Série o ničem | Nic není nemožné

V tomto seriálu přednášek se společně díváme na důležitá a mocná slova nic nebo ne. Kdykoliv říkáš něčemu ne, říkáš něčemu jinému ano a kdykoliv říkáš něčemu ano, říkáš něčemu ne. Podobně to platí u slov nic a všechno. Kdykoliv někde máš jedno velké nic, máš jinde všechno, a kdykoliv máš někde všechno, jinde nemáš ani to nic. Princip zůstává stejný: Díky NIC na jedné straně máme VŠECHNO na druhé straně. V sérii spolu prodiskutujeme řadu veršů o ničem a o tom, co se z nich můžeme naučit a jak nám mohou pomoci v životě. Překvapivě je v Bibli celá řada veršů o ničem a úžasnou hloubkou o bohatství na druhé straně. Minule jsme probrali Žalm 23 s krásnou modlitbou krále Davida: Hospodin je můj pastýř, vážně mi nic nechybí. Celý Žalm pak popisoval, co to přesně znamená, že nám nic nechybí. Naučili jsme se, že i kdybychom procházeli stínem smrti, Bůh nám hlídá záda – pokud zůstává naším pastýřem. Pak je naše duše v pořádku a nic ji nechybí. Dnes se podíváme na další verš se slovem nic, tentokrát z evangelia Lukáše. Možná si pamatujete z předchozí série, že evangelium (slovo pochází z řečtiny) je v překladu dobrá zpráva, biblické evangelium je tedy dobrá zpráva o Ježíši. Evangelia (máme hned 4) jsou jak záznamem o Ježíšově životě, tak také svědectvím o jeho charakteru, o jeho působení a o jeho moci. A dnešní slovo je právě o jeho moci.

Dnešní verš zní: U Boha přece není nic nemožné. To je krásný slib. Svědčí o Boží všemohoucnosti – jinými slovy, že Bůh dokáže cokoliv. Zajímalo by mě, jestli byste uhodli, kdo tuto větu řekl. Je to v evangeliu a zní to jasně a kategoricky, takže to vypadá na Ježíše. Ale omyl. Ježíš to neřekl. Ne, že by neřekl něco podobného, jeho věta spíš zněla obráceně. Ve dvou následujících kapitolách evangelia Marka Ježíš nejprve napomíná otce zlým duchem posedlého syna, aby věřil, že mu Bůh dokáže pomoci (9:23): Pro věřícího je možné všechno. A o chvíli později při diskusi o tom, jak nesnadné je pro bohaté lidi vidět potřebu svého spasení a následném úděsu svých učedníků, kdo že tedy může být zachráněn, Ježíš říká (10:27): U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. U Boha je možné všechno. Ježíš tedy zcela jasně věřil stejnému principu, jako u naší dnešní věty: U Boha přece není nic nemožné. Nicméně, tuto větu nepronesl on. Zazněla o něm, a stala se určujícím posláním jeho života. Kdo ji pronesl? Podle evangelia Lukáše ji řekl anděl oznamující Marii poselství o tom, že porodí Mesiáše. Dovolte mi zde krátkou pauzu. Anděl? Oznamující poselství? Mesiáš? Copak to není pohádka?

Víte, krmíme děti pohádkami, ve kterých se stírá rozdíl mezi fikcí a skutečností. Vezměte si například Mikuláše, navštěvujícího rodiny spolu s čertem a andělem, aby ohodnotil chování malých dětí a dal jim podle toho dárek. Uhlí, když zlobí a něco sladkého, když jsou hodné. Pokud vám to rodiče dělali, možná si pamatujete na moment, kdy vám docvaklo, že to není reálné. Pro Ditu to bylo tehdy, když si všimla, že anděl má stejné boty jako její babička. Hm, tak tady něco nehraje! Už nikdy nebudu věřit, že Mikuláš, čert a anděl je reálný. Vždyť je to jen pohádka. Málokdo ale v naší kultuře ví, že Mikuláš byl opravdový. Byl to řecký biskup z Myry, který žil v letech 270-343, a který se proslavil tím, že dával dary potřebným tajně (například třem dcerám chudého muže, který si nemohl dovolit za své dcery zaplatit věno, což by vedlo nakonec k jejich neprovdání a pravděpodobně k nucené prostituci). Díky jeho modlitbám se také děly zázraky, což mu vyneslo přezdívku Divotvůrce. Tak se z reálného příběhu vyvinula pohádková postava Mikuláše, nebo Santa Klause. Když jako děti prokoukneme, že se za Mikuláše, anděla a čerta převlékají příbuzní, zničí to naší víru v reálnost těchto postav. Ale ve skutečnosti byl jejich příběh reálnější než se nám na první pohled zdálo. 

