FamilyFest: Aby manželství nebylo ponorka (3. díl) | Ještě jeden pokus

V letošním FamilyFestu mluvíme o principu ponorky. Manželství totiž opravdu působí jako dobrovolné uzavření se do omezeného prostoru ponorky. Možná se v ponorce dusíme, protože máme prostor, že jsme chyceni do pasti. Samotný fakt uzavřeného prostoru ale není negativní, naopak je to smysl manželské dynamiky, ve které dva lidé přilnou natolik, že vytvoří zcela zvláštní a jedinečný vztah, který nemá obdoby v žádném jiném vztahu v našem životě: v přirozené rodině, mezi přáteli, v práci, nebo kdekoliv jinde. Tento vztah je doslova tajemstvím býti jedním tělem. Manželský vztah viditelně zvýrazní, cokoliv do toho prostoru přilnutí vložíme. Někdy ovšem uděláme kroky a rozhodnutí, které změní náš uzavřený prostor manželské lásky na past ponorky plavící se v otrávených vodách konfliktů. Většina z nich jsou v jádru prkotiny. Všimli jste se, že? Možná je to o tom, jak moc se snažíme do vlastního manželství vnutit vlastní pohled na věc. Je to zajímavé, ale v manželství získáte zdarma druhý pár očí. Jsme-li neopatrní, tento druhý pár bude vidět věci natolik jinak, že se to pro nás stane konstantním konfliktem a vzájemnou tenzí, a budeme se nekonečně přesvědčovat, aby to ten druhý viděl mým pohledem. Místo toho ale můžeme dovolit, aby nám druhý pár očí dal širší, větší, a celkově plnější pohled na svět. Místo, abychom viděli svět pouze dvěma očima, vidíme ho rovnou čtyřma. Musíme ale předpokládat, že druhá osoba vidí něco, co nevidíme my.

Snažím se zkrátka říct, že přesně ty síly, které naše manželství tak komplikují, mohou hrát zároveň pro nás a mohou náš vztah posilnit. Většina manželských konfliktů totiž vzniká na základě velmi malých problémů, které bychom v jiném vztahu i přehlédli. V manželství se ale zvýrazní a zvětší do nebetyčného napětí, které zadusí naše pozitivní pocity. A když se zadusí naše pozitivní pocity, hrozí nám, že místo praktické lásky se nám do vztahu vplíží počítání skóre. Co tím myslím? Věci, které jsme pro druhého dělali z lásky; oběti, které jsme přinášeli rádi; skutky, které jsme dělali bez přemýšlení; to všechno zmizí a místo toho se objeví „kontrakt“: Ty uděláš pro mě tohle, a já za to pro tebe udělám tamto. Jenomže takový vztah pak připomíná spíše byznys nebo vztah dlužníků. Rozhodně to nepřipomíná láskyplný vztah. Minulý týden jsme si řekli, že prvním krokem ke zlepšení nebo nápravě našeho manželství, je získat realistický pohled na lásku. Ta je mnohem více skutkem než pocitem. Proto jsme končili minule s otázkou: Jsem ochotný se rozhodnout pro lásku? Tato otázka je ještě důležitější v situaci, kdy se z manželství stane kontrakt na počítání skóre. Proč vůbec skóre počítáme? Jak s tím můžeme přestat? Abychom přestali počítat skóre, musíme se pohnout od strachu k lásce.

Věděli jste, že v našem mozku se probudí konkrétní místo v okamžiku, kdy jsme zranitelní nebo na nás někdo útočí? Není to racionální rozhodnutí, ale primální instinkt jehož smyslem je přežít. Když mozek vyhodnotí nebezpečí, vede nás buď k útěku nebo boji. Proto jsou konflikty s počítáním skóre iracionální. Nejde totiž o samotný problém nebo konflikt, ale o to, že se v našem mozku aktivuje reakce na ohrožení. Reakce nás vede ke strachu, což nás vede k hněvu. Jiná, rozvinutější část mozku obhospodařuje lásku, empatii a soucit. A teď to důležité: Primitivní, ochranářská, ustrašená část mozku určená k přežití nemůže fungovat zároveň s racionální láskyplnou částí. Když jednáme v lásce, vypínáme v mozku hned několik emocí, jedna z toho je strach. Hněv se dá porazit jednáním v lásce a soucitu. Jeden z důvodů, proč miluji Ježíšův příběh, je ten, že láska v různých podobách bez příkras nebo nánosů byla jeho poselstvím, které Ježíš kázal i žil. Autoři evangelií Ježíšův pohled na lásku zdůrazňují, a jeden z nich, Jan, napsal překvapující definici lásky. 1. Jan 4:18: V lásce není žádný strach. Láska, jež došla naplnění, zahání strach pryč, neboť strach přináší muka. Kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění. Pokud milujeme, pak se nebojíme. Nebojíme se o své místo, nebojíme se o svůj hlas, nebojíme se o svou pověst. Opravdová láska je zaměřená na to nejlepší pro druhého. Pokud chcete přestat počítat skóre, někdo z manželů musí udělat první krok k druhému partnerovi. Uděláte-li první krok, stane se něco mocného a silného. Nic totiž nepromění prostor mezi manželi více než dobrovolná oběť. Navíc, když budeme dělat první kroky, nakonec ztratíme přehled o tom, kdo dělá první kroky a kdo obětuje více. Skóre zmizí a začne platit princip vzájemného poddání a vydání. 

