Prolomit ticho bezvýznamnosti

Někteří si to uvědomují jasně, jiní to možná ani netuší a tento motiv je skrytý v jejich podvědomí a jen sem tam vyhřezne ven. Přesto je tento motiv pro mnohé z nás řídící silou, motivací, motorem. Každý z nás touží po významu a bojí se, že jeho život bude jen tak promarněný. Bojí se bezvýznamnosti. Možná si říkáš, že zrovna tebe se to netýká, že netoužíš po úspěchu. Nemluvím ovšem jen o pracovních úspěších, nebo o bohatství. Mluvím o vnitřní skryté (a taky skrývané) touze udělat své jméno známé. Opravdu, neznám mnoho duševně zdravých lidí, kteří by toužili, aby se jim nedařilo, kteří touží po neúspěšném životě, špatném manželství, nemocech, chudobě, a tak dále. Samozřejmě, tyhle stavy mnozí lidé v různé intenzitě prožívají, ale nikdy to není něco, po čem by toužili. Někde hluboko v nás dřímá touha najít smysl v tom, co děláme a kým jsme. Chceme nechat na světě stopu. Věřím, že je to ozvěna dobrého stvoření: Touha obtisknout svůj obraz do něčeho jiného. Někteří to nalézají ve věcech, které tvoří: ve svých domech, ve svých firmách, ve svém umění, ve svých výtvorech. Jiní to najdou ve vztazích: ve svých rodinách, u svých přátel, mezi svými zákazníky. Jiní objeví význam ve svém výzkumu nebo v hnutích, které začnou. Nemusíme nutně myslet na svůj odkaz každý den, ale v okamžiku neúspěchu, zklamání, nebo nenaplnění tato touha vyhřezne a s ní frustrace, hněv, rezignace.

S touhou přichází i odvrácená strana: Strach. Bojíme se nevýznamnosti, bojíme se, že si nás nikdo nevšimne, bojíme se, že nebudeme nikoho znát a nikdo nebude znát nás. Tento strach je hnacím motorem řady úspěšných lidí ve všech možných oborech. Někteří slavní a úspěšní sportovci v životopisech přiznávají, že jejich původní motivací byl strach z bezvýznamnosti: strach, že „budou tak bezvýznamní, že si o ně nikdo ani neopře kolo.“ Bojíme se, že běžíme nadarmo. Proto máme touhu své jméno nějak proslavit. Po některé je cílem stát se slavným ve svém oboru. Pro jiné je to touha dokázat svým rodičům, že nejsme bezvýznamné nic. Chceme být vidět, slyšet, chceme být oceněni. Chceme prolomit ticho. Na tom není nic špatného. Ale nejde jen o cíl. Jde také o cestu, jak k cíli dojdeme. A jde také o naší vnitřní motivaci. Jen těžko skloubíme strach z láskou (už jsme o tom mnohokrát mluvili), a pokud je naše motivace strach z bezvýznamnosti, pak je pro nás těžké autenticky přát jiným. Ale tento strach nemusí být konečná záležitost. Nemusí to být finální stav. Dnes si ukážeme, co s touto touhou a s tímto strachem dělá Bůh. Bůh totiž chce prolomit ticho naší bezvýznamnosti. Začneme (pro některé trochu překvapivě) u křesťanských svátků. Cože? Svátků? Ano!

Možná jste si všimli, že křesťané slaví několik důležitých svátků, které mají co do činění s přerušením ticha. V naší zemi jsou určitě nejslavnějším křesťanským svátkem Vánoce. Už jsme o tom několikrát na Vánoce mluvili: příběh první části Bible, které říkáme Starý Zákon, končí zhruba 400 let před událostmi evangelií, prvních spisů druhé části, Nového Zákona. SZ se věnuje především příběhu Izraele, který se považoval za národ, který si Bůh vybral, aby celému světu ukázal, jaký je. SZ je velmi akční část historie, minule jsme začali naši sérii o prolomení ticha příběhem vysvobození z útlaku egyptského otroctví. Izrael byl v otroctví několik stovek let a zdálo se, že na něj Bůh zapomněl. Jak jsme si ovšem ukázali, jeho ticho ale není nutně ukazatelem jeho nepřítomnosti. Národ v otroctví křičel k Bohu a tento křik, který prolomil ticho, vystoupal k Bohu (protože křik věděl, že Hospodin naslouchá), který slyšel, viděl, všiml si a rozpomněl se. Prolomení ticha znamenalo vysvobození z útlaku. 

A tak začaly dějiny Izraele. Jenže jsou to dějiny podobné našim. Jsou to momenty střídání poslušnosti a rebelie. Každé odvrácení od Boha končí v různé další formě útlaku, každý útlak končí v ohlušujícím tichu, kdy Boží národ opakovaně ztrácel naději, že jejich hlas je slyšet. Vánoce přicházejí v podobné situaci. Znovu je Boží národ podroben, tentokrát ne do přímého otroctví, ale je rozptýlen silnějšími národy, znovu shromážděn, ale posléze okupován. Útlak může mít různé formy. A do tohoto útlaku si Izraelité připomínají každoročně o Velikonocích slavné vysvobození z otroctví, kdy Bůh poslal mesiáše, zachránce, Mojžíše. A tak nyní čekají na nového Mojžíše, na dalšího mesiáše, na finálního Mesiáše, který je jednou provždy vysvobodí a zachrání. Vánoce symbolizují konec ticha. Ježíš se narodil s křikem čerstvě narozeného děťátka, a pastýři opodál slyšeli anděly prozpěvovat chvály Bohu. Tíživé ticho je znovu prolomeno. A proto křesťané slaví Vánoce, kdy Bůh prolomil ticho.

