Prolomit ticho bezvýznamnosti

Někteří si to uvědomují jasně, jiní to možná ani netuší a tento motiv je skrytý v jejich podvědomí a jen sem tam vyhřezne ven. Přesto je tento motiv pro mnohé z nás řídící silou, motivací, motorem. Každý z nás touží po významu a bojí se, že jeho život bude jen tak promarněný. Bojí se bezvýznamnosti. Možná si říkáš, že zrovna tebe se to netýká, že netoužíš po úspěchu. Nemluvím ovšem jen o pracovních úspěších, nebo o bohatství. Mluvím o vnitřní skryté (a taky skrývané) touze udělat své jméno známé. Opravdu, neznám mnoho duševně zdravých lidí, kteří by toužili, aby se jim nedařilo, kteří touží po neúspěšném životě, špatném manželství, nemocech, chudobě, a tak dále. Samozřejmě, tyhle stavy mnozí lidé v různé intenzitě prožívají, ale nikdy to není něco, po čem by toužili. Někde hluboko v nás dřímá touha najít smysl v tom, co děláme a kým jsme. Chceme nechat na světě stopu. Věřím, že je to ozvěna dobrého stvoření: Touha obtisknout svůj obraz do něčeho jiného. Někteří to nalézají ve věcech, které tvoří: ve svých domech, ve svých firmách, ve svém umění, ve svých výtvorech. Jiní to najdou ve vztazích: ve svých rodinách, u svých přátel, mezi svými zákazníky. Jiní objeví význam ve svém výzkumu nebo v hnutích, které začnou. Nemusíme nutně myslet na svůj odkaz každý den, ale v okamžiku neúspěchu, zklamání, nebo nenaplnění tato touha vyhřezne a s ní frustrace, hněv, rezignace.

S touhou přichází i odvrácená strana: Strach. Bojíme se nevýznamnosti, bojíme se, že si nás nikdo nevšimne, bojíme se, že nebudeme nikoho znát a nikdo nebude znát nás. Tento strach je hnacím motorem řady úspěšných lidí ve všech možných oborech. Někteří slavní a úspěšní sportovci v životopisech přiznávají, že jejich původní motivací byl strach z bezvýznamnosti: strach, že „budou tak bezvýznamní, že si o ně nikdo ani neopře kolo.“ Bojíme se, že běžíme nadarmo. Proto máme touhu své jméno nějak proslavit. Po některé je cílem stát se slavným ve svém oboru. Pro jiné je to touha dokázat svým rodičům, že nejsme bezvýznamné nic. Chceme být vidět, slyšet, chceme být oceněni. Chceme prolomit ticho. Na tom není nic špatného. Ale nejde jen o cíl. Jde také o cestu, jak k cíli dojdeme. A jde také o naší vnitřní motivaci. Jen těžko skloubíme strach z láskou (už jsme o tom mnohokrát mluvili), a pokud je naše motivace strach z bezvýznamnosti, pak je pro nás těžké autenticky přát jiným. Ale tento strach nemusí být konečná záležitost. Nemusí to být finální stav. Dnes si ukážeme, co s touto touhou a s tímto strachem dělá Bůh. Bůh totiž chce prolomit ticho naší bezvýznamnosti. Začneme (pro některé trochu překvapivě) u křesťanských svátků. Cože? Svátků? Ano!

Možná jste si všimli, že křesťané slaví několik důležitých svátků, které mají co do činění s přerušením ticha. V naší zemi jsou určitě nejslavnějším křesťanským svátkem Vánoce. Už jsme o tom několikrát na Vánoce mluvili: příběh první části Bible, které říkáme Starý Zákon, končí zhruba 400 let před událostmi evangelií, prvních spisů druhé části, Nového Zákona. SZ se věnuje především příběhu Izraele, který se považoval za národ, který si Bůh vybral, aby celému světu ukázal, jaký je. SZ je velmi akční část historie, minule jsme začali naši sérii o prolomení ticha příběhem vysvobození z útlaku egyptského otroctví. Izrael byl v otroctví několik stovek let a zdálo se, že na něj Bůh zapomněl. Jak jsme si ovšem ukázali, jeho ticho ale není nutně ukazatelem jeho nepřítomnosti. Národ v otroctví křičel k Bohu a tento křik, který prolomil ticho, vystoupal k Bohu (protože křik věděl, že Hospodin naslouchá), který slyšel, viděl, všiml si a rozpomněl se. Prolomení ticha znamenalo vysvobození z útlaku. 