Stejně přistupujeme také k andělům. Podíváme se v kostele na sošky andělíčků, což jsou v barokní představě baculaté děti s křidélky – proto také svým dětem někdy říkáme, že je to celý andělíček. Úplně se tím stírá, jak reálně o andělech píší autoři Starého a Nového Zákona a jak často tam vystupují a hrají konkrétní důležitou roli. Díky historickému návyku dělat ze všeho pohádku, máme tendenci tyto zmínky přesunout do kategorie mýtů, bájí a pověstí. Andělé jsou ale reální. Jen to nejsou baculaté děti s křídly. Ve skutečnosti, když někdo viděl v biblických příbězích anděla, většinou padl hrůzou k zemi a se strachem se bál o svůj vlastní život. Byla to bytost nabitá světlem a mocí. (Když už jsme u toho, stejně tak ďábel není čertem. Není to chlupatá bytost s kopytem, ocasem, rohy a vyplazeným jazykem.) Zpátky ale k andělům. Co jsou zač? Stručně řečeno, andělé jsou Boží poslové. Autorka knihy Židům píše (1:14): Andělé jsou pouzí služebníci, duchové posílaní sloužit těm, jimž se má dostat spásy. Bible o andělech mluví více než dost: SZ více než 100x a NZ asi 160x. Je o nich zmínka v 34 knihách Bible. Ježíš o nich mnohokrát mluvil. Má jich být mnoho. Nespočet nebeského vojska (L 2:13), desetitisíce andělů (Žd 12:22), 12 legií andělů (Mt 26:53) a desetitisíce desetitisíců (Zj 5:11). Také mnoho významných křesťanů historie podává svědectví, že vidělo anděly. Například zakladatel Armády spásy William Booth. Andělé chránili misionáře a přinášeli poselství. Jsou to duchové, ale mohou se zjevovat lidem. Podle autorů Bible je jejich hlavním povahovým rysem to, že slouží Bohu: uctívají jej, chrání a vedou národy, oznamují soudy, oddělují spravedlivé od nespravedlivých, pomáhají na cestě spasení, vykonávají odpovědi na modlitby, pozorují a střeží nás. Jak jednou napsal Billy Graham: Andělé jsou tajní agenti na naší straně. Někdy lidé poznali okamžitě, že se jednalo o anděla, jindy se jim nejprve zdálo, jaká je to náhoda, že potkali tak „hodné“ lidi. Proto také autorka Židům nabádá k pohostinnosti (13:2 ČEP): S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Jak jistě vidíte, je to fascinující téma Bible, a historie je plná lidí, kteří měli takový nadpřirozený zážitek nebo nevysvětlitelné náhody v potížích…

Pojďme se ovšem podívat na kontext dnešní pasáže, kde zazněla naše věta: U Boha přece není nic nemožné. Celý příběh začíná u jisté ženy jménem Alžběta, která nemohla mít děti, ale Bůh pro ni udělal zázrak a ona otěhotněla. Syn, kterého porodila se stane proslulým prorokem Janem Křtitelem. Lukáš pak vypráví, že když byla v šestém měsíci, poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef, jménem Marie. Lukáš 1:28-33 Když k ní přišel, řekl: „Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou!“ Ta slova ji rozrušila. Co to bylo za pozdrav? přemýšlela. Anděl jí ale řekl: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího a Hospodin, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování bude bez konce.“ 