Ještě důležitějším svátkem, který křesťané všude na světě slaví (i když ten nepatří mezi nejoblíbenější v naší zemi), jsou Velikonoce. Událostí okolo Ježíšovy smrti a vzkříšení, které se staly přímo během oslav vysvobození z otroctví Egypta, jsou momentem vysvobození a narození něčeho nového. I tento svátek je charakterizován protnutím ticha. Když Ježíš visí na kříži a ví, že všechny ty věci - jeho dobrovolná oběť, vysvobození z mocí hříchu a smrti, začátek nového stvoření - se mají co nevidět stát, vykřikne mocným hlasem: “Je dokonáno!” Velikonoce tak symbolizují vítězný křik někoho, kdo přes zdánlivou prohru ví, že zrovna vyhrál úplně všechno. Ježíš na kříži se stává symbolem paradoxního vítězství. Beránek zabitý (v tomto obrazu vidíte odkaz na původní Velikonoce s vysvobozením z otroctví) je navždy symbolem nového světa, který začal v tento moment smrti a vzkříšení a postupně se prolamuje do našeho světa, aby tento starý svět byl jednou pohlcen tím přicházejícím novým. Proto slaví křesťané Velikonoce, protože Bůh prolomil ticho smrti a začal něco skvělého a nového – z nás pak činí nová stvoření, která žijí ve starém světě v moci nového světa.

Pak je ale ještě jeden svátek, který křesťané slaví, a o něm už vědí jen ti hard-core. Jen to největší jádro tuší, co slavíme právě dnes v neděli za svátek, a přitom je to třetí nejdůležitější svátek křesťanského světa a historie. Je to svátek Letnic, které jsou vždy 50 dní po Velikonocích. Je to svátek, kdy křesťané slaví seslání Ducha svatého. Bůh v podobě Ducha byl seslán na zem místo Ježíše jako úplně stejný a přesto zcela jiný Přímluvce a Podporovatel a Advokát a Pomocník a Pán. Duch svatý je Bůh, který je zde. Je to Bůh, který uschopňuje a prolamuje naše přirozené omezení. Co se pro naše dnešní téma ovšem důležité, je způsob, jak přišel a na co odkazuje. Když Ježíš vstal z mrtvých, strávil se svými učedníky 40 dní a učil je o svém království, které začal. Pak odešel do nebeské dimenze, ztratil se jim z očí a fyzicky ho tedy nevidíme, byť můžeme cítit jeho přítomnost. Své učedníky požádal, aby se nevzdalovali z města a zůstávali na společných modlitbách, a očekávali jeho Ducha, kterého jim pošle. To se stalo o dalších deset dní později a byl to spektakulární zážitek pro všechny, co to viděli (a především slyšeli). 

Stejně jako Vánoce a stejně jako Velikonoce, i Letnice jsou momentem prolomeného ticha. Na shromáždění zhruba sto dvaceti Ježíšových následovníků se najednou ozval zvuk prudkého vichru a v místnosti sestoupily na hlavu každého shromážděného ohnivé jazyky, následkem čehož všichni přítomni začali chválit Boha. Na tom by nemuselo být nic převratného, kdyby se ovšem nejednalo o zázrak: všichni totiž mluvili v různých světových jazycích, kterým se přitom nikdy neučili. Sto dvacet lidí začalo nahlas chválit Boha všemožnými jazyky, a ten zvuk byl natolik silný, že se rychle shromáždil dav, aby se podíval, co se děje. Nebyl to jen dav místních, ale všemožných návštěvníků Jeruzaléma, kteří přijeli na svátky. Ti všichni slyšeli tyto místní (většinou nevzdělané) lidi mluvit perfektně jejich mateřštinou a chválit Boha. Vypadalo to tak šíleně, že si někteří mysleli, že jsou snad opilí. Výsledkem ale bylo masové obrácení několika tisíc lidí k Ježíši. Něco prolomilo ticho, co navždy změnilo tuto jen několik dní starou církev. Letnice jsou tak symbolem mnoha hlasů, které protnuly ticho. Jak to všechno souvisí se strachem z bezvýznamnosti?

Jak jistě víte, Bible je komplexní kniha. Pokud ale dokážeme najít souvislosti, uvidíme, jak nezměrnou hloubku tato kniha má. Abychom tedy pochopili Letnice, musíme se vrátit na úplný začátek Bible, do knihy Genesis, do té úplně první částí, které se říká “Prehistorie”. Jsou to příběhy z doby, kdy lidé ještě nezaznamenávali čas tak, jak to děláme dnes. V tomto období jsou umístěny formativní příběhy Starého Zákona: Stvoření, Pád, Potopa, Věž. Každý tento příběh má svou symbolickou důležitost: Stvoření nás učí, že nejsme hříčka vesmíru, ale Boží idea, jeho obraz a jeho záměr. Pád nás učí, že hřích (a tím myslím celý systém) náš svět pokazil a navždy změnil terorem smrti a strádání. Potopa nás učí, že Bůh nám dává naději skrze své zaslíbení, přestože naše zlo je schopno celý svět vymazat z vesmíru. A pak nám zůstává příběh o věži Bábel. Autor Genesis píše (11:4): Řekli si totiž: „Pojďme, postavme si město a věž, jejíž vrchol dosáhne až k nebi. Tak si uděláme jméno, abychom nebyli rozptýleni po celé zemi!“ 