A tak začaly dějiny Izraele. Jenže jsou to dějiny podobné našim. Jsou to momenty střídání poslušnosti a rebelie. Každé odvrácení od Boha končí v různé další formě útlaku, každý útlak končí v ohlušujícím tichu, kdy Boží národ opakovaně ztrácel naději, že jejich hlas je slyšet. Vánoce přicházejí v podobné situaci. Znovu je Boží národ podroben, tentokrát ne do přímého otroctví, ale je rozptýlen silnějšími národy, znovu shromážděn, ale posléze okupován. Útlak může mít různé formy. A do tohoto útlaku si Izraelité připomínají každoročně o Velikonocích slavné vysvobození z otroctví, kdy Bůh poslal mesiáše, zachránce, Mojžíše. A tak nyní čekají na nového Mojžíše, na dalšího mesiáše, na finálního Mesiáše, který je jednou provždy vysvobodí a zachrání. Vánoce symbolizují konec ticha. Ježíš se narodil s křikem čerstvě narozeného děťátka, a pastýři opodál slyšeli anděly prozpěvovat chvály Bohu. Tíživé ticho je znovu prolomeno. A proto křesťané slaví Vánoce, kdy Bůh prolomil ticho.

Ještě důležitějším svátkem, který křesťané všude na světě slaví (i když ten nepatří mezi nejoblíbenější v naší zemi), jsou Velikonoce. Událostí okolo Ježíšovy smrti a vzkříšení, které se staly přímo během oslav vysvobození z otroctví Egypta, jsou momentem vysvobození a narození něčeho nového. I tento svátek je charakterizován protnutím ticha. Když Ježíš visí na kříži a ví, že všechny ty věci - jeho dobrovolná oběť, vysvobození z mocí hříchu a smrti, začátek nového stvoření - se mají co nevidět stát, vykřikne mocným hlasem: “Je dokonáno!” Velikonoce tak symbolizují vítězný křik někoho, kdo přes zdánlivou prohru ví, že zrovna vyhrál úplně všechno. Ježíš na kříži se stává symbolem paradoxního vítězství. Beránek zabitý (v tomto obrazu vidíte odkaz na původní Velikonoce s vysvobozením z otroctví) je navždy symbolem nového světa, který začal v tento moment smrti a vzkříšení a postupně se prolamuje do našeho světa, aby tento starý svět byl jednou pohlcen tím přicházejícím novým. Proto slaví křesťané Velikonoce, protože Bůh prolomil ticho smrti a začal něco skvělého a nového – z nás pak činí nová stvoření, která žijí ve starém světě v moci nového světa.

Pak je ale ještě jeden svátek, který křesťané slaví, a o něm už vědí jen ti hard-core. Jen to největší jádro tuší, co slavíme právě dnes v neděli za svátek, a přitom je to třetí nejdůležitější svátek křesťanského světa a historie. Je to svátek Letnic, které jsou vždy 50 dní po Velikonocích. Je to svátek, kdy křesťané slaví seslání Ducha svatého. Bůh v podobě Ducha byl seslán na zem místo Ježíše jako úplně stejný a přesto zcela jiný Přímluvce a Podporovatel a Advokát a Pomocník a Pán. Duch svatý je Bůh, který je zde. Je to Bůh, který uschopňuje a prolamuje naše přirozené omezení. Co se pro naše dnešní téma ovšem důležité, je způsob, jak přišel a na co odkazuje. Když Ježíš vstal z mrtvých, strávil se svými učedníky 40 dní a učil je o svém království, které začal. Pak odešel do nebeské dimenze, ztratil se jim z očí a fyzicky ho tedy nevidíme, byť můžeme cítit jeho přítomnost. Své učedníky požádal, aby se nevzdalovali z města a zůstávali na společných modlitbách, a očekávali jeho Ducha, kterého jim pošle. To se stalo o dalších deset dní později a byl to spektakulární zážitek pro všechny, co to viděli (a především slyšeli). 

Stejně jako Vánoce a stejně jako Velikonoce, i Letnice jsou momentem prolomeného ticha. Na shromáždění zhruba sto dvaceti Ježíšových následovníků se najednou ozval zvuk prudkého vichru a v místnosti sestoupily na hlavu každého shromážděného ohnivé jazyky, následkem čehož všichni přítomni začali chválit Boha. Na tom by nemuselo být nic převratného, kdyby se ovšem nejednalo o zázrak: všichni totiž mluvili v různých světových jazycích, kterým se přitom nikdy neučili. Sto dvacet lidí začalo nahlas chválit Boha všemožnými jazyky, a ten zvuk byl natolik silný, že se rychle shromáždil dav, aby se podíval, co se děje. Nebyl to jen dav místních, ale všemožných návštěvníků Jeruzaléma, kteří přijeli na svátky. Ti všichni slyšeli tyto místní (většinou nevzdělané) lidi mluvit perfektně jejich mateřštinou a chválit Boha. Vypadalo to tak šíleně, že si někteří mysleli, že jsou snad opilí. Výsledkem ale bylo masové obrácení několika tisíc lidí k Ježíši. Něco prolomilo ticho, co navždy změnilo tuto jen několik dní starou církev. Letnice jsou tak symbolem mnoha hlasů, které protnuly ticho. Jak to všechno souvisí se strachem z bezvýznamnosti?