Zkuste si představit, jaký šok to musel pro Marii být. Byla to velmi mladá dívka, pravděpodobně teenagerka, možná ji bylo tak patnáct let, která měla upřímnou víru v Boha. Byla zasnoubená Josefovi, který byl (jak bylo tehdy zvykem) pravděpodobně o dost starší. Sňatky byly většinou domluveny rodiči, když byla dívka ještě mladá a podle tehdejších poměrů od okamžiku zasnoubení nastalo jednoroční období, kdy se snoubencům sice říkalo manželé, ale dívka stále žila se svými rodiči. Toto jednoroční období mělo symbolizovat čistotu jejich slíbeného svazku: pokud by v té době porodila dítě, bylo jasné, že nezůstala pro svého manžela čistá, a kvůli nevěře by byl svazek rovnou anulován, dívka vystavěna posměchu a trestu, a muž byl terčem posměchu, že jeho vybraná žena byla dívka lehčích mravů. K Marii, k této upřímné dívce uprostřed tohoto čekacího období přichází anděl s oznámením, že ji dává skvělý dar: Má se radovat, protože si ji Bůh vybral, aby porodila Mesiáše, kterému dá jméno Ježíš, a který vykoupí lid z jejich hříchů. Skvělý dar. Jenže se nehodí, když jste zasnoubení s místním podnikatelem s nábytkem, a máte demonstrovat čistotu.

Marie se lekla, ale také začala přemýšlet, snaží se porozumět. Není hloupá, ví, jak se rodí děti. 34-37 „Jak se to stane?“ zeptala se Marie anděla. „Vždyť jsem ještě nepoznala muže.“ „Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“ odpověděl jí anděl. „To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží. A hle, tvá příbuzná Alžběta, o níž se říkalo, že je neplodná, i ona přes své stáří počala syna a je v šestém měsíci. U Boha přece není nic nemožné.“ Po andělově ujištění, že u Boha není nic nemožného pak prohlašuje 38 Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!“ Tehdy od ní anděl odešel. To jsou slova statečné ženy. Jen se zamysleme. Po selhání prvních lidí je celý svět ztemnělý a pod vládou smrti. Skoro to vypadá, jako by Bůh hledal způsob, jak by do tohoto temného světa znovu mohl vejít. Zaklepe u Marie, protože potřebuje lidskou svobodu. Nemůže člověka, kterého stvořil svobodným, a který svobodně jeho vládu odmítl, vykoupit bez jeho svobodného přitakání Boží vůli. Marie je statečná a přijímá dar, který si nevysnila: tento dar ale nakonec zachrání její vlastní život. Marie byla statečnou ženou, která se stala matkou pouhým přitakáním Boží vůli. Slovo do ní vstoupilo a stalo se plodným skrze její poslušnost. Jenže, pak je tu Josef. Umíte si představit, jak Mariin andělský příběh musel znít jeho uším? „Jo, jasně, navštívil tě anděl. A kde, že ses s ním potkala? Jo, jasně! V ložnici!“ Jen trochu si umíme představit, jakou hořkost musel cítit, jakou zradu od Marie. Musel si myslet, že jeho vyvolená mu byla nevěrná...

Josef ale Marii upřímně miluje a tak ji nechce vystavit veřejnému posměchu. Raději ji propustí potají. Jasně, zbožní Židé na Mesiáše čekají. Ale takhle si jeho příchod nepředstavovali. To je námitka, kterou slyším často: proč přišel Ježíš tak nenápadně a nepoznán? Vždyť, jak by měl Bůh přijít na tento svět? S fanfárami? V moci? Co možná nejveřejněji? Ve své nebeské slávě? A pak se i on setkává s andělem a chápe, že se tu odehrává něco, čemu nerozumí, ale protože je zbožný, přijímá dar, po kterém netoužil. Pověst o nemanželském dítěti se jich ale bude držet. Marie byla neuvěřitelně statečná žena a Josef byl neuvěřitelně statečný muž, kteří si ani neuměli představit, že přijetím daru, který nechtěli, jim tento dar zachrání život. Ta věta: U Boha přece není nic nemožné, se stane klíčovým směrem a povzbuzením pro ně a nakonec pro většinu z nás. V Ježíšově příběhu jsou dva momenty, kdy Bůh svým působením bezprostředně zasahuje do hmotného světa: narození z panny a zmrtvýchvstání, kdy Ježíšovo tělo nezůstalo v hrobě a nepodlehlo rozkladu. Oba momenty jsou pro moderního člověka skandální: podle něho může Bůh působit v myšlenkách a idejích, ale ne v hmotné rovině. To nás ruší, protože to tam nepatří. V hmotném světě si chceme žít po svém. Jenže o to jde: Pokud je Bůh Bohem, nepohybuje se jen ve světě myšlenek a idejí. Jde o otázku: Patří mu i hmota? Pokud totiž Bůh nemá moc nad hmotou, není opravdu Bohem. Ale on tuto moc má, a početím a vzkříšením Ježíše otevírá nové stvoření: Jako náš Stvořitel je i naším Vykupitelem a Zachráncem. A je zřejmé, že takový Bůh může udělat skutečně cokoliv.