Všimněte si, co je tady napsáno: Postavíme si věž až do nebe, to je kódové označení pro místo, kde přebývá Bůh. Motivací je „udělat si jméno“. Což znamená, že nechtějí být bezvýznamní. Chtějí, aby se na ně vždy pamatovalo, aby jejich památka byla ctěna, aby byli respektováni a oceňováni. Stavitelé věže Bábel se shromáždili ve strachu z bezvýznamnosti. Bůh je viděl, viděl i jejich strachy a destruktivní potenciál, který motivace strachem má, všechna zlomená srdce a bolest, která je následkem života ve strachu, a proto sestoupil a zmátl jejich společný jazyk, společnou řeč. (11:7): Nuže, sestoupíme a zmateme tam jejich řeč, aby jeden nerozuměl řeči druhého. A tak tedy, Bůh rozptýlil ty, kteří se shromáždili ve strachu. 

O letnicích se ovšem stalo něco jiného. Letnice jsou vykoupením Bábelu. Prokletí Bábelu není zvráceno – alespoň když mluvíme o ztrátě společného jazyka lidí. Novým společným hlasem letnic je však překonáno rozptýlení. O letnicích přichází Bůh z nebe k nám – ne aby rozptýlil vystrašené lidi, ale aby shromáždil všechny ve víře. Bůh přichází v moci Ducha a výsledkem je (Skutky 2:4): Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat, aby každý kdo se přijde podívat(2:6)je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Proč? Aby (2:21) Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, bude zachráněn. 

Stavitelé Bábelu toužili udělat si jméno tím, že dosáhnou až do nebe. Teď přichází Bůh z nebe k nám a dává nám jméno, které zachraňuje, jméno Ježíš. Proto pak Petr v letničním kázání říká (2:38): Čiňte pokání a každý se nechte pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy. I vy přijmete dar Ducha svatého. Paradoxně (a krásně), právě v tomto Ježíši jsme duchovně již tímto rozhodnutí vzatí do nebe – i když nebe přišlo na zem. Zatímco Bůh rozptýlil shromážděné ve strachu z bezvýznamnosti, Bůh dává nejlepší jméno těm, kteří se shromažďují ve víře.

Příběh Bábelu a Letnic není především příběh o vzniku mnoha jazyků. Je to mnohem více příběh o tom, proč se shromažďujeme, a jak hledáme význam ve svém životě. Je to příběh o strachu a víře. Boží Duch nás vede ke jménu Ježíš, ve kterém nebe přišlo na zem a my jsme pozvednuti k Bohu. Jistě, není nic zlého na hledání významu, je to koneckonců ozvěna našeho stvoření – byli jsme stvořeni k Božímu obrazu. Jen si musíme zvolit jméno, ke kterému se obrátíme v hledání smysluplnosti. Děláme si jméno ve strachu nebo přijímáme jméno ve víře? Rozdíl je obří. Je to rozdíl mezi být rozptýlen nebo shromážděn Bohem. Je to rozdíl mezi mocí Ducha nebo jen vlastní moci. Je to rozdíl o motivaci strachem z bezvýznamnosti nebo láskou. je to právě láska, kterou tento Duch leje rovnou do našeho srdce. Římanům 5:5 Tato naděje není klamná; vždyť Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval. Bůh chce, abys prolomil ticho, vzýval Ježíšovo jméno, byl naplněný Duchem a jeho láskou, která je mnohem lepší motivací než strach. Dokonalá láska totiž zahání strach pryč. Včetně strachu z bezvýznamnosti.

Jsem vděčný teologovi Davidovi Fitchovi, jehož článek mě na spojení příběhu věže Bábel a Letnic upozornil úplně jako první.

Letniční hodnoty

Před několika měsíci jsem byl požádán redakcí časopisu Život v Kristu, abych napsal, co pro mě znamenají letniční hodnoty. Toto jsou mé odpovědi na jejich otázky, které pak vyšly v dubnu 2017.

Jaké jsou podle tebe letniční hodnoty a co pro tebe představují?

Záleží samozřejmě, na co se ptáme, když mluvíme o letničních hodnotách. Pokud mluvíme o originálním letničním hnutí na Azusa Street, pak hlavní letniční hodnotou bylo prolomení bariér. Zmocnění Ducha svatého se projevilo ve vytvoření církve, kde se prakticky poprvé v západním světě protnuly různé skupiny lidí, které byly (a někdy stále jsou) od sebe v církvích odděleny. Přesně podle slova apoštola Pavla (Ga 3:28), že v Kristu jsme jedno, ať už jsme Židem nebo Řekem (rasová bariéra), otrokem nebo svobodným (sociální bariéra), mužem nebo ženou (genderová bariéra); na Azusa Street se všechny tyto skupiny v církvi smísily. Bylo to poprvé v moderních dějinách církve, kdy v církvi a v jejím vedení byli běloši i černoši, muži i ženy, bohatí i chudí. To je největší dědictví Azusa Street a k tomu se musíme neustále vracet, protože přirozená tendence každé skupiny lidí je bariéry zase stavět.