Možná to dnes ovšem posloucháte a říkáte si: „Pro nás už je pozdě. V našem manželství už není prostor pro lásku, naše ponorka nás tolik zadusila, že už nemáme naději ani šanci ani směr.“ Možná skutečně se v manželství více bojíte než milujete – a pozor, nemyslím strach o druhého, ale spíše strach o sebe a svou pozici a své místo a svou budoucnost. Nebudu vám lhát. Všechna manželství procházejí nerovnostmi, ale některá prostě potřebují víc než jen zlepšit. Potřebují zachránit. To není jednoduché. Je lehké se zamilovat, ale velmi těžké bojovat o lásku. Říkáme si: Co se stalo s naším snem? Proč se zdá, že všechno vytváří konflikt? Náprava není jednoduchá, ale hej, není nemožná. Ještě není čas na kapitulaci. Manželství není ukončeno, dokud není ukončeno – dokud papíry nejsou podepsány. Sen může znovu ožít, nestane se tak ovšem bez práce – tato práce bude zahrnovat naslouchání, porozumění, disciplínu, změnu. Otázkou ovšem zůstává, zda jsme ochotni. Manželský autor a poradce Gary Chapman říká: Nikdy se neptám lidí: Chcete pracovat na svém manželství? Vždycky se ptám: Budete pracovat na svém manželství? V krizi totiž ztrácíme většinu chuti pracovat. V téhle chvíli však pro změnu musíme udělat jednu věc. Jakou?

Vysvětlím vám to na příkladu z našeho života s Ditou. Letos používáme ilustraci ponorky, což každý Čech dobře chápe (používáme tuhle frázi), ale do angličtiny se to překládá nesnadno, protože „být v ponorce“ zní spíše jako dobrá a pozitivní věc. Tenhle týden jsem se proto s několika přáteli snažil najít anglický kulturní ekvivalent této fráze a nakonec jsme se shodli, že nejblíže je tomu „cabin fever“, tedy „chatová horečka“. Když už mluvíme o chatě, nemohu si nevzpomenout na náš nejslavnější příběh o naší chatové pasti. Když jsme se vzali, půjčili jsme si od příbuzného chatu na líbánky. Bylo to kousek od Hradce, ale to jsme ještě netušili, že tady jednou skončíme. Chata byla v malé vesničce uprostřed lesa, jmenuje se Pustá Proseč (už ten název asi jasně říká, že je to díra). Příbuzný nás tam vysadil a vysvětlil, jak tam všechno funguje, co a jak máme používat a tak podobně. Nahoře v patře byly dvě ložnice. Jedna z nich měla přes dveře prkno a druhá byla volně přístupná. Náš příbuzný nám řekl, abychom šli do ložnice napravo a ne nalevo, kde bylo prkno. Zamával nám a odjel pryč. Podívali jsme se do ložnic a Dita prohlásila, že se ji teda rozhodně více líbí ta ložnice nalevo s prknem a tak, abychom šli raději tam. Prkno jsme odstranili a vešli dovnitř. Najednou jsem si všiml, že se dveře začaly samy zavírat a s hrůzou mi sklouzl zrak na kliku, která tam nebyla! Jen jsem vykřikl: Pozor, a dveře zaklaply dovnitř bez kliky, chyceni v pasti: bez nářadí, bez telefonu, bez lidí v Pusté Proseči, v patře s oknem asi 5-6 metrů vysoko nad kameny. Co budeme dělat? Než jsem si to stačil rozmyslet, dovnitř vletěla vosa a píchla Ditu do nohy. Dita zaječela, padla na matraci a křičela: „Dělej něco!“ Já, den starý novomanžel, totálně chycený v ponorce, vlastně v chatě, jsem začal panikařit. Co mám dělat? Dveře vyrazit nešly, byly na naší straně. Bez nářadí je neotevřu. Mám skočit dolů? Velká výška, zlomím si nohy. Skučící novomanželka vyžadující akci. Rozhodl jsem se: skočím dolů. Najednou jsem si ale všiml v lese pohybu. Někdo tam je! Začal jsem z okna volat o pomoc. Objevil se houbař, který do chaty vlezl a dveře nám otevřel. Proto tam bylo to prkno, ale my jsme ho nerespektovali. Houbař nás zachránil od pravé chatové horečky.

Jaké je ponaučení z našeho příběhu? Kromě: Nechoďte do místnosti s prknem!? Ponaučení spočívá v tom, že když se chytneme do pasti ponorky nebo chaty, potřebujeme volat o pomoc. Potřebujeme požádat o pomoc. Pýcha a falešná hrdost nám (hlavně chlapům) brání mluvit o svých problémech. Jenže, bez požádání o pomoc se nám obvykle pomoci nedostane. No dobrá, aby to však nebylo tak jednoduché, je tady malý háček: Požádat o pomoc nestačí. Velmi záleží na tom, koho o pomoc požádáme. Jsou osoby a lidé, které bychom o pomoc žádat měli. A jsou lidé, které bychom o pomoc žádat neměli. 