I my máme chvíle, kdy víme, že po nás Bůh chce nějaké rozhodnutí, nějaký skutek víry, nějaký krok do neznáma, který vyžaduje statečnost. Není překvapivé, že nás v těchto chvílích napadá totéž, co Marii: „Jak by se to mohlo stát, když…“ Naše KDYŽ má mnoho variant a alternativ. Kéž je nám ovšem dnes povzbuzením, že u Boha přece není nic nemožné!

Tento díl Série o ničem si můžete poslechnout na našich podcastech zde 

http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.

Slzy a smích

Podíval se na mě s upřímným otazníkem ve svých očích. Zrovna jsem dokončil přednášku o manželství pro studentskou organizaci působící na jedné pražské univerzitě, a po diskusi za mnou přišel a zeptal se mě: „Z přednášky to vypadá, že jste velmi racionální člověk. Což tedy ale vůbec nechápu – jak můžete věřit v Boha? Jak můžete jako inteligentní člověk věřit v Boha?“ Tohle je důležitá otázka, není-liž pravda? Zároveň ukazuje hluboké nepochopení základu křesťanství. Jak jistě víte, mnoho lidí si myslí, že křesťanství je něco jako nábožensko-eticko-morální systém. Myslí si, že vychází z touhy uspokojit Boha tím, že se budeme chovat slušně, svatě nebo zbožně (jakkoliv tomu říkáme). Zároveň si myslí, že k tomu musíme mít nějakou doprovodnou omáčku, nosný příběh, mýtus nebo pohádku, který nám tento morální imperativ může ustanovit. Proto – aspoň tak si to myslí – máme všechny ty příběhy nadpřirozené povahy nebo zázraky. Tomu mladému zvídavému muži jsem odpověděl: „Ano, jsem racionální člověk. Věřím v Boha z jednoho prostého důvodu: kvůli Ježíšovu vzkříšení z mrtvých. Křesťanství stojí a padá na této události, která má zázračnou povahu, a proto je neopakovatelná. Což je problém pro vědu, protože ta zkoumá věci pomoci testů a pokusů. Ale jak chcete otestovat historickou událost? Když se ale racionálně podíváme na hodnověrnost vzkříšení, nezbývá mi nic jiného, než se Bohu vzdát.“

Pokud je ovšem křesťanská víra nadpřirozené povahy, pak to znamená, že je mnohem víc než jen hodnotový a moralistický seznam a systém. Nejedná se jen o morální či filozofický základ životního stylu. Křesťanství není náboženství knihy, systému, dogmatu. Je to vzkříšená víra. Je to víra doufající v moc zmrtvýchvstání. Je to víra, která svou sílu, moc a etiku zakládá na faktu, že Bůh přivádí k životu to, co zemřelo. Jedná se doslova o nadpřirozenou víru, která má moc nás vnitřně proměnit a zajistit nám setkání se světem jiné dimenze. Právě z tohoto důvodu věříme, že moc Ducha svatého, která sestoupila na Ježíšovy následovníky – přesně ta moc, která Ježíše vzkřísila z mrtvých – má moc proměnit a zmocnit naše životy i dnes. Zmocnění a dotek jeho Ducha  je dostupný každému z nás, kdo Ježíše následujeme.

Když říkám, že křesťanství je nadpřirozená a proměňující víra, co to znamená v praxi? To je důležité. Jestli je víra nadpřirozená, můžeme očekávat působení Boha v našem životě – ať už ve formě vyslyšených modliteb, uzdravení, vysvobození, nasměrování. Můžeme očekávat, že se v našem životě budou dít zázraky - tedy doteky neviditelného světa do viditelného světa. Tyto zážitky, tyto zázraky, však nutně vzbuzují další otázky. Mělo by být normální je zažívat neustále? Některé církve si myslí, že ano. Dokonce podle množství zázraků (či řečech o zázracích - ty jsou, žel, častější než zázraky samotné) posuzují, kde je více Boha a kde je ho méně. Vím třeba o paní, která navštěvuje různé církve ve svém městě podle toho, kde cítí, že tam je zrovna dneska Bůh. Ale pokud bude zázrak normou, bude to stále ještě zázrak? Zázrak je z principu něco jedinečného a výjimečného - je to doslova střípek budoucího světa. 