Které z nich si myslíš, že je třeba zdůrazňovat (v naší církvi či v tvém sboru)?

Minulý rok jsem Azusa Street navštívil (viz obrázek), a při cestě tam (a při pohledu z okna auta) mi bylo zcela zřejmé, jak moc potřebujeme hodnotu prolamování bariér zase vidět v církvi zmocněnou Duchem svatým. V Elementu se snažíme na všech třech oblastech stále pracovat a neustále je zdůrazňovat. Díky Bohu máme v církvi lidi zhruba 15 národností, zmocňujeme k vedení a vyučování také ženy, a snažíme se vytvořit prostředí, kde sociální bariéry nehrají roli. Nemyslím si, že je možné církev bez bariér udržet dlouhodobě s otevřenou myslí bez moci Ducha svatého. Když On působí, důraz se přesouvá na charakter a na obdarování místo na pohlaví, sociální status nebo národnost či barvu kůže.

Které z nich se nám naopak udržovat daří?

Z těchto tří hodnot máme obecně v Apoštolské církvi nejmenší problém se sociální bariérou - prostě si nehrajeme jen na církev pro chudé nebo bohaté. Horší to už je s bariérou muži/ženy. Tam máme místní církve, které ženy ve vůdcovství a službě zmocňují, ale žel jich je více v kategorii ženy na pozici vedení a služby “trpěny”. Díky Bohu nemáme mnoho místních církví, kde by ženám nic nedovolily. U rasové bariéry je to specifické: drtiva většina naší země je homogenně česká, s občasnými výskyty Rómů. Jsem vděčný za všechny sbory, které jim slouží, a které je zapojují do služby a vedení. Církve ve větších městech, zejména tam, kde jsou mezinárodní komunity studentů nebo pracovníků, však stojí před výzvou, jak mohou tyto různé národy efektivně zasáhnout, zapojit, zmocnit a uvolnit ke službě a vedení.

Slzy a smích

Podíval se na mě s upřímným otazníkem ve svých očích. Zrovna jsem dokončil přednášku o manželství pro studentskou organizaci působící na jedné pražské univerzitě, a po diskusi za mnou přišel a zeptal se mě: „Z přednášky to vypadá, že jste velmi racionální člověk. Což tedy ale vůbec nechápu – jak můžete věřit v Boha? Jak můžete jako inteligentní člověk věřit v Boha?“ Tohle je důležitá otázka, není-liž pravda? Zároveň ukazuje hluboké nepochopení základu křesťanství. Jak jistě víte, mnoho lidí si myslí, že křesťanství je něco jako nábožensko-eticko-morální systém. Myslí si, že vychází z touhy uspokojit Boha tím, že se budeme chovat slušně, svatě nebo zbožně (jakkoliv tomu říkáme). Zároveň si myslí, že k tomu musíme mít nějakou doprovodnou omáčku, nosný příběh, mýtus nebo pohádku, který nám tento morální imperativ může ustanovit. Proto – aspoň tak si to myslí – máme všechny ty příběhy nadpřirozené povahy nebo zázraky. Tomu mladému zvídavému muži jsem odpověděl: „Ano, jsem racionální člověk. Věřím v Boha z jednoho prostého důvodu: kvůli Ježíšovu vzkříšení z mrtvých. Křesťanství stojí a padá na této události, která má zázračnou povahu, a proto je neopakovatelná. Což je problém pro vědu, protože ta zkoumá věci pomoci testů a pokusů. Ale jak chcete otestovat historickou událost? Když se ale racionálně podíváme na hodnověrnost vzkříšení, nezbývá mi nic jiného, než se Bohu vzdát.“

Pokud je ovšem křesťanská víra nadpřirozené povahy, pak to znamená, že je mnohem víc než jen hodnotový a moralistický seznam a systém. Nejedná se jen o morální či filozofický základ životního stylu. Křesťanství není náboženství knihy, systému, dogmatu. Je to vzkříšená víra. Je to víra doufající v moc zmrtvýchvstání. Je to víra, která svou sílu, moc a etiku zakládá na faktu, že Bůh přivádí k životu to, co zemřelo. Jedná se doslova o nadpřirozenou víru, která má moc nás vnitřně proměnit a zajistit nám setkání se světem jiné dimenze. Právě z tohoto důvodu věříme, že moc Ducha svatého, která sestoupila na Ježíšovy následovníky – přesně ta moc, která Ježíše vzkřísila z mrtvých – má moc proměnit a zmocnit naše životy i dnes. Zmocnění a dotek jeho Ducha  je dostupný každému z nás, kdo Ježíše následujeme.

Když říkám, že křesťanství je nadpřirozená a proměňující víra, co to znamená v praxi? To je důležité. Jestli je víra nadpřirozená, můžeme očekávat působení Boha v našem životě – ať už ve formě vyslyšených modliteb, uzdravení, vysvobození, nasměrování. Můžeme očekávat, že se v našem životě budou dít zázraky - tedy doteky neviditelného světa do viditelného světa. Tyto zážitky, tyto zázraky, však nutně vzbuzují další otázky. Mělo by být normální je zažívat neustále? Některé církve si myslí, že ano. Dokonce podle množství zázraků (či řečech o zázracích - ty jsou, žel, častější než zázraky samotné) posuzují, kde je více Boha a kde je ho méně. Vím třeba o paní, která navštěvuje různé církve ve svém městě podle toho, kde cítí, že tam je zrovna dneska Bůh. Ale pokud bude zázrak normou, bude to stále ještě zázrak? Zázrak je z principu něco jedinečného a výjimečného - je to doslova střípek budoucího světa. 