(1) O pomoc v našem manželství bychom neměli žádat kamarády, kamarádky, a už vůbec ne kolegy nebo kolegyně z práce. Já vím, jsou to často ti první, kterým se svěříme s manželskými problémy. Pamatujete, jak jsem minule říkal, že onen dynamický prostor mezi mužem a ženou v manželství je svaté (oddělené) místo? Je natolik svaté, že bychom tam neměli vkládat jiného člověka. Pokud to uděláme, nevědomky začneme cestu k nevěře (která skoro vždy vzniká svěřováním vnitřních problémů třetím osobám). Co vypadá jako: „On mě tak chápe!“ a „Ona mi tak rozumí!“ se stane začátkem konce. Ne. Musíme volat o pomoc na správná místa. Kde tedy? 

Možná vás to překvapí, ale musíme začít (2) u svého manželského partnera. Vyžaduje to pokoru a odvahu přijít právě k tomu, s kým se cítíme v ponorce, a požádat ho/ji o pomoc. U toho musíme začít. Bez pokání není smíření. Bez omluvy není láska. Chce to obrovskou kuráž přemoct skepticismus a únavu a začít pracovat na uzdravení manželství. Chce to odvahu projevit laskavost tomu, kdo se k tobě nezachoval hezky, a mluvit pravdu v lásce. Rozvod není odpověď. Záchrana manželství vyžaduje ochotu k pokání, upřímnost, odvahu, a jasný pocit, že nechceme prožívat svůj život bez této osoby, se kterou jsme spojeni. 

(3) Cítíme-li, že přes veškerou snahu o pokání a smíření nedokážeme situaci vyřešit spolu, potřebujeme odbornou pomoc: můžeme požádat o pomoc psychologa, pastora nebo poradce. A církev. Tady je skryté tajemství úspěchu křesťanských manželství. Našemu manželství nepomůže seznam věroučných bodů, ale prostředí církve: pravidelná návštěva křesťanských shromáždění a malých skupin, kde existuje vzájemná důvěra, mlčenlivost a podpora, to je prostředí, kde můžeme, kde musíme, požádat o pomoc. 

(4) A nakonec, potřebujeme požádat o pomoc Boha. Nic nemá tak obrovskou uzdravující moc, jako požádat svého nebeského Otce, který si přeje, aby naše manželství prospívalo, aby vstoupil do našeho uzavřeného, svatého, prostoru ponorky a převzal kormidlo našeho života a našeho manželství.

Volání o pomoc vyžaduje pokoru a odvahu. Pokoru přiznat, že to sami nezvládáme. A odvahu důvěřovat. Já vím, je to těžké. Ale každé manželství má naději, dokud existuje. Každé manželství se může stát skvělým, když dovolíme, aby skutek (ne pocit) lásky vypnul náš strach a my se odvážili důvěřovat, odvážili se omlouvat, odvážili se odpouštět a odvážili se požádat o pomoc: našeho manželského partnera, svou církev nebo odborníka, a svého Boha, který tě miluje.

FamilyFest: Aby manželství nebylo ponorka (2. díl) | Teologie lásky

Letošní téma FamilyFestu má podtitul Manželství nemusí být ponorka. Titul jsme zvolili proto, že podobnou frázi o ponorce používá mnoho lidí u svého manželství. Cítí se totiž jako by se v manželství dusili a neměli v něm prostor. Ponorka (ať už si ji představíme jakkoliv) však není problémem. Mnohem větší problém je, v jakých vodách se naše ponorka plaví. Samotný fakt, že manželství opravdu někdy působí jako dobrovolné uzavření do uzavřeného prostoru totiž není negativní, naopak je to smysl manželské dynamiky, ve které dva lidé přilnou natolik, že vytvoří zcela zvláštní a jedinečný vztah, který nemá obdoby v žádném jiném vztahu v našem životě: v přirozené rodině, mezi přáteli, v práci, nebo kdekoliv jinde. Tento vztah je doslova tajemstvím a autoři Bible ho nazývají stát se jedním tělem. Samozřejmě, že se jedná o něco víc než tělesné splynutí: všichni přece vidíme, že manželé stále mají dva těla, dvě hlavy, čtvery ruce a nohy. Jedno tělo mluví o jednotě celé bytosti, mluví o splynutí duše stejně jako o splynutí těla. Popisuje intimitu, která je sexem potvrzována, ale která sex samotný zdaleka přesahuje. Na tento jedinečný a tajemný vztah se nedá dopředu zcela připravit, je mnohovrstevný. Nedá se na něj připravit soužitím před svatbou (to ve skutečnosti pravděpodobnost šťastného manželství snižuje), ani se na něj nedá připravit vztahem s někým jiným. Navíc je tento vztah dynamický: neustále se pohybuje a mění. Nikdo z nás nežije ze stejným člověkem, kterého jsme si vzali. Měníme se my i náš vztah. Manželský vztah má tedy tendence být uzavřený a zároveň viditelně zvýrazní, cokoliv do toho prostoru přilnutí vložíme: každý konflikt i každý skutek lásky. Stejná dynamika zodpovědná za to, že teď se cítíme jako v ponorce, se může stát také příležitostí obnovit úžasnou, intimní a doslova svatou intimitu v našem manželství! Může vdechnout doslova nový život a novou romantiku. Jak toho docílíme?

