Existuje-li nějaké téma, které určitě je velké „Ne, ne!!!“ v církvi, tak je to mluvit o politice! Na první pohled je to zcela pochopitelné. Kdykoliv v historii se církev zapletla s politikou nebo se propletla s politiky, byl to její konec. Ne sice fyzicky (tam naopak prosperovala), ale vnitřně. Křesťanské politické strany jsou často svázány s konkrétní ideologií a konkrétním výkladem Bible, a pokušení k prosazování „křesťanských hodnot“ (bez ohledu, co přesně si pod tím někdo představuje) plošně na sílu je tak velké, že křesťané selhávají přesně v tom pokušení, které dostal na talíři Ježíš od samotného ďábla (jak jsme o tom nedávno mluvili): Pokloň se mi, a dám ti všechna království světa. Skoro se zdá, že křesťané by se politice měli zcela vyhýbat. Jenže nemohou. Nemohou z několika důvodů: Jednak proto, že Ježíšovo hnutí bylo jeho nepřáteli ze zcela zřejmých důvodů vnímáno politicky (což si v naší sérii ukážeme), a také proto, že jsme lidé dvojího občanství: Máme občanství v nebi (tam, kde Ježíš vládne), ale jsme také občané tu na zemi (kde to moc na Ježíšovu vládu nevypadá). Tak se politice nemůžeme vyhnout, protože politika je provázaná s naším životem podobně jako náboženství (není překvapivé, že u rodinného oběda mohou být právě toto dvě nejvýbušnější konverzace). No, a pak je tady ještě jeden dobrý důvod, proč se nemůžeme vyhnout politice: Tento týden máme zase další volby! A je přece jasné, že vám řeknu, koho máte volit! Všichni svůj hlas odevzdejte… Ha! Neřeknu.
Ne, v této sérii vám neřeknu, koho přesně máte volit, z několika důvodů: 1. Žijeme v době svobodných voleb, a tedy můžete volit koho chcete (samozřejmě i k vlastní škodě a ke škodě nás všech – když si zvolíte špatně). 2. Neexistuje strana dokonale reprezentující křesťanské hodnoty – vždy se nám něco líbit bude a něco ne. Otázkou jsou naše priority. Tento výrok můžeme obrátit naruby – žádná ryze křesťanská hodnota není spojená s žádnou konkrétní stranou. 3. Je mnohem jednodušší si ukázat, které strany bychom volit neměli než naopak. Přiznám se, že u některých stran a hnutí protáčím panenky, když vidím křesťany, jak je volí, protože si vybrali jednu nebo dvě věci, které se jim líbí, a ignorují mnoho dalších, problematických, a mnohem horších. 4. Problémem je už ona shoda na křesťanských hodnotách – je Ježíš pravičák nebo levičák? Liberál nebo konzervativec? A tak podobně. Doufám, že v této sérii uvidíte, že když budeme povrchní, tak si každá skupina najde na Ježíši něco, čím by si ho chtěla přivlastnit. Zároveň bychom měli mít jasno, co bylo pro Ježíše nejdůležitější, klíčové, a za byl ochoten umřít.
V průběhu této série se tak podíváme na tři klíčové otázky, které mě ohledně křesťanství a politiky napadají: Měli by se křesťané vrtat do politiky? Co jsou křesťanské hodnoty v politice? Jaké je radikální svědectví? Dnes začneme hned tou první otázkou – samozřejmě, musíme si ujasnit slova „politika“ a „vrtat“ – tam mám osobně vše od zajímání se o politiku, přes sledování, komentování nebo kritizování politiky, až po nějaký typ podpory politiky nebo přímo zapojení se do politiky. Některé věci z principu nemohu – jako pastor AC například nemohu kandidovat za politickou stranu (podle Ústavy AC), ale to se týká jen mě, ne křesťanů obecně. Znám například křesťany v komunální politice, což je přímá správa komunity, kde žijí. Neznám žádného rozumného křesťana, který by byl proti tomu, aby lidé víry sloužili v komunální politice, protože ta je mnohem více o praktickém řešení místních problémů než o vládnutí v tradičně chápané formě. Samozřejmě, i tam je možné dělat něco nesprávného. Nicméně, problém s politikou se skoro vždy „točí“ okolo tzv. vysoké politiky. Myslím si, že všichni chápeme ten rozdíl. Koneckonců, vidíme, že se Ježíš chová jinak v konverzaci s Pilátem (představitelem vysoké politiky) a setníkem, kterému uzdravil sluhu (tedy součástí politicko-vojenského establishmentu, ale v daleko nižší, chcete-li komunální, poloze).