Měli bychom se tedy za zázraky modlit? Autoři Nového Zákona popisují církev, která se modlí a kde Bůh dělá zázraky. Takže, jednoznačně ano. Znamená to tedy, že všichni prožijeme zázraky? Pokud to myslíme v širší rovině (mnoho se v našem životě děje zázračného, včetně života samotného), pak ano. Pokud v úzké rovině konkrétní jednotlivé události, pak ne. Zázrak v tomto úzkém významu bude vždy výjimkou z pravidla – jako něco jedinečného. Pak je tu ale těžší otázka: Znamená to, že když ke mně Bůh nepromluví, nebo mě neuzdraví, nebo mi zázračně nepomůže, že mě nemá rád tolik jako ty, kteří něco zažili? Přestože chápu emoci v této otázce, je nutné říct, že to, zda zažijeme zázrak nebo ne, není záležitost lidové magie – tedy rituálu, kterým si nakláníme Boha na svou stranu, kde je Bůh nucen udělat to, co chceme, a kde je to o nás – jak moc se modlíme, jak moc věříme, co všechno uděláme. Není to samozřejmě jednoduchá otázka – přál bych si, aby každý člověk zakoušel nadpřirozené Boží hnutí, ale zároveň chápu, že na této straně věčnosti se zdá více otázek než odpovědí. 

Rád bych ovšem, abychom se naučili očekávat, byli otevření, a zůstávali za všech okolností vděční. A přitom byli autentickou komunitou Božích následovníků. Co tím myslím? Autentická církev je komunita lidí, kteří prožívají Boží přítomnost všemi způsoby – ať už ji cítíme nebo ne. Proto je arogantní nesmysl, když někdo posuzuje, zda je v nějaké církvi více Boha a v jiné méně. Člověk, který tvrdí, že nějakou církev opustil Duch svatý, je nejen arogantní, ale nebezpečně balancuje na hraně rouhání proti Duchu svatému, před čímž Ježíš důrazně varuje. Vycházíme koneckonců z Ježíšových slov, že když se scházíme v jeho jménu, je uprostřed nás. Učinil si z nás svůj příbytek, jsme chrámem Ducha svatého. Duch svatý přebývá ve svém lidu. Činí z nás uctívače Ježíše. 

Znamená to, že budeme Boha cítit a vnímat všichni stejně? Nebo že zakusíme jeho moc všichni stejně? Nebo že nás všechny stejně povede? Nebo že kdo zázrak neprožije, že je na tom špatně a odpadá od víry v Boha? Určitě ne. Podíváme-li se do knihy Skutků a do historie rané církve, uvidíme tam obojí ve vzájemné koexistenci:

Uvidíme lidi, kteří zažili zázračná uzdravení i ty, kteří umírali v bolestech a nemocech. Uvidíme lidi, kteří prožívali jasné nasměrování Duchem svatým i ty, kteří životem jen tak prošli. Uvidíme hrdinné mučedníky, kteří zázračně umírali plní slávy i ty, kteří se pod nátlakem a strachem z mučení víry vzdali. Uvidíme lidi, kteří zažívali slavná vítězství i ty, kteří trpěli prohry. A co mě na církvi fascinuje, bylo to, jak k tomu přistupovali. Neshazovali ty, kteří nic zázračného neprožili a nevyvyšovali ty, kteří ano. Naučili se pracovat s oběma skupinami. A obě milovali. A tak během několika veršů od sebe máme příběh rané církve a zázračného vysvobození a nevysvobození z vězení. Je to fascinující příběh. Příběh Petra a Jakuba. Skutky 12:1-19: 

V té době král krutě napadl některé z těch, kdo patřili k církvi. Jakuba, bratra Janova, popravil mečem, a když viděl, že se to Židům líbí, rozhodl se zatknout i Petra. (Bylo to během Svátku nekvašených chlebů.) Když se ho zmocnil, dal ho zavřít do vězení a hlídat čtyřmi čtveřicemi vojáků. Po Velikonocích ho totiž chtěl předvést k veřejnému slyšení. Petr byl takto hlídán ve vězení, ale církev se za něj vroucně modlila k Bohu. 

Noc předtím, než ho chtěl Herodes předvést, spal Petr mezi dvěma vojáky, spoután dvěma řetězy, a stráže přede dveřmi hlídaly vězení. Vtom vedle něj stanul Hospodinův anděl a v cele zazářilo světlo. Udeřil Petra do boku a vzbudil ho: „Rychle vstávej!“ Řetězy mu spadly z rukou a anděl mu řekl: „Oblékni se a obuj.“ Když to udělal, anděl pokračoval: „Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ Petr ho následoval ven, ale nevěděl, že to s tím andělem je doopravdy; myslel si, že má vidění. Když minuli první i druhou stráž, přišli k železné bráně, která vedla do města, a ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli ven, přešli jednu ulici a vtom jej anděl opustil. 