Měli bychom se tedy za zázraky modlit? Autoři Nového Zákona popisují církev, která se modlí a kde Bůh dělá zázraky. Takže, jednoznačně ano. Znamená to tedy, že všichni prožijeme zázraky? Pokud to myslíme v širší rovině (mnoho se v našem životě děje zázračného, včetně života samotného), pak ano. Pokud v úzké rovině konkrétní jednotlivé události, pak ne. Zázrak v tomto úzkém významu bude vždy výjimkou z pravidla – jako něco jedinečného. Pak je tu ale těžší otázka: Znamená to, že když ke mně Bůh nepromluví, nebo mě neuzdraví, nebo mi zázračně nepomůže, že mě nemá rád tolik jako ty, kteří něco zažili? Přestože chápu emoci v této otázce, je nutné říct, že to, zda zažijeme zázrak nebo ne, není záležitost lidové magie – tedy rituálu, kterým si nakláníme Boha na svou stranu, kde je Bůh nucen udělat to, co chceme, a kde je to o nás – jak moc se modlíme, jak moc věříme, co všechno uděláme. Není to samozřejmě jednoduchá otázka – přál bych si, aby každý člověk zakoušel nadpřirozené Boží hnutí, ale zároveň chápu, že na této straně věčnosti se zdá více otázek než odpovědí. 

Rád bych ovšem, abychom se naučili očekávat, byli otevření, a zůstávali za všech okolností vděční. A přitom byli autentickou komunitou Božích následovníků. Co tím myslím? Autentická církev je komunita lidí, kteří prožívají Boží přítomnost všemi způsoby – ať už ji cítíme nebo ne. Proto je arogantní nesmysl, když někdo posuzuje, zda je v nějaké církvi více Boha a v jiné méně. Člověk, který tvrdí, že nějakou církev opustil Duch svatý, je nejen arogantní, ale nebezpečně balancuje na hraně rouhání proti Duchu svatému, před čímž Ježíš důrazně varuje. Vycházíme koneckonců z Ježíšových slov, že když se scházíme v jeho jménu, je uprostřed nás. Učinil si z nás svůj příbytek, jsme chrámem Ducha svatého. Duch svatý přebývá ve svém lidu. Činí z nás uctívače Ježíše. 

Znamená to, že budeme Boha cítit a vnímat všichni stejně? Nebo že zakusíme jeho moc všichni stejně? Nebo že nás všechny stejně povede? Nebo že kdo zázrak neprožije, že je na tom špatně a odpadá od víry v Boha? Určitě ne. Podíváme-li se do knihy Skutků a do historie rané církve, uvidíme tam obojí ve vzájemné koexistenci:

Uvidíme lidi, kteří zažili zázračná uzdravení i ty, kteří umírali v bolestech a nemocech. Uvidíme lidi, kteří prožívali jasné nasměrování Duchem svatým i ty, kteří životem jen tak prošli. Uvidíme hrdinné mučedníky, kteří zázračně umírali plní slávy i ty, kteří se pod nátlakem a strachem z mučení víry vzdali. Uvidíme lidi, kteří zažívali slavná vítězství i ty, kteří trpěli prohry. A co mě na církvi fascinuje, bylo to, jak k tomu přistupovali. Neshazovali ty, kteří nic zázračného neprožili a nevyvyšovali ty, kteří ano. Naučili se pracovat s oběma skupinami. A obě milovali. A tak během několika veršů od sebe máme příběh rané církve a zázračného vysvobození a nevysvobození z vězení. Je to fascinující příběh. Příběh Petra a Jakuba. Skutky 12:1-19: 

V té době král krutě napadl některé z těch, kdo patřili k církvi. Jakuba, bratra Janova, popravil mečem, a když viděl, že se to Židům líbí, rozhodl se zatknout i Petra. (Bylo to během Svátku nekvašených chlebů.) Když se ho zmocnil, dal ho zavřít do vězení a hlídat čtyřmi čtveřicemi vojáků. Po Velikonocích ho totiž chtěl předvést k veřejnému slyšení. Petr byl takto hlídán ve vězení, ale církev se za něj vroucně modlila k Bohu. 