Nemohu tedy kandidovat, ale jiné věci mohu: Například mohu politiku sledovat, a mohu se k ní vyjadřovat pochvalně nebo kriticky. Otázkou je ovšem ke kterým se vyjadřovat mám, ke kterým nemám, a kdy mám být ticho. To bývá ono jádro problému. V posledním roce mi několik lidí mimo Element napsalo, že jim přijde, že moc komentují politiku na svých sociálních sítích. Například, paní mi napsala: "Prosím vás, nelíbí se mi, že jako pastor píšete něco o politice na svém facebooku." Jiná zase: "Zdá se, že máš potřebu se neustále k něčemu vyjadřovat. Nevím, kde na to bereš čas." A další: "Kdyby ses za ty politiky raději modlil, než je kritizoval." Na můj dodatečný dotaz, jestli je tedy mohu kritizovat až poté, co se za ně pomodlím, dodala: "Ani pak ne." Dotyčné dámy nebudu jmenovat, ale jen na dokreslení dodám, že se jim nelíbily moje kritické příspěvky k prezidentům Trumpovi a Zemanovi. Jsem si jistý, že kdybych byl k těmto dvěma pánům nakloněný, za politickou angažovanost by mi zatleskaly. Což je celý problém při naší diskusi o křesťanech a politice, že? Promítáme do diskuse své vlastní názory a politické myšlení, a to nejhorší, co můžeme udělat, je ztotožnit náš názor s Božím názorem. Doufám, že vám v této sérii ukážu, že tak jednoduché to není.
Tenze se tedy týká toho, kdy mluvit, kdy komentovat, kdy kritizovat, a kdy mlčet. Mlčení má jistě mnoho výhodného. Někdy ale mlčet nesmíme. Známe kázání o Adamově mlčení, a v historii bychom našli bezpočet příkladů, kdy mlčení bylo špatné rozhodnutí. Pokud si pamatujete, před několika lety jsem o tom měl zde celou sérii, která se jmenovala Prolomit ticho. Je na naších podcastech, a je to jedna z nejdůležitějších sérií naší historie, hlavně díl číslo 4 o démonickém vlivu rozzlobeného davu. Je tedy zřejmé, že na rozdíl od populárního pohledu na věc, ticho vždy nevyjadřuje souhlas. Ve velice politickém setkání Ježíše a Piláta je Ježíš na řadu otázek zticha, ale jeho ticho není vyjádřením souhlasu, nýbrž vyjádřením soudu. Když ten příběh pozorně čteme, všimneme si, že Ježíš vůbec nemluví jako strachem odsouzený zločinec (naopak hovoří o své autoritě, a své moci), kdežto Pilát nepůsobí jako rozhodný politik, nýbrž reaguje s překvapivým strachem. Proto se snaží Ježíše osvobodit, jen proto ho na základě svého snu varuje jeho žena, aby si nezačínal s tím spravedlivým. Proto se snaží přehodit zodpovědnost tu na Židy, tam na Heroda. Když ten příběh čtu, nemohu se ubránit dojmu, že Ježíš i Pilát vědí, že i když to fyzickýma očima vypadá, že stojí zločinec před guvernérem, ve skutečnosti stojí guvernér-zločinec před spravedlivým králem.