Když Petr přišel k sobě, řekl si: „Teď vidím, že to bylo doopravdy! Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodovy ruky a ze všeho, co židovský lid očekával.“ Když to pochopil, šel do domu Marie, matky Jana Marka, kam se mnozí sešli k modlitbám. Petr zatloukl na dveře brány a přišla otevřít služka jménem Rhodé. Když poznala Petrův hlas, samou radostí neotevřela bránu, ale běžela dovnitř se zprávou, že Petr stojí před branou. Říkali jí: „Blázníš?!“ Když ale tvrdila, že je to pravda, řekli: „To musí být jeho anděl.“ 

Petr však nepřestával tlouci. Když konečně otevřeli a spatřili ho, byli ohromeni. Pohybem ruky je utišil a vyprávěl jim, jak ho Pán vyvedl z vězení. Potom řekl: „Povězte to Jakubovi a bratrům.“ Vyšel ven a zamířil jinam. Když se rozednilo, mezi vojáky vypukl nemalý rozruch nad tím, co se stalo s Petrem. Herodes ho marně hledal. Stráže nechal po výslechu popravit a odebral se z Judska do Cesareje, kde zůstal.

Když tento příběh čtete, nutně vás napadne: Co Jakub udělal špatně, že zemřel, kdežto Petr byl vysvobozen? Kdo ví, třeba ho neměli tak rádi a proto se za něj modlili méně. Takhle se církev ovšem neptala. Modlili se za něj víc, protože situace s Jakubem je překvapila. Herodes udeřil nečekaně a tvrdě. Brala jako fakt, že Petr stále ještě má nějaký úkol. Prožil zázrak proto, že mu Bůh dává ještě nějakou zodpovědnost. Pohodlí života nebyl ten důvod, proč byl Petr vysvobozen. Když na to přijde, o zhruba 20 let později je ukřižován v Římě, takže mučednické smrti stejně neutekl. Jde mi o to, že církev měla ve svém středy vždy ty vítězné i poražené, slabé i silné, pochybující i neochvějné. To se mi na církvi moc líbí, to na ni oceňuji. Autentická církev bude jásat s Petrem a děkovat Bohu za jeho vysvobození. A bude plakat nad Jakubem a s jeho příbuznými a děkovat Bohu za Jakubovu věrnost. Proto nás apoštol Pavel později vede v dopise Římanům 12:15, že máme plakat i smát se zároveň: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Ve svém středu budeme mít obě skupiny. Jen to je pravá církev, komunita přítomnosti ve všech rozměrech a situacích.

Chtěl bych, abyste se připravili: Bůh některým z vás pomůže zázračně. Některé možná uzdraví. Jiným dá nadpřirozené ujištění o směru, kam se máte vydat. Jiným dá slovo povzbuzení a proroctví. Ale někteří budou i nadále plakat. Někdo prožije vysvobození, jiný ne. Dohromady jsme ovšem církev, která má Boží přítomnost bez ohledu na to, co cítíš – je totiž založena na Ježíšově slibu. Buďte v očekávání, že se vás Bůh dotkne. Co když to bude právě tvůj den! Právě tvůj rok! Ale ať už něco prožiješ nebo ne, budeme plakat s tebou nebo se s tebou budeme smát. Protože církev je a vždy byla nadpřirozená komunita smíchu i pláče.

Randění s Duchem svatým (až do svatby)

Když mluvíme o Duchu svatém a jeho naplnění, nutně nás napadá otázka: Co by mohlo být lepšího, než křest, naplnění, zmocnění v Duchu? Kupodivu, naplnění Božím Duchem rozhodně není cíl sám o sobě. Naplnění Duchem je ve skutečnosti začátek cesty, protože jedna z nejdůležitějších věcí, kterou potřebujeme, je naučit se chodit s Duchem. Co tím myslím? Už řekli, že Duch svatý je slib, který dal Ježíš své církvi, že si ji jednoho dne vezme. Duch je závdavkem, zásnubním prstenem, který nám vždy jako Ježíšova pečeť připomíná, že to s námi Ježíš myslí vážně. Zároveň je trvalým důkazem, že křesťanská víra není soubor pravidel jak žít, nebo pouhá komunita stejně myslících lidí. Není to ani filozofický směr, který můžeme do mrtě rozebrat a posoudit. Ne, křesťanská víra je živý a životodárný vztah s Bohem skrze jeho Ducha. Jak řekl J.D.Greear: Odejměte z církve Ducha svatého a stane se společenským klubem nebo náboženskou institucí. Duch je pojítkem lidí v církvi a je zdrojem pokoje a jednoty, která přesahuje stejné zájmy či názory. Je to jednota postavená na Kristu, kterého Duch přišel oslavit a přiblížit. Než se ovšem dostaneme k té svatbě s Ježíšem, potřebujeme ho lépe poznat. Co více nám to připomíná, než je romantické chození dvou mladých lidí, kteří toto období natěšeně završí v onen slavný den svatby, kde všichni zjihnou a uroní šťastnou slzu. Abychom se na svatbu s Ježíšem připravili, potřebujeme se také naučit chodit s Duchem svatým, potřebujeme se naučit jej následovat, přesně jak to napsal apoštol Pavel v Galatským 5:25 (CSP) Jsme-li Duchem živi, Ducha také následujme. Různé další překlady používají podobná vyjádření: pak se Duchem řiďme (B21), Duchem choďme (BKR), všechna ale implikují stejnou věc: Přijal jsi Ducha svatého? Jsi živý z jeho moci? Pak se potřebuješ naučit s ním chodit, nechat se jim vést, dovolit mu, aby tě řídil, a rozhodl ses ho následovat.