Řekl bych, že nejdůležitější strategii nasměrování do klidných, ba dokonce šťastných vod manželství, bude pochopit, co doopravdy je láska. Jde totiž o tohle: Láska je neuvěřitelně frekventované slovo, a tak nějak předpokládáme, že všichni víme, o čem mluvíme. Problémem však je, že pod slovem láska si skoro každý z nás představí něco jiného. Většina lidí si pod ním představí pocit. Může to být zamilovanost, může to být hřejivý pocit domova, může to být vzrušení, může to být vřelost. Prostě veskrze pozitivní pocity. Kdykoliv nám ale někdo řekne něco negativního, nebo aspoň něco, co nám negativně připadá, máme pocit, že ten člověk mluví bez lásky. Jen se zamysleme. Říkáme najednou něco ve smyslu: „Nemám z toho (nebo z tebe) vůbec dobrý pocit.“ Jde přece primárně o ten pocit. Ne? Řekněte mi: Budete-li mít dům se zahradou u silnice a vaše dcera si bude hrát na zahradě s míčem, a míč ji přepadne přes plot na silnici a ona se tam pro něj rozběhne; co bude láskyplná reakce? Začnete ji snad říkat: „Miláčku, dceruško, prosím tě, zastav se, nebo tě přejede autíčko?“ Budete zdůrazňovat pozitivní stránky její osobnosti, aby neutrpěla trauma? Budete se snažit mluvit měkce, aby věděla, že říkáte pravdu v lásce? Ne. V tomto případě je zcela jasné, že na ni zařvete: „Zastav se!“ Možná dokonce za ní vyběhnete ven a v poslední chvíli než skočí před rozjetý a troubící kamion, ji chytnete za vlasy a přitáhnete si ji k sobě. To zatažení bude bolet, možná i pár vlasů vytrhnete, ale je zcela zřejmé, že jste jednali v lásce, protože jste ji právě zachránili život. Nebude z vás mít dobrý pocit, dokonce si bude myslet, že jste negativističtí, protože jste na ni zakřičeli, ale tento zcela oprávněný pocit nevyvrátí váš skutek lásky. Přesně to je začátek naší strategie, jak zaplout do jiných vod v našem manželství. Potřebujeme opravdový a realistický pohled na lásku.

Láska totiž není pouhý pocit, není to jen emoce, není to jen hřejivé přijetí. To všechno láska může být. Láska je ovšem mnohem více. Jenomže, co je láska, pokud to není emoce? Emoce přece nejsou špatné, a je zřejmé, že láska emoce obsahuje. Problémem je, že někdy právě emoce, které s láskou je ztotožňujeme, se stávají překážkou k životnímu stylu lásky. Jak říká psycholog John Townsend: Zjistil jsem, že velký problém s láskou se týká toho, že péče není dostatečná. Péče nebo starost a láska jsou dvě různé věci.  Někdy totiž i v lásce platí to, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Aby to nebylo tak přísné, dobré úmysly někdy nikam nevedou. Můžeme totiž cítit lásku, ale přitom ji nedělat. Chcete konkrétní příklad? Existují například ženy, které jsou v naprosto dysfunkčním vztahu, kde je manžel týrá a podvádí, ale manželka jej odmítá opustit, protože má naději, že se pouhou péčí její muž zázrakem změní. Prostě ho miluje. Máme dospělé děti, které nepracují, dělají dluhy a třeba berou drogy, ale rodiče se o ně vždy postarají, protože je prostě milují. Máme přátele, o které nechcete přijít, přestože nás ponižují a posmívají se nám, milujete je (vždy se přece můžou změnit, že), a vy nechcete být sami. Jenomže tyto příklady ukazují na situace, že někdy nám právě emoce brání účinně milovat. V rozpadajícím se manželském vztahu lidi obvykle říkají: "Už se nemilujeme." Mluvíme tam především o emocích, ne? Láskyplné emoce zcela jistě drží manželství dohromady díky vzájemné péči, potřebě společného života, a společným hodnotám, které nám pomáhají vybudovat něco lepšího, než bychom to dokázali sami díky společnému překonání sobectví, nezralost a zranění. Ale manželství potřebuje více než jen emotivní lásku. Potřebuje nejméně ještě svobodu a zodpovědnost. Když mohou spolu dva lidé svobodně nesouhlasit, mají také svobodu milovat. Pokud svobodní nejsou, žijí ve strachu a jejich láska umírá. A když obě strany společně přijmou zodpovědnost za vztah, jejich láska může růst. Svoboda přitom neznamená anarchii a falešnou volnost, svoboda se zodpovědností vytváří prostředí pro růst lásky a také vztahu. Takže, co je vlastně láska?