Jak jistě víte, Bible je komplexní kniha. Pokud ale dokážeme najít souvislosti, uvidíme, jak nezměrnou hloubku tato kniha má. Abychom tedy pochopili Letnice, musíme se vrátit na úplný začátek Bible, do knihy Genesis, do té úplně první částí, které se říká “Prehistorie”. Jsou to příběhy z doby, kdy lidé ještě nezaznamenávali čas tak, jak to děláme dnes. V tomto období jsou umístěny formativní příběhy Starého Zákona: Stvoření, Pád, Potopa, Věž. Každý tento příběh má svou symbolickou důležitost: Stvoření nás učí, že nejsme hříčka vesmíru, ale Boží idea, jeho obraz a jeho záměr. Pád nás učí, že hřích (a tím myslím celý systém) náš svět pokazil a navždy změnil terorem smrti a strádání. Potopa nás učí, že Bůh nám dává naději skrze své zaslíbení, přestože naše zlo je schopno celý svět vymazat z vesmíru. A pak nám zůstává příběh o věži Bábel. Autor Genesis píše (11:4): Řekli si totiž: „Pojďme, postavme si město a věž, jejíž vrchol dosáhne až k nebi. Tak si uděláme jméno, abychom nebyli rozptýleni po celé zemi!“ 

Všimněte si, co je tady napsáno: Postavíme si věž až do nebe, to je kódové označení pro místo, kde přebývá Bůh. Motivací je „udělat si jméno“. Což znamená, že nechtějí být bezvýznamní. Chtějí, aby se na ně vždy pamatovalo, aby jejich památka byla ctěna, aby byli respektováni a oceňováni. Stavitelé věže Bábel se shromáždili ve strachu z bezvýznamnosti. Bůh je viděl, viděl i jejich strachy a destruktivní potenciál, který motivace strachem má, všechna zlomená srdce a bolest, která je následkem života ve strachu, a proto sestoupil a zmátl jejich společný jazyk, společnou řeč. (11:7): Nuže, sestoupíme a zmateme tam jejich řeč, aby jeden nerozuměl řeči druhého. A tak tedy, Bůh rozptýlil ty, kteří se shromáždili ve strachu. 

O letnicích se ovšem stalo něco jiného. Letnice jsou vykoupením Bábelu. Prokletí Bábelu není zvráceno – alespoň když mluvíme o ztrátě společného jazyka lidí. Novým společným hlasem letnic je však překonáno rozptýlení. O letnicích přichází Bůh z nebe k nám – ne aby rozptýlil vystrašené lidi, ale aby shromáždil všechny ve víře. Bůh přichází v moci Ducha a výsledkem je (Skutky 2:4): Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat, aby každý kdo se přijde podívat(2:6)je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Proč? Aby (2:21) Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, bude zachráněn. 

Stavitelé Bábelu toužili udělat si jméno tím, že dosáhnou až do nebe. Teď přichází Bůh z nebe k nám a dává nám jméno, které zachraňuje, jméno Ježíš. Proto pak Petr v letničním kázání říká (2:38): Čiňte pokání a každý se nechte pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy. I vy přijmete dar Ducha svatého. Paradoxně (a krásně), právě v tomto Ježíši jsme duchovně již tímto rozhodnutí vzatí do nebe – i když nebe přišlo na zem. Zatímco Bůh rozptýlil shromážděné ve strachu z bezvýznamnosti, Bůh dává nejlepší jméno těm, kteří se shromažďují ve víře.

Příběh Bábelu a Letnic není především příběh o vzniku mnoha jazyků. Je to mnohem více příběh o tom, proč se shromažďujeme, a jak hledáme význam ve svém životě. Je to příběh o strachu a víře. Boží Duch nás vede ke jménu Ježíš, ve kterém nebe přišlo na zem a my jsme pozvednuti k Bohu. Jistě, není nic zlého na hledání významu, je to koneckonců ozvěna našeho stvoření – byli jsme stvořeni k Božímu obrazu. Jen si musíme zvolit jméno, ke kterému se obrátíme v hledání smysluplnosti. Děláme si jméno ve strachu nebo přijímáme jméno ve víře? Rozdíl je obří. Je to rozdíl mezi být rozptýlen nebo shromážděn Bohem. Je to rozdíl mezi mocí Ducha nebo jen vlastní moci. Je to rozdíl o motivaci strachem z bezvýznamnosti nebo láskou. je to právě láska, kterou tento Duch leje rovnou do našeho srdce. Římanům 5:5 Tato naděje není klamná; vždyť Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval. Bůh chce, abys prolomil ticho, vzýval Ježíšovo jméno, byl naplněný Duchem a jeho láskou, která je mnohem lepší motivací než strach. Dokonalá láska totiž zahání strach pryč. Včetně strachu z bezvýznamnosti.

Jsem vděčný teologovi Davidovi Fitchovi, jehož článek mě na spojení příběhu věže Bábel a Letnic upozornil úplně jako první.