v tom příběhu nedochází, ale Pilát skutečně neví, co je pravda. Je natolik ponořený do svého způsobu myšlení, že nedokáže vidět věci jasně. A protože nevidí, co je pravdou, vnímají sebe jako Mesiáše.
Neschopnost pokání. Pokud by se vnímali jako věrní správci a ne Mesiášové, byli by schopni reflexe. Jenže, chybějící reflexe je u politikům ukázkou další varovné karty, kterou nazývám neschopnost pokání. Nemluvím zde o duchovní praxi pokání, to od nekřesťanských politiků nemůžeme chtít. Mluvím ale o neschopnosti změnit smýšlení a omluvit se za své omyly. Protože přesně to slovo pokání znamená. Je to změna smýšlení, projevující se ochotou připustit omyl, je doprovázená lítostí a ochotou se omluvit. Každý z nás chybuje, a každý podléhá omylům. To nemůžeme nikomu, ani politikům zazlívat. Pokud ale své omyly arogantně bagatelizují, neustále se vymlouvají, hledají obětní beránky, odmítají se omluvit, jsou pyšní, nepřipouštějí, že by se mohli plést – takoví by náš hlas neměli dostat. A je tu ještě jedna věc. Do každé strany může vstoupit nějaký šíbr nebo nemorální člověk. Tomu se vyhnout nedá. Pokud má strana vnitřní imunní systém v pořádku, takový virus vypudí ven, podobně jako naše tělo ve většině případů. Jen když ho zdravý nemá, nebo když je samo vedení strany virusem, pak je tu smrtelný problém. Na vedoucích, na jejich ochotě a schopnosti pokání, a na etickém systému, který do svých stran vloží, opravdu záleží.
Propletenec moci. Posledním varovným signálem je, když si politik nebo jeho strana vytvoří celý komplex moci, aby držel opratě pohromadě. Bojí se ztráty kontroly a bojí se sám o sebe, protože má asi špatné svědomí. Politik, který si obsadí byznys (když přitom z pozice své funkce rozhoduje o pravidlech byznysu, nebo dokonce o dotacích na byznys) je v naprostém střetu zájmů. Politik, který si k tomu ještě pořídí média, aby vytvářel o sobě upravený dojem, pozitivnější, než je realita, a který pomocí cíleného marketingu lže, by měl být pro křesťany nepřijatelný. Platí, že kdyby byl politik správcem, nepotřeboval by komplex moci, který mu chrání záda, a který vytváří korupční prostředí.
Na těchto pět signálů si dávám osobně nejvíce pozor. Doufám, že si neříkáte: A koho jako teda máme volit? Žádná strana ani žádný kandidát plně nereprezentuje plně křesťanské hodnoty, a všude jsou různí lidé. Nejít k volbám je totiž také volba. V našem systému se pak náš nehlas stane hlasem pro nejsilnější stranu, posiluje vítěze. Když ale máme volit, pamatujme na Ježíšova slova (Matouš 10:16): Posílám vás jako ovce mezi vlky, proto buďte chytří jako hadi a nevinní jako holubice. Lidé bývají chytráci nebo neviňoučcí, ale zřídkakdy oboje najednou. Bez nevinnosti se chytrost stane manipulativní, bez chytrosti se nevinnost stane naivitou. Přestože čelíme jinému světu než první učedníci, můžeme si připadat jako ovce mezi vlky. A skutečně se nám hodí tato unikátní kombinace, takže nakonec budeme Bohu dělat čest a vezmeme ho i jeho moudrost a moc s sebou do světa politiky! Buďme aktivními v politice, zajímejme se, komunikujme – buďme ale skutečně chytrými a nevinnými – a tak se staneme radikálními svědky lepšího království.
Žádné komentáře:
Okomentovat