Apoštol Pavel napsal asi nejznámější pasáž o lásce, která byla kdy napsána. Je to pasáž běžně citována na svatbách jako ideál opravdové lásky. Než se podíváme, co všechno láska podle Pavla obsahuje, podívejte se na tento verš z oné kapitoly. 1. Korintským 13:11 Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory; když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil. Tohle Pavel napsal v kapitole o lásce. Jinými slovy tady říká: „Dokud jsem byl dítě, měl jsem dětinské názory o lásce; když jsem dospěl, pochopil jsem, že láska je něco jiného.“ Je jasné, že pokud si do manželství přineseme dětinské názory na lásku, moc šťastný život to nebude. Dětinská láska je o mě a o mém pocitu, který díky lásce mám. A mimochodem, všichni známe dospělé, kteří se chovají dětinsky, že? Lásku tedy můžeme chápat jako děti: impulzivně a jen přes (pozitivní) emoce. Podle Pavla je však možný ještě jiný, dospělý pohled na lásku. Podle Pavla je láska rozhodnutí k postojům, které ovlivňují mé chování. 1. Korintským 13:4-8 Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Láska nikdy neskončí. Tohle všechno jsou krátká hesla, která čteme jedním dechem. Musíme se ale zastavit a přečíst si to velice pomalu. Úspěch našeho manželství závisí na tom, jak se nám tyto jednoduchá hesla podaří přenést do našeho vztahu. Pamatujte, cokoliv vložíme do prostoru přilnutí mezi manželem a manželkou, se velmi zvýrazní a zesilní. Pokud tam, do toho tajemného prostoru jedinečného vztahu nazývaného manželství, vložíme tyto jednoduché principy lásky, naše manželství to rozhodně promění. Láska bude mít tendenci manželství posunout na vyšší úroveň. Podívejme se na ně pomalu:

Láska je trpělivá: Trpělivost je mé rozhodnutí pohybovat se rychlostí toho druhého raději, než ho/ji tlačit, aby se přizpůsobili mé rychlosti. Díky trpělivosti se rozhodneme udělat méně než jsme schopni výměnou za to, že ten druhý s námi udrží krok. Trpělivost je rozhodnutí počkat místo přitlačit. Týká se rozhovoru, konfliktu nebo celkového života. Oproti tomu netrpělivost není rozhodnutí, ale pocit. Trpělivost tedy není přirozená, ale je to dobrovolné sebeomezení.

Láska je laskavá: Laskavost působí měkce a slabě, ale ve skutečnosti je to dobrovolné využití mé síly pro někoho jiného. Laskavost je láskyplná reakce na něčí slabost. Jaká je naše přirozená reakce na někoho slabého?

Láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje: Všechny tyto tři věci jsou příbuzným vyjádřením vnitřní nejistoty. Závist, vychloubání a povyšování podrývají vztah a zabíjejí romantiku. Lidé, kteří jsou si vnitřně nejisti, se k tomuto chování uchylují, aby nejistotu zamaskovali, jenže se tím stávají tak plní sami sebe, že se nedokážou radovat z nikoho jiného. Výsledkem je sarkasmus, kritika a veřejná neuctivost. Toto chování nemá ve skutečnosti nic společného s manželským partnerem, ale je to naše vnitřní nastavení – proto je tak těžké s tím bojovat.

Láska není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy: Není zvláštní, že v pasáži o lásce mluví Pavel více o tom, co láska není, než co láska je? Pravděpodobně to souvisí s našimi dětinskými názory, které tolik v našich vztazích (a někdy žel v manželství) zakořenily. „Láska není hrubá“ ukazuje na fakt úcty a laskavosti; „nehledá svůj prospěch“ je jinak řečeno, že láska vždy usiluje o dobro toho druhého, „není vznětlivá“ mluví o impulzu k hněvu a vytáčení se – láska však nereaguje, ale raději odpovídá; „nepočítá křivdy“ referuje ke zvyku si dělat ve své hlavě mentální zápisky všech zážitků, ze kterých pak pramení perly typu: Ona nikdy... on vždycky... Problém s naší virtuální knihovnou prohřešků není, že bychom si to pamatovali špatně, ale fakt, že neodpuštění (protože o něm to ve skutečnosti je) ničí vztah. Nepotřebujeme vysokou školu na to, abychom věděli, že neustálé probírání minulosti jen zřídkakdy vede k lepší budoucnosti. 

Vždyť si všichni pamatujeme, co jsme udělali. Nepotřebujeme neustálou připomínku. Odpuštění a předstírání zapomenutí jsou mnohem lepší alternativou ke šťastnému manželství. Říkám předstírání, protože nikdo vám nepřeje amnézii. Některé věci prostě nikdy nezapomenete. Odpuštění neznamená, že se přinutíš zapomenout. Ne, je to vnitřní rozhodnutí. Odpuštění znamená, že se rozhodneš nepoužívat věci, které se pamatuješ, ve své budoucnosti. Mimochodem, pokud jeden z vaších rodičů vždy připomínal tvé prohřešky a druhý se tvářil, že je zapomněl: ke komu ses cítili blíže? K záznamníku nebo sklerotikovi? V manželství jste se rozhodli zapomínat. Odpuštění znamená „poslat pryč“. Láska posílá pryč cokoliv se mezi manželi stalo. To je odpuštění.

