FamilyFest: Aby manželství nebylo ponorka (2. díl) | Teologie lásky

Letošní téma FamilyFestu má podtitul Manželství nemusí být ponorka. Titul jsme zvolili proto, že podobnou frázi o ponorce používá mnoho lidí u svého manželství. Cítí se totiž jako by se v manželství dusili a neměli v něm prostor. Ponorka (ať už si ji představíme jakkoliv) však není problémem. Mnohem větší problém je, v jakých vodách se naše ponorka plaví. Samotný fakt, že manželství opravdu někdy působí jako dobrovolné uzavření do uzavřeného prostoru totiž není negativní, naopak je to smysl manželské dynamiky, ve které dva lidé přilnou natolik, že vytvoří zcela zvláštní a jedinečný vztah, který nemá obdoby v žádném jiném vztahu v našem životě: v přirozené rodině, mezi přáteli, v práci, nebo kdekoliv jinde. Tento vztah je doslova tajemstvím a autoři Bible ho nazývají stát se jedním tělem. Samozřejmě, že se jedná o něco víc než tělesné splynutí: všichni přece vidíme, že manželé stále mají dva těla, dvě hlavy, čtvery ruce a nohy. Jedno tělo mluví o jednotě celé bytosti, mluví o splynutí duše stejně jako o splynutí těla. Popisuje intimitu, která je sexem potvrzována, ale která sex samotný zdaleka přesahuje. Na tento jedinečný a tajemný vztah se nedá dopředu zcela připravit, je mnohovrstevný. Nedá se na něj připravit soužitím před svatbou (to ve skutečnosti pravděpodobnost šťastného manželství snižuje), ani se na něj nedá připravit vztahem s někým jiným. Navíc je tento vztah dynamický: neustále se pohybuje a mění. Nikdo z nás nežije ze stejným člověkem, kterého jsme si vzali. Měníme se my i náš vztah. Manželský vztah má tedy tendence být uzavřený a zároveň viditelně zvýrazní, cokoliv do toho prostoru přilnutí vložíme: každý konflikt i každý skutek lásky. Stejná dynamika zodpovědná za to, že teď se cítíme jako v ponorce, se může stát také příležitostí obnovit úžasnou, intimní a doslova svatou intimitu v našem manželství! Může vdechnout doslova nový život a novou romantiku. Jak toho docílíme?

Řekl bych, že nejdůležitější strategii nasměrování do klidných, ba dokonce šťastných vod manželství, bude pochopit, co doopravdy je láska. Jde totiž o tohle: Láska je neuvěřitelně frekventované slovo, a tak nějak předpokládáme, že všichni víme, o čem mluvíme. Problémem však je, že pod slovem láska si skoro každý z nás představí něco jiného. Většina lidí si pod ním představí pocit. Může to být zamilovanost, může to být hřejivý pocit domova, může to být vzrušení, může to být vřelost. Prostě veskrze pozitivní pocity. Kdykoliv nám ale někdo řekne něco negativního, nebo aspoň něco, co nám negativně připadá, máme pocit, že ten člověk mluví bez lásky. Jen se zamysleme. Říkáme najednou něco ve smyslu: „Nemám z toho (nebo z tebe) vůbec dobrý pocit.“ Jde přece primárně o ten pocit. Ne? Řekněte mi: Budete-li mít dům se zahradou u silnice a vaše dcera si bude hrát na zahradě s míčem, a míč ji přepadne přes plot na silnici a ona se tam pro něj rozběhne; co bude láskyplná reakce? Začnete ji snad říkat: „Miláčku, dceruško, prosím tě, zastav se, nebo tě přejede autíčko?“ Budete zdůrazňovat pozitivní stránky její osobnosti, aby neutrpěla trauma? Budete se snažit mluvit měkce, aby věděla, že říkáte pravdu v lásce? Ne. V tomto případě je zcela jasné, že na ni zařvete: „Zastav se!“ Možná dokonce za ní vyběhnete ven a v poslední chvíli než skočí před rozjetý a troubící kamion, ji chytnete za vlasy a přitáhnete si ji k sobě. To zatažení bude bolet, možná i pár vlasů vytrhnete, ale je zcela zřejmé, že jste jednali v lásce, protože jste ji právě zachránili život. Nebude z vás mít dobrý pocit, dokonce si bude myslet, že jste negativističtí, protože jste na ni zakřičeli, ale tento zcela oprávněný pocit nevyvrátí váš skutek lásky. Přesně to je začátek naší strategie, jak zaplout do jiných vod v našem manželství. Potřebujeme opravdový a realistický pohled na lásku.