Co to znamená, nechat se vést Duchem? Dovolíme, aby se jeho práce v nás a skrze nás mohla rozvinout. Řekl bych, že to zahrnuje především dvě věci: Jednu z nich dělá Duch svatý v nás a druhou dělá skrze nás. Jeho působení v nás zahrnuje nápravu našeho vnitřního života a práci na našem charakteru, což se projeví v naších vztazích. Jeho působení skrze nás zahrnuje objevení a používání duchovních darů. Obě části působení Ducha jsou pro nás nezbytná a jsou také, jak jsme si již v téhle sérii koneckonců ukázali, vzájemně propojeny a od sebe neoddělitelné. Obě dvě se také začnou projevovat tím, že se naučíme chodit s Duchem, jinými slovy, že se naučíme s ním mít vztah. Protože nic jiného ani Duch nechce. Když apoštol Pavel psal několikátý dopis církvi do Korintu (té církvi, které nejvíce píše o darech a lásce jako operačním systému, ve kterém dary fungují), na závěr druhého ze dvou dopisů, které se nám zachovaly, se rozhodl napsat něco jako závěrečný pozdrav či požehnání. Je to vlastně jeho přání pro tuto církev, co zkrátka nejvíce potřebují. V tom přání zachytil všechny tři osoby Boží Trojice, a jakoby chvíli přemýšlel, která vlastnost té které osoby by nejvíce charakterizovala to, co církev potřebuje. Nakonec napsal tohle (2. Korintským 13:14): Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Ducha svatého s vámi všemi. Nejprve zdůrazňuje Ježíšovu milost, což je jeho nejskvělejší idea, která obrací vzhůru nohama svět karmy. Pak upozorňuje na Boží lásku, protože Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna. Jeho láska je hnacím motorem celého vesmíru. Když přijde k Duchu svatému, přeje korintské církvi společenství Ducha. To slovo společenství, řecky koinonia, se používalo ve významu kamarádství, komunikace, důvěrnost, sdílení se, partnerství, spoluúčast, spojení. To všechno přeje Pavel církvi, aby měla takový vztah s Duchem svatým. Ten tak moc touží po tobě, že Jakub, bratr Ježíše, ve svém dopise církvi napsal (Jakub 4:5 ČSP): Žárlivě touží Duch, který v nás přebývá. Jak si představujeme, že Duch žárlí? Asi stejně, jako v případě dvou randících lidí, kde jeden z nich na toho druhého trochu zapomněl a tím mu neverbálně sdělil, že jsou důležitější věci, než je jejich vztah. Znáte to? Pamatujete si na to?

Když na Ducha zapomínat nebudeme, prožijeme jeho působení na náš charakter, na své srdce. Zpět do 2. Korintským, Pavel tam napsal jednu pozoruhodnou zmínku působení Ducha. Naráží tam na Mojžíše, který kvůli strachu lidí před nimi skrýval tvář osvícenou po setkání s Bohem za závoj. Tento závoj ale pomyslně přikryl celé srdce Izraele, takže nebyli schopni zažít opravdovou Boží blízkost. Pavel píše (2K 3:16-18 ČSP): Kdykoli se však člověk obrátí k Pánu, je závoj odstraněn. Ten Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, tam je svoboda. A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha. V Kristu zmizel závoj skrývající Boží slávu, a kdykoliv se obrátíme k Pánu, mizí i z našeho srdce. Kdo je tím Pánem, ke kterému se máme obrátit? Je jím Duch svatý a průvodním jevem jeho práce je, že nás skutečně osvobozuje, a následně proměňuje k Božímu obrazu. Činí nás vděčnějšími, více milujícími, štědřejšími, rozumnějšími, chápavějšími – prostě se více podobáme Ježíši. Jsme proměňování v jeho obraz. Když tedy Ducha uznáme za Pána v našem životě, začne nás vést ke svobodě a vnitřní proměně. Součástí této proměny je vítězství nad tělesností (což je teologický termín, který popisuje život podle svých zlozvyků a pudů). Koneckonců, Pavel napsal (Galatským 5:16) Žijte Duchem (nebo jinak: Choďte Duchem), a nepodlehnete tělesným sklonům. Když jsem se stal Ježíšovým následovníkem, stal jsem se novým člověkem. Když jsem byl pokřtěn ve vodě, starý člověk byl definitivně pohřben. A když jsem byl pokřtěn v Duchu, dostal jsem moc chodit s Duchem jako nový člověk. Mé sklony mě nemusí ovládat, jsem od nich svobodný!