Láska není škodolibá, ale raduje se z pravdy, všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Láska nikdy neskončí: Kdybychom shrnuli, co tady Pavel říká, tak bychom mohli říct, že láska se rozhodla vidět vše jako dobré; věřit, že je vše dobré; a přehlédnout všechno ostatní. Láska není škodolibá? Škodolibost je čekání na to, až někdo udělá chybu, abys pak vyskočil a řekl: Ha! Je to tady! Já jsem věděl, že to uděláš! To je škodolibost, čeká na chybu, aby ji mohla pranýřovat. Ne, láska se raduje z pravdy, tedy jinými slovy, láska čeká na to, až uděláš správnou věc. Z této správné věci se pak raduje. Láska všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Všemu? Vždycky? Všechno? Ano, láska se vždy naklání na vaši stranu! To je smysl lásky. Pavel říká, že láska důvěřuje v pochybnostech a nachází vstřícné vysvětlení toho, co se stalo. Láska říká: Jaké jiné vysvětlení této situace může být? Láska si volí důvěru místo podezřívavosti. V každém manželství jsou očekávání a zkušenosti a mezera mezi nimi. Máš plnou kontrolu nad tím, co vložíš do mezery zklamání mezi očekáváním a realitou. Láska si volí důvěru, ne podezřívavost. Dokonce, ve zdravém vztahu obě strany jdou do přehnaných extrémů, ve kterých věří tomu nejlepšímu. Každý průzkum to potvrzuje: láska skutečně je slepá.

Co ovšem dělat, když důvěřovat nedokážeme? Co dělat v situaci, že jsme si při výčtu popisu lásky povzdechli a řekli: „To je super, ale pro mě (nás) je už pozdě. My už se nemilujeme. Láska je v našem vztahu natolik poškozená, že už nám zůstala jen ta skořápka vztahu. Už nám zůstala jen ta ponorka.“ Co dělat v tomto případě? Přátelé, pokud se vás to týká, nevzdávejte se naděje! Statistiky nám ukazují znovu a znovu, že manželé, kteří to nevzdají se z velké většiny znovu dostanou do jiných vod. Láska je rozhodnutí ke skutku. Dopady skutků lásky chvíli trvají, ale nakonec nakopnou vrtuli tvé ponorky, a dovedou tě do jiných vod. Otázku, kterou si však dnes musíte položit, je: Jsem ochotný se rozhodnout pro lásku?

FamilyFest: Aby manželství nebylo ponorka (1. díl) | Prostor přilnutí

Představte si, že jste ztroskotáte na pustém ostrově, který je tak malý, že když vylezete na jedinou horu, vidíte ho celý jako na dlani. Je mimo námořní cesty a vy nemáte žádnou vysílací techniku, takže víte, že budete objevení jen náhodou, pokud někdo popluje okolo. Frustrující, že? A teď se představte, že na tomto ostrově ztroskotáte se svou manželkou nebo manželem (a pokud jste svobodný, tak si představte, že se oženíte/vdáte s vysněným partnerem a ztroskotáte na tomto ostrově během líbánek). Jak se budete cítit? Ještě lépe, jak se cítíte právě teď ve svých představách? Jste nadšení? Nebo si říkáte: „...ale ne!“ To záleží, že? Záleží, jak na tom ve svém manželství jste, že? Pokud jste ztroskotali na líbánkách, pak si říkáte, že je to vlastně super, hlavně pokud je to tropický ostrov s hezkými plážemi. Znamená to totiž hodně dlouhé líbánky. Pokud ovšem charakterizujete své manželství jako ponorku, kde se dusíte a nemůžete z něj jen tak uniknout, pak takový ostrov je sice luxusní, ale stále pořád ponorka. Představa, že tam prostě musíte být spolu a navíc tam ani nebudou klasické úniky jako kamarádi v hospodě nebo na hokejovém zápase, nebo kamarádky na kávě v obchodním centru nebo na procházce; představa, že tam budete muset nejen být spolu, ale že na sobě budete muset záviset pro přežití; to je představa, která nás spíše děsí než těší.

„Ponorka“ je stav vztahu, kde máme pocit, že se dusíme, kde nemáme žádný prostor, kde není úniku, kde se trápíme. Je to těžko definovatelný pocit, který stojí za většinou rozpadů manželství. Nejčastějším důvodem pro rozpad manželství je totiž nevěra, ale co ne největším důvodem pro nevěru? Sexuální pudy? Asi ne, že? Pokud někdo má tak silný pud, že skáče na kohokoliv potká, většinou ho zavřeme do nějaké instituce (mívá mříže). Sexuální pudy máme všichni, ale většina z nás je dokáže ovládat, podobně jako další pudy, které máme. Možná máte třeba pudy se pomstít každému, kdo vám něco udělá: třeba máte chuť ho pořádně kopnout. Přesto to většina z nás nedělá, jinak bychom všichni chodili docela pokopaní. Představte si to: Jste v obchodě u pokladny a někdo vás předběhne. Kop! Pak vám někdo nedá přednost, když odjíždíte z parkoviště, tak vylezete, a kop! Pak dojedete domů a manželka vám řekne, že jste zapomněli nějakou věc. Kop! Jak dlouho byste chodili na svobodě, kdybyste se nechali unést svými pudy? Moc dlouho ne, že? Nic to nemění na to, že někdy máme obrovskou chuť někoho kopnout, ale přesto to neděláme. Víte, kdy bysme to však udělali? Kdybychom byli v prostředí, kde víme, že se nám nemůže nic stát (proto například máme násilí na sportovních utkáních - je snažší se schovat v davu) nebo kdy jsme tak vynervovaní, že „vybuchneme“. Přesně tak je to se sexuálními pudy. V drtivé většině případů se jimi neřídíme, ale když jsme v prostředí, kdy víme, že se nám nic nestane (nikdo na to třeba nepřijde), nebo když jsme pod tlakem ponorky, pak „vybuchneme“.