Láska totiž není pouhý pocit, není to jen emoce, není to jen hřejivé přijetí. To všechno láska může být. Láska je ovšem mnohem více. Jenomže, co je láska, pokud to není emoce? Emoce přece nejsou špatné, a je zřejmé, že láska emoce obsahuje. Problémem je, že někdy právě emoce, které s láskou je ztotožňujeme, se stávají překážkou k životnímu stylu lásky. Jak říká psycholog John Townsend: Zjistil jsem, že velký problém s láskou se týká toho, že péče není dostatečná. Péče nebo starost a láska jsou dvě různé věci.  Někdy totiž i v lásce platí to, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Aby to nebylo tak přísné, dobré úmysly někdy nikam nevedou. Můžeme totiž cítit lásku, ale přitom ji nedělat. Chcete konkrétní příklad? Existují například ženy, které jsou v naprosto dysfunkčním vztahu, kde je manžel týrá a podvádí, ale manželka jej odmítá opustit, protože má naději, že se pouhou péčí její muž zázrakem změní. Prostě ho miluje. Máme dospělé děti, které nepracují, dělají dluhy a třeba berou drogy, ale rodiče se o ně vždy postarají, protože je prostě milují. Máme přátele, o které nechcete přijít, přestože nás ponižují a posmívají se nám, milujete je (vždy se přece můžou změnit, že), a vy nechcete být sami. Jenomže tyto příklady ukazují na situace, že někdy nám právě emoce brání účinně milovat. V rozpadajícím se manželském vztahu lidi obvykle říkají: "Už se nemilujeme." Mluvíme tam především o emocích, ne? Láskyplné emoce zcela jistě drží manželství dohromady díky vzájemné péči, potřebě společného života, a společným hodnotám, které nám pomáhají vybudovat něco lepšího, než bychom to dokázali sami díky společnému překonání sobectví, nezralost a zranění. Ale manželství potřebuje více než jen emotivní lásku. Potřebuje nejméně ještě svobodu a zodpovědnost. Když mohou spolu dva lidé svobodně nesouhlasit, mají také svobodu milovat. Pokud svobodní nejsou, žijí ve strachu a jejich láska umírá. A když obě strany společně přijmou zodpovědnost za vztah, jejich láska může růst. Svoboda přitom neznamená anarchii a falešnou volnost, svoboda se zodpovědností vytváří prostředí pro růst lásky a také vztahu. Takže, co je vlastně láska?

Apoštol Pavel napsal asi nejznámější pasáž o lásce, která byla kdy napsána. Je to pasáž běžně citována na svatbách jako ideál opravdové lásky. Než se podíváme, co všechno láska podle Pavla obsahuje, podívejte se na tento verš z oné kapitoly. 1. Korintským 13:11 Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory; když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil. Tohle Pavel napsal v kapitole o lásce. Jinými slovy tady říká: „Dokud jsem byl dítě, měl jsem dětinské názory o lásce; když jsem dospěl, pochopil jsem, že láska je něco jiného.“ Je jasné, že pokud si do manželství přineseme dětinské názory na lásku, moc šťastný život to nebude. Dětinská láska je o mě a o mém pocitu, který díky lásce mám. A mimochodem, všichni známe dospělé, kteří se chovají dětinsky, že? Lásku tedy můžeme chápat jako děti: impulzivně a jen přes (pozitivní) emoce. Podle Pavla je však možný ještě jiný, dospělý pohled na lásku. Podle Pavla je láska rozhodnutí k postojům, které ovlivňují mé chování. 1. Korintským 13:4-8 Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Láska nikdy neskončí. Tohle všechno jsou krátká hesla, která čteme jedním dechem. Musíme se ale zastavit a přečíst si to velice pomalu. Úspěch našeho manželství závisí na tom, jak se nám tyto jednoduchá hesla podaří přenést do našeho vztahu. Pamatujte, cokoliv vložíme do prostoru přilnutí mezi manželem a manželkou, se velmi zvýrazní a zesilní. Pokud tam, do toho tajemného prostoru jedinečného vztahu nazývaného manželství, vložíme tyto jednoduché principy lásky, naše manželství to rozhodně promění. Láska bude mít tendenci manželství posunout na vyšší úroveň. Podívejme se na ně pomalu:

Láska je trpělivá: Trpělivost je mé rozhodnutí pohybovat se rychlostí toho druhého raději, než ho/ji tlačit, aby se přizpůsobili mé rychlosti. Díky trpělivosti se rozhodneme udělat méně než jsme schopni výměnou za to, že ten druhý s námi udrží krok. Trpělivost je rozhodnutí počkat místo přitlačit. Týká se rozhovoru, konfliktu nebo celkového života. Oproti tomu netrpělivost není rozhodnutí, ale pocit. Trpělivost tedy není přirozená, ale je to dobrovolné sebeomezení.

Láska je laskavá: Laskavost působí měkce a slabě, ale ve skutečnosti je to dobrovolné využití mé síly pro někoho jiného. Laskavost je láskyplná reakce na něčí slabost. Jaká je naše přirozená reakce na někoho slabého?

Láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje: Všechny tyto tři věci jsou příbuzným vyjádřením vnitřní nejistoty. Závist, vychloubání a povyšování podrývají vztah a zabíjejí romantiku. Lidé, kteří jsou si vnitřně nejisti, se k tomuto chování uchylují, aby nejistotu zamaskovali, jenže se tím stávají tak plní sami sebe, že se nedokážou radovat z nikoho jiného. Výsledkem je sarkasmus, kritika a veřejná neuctivost. Toto chování nemá ve skutečnosti nic společného s manželským partnerem, ale je to naše vnitřní nastavení – proto je tak těžké s tím bojovat.

Láska není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy: Není zvláštní, že v pasáži o lásce mluví Pavel více o tom, co láska není, než co láska je? Pravděpodobně to souvisí s našimi dětinskými názory, které tolik v našich vztazích (a někdy žel v manželství) zakořenily. „Láska není hrubá“ ukazuje na fakt úcty a laskavosti; „nehledá svůj prospěch“ je jinak řečeno, že láska vždy usiluje o dobro toho druhého, „není vznětlivá“ mluví o impulzu k hněvu a vytáčení se – láska však nereaguje, ale raději odpovídá; „nepočítá křivdy“ referuje ke zvyku si dělat ve své hlavě mentální zápisky všech zážitků, ze kterých pak pramení perly typu: Ona nikdy... on vždycky... Problém s naší virtuální knihovnou prohřešků není, že bychom si to pamatovali špatně, ale fakt, že neodpuštění (protože o něm to ve skutečnosti je) ničí vztah. Nepotřebujeme vysokou školu na to, abychom věděli, že neustálé probírání minulosti jen zřídkakdy vede k lepší budoucnosti. 

Vždyť si všichni pamatujeme, co jsme udělali. Nepotřebujeme neustálou připomínku. Odpuštění a předstírání zapomenutí jsou mnohem lepší alternativou ke šťastnému manželství. Říkám předstírání, protože nikdo vám nepřeje amnézii. Některé věci prostě nikdy nezapomenete. Odpuštění neznamená, že se přinutíš zapomenout. Ne, je to vnitřní rozhodnutí. Odpuštění znamená, že se rozhodneš nepoužívat věci, které se pamatuješ, ve své budoucnosti. Mimochodem, pokud jeden z vaších rodičů vždy připomínal tvé prohřešky a druhý se tvářil, že je zapomněl: ke komu ses cítili blíže? K záznamníku nebo sklerotikovi? V manželství jste se rozhodli zapomínat. Odpuštění znamená „poslat pryč“. Láska posílá pryč cokoliv se mezi manželi stalo. To je odpuštění.

Láska není škodolibá, ale raduje se z pravdy, všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Láska nikdy neskončí: Kdybychom shrnuli, co tady Pavel říká, tak bychom mohli říct, že láska se rozhodla vidět vše jako dobré; věřit, že je vše dobré; a přehlédnout všechno ostatní. Láska není škodolibá? Škodolibost je čekání na to, až někdo udělá chybu, abys pak vyskočil a řekl: Ha! Je to tady! Já jsem věděl, že to uděláš! To je škodolibost, čeká na chybu, aby ji mohla pranýřovat. Ne, láska se raduje z pravdy, tedy jinými slovy, láska čeká na to, až uděláš správnou věc. Z této správné věci se pak raduje. Láska všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Všemu? Vždycky? Všechno? Ano, láska se vždy naklání na vaši stranu! To je smysl lásky. Pavel říká, že láska důvěřuje v pochybnostech a nachází vstřícné vysvětlení toho, co se stalo. Láska říká: Jaké jiné vysvětlení této situace může být? Láska si volí důvěru místo podezřívavosti. V každém manželství jsou očekávání a zkušenosti a mezera mezi nimi. Máš plnou kontrolu nad tím, co vložíš do mezery zklamání mezi očekáváním a realitou. Láska si volí důvěru, ne podezřívavost. Dokonce, ve zdravém vztahu obě strany jdou do přehnaných extrémů, ve kterých věří tomu nejlepšímu. Každý průzkum to potvrzuje: láska skutečně je slepá.

Co ovšem dělat, když důvěřovat nedokážeme? Co dělat v situaci, že jsme si při výčtu popisu lásky povzdechli a řekli: „To je super, ale pro mě (nás) je už pozdě. My už se nemilujeme. Láska je v našem vztahu natolik poškozená, že už nám zůstala jen ta skořápka vztahu. Už nám zůstala jen ta ponorka.“ Co dělat v tomto případě? Přátelé, pokud se vás to týká, nevzdávejte se naděje! Statistiky nám ukazují znovu a znovu, že manželé, kteří to nevzdají se z velké většiny znovu dostanou do jiných vod. Láska je rozhodnutí ke skutku. Dopady skutků lásky chvíli trvají, ale nakonec nakopnou vrtuli tvé ponorky, a dovedou tě do jiných vod. Otázku, kterou si však dnes musíte položit, je: Jsem ochotný se rozhodnout pro lásku?