Jenže, ono chození s Duchem (mohli bychom dokonce říct randění s Duchem – jelikož nás připravuje na svatbu) jsme schopni narušovat tím, že Ducha zarmucujeme a negujeme tak jeho práci naší vnitřní proměny. Jistě to znáte z běžného randění: dokázali jste někdy svou snoubenku nebo snoubence zarmoutit? Já určitě ano. Když tak nad tím přemýšlím (je už to poměrně dávno), asi nejčastěji jsem ji zarmoutil svými hloupými řečmi (to asi nebude překvapení, že?). Kupodivu, Ducha svatého zarmucují velmi podobné věci. Efezským 4:29-32 Z vašich úst ať nevychází nic zlého; vaše slova ať jsou dobrá, posilující tam, kde je potřeba, a užitečná těm, kdo je uslyší. Nezarmucujte svatého Božího Ducha, jehož pečetí jste byli označeni ke dni vykoupení. Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i urážky ať vás opustí spolu s veškerou záští. Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám. Všimněte si, vše, co zarmucuje Ducha, se týká toho, jak jednáme jeden s druhým, a to především v oblasti našeho mluvení a našeho hněvu. Je to zajímavé. Všimněte si, co Duch chce místo toho: vzájemnou laskavost, milosrdenství, dobrá a posilující slova a odpuštění. U toho se na minutku zastavím. Když ti někdo ublíží a zraní tě, je jasné, že cítíš bolest, zradu a hněv. Shledáváš těžkým odpustit, částečně proto, že si myslíme, že odpuštění se rovná automatické smíření (chování, jakoby se nic nestalo). Jenže, zatímco u smíření je třeba pokání a upřímná omluva viníka, odpustit můžeme sami bez ohledu na druhou stranu. Odpuštění je totiž akt svobodného ducha, neodpuštění je vězení s klíčem uvnitř (jak trefně napsala Katka Lachmanová). Když nás tedy Duch vede, směřuje nás k odpuštění. Pokud jsi v téhle situaci, dovol Duchu, aby tě osvobodil a proměnil k podobě Ježíše tak, abys dokázal odpustit i ty! Nakonec, není jiné cesty. Pokud se Duch stane Pánem, najdeš k odpuštění sílu, protože odpuštění je znakem jeho společenství.

Víte, lidé někdy říkají, že by chtěli, aby je Duch svatý vedl, mluvil k nim, a měli jeho moc. Dobrá zpráva je, že Duch svatý tě chce vést, chce, aby ses naučil s ním chodit. Duch mluví i dnes a chce mluvit různými způsoby i k tobě. Otázkou je, zda-li budeš ochotný se nechat vést tam, kam tě povede. Opravdu se necháš vést k odpuštění? K laskavosti? K vnitřní proměně? Pokud dovolíme, aby nás Duch proměňoval, stáváme se také dobrými kandidáty na to, aby si nás použil ve své moci. Když budeme následovat Boží lásku, budeme mít také správnou motivaci k tomu, aby Bůh pracoval skrze nás. Proto Pavel po skvělé kapitole o lásce, kde zdůrazňoval, že bez ní nemají duchovní dary prakticky žádnou cenu, napsal (1. Korintským 14:1) Následujte lásku, horlete po duchovních darech. Láska je působením Ducha (jak Pavel zdůraznil v Ř 5:5 Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval.), když budeme v téhle lásce jeden k druhému chodit (budeme ji následovat), pak nám to umožní také horlit po duchovních darech, které nám pomohou sloužit Ježíši. Skrze dary tento s tebou randící Duch bude pracovat nejen v tobě, ale skrze tebe! Staneš se jeho společníkem, spolupracovníkem! Společenství Ducha zahrnuje i vzájemnou spolupráci a partnerství. Proto autoři NZ dávají důraz na to, že každý dostal dar, kterým máme sloužit vzájemně jeden druhému. Co jsou tyto duchovní dary a jak je rozpoznáme? Duchovní dary (charismata – dary milosti) jsou Božím uschopněním nad naše přirozené limity. Čím více znáš své dary, tím více také chápeš, co po tobě Bůh v životě chce. V Novém Zákoně máme několik seznamů darů, celkem jich tam najdeme něco přes dvacet, a mají některé zajímavé vlastnosti:

(1) Duchovní dar zmocní neobvyklou efektivitou zodpovědnost, která je dána všem věřícím. Všichni křesťané mají povolání sdílet evangelium, sloužit, modlit se za nemocné, povzbuzovat se vzájemně, být finančně štědrými, a tak dále. Jsou to role nebo zodpovědnosti určené všem. Dar nabije tuto zodpovědnost v nějaké konkrétní oblasti svou neobvyklou mocí, efektivitou, a výsledky. Díky tomu budeme fungovat v této oblasti lépe než většina jiných křesťanů. 

(2) Duchovní dary obvykle najdeme tak, že aktivně sloužíme v těchto zodpovědnostech. Následujeme-li Ducha k ochotné službě v tom, co je obecným povoláním pro všechny křesťany (křesťanské role), dovolujeme mu v nás působit tak, že skrze tuto službu nacházíme také své specifické obdarování. 

(3) Duchovní dar v naší službě obvykle vypluje na povrch jako kombinace toto, po čem touží naše srdce, v čem jsme dobří a co v nás potvrzují ostatní věřící okolo nás. Takto dar zahrnuje spřízněnost, schopnost a stvrzení. Je jasné, že roli hrají i naše zkušenosti a fáze života, Bůh totiž pracuje skrze nás ne jako skrze pasivní médium, ale jako jeho spolupracovníci. Je naším přítelem a partnerem, Paraklétem. 

Proto s ním chodíme, aby mohl pracovat v nás (vnitřní proměna) i skrze nás (vnější působení). Randíme s ním až do svatby s Ježíšem, je naším pokladem, a je větrem jehož vánek nás také nadpřirozeně občerstvuje a také osvobozuje a uschopňuje. To je tedy Duch svatý: Bůh, které jsem neznal. Bůh, který touží po tom, abys ho poznal.