Proto je tak důležité, abychom řešili svůj ponorkový stav ještě před tím, než se dostaneme do prostředí, kdy žijeme ve skrytu pokušení nebo kdy vybuchneme kvůli ponorkovému tlaku. Pak už někdy totiž bývá pozdě. Není to úplně ztracené, dokud dýcháme, vždy máme šanci něco pro svůj stav udělat, ale je to těžší. Naše každoroční série přednášek o manželství FamilyFest vychází z jednoho prostého principu: skvělá manželství nevznikají náhodně nebo samo sebou, ale jsou ke skvělosti vedena, pěstována a rozvíjená. Letošní téma je Manželství nemusí být ponorka, a my se podíváme na několik rad, jak svůj ponorkový stav řešit bez výbuchu nebo útěku. Nikdy není dost pozdě na to, abychom zlepšili své manželství. Pořád je šance ho udělat skvělým. Jen musím říct na začátek jedno varovné slovo. Pokud jsme v manželství, které zažívá ponorkovou nemoc, náprava bude těžká práce a bude nás to bolet. Jak to vím? Protože takové manželství bude vyžadovat změnu v chování a postojích a slovech obou manželů. Bez ohledu na to, čí je to vina. Ponorka je totiž negativní efekt jinak velmi pozitivního faktoru v manželství.

Dovolte mi to trochu vysvětlit. Manželství je velmi zvláštní vztah. Je jiný než jakýkoliv jiný vztah: máme rodinu (třeba sourozence) a máme s nimi nějaký vztah. Ten ale může být dobrý nebo zlý, přesto víme, že jsme se svou rodinou nějak spojeni a jsme vzájemně ovlivněni. Ať se děje cokoliv, vždycky to budou naši rodiče, vždycky to budou naše děti. Pak máme nějaké přátele, které jsme si svobodně zvolili, a povaha vztahu je jiná. Zatímco rodina nás může zranit, ale vždy se v nás bude ozývat volání po spojení, přátelství je láska svobodné vůle a proto, když nám začne dobrá vůle mizet, se můžeme také svobodně takové přátelství ukončit, nebo dokonce spálit mosty. S rodinou to ani nejde, ale v přátelství ano a někdy je to dokonce nutné. Pak máme nějaké spolupracovníky, se kterými máme společné cíle, ale jinak se spolu přátelit nemusíme. Manželství je zvláštní vztah, protože kombinuje rodinu (ovšem od počátečního bodu) a přátelství, přimíchává společné cíle, navíc do vztahu přináší sexuální dimenzi, která funguje jako zvláštní rozbuška vztahu (má tendenci vztah zapálit, ale může se stát také příčinou jeho selhání); zavádí sociální dimenzi – vytváří novou jednotku se společným cílem, společnými následovníky (myslím tím děti); a má dokonce také finanční dimenzi – platíme společné účty a dáváme dohromady společné peníze. Je to tak zvláštní povaha, že apoštol Pavel napsal že manželství je tajemství.

Efezským 5:31-33 Proto muž opouští otce i matku – aby přilnul ke své manželce, aby se ti dva stali jedním tělem. Toto je veliké tajemství; já však mluvím o Kristu a o církvi. Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako sám sebe. A žena ať má svého manžela v úctě. Je tedy překvapení, že pokud se k manželství chováme podobně jako ke svým rodičům, nebo ke svým kámošům, nebo ke svým spolupracovníkům, že takové manželství nemá tendenci se spravit, ale spíše zkomplikovat? Někteří chlapi to už zkusili a řešili problémy s manželkou stejně jako konflikt s kamarádem v hospodě. Jenže okolnosti jsou jiné. Kamarád v hospodě se vám u toho aspoň nerozbrečel... Manželství je zvláštní. Když vzniká manželství, je to jako bychom se dobrovolně uzavřeli do malého prostoru, který zvýrazňuje cokoliv se v tom prostoru stane nebo změní. Co do toho prostoru vložíme, to má tendence získat mnohem větší dopad. 