A to je v jádru nesnadné téma politiky a křesťanství. Máme tu ohromné rozpětí, kdy ne všechno, co vidíme svýma fyzickýma očima je to, co je vnitřní realitou pod povrchem. Na jedné straně vidíme křesťany z hnutí 7 vrchů a jim podobných, kteří chtějí programově obsadit vlivové pozice, aby mohli prosazovat bohulibé hodnoty na tomto světě. Ti budou jistě používat verše o tom, že máme své světlo postavit na svícen, že máme prosolit zemi, že máme svět naplnit svou vůní. Na druhé straně najdeme ty, kteří se chtějí od systému světa oddělit, a kteří si všímají, že Ježíš nezpochybňoval satanova slova o tom, že mu patří všechna království země. Jen tak mimochodem, kdybychom tato slova brali vážně (tedy bychom brali jako fakt, že všechna státní zřízení na světě patří a slouží ďáblu), naprosto by to proměnilo všechno, co si o politice jako křesťané myslíme, ne? Tato skupina si také všimne velice kritického postoje Ježíšova hnutí k velmocem své doby, například kniha Zjevení je o vítězství nad babylonskou prostitutkou, termín autora této prorocko-symbolické knihy pro Řím a jeho říši. Mezi nimi najdeme další řadu dalších přístupů:
Někdo vnímá křesťany jako prorocké svědomí světa, které je ke světu kritické. Myslím si, že tuto docela potřebnou roli církev sama pohřbila svými skandály, kdy si nejenže zadala s mocnými tohoto světa, ale ještě navíc přidala své vlastní zlo a trápení mnoha lidem. Nemá cenu zastírat, že i to byl politický projev církve. Jiní naopak zdůrazňuji, že Pavel nabádá křesťany, aby se světské moci podřídili, protože v jistém smyslu tato moc slouží Bohu. Mají tedy za to, že křesťané by neměli být kritičtí, neměli by se snažit změnit státní moc, neměli by se snažit ji ani ovlivnit. Měli by být prostě svědectvím díky svému zbožnému životu. Další souhlasí a dodávají, že hlavní role křesťanů je modlit se za v moci postavené, jak Pavel píše na jiném místě (ten tam ovšem píše, že se máme modlit za všechny lidi, a především za v moci postavené – tedy ne, že se máme modlit na prvním místě za politiky, ale za úplně všechny). Tato místa na první pohled nabádají k poslušnosti a k přijetí čehokoliv od státní moci dostáváme. Jenže to není celý obrázek. Když apoštolové stojí před soudem, který jim přikazuje mlčet o Ježíši jako Božím králi nového lidu, odpovídají jednoznačně, že budou poslouchat Boha a ne lidi. Vědomě a veřejně se tak dostávají do vzpurné a nepřátelské polohy vůči v moci postaveným. A aby to nebylo tak jednoduché, zapomínáme na Magnificat, píseň těhotné Marie, která o svém Synu prorocky zazpívala mimo jiné až anarchistická slova (Lukáš 1:51-53): Svou paží dokázal moc, rozehnal ty, kdo mají v srdci pyšné myšlenky. Mocné svrhl z trůnů a ponížené povýšil. Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. To nezní úplně jako pravicová konzervativní politika, co říkáte?
Není to tedy jednoduché a černobílé. Všichni si dokážeme v Písmu najít polohu, která nás osloví. Nemůžeme také zapomenout na to, že Bible nebyla psaná v době demokracie, ani zastupitelské, ani přímé. Demokracie, ve významu vlády lidu, je vynález, který nám mnoho věcí ulehčil, ale také mnoho věci ztížil. Všichni můžeme ovlivnit, co se děje, můžeme se na tom podílet, máme odpovědnost. Zároveň ale demokratická politika přinesla důraz na iracionální emoce, kdy nevyhrává nejlepší kandidát, ani nevyhrává politický program, ale ten, kdo je nejvíce slyšet, kdo křičí. V takovém světě jsme povoláni žít, a v takovém světě se politicky angažujeme – přímo nebo nepřímo. Zůstává tedy naše původní otázka pro první díl seriálu: Měli by se tedy křesťané vrtat do politiky? Samozřejmě. Nemohou jinak.
Je to proto, že žijeme na světě, reagujeme na něj, přinášíme do něj hodnoty a výzvy, jsme svědomím světa (a někdy jsme hodně zlým svědomím sebe sama). Jsme lidé Božího království, ale jsme pořád ve vývinu. Náš charakter není vždy ukázkou Božího charakteru, podléháme pokušením, bojujeme s živly, které staví do naších myslí hradby a pevnosti. Není to tedy černobílé. Náš postoj k politice je otevřený k diskusi, začít bychom ale měli tím, že si definujeme, co jsou vlastně ony křesťanské hodnoty, se kterými pracujeme. Je tou hodnotou poslušnost a poddání se státní moci? Je tou hodnotou svržení despotů a napravení nespravedlnosti? Je tou hodnotou boj o vnímání manželství? Je tou hodnotou bouřit se proti vládě nebo ji podporovat? Je u kandidátů naší hlavní hodnotou jejich morální život, nebo jejich politické sliby, nebo jejich historie rozhodování? To je důležité. Hlavně proto, že se tím dostáváme k faktu, že pro Ježíše je důležitější to, co děláme, než to, co říkáme. O tom všem ale budu mluvit v příštím dílu.
Žádné komentáře:
Okomentovat