Noc předtím, než ho chtěl Herodes předvést, spal Petr mezi dvěma vojáky, spoután dvěma řetězy, a stráže přede dveřmi hlídaly vězení. Vtom vedle něj stanul Hospodinův anděl a v cele zazářilo světlo. Udeřil Petra do boku a vzbudil ho: „Rychle vstávej!“ Řetězy mu spadly z rukou a anděl mu řekl: „Oblékni se a obuj.“ Když to udělal, anděl pokračoval: „Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ Petr ho následoval ven, ale nevěděl, že to s tím andělem je doopravdy; myslel si, že má vidění. Když minuli první i druhou stráž, přišli k železné bráně, která vedla do města, a ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli ven, přešli jednu ulici a vtom jej anděl opustil. 

Když Petr přišel k sobě, řekl si: „Teď vidím, že to bylo doopravdy! Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodovy ruky a ze všeho, co židovský lid očekával.“ Když to pochopil, šel do domu Marie, matky Jana Marka, kam se mnozí sešli k modlitbám. Petr zatloukl na dveře brány a přišla otevřít služka jménem Rhodé. Když poznala Petrův hlas, samou radostí neotevřela bránu, ale běžela dovnitř se zprávou, že Petr stojí před branou. Říkali jí: „Blázníš?!“ Když ale tvrdila, že je to pravda, řekli: „To musí být jeho anděl.“ 

Petr však nepřestával tlouci. Když konečně otevřeli a spatřili ho, byli ohromeni. Pohybem ruky je utišil a vyprávěl jim, jak ho Pán vyvedl z vězení. Potom řekl: „Povězte to Jakubovi a bratrům.“ Vyšel ven a zamířil jinam. Když se rozednilo, mezi vojáky vypukl nemalý rozruch nad tím, co se stalo s Petrem. Herodes ho marně hledal. Stráže nechal po výslechu popravit a odebral se z Judska do Cesareje, kde zůstal.

Když tento příběh čtete, nutně vás napadne: Co Jakub udělal špatně, že zemřel, kdežto Petr byl vysvobozen? Kdo ví, třeba ho neměli tak rádi a proto se za něj modlili méně. Takhle se církev ovšem neptala. Modlili se za něj víc, protože situace s Jakubem je překvapila. Herodes udeřil nečekaně a tvrdě. Brala jako fakt, že Petr stále ještě má nějaký úkol. Prožil zázrak proto, že mu Bůh dává ještě nějakou zodpovědnost. Pohodlí života nebyl ten důvod, proč byl Petr vysvobozen. Když na to přijde, o zhruba 20 let později je ukřižován v Římě, takže mučednické smrti stejně neutekl. Jde mi o to, že církev měla ve svém středy vždy ty vítězné i poražené, slabé i silné, pochybující i neochvějné. To se mi na církvi moc líbí, to na ni oceňuji. Autentická církev bude jásat s Petrem a děkovat Bohu za jeho vysvobození. A bude plakat nad Jakubem a s jeho příbuznými a děkovat Bohu za Jakubovu věrnost. Proto nás apoštol Pavel později vede v dopise Římanům 12:15, že máme plakat i smát se zároveň: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Ve svém středu budeme mít obě skupiny. Jen to je pravá církev, komunita přítomnosti ve všech rozměrech a situacích.

Chtěl bych, abyste se připravili: Bůh některým z vás pomůže zázračně. Některé možná uzdraví. Jiným dá nadpřirozené ujištění o směru, kam se máte vydat. Jiným dá slovo povzbuzení a proroctví. Ale někteří budou i nadále plakat. Někdo prožije vysvobození, jiný ne. Dohromady jsme ovšem církev, která má Boží přítomnost bez ohledu na to, co cítíš – je totiž založena na Ježíšově slibu. Buďte v očekávání, že se vás Bůh dotkne. Co když to bude právě tvůj den! Právě tvůj rok! Ale ať už něco prožiješ nebo ne, budeme plakat s tebou nebo se s tebou budeme smát. Protože církev je a vždy byla nadpřirozená komunita smíchu i pláče.