Manželství je tak zvláštní povaha vztahu, že mezi manželi vzniká zvláštní tajemné pouto, které neznáme z přirozené rodiny nebo z přátelství, a dokonce ani ze sexuálního vztahu jako takového. Je to společný závazek, společný slib budoucnosti, který působí, že ta dynamika dostane takovou moc nad našimi životy. Ne nadarmo Ježíš tvrdí (a Pavel opakovaně opakuje), že manželství vzniká tím, že dva lidé opustí své rodiče a přilnou k sobě tak, že se stanou jedním tělem. Od počátku stvoření `Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce,  a budou ti dva jedno tělo´; takže již nejsou dva, ale jeden. Tento vztah je ale dynamický – neustále se pohybuje a mění. Nikdo z nás nežije ze stejným člověkem, kterého jsme si vzali. Měníme se my sami, a mění se také náš vztah díky vnitřním i vnějším vlivům, které na nás působí.

Tento vztah má tedy tendence být uzavřený a zároveň viditelně zvýrazní, cokoliv do toho prostoru přilnutí vložíme. Každý konflikt i každý skutek lásky. Všimli jste si, že manželské konflikty patří k těm nejzavilejším, nejbolestivějším, a nejvíce zničujícím konfliktům, které vůbec někdy zažijeme? A zároveň, že i dobro má silnější a lepší dimenzi, než v „běžném“ vztahu? Jako by se cokoliv tam vložíme zvětšilo a zvýraznilo. Prostor přilnutí mezi manželi je totiž doslova svatým místem. Co tím myslím? Autor Židům píše, že manželské lože má zůstat bez poskvrny. Židům 13:4 Manželství ať si všichni váží a manželské lože ať je bez poskvrny, vždyť smilníky a cizoložníky čeká Boží soud. Slovo „bez poskvrny“ se může také přeložit jako „svaté“. Pozor, nemluvím o katolickém principu, že manželství je svátost. Ne, není. Ale je svaté. Co to znamená? Neznamená to, že existují nějaké posvěcené sexuální techniky. Být svatý znamená být oddělený (oddělený od něčeho a pro něco). Pavel tedy říká, že manželské lože, ten moment, kdy si jsou dva lidé intimně tak blízko, že mají odhalené těla i odhalené duše, tento moment má zůstat zcela oddělený od ostatních lidí, od okolního světa. Proto tento prostor je oddělený a uzavřený. A bez poskvrny. Je to doslova uzavřená laboratoř.

Uzavřenost je tedy dobrá a správná. Tato uzavřenost je ovšem možná pouze v manželství, které je z podstaty smluvním vztahem kombinujícím rodinnou dynamiku, přátelství, spolupráci za konkrétním cílem, a k tomu navíc sexuální, sociální a finanční dimenzi. Je to neuvěřitelné spojení, které nezažijeme nikde jinde. To je na manželství úžasné. To je na manželství strašné. Chápejte mě správně. Dynamika vztahu se svým manželským partnerem je natolik zvláštní, svatá, a jedinečná, že to nemůžeme nikde a nijak natrénovat. Což je komplikované, že? Zamyslete se, manželství s Ditou je moje jediná šance, jak mít manželství s Ditou! Neexistovala nějaká proto-Dita, nějaký prototyp, kde bych se to mohl naučit nanečisto a pak si vzal Ditu a byl s ní šťastný. 

K tomu dvě poznámky: (1) Někteří lidé si myslí, že to natrénují tím, že budou spolu žít před svatbou. Chyba. Povaha vztahu na hromádce a v manželství je jiná. Víte, říkají mi to i lidé, kteří mě požádali o svatbu poté, co žili léta na hromádce. Proč je to jiné? Pro veřejný a jedinečný smluvní závazek. V našem vyřčeném závazku je větší síla, než si většina z nás myslí. Ovlivňuje to naše chování, myšlení a nakonec i budoucnost. (2) Jiní si zase myslí, že to nacvičí v jednom manželství a použijí v druhém. Upřímně? Takový přístup pouze ukazuje na to, že nechápeme, co manželství je. Abych se připravil na manželství s Ditou, nemohl bych to udělat v předchozím manželství třeba s (imaginární) Luckou. Lucka by nebyla Dita, takže manželství s Luckou by mě připravilo pouze na manželství s Luckou. Ne na manželství s Ditou, protože Dita je jedinečná bytost, jiná v mnoha ohledech než Lucka. Co chci říct? Chci prostě říct, že každý jeden z nás máme pouze jeden pokus na vypěstování skvělého manželství se svým manželským partnerem. Tento vztah se nedá nacvičit dopředu. To vytváří z manželství uzavřenou a intimní jednotku, která nás tak fascinuje, pokud funguje, jak má.

Jenže tento princip taky vysvětluje bolest, když manželství nefunguje, jak má. Tento princip vysvětluje, že úžasná intimita, kterou prožíváme díky uzavřenosti a oddělení našeho manželství, se může tak lehce stát ponorkou, kde se dusíme a kde máme pocit, že jsme v něm jako v pasti. Možná se tak cítíme ohledně svého manželství. Ale stejný princip může fungovat i naopak. Stejná dynamika zodpovědná za to, že teď se cítíme jako v ponorce, se může stát také příležitostí obnovit úžasnou, intimní a doslova svatou intimitu ve svém manželství! Může vdechnout doslova nový život a novou romantiku. Jak? Jak toho docílíme? Jak můžeme změnit ponorku únavy ze sebe na ponorku lásky, kde jsme doslova jako v pelíšku? O tom